srpen 2011
Anotace: Podlehnutí šestému ze sedmi hříchů, inspirováno v písni.
Ruce plazící se po holých stěnách šustí ozvěnou prázdného pokoje. Šepot mrtvých sousedů nebyl nikdy tolik hlasitý jako dnes. Přes sklo páchne rozkládající se ulice, avšak paprsky měsíce opomněly rozdávat naději.
Tma. Jen bzučení hmyzu.
V úpěnlivé prosbě nehty vyrývají do dřeva stolu hloupé fráze o lidské duši. Třísky pronikají pod polámané nehty a krvavé květy kvetou krásněji než rubíny. Drahé kameny se kutálejí po křivé desce stolu a padají na podlahu.
Židle úpěnlivé praská, jak se tělo na ní v pravidelném rytmu pohupuje. Bílá pérka se snáší k zemi. Kdo odpovídá na tiché kňučení řevem? Tmavá hmota halí špičaté zuby do své prázdnoty a ony nesvítí zlověstností.
Bosá chodidla se dotýkají chladné podlahy. Nedá se rozeznat, co ji pokrývá - jen pohyb a mazlivá hebkost krovek. Nekonečně nožiček. Kotníky tančí pod bílou kůží nervózními pohyby chodidel a krev v žilách vykresluje nárty pohanskými symboly.
Lesknoucí se kov stříbrného příboru. Mísy prázdné.
Rty tišící svůj hřích v sobě samých. Krk nepolyká, ač rád by pil. Křeče v pohublém tělu jej nutí tančit v orientálním rytmu. Uplynulé minuty se zdají býti hodinami.
Křídla se opírají o podlahu neschopné pohybu.
Tvář tisknoucí se na desku stolu marně pobídla neexistující jazyk k čištění jeho povrchu od krve. Úpěnlivé sání a nedočkavý třas svalstva, blížící se agonie rozumu. Bolest.
Hrbatá páteř se narovnala, popraskaly všechny obratle a napjatá kůže povolila. Vystoupila žebra, hluboké nádechy netiší úzkost. Sousedé jsou tiše, poslouchají obřad nekonečného chtíče. Duše nedokáží naleznout klidu.
Ruce tápající ve tmě a prázdnu. Jen stůl stál na svém místě a židle praskala v zoufalém svíjení se.
Pérka dopadají na zem a lámání kostí s jediným odvážným gestem umlčelo modlitby k andělům. Špičaté zuby pronikají hluboko do svalstva a trhají, co dříve bylo spoutáno šlachami. Křídla nevzlétnou, přestaly být symbolem svobody.
Bělmo se barví krví. Srdce je divoké dokonalým naplněním vlastní touhy. Brouci se těší z budoucnosti: rozkládajícího se masa z nepozřených kostí a špinavých krvavých skvrn na podlaze. Stříbrný příbor nedostal svou příležitost, živočišná touha trhá maso od kostí z vlastních křídel.
Bytost, co bývala andělem, se nezabývá vyplivováním zkrvaveného peří, to zůstává kolem úst a znetvořuje obličej jemných rysů, co - než podlehl - se jen smutně usmíval. Nynější škleb působí mnohem pravdivěji.
Ve vzduchu se vznáší pírka. Již bylo dokonáno. Pocit nasycení nepřichází.
Je čas psát zpověď na vlastní tělo. Proč podlehl? Proč odvrátil tvář? Že pokání nepomáhá a slova modliteb zapomněl. Brutalita vlastní touhy nemůže nikdy prohrát, je hmatatelná, ztělesněná v polámaných nehtech trhajícím kůži vlastního zápěstí.
A ruce vzpínající se ke stropu, k nebi jsou jen důvodem, proč celé tělo je odevzdáno krvavému dešti.
Vysvobození?!
V místnosti není nikdo, kdo by chtěl být osvobozen. Nekonečný chtíč a chuť jsou mnohem více než klid, který nabízí smrt.
Barva ďáblů je přece rudá jako krev, tedy krvácení při jejich zrodu je rituálem.
Žádné komentáře:
Okomentovat