Pokud kanibalismus hadů vede k vzniku draků? Je pak lidský cestou k nadčlověku?
Potřebuji nové tělo. A novou duši.
Protože mne blog.cz donutil k činu, tak teď probíhá velké rozmýšlení se, jestli se tady nakonec zveřejní povídky z archivního blogu. A tedy se původní oprašování rychlostí blížící se k nule buď zrychlí a nebo úplně zastaví.

Jste tu poprvé a máte problémy se orientovat? Snad pomůžu zde.


Děkuji za vyjádřenou podporu komentujicím. ;)



-

pátek 24. května 2013

Skleněný deštník


březen 2011
Anotace: O poblouzněné loutce.



Skleněný deštník

Tohle město je jako každé jiné, žije zde spousta lidí a každý z nich je osamělý. Spojuje je jen mráz, déšť a krutost smutného počasí, co buší do okenních tabulí a v neustálém zoufalém křiku se připomíná. Nepadá zde sníh, nesvítí slunce. Jen v nekonečné noci osvětlené ne hvězdami a měsícem, ale pouličními lampami, co září stále stejně, mohou lidské duše bloudit po dlážděných cestách jejich vlastní špínou a bát se svých zkroucených stínů.
Některé hodiny pozbývají lidí, jako kdyby život v městě ustal. Zdá se, že vymřelo vše živé. A pak v nastalém tichu každý z obyvatel slyší jen tlukot svého srdce, bušení černého chladného kamene o bílé kosti.
A v ty chvíle my, loutky, položené na policích a zanechané svému osudu, jsme zanášeny prachem, protože naše srdce nebije. Po porcelánových tvářích nestékají slzy, ač lítost je vryta do kloubového těla neschopného pohybu bez cizí pomoci. A oči jsou vyhaslé, když není na koho se dívat; žádný nám nevdechl duši, nenaučil nás mluvit. Jsme tiché, že i tikání hodin a ubíhající čas nám délky života nepřidají... a aby se mohla naše existence hrnout do záhuby, musely bychom žít.
Jsme ubohé a bídné, jako ti, co nás stvořili a zanechali samotné. Odpočíváme neunaveni hledíc vstříc destrukci, podobni lidem, a přece se od nich vždy lišící.
Až pak... jednou... tou městskou nicotou pronikl krásný, stříbrný paprsek měsíce a svět začal se třpytit jako pláň zasněžená sněhem. Můj pohled upřený věčně do prázdna zdi a oslepen v modré perleti tvůrci, byl schopen pohlednou na zdroj světla v městě nevídaný.
A poté píseň, co probudila mé údy a já, loutka schopná pohybu, jsem těžce opustil vězení, v němž mne svazovala do řetězů jen má vlastní bezmoc. Plakal jsem na oslavu pohybu a slzy spadaly všude, kudy jsem procházel, drobný ve světě lidských obrů, a přece fascinován vším, co pro mne bylo v dohlednu.
Chtěl jsem znát víc, utíkal jsem po zaprášené podlaze, vířil prach a trhal pavučiny, táhlo mne to k místu, odkud putoval paprsek, co mne probudil z letargie. A já bych zpíval, tančil a smál se, že jsem byl osvobozen z řetězů, kdyby vší pohyblivost a svoboda nebyly ukončeny hladkou plochou skla výlohy. Jak dlouho trvalo, než jsem zdolal židli, abych se dostal na zašlý rudý koberec, v němž měly jsme my loutky být vystaveny na obdiv kupujícím! Uvolnily se mi klouby a dřevěné tělo neznalo lidských svalů, jež dodaly by mi sílu... a přece jsem stanul a viděl.
Spatřil jsem ulici, světlo a hladkou, chladnou stěnu ze skla, jež nemohl jsem nikdy zdolat.
Kloubovými prsty jsem poklepával na nezměrnou plochu k mé vlastní výšce a modrým pohledem pozoroval ten zcela jiný svět, než v jakém jsem žil já. Toužil jsem běžet za písní, poznat kdo je bytostí, jež probudila mne k životu. Obejmout ji, nepustit a navždy být s ní, abych žil. Podívat se do tváře anděla, jež mne oživil, zamilovat se do duše, co mne naučí mluvit, a pak šeptat... vyznávat se ze vší vděčnosti, opěvovat krásu svého boha a věřit, že jediným mým domovem je jeho horká náruč.
Ale kde anděl byl?!
V potemnělé ulici zaprášené smogem, který z aut smýval déšť, bylo jen nespočet černě oděných zrůd kryjících své tváře pod deštníky. Mrtvo po andělech. A příliš vlhko na ohnivé démony. Svět šedivý a krutý, o němž slýchal jsem, viděl jsem a nikdy nechtěl do něj patřit. Kde anděl byl? Opustil mne? Zabili jej dřív, než došel ke mně?
Ach, proklel bych svět, kdyby ta líbezná píseň dozněla, avšak ona ne... žila, blížila se ke mně a já se chvěl, jak loutka se může chvět, když její loutkař je opilec s třesavkou. Řezbář mne špatně vyřezal, příliš slabým a nicotným v tom světě obrů, abych mohl utéct za svým andělem, hledat jej a najít. Ne jen čekat, zda projde ulicí - zda-li vůbec projde! - tak blízko, aby mne spatřil a potěšil mne pohledem, v němž by bylo vše... jak nezapomene na svou loutku, přestože ji zanechá za výlohou chráněnou mříží a pevným zámkem. Loutkou z rozpadajícího se obchodu mrtvého řezbáře bez jiných potomků, než jsme my, co navždy jej budeme nenávidět.
Proklatá buď každý minuta, po níž jsem dříve toužil, aby spěla k mému konci. Vždyť tak dlouhá je, tak nekonečná v spěšných krocích ulicí. Než skutečně píseň naplnila mne energií a zdáním, že mám srdce, protože jsem miloval. Toužil a bolestně čekal na jedinou bytost, jíž já ubohá loutka patřil.
Mezi černými nejčernější, mezi hříšnými nejhříšnější - ty, můj anděli. Kdo poví, jak hluboce láskou jsem mohl vzplát, když uviděl jsem... nepěknou, nevysokou postavu příliš mladého na ochránce a bezcitného na milujícího anděla. Kde byla čistota a nevinnost? Kam se ztratily iluze o tvé bytosti?!
Proklatý anděli, co vdechl si mi život! Přes tvou mléčnou pleť stékají paprsky měsíce a všichni zde vidí tvou duši. Neskrýváš se pod černý deštník smutku. Tvůj je průhledný, skleněný. Nechrání tě, netají tvé chyby. Jen ukazuje smích, vysmíváš se a já se obávám, že tvůj výsměch patří i mně - hloupé loutce, co uvěřila vlastním snům.
Jsi špinavý a zneužitý, s polámanými černými křídly a krvavými šrámy v obličeji. Já loutka jsem věřil v teplo tvé náruče, ale ty svým milencům nabízíš jen chlad, lehce koupený za drobné. Miloval bys mne? Zpíval mi tak, jak tvá duše stále mne vábí a probouzí k životu vší lásku k tobě? Dřevo mého bytí se láme na třísky, když nejsem schopen tě nenávidět.
Anděli, tvůj úsměv není smutný, jako těch andělů vytesaných na chrámech; nemá v sobě smítko dobrosrdečnosti a jedinou lítost zde cítím já, bezcitná loutka... Tak pověz proč! Vysvětli mi, kde v tvém úsměvu prodejného já spatřuji krásu? Co miluji na písni, kterou zpíváš?
Jsem loutka, živa jen z tvé přítomnosti. Miluješ mne? Zachráníš mne? Necháš mne žít?
Otoč se! Podívej se na můj pláč, já neplakal nikdy dřív a teď... slzy jako perly padají na rudý koberec a tříští se, stejně jako se roztříští tvůj skleněný deštník a ty sám ve stáří, která já nepoznám, se utopíš v smutku promrhaných dní tou neřestí a bezduchým přežíváním.
Kam jdeš? Co vede tvé kroky! Otoč se, prosím, anděli. Já nebudu již nikdy hanobit tvé jméno, nebudu zlý, budu poslouchat vše, co mi rozkážeš. Tak, anděli, vrať se...
... než údy mé zeslábnou... než oči oslepnout... než duše odejde.
A pak znovu paprsek se ztratil za vysokými budovami města, bytost ohavná ve své neřesti odešla. A nezbylo nic jiného, než osamělá loutka zhroucená u skla výlohy, pohozená vlastním citem. Ta loutka, kterou jsem byl a budu, v neplynoucím čase a osamělý, protože loutky jsou tam, na polici... a já tady.
Už nemohu říct my, už nejsem jedním z nich, ale nejsem nikým jiným.

Žádné komentáře:

Okomentovat