Pokud kanibalismus hadů vede k vzniku draků? Je pak lidský cestou k nadčlověku?
Potřebuji nové tělo. A novou duši.
Probíhá oprašování starých spisů - velice sporně a rychlostí blížící se k nule - a nějakou dobu (v řádu stovek let) bude.

Jste tu poprvé a máte problémy se orientovat? Snad pomůžu zde.
Kdyby ještě někdo chtěl vyplnit dotazník pro mé drahé čtenáře - může zde.
Kdybyste měli zájem vyplnit dotazník k Nejen absinthové nejen víle - můžete zde.

Děkuji za vyjádřenou podporu komentujicím. ;)




sobota 28. března 2015

Nejen absinthová nejen víla - 1. část

Tak začínáme a skáčeme po nohách do příběhu! Všechno přijde, všechno bude postupně vysvětleno. xD (Seznámení s postavami v poznámce pod čarou.)

Přeji příjemnou četbu a budu ráda za komentáře.
Další část příští sobotu.

NEJEN ABSINTHOVÁ NEJEN VÍLA
Spolupráce se Seiriel

- 1. část -


Černovlasý muž otevřel těžké dřevěné dveře od schodiště, které stoupalo od podzemní kavárny, co vlastnil, a pustil dovnitř trojici mladších mužů. Jemně se na ně pousmál a vydal se zpět hlouběji do kavárny ozdobené gotickou křížovou žebrovou klenbou na stropě a sloupy, mezi nimiž byly postavené stoly. “Co si dáte?” zeptal se jich ležérně, ještě než se usadili, protože to byl jeho přítel s přáteli - ne hosté v pravém slova smyslu.
“Zatím asi jen kafe, to, co dycky...” blonďatý muž na něj s úsměvem mrkl a vydal se ke svému oblíbenému stolu, aby ho zabral. Prostor vypadal - takto hned po otevření - zvláštně opuštěný, když tam ještě nebyli hosté.
Zbylí dva ho následovali. “Pro mne vodku,” utrousil Chousokabe, když se posadil. Hnědovlasý si vzal nápojový lístek a zamával s ním, aby dal najevo, že si to ještě rozmyslí.
Blonďák se pohodlně usadil v křesílku a protáhl se. “Jak se bydlí?” pohlédl na svého bělovlasého kamaráda. Nebylo to dlouho, co se od něj odstěhoval, aby se přesunul k majiteli kavárny, který byl jeho milencem.
“Drak není tak nenažraný jako ty,” utrousil tázaný a pousmál se.
Mezitím k nim přišel černovlasý muž a položil skleničku s dvojitou vodkou před světlovlasého, protože věděl, že si to tak vždy dává. “Stejně si myslím, že není dobré začínat zrovna takhle, Chiko,” poznamenal, poté před svého přítele dal jeho kávu - už ji měl napůl připravenou, když otvíral, věděl, že přijde. Posadil se na čtvrté místo u stolu a zadíval se na hnědovlasého, vybrat si mu vždy trvalo.
“Múzy se nejlépe chytají, když se člověk posilní,” zazubil se na něj mladší, než vypil naráz celý obsah skleničky.
“Po určité dávce už jsou múzy všichni...” upřesnil s úsměvem blonďák a také se natáhl pro jeden z lístků. “Mohl bych si dát bagetu...” poznamenal zamyšleně a zadíval se jaký měli výběr, i když většinu si vybavoval i bez pomoci seznamu.
Hnědovlasý konečně odložil lístek. “Dám si horké jahody se zmrzlinou a koňakem,” řekl pak a opřel se pohodlně do židle, jak očekával, že se kvůli němu černovlasý zvedne. Byl rád obsluhován.
“Taky bych nepotřeboval chytat múzy, kdybych měl doma někoho s takovým zadkem jako má Setsuna,” utrousil Chousokabe ke svému kamarádovi.
Ten jen pokrčil rameny, “takových je na světě málo a mám pocit, že už jsou rozebraní...” zazubil se na něj. “Co jsem si všiml, nebrání ti to v tom, abys ho sem tam doma měl...” našpulil rty, jak se rozmýšlel. “Asi kuřecí, na té tuňákové se mi pořád nelíbí ten tuňák...” rozhodl se nakonec.
Černovlasý se tedy zvedl z pohodlného křesla a vydal se vyřídit objednávku. Chousokabe sledoval jisté partie jeho těla a usmíval se. “Ještě jednou,” zavolal za ním - mohl si to dovolit, když nikdo v kavárně jinak nebyl. “Pak zajdeme někam zapařit,” otočil se na hnědovlasého, co si prohlížel převážně tmavou výzdobu.
“Máte na večer velké plány?” Kohaku pozvedl jedno obočí a podíval se z jednoho na druhého. Popravdě už s nimi netrávil tolik času od toho, co se odstěhoval a místo něj začal s bělovlasým bydlet Date. Častěji býval v kavárně s Tadashim a sem tam vypomáhal.
“Chtělo by to nějakou číču na noc,” poznamenal Chousokabe a mrkl na Dateho. “Masa je pařmen, půjde se mnou rád... i ty bys mohl - ve vší počestnosti samosebou.”
“Uvidím...” blonďák lehce pokrčil rameny, “podle toho, kolik bude hostů a tak...” zadíval se na svého přítele, který právě připravoval bagetu. “I když je pravda, že už jsem dlouho nikde nebyl...” pousmál se.
“Si podpantoflák,” utrousil bělovlasý a pozoroval milence svého kamaráda, jak se k nim vrací, aby přinesl to, co si objednali. Nejprve naservíroval Datemu, pak Kohakuovi a nakonec před něj položil další dvojitou vodku.
“A sušenku nedostanu k tomu?” zeptal se hnědovlasý. “V jiných kavárnách do toho dávají sušenku...”
Tadashi přivřel oči, ale nakonec se beze slova pro ni vydal. Byl to zákazník,  i když známý, naúčtuje mu to s přirážkou.
“Si zlatý...” zavrněl Kohaku na svého milence, ještě, než stihl znovu odejít, pak se zadíval na velkou zapečenou bagetu. “Taky budeš, až si najdeš tu svoji múzu...” prohodil k Chousokabemu, když se na něj znovu otočil. Napil se vody, kterou dostal ke kávě, a dal se do jídla. Kafe samotného se ještě nedotkl, nechával ho zatím zchládnout.
“Všechny múzy dojdou do fáze, kdy je třeba je vyměnit za mladší a hezčí,” utrousil Chousokabe a znovu sledoval Tadashiho zadek, když odcházel. I když majitel kavárny byl stále kus, když byl mladší a ještě se oblékal jako dívka, byl ještě přitažlivější. Přestože by si tenkrát Motochikou nenechal ani vyčistit boty.
Hnědovlasý zívl. “Stejně nechápu, na co potřebuješ múzu, když většinu času děláš lodě nebo válečné stroje...” mávl lžičkou, že se jen něčím dělá, a poté ji zabodl do zmrzliny. Mezitím Tadashi donesl několik druhů sušenek, ať si vybere, kterou chce do horkých jahod.
“Každý tomu říká jinak...” blonďák jen pokrčil rameny a zakousl se do svého pozdního obědu. “Šak ono vás to přejde, až budete tak staří, jak já...” mávl rukou s plnou pusou, pak se zadíval na Dateho, “možná...”
Na schodech se ozvaly kroky, jak do kavárny došel další host. Drobný mladík s hnědými vlasy se pozdravil s obsluhou a posadil se k malému stolku blízko pultu.
Date si vybral jednu z sušenek, rozbalil ji a s protestním výrazem ji zabodl do svého poháru. Tadashi jen zakroutil hlavou a vydal se zbytek schovat, aby mohl obsloužit nově příchozího.
Chousokabe se zadíval do jídelního lístku. “Múzy jsou na leštění kotvy, abys pak měl čistou hlavu na to tvoření,” odpověděl hnědovlasému na jeho předešlou poznámku. Kohakua ignoroval, mluvil z hladu.
“Nedivím se, že se ti ty múzy pořád vyhýbají...” neodpustil si blonďák. “Roštěnky jsou na leštění kotvy...”
Hnědovlasý věnoval Tadashimu jemný úsměv, když přišel k jeho stolu, a dal si čaj s mlékem, který tu většinou snídal, přestože kavárna otevírala ve čtyři odpoledne. Nevstával o moc dříve.
Černovlasý mu úsměv oplatil, byl to stálý host a znal se s ním i o něco víc, než s cizím člověkem. Poté se vydal připravit jeho objednávku.
“Čičiny, roštěnky, múzy... všechno je to jen na jedno,” pokrčil rameny lhostejně Chousokabe a zadíval se nově příchozího. Viděl ho tu už několikrát. Vypadal, že mu ještě dvacet nebylo a většinou sedával sám, přičemž se tvářil nepřístupně. Jen na majitele se usmíval.
Hnědovlasý mu pohled oplatil, když vycítil, jak je sledován, a jen lehce pohodil hlavu. Jako by tím pohybem dával najevo, že mu bělovlasý nestojí ani za pohled. Neunikl mu rozhovor, který se u jejich stolu vedl. Přivřel oči a zadíval se do jídelního lístku, aby se zabavil, než se dočká svého čaje.
Date se tomu zasmál. “Pak půjdeme na místo, kdo je okolí liduplnější a přístupnější,” poznamenal a dál hodoval na svých jahodách.
Chousokabe zatočil rozmrzele sklenicí od vodky, kterou ještě neměl vypitou a přičichl k ní. Neupil, šetřil si ji, ať nesedí na suchu.
Tadashi se vrátil s čajem a položil ho před chlapce. “Ještě něco?” zeptal se mile.
“Kuře...” odpověděl jednoduše mladší a spokojeně usrkl čaje. “Není tu dnes moc lidí...” prohodil a rozhlédl se po poloprázdném prostoru.
“Přijdou později, teprve jsme otevřeli - to vy jste tu brzo,” usmál se na něj Tadashi. Věděl, co je za roční období a proč tu tedy druhý je. Možná to byl i důvod, proč přišel dříve než obvykle. Vydal se mu přichystat snídani, i když to bylo docela zvláštní přání, už na něj byl zvyklý.
Mladík zívl a docela roztomile se protáhl, než se pohodlněji usadil do křesla a podal si šálek. Zadíval se na mlékem mdle působící hladinu a spokojeně se napil.
“Kdy hodláte vyrazit?” zajímal se blonďák a pohlédl na velké hodiny na zdi. Dojedl a napil se kávy, která se mezitím stala příjemně vlažnou.
“Masa dojí, já do sebe hodím tento tekutý oheň, a pak půjdeme...” naplánoval a podíval se na hnědovlasého spolubydlícího, zda souhlasí, ten jen kývl. “Ten klub je na druhé straně města, cesta něco potrvá, pak se chvilku budeme rozehřívat, než začne lov... však to znáš.”
“Znal,” opravil ho Tadashi, který ke svému milenci postavil minerálku, kdyby chtěl bagetu zapít něčím jiným než kávou, hned se ovšem vydal dál k chlapci, aby před něj položil talířek se sirovým kuřecím masem.
“Asi s váma nakonec ani dnes nepůjdu...” okomentoval to Kohaku a poprvé věnoval delší pohled chlapci, který seděl u stolu sám, protože ho zaujal obsah talířku, který jeho přítel nesl. Hnědovlasý nepůsobil, že mu jeho “snídaně” připadala nějak zvláštní.
“Neřekl, že nemůžeš jít,” poznamenal Chousokabe.
“Nemám z toho dobrý pocit...” nejstarší z nich jen lehce pokrčil rameny, “I tak ještě není ani pět, ještě máte čas...” mávl rukou.
Chousokabe kývl a hodil do sebe obsah skleničky. “Čas si dát další, popravdě Tadashi tu má jednu z nejlepších, co jsem pil,” zazubil se. Pomalu se dostával do nálady, aby skutečně nepotřeboval múzy.
“Ten kluk má ale divné chutě,” utrousil Date a podíval se na Papoucha. “A nemám dojem, že bych obsah jeho talířku viděl na jídelním lístku. Co když jsem si taky chtěl dát syrové kuřecí? A vůbec - je dovolené to prodávat?”
“Myslím, že na tom není nic špatného, prodávat si můžeš co chceš,” blonďák jen pokrčil rameny, “šak v obchodě to v mražáku taky mají... ale asi ještě nejsi dostatečně stálý a důvěryhodný host na to, abys dostával speciální péči...” popravdě už párkrát viděl i zvláštnější objednávky. Všiml si, že do podniku jeho milence chodí podivné existence.
Hnědovlasý se k nim nespokojeně vzhlédl od svého talířku a polkl kousek masa, který právě žvýkal. Nelíbilo se mu, že se o něm baví a pro nedostatek hostů a jejich hlasitost nebylo snadné to přeslechnout, i když to trochu chápal pro nedostatek témat, kterých se jim v prázdné kavárně dostávalo.
Tadashi se k nim vrátil. “Tište se,” řekl jim a podíval se na prázdnou skleničku před Chousokabem. “Ještě jednou?” zeptal se pak, když ji bral. Druhý mu v odpověď jen kývl. “Myslím, Haku, že bys mu měl naznačit, aby si šetřil na pobyt v protialkoholní léčebně.”
“Jsem umělec, u těch se to toleruje, ne?” zeptal se mladší a rozhlédl se po restauraci, jako kdyby hledal zastání. Všiml si jen dalšího zákazníka, který vcházel dveřmi. Tvářil se, že je tam poprvé.
“Párkrát už jsem se o to pokoušel, nemá to cenu...” světlovlasý nad svým kamarádem jen mávl rukou. “A nejsem si jistý, jestli tomu pomůže aspoň ta múza...”
Příchozí muž, vypadal mezi dvaceti pěti a třiceti, se rozhlédl po místě a nakonec si vybral jeden z prázdných stolů dál od ostatních obsazených.
Tadashi pokrčil rameny, že k tomu neví, co dál říct a vydal se pro dalšího dvojitého panáka, aby mu ho mohl donést, než se nový zákazník usadí a vybere si v nápojovém lístku. Už se to začínalo vcelku zaplňovat, byl rád, že rozhovor jejich přátel tolik nepůjde slyšet.
Hnědovlasý se také zadíval na příchozího, očividně ho zaujal více, než trojice, která se o něm bavila, ovšem nezůstával mu pohled věnovat moc dlouho a vrátil se raději ke svému jídlu.
Příchozí se rozhodl pro obyčejné presso s mlékem a dál si prohlížel místo, kde byl poprvé.
Chousokabe si toho pohledu všiml. Nechal před sebe položit skleničku a hned ji vypil, poté se zadíval na Dateho. “Půjdeme,” řekl, protože i druhý již neměl co konzumovat.
Kohaku odnesl objednávku a vrátil se za pult, aby se na chvíli posadil a napil slabšího alkoholu, který tam na něj čekal. Nechtěl se motat, kdyby ho jeho milenec zase s něčím poslal.
Chousokabe po tom, co zdolal schodiště, se vítězně postavil ke dveřím a posadil se hned u nich ke stolu, který byl skoro jako jediný volný. Date trochu zavadil o židli, když si sedal. Zámávali společně na Papoucha.
“Odveď je od těch dveří, nejsou zrovna reprezentativní - udělám jim kávu na účet podniku,” řekl Tadashi, který kolem něj procházel s objednávkou.
Blonďák se zvedl, aby se mohl pokusit vyplnit jeho přání. “Jaký byl lov?” zeptal se se zubením, když k nim došel, “nechcete jít blíž?” nadhodil potom a ukázal k volnému stolu hlouběji v místnosti, blíže k pultu.
Chousokabe se postavil a pomohl na nohy i Datemu, který se zdálo, že se starším nedokáže úplně držet v pití krok. “Netušil jsem, že je tu zasedací pořádek,” zasmál se. Znovu se posadili, kam byli dovedeni a Chousokabe ukázal dlaň na Kohaku. “Tolik čičin za dnešek,” zavrněl spokojeně a nebylo jisté, zda myslí pět nebo deset - podle toho, jestli viděl dvojmo.
“Doufám, že se nedočkáme dne, kdy za váma někdo přijde s dítětem...” prohodil blonďák a prohlédl si je. “Hlavně, že se bavíte...” odevzdaně se nad nimi pousmál. Sám neměl příliš co říkat, protože to nebylo ani tak dlouho, co se choval podobně.
“Bagetu bych si dal,” řekl Date, “tuňákovou!” Chousokabe se tomu začal smát - i když mu také vyhládlo, objednal si nakonec taky bagetu, ale jen sýrovou (moc maso nejedl).
“Udělali jste si ze mě obsluhu?” Kohaku plácl nejmladšího přátelsky po hlavě, a zakroutil nad jeho rozjařilostí - kterou trošku kazilo, že nebyl úplně schopný koordinovat pohyby - hlavou, než se vydal předat objednávku dál. Kavárna byla téměř úplně plná a jeho milenec i jeho bratr se museli docela otáčet na to, že už byly téměř tři ráno a do zavírací doby příliš nezbývalo. Spoustu lidí poznával jako stálé zákazníky.
Chousokabe se mezitím zadíval ke stolu, kde seděl hnědovlasý chlapec, co tu byl předtím, než odešli, s někým, koho nikdy neviděl. Vypadali, že se docela dobře baví. Zůstal je pozorovat, když Date stejně nebyl moc povídavý - už se viděl, jak ho táhne na byt.
Po chvíli se k nim vrátil Papouch s kávou a bagetami a položil vše na stůl, než se zadíval stejným směrem, jako jeho kamarád. “Je tu celou dobu...” prohodil nezaujatě.
Hnědovlasý se naklonil ke svému společníkovi a s širokým úsměvem mu něco říkal, přičemž sem tam se ho nepatrně dotkl. Naklonil hlavu na stranu, když mu druhý něco pověděl, a na okamžik se zatvářil zamyšleně. Chvíli to v přítmí kavárny vypadalo, jako by mu z hnědých vlasů trčely dvě rezavobéžové liščí uši. Potom jako by si něco uvědomil, odtáhl se a uši zmizely.
Blonďák nijak nekomentoval, co viděl, popravdě to ani zdaleka nebylo poprvé, co se mu podařilo v kavárně něco podobného zahlédnout. Už se nad tím raději nepozastavoval.
Bělovlasý si protřel oči. Asi už měl taky v sobě dost panáků. Zamrkal a podíval se na bagetu. “Stejně jsou to všechno děvky,” utrousil a zakousl se. Byla dobrá, po sexu mu většinou vyhládlo. “Nestojí za to, aby je někdo nazýval múzy,” dodal ještě, když dožvýkal a našel pohledem Tadashiho. “Jen ten za to stojí...”
Date se beze slov vrhl na bagetu.
“A ten je zadaný...” poznamenal spokojeně blonďák a posadil se k nim. Také se zadíval k pultu, jestli není potřeba s něčím pomoct, potom se rozhlédl po kavárně. Stávalo se mu, že sem tam zahlédl něco jako byly uši u hnědovlasého, ocas nebo něco podobného.
“A ten mne stejně nikdy nechtěl,” pokrčil Chousokabe rameny a upil kávy, kterou si nepamatoval, že si kdy objednal. Asi měl skutečně už dnes dost. Další den neplánoval chodit pít, bude dlouho spát, pak tvořit a příští týden celý chodit do práce. Musel si dnes užít. “Máte tu plno...” poznamenal a znovu se podíval ke stolu hnědovlasého.
“Jo, tak po osmé se to tu většinou docela naplní...” potvrdil jeho kamarád. “Chodí sem, mám pocit, pořád ti samí...” poznamenal a sám se zadíval na mladíka s dlouhými modrými vlasy, který seděl u stolu nejblíže pultu. Nepamatoval si, že by si kdy objednal něco víc, než jednu vodu na celou dobu, co tu seděl. “Málokterá kavárna má tak dlouho otevřeno...” pokrčil rameny.
“Ten tu taky chodí furt,” kývl Chousokabe ke stolu a znovu sklonil pohled k bagetě. Zakousl se a požvýkal, než se napil kávy.
Hnědovlasý se po nich otočil, protože znovu vycítil upřený pohled bělovlasého mladíka. Jen okamžik si je prohlížel, s tím, jak často sem chodil, si také všiml, že tu bývali dost a odvodil si, že je to vztahem s majitelem.
“Jo no...” Papouch pokýval hlavou. “Ale málokdy tu bývá tak do noci...”
“Koho to zajímá,” zavrčel Chousokabe a snažil se dívat všude jinde než k tomu stolu. Date se tomu zahihňal.
Kohaku se pousmál, “neměls dnes dost?” pozvedl jedno obočí.
“Taková malá žába by mi nestačila ani na naleštění půlky kotvy,” zakroutil hlavou Chousokabe a znovu se věnoval jídlu. “A měl jsem dnes takové čičiny, kterým žába nesahá ani po kotníky...”
“Fakt kosti,” přihodil Date a ochutnal kávu - neměl ji příliš rád.
Blonďák se zasmál, “tak když to říkáš...” pokrčil rameny. Předpokládal, že je to právě proto, jak se hnědovlasý na jeho kamaráda dívá odmítavě, že ho očividně nedokázal jen tak nechat plavat. Vybavoval si jen málo takových, kteří dokázali Chousokabemu odolat, ačkoliv je často sváděl opilý.
Mladší přivřel oči a chvíli mlčel. “Dal bych si nějaký dezert... potřebuji doplnit energii,” řekl potom. “Jaké tam ještě máte zákusky? Nějaký s tvarohem.”
Světlovlasý znovu vstal, “podívám se, co tam ještě je...” oznámil, když se vydal zpět.
Hnědovlasý se mezitím znovu zadíval ke stolu a lehce svraštil obočí, protože ten nepříjemný pocit, že je sledován, ho stále neopouštěl.
Chousokabe si ho prohlédl, i když věděl, že se zrovna na něj dívá, chvíli dokonce mu hleděl i do očí, než se otočil na Dateho. “A jaké je vlastně dneska tvoje skóre?” zeptal se. Když ten ukázal šest, přátelsky ho praštil do ramene. “Kecáš... zaregistroval jsem jen čtyři.”
“Dvojčata... a jedna ti utekla,” zazubil se a posunul k němu svou kávu. Nebyl schopen ji dopít.
“Nepřeháníte to?” prohodil pobaveně světlovlasý, když se vrátil, aby před svého kamaráda položil jeho zákusek. I když byla pravda, že by si také rád někam zašel, i když jakékoliv lovení by z toho vynechal. Dlouho s nimi nebyl jinde, než zde, kde moc dlouho nebývali.
“S čím bychom to přeháněli?” zeptal se Chousokabe a nakrčil čelo. Zadíval se na zákusek, vypadal opravdu dobře. Popravdě na sladké míval chuť jen po sexu, ale to si to opravdu užíval.
Papouch si ho prohlédl. “Zapomeň na to,” mávl potom rukou. “Chcete ještě něco? Než si sednu.”
“Hubana, lásko,” zavrněl na něj Date a rozesmál se.
“To je dobrý,” mávl rukou Chousokabe.
Blonďák se posadil naproti svému kamarádovi. “Kolik jste toho vypili?” napadlo ho, protože při pohledu na ně oba museli za alkohol nechat dost peněz.
“Dost,” kývl Chousokabe a bránil se Datemu, který chtěl pusu od něj, když mu ji nedal Papouch. “Ale když jsme střídali kluby, tak jsme si koupili láhev v sámošce - tak jsme ušetřili.”
“Příště pudu asi s váma...” zazubil se nejstarší a pohodlně se opřel.


Tmavovlasý mladík vešel do kavárny a jistým krokem se vydal k pultu, ke kterému si sedl. Přivítal se se svým bratrem úsměvem a opřel se lokty o desku.
“Jste ve městě?” zeptal se Tadashi a podal mu nápojový lístek, i když jeho bratr tu vše měl na účet podniku. Usmál se na něj a prohlížel si ho, docela povyrostl za dobu, co se neviděli. “Jsem rád, že ses zastavil. Máš hodně práce?”
Mladší lehce pokývl, “docela dost, hlavně teď...” pobaveně se pousmál, jako by se k tomu vázalo něco komického. “Slyšels o té budově, co spadla včera z neznámých důvodů?” nadhodil, “Jsme na chvíli ve městě, protože Xanx si chce s tatínkem vynahradit čas, když spolu nemohli být na svatbě...”
“Aha... už chápu ty neznámé důvody, Satan se synem, to musí být jízda,” zasmál se Tadashi a podíval se po kavárně, bylo brzo, aby měl na spěch a nestíhal se bavit se známými. Zatím tam jen znovu snídal hnědovlasý chlapec, co každý den.
“Jo, to je... jsme tu od včerejška a už jsme se třikrát stěhovali, bojím se, že brzo nás žádný hotel neubytuje...” otevřel lístek, aby si vybral, “a to se Satan rozčiloval, jak je Xanx po mámě změkčilý...”
“A co Setsuna? Jak to snáší on - po svatbě vypadal šťastně, ale už je to taky několik měsíců...” Zajímalo ho, jestli se bratr jeho přítele ukáže, když jsou v městě. Určitě ano. Jen doufal, že jako minule se nesejde Xanxus a Chousokabe tady a nebude muset dva týdny rekonstruovat a uklízet, co tu ti dva nadělají, když se budou prát o Setsunu - jen z principu, že se potkali.
Mladší lehce pokrčil rameny, “vypadá pořád spokojený...” oznámil potom. “I když ta setkání s tchánem se na něm taky myslím podepisují. Rozčiloval se, že ho nečeká vnouče...” odložil lístek, “dám si mandlové cappuchino,” rozhodl se.
“Vnouče?” pozvedl jedno obočí Tadashi. “Důvod pádu té budovy?” zeptal se pak, než se otočil, aby začal připravovat, co jeho bratr chtěl.
“Jop... ale řešila se toho spousta... nechápu, proč se vídají tak rádi, když každý druhý rozhovor končí hádkou a rozbíjením něčeho...” mávl nad nimi rukou.
Starší pokrčil rameny. “Třeba proto se vídají tak rádi,” řekl mu na to a položil před něj šálek. “Budu muset říct Haku, že jeho bráška přijel... nevíš, jestli se sem nebo k nám chystá?” Sám si nalil vodu, aby se mohl napít.
“Určitě se chystá, ale asi není bezpečné nechávat ty dva samotné...” vzal lžičku, aby mohl začít s pěnou svého cappuchina, “i když zůstávat s nimi většinou taky dvakrát bezpečné není...”
“A krom toho, že nebude matkou dědice, tak jaký mají spolu se Setsunou vztah?” zeptal se Tadashi a podíval se k liščímu démonovi, jestli nic nepotřebuje.
“Asi dobrý, pamatuju si, že už párkrát to Satan komentoval, jako že si jeho syn dobře vybral...” pousmál se. “V mezích dobrý, je těžké u něj nevyvolávat záchvaty vzteku...”
Hnědovlasý dopil čaj s mlékem a také k Tadashimu vzhlédl, když vycítil jeho pohled, ovšem nevypadalo to, že by potřeboval něco dalšího, snídani už měl v sobě.
“No, typoval bych, že se naštve i pro to, že je Setsuna moc dobrý pro Xanxe,” zasmál se Tadashi a přestal se dívat na chlapce, nechtěl jej zbytečně obtěžovat. Znovu upil minerálky a zadíval se ke dveřím, protože se v nich objevil nečekaně Chousokabe. Kývl mu na pozdrav a naklonil hlavu, protože si všiml, že nese nějakou velkou zabalenou věc, která vypadala děsivě.
“Hoja, prcku,” pozdravil bratra od majitele kavárny.
Nejmladší se nespokojeně zamračil nad oslovením, ovšem už poznal, že nemá cenu to nějak komentovat. “Hoj,” oplatil mu pozdrav, “kde máte Haku?” napadlo ho, když si uvědomil, že není ani se svým nejlepším přítelem, ani s milencem.
Hnědovlasý se zadíval na okamžik na Chousokabeho, než se vrátil ke svému šálku, přestože byl prázdný. Plánoval ještě chvíli v klidu posedět, než půjde.
“Haku je v práci, myslím, taky tam jdu,” odpověděl bělovlasý a ukázal na to, co nesl. “Ale stavil jsem se sem, protože mám dárek pro kavárnu,” zazubil se, “není to sice nic moc, ale do rohu se to hodit bude.” Odkryl dřevěnou loď, která byla na podstavci, co vypadal jako obří chobotnice, co se ji snaží potopit. “Zaslechl jsem tu něco o Leviatanovi, tak mne tohle napadlo...” postavil dřevěnou sochu na pult.
Černovlasý překvapeně vydechl: “To je úžasné.”
Mladší z bratrů si sochu chvíli prohlížel, “vypadá to hodně dobře...” poznamenal uznale a vzhlédl k bělovlasému, “děláš hodně takové věci?” zajímal se. Věděl, že Chousokabe se ve volném čase věnuje dřevěným sochám, ale netušil, že zrovna takovým. Bylo to dost propracované.
Chousokabe nechal sochu na místě, kam ji postavil a sedl si docela unaveně vedle Mamoru. “Většinou dělám jen modely lodí nebo starověkých bojových strojů, ale chobotnice vyřezávat je taky sranda,” zazubil se a prohlédl si nápojový lístek. “Uděláš mi hodně silnou kávu?” podíval se pak na Tadashiho.
Ten kývl. “Je to opravdu úžasné, čím jsme si to zasloužili?” stále zněl překvapeně, i když už kávu začal chystat.
“Nejsem zrovna slušný host, tak je to trochu omluva,” pokrčil rameny Chousokabe.
Tmavovlasý mladík si ho prohlédl, “jo, vypadáš, žes měl docela krušnou noc...” prohodil a sám se napil svého nápoje. “Řádili jste?” zajímal se.
Hnědovlasý si okamžik prohlížel osazenstvo u pultu. Nevypadalo to, že se nakonec dočká svého klidného “rána”.
“Kušuj s řáděním, už není čas... posledních pár dní jsem pracoval na tomhle, plus chodil do práce, ani nebudu počítat, kolik hodin jsem naspal,” mávl rukou bělovlasý a spokojeně se zadíval na kávu, když před něj byla postavena. “Kam ti to mám postavit?” zeptal se pak Tadashiho a kývl k soše, nebyla zase tolik lehká.
Černovlasý se rozhlédl, chtěl vybrat místo, kde by vynikla, ale zároveň byla v bezpečí.
“Takový slušný chlapec...” Mamoru se tomu pousmál, “posledně, když jsme tu byl, byl jsi zrovna po tahu a vypadals podobně...” neodpustil si provokace.
“Neutahuj si ze starších, prcku,” počechral mu bratrsky vlasy a upil kávu, i když byla docela ještě horká. “Vlastně, když tu jsi, tak tu je i Setsuna, že?” uvědomil si. “A ten jeho pošahanec...” dodal kysele a znovu upil. Vypadal, že docela spěchá.
“Není to pošahanec, jen dělá věci po svém,” bránil mladší Xanxe. “Je tu,” potvrdil pak, “ale nemyslím si, že by ses s ním měl vidět, nedopadlo by to dobře... pamatuješ si, jak to tu kvůli vám bylo dva týdny zavřené?”
“Vodka, tequila, saké... lásko, točíš se...” utrousil Chousokabe a přivřel oči. “Je dobré mít vlastního Oumukura, no ne, Tadashi?” řekl potom a dopil presso, než znovu vstal. “Tak kam to mám dát, musím jít...” vytáhl peněženku, v které už moc nebylo.
“Ta káva byla na účet podniku,” zastavil ho Tadashi a pousmál se. “Dej to zatím támhle k tomu sloupu,” řekl pak.
Chousokabe obešel mladšího z bratrů, vzal své dílo a přenesl ho vedle stolu, u kterého seděl hnědovlasý chlapec. Ani se na něj nepodíval. “Tak tedy zatím,” mávl na bratry a vydal se pryč.
Liščí démon se po něm chvíli díval, než pohledem putoval k soše, která vedle něj byla postavena. Musel uznat, že byla  krásně propracovaná.
“Ale není tu moc lidí na to, že za chvilku bude pět...” prohodil Mamoru.
“Určitě všichni slyšeli, že je Satan v městě a předpokládají, že se tu ukáže,” zasmál se Tadashi, i když to tolik nebylo směšné, potom uklidil hrníček, z kterého Chousokabe pil. “Většina chodí později, znáš to, je příjemnější žít nočním životem pro mnoho z nás a pro ně také.”


Bělovlasý muž vešel do svého oblíbeného zverimexu a nejdříve chvíli si prohlížel pytle se žrádlem, co tam měli, aby zjistil, zda jsou nějaké novinky, než vzal to, co měl jeho kocour nejraději, a šel se podívat k teráriím s hlodavci. Chtěl mu koupit myš, možná jako omluvu za to, že plánoval se v noci zpít do němoty - sobě již flašku koupil.
Hnědovlasý mladík už stál u terárií a rozmýšlel se, jestli ho lépe cenově vyjde pět myší nebo jedno morče. Nelíbilo se mu, jak těžce se ve městě sháněla volně žijící zvířata, pokud nepočítal tlusté a špinavé holuby. Překvapeně se otočil, když ucítil v zádech ten pohled, který ho donutil se otočit už několikrát předtím v kavárně.
Chousokabe si položil pytel, který nesl v jedné ruce vedle sebe na zem a zadíval se na myši. Snažil se nevšímat hnědovlasého chlapce, kterého znal od vidění z Tadashiho podniku. Sledoval bílé rojení hlodavců a snažil se vytypovat, který bude nejlépe chutnat jeho kočce.
Mladší se vrátil pohledem na hlodavce, i když bylo těžší se soustředit teď, když vedle něj stál bělovlasý. Z dálky si ani nevšiml, o kolik vyšší o proti jemu samotnému byl. Svraštil čelo.
Bělovlasý se sklonil více k myším. Prohlížel si tabulku s původem a vším okolo, ale chuť tam napsaná nebyla. Jeho kocourovi někdy chutnala, jindy ne a on nevěděl, čím se to řídí. Začal mu zvonit mobil. “Hoja, Draku... jo, jedu dom, ale ještě kupuju pro kocoura žrádlo a myš... cigarety ti mám koupit? Oke, stavím se v trafice.” Rozloučil se, schoval mobil a znovu se naklonil k myším. Přemýšlel, která by jemu chutnala, ale on masu opravdu příliš neholdoval.
“Kupuješ myš pro kočku?” pohlédl na něj hnědovlasý pomalu.
“Hmm...” kývl druhý, “občas mu chutná, občas ne, ale neřekne mi, čím se to řídí.” Utrousil, byl překvapený, že druhý na něj promluvil s tím, jak se na něj povýšeně vždy díval.
Hnědovlasý na okamžik vrátil pohled k morčatům, než naznačil opodál stojícímu personálu, že má vybráno. Řekl si o morče a po něm i o myš, která podle něj vypadala dobrá a zdravá. Řekl by bělovlasému, která to je, ale běhala z místa na místo a takhle to bylo jednodušší. “Tahle by měla být v pohodě...” poznamenal, a přestože z jeho výrazu stále nešlo nic moc vyčíst, nevypadal už tak nepřátelsky.
Chousokabe pokrčil rameny, neměl co ztratit, když Krakenovi nebude chutnat, tak příště se pokusí koupit lepší. “Dík,” kývl a převzal si od mladíka, který myš dal do krabičky, jídlo pro svou kočku. Poté zvedl ze země pytel se žrádlem pro kočku - musel to vzít rukou, v níž měl tašku s lahví alkoholu a ta trochu zacinkala. Jakmile vše pobral, vydal se k pultu.
Druhý se nad zacinkáním lehce ušklíbl, ovšem sám se vydal zaplatit, když měl, pro co přišel. Na zádech měl batoh, kde už bylo nakoupené mléko, chystal se poobědvat a počkat na muže, se kterým se nedávno seznámil v kavárně.
Světlovlasý byl obsloužen u jiné pokladny. “A ještě tamtu hračku s peřím, už jsme ji oškubali,” usmál se na prodavačku - chodil sem často a občas se s ní radil, co je nejlepší kocourovi pořídit. Dokonce měl zákaznickou kartu, na níž měl nemálo bodů. “A tamtu kuličku chlupatou. A... tu hopsavou.” Byl nucen pro svůj nákup nakonec platit kartou. Poděkoval a vydal se ven.
Před obchodem se zastavil. Všechno si to poskládal, aby se mu to lepší neslo, když si zapálil.
Hnědovlasý do něj skoro narazil, když vyšel ven a nakukoval do krabičky na hlodavce. Včas se zarazil a překvapeně k němu vzhlédl.
Starší na něj shlédl a trochu se pousmál. “Je celé vystrašené,” utrousil k morčeti, co tiše pískalo z krabičky. Popotáhl z cigarety a vydechl kouř. Poté se rozhlédl, kde je tu někde trafika, aby mohl koupit cigarety pro svého spolubydlícího.
“No...” hnědovlasý se podíval na krabičku a lehce pokrčil rameny. Málokdo si všímal, o kolik hlodavci v jeho přítomnosti vždy v obchodě znervózněli a vyděsili se. Běhali jeden přes druhého často i normálně, ale takto to asi bylo znatelnější. “To je cestováním...”
“Asi je,” kývl starší a zvedl krabičku s myší, kterou držel mezi dvěma prsty ve stejné ruce jako alkohol. Pytel se žrádlem měl položený, aby mohl kouřit. “Chudák, vystrašená a tak stresovaná před smrtí,” řekl pak a znovu si popotáhl. Nechtěl jít do trafiky kouřící, i když již věděl, kde je.
“Máš kocoura?” zajímal se druhý. Musel uznat, že ho druhý přitahoval, pokud si odmyslel jeho opilecké chování a rozhovory, ovšem nejspíš to bylo jen obdobím.
Chousokabe znovu kývl. “Připletlo se ke mně opuštěné kotě na ulici, tak jsem si ho nechal a teď je to takový macek,” ukázal ve vzduchu, jak je velký. Vykrmil ho dost a nejspíše byl kříženec nějaké čistokrevné, protože dorostl opravdu impozantní velikosti. “Občas má rád živou myš, asi proto, že je dříve lovíval na ulici. Když byl smutný, doporučil mi to na potěšení Tadashi, on taky takhle sesbíral několik koček.”
Hnědovlasý se tomu usmál. Chtěl něco poznamenat o pouličních hlodavcích, ovšem včas si to rozmyslel. “Slyšel jsem o Tadashiho smečce...” prohodil. Znovu ke druhému vzhlédl a okamžik si ho prohlížel.
“No, je polodivoká, ale krásná,” řekl, co jediné k tomu mohl poznamenat, a znovu vydatně popotáhl. Zadíval se na myš. Trochu mu jí bylo líto, i když měl rád šelmy a věděl, jak to v přírodě chodí a že je to tak správné.
Druhý jen kývl. Znovu se zadíval na morče, které se vyděšeně krčilo v krabičce. “Je to od něj hezké, že si je pobral domů,” pokývl si. Na jeho samotného měly kočky sporný názor, některé se k němu lísaly a jiné ho nemohly ani vystát. “Tak já už asi pudu...” rozhlédl se, jako by něco očekával.
Bělovlasý jen kývl. Také byl skoro u filtru, ještě jednou potáhl a odhodil nedopalek, aby ho zašlápl. Poté zvedl pytel s krmivem, měl patnáct kilo, ale nepřišel mu tolik těžký, aby ho nemohl nést v jedné ruce.

___
Nové postavy:


Date Masamune a Chousokabe Motochika (Sengoku Basara)
zdroj: http://www.zerochan.net/528248
Mibara Tadashi (původně Sebastian Michaelis, Kuroshitsuji)
zdroj: ztracen
Oumukuro Kohaku (původně Badou Nails, Dogs)
zdroj: http://www.zerochan.net/725697
Mori Motonari (Sengoku Basara)
zdroj: http://www.zerochan.net/992589#full
Mibara Mamoru (původně: Ciel Phantomhive, Kuroshitsuji)
zdroj: http://www.zerochan.net/678767

Oumukuro Setsuna (původně Squalo Superbi, KHR)
zdroj: http://www.zerochan.net/680009#full
Xanxus (KHR)
zdroj: http://www.zerochan.net/657470
Satan (původně Suoh Mikoto, K Project)
zdroj: ztracen

6 komentářů:

  1. Nový príbeh, super. Plno nových postáv a to pre mňa doslova :) vyzerá to zaujímavo. JaMi

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Oh, jsem ráda, že zatím příběh zaujal. A postav bude spousta, ale snad bude čtenářům dán dostatečný čas, aby jste se (alespoň s důležitými) sžili. :)

      Vymazat
  2. Velmi zajímavé :D Těším se na novou povídku s (alespoň částečně) Sengoku Basara tématikou, takových teď moc nevychází... Viděla jsi Judge end? Jaké se ti to zdálo?
    Jo a taky, hezký obrázek Sebastiana :D
    Kroketa

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Myslím, že na Judge end jsem se rozdívala a nedodívala, protože to nemělo tu "basara-lehkost", ale bylo to hrozně rozhořčující, jak to bylo o zradě...
      Tady nakonec myslím budou skoro všichni ti oblíbení.
      Taky se nám líbí ;)

      Vymazat
  3. zajimave x) jen postavy se jmeny se mi trochu pletou, asi si udelam nejaky vztahovy graf :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zatím tam nejsou postavy, které mají podobné jména - pár jich přijde, pak to asi bude horší xD

      Vymazat