Pokud kanibalismus hadů vede k vzniku draků? Je pak lidský cestou k nadčlověku?
Potřebuji nové tělo. A novou duši.
Probíhá oprašování starých spisů - velice sporně a rychlostí blížící se k nule - a nějakou dobu (v řádu stovek let) bude.

Jste tu poprvé a máte problémy se orientovat? Snad pomůžu zde.
Kdyby ještě někdo chtěl vyplnit dotazník pro mé drahé čtenáře - může zde.
Kdybyste měli zájem vyplnit dotazník k Nejen absinthové nejen víle - můžete zde.

Děkuji za vyjádřenou podporu komentujicím. ;)




sobota 11. dubna 2015

Nejen absinthová nejen víla - 3. část

Třetí část. Přeji příjemnou četbu. Děkuji komentujícím Kroketě, Guizmo a Katce. 
Další část příští sobotu.
NEJEN ABSINTHOVÁ NEJEN VÍLA
Spolupráce se Seiriel

- 3. část -


Chousokabe se převalil a ze spánku pohladil jeden z ohonů, co byl položený vedle něj na pokrývce, protože mladší seděl u stolku s notebookem. Něco zamumlal a ještě chvíli trvalo, než se začal probouzet. Otočil se na druhou stranu a bouchl se do stěny kolenem. Zaklel a otevřel oči. Chvilku pozoroval zeď a rozpomínal se na noc.
“Vzhůru?” hnědovlasý se na něj pobaveně otočil od počítače a prohlédl si ho. Musela ho bolet hlava po tom, co všechno předešlý den vypil.
“Myslím, že jo,” poznamenal druhý a posadil se. Příliš neměl rád, když se ráno probouzel u někoho doma a musel řešit předešlou noc - vše, co se z ní dalo vyvozovat a nebyla to pravda. “Koupelna je tam?” zeptal se, potřeboval studenou sprchu, aby byl použitelný.
Druhý jen kývl a protáhl se, než se vrátil ke své práci.
...
Chousokabe vyšel z koupelny a zarazil se ve dveřích, protože jeho opilecká halucinace trvala, i když se již považoval za střízlivého. Pamatoval si noc, části sice útržkovitě, ale pamatoval - nebyl tolik opilý, aby i teď viděl něco, co není. Možná mu už ochabl rozum. Chvíli mlčel - nevěděl, jak se zeptat na ocas a ouška druhého. Sevřel rty k sobě a podrbal se na zátylku. Raději se sklonil pro svou košili, aby ji oprášil a oblékl si ji, i když byla pokrčená.  
Hnědovlasý se na něj otočil a jemně se usmál, přičemž zamával líně ocasy, “dáš si něco?” napadlo ho, i když toho doma moc na výběr neměl, “nespals moc dlouho...” poznamenal.
Starší se zamyslel. “Kávu jsem si všiml, že nepiješ... tak asi nic,” zakroutil hlavou. Dal by si panáka, aby měl výmluvu pro své halucinace. Prohrábl si vlasy. “Ty si nespal vůbec... mám ten dojem, asi bych měl jít, pokud pracuješ.”
“Už jsem hotový.” Hnědovlasý jen mávl rukou, pak naklonil hlavu na stranu a ouška mu trošku poklesla. Neskrýval je, protože neměl pocit, že by po včerejší noci musel, ovšem napadlo ho, že se možná zmýlil, při pohledu na tvář druhého. “Děje se něco?”
Chousokabe zaváhal. “Uši a ocásky,” řekl pak jen a zatvářil se trochu bezradně. Skutečně nevěděl, kde je chyba - jestli se zbláznil on nebo celý svět.
Hnědovlasý si na okamžik skousl ret. “Bavili jsme se o tom včera...” připomněl mu, i když to byly jen okrajové poznámky, protože ve svém včerejším stavu bělovlasý nejevil známky toho, že by ho to dvakrát zajímalo. “Je to asi trochu na dýl...” pousmál se a vstal, aby přešel k němu. “Jsem... liščí démon.”
Starší si ho prohlédl. Myslel by si, že druhý si z něj utahuje nebo se sám zbláznil, ale tohle jediné dávalo smysl. Nakrčil čelo, jak se snažil přijít na něco, co by na to mohl říct. “Aha,” zašeptal a opatrně ho pohladil po oušku.
Mladší se nepatrně zachvěl pod tím dotekem a přivřel oči, pak k němu vzhlédl. Jemně se usmál, jako by ho tím chtěl ujistit, že si to jen nepředstavuje. “Takhle vypadám normálně...” oznámil mu s klidem, i když nečekal, že se to setká s nadšením - u lidského mladíka, který očividně o podobných věcech slyšel poprvé, by to bylo velmi nepravděpodobné. Bude výhra už, pokud mu uvěří. “Asi ti to připadá dost zvláštní... chápu, že není snadné to vstřebat...” dodal potom a znovu sklopil pohled. Skousl si ret, jak přemýšlel, co by k tomu mohl ještě říct, aniž by to musel příliš rozvádět - nevěděl, jestli po tomto ho bude bělovlasý chtít vůbec dál poslouchat.
“No, není,” utrousil druhý. Když o tom přemýšlel, připadal si docela jako zoofil. Ještě okamžik si hrál s jeho oušky - byla roztomilá -, než se stáhl. “Asi bych měl jít...”
Motonari si ho prohlédl. “Nejspíš...” pokývl nakonec a ouška mu znovu lehce spadla, odklonil na okamžik pohled.
Chousokabe zaváhal, než se sklonil a spojil naposledy jejich rty. Líbil se mu. Poté jej obešel a vydal se pryč z pokoje. “Cestu ven si, myslím, pamatuju.”


Blonďatý muž otevřel dveře bytu, který sdílel se svým milencem, a sklonil se k jedné z koček, která se jediná šla podívat na příchozího, aby ji podrbal, než se dal do zouvání. Vydal se do koupelny, po cestě ovšem kontroloval, kde je černovlasý.
Starší byl v kuchyni a připravoval si něco k jídlu - věděl, kdy druhý přijde, takže rovnou vařil pro oba.
Světlovlasý vklouzl do místnosti a přešel k němu, aby se s ním přivítal a políbil ho. “Hezky to voní...” zavrněl.
“Než se osprchuješ, bude to hotové,” utrousil starší a ohlédl se po něm. “Mimochodem, tu sprchu potřebuješ,” dodal ještě, než vrátil pozornost vaření.
“Nelíbí se ti, jak mužně voním?” nadhodil hravě mladší a našpulil dotčeně rty, ovšem otočil se zpět na svou původní cestu, protože si sám uvědomoval, že sprchu potřeboval - těšil se do ní.
“Kdybych chtěl muže, nevyberu si tebe,” zazubil se na něj Tadashi a přešel k ledničce, aby vyndal smetanu, kterou chtěl do jídla přidat.
Když se blonďák vrátil už převlečený a v čistém oblečení, jeho milenec už chystal na stůl. Papouch se k němu vydal pro další polibek. “Potřebuješ s něčím pomoct?” zajímal se, přičemž zkoumal, co má druhý nachystaného k jídlu.
“Ne, posaď se, musíš být unavený,” odpověděl mu a sám přenesl sklenice na stůl. Přivřel oči a pousmál se na druhého, protože vlastně nebylo kde sedět, obě židle byly obsazeny kočkami, které čekali na jídlo jako správní strávníci. “Včera do kavárny zase přišel Chousokabe... opilý... už kolem páté - něco se s ním děje,” začal pak, když se vrátil, aby nachystal do kočičích misek. Poslední dobou se skutečně světlovlasý pirát opíjel více než předtím - už to nebylo jen, když šel lovit někoho na noc nebo se odreagovat do klubu.
Blonďák se posadil na uvolněné místo - kočky se přesunuly k miskám, kde je čekalo jídlo - a zamračil se. “Měl bych s ním promluvit...” pokývl hlavou a lehce si povzdechl. Nepamatoval si, že by jeho kamarád pil tolik, když s ním bydlel.
Tadashi jen kývl a přenesl jejich jídlo na stůl, poté si také sedl - vše už bylo nachystané. “Je to třeba, už to docela přehání,” povzdechl si. “Přestanu mu nalívat… asi. Alespoň v začínajícím večeru.”
“No, asi za ním v sobotu zajdu, pokud se do té doby nestaví...” Papouch si lehce pokývl a sklonil se nad jídlem, aby se do něj mohl pustit. “Výborné...” usmál se na černovlasého.
Starší jen kývl a pousmál se jeho reakci, jídlem Haku šlo vždy potěšit. Také začal jíst svou porci.
“A jinak ještě něco nového?” zajímal se Haku mezi sousty.
“Podařilo se mu ulovit ve svém podnapilém stavu stálého zákazníka v kavárně - nevím, jestli sis ho všiml - takový malý, hnědovlasý, má rád zelenou a chodí tam hned po otevření na čaj s mlékem,” řekl jediné zajímavé, co se minulého dne stalo. “Jinak - už tě kontaktoval bratr, když je v městě?” napadlo ho potom.
“Všiml jsem si ho...” blonďák pokývl, “už dřív se na sebe dívali, ale ten hnědovlasý nevypadal, že by se mu Chika nějak zamlouval...” pokrčil rameny, jakože moc nerozumí tomu, co se to nakonec mezi těma dvěma dělo. “Jo, volal mi...” potvrdil na otázku na svého bratra. “asi se sejdeme u tebe,” zazubil se na něj, “o víkendu, až nebudu chodit na ranní...” upřesnil.
“Musím Xanxuse a Chiku pochválit, potkali se u mne a nic mi tam nerozbili,” pousmál se Tadashi a spokojeně dál jedl, i když to spíše působilo jako uždibování a koštování.
“To se docela divím, žiju v představě, že když se přiblíží na víc než deset metrů, už je to nevyhnutelné...” prohodil mladší, který už měl svoji porci skoro v sobě. Po práci byl vždycky vyhladovělý ještě více, než normálně.
“Chika na něj sice vrčel, ale vyklidil pole,” pokrčil rameny Tadashi. “Asi si vzal k srdci, že mi to tam nemají ničit,” poznamenal a dodal: “Chika je hodný kluk, ale teď fakt nevím, o co se snaží.”
Blonďák dojedl a opřel se bokem spokojeně o ten jeho. “Popovídám si s ním...” ujistil svého milence.
Starší chvíli ještě jedl, než svou porci odsunul a opřel se o židli, přičemž přivřel oči. Byl unavený a neměl moc hlad.
Kohaku si ho prohlédl. “Měl bys pořádně jíst...” poznamenal, “já bych si třeba ještě něco dal...” prohodil a pousmál se.
Starší mu podsunul svou porci. “Stejně už nebudu,” řekl mu a nijak neokomentoval tu předchozí poznámku, kterou měl k jeho jídlu.
“Až ty se mi jednou ztratíš...” prohodil mladší, ovšem líbl ho na krk a přitáhl si jeho talíř. “A takové dobré jídlo to je...” znovu se zazubil. Tadashiho jídla mu většinou opravdu chutnala.
Druhý na to nic neřekl. Dal by si spíše kávu, ale nechtělo se mu ji připravovat, měl toho dost z práce. Tak jen zůstával sedět a odpočíval. Vytáhl si nohy tak, aby je mohl opřít o okraj stolu a položil si ruce na kolena.
Blonďák dojedl i jeho porci a protáhl se. Byl z práce docela unavený, ovšem chtěl si ještě užít čas, kdy byl s černovlasým, než ten půjde do práce. Mohl by na chvíli jít s ním, protože pak už stejně nebude mít cenu jít si lehnout na dvě hodinky, třeba v kavárně potká Chousokabeho. Dal talířky na sebe a odnesl je do dřezu, pak se vrátil k Tadashimu, a sklonil se pro polibek do jeho vlasů.
Starší k němu zvedl pohled a pousmál se. “A co ty? Jak bylo v práci?” zeptal se pak, jak chtěl udržet rozhovor.
“Dalo se to...” mladší jen pokrčil rameny, “nic zajímavého se nestalo... zajímavého se tam nikdy nic neděje,” jen nad tím mávl rukou. Přemýšlel už párkrát o tom, že by si hledal něco jiného, ale neplatili tak špatně, aby neměl na jídlo a na bydlení, tak se do toho zatím nehrnul. “Těšil jsem se na doma na tvůj oběd...” zavrněl.
Tadashi se na něj usmál a stáhl si ho k polibku.
Světlovlasý si chvíli spokojeně užíval jeho rty, “v kolik hodláš vyrazit?” napadlo ho potom, protože jeho milenec většinou vycházel do práce dřív, aby stíhal vše nachystat.
“Ještě mám tak dvě hodiny, než se začnu chystat,” odpověděl mu a dal nohy na zem, aby si ho mohl stáhnout na klín. Přejel mu dlaní po stehnu a opřel si hlavu o jeho rameno.
Blonďák se usídlil dlaněmi na jeho bocích a otřel se rty něžně o jeho krk. Užíval si jeho blízkost a tulil se k němu jako spokojené kotě. “Doma se nic nového nestalo?” zajímal se.
Tadashi zakroutil hlavou.


Papouch si udělal pohodlí v křesle kavárny svého milence a natáhl se ke kávě, která už pro něj byla nachystaná na stole. O víkendech stejně býval s Tadashim v práci většinu času, takže mu nevadilo, že je tam dříve, než jeho bratři, na které čekal.
Chvíli to trvalo, než se objevil ve dveřích vysoký muž s dlouhými bílými vlasy. Našel pohledem svého bratra a raději zkontroloval, zda v kavárně není Chousokabe, protože jej doprovázel jeho muž. Pozdravil Tadashiho pokývnutím a šel si sednout za Hakuem.
Blonďák svého bratra přivítal a věnoval mu široké zazubení, poté se s ne tak nadšeným výrazem přivítal i s jeho mužem.
Xanxus mu věnoval pohled, aby dal najevo, že vnímá jeho existenci, ovšem mlčky se posadil na židli a nevrle se rozhlédl. Přítomnost jeho otce ho vyčerpávala a na stále ne příliš dobré náladě mu nepřidávala.
Bělovlasý líbl svého bratra na tvář a zazubil se, chvíli přemýšlel, že se posadí Xanxusovi na klín, ale nakonec si to rozmyslel a sedl si do svého vlastního křesla. Vzal si lístek a začal si prohlížet nabídku.
Tmavovlasý muž si položil jednu dlaň na jeho stehno a rozhlédl se po místnosti, přičemž se pohodlněji usídlil v křesle. Sám věděl, co si dá.
“Jak dlouho ještě budete ve městě?” začal rozhovor blonďák.
Setsuna na něj vzhlédl od lístku a pokrčil rameny. “Ještě nějaký čas tu budeme, Xana si sem pozval papá, tak tu budeme, dokud se zase na nějaký čas nepohádají,” usmál se bělovlasý a znovu si prohlédl lístek - věděl, co si dá. Odložil lístek a rozhlédl se. “I když mne trochu mrzí, že se hádají poslední dobou kvůli mně...” povzdechl si.
“Není to kvůli tobě, jen má nějaké zcestné představy...” Xanxus se na chvíli zamračil a jen nespokojeně mávl rukou, že o jeho otci nemá cenu se ani bavit. “Zajímalo by mě, kde to zase pochytil...” zabručel.
Kohaku naklonil hlavu nechápavě na stranu, “co se děje?” zeptal se a pohlédl ke dveřím. Setsuna přišel trošku dřív, než měli domluveno a Sora často chodíval pozdě, nedivil se tomu, že ještě v kavárně nebyl.
Bělovlasý položil svému muži dlaň na tu, co měl na jeho stehně a jemně ji stiskl, jako kdyby mu tím říkal, že to není tak hrozné. Poté se otočil na svého bratra. “Papá chce dědice,” vysvětlil pak svému bratrovi.
Tadashi se k nim vydal, aby mohl převzít objednávku.
Papouch se napil své kávy, která už byla jen příjemně teplá, když si druzí dva objednávali.
Xanxus se jako většinou rozhodl pro tequillu, “byl tady?” vzhlédl k černovlasému, myslel svého otce.
“Stavil se tu, ale ne na moc dlouho,” odpověděl mu ten a pomyslel si, jestli by z kavárny neměl rovnou udělat bar, když si většina hostů dávala stejně alkohol. Poté se podíval na bělovlasého.
“Dám si vafli se šlehačkou, ovocem a zmrzlinou,” pousmál se, “a k tomu horkou čokoládu se šlehačkou a rumem.”
Blonďák věnoval svému milenci úsměv. “Já bych si možná dal bagetu se šunkou...” poznamenal, měl rád Tadashiho bagety.
Černovlasý muž se zamračil, “doufám, že už se tu stavovat nebude...” prohodil otráveně. Opravdu už ho jeho otec začínal vytáčet, doufal, že dlouho se s ním zase neuvidí.
Do kavárny vešel nejmladší z trojčat a vydal se k jejich stolu, když si jich všiml.
Tadashi jen kývl a šel připravit objednávku. Věděl, že není moc dobré nechávat Satana juniora čekat. Pokývl nejmladšímu z trojčat a dal se do přípravy.
Setsuna se podíval na počet židlí a vstal, aby se mohl přesunout na klín svého manžela. Uvelebil se tam a políbil ho na tvář. “Nemůžeš si papá tak brát,” šeptl a otřel se o Xanxův nos svým. “Myslím, že už pochopil, že já děti mít nebudu a bez mé účasti na dětech by vnoučata nebyla tak rozkošná,” řekl nadneseně.
Starší se tomu lehce pousmál a pohladil ho po zádech. “Pravda, stejně by je chtěl jen, aby je prznil...” odpověděl nespokojeně, ovšem usídlil se dlaněmi na jeho bocích a působil přístupněji, když ho měl blíže u sebe.
Zrzek pozdravil, když se posadil na uvolněné místo. “Přišel jsem o něco?” zeptal se.
“Jen pomlouváme papá, veverko,” řekl Setsuna a spokojeně se v Xanxově náručí uvelebil. “Ale mohl bys někdy chodit na čas,” káravě se na něj podíval. Tadashi mezitím donesl čokoládu a tequilu. Podíval se na nejmladšího z bratrů, ale chápal, že ještě nemá vybrané, tak šel dochystat zbytek.
Sora na něj vyplázl jazyk, “chodím na čas, to jen vy jste tu dycky moc brzo...” okomentoval to a natáhl se pro lístek, aby si také vybral.
“No...” prostřední z bratrů se podíval na hodiny, “moc na čas ne...”
Setsuna se otočil na Xanxuse a znovu ho políbil - nemohl si to odpustit, když byli tak blízko. “A co vůbec naše veverka dělá? O Haku jsem vyzvídal už od Tadashiho, o tobě nemám od koho,” otočil se pak zpátky na bratra.
Zrzek jen pokrčil rameny, “u mě se toho taky nic moc nového neděje...” zamyslel se, “do školy chodím, tak se teď jiným věcem moc nevěnuju...” vybral si a znovu odložil lístek.
“Když jsem u tebe naposledy byl, ten neznámý kluk, kterého jsem tam našel, moc nevypadal jako zvířátko, které bys léčil...” prohodil Papouch a zazubil se.
“Taky by ses měl nechat ochočit, je to příjemnější,” poznamenal bělovlasý ještě dříve, než přišel Tadashi s jeho vaflí a bagetou pro blondýna.
Černovlasý položil objednávku na stůl a zůstal u něj stát. “Tak co si dáš?” zeptal se pak a prohlédl si jeho zrzavé vlasy a pihy. Byl zajímavý, i když Tadashi měl rád svou mořskou pannu, nutilo ho to se na Soru dívat a zkoumat ho.
Papouch se spokojeně zakousl do bagety, byl zvyklý na pohledy, které jeho milenec věnoval jeho bratrům - i když Setsunovi méně, v přítomnosti Xanxe.
“Pistáciové latté a vafli s banánem a čokoládou,” rozhodl nejmladší z bratrů. I když nebyl moc na sladké, u Tadashiho si takové věci většinou dával - nechodil do kavárny často a jednou za čas to bylo dobré. “Asi si mě nikdo nechce ochočit,” prohodil pak žertovně k bělovlasému.
“Věčná škoda,” poznamenal Tadashi, než se zase vydal pryč, ale předtím ještě počechral Papoucha ve vlasech.
Bělovlasý se sklonil, aby mohl upít čokolády, a pak uřezal kousek své vafle. “Chceš ochutnat?” zeptal se Xanxuse.
Starší si vzal kousek přímo z jeho vidličky. “Dobré to máš...” ohodnotil a natáhl se pro sklenici se svým pitím, aby se napil.
“Chtěl bys dva v jednom?” vzhlédl blonďák k svému milenci ještě, než odešel, a věnoval mu zkoumavý pohled, i když bylo poznat, že žertuje.
Tadashi se tomu jen usmál.
Setsuna si až potom uřezal sám pro sebe. Opravdu byla dobrá, kavárnu přítele jeho bratra si skutečně oblíbil.
Haku se podívala z jednoho svého bratra na druhého, “a jinak něco nového?” nadhodil, protože u něj samotného se toho moc zvláštního nedělo. Stále ještě si ani nepromluvil s Chousokabem, to měl v plánu po tomto nebo příští den.
“Rozhodl jsem se, že si nechám udělat prsa,” prohodil nezaujatě Setsuna.
Xanxus si ho zkoumavě prohlédl, “o tom jsem neslyšel...” utrousil, i když světlovlasý ani zdaleka nevypadal, že by to myslel vážně.
“Myslíš, že ti to pomůže k potomkovi?” pozvedl jedno obočí Kohaku a věnoval mu zkoumavý pohled.
“A nepomůže?” naklonil hlavu rozverně na stranu. “Veverko, že ty jsi alespoň se mnou?” podíval se na nejmladšího ze svých bratrů.
“Chceš dítě?” Sora pozvedl zkoumavě jedno obočí a prohlédl si ho. “Myslím, že jsem nakonec přece jen o něco přišel...” prohodil.
“Chci jen být dokonalá žena svému muži, aby se kvůli mně nehádal s papá,” pronesl Setsuna a ohlédl se na Xanxuse. “Jak velké?” zeptal se rozverně. Měl dobrou náladu - sladkým a tím, že byl s bratry a manželem najednou.
Černovlasý přivřel oči, “když už to musí být, tak aspoň pořádné,” přistoupil na jeho hru a dovolil si se pobaveně pousmát.
“Pak budeš aspoň pořádně podobný mámě...” zazubil se Sora.
“Je docela těžké si to představit,” blonďák naklonil hlavu na stranu a zadíval se na Setsunu. “Budeš vypadat víc jako sestra Itsuki než naše...” prohodil.
Bělovlasý vzal ruce svého muže a nastavil je na pomyslnou velikost jeho velkých ňader. “Takové?” zeptal se pak. “Budete si je muset taky udělat, bráškové, když já - nejstarší - tak všichni!”
Papouch se rozesmál, “doma myslím, by se to nelíbilo...” prohodil a zadíval se k Tadashimu.
“Moc papírování ve škole...” zrzek nad tím jen mávl rukou.
Černovlasý přivřel oči, “možná trochu menší...” prohodil.
“Haku by potřeboval větší, aby to vyvážilo jeho svaly,” přidal se do rozhovoru Tadashi. Bylo na něm zvláštní, že vždy věděl, o čem se jeho hosté baví, i když zrovna nebyl u nich. Nesl Sorovu objednávku.
“A to musíme mít všichni stejnou velikost?” zrzek si spokojeně přitáhl jídlo. “Víte, jak nás z toho budou bolet záda...?” zaškebil se.
“Jo, mi stačí ty bedny...” blonďák mávl rukou, “líbilo by se ti, kdybych měl prsa?” zkoumavě si prohlédl svého milence.
“Nechal bych si taky udělat, mohli bychom se pak tvářit, že jsme lesbický pár,” mrkl na něj Tadashi a vydal se k jednomu ze zákazníků, který chtěl zaplatit.
Setsuna se začal smát. “Chytlo se to,” poznamenal.
Haku našpulil rty, “možná až moc...” prohodil a vrátil se ke své chládnoucí bagetě.
“Nechtěl bys, aby měl Tadashi prsa?” zeptal se Setsuna a ujedl kousek vafle, poté znovu nabídl Xanxusovi. Nelíbilo se mu, že si dal jen tequilu a nic k jídlu, i když věděl, že by mu více chutnala bageta.
“Nevím...” prostřední z bratrů zamyšleně naklonil hlavu na stranu, “asi bych si na to ale musel hodně dlouho zvykat...” bylo docela těžké si to vůbec představit.
Xanxus si vzal vafle a pohodlněji se opřel hlouběji do křesla.
“Jsi příliš zkostnatělý, Haku,” mávl nad ním rukou starší a položil se zády na hruď svého muže. Spokojeně přivřel oči. “Ale nakonec si asi ty prsa dělat nebudeme, veverka má pravdu, že by nás bolela záda.”


Papouch seděl v jednom z křesel blízko pultu a čekal, až dorazí jeho kamarád, se kterým byl domluvený se v kavárně svého milence sejít. Bylo ještě docela brzo a moc zákazníků na místě nebylo. Všiml si hnědovlasého mladíka, kterého poznával, prohlížel si ho, jako by hledal nějakou změnu po jeho “sblížení se” s Chousokabem, ovšem nic mu nepřišlo jiné než obvykle.
Téměř hned poté přišel do kavárny i bělovlasý pirát a nesl sebou velkou krabici, kterou si byl předtím vyzvednout u jednoho ze svých dodavatelů “uměleckých potřeb”. Když procházel kolem hnědovlasého, pousmál se na něj a pozdravil ho, ale jakmile pochopil, že se mu nedostane odezvy, jen se ušklíbl a pokračoval. “Kam si to můžu schovat, Tadashi, aby to tu nezavazelo?” zeptal se majitele.
“Támhle do rohu, třeba, dám ti na to pozor,” usmál se na něj černovlasý.
Jakmile se zbavil krabice, posadil se za Papouchem. “Dvojitou,” poručil si a vyvalil se do křesla. “Zdravím,” pozdravil svého nejlepšího přítele, “tak o čem jsi se mnou chtěl mluvit?” Ohlédl se na Motonariho a odfrkl si, poté vrátil pozornost blondýnovi.
Hnědovlasý mladík mu pohled oplatil. Po jeho ranní reakci na to, co mu řekl, popravdě příliš neočekával, že se k němu bude ještě bělovlasý mít. A i když by možná měl, Motonari sám noc s ním nepovažoval za nic víc, než “jednu noc” - z toho, o čem si slyšel Chousokabeho s přáteli párkrát povídat, to nečekal ani od něj. A vztahy s lidmi byly vždy komplikovanější než s takovými, co byli jako on sám. Vrátil pozornost k čaji s mlékem.
Papouch si prohlédl nejdřív bělovlasého, potom Motonariho, ovšem nijak nekomentoval jejich pohledy. “Neměl bys to s tím pitím přehánět...” přešel k věci, protože nikdy nebyl příliš dobrý v chození okolo horké kaše.
Mladší kývl. “Neměl bych,” souhlasil a podíval se na Tadashiho, který mu nechystal jeho objednávku. Zamračil se. “Tak alespoň kávu,” povzdechl si, protože chápal, o co mu jde. “Tak skvělé to tu bylo, než jste se rozhodli mne moralizovat,” podotkl a protřel si tvář dlaněmi. “Nepiju tolik... a i kdyby snad, tak komu to vadí? Ubližuju snad někomu?”
Blonďák si povzdechl, “piješ o dost víc, než si pil předtím,” poznamenal, “ubližuje to nám, protože tím ubližuješ sobě...” prohlédl si svého nejlepšího přítele. “Děje se něco, o čem nevím?”
Druhý zakroutil hlavou. “Nic se neděje... vůbec nic,” odpověděl a poděkoval Tadashimu za kávu, co mu donesl. Měl často problémy usnout, ale to mu nemusel říkat. A ani to, že vlastně jediný, kdo mu zbyl, byl Kraken, když sestra i Papouch byli pryč. S Datem si rozuměl, ale nebyla to jeho rodina.
Haku mu věnoval další zkoumavý pohled a podezřívavě přivřel oči. “Špatně jsem to formuloval... vidím sám, že se něco děje...” opravil se. “Můžeš mi říct, co to je, jsme snad kamarádi, ne?” pozvedl jedno obočí. “Popravdě mi docela vadí, že co bydlíme od sebe, vídáme se najednou mnohem míň...” povzdechl si.
Chousokabe se na něj podíval, poté se sklonil a upil kávy. “To já nevím o tom, že by se něco dělo,” utrousil. Podíval se na hodiny - bohužel byli domluvení, takže se z toho nemohl vyvléct.
Tadashi si ho prohlédl. “Jsi osamělý, řekl bych,” položil mu starší ruku na rameno.
“Jasně,” kývl bělovlasý pirát a využil situace. “Tak já si půjdu najít někoho, aby mne zbavil osamělosti někam, kde mi nalejou...”
Blonďák se ušklíbl, “myslím, že kost na jednu noc ti nepomůže od osamělosti...” prohodil.
Bělovlasý si povzdechl. “A mám jinou možnost?” pozvedl jedno obočí.
“Máš spoustu možností...” světlovlasý přivřel oči, “já jsem taky Tadashiho naháněl, až než ho to přestalo bavit a ujal se mě, abych už neotravoval...” nadhodil trochu žertovně, aby odlehčil tématu. “Nebude to tak složité, pokud to nebudeš dělat na záchodcích s napitými číčinami...”
“Máš zkreslenou představu o mém sexuálním životě...” pokrčil bělovlasý rameny a upil kávy. “Prostě jen nejsem typ na vztahy - ať už z mé strany, že v nich neumím chodit, tak ze strany té, že nikdo po mě vztah nechce.” Vzhlédl k Tadashimu. “Už ve svých šestnácti jsem byl nechtěný pirát a to jsem býval tehdy docela čistá duše a nebyl jsem alkoholik,” připomenul, protože černovlasý ho nikdy nepovažoval za dost dobrého, aby si s ním mohl něco začít.
“Tehdy to bylo něco jiného,” bránil se starší a zaryl mu nehty do ramene. “Neříkej mi, že jsem ti zlomil srdce a za tohle můžu!”
“Nemůžeš,” usmál se na něj bělovlasý. “Jen prostě k pirátům patří děvky a alkohol, nic jiného pro ně není,” konstatoval.
“S tím nesouhlasím...” Papouch našpulil dotčeně rty, “i když už asi nejsem takový pirát jako zamlada...” uznal. “Měl by ses do těch šestnácti vrátit...” prohodil. “Pokud ne čistotou duše, tak aspoň s tím alkoholismem bys to neměl přehánět...”
“Začal jsem si odkládat peníze na léčebnu, stačí?” řekl druhý, ten rozhovor se mu nelíbil, protože se jen těžko mohl bránit.
Haku se ušklíbl. “Dělám si o tebe jen starost...” reagoval na jeho tón a zadíval se na něj, jako se starší bratr dívá na sourozence, kterému se snaží promluvit do duše.
“Oba si děláme starost,” dodal Tadashi a sklonil se k němu. “Chiko, jsi fajn a myslím, že spousta kluků a holek by byla fakt šťastná, kdyby s tebou mohla být... tak se nenič.” Poté se vydal pryč, protože přišel nový zákazník.
Chousokabe zakroutil hlavou a chvíli ho pozoroval, než mu sklouzl pohled na hnědovlasého. Pak se vrátil ke kávě. “Zajdu za doktorem, aby mi dal prášky na spaní a teda omezím to pití,” řekl nakonec odevzdaně. Kvůli nim to udělá, aby se nestrachovali, a kvůli sobě, aby nemusel trpět takové rozhovory.
“Co se stalo mezi tebou a tím klukem?” zajímal se blonďák a byla v tom čistá zvědavost, když už neměl důvod moralizovat, protože se jim podařilo ho donutit, alespoň slíbit, že se to zlepší.
“Chtěl se s někým vyspat, byl jsem po ruce - nic víc,” zhodnotil to Chousokabe přesně tak, jak se to jevilo teď.
Haku si chvíli prohlížel chlapce kousek od nich. “Nepůsobil jako ten typ, podle pohledů, co na nás házel, když tu byl i Drak...” sdělil potom svůj názor.
Chousokabe pokrčil rameny. “Tak ho možná ovlivnila nějaká má aura,” utrousil a dopil kávu. Opřel se do křesla a přivřel oči. Bylo mu na nic z toho všeho už dlouho. Podíval se na krabici. “Rozhodl jsem se, že začnu více vyřezávat, protože už nevím, které lodi bych měl dělat model,” začal pak.
“Co třeba?” zajímal se druhý, protože Chousokabe se očividně o noci strávené s hnědovlasým bavit nechtěl. Navíc ho to docela zajímalo, bylo dobře, že měl bělovlasý alespoň koníčka, když už nic.
“Tak různě... asi spíše zvířata než lidi, je toho dost,” odpověděl mu druhý. Popravdě měl chuť vyřezat si lišku, ale nahlas to říct nechtěl, protože by to mohl hnědovlasý zaslechnout. “Uvidím, jak mi to půjde... a kolik vlastně budu na to mít času.”
“Chobotnice třeba jsou fajn...” prohodil blonďák s náznakem žertu v hlase a pokýval hlavou. “Máš toho hodně teď?” naklonil hlavu na stranu. Ani směny moc často nemívali společně poslední dobou - Chousokabe, protože to měl jen jako brigádu, měl trošku jiný systém.
“Tak akorát,” řekl neurčitě druhý - potřeboval více spát a kdyby méně pil, tak by mohl více stíhat.


Hnědovlasý se posadil k pultu, přestože normálně zůstával sám u stolu, a věnoval pohled majiteli podniku. Byl v kavárně znovu první.
Tadashi se na něj usmál. “To co obvykle?” zeptal se pro ujištění a vytáhl velký hrníček, do něhož připravoval čaj s mlékem.
Druhý mu úsměv oplatil a kývl. Opřel se lokty o dřevo pultu a prohlédl si ho. “Chodí sem hodně lidí, kteří neví nic o démonech...” nadhodil zamyšleně.
“Působil bych jako blázen, kdybych každého nového zákazníka informoval o tom, kdo všechno se tu vyskytuje,” pousmál se Tadashi a dokončil chystání čaje, aby ho položil před mladšího. “Ani Haku neví, o co tu skutečně jde,” přiznal. “Ale předpokládám, že Haku vás nezajímá,” dodal.
“No, docela mě překvapuje, jak dlouho sem chodí, aniž by na to přišli...” hnědovlasý lehce pokrčil rameny a přitáhl si čaj k sobě, aby pofoukal jeho hladinu. “Tak, od pohledu...” dodal potom.
“Kdyby všechno bylo tak průhledné, jak se to zdá, když jeden o tom ví, pak by celé lidstvo znalo pravdu o všech démonech,” pousmál se Tadashi.
“Je to zvláštní...” Motonari naklonil hlavu lehce na stranu. “Mají Satana přímo pod nosem...” pousmál se tomu.
Černovlasý kývl a zasmál se tomu. “Lidé často nevidí něco, co si nechtějí připustit,” dodal a odmlčel se. “Chika není špatný, i když tu občas předvádí, že na něm nic dobrého není,” řekl potom, “pokud celou dobu směřujete k tomu, abyste se na něj zeptal.”
Mladší se pousmál, “v podstatě...” připustil pak. “Neříkám, že je špatný...” začal potom nejistě, “s lidmi je to vždycky složitější...” usrkl čaje.
“Nejspíš ano,” kývl černovlasý. “Můžete se ptát, pokud chcete,” nabídl mu a opřel se dlaněmi o pult.
Druhý si ho prohlédl, připadal si trošku zvláštně v téhle situaci. Navíc si stále nebyl úplně jistý, čeho takovým rozhovorem chce vůbec dosáhnout. “Myslím, že zjištění, že jsem liščí démon, se u něj nesetkalo moc s nadšením...” přiznal nakonec. “Moc nevím, jak bych se po tom k němu měl chovat...”
“Působil docela ublíženě, když mu nebyl oplacen pozdrav,” podotkl starší, “a co já vím, tak nikomu o liščím démonovi nevyprávěl, tak... asi chápe, že je to něco vážného a jistým způsobem tajemství.” Pokrčil rameny. “Také jsem potřeboval čas, když mi bylo osvětleno tohle vše.”
“Nevypadal zase tak změněný...” neodpustil si Motonari, pak se na chvíli odmlčel a znovu se napil čaje s mlékem, možná aby zamaskoval, že přemýšlí, co víc na to říct. “Nechci... aby se mnou udržoval kontakt jen ze strachu nebo něčeho podobného a s tím, co sám říká a jeho vlastní reakci na celou tuhle liščí věc... nevypadal, že by v tom chtěl pokračovat...” lehce pokrčil rameny.
“Nemůžu za něj mluvit,” podotkl druhý. “Ale myslím, že naopak, Chika je člověk, kterému zjištění, že existují démoni - něco nad nebo pod realitou - pomůže, protože se utápí v tom, že všechno je všední a obyčejné.”
Mladší lehce pokývl, a zamyslel se nad tím, přičemž sklonil tvář k čaji. “Je to zvláštní...” prohodil nakonec tiše.
“Jak to myslíte?” podíval se na něj Tadashi a sám se zamyslel. Uvědomoval si, že sám úplně opomněl svému milenci říct všechnu pravdu o kavárně, i když by nejspíše měl, pokud tu obsluhuje. Možná jen čekal, až si Haku sám všimne a zeptá se ho.  
“Nestává se to často, abych...” okamžik přemýšlel nad formulací toho, co chtěl říct, “se zajímal o... člověka...” dodal nakonec, nebylo v tom nic zlého, jen vztahy s lidmi byly plné věcí, o které se s jinými démony tolik starat nemusel. “Ale Motochika je zajímavý... i když jsem od toho taky neočekával nic víc...” asi to bylo proto, jak málo se dostával do kontaktu s někým, s kým by si mohl jen přátelsky popovídat o věcech, které ho trápily, že se tolik rozmluvil.
“Nebudu dělat dohazovačku,” usmál se Tadashi. Chtěl ještě něco říct, ale nestihl to, protože do restaurace vyšel jeho přítel s Chousokabem, který mu hned u dveří pokývl na pozdrav a šel si sednout také k pultu, i když na opačnou stranu, než seděl Motonari. Ani se na něj nepodíval.
Papouch se posadil vedle svého kamaráda a prohlédl si nejdřív Tadashiho, pak hnědovlasého a nakonec i Chousokabeho, jako by se snažil přijít na jeho reakci na přítomnost Motonariho. Také se s černovlasým pozdravil a natáhl se pro polibek na přivítanou.
Liščí démon si bělovlasého příchozího prohlédl - ignorace z jeho strany nejspíš řešila problém, jestli se ještě o něco pokoušet nebo ne. Vypadal dost nepřístupně.
“Haku mne nenechává jít ani na záchod, abych nevytáhl z pod pisoáru flašku, že ji schovávám po celém městě na všech veřejných záchodcích, a nepřihnul si,” oznámil Tadashimu, že se mu podařilo jej dostat pod dohled a začal se smát. “Vafli chci, velkou se vším a koktejl čokoládový,” když nepil, měl více chuť na sladké.
“Přehání...” světlovlasý lehce našpulil rty, pak mávl rukou a zazubil se. “Já si dám banánovou kávu a asi dnes taky něco sladkého,” přitáhl si lístek, aby ho projel očima. Sladké si moc často nedával.
Motonari jen sklonil pohled ke svému čaji.
“Trochu se začínám obávat, co jste vy dva dělali, že máte oba chuť na sladké,” zamračil se Tadashi a prohlédl si je.
“Fajn, tak teď mi ještě předepíšeš dietu?” nadzvedl jedno obočí Chousokabe. A položil se na desku pultu. “Je to úplně normální, že nepijící alkoholici mají chuť na sladké... a Papouch... ten má chuť na cokoliv kdykoliv.”
“No právě,” Tadashi se přísně podíval na Haku. “Jestlis mne tam někde podváděl, uvidíš, že nekrájím jen párky do baget.”
Blonďák se zatvářil dotčeně. “Takové věci bych nikdy nedělal...” zabručel a pohodil hlavou, “a nejen ze strachu z toho, co vše by se mi potom mohlo stát...” dodal žertovně. “Většinu času jsme byli u Chiky...” prohodil potom, “lišku teď vyřezává, jak přesedlal z lodí, dobře vypadá...” oznámil Tadasimu, na co si vzpomněl.
Motonari k nim opět vzhlédl, aby věnoval bělovlasému zkoumavý pohled při zmínce jeho kamaráda.
“Lišku?” zeptal se Tadashi a pousmál se.
Chousokabe souhlasně zamručel a zůstal položený na dřevěné desce, přičemž hleděl do ní, protože si byl jistý, že hnědovlasý to slyšel, a připadal si ponížený, jak byl přistižen. “Kraken nechtěl, abych udělal jeho sochu,” zkusil se nějak obhájit, “prý bych kocoura nezvládl.”
“Do toho se dostaneš, je to skvělá liška...” Papouch si svého kamaráda prohlédl, protože měl pocit, že je v tom něco víc, ovšem možná už jen začínal být paranoidní.
Tadashi před Chousokabeho položil jeho koktejl a před Papoucha kávu. Poté se dal do přípravy vafle - dával si záležet, aby skutečně byla dobrá a bylo toho na ní co nejvíc. “Myslel jsem, že budeš vyřezávat spíše ryby a tak...”
“Chceš další sochu?” zvedl pohled bělovlasý pirát. “Myslím, že bych mohl postavit hranici pro čarodějnici,” utrousil, “když si vezmu, jak mne šikanuješ poslední dobou.”
“Chceš mi upálit přítele,” Papouch se na něj zamračeně podíval, “kdybys raději tu chobotnici velkou nám udělal,” prohodil a dloubl ho přátelsky pěstí do ramene. “Dám si jabko v jabku,” odložil pak lístek a otočil svou pozornost k černovlasému.
Ten jen kývl od přípravy vafle.
“Upalte bídnici, měla rytíře v ložnici, chtěla šlechtice očarovat,” zarecitoval a zadíval se přitom na Tadashiho záda, “A když se bude smát, že s kým chce může spát, smrt ji tak vykoupí z hříchu. Teď má, co měla mít, v plamenech najde klid. Ztrestejte tu její pýchu.” Potom upil z koktejlu.
Tadashi se pousmál a pootočil na něj. “Stal se z tebe mravokárce ze zhrzené lásky k čarodějnici? Naštěstí už nejsem... ale hranice - malá, na pult, by se mi tu vyjímala.”

___
Nové postavy:
Oumukuro Sora (orginál Badou Nails, Dogs)
zdroj: http://www.zerochan.net/1313203

7 komentářů:

  1. Nejlepší byla ta čast s prsy :D A Motonari je fajn, mám rád MotoMoto povídky :D
    Kroketa

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, když se trojčata sejdou, je vždycky sranda. :) Taky mám docela ráda Motonariho, ale Chiku popravdě o dost víc, nicméně dohromady motomoto jsou skvělí ;)

      Vymazat
  2. Tadashi mě zabil dvě lezby no když je rodina pohromadě to se vedou řeči držím prsty Chikovi a Motonarimu protože by to mohla být nádherná láska když už tedy Chiko vyřezává , děkuji skvěle jsem se bavila a těším se na další informace o lidech a démonech

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tadashi je skvělý ;) No, trojčata pospolu - to je vždy živo - ale pravda, že poté, co se rodina rozšíří, bude ještě živěji xD
      Jsem ráda, že se líbí.

      Vymazat
  3. veľmi pekne :) už sa zacinam orientovať v postavách. mala liska mi je velmi sympaticka a mozno zachrani toho opilca :) tesim sa na dalsiu kapitolu JaMi

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Toho opilca! Chika je náhodu skvělý! Vůbec nechápu, že nevidíte, jaký je nejskvělejší ze všech skvělých! xD
      Jsem ráda, že se líbí a že se začínáš orientovat v postavách - neboj, brzy přibudou nové ;)

      Vymazat
  4. och je neděle a já tu nedočkavě nakukuju

    OdpovědětVymazat