Pokud kanibalismus hadů vede k vzniku draků? Je pak lidský cestou k nadčlověku?
Potřebuji nové tělo. A novou duši.
Probíhá oprašování starých spisů - velice sporně a rychlostí blížící se k nule - a nějakou dobu (v řádu stovek let) bude.

Jste tu poprvé a máte problémy se orientovat? Snad pomůžu zde.
Kdyby ještě někdo chtěl vyplnit dotazník pro mé drahé čtenáře - může zde.
Kdybyste měli zájem vyplnit dotazník k Nejen absinthové nejen víle - můžete zde.

Děkuji za vyjádřenou podporu komentujicím. ;)




pondělí 14. září 2015

Nejen absinthová nejen víla - 24. část

Dvacátá čtvrtá část.
Omlouvám se za zpoždění, je to se mnou čím dál tím víc všelijaké.
Děkuji všem komentujícím a přeji příjemnou četbu.

NEJEN ABSINTHOVÁ NEJEN VÍLA
Spolupráce se Seiriel

- 24. část -



Fialovovlasý démon seděl v altánku ve svých zahradách a užíval si výhled. Byl ve své skutečné podobě - s rohy, pahýlnatými křídly a co bylo zvláštní, měl na sobě černé šaty, které měly antický střih, stejně jako mnohé oblečení andělů. Nebyl nahý a byl sám, což se od někoho jeho pověsti vlastně ani neočekávalo. Na krku měl stále podlitiny, přestože si je mohl zahojit.
Satan se k němu přiblížil zezadu a přivřel oči. “Trucuješ...?” zeptal se, neznělo to nijak zle.
“Relaxuju spíše,” odpověděl mu druhý, ale neotočil se na něj, místo toho zavřel oči. Nikdy by si nemyslel, že za ním druhý démon zajde. “Poslal tě on, co?” Sám věděl, že nemůže Asheerovi vyčítat, že je hodným, obětavým a milým - i když oni byli démoni, stále v sobě také měli část, která byla dobrá. Sice nevinnost by se u Asmondea nenašla, ale hříšníky, kteří smilnili, měl upřímně rád a světu dával slast, v níž se zapomínalo na všechny problémy. Nebyl jen špatný a proti andělům jako byl Asheerah - vlastně jen proti němu, protože ostatní andělé byli jiní - nic neměl.
“Poslal mě...” odpověděl druhý popravdě. “Ale...” zhluboka se nadechl, protože říkat takové věci mu dělalo vždy problém, “omluvit... se chci sám...” přiblí1žil se k němu.
“Nemusíš,” zakroutil hlavou Asmondeus a ohlédl se na něj. Trochu se pousmál a zdálo se to mnohem křivější, než úsměvy od modrovlasého anděla. Poté se znovu zadíval do zahrady. “Vzpomínáš si na Nauma? První anděl, který zemřel. To po jeho smrti se začalo všechno rozpadat, jeho smrt prozradila, jak mnoho toho v království začíná zahnívat.” Povzdechl si. “Naum patřil ke mně, jak k tobě Asheerah a Mammon k Leviathanovi. Zemřel, když jsme věřili, že jsme nesmrtelní a já mu toho nestihl mnoho říct. A i kdybych se o to před jeho smrtí pokusil, neposlouchal by mne, protože on byl pravým ztělesněním nevinnosti.” Odmlčel se. “Rozumím, co na něm miluješ... ale... on je klid a laskavost, ne nevinnost.”
Rudovlasý démon k němu přešel a pohladil ho po rameni, jako by ho chtěl utěšit, i když na takové věci nebyl dobrý. Potom si povzdechl. “Nechci... udělat něco, čím se mu zprotivím...” zašeptal potom a pokud se Satan něčeho na světě bál, bylo to to, že by přišel o vztah, který se stále udržoval mezi ním a Asheerou.
“Žárlím na vás,” povzdechl si Asmondeus a otřel si oči. “Vždy jste si tolik rozuměli, i když tebe nebavilo chodit mezi lidi a snažit se je spasit, i když on musel stále krotit tvůj hněv... rozuměli jste si. A já... s Naumem jsem se cítil vždy sám, přestože byl krásný a pro mne naprosto dokonalý, nesnášel můj charakter a většinou mne naprosto ignoroval.” Vzhlédl. “A teď... vy jste stále spolu... a já jsem stále sám, bez možnosti cokoliv změnit, protože on tu už není.”  
Satan přivřel oči a znovu ho pohladil, neuměl utěšovat a neměl tušení, co by mu na něco podobného měl říct. Chápal - alespoň částečně - jeho pocity a pohnutky a... rád by mu nějak pomohl, i když nevěděl, jak by mohl. Přešel tak, aby mu mohl obě dlaně položit na ramena.
“Je to v pořádku,” zašeptal Asmondeus. “Jen prostě... chci, abyste byli spolu, když už není válka a království není společnost, kde by chtěl Asheerah žít. Ale musím se vám zároveň smát, abych se sám zoufalstvím nezbláznil.”
Rudovlasý démon se na chvíli zadíval stranou. Nakonec přešel tak, aby se mohl posadit vedle fialovovlasého na houpačku a jednou paží ho objal okolo pasu. “On... je příliš laskavý, než aby mohl žít tady nebo mezi lidmi... a já už se nemůžu vrátit do nebe...” povzdechl si.
“Stále věříš tomu, že bylo dobré odejít?” zeptal se po chvíli Asmondeus.
“Ano...” Satan odpověděl pevně a neváhal. “Nikdy bych se tam vrátit nechtěl...” na okamžik se odmlčel. “Nevím... jestli pro něj bych se tam vrátil, kdybych mohl... ale to místo se mi příčí...”
“Možná, kdyby ses zeptal sedmice, pomohli bychom ti vystavět sféru pro vás dva,” zašeptal Asmondeus, i v něm byl zlomek laskavosti.
Rudovlasý si ho prohlédl, pak se natáhl, aby ho políbil na krk. “Děkuju...” usmál se trochu, ovšem neodpověděl mu na to, jestli se hodlá toho nápadu chytit. Navíc pochyboval, že někdo jiný, než Asmondeus, by byl ochoten pomoci.


Hiyoru seděl v hledišti a díval se na boj, který vypadal od začátku dost brutálně. Skoro se zdálo, že se Karasu nechal připravit o ruku schválně, aby předvedl lepší show. A také tím dal časový limit zápasu, protože musel vyhrát dříve, než ztratí příliš krve.
Sora sledoval zápas docela nechápavě a jakoby omámeně. Připadal mu o dost divočejší a brutálnější, než když spolu bojovali třeba jeho milenec s blonďákem. Možná to trochu bylo tím, že Roo opravdu působil jako zvíře, když bojoval holýma rukama. Karasu proti němu měl kusarigama, které se teď, když přišel o jednu ruku, zdálo těžší k ovládání. Nevypadalo to, že by mu to vadilo, široce se zubil a boj si stále očividně užíval. Roo už na sobě měl dost sečných ran.
Slepý hlídač se v rychlém pohybu dostal za něj a i když měl jen jednu ruku a způsob, jakým mohl vidět, byl dost omezený, chytil ho řetězem okolo krku a švihnutím ho stáhl k zemi.
Roo se svalil na zem a dříve, než stačil vstát, druhý ho zpacifikoval tak, že ho ani nemohl ze sebe odhodit. Přiložil mu zbraň ke krku a bylo jasné, že kdyby chtěl, už by jej zabil. Tím zápas končil.
Hiyoru nadšeně poposedl. Popravdě o něco více fandil Karasu, protože to byl jeho bratr a vychovatel.
Dlouhovlasý hlídač pustil zbraň a vydal se pro svoji ruku. Se zazubením s ní zamával na Soru, protože z něj vyzařovalo dost jasně, že se bude brzo skládat. Rád dělal takové věci.
Zrzek zamrkal, jako by ho to probralo z tranzu a raději se odvrátil. “Je to psychopat...” zašeptal, i když to věděl už předtím, měl potřebu se o to s někým podělit.
Hiyoru si ho se smíchem stáhl do náručí, aby mu tak zastínil výhled, protože se mu jeho mírně nezelenalá barva nelíbila. Asi to pro něj bylo něco horšího než pitvat. Pohladil ho po vlasech. “To jsme všichni,” políbil ho na odhalené ouško a více si k sobě přitáhl.
“Z utržených končetin se koťátku dělá zle...? Zvládne si to přišít sám...” blonďák se zazubil a vstal, aby pomohl Roo ze země a uklidil zbraň, když se k tomu Karasu neměl. Ten se na chvíli docela vysíleně opřel o stůl, ovšem vypadal šťastný a uvolněný.
Bělovlasý mladík ještě jednou pohladil svého přítele, než ho pustil. “Je v pohodě, věřím, že málokomu nezasvěcenému by se z Karasuova způsobu neudělalo trochu mdlo,” odpověděl klidně blondýnovi, než vstal. “Roo bude taky potřebovat pošít, ale u Karasu to vypadá nutněji.” Otočil se na Soru. “Chceš se naučit přišívat končetiny?”
Zrzek se zhluboka nadechl, pak k němu vzhlédl. “Necháváte si... trhat končetiny často?” zeptal se. Hiyoru na sobě příliš takových jizev neměl, ale po tom, co se v boji docela potrhalo oblečení bělovlasého - normálně ho zakrývající od hlavy k patě - všiml si více podivných jizev, které tomu nasvědčovaly.
“Sice nedorostou, ale přišívají se nám snadno,” řekl mu na to a podal mu ruku. “Ale... je to asi Karasuova osobní technika, trochu mne z ní naučil, ale jen trochu.”
Karasu k nim zvedl hlavu. Moc dobře slyšel, o čem se baví, i když mluvili docela tiše. “Sora by se chtěl naučit přišívat hlídačům ruce a nožky?” nadhodil.
Zrzek se na něj zadíval. Moc stále nevěděl, co si o tom všem myslet.
Hiyoru se na něj podíval. “Nebo nechceš, Karasu? Chceš si to užít sám a vyšít si kytičkový lem?”
Bělovlasý se zasmál. “Spíš motýlky...” prohodil. Pak se narovnal, “nicméně se do toho půjdu pustit... kdyby mi chtěl Sora pomoct, nechám ho...” už začínal cítit, že se projevuje velká ztráta krve. Cítil se unavenější. Nebyl to svým způsobem špatný pocit.
Hiyoru sešel z místa, kde seděli a podepřel ho. “A má cenu si ji přišívat, když v dalším zápase o ni možná zase přijdeš?”
Sora se vydal za nimi. I když se mu to celé určitým způsobem příčilo - všechny tyhle věci, pro jejich brutalitu, když to bylo mezi hlídači samotnými - chtěl to vidět.
“Přišel bych pak i o tu druhou a jenom zubama to není tak jednoduché...” přijal jeho rámě.
Baku mezitím už uklidil zbraň, “koťátko se nám tu tak vzdělá...” zavrněl a zazubil se, pak se podíval na bělovlasého, “a i Yoru se nám tu tak vzdělává... od koťátka...” vyplázl na něj jazyk, než pomohl tmavovlasému hlídači ven z arény.
Hiyoru jen zakroutil hlavou. “Nedá si pokoj,” okomentoval to a prohlédl si zrzka, než i s Karasu vykročili zašívat.
“Musím si zapálit...” prohodil zrzek, když je následoval.


Bělovlasý anděl otevřel dveře svého bytu a spokojeně se usmál na hnědovlasého mladíka, který tentokrát přišel úplně sám. Natáhl se k němu a pohladil ho po tváři, potom se sklonil, aby ho políbil. Pustil ho dovnitř.
Date na nic nečekal a vrhl se na něj. Sex s druhým mu chyběl, hlavně když byl v bytě sám bez Chousokabeho.
Stříbrnovlasý mu chvíli odpovídal na polibek, pak se od něj odtáhl a trošku od sebe chlapce odstrčil. “Jak dlouho tu hodláš být?” zeptal se rovnou.
“Do zítřka?” zkusil druhý.
Kogetsu přivřel oči a prohlédl si ho. “Nechci, abys sem chodil jen, až budeš mít chuť se mnou spát...” řekl mu, neznělo to jako výhružka, ani varování, mluvil klidně. Možná to byl spíše povzdech. Znova se dlaní přesunul na jeho tvář. Palcem přejel po jeho rtech a trošku se pousmál. “To, co k tobě cítím, Masamune, se nezměnilo... je to příliš silné na vztah, jaký si začínáš představovat...” sklonil se, aby ho obdaroval polibkem.
Mladší se mu vzdorovitě podíval do tváře. “Vám se furt něco nezdá,” narážel na všechna taková stvoření, kam patřil i náladový Mori. “Musím se na bytě starat o dvě kočky, ber nebo nech být, ty...” nějak se mu nedostávalo nadávky.
Anděl se lehce usmál. “Myslím, že tomu kocourovi nebude dělat zase takový problém, aby se o sebe postaral sám...” poznamenal potom. “A já nikdy neřekl, že si svoji kočku nemůžeš vzít sem...” prohrábl mu vlasy a jemně ho pohladil. “Nechci tě tu jen na jednu noc...”
Date se odmlčel. “Nechci se stěhovat od Chiky,” zamračil se. “Nerozumíš přátelství,” opravdu se mračil, ale přece jen tomu první chvíle ubíralo na důležitosti, že se od něj neodstrčil. Jakoby si to uvědomoval, nakonec to udělal. “Přátelství je důležitější, než to, co cítím, kvůli tvým rukám,” zavrčel.
“Nechci po tobě, aby ses sem stěhoval,” Fuyumine se narovnal. Už si ho k sobě znovu nepřitáhl, zadíval se mu do tváře.
“Nerozumím příšerám,” utrousil Date a zůstal stát naproti němu.
“Připadám ti jako příšera?” popravdě, nebylo zase tolik čemu divit. Musel se tomu nepatrně ušklíbnout. “Nechci, aby ses sem přestěhoval. Ale když budeš trávit čas se mnou, budeš se mnou. Ne jen jeden večer, abys ukojil svou touhu a potom mohl zase jít... jsi můj, Masamune... a já ti nebudu dělat děvku, na to tě příliš miluji...” přivřel oči.
“První z těch dvou věcí - nesnáším být zavřený, budu tu... ale z vlastní vůle,” řekl a znovu se přiblížil ke Fuyuminemu, aby se mohl vpít do jeho rtů.
Anděl si ho k sobě spokojeně přitáhl a jednou paží ho objal okolo pasu. Odpovídal mu vášnivě na polibek, volnou rukou se probíral hnědými vlasy a hladil ho palcem na krku a po linii spodní čelisti.
Mladší si vyzul boty a odkopl je stranou, přičemž nepřerušil polibek. Zacouval k dřevěnému kusu nábytku, nějaké komodě, a vyšvihl se na ni, poté si k sobě staršího přitáhl a objal ho nohama kolem boků. Sundal si bundu i tílko, aby si lépe mohl užívat jeho doteky.
Druhý se pousmál do jeho rtů a sklouzl dlaněmi po jeho bocích a dál na hýždě. Vyzvedl si ho do náruče, aby se i s ním mohl vydat do ložnice. Nechtěl se s ním milovat v předsíni.
Date nespokojeně zamručel, ale nic k tomu neřekl. Nechal se donést do ložnice a sice toužil po nějaké inovaci, avšak nakonec to nechal plavat. Šlo mu o doteky druhého jedno v které místnosti.
Starší se odtáhl, aby ho mohl zbavit zbytků oblečení a sám si svlékl, co měl na sobě. Klekl si mezi jeho stehna a sklonil se trochu nad ním. Pohladil ho po tváři a chvíli prsty obtahoval jeho rty, než vklouzl mezi ně. Druhou dlaní se vydal po Dateho hrudi.
Mladší si všiml, že Fuyumine má nějaký fetiš na jeho ústa a rád do nich strká prsty a hraje si s jeho jazykem. Spolupracoval, i když mu to tolik erotické nepřišlo. Vybízel se dlani, co ho hladila.
Anděl sjel vlhkými prsty po linii jeho spodní čelisti a přejel po jeho krku tam, kde by byl obojek, kdyby ho mladší ještě měl. Na okamžik si nespokojeně skousl ret. Nelíbilo se mu, že hnědovlasý mladík přišel o hlavní důkaz toho, že je jeho. Sklonil se, aby se raději vpil hluboce do jeho rtů. Prsty se přesunul k bradavce, aby si mohl začít hrát se stříbrným kroužkem v ní.
Date semkl víčka k sobě a tiše zasténal. Trochu se při tom prohnul v zádech.
Kogetsu si chvíli užíval polibek, potom se narovnal zpět a vytáhl do sedu i druhého. Přesunul se tak, aby si ho mohl posadit do klína, a sjel dlaněmi po jeho zádech. Políbil ho na krk, potom se přesunul k jeho oušku, aby mohl vsát mezi rty náušnici. Jednou rukou se vrátil tak, aby mohl rozvázat pásku přes oko.
Mladší si položil dlaně na jeho ramena a pouze se mu vybízel. Nechtěl do opečovávání o jeho tělo nijak zasahovat vlastní iniciativou.
Světlovlasý si okamžik hrál s jeho ouškem a užíval si jeho nedočkavost. Provokativně přejel prsty po jeho mužství a sjel dlaní dál na jeho stehno. “Snaž se trošku...” šeptl s úsměvem a přesunul se i druhou dlaní na stehno mladíka.
“Proč, když mám tebe?” Date si uvědomil, že v tom byla hravost, a zamračil se. Nelíbilo se mu, jak se vždy kvůli těm dotekům - snad to bylo kvůli nim - přestal ovládat.
Fuyumine se rty otřel o ty jeho, “tolik se ti to líbí...?” pousmál se.
Mladší pohodil hlavou a nadzvedl hrdě bradu, poté si naslinil prsty a putoval ke svému vstupu, jako kdyby chtěl ukázat, že sám si vystačí mnohem lépe.
Anděl přivřel oči a olízl si spokojeně rty. Znovu prsty obtáhl jeho mužství a užíval si výraz slasti v jeho tváři, potom se jimi vydal mezi jeho rty. Opravdu se mu ony i celá ústa mladšího líbila.  
Datemu chvíli trvalo, než se připravil, přičemž několikrát anděla do prstů kousl.
Starší sám přidal dva prsty k těm jeho, než mladík stihl vlastní ze svého těla vyndat. Vpil se do jeho rtů a přitiskl si ho k sobě volnou rukou, pak se prsty se vydal po jeho páteři.
“Přeceňuješ se,” utrousil Masamune a sám své prsty vyndal.
“Myslíš...?” Kogetsu se otřel rty o jeho ouško a roztáhl prsty od sebe, než přidal třetí a otřel se o jeho prostatu. Dál se rty věnoval jeho kůži a užíval si jeho vůni, volnou rukou dál přejížděl po jeho páteři.
“Vím to,” odpověděl mu a nespokojeně se zavrtěl. “Nechtěl bys už pokračovat?” rozčilovalo jej, že se znovu blíží k bodu, kdy bude z jeho doteků tolik vzrušený, že se přestane ovládat.
Starší vyměnil bříška prstů za nehty a dál obtahoval jeho páteř. “Kolik myslíš, že pro mě stačí...?” zeptal se u jeho ouška a po chvíli prsty vytáhl. Dlaní se vrátil k hlazení jeho stehna. Líbilo se mu, když o to mladší nedočkavě prosil.
Date mu ukázal malíček a zhoupl se v bocích. Popravdě nikdy dříve - než poznal Fuyumineho - nebyl ten, s kým si milenci hráli: vždy bylo po jeho. A on se teď často měl nutkání urazit jako dítě, kterému odepřeli rodiče hračku.
“Jestli to bereš tak...” stříbrnovlasý ho jemně kousl do krku, “potom to ani nemá cenu, ne?” jednou rukou stále spočíval na jeho stehnu, bříšky prstů druhé přejel po jeho penisu od špičky níž, aby si pohrál v dlani s jeho varlaty. “Vůbec ti nebude vadit, když teď přestaneme...”
“Pche,” řekl k tomu Date a pohodil hlavou. Samozřejmě by mu to vadilo, ale poradil by si při nejhorším sám. “Bude to tvoje škoda.”
Kogetsu se pousmál jeho dětské tvrdohlavosti. Vpil se hluboce do jeho rtů a oběma dlaněmi se přesunul na mladíkovy hýždě, aby ho donutil trochu se nadzvednout. Potom do něj navedl vlastní mužství a donutil ho docela prudce dosednout.
Mladší se prohnul a semkl k sobě víčka. Dal si chvíli, než se začal sám nad jeho klínem nadzvedávat. Přesně tohle potřeboval.
Druhý vpletl prsty jedné ruky do jeho vlasů a divoce se vpil do rtů mladíka. Přitahoval si ho k sobě a druhou rukou zůstával majetnicky tisknout jeho hýždě, aby i on se mohl lehce podílet na Dateho tempu.
Hnědovlasý se plně soustředil na všechno, co se s ním děje a hlavně na doteky druhého, čímž brzy dosáhl orgasmu.
Kogetsu ho položil na záda a i jemu stačilo jen pár dalších pohybů, než vyvrcholil do jeho těla. Naposledy se vpil do jeho rtů, pak z něj vyšel a položil se také na postel. Přitáhl si ho k sobě a docela mazlivě se otřel nosem o jeho ouško.
Date chvíli vydýchával, co právě prožil, než mírně zašeptal: “Podej mi ten zatracený obojek.” Nastavil jednu ruku.
Anděl si ho krátký okamžik překvapeně prohlížel. Nečekal to - nebo určitě ne tak brzo. Políbil ho pod ouško, než se natáhl pro obojek, který byl položený na poskládané hromádce jeho oblečení u Dateho pelíšku.
Mladší si ho vzal a chvíli se na něj díval, než si ho sám nasadil. Rozhodl se, že ho bude nosit, když bude u něj doma.
Anděl si ho k sobě přitáhl a polibky se vydal po jeho spodní čelisti. Dostal se až k oušku a na chvíli vsál stříbrnou náušnici mezi rty. “Půjdeš se se mnou okoupat?” zeptal se ho.
Date okamžik počkal s odpovědí, ale nakonec kývl. Sice moc dobré zážitky z koupelny v Kogetsuově společnosti neměl, ale umýt se potřeboval.
Starší se natáhl pro svůj župan a hodil ho přes sebe, když vstával. Sklonil se a vzal hnědovlasého do náručí, pak se i s ním vydal do koupelny. Užíval si, že za ním chlapec přišel sám a nechával na sebe sahat dobrovolně, ale pořád cítil touhu ho více ovládat.
Masamune se nechal odnést do koupelny a tam se postavil před zrcadlo, aby si mohl prohlédnout, co se z něj stalo. Byl to zvláštní pohled. Byl stejně přitažlivý a nezkrotný, ale na jeho těle bylo tolik znaků, že je ovládán, až ten pohled skoro bolel.
Lišák se postavil za něj a přivřel oči. Políbil ho na rameno a zadíval se na jejich odraz, poté se jednou dlaní vydal po chlapcově hrudi. “Jsi nádherný, Masamune...” zašeptal do jeho kůže.
“Neměl bys napouštět vodu?”
“Chci se tě dotýkat...” starší se dlaní zastavil až na jeho podbřišku a trošku si ho k sobě přitáhl.
“Takže tu nejsme kvůli koupeli?” Masamune pozvedl obočí a podíval se na Fuyumineho v odraze.
Druhý přivřel oči a přestože mu pohled oplatil, neodpověděl hned. Ještě chvíli se věnoval jeho kůži. Pak kývl a pousmál se. Políbil ho do vlasů a odtáhl se, aby mohl dát napouštět vodu.


Daichi seběhl ze schodů oblečený jen v tílku, které při některých pohybech dost věcí odkrývalo, a zastavil se u Jina, aby ho mohl obdarovat ranním polibkem - přestože to rozhodně nebyl jejich první. Pohladil ho po zádech, pak se otočil na Motonariho, který seděl u stolu a opíral se o Chousokabeho. “Šamanka včera tvrdila, že u toho nekňučí...” prohodil kousavě a ukradl svému příteli kus ryby z prkýnka.
Hnědovlasý v odpověď nejdřív jen trochu zavrčel a nespokojeně se od něj odvrátil. Více se natiskl na bělovlasého piráta. “No, takys jen nevrčel...” neodpustil si.
“Toš... zápas v bahně by nebyl špatný,” poznamenal Jin a plácl ho po zadku, až to plesklo. Potom přenesl opečené ryby na stůl.
Bělovlasý se tomu jen usmál a vzal si. Docela mu vyhládlo z toho čerstvého vzduchu.
“Jo!” blonďák se zdál být v dobré náladě. Zamával ve vzduchu pěstmi a zazubil se. “Ale Šamanka by se mě určitě bála!” hodil po druhém lišákovi provokativní pohled.
Motonari si odfrkl. “Byl bys na lopatkách dřív, než bych já měl bahno dál, než na kotnících...” přivřel oči a sám se natáhl pro kousek jídla.
“Nebo si můžete dát soutěž v značkování,” prohodil Chousokabe a zase se tím úplně dostal. Začal se smát, že ani jíst nemohl.
Hnědovlasý ho plácl po rameni, až mu tam na chvíli zůstal rudý otisk jeho ruky. “Taky bys toho už mohl nechat a najít si něco jiného...” zašklebil se.
“Taky moc nechápu, co na tom má...” Daichi se trochu zamračil a zadíval se z Motonariho na svého milence, potom na smějícího se Chousokabeho.
Jin pokrčil rameny. “Je to člověk a skoro vegetarián, tak má trochu jiné manýry než my... i když postelově si ho dokážu dost dobře představit.” Vrátil se k místu, kde připravoval ryby a dal některé na rošt. Plánoval ty, co naloví dnes, vyudit.
“Znám vtip o liškách,” vzpomněl si najednou bělovlasý pirát. “Jde si takhle liška po lese a slyší ze křoviska: Kykyryký, kykyryký. Řekne si: Ha, to mám ale štěstí, ulovím si k večeři kohoutka! Skočí do křoví... Chvíli se z něj ozývají divné zvuky a nakonec odtamtud vyběhne liška celá pomuchlaná a upatlaná.” Na okamžik se odmlčel, aby dodal na dramatičnosti. “Po ní vyleze ze křoviska medvěd a říká: Ještě, že jsem se učil ty cizí jazyky, jinak bych si nevrz!
Hnědovlasý muž, co připravoval ryby, se málem řízl, jak se naráz začal smát.
Motonari ho znova jen plácl silně po rameni, tentokrát se z druhé strany přidal i blonďatý lišák, o dost silněji, než Chousokabeho milenec. “Co mu dáváš do hlavy takové přiblblé nápady!” utrhl se na piráta a hodil hlavou k medvědovi.
Ten se na ně otočil. “Kykyryký!” Což rozesmálo zase Motochiku, i když ho docela začala bolet obě ramena.
Daichi zvedl oči v sloup a zašklebil se. “Aby sis ještě kdy vůbec vrzl...” zavrčel na Jina.
“Vrků, vrků,” udělal ten místo odpovědi. “Mňau, haf. Jsem tak vzdělaný lingvista, no to mě poser!”
Tomu se rozesmál docela hlasitě i Mori.
Blonďatý lišák se zamračil, natáhl se pro dva kusy ryby a otočil se, jak hodlal odejít někam trucovat. I když i jeho poslední Jinova poznámka pobavila, snažil se to na sobě nedat znát.
“Škoda, že jsou ryby němé,” poznamenal Jin. Věděl, že Daichiho je lepší nechat jít, než se mu snažit zabránit a být pokousán. Potřeboval svobodu, stejně jako medvěd samotný.
Daichi seděl na břehu řeky, kde se měly chytat ryby, stále jen v tričku,. a sledoval svého milence, jak se svléká, aby se mohl dát do lovení.
Motonari seděl kousek opodál a se zaujetím sledoval Chousokabeho.
Ten se svlékl do trenek a šel do vody. Stejně jako trojčata miloval vodu. Cákl na Motonariho, pak si lehl do proudu a spokojeně zaklonil hlavu.
“Vypadáš jako playboy,” poznamenal Jin, když už byl nahý a šel taky k vodě. Postupně se měnil v medvěda.
“Ten ti moc s rybama nepomůže...” prohodil Daichi. “Možná tak plašit by je mohl.”
“Jaká je voda?” zajímal se Motonari.
“Skvělá,” zářivě se usmál Chousokabe, asi se vžil do role playboye. Přehodil si nohu přes nohu a chvíli si to jen užíval, než se ohlédl na medvěda. “Hej, Jine, ale... mám asi problém, takhle mne nemůžeš instruovat.”
Medvěd máchl ťapou a vylovil rybu, hodil ji na břeh. Poté se změnil. “Tak pozoruj a uč se.”
“Huh. Trochu mne děsí, co vidím,” utrousil a sklouzl pohledem do jeho nahého rozkroku, poté se začal smát. Medvěd byl docela dost velký a chlupatý i v lidské podobě.
“Cítíš se na to málo velký a chlupatý?” Daichi se zasmál a podrbal se za uchem nohou, přestože byl v lidské podobě.
Motonari se mezitím přiblížil k vodě a natáhl se, aby tam vložil jednu ruku. Trochu se otřepal. Zvykl by si, ale nechtělo se mu do studené vody, když nemusel. “Spíš medvědí nebo lidská verze?” napadlo ho.
“Obě,” poznamenal Chousokabeho. “Velký jsem dost,” utrousil k Daichimu, docela ho fascinovala jeho pružnost. Celkově byl v jistém ohledu přitažlivý. Ačkoliv z něj sálalo, jak je divoký a nezkrotný.
“Tak velký?” pozvedl jedno obočí blonďatý lišák a pohodil hlavou znova ke svému příteli, pak se zasmál. “Tak se ukaž, jak vyhazuješ ryby z vody tlapama...”
Motonari se na něj otočil, protože se mu moc nelíbilo, jaké pohledy sem tam hodil bělovlasý na druhého lišáka. “Šel bych za tebou, ale když budete lovit ty ryby...”
“Tak jdu na to,” vyhrnul si pirát pomyslné rukávy a vyskočil z vody na břeh.


Sora seděl u stolu a prohlížel si bělovlasého muže, který si užíval kus masa, jako by se nic nedělo, i když téměř celý byl po boji s Bakuem obvázaný - pravda, pod jeho oblečením to tolik vidět nebylo. Byl to on, kdo turnaj nakonec vyhrál. Popravdě ho dost překvapovalo, že něco takového hlídači končí grilováním. Raději nechtěl vědět, co se to grilovalo.
Hiyoru se spokojeně usadil a také se dal do jídla. Pokud šlo o přípravu masa, Roo byl šéfkuchař.
Zrzek ochutnal maso a prohlédl si svého milence. “Bývalo vás hodně?” napadlo ho při přemýšlením o tom, že je dobře, že nikdo neumřel.
“Je tomu hodně dávno, nejlépe jsme na tom byli za Eda... a nejhůře po druhé světové, kdy to tu spravoval MacArthur,” odpověděl mu mladší.
“A... to každá země má takovou skupinku?” vyptával se dál, protože měl stále pocit, že o hlídačích nic neví a tohle se zdálo jako informace, které by mu mohly být přístupné. Nezdálo se, že by jim zbytek hlídačů věnoval pozornost.
Bělovlasý kývl. “Ale nejsme v kontaktu,” odpověděl, Roo k tomu zavrčel a bouchl se do hrudi, “ale po Perrym chvíli jsme byli, ale ti ostatní jsou prý hodně neschopní a je jich ještě méně, asi čtveřice na jedno doupě je nejpočetnější skupina v téhle době.”
“Aha...” zrzek se zamyslel. “Není to... nebezpečné, jestli jste v tak malých počtech...?” poškrábal se ve vlasech a ukousl masa. Bylo to dobré, i když kvůli koření měl trošku problém poznat, co je to za zvíře - pořád doufal, že jí zvíře.
“Někde je to divoké, někde skoro žádní démoni nežijí, někde se zabydleli,” pokrčil rameny. “Asmondeus má rád Japonce, možná i proto tu je celá sedmice tak často. Liškodlaci tu mají domovinu.” Pokrčil rameny. “Vlkodlaci třeba žijí hlavně v Rusku, a je jich tam početnější komunita, ale nebývají vyšinutí, tak není třeba proti nim zakročit. Navíc třeba v Rusku je více doupat.”
Starší kývl. “Je to celé hrozně zvláštní...” prohodil a ukousl si, “že se tak dlouho o ničem neví...” pokrčil pak rameny a podíval se na Roo, který se stále staral o vnitřní gril. “Jíme zvíře nebo něco... jiného?” zeptal se raději.
Baku se rozesmál. “Koťátko se bojí, že jsme z něj udělali kanibala...?” neodpustil si.
“V Evropě se upalovaly čarodějnice, to poučilo tamější dlaky a démony,” utrousil Hiyoru, “boj andělů a démonů se odehrával výhradně tam. Zatímco tady... to bylo vždy poklidnější - andělé o Japonsko nikdy nestáli. Asi kvůli době, kdy ve světě rostly civilizace a tu se domorodci honili ještě s klacky.” Zasmál se. “A i když tu byl kult démonů, tak po Perrym žádný cizinec tomu nechtěl věřit. Když co je vlastně šintoismus? Z čeho vychází?”
Roo chrčel a kýval. Poté přešel k lednici a donesl Sorovi ukázat kančí hlavu.
“Ah...” zrzek se na tmavovlasého hlídače usmál, “díky...” pokývl mu, i když působil docela odtažitý. Trochu ho to překvapilo.
Karasu se pousmál nad tím, že Roo stále budil v Sorovi zdaleka největší respekt. “Hiyoru, podal bys mi prosím ještě...?” natáhl potom talíř k místu, kde seděl jeho bratr.
“Hlavně, že ti boj nedělá problémy,” poznamenal Hiyoru a vstal, aby mohl staršímu podat. “Někdy mám dojem, že jsi ze mne udělal hlídače jen proto, že jsem tvůj mladší bratr a věděl si, že ti budu sloužit,” utrousil, ale i tak vybíral to nejlepší maso pro něj. Měl svého bratra rád. Roo mezitím vrátil hlavu do lednice. Chtěl si ji vyvařit a vystavit lebku v pokoji - měl tam sbírku zvířecích lebek.
“Děkuju, Hiyoru...” dlouhovlasý se usmál jeho směrem, když před něj maso pokládal, “víš, že bych se popálil, na tom grilu už toho není moc živého...” ani Sora moc nevěřil jeho slovům. “Jsem náhodou na tebe pyšný...” pokračoval Karasu a významně se usmál zrzkovým směrem, pak si vzal masa.
“Takže... dříve se ani tolik neřešilo, pokud o tom lidé věděli?” navázal pak Sora na jejich předchozí rozhovor.
“No, dříve šlo hlavně o bezpečí lidí a pořádek,” kývl bělovlasý a znovu se posadil. “A ono ani nejde o to, že by se začalo znovu upalovat nebo tak, ale kdyby lidi věděli o nadpřirozeném zbrzdilo by to jejich vývoj. Popravdě démoni nemají vůbec potřebu něco vyvíjet a dlaci jen málokdy.”
“Aha...” zrzek znova jen zamyšleně pokývl a vstal, aby si sám mohl přidat masa. Bylo to dobré, předtím si nandal spíš jen na zkoušku.
“Co dryády?” napadlo ho a pohlédl na blonďáka.
Baku jen pokrčil rameny, “odnesl jsem to a naočkoval je... pokud nepojdou, mělo by to dopadnout dobře...” mrkl na něj. “Koťátko je takové šlechetné...”
“Myslel jsem, že k nim máš dobrý vztah...” Sora pozvedl obočí. Přišlo mu zvláštní, jak o nich mluvil, i když k Miemu se choval celkem dobře... chvílemi, když je spolu zrzek viděl. Nebylo to pravda moc často.
“Mám...” blonďák se na něj zazubil.
Nejmladší z hlídačů přivřel oči a zakroutil hlavou. Opravdu neměl ošetřování čehokoliv příliš v lásce, hlavně ne pak někoho, kdo si za to mohl sám. “Jako nezávislý pozorovatel, čí zápas se ti líbil nejvíc?” zeptal se po chvíli Sory.
“Nevím, jestli je Koťátko dvakrát nezávislé...” prohodil Baku a trochu křivě se tomu usmál.
Zrzek zaváhal. Nevěděl moc, podle čeho by měl jednotlivé zápasy hodnotit a popravdě pořád si nezvykl na všechnu tu krev a... psychopatičnost. “To záleží na tom, podle čeho bych je měl hodnotit...” prohodil nakonec.
Hiyoru si prohlédl Bakua. “Myslím, že to, co mezi námi je, nemá nic společného se zápasy,” řekl mu. “Už jsem Sorovi říkal, že jsem z vás nejhorší a vítězství nad tebou nebylo otázkou mých schopností, ale tvých mylných předpokladů.”
Blonďák se trochu zamračil, “nevím, jestli to o mně vypovídá dobré věci...” prohodil nespokojeně.
Sora se lehce usmál jeho výrazu. “Asi... Karasu a Baku...” odpověděl, “to bylo... nejvíc fascinující...” pokývl nakonec. I když pro jeho netrénované - a ničím neupravené - oko bylo dost těžké postřehnout spoustu z jejich pohybů. Oba odcházeli polomrtví a bylo to dost těsné.
“Říkal jsem, že se bude rozhodovat mezi nimi,” poznamenal Hiyoru. Roo souhlasně zamručel.
Zrzek se přitulil ke svému milenci a spokojeně se ně něj natiskl. “Kdy začneme s tréninkem?” napadlo ho.
“Můžeme hned,” utrousil Hiyoru, “slez z postele a dej si šedesát sedůlehů a šedesát kliků.” Tvářil se při tom naprosto vážně.
Zrzek se nadzvedl. Nehodlal jeho rozhodnutí nijak zpochybňovávat - i když trochu litoval své otázky - i tak se zatvářil docela podivně. “Chceš začínat na šedesáti od každého?” zamračil se. Nepředpokládal, že by něco takového zvládl.
“Sedů lehů nemusí být tolik, skoro každý večer trénujete břišní svaly...” prohodil Karasu, který ležel na své posteli a většinou se do nich nepletl - míval u sebe často Suzumeho.
Mladší z hlídačů si svého milence přitáhl zpátky k sobě. “Byl to jen vtip,” šeptl, “začneme zítra ráno - půjdeme si zaběhat.” Políbil ho na nos a stulil se s ním.
Zrzek se k němu spokojeně přitulil. Bral to vážně a byl připravený se do toho pustit, kdyby ho druhý ještě jednou pobídl. “Budeš na mě muset hodně čekat...” prohodil.
“Budu obíhat okolo tebe,” zazubil se mladší. Zajel mu dlaněmi pod tričko, ale nijak dál nepokračoval, protože mu přišlo zvláštní, když by spolu měli mít sex před Karasu - několikrát se to tak vyvinulo, ale ani tak si na to nezvykl.
Sora se spokojeně usmál a natáhl se pro polibek. Starší už nevypadal, že dál bude mít poznámky. Jemu samotnému sice přišlo podivné, když s nimi byl Karasu v místnosti, ale zvykal si na jeho přítomnost. Ovšem měl z něj divný pocit i tak. “Budu si připadat ještě blběji...” zabručel hraně dotčeně.
“Ale notak...” Hiyoru ho pohladil po vlasech. “Jsi z celého doupěte nejchytřejší, nemusíš se cítit blbě, že se neřadíš mezi nás sportovce a šílence.” Měl docela hravou náladu, od toho, co prohrál souboj s Roo, nedělal nic náročnějšího, tak se potřeboval vybít.
Sora se zazubil a otřel se rty o ty jeho. “Ani chytrý si tu často moc nepřipadám...” prohodil a sám se vydal dlaněmi na jeho holou hruď. “Ještě se mám hodně co učit...” šeptl.
“Co na to říkáš ty, Karasu?” zeptal se Hiyoru. Nejvíce mu vadilo na tom, když by měli být spolu před druhým hlídačem, že by určitě poslouchal a jistým způsobem si to voyerství užíval.
Bělovlasý muž se na posteli posadil a natáhl se pro své oblečení. “Že už to bude jen chvilka, než ze Sory bude geniální doktor...” prohodil a oblékl se. “Nechám vás tu chvíli o samotě, chlapci...” zazubil se pak.
Jeho mladší bratr si ho prohlédl. Dobírat si ho bude stejně, i když odejde. “Kam jdeš?” zeptal se.
“Podívám se za Suzumem, poslední týden jsem se mu moc nevěnoval... a pak se uvidí...” odpověděl mu a vstal.
“Nemusels nás tu nechávat o samotě,” utrousil mladší, ale se více přitulil ke svému milenci.
“Poznám, kdy jste tak rozjetí, že je vám to jedno, a kdy vám tu zavazím...” nejstarší se vydal ke dveřím, “a že jsem takový hodný bráška...” zavrněl.
Sora spokojeně oplácel svému milenci objetí a trochu pobaveně se usmíval. Ovšem nic neříkal.
Hiyoru na Karasu vyplázl jazyk a hodil po něm polštářem.  
Druhý hlídač ho chytil a hodil ho po něm zpět. “Neměl bys po slepcích házet věcmi...” prohodil, než vyšel ze dveří.
Bělovlasý se tomu ušklíbl. “Ta jeho slepota...” utrousil. Poté převalil Soru na záda a začal ho kousat do krku, přičemž ho zbavoval spodního prádla.
Starší se tomu pousmál a odklonil hlavu na stranu, aby mu tak uvolnil místo. Dlaněmi se vydal po jeho zádech. “Té jeho slepotě pořád moc nerozumím...” prohodil tiše.
“To nikdo z nás,” pousmál se Hiyoru a naslinil si prsty, aby si ho mohl začít připravovat. Tak nějak se bál, že po chvíli se vrátí Karasu jen proto, aby je přistihl.
Sora se trošku zachvěl a překvapeně vydechl. “Nemusíš zase tolik spěchat...” prohodil a přitáhl si ho k polibku. I přes svá slova se nedočkavě vybízel jeho prstům - moc spolu nebyli v průběhu týdne, ve kterém se odehrávaly hry.
Mladší se vrátil k jeho rtům. “Mám tě dost napozorovaného, abych věděl, že ti spěchání nevadí,” zavrněl mezi polibky a přidal druhý prst. Vcelku dost po něm toužil.
Zrzek se pousmál, pak spokojeně semkl víčka, aby si mohl užívat jeho péči. “To neznamená, že si tě nechci pořádně užít...” zašeptal. Trochu mu stáhl spodní prádlo a jednou dlaní se sám vydal do jeh rozkroku.
Mladší se znovu přesunul na jeho krk, přičemž přidal třetí prst. “Tak si užívej,” pobídl ho hravě. Měl trochu omezené pole působnosti když druhý na sobě měl tričko, ale dokud v něm měl prsty, nemohl mu ho svléknout.
Vyndal je, natáhl se do šuplíku, aby si podal lubrikační gel a svlékl mu tričko. Poté si nanesl na prsty a vrátil se ke třem, které po chvíli rozšířil na čtyři.
Zrzek se trošku zachvěl a vybídl se mu. Přivřel oči a zaklonil hlavu, jedním stehnem se otíral o jeho bok a vychutnával si dotek horké kůže. Vybízel se mu a prohýbal se, skousával si ret, jak se snažil tlumit steny.
Hiyoru trochu pootáčel rukou, aby ho ještě více roztáhl, přičemž se nad ním skláněl a líbal ho na klíční kosti. “Mám... ještě přidat?” zeptal se tiše do jeho kůže. “Nebo už chceš mě?”
Druhý se více zachvěl a trochu zatnul svaly a stáhl tak jeho prsty, jak jím pří té představě projela vlna vzrušení. Objal ho jednou paží okolo krku a přitáhl si ho druhou, kterou se přesunul na jeho tvář, k sobě a k dalšímu hlubokému polibku. “Chci tě... ale,” začal do jeho kůže a neskrytě a nenasytně se mu vybízel, jak bylo jeho tělo navnaděné na představu toho, že by mohlo dostat ještě víc, “můžeš... ještě přidat...” hlesl.
Mladší zaváhal, protože nic takového předtím nedělal, ale nakonec použil i slíbený pátý prst. Byl to zvláštní pocit i pro něj. Cítil se z toho docela dost vzrušený.
Zrzek se prohnul v zádech, jak se mu snažil usnadnit přístup a automaticky trochu více roztáhl nohy od sebe, palce roztomile krčil a zatínal do prostěradla. Ani když si skousával ret se mu nedařilo úplně tlumit roztřesené steny - zněly trošku jinak, než obvykle, když si ho druhý jen bral. Oběma dlaněmi se přemístil na ramena druhého a zatínal do nich prsty.
“V pořádku?” ujistil se Hiyoru a raději znovu vrátil počet prstů na čtyři.
Druhý nejprve jen pokývl, jak se potřeboval uklidnit dost na to, aby mu odpověděl. “Jsem... v pohodě...” zašeptal rozechvěle. “mohls... pokračovat...”
Bělovlasý si ho chvíli zvědavě prohlížel. Vůbec nebyl schopen odhadnout, co cítí. Takhle ho nikdy neviděl se pod někým svíjet. Políbil ho na čelo, poté si klekl mezi jeho stehna a pohladil ho po bříšku druhou rukou, než přidal znovu pátý prst. Nemohl tvrdit, že se mu to nelíbilo - jen mu nechtěl ublížit, tak na to chtěl vidět.
Zrzek hlasitě zasténal, když světlovlasý trochu pokrčil prsty v jeho těle a celý se divoce zachvěl vzrušením. Uvědomoval si, že moc dlouho takovou péči nevydrží, skoro se mu zatmívalo před očima slastí, smíšenou se všemi zvláštními pocity, které mu to dávalo.  
Mladší ještě několikrát zopakoval, co dělal s prsty v jeho těle, sám si byl vědom toho, že druhý další péči dlouho nevydrží.
Sora brzy vyvrcholil na vlastní bříško, divoce se přitom zachvěl a ještě více se prohnul v zádech. Okamžik jen vysíleně ležel na posteli a se zavřenýma očima vydýchával prožitý zážitek, potom natáhl k mladšímu jednu ruku a stáhl si ho do polibku.
Druhý z něj vyndal prsty a pousmál se do jejich polibku. Často mu stačilo se jen dívat nebo udělat svému příteli dobře, ale teď si uvědomoval, že to sám potřebuje. “Možná to nebylo nejlepší před běháním,” šeptl.
Starší se tomu tiše zasmál, “možná bychom to mohli nechat na odpoledne...” pokývl a sjel dlaní k jeho mužství.
Hiyoru se tomu jen usmál a vpil se do jeho rtů.
Zrzek si okamžik užíval polibek, pak ho sám rozpojil, “vezmeš si mě... ještě...?” zeptal se tiše. “Nebo...”
“Na co se cítíš?” šeptl druhý.
Sora přivřel oči, “zvládl bych to...” odpověděl mu tiše, i když se cítil docela přecitlivělý.
Mladší se otřel nosem o ten jeho, a poté vpil do jeho rtů. Neodpověděl mu, místo toho přejel jednou dlaní po jeho stehně a otřel se o jeho vstup svým rozkrokem.
Zrzek se mírně zachvěl a raději se dál vpíjel hluboce do jeho rtů.
Hiyoru se ještě několikrát o něj jen otřel, než do něj začal pomalu pronikat. Dával mu ještě čas, aby vydýchal to, co prožil před chvílí a jeho tělo se aspoň trochu uklidnilo. “Opravdu můžu?” zeptal se raději, když byl v něm celý, než začal s přírazy.
Jeho milenec mu pokývl a jednou paží si ho k sobě pevně přitiskl, nohou ho objal okolo boků. Chvěl se a byl vděčný za jeho rty, ve kterých mohl tlumit vlastní steny - uvědomoval si sám, že trochu začínají hraničit s kňučením. I tak se jeho vlastní mužství začínalo zase probouzet k životu.
Mladší začal s přírazy, snažil se být co nejjemnější, ovšem sebeovládání, když byl v Sorově těle, neměl nejlepší.
Druhý se na něj tiskl a rty se věnoval jeho kůži, aby v ní tlumil své projevy. Jeho vzrušení se třelo o vypracované bříško druhého v tempu, v jakém do něj Hiyoru pronikal.
Bělovlasý po chvíli zrychlil tempo a přirážel více prudce. I přesto, co dělali před chvílí, se Sorovy svaly okolo něj příjemně stáhly. Ještě několikrát do něj pronikl, než ho zalila vlna orgasmu.
Zrzek zalapal po dechu, když i on se udělal - už podruhé - a vysíleně se znova položil na matraci. Pootevřel oči a usmál se vysíleně na bělovlasého mladíka, než si ho stáhl k polibku.
Hiyoru z něj vyšel a lehl si vedle něj. Ještě chvíli si dával, než si natáhne zpátky to, v čem spal. Pohladil ho po tváři a otřel se o jeho nos svým. Vypadal opravdu vysíleně, druhý se mu nedivil. Někdy to dělali vícekrát za noc, ale nikdy ne tak hned po sobě a celkově z prvního kola nebyl Sora tak použitý.
Starší se na něj usmál a natočil se, aby se k němu mohl přitulit. Nechtělo se mu nic dělat, ani s oblékáním se teď zatěžovat nechtěl. “Bylo to dobré...” šeptl a mazlivě ho líbl na nos.
“Trochu jsem se o tebe bál,” řekl mu na to Hiyoru a objal ho kolem pasu.
Druhý se usmál, “Je pravda, že takové věci moc často nedělám...” prohodil, “ale zvládnu to...” spokojeně se opřel do jeho náruče a zavřel oči.
Do pokoje vešel Karasu a vydal se ke své posteli. “V pořádku?” zeptal se s podivným úsměvem, aniž by se k nim podíval.
Hiyoru si až teď uvědomil, že asi museli být slyšet a že teď přinejmenším vypadá, jako kdyby Soru trochu mučil. Nevěděl, co na to říct.
Bělovlasý se posadil a dal se do svlékání, “říkal jsem si, co tu provádíte za zcestnosti, když to přešlo do kňučení...” pokračoval s klidem, “jestli bych vás neměl přijít zkontrolovat...”
“Jsem v pohodě...” zamručel Sora, aniž by otevřel oči.
Dlouhovlasý hlídač se tiše zasmál, “to vím...” prohodil.


12 komentářů:

  1. děkuji za super skvělý díl , vypadá to že Sora už úplně zdomácněl ve světě hlídačů , a vtip o lišce a medvědovi je skvělý a Jin s tím vrku ho ještě vylepšil prostě medvěd se smyslem pro humor těším se na další jsem prostě nenasytná moc děkuji

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Doufám, že teď už má každý Chiku rád, když se projevil jako takový zábavný člověk... a Jin je pravda taky skvělý. :)

      Vymazat
  2. Tak jsem se začetla do starších povídek tady až jsem zapomněla na vílu :), Musím říct, že jsem nadšená. Škoda, že tam nemáš hvězdičky, nevím jestli má cenu dávat pod ty starší komenty, zda se to vůbec dozvíš. Na tvé staré stránky jsem taky skočila,musím se přiznat, že tam jsem četla opatrně, krásně napsané ale moc smutku a to já nečtu, protože jsem cíťa s velkou představivostí :) Teď mám rozečteno s upírem Andrejem a dost se obávám konce :) Víla se stala mojí týdenní závislostí a nesmírně mě baví svět, co jste holky stvořily. Vy dvě spolu píšete úžasně

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Komentáře má cenu dávat kdykoliv - i na starý blog se sice s větším časovým rozestupem, ale stejně chodím dívat. Jsem celkově ráda, že tě baví číst, co píšu nebo píšeme se Seiriel. ;)

      Vymazat
  3. Zase fajn díl, zaujala mě poznámka o společníkovi Asmodea, zní jako pořádná tsundere. :D Škoda, že u ž je mrtvý... A samozřejmě hlídači, opravdu to vypadá, že Sora už je jako doma :) I když ten jeho vztah s Hiyorim mi pořád přijde takový zvláštní, tak který vztah není, že? :D
    Kroketa

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak nevinnost - co bys chtěl... xD
      Přijde ti zvláštní? Zajímavé. Já bych si asi vybrala jiný vztah z téhle povídky, který mi přijde zvláštní. xD

      Vymazat
  4. to slovo chatování jak tě zmátlo minule, je bohužel můj přiblblí slovník :) Když jdu na burčák, říkám burčákování, když chalupařím tak chatuju :) atd

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. V pořádku, byla to zábavná představa... a navíc mám ráda taková "personifikovaná" slova. ;)

      Vymazat
  5. Tak knecne dosteno s mezerou na predesly dil x)
    Z Asmodea se stava asi takovej nunu, Satan dostal "svoleni " od Asheery, tak za Asmodeem hned sel x) tak schvalne jaky vztah budou mit..
    Haha, karasu se ukazuje v bojovnem svetle... magor to je :D nechat si useknout ruku, to asi nedokaze jen tak nekdo x)
    Super dalsi nove info o Hlidacich, jsem zvedava co se jeste dozvime *-*

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, Asheerah je nakonec hodně manipulující a Satan mu leží úplně u nohou... tak to má být! xD

      Vymazat
    2. Leviathan: "Taky bych chtěl takový vztah..."

      Vymazat