Pokud kanibalismus hadů vede k vzniku draků? Je pak lidský cestou k nadčlověku?
Potřebuji nové tělo. A novou duši.
Probíhá oprašování starých spisů - velice sporně a rychlostí blížící se k nule - a nějakou dobu (v řádu stovek let) bude.

Jste tu poprvé a máte problémy se orientovat? Snad pomůžu zde.
Kdyby ještě někdo chtěl vyplnit dotazník pro mé drahé čtenáře - může zde.
Kdybyste měli zájem vyplnit dotazník k Nejen absinthové nejen víle - můžete zde.

Děkuji za vyjádřenou podporu komentujicím. ;)




čtvrtek 31. prosince 2015

[ff na V očích panenek] Deportace - bonus

Takže více "yaoi", více sladký a naivní bonus [k této povídce]. Všechny informace k napsaní povídky a k prostředí jsou v anotaci v odkazu.
Jen ještě dodám, že ačkoliv Tomu Hardymu je kritiky ve filmu Dítě 44 vyčítáno, jaký je těžkopádný, neskutečně se mi to, jak hraje (a prý přehrává) líbí. Jen, bohužel, nejsem schopná takové postavy příliš psát, nebo jen Gavriilka býval vždy upovídaný... a tak jsou tam hodně citlivé dialogy, které by si určitě Tom Hardy odpustil. xD
Obsahuje to scénu pro dospělé, tak jednou za čas upozorním 18+, ale jinak je to takovou milé a sladké podle mne.
Přeji příjemnou četbu i zde.



Lavrov zaklapl dveře, zul se, sundal si kabát, který měl k uniformě, a papachu s odznakem. Poté se jako vždy nejprve vydal do koupelny opláchnout, umýt si obličej, ruce a otřít si temeno s krkem, než přešel do kuchyně. Alice stála u plotny a něco vařila, nevonělo to zase tak špatně, i tak do toho muž nevkládal příliš nadějí.
Býval by ji zezadu objal, přitulil se k ní, políbil ji na krk, nasál vůni jejího těla a parfému, ale od toho, co se dozvěděl, jakou k němu celou tu dobu, co takové věci dělal, měla vztah, se jí už tolik nedotýkal. Jen ji pozdravil a posadil se ke stolu. „Mohla bys mi podat sklenici vody… prosím?“
Nakonec se jim podařilo utéct z vlaku, který je měl deportovat, a díky tomu i dostali prostor, aby vyřešili případy vražd chlapců – sami stíhání zločinci stíhali zločince. Nebyl to Lavrov, kdo vraha zabil, ale jeho dopadení jim pomohlo. Možná to nebylo ani vrahem, ale smrtí Stalina, že se obměnili nadřízení a Lavrov znovu získal své postavení, ke všemu – když připustil, že by propaganda západem nasazeného zla do socialistického ráje mohla být pravdivá – si mohl diktovat, co bude náplní jeho práce. Už nebyl členem MGB jako takové, vedl oddělení vražd, pátral po západem nasazených škůdcích.
Takže znovu měli byt sami pro sebe, i když už ne tolik prostorný. A všichni jako kdyby zapomněli, že ještě před nedávnem byli nepřáteli státu číslo jedna a hledanými zločinci. Lavrov se znovu těšil z vysokého postavení a titulu hrdiny, Alice pracovala jako učitelka. Jen mezi nimi bylo vše jiné.
Rusalka před něj na stůl položila sklenici vody a shlédla na něj. Všimla si, jak odtažitý k ní najednou její manžel byl. Nechtěla tolik prostoru, co se jí dostávalo – přemýšlela o tom, zda ho nakonec neurazila a úplně o něj nepřišla, když mu tenkrát všechno řekla, zda to mezi nimi mohlo být alespoň trochu jako dřív, nebo už navždy budou od sebe tolik vzdálení – hlavně ne teď, když konečně přestala být povrchní a slepá a viděla, jaký doopravdy její Gavriil je.
Nadechla se, že něco řekne, ale nevěděla co. Bylo to mezi nimi tak špatné, že skoro spávali odděleně – to ji nikdy předtím nenapadlo, že k něčemu takovému se bude kdy schylovat. Otřela si nervózně ruce do zástěry, poté se ovšem beze slova vrátila zpátky k plotně. „Stavila se tu žena Alexeje a přinesla koláče, dáš si teď nebo až po večeři?“ vzpomněla si pak.
Lavrov na jeden ráz vyprázdnil celou sklenici a položil ji zpátky na stůl. „Zopakovala jsi jí, že nám opravdu nemusí nosit dvakrát týdně dary?“ okomentoval to jen.
„Nedá si říct,“ povzdechla si Alice a pokrčila rameny. „Myslí si, že to, co jsme prožili, bylo kvůli hledání pravdy o vraždě jejího syna. Je nám vděčná…“
„Upnula se k tomu,“ zakroutil hlavou Lavrov, „musím Alexejovi říct, aby si s ní o tom promluvil. Upnula se k tomu až nezdravě.“
Alice si všimla, že je na stole prázdná sklenice, tak ji naplnil, a když ji znovu pokládala před Lavrova, shlédla k němu stejně jako prve. Jako kdyby po něčem toužila, ale neuměla si o to říct. „Určitě peče a vaří lépe než já,“ konstatovala po chvíli, když zrovna míchala polévku. „Napadlo mne… mohla bych ji požádat, zda by mne něco z toho nenaučila… určitě by neodmítla a bylo by to lepší, než když nám stále nosí jídlo, které musel Alexej zaplatit.“
Muž si Rusalku u plotny prohlédl a pokrčil rameny. „Zvykl jsem si, jak vaříš,“ poznamenal, „ale… dělej, jak chceš. Ono je to pravda, že si nemusí dělat škodu… a tohle by jí třeba jako projev vděku stačilo, i když se to mezi ženskýma běžně dělá, že si vyměňují recepty, ne?“
 Rusalka na něm zůstala chvíli pohledem, jak nevěděla, zda to nebyla narážka na to, že ona doslova „žena“ není a možná i proto tak špatně vaří, i v tom jeho „zvykl sem si“ bylo mnohem méně snahy k ní být milý, než jí odpovídal dříve. „Vyměňují,“ řekla nakonec a vypla plynový vařič. „Takže ty koláče ti nachystám až po večeři,“ rozhodla a začala prostírat na stůl.
Lavrov ji jen tiše pozoroval. Stejně tak v naprostém tichu snědl polévku, co mu nachystala, a i ji zajedl čtyřmi koláči. Když sklízela ze stolu, vytáhl si tabatěrku a začal balit cigaretu. „Byl jsem dnes u rodičů,“ začal, „ptali se mne na dítě.“ Rusalka se zarazila v pohybu a celá vylekaná se na něj otočila, málem na svou lež úplně zapomněla, štěstí, že od té doby u nich nebyla. „Asi bude nejlepší, když jim namluvíme, žes z toho všeho potratila… dva výslechy, ta rvačka, kdo se tomu bude divit?“ Alice jen kývla a pokračovala v umývání nádobí. „A tak jsem si říkal, že bychom si mohli osvojit ty dvě holky, o kterých jsem ti vyprávěl,“ nadnesl, „třeba by ten doktor mohl zjistit, že už žádný děcka mít nemůžeš… a celé by se to uzavřelo.“
Sklepal tabák v právě ubalené cigaretě a zapálil si ji. Alice měla pocit, že jeho tón je hořký a všechno jí to vyčítá. Ale co vlastně mohla dělat, aby si dodala alespoň trochu ceny před jeho nevlastními rodiči? Bez dítěte by na něj tlačili, aby ji udal… a to on stejně nemohl.
„Pokud si ta děvčátka chceš vzít,“ pokrčila rameny a vypustila vodu. Otřela si ruce do zástěry a ještě chvíli hledala, co by mohla udělat, aby si k němu nemusela sedat. Měla pocit, že u jednoho stolu se oba cítí ještě více stísnění. „Mám postavit na čaj?“ napadlo jí.
„Dokouřím a půjdu spát,“ oznámil jí a zakroutil hlavou.
Rusalka se na okamžik zatvářila téměř plačtivě, jak ji opravdu mrzelo, že se k ní stavěl od jejich návratu tak odmítavě. „Půjdu se umýt,“ řekla nakonec a vydala se do koupelny. Také neměla důvod být dlouho vzhůru, pokud on již půjde spát. A možná to dělala i naschvál, protože věděla, že se rád na ni díval, jak se umývá, a pak se vždy s jejím voňavým tělem mazlil.
„Nech mi vodu,“ reagoval na to jen Lavrov a pokračoval v kouření.
Alice seděla v rozestlané posteli a četla si u lampičky knížku, vlhké vlasy ji spadaly přes rameno až k pasu, zatím je nechávala proschnout, takže je měla rozpuštěné a znovu – věděla, že Lavrovovi se rozpuštěné líbí. Na sobě měla dlouhou noční košili, kterou si vyhrnula nad kolena, a nohy nechala položené na pokrývce, aby dávala na obdiv svá lýtka a kotníky. Celkově už ji vůbec nenapadalo, jak víc by se mohla snažit na sebe upoutat.
Ovšem když se její muž vrátil z koupelny, měl na sobě pruhované pyžamo, téměř se na ni ani nepodíval, zalezl si pod peřinu, otočil se k ní zády a popřál jí dobrou noc.
 „Gavriile,“ oslovila ho tiše po chvíli a zaklapla knížku. V odpovědi se ji dostalo jen zabručení, že druhý nespí a poslouchá ji. „Co se děje?“ odhodlala se nakonec zeptat. „Rozhodl ses, že už se mne nedotkneš, když musíme hrát to divadlo s potratem a neplodností, že už je to zbytečné? Nebo lituješ toho, žes to celé kvůli mně postoupil? Nemáš už mě rád? Nechceš mě?“
Druhý se na Rusalku otočil a zamračeně si ji prohlédl. „Řekla si mi jasně, proč ses stala mou ženou,“ odpověděl jí.
„Ale to je jedno, proč jsem se jí stala,“ odpověděla a klekla si k němu, „ale stále jí jsem.“ Tak dlouho používala ženský rod, že už jí to vůbec nepřišlo zvláštní, i když před Lavrov by klidně mohla mluvit jako muž, protože on teď už znal všechna její tajemství. „Gavriilko,“ zašeptala a sklonila se, aby ho políbila, ale on ji nenechal, „nebo nemám být? Vadí ti, kdo jsem, že už se mne vůbec nechceš dotknout?“
„A ty to chceš, Alice?“ zeptal se jí místo toho, aby sám odpověděl. „Nemusíš se bát, že tě vyhodím nebo udám… do ničeho tě nutit nebudu. A pokud chceš odejít, odejdi. Nemusíš se mnou zůstávat ze strachu, ať už ze mě nebo z odhalení. A kdyby ti to tady přišlo bezpečnější kvůli tomu, kdo jsi, tak se nemusíš snažit být dobrá žena, prostě tu budeme jak dva nájemníci, ne manželé.“
Rusalce vhrkly slzy do očí, protože měla pocit, že se o Lavrova kvůli své hlouposti sama připravila. Vzala ho za ruce a obě je omluvně políbila, než si vedle něj lehla. „Ale my jsme manželé, já jsem tvoje žena a chci být dobrá, lepší, než jsem kdy bývala a chci, abys mne zase miloval.“ Přitulila se k němu a částečně se vloudila pod jeho peřinu. Navedla si jednu jeho dlaň na vlastní stehno a vyhrnula si kvůli tomu noční košili. „Gavriilko,“ bylo to poprvé, co ho žádala, aby se jí dotýkal.
Muž přivřel oči a neodolal přejet dlaní po jemné kůži jejího stehna a hýždě. Celou tu dobu, co si odpíral, aby se jí dotýkal, po ní neskutečně toužil. Žádná skutečná žena – už vůbec ne chlapec, Rostovský vrah neměl pravdu o tom, že si je s Lavrovem podobný – nemohla mít tak jemnou kůži. Podle Lavrova byla přímo stvořena k pomilování.
Avšak poučen z Rusalčiných lží, tentokrát si všiml toho, že ten dotek u ní nevyvolal vůbec odezvu, jakou měl. „Řekl jsem, že nemusíš předstírat, tak nechápu, co celé tohle má být,“ reagoval na svůj vlastní postřeh rozčíleně a odtáhl se.
Alice si ho přitáhla zpátky k sobě a objala ho kolem krku pažemi, přičemž si ho stáhla na sebe. „Jen tak mezi řečí jsem se bavila s jednou starou kolegyní, nic o tom, co děláme my, jen… jak se tyhle věci dají šidit, jak manžela uspokojit, když zrovna to nejde nebo žena přímo nechce,“ zašeptala tiše, jak se styděla o tom mluvit, „zkusíme to tak, prosím, já na tyhle věci moc nejsem.“
Lavrov si svou manželku prohlédl a vlastně nevěděl, z čeho se cítí hůř, že ho jeho vlastní žena před svými kolegyněmi pomlouvá, jak s ním nechce spát, nebo že je to pravda a vždycky byla. „Takže celou tu dobu na tyhle věci nejsi?“ Ať už to bylo cokoliv, co jeho Rusalka chtěla dělat, do ničeho se mu už nechtělo. Vzepjal se na rukou a chtěl úplně opustit postel, na divanu se taky mohl vyspat, ale Alice se ho pevně držela.
„Dost už!“ okřikla ho, když se jí chvíli vzpíral, nechtěl na ni být hrubý, proto se mu zatím nepodařilo dostat z její náručí… a ona ho místo vděku, že na ni nepoužil sílu, okřikne! Samotnou ji to překvapilo a zaváhala, zda se neomluvit, ale chvíle, kdy Lavrov nevěděl, jak se zachovat, ji vyhovovala. „Miluju tě, Gavriilko,“ řekla mu a pokračovala, „slyšel jsi, aby to někomu, kdo se miluje, v posteli nešlo? Já ne.“
„Právě… ženské, které nemilují své muže, s nimi do postele nechtěj a všechno tam jen přetrpěj,“ trval si na svém Lavrov.
Alice zakroutila hlavou a tiše namítla: „Ale já nejsem žena.“ Odmlčela se, než pokračovala: „Nebudu žena a nejde to se mnou jako s ženou. Jsi můj první, nemám žádný zkušenosti a nemůžu se nikoho ptát. Chci, aby ses mě dotýkal, vadí mi, když sis mne za celou tu dobu k sobě ani jednou nepřivinul, ale… tyhle věci – zkusme je jednou jinak, jak chci já.“
„A třeba je to celé o tom, že homosexualita je nemoc… a že nemáme být spolu… že se máme rozvést… a že se ani lidský muž a ani ten od Rusalek nemůžou takhle sbližovat. Vždyť všechno, co doteď mezi námi bylo – alespoň z tvé strany – to potvrzovalo.“
Rusalce znovu vhrkly slzy do očí. „A týráš mne schválně za to, že jsem byla hloupá?“ zeptala se ho trochu vyčítavě, ale hned se jí změnil tón, když pokračovala: „Omlouvám se, mrzí mne to, neuvědomila jsem si, jak jsi dobrý muž. Ale tohle mi nemůžeš udělat, po tom všem si začít myslet, že spolu nemáme být.“
Lavrov si povzdechl. Bylo to namáhavé a on skutečně byl unavený již předtím, těšil se do postele a koupel ho ještě více k tomu rozložila. „Tak co mám dělat?“ rezignoval.
Alice mu věnovala potěšený úsměv a natáhla se pro polibek. „Polož se na záda a nechej to na mně,“ vybrala jednu z možností, o kterých jí kolegyně říkala. Konečně Lavrova pustila a on kdyby jí nic neslíbil, mohl odejít na divan. Místo toho se položil na záda s pocitem, že by se mu v práci smáli, kdyby jim vyprávěl, jak ho manželka položila na lopatky. Alexej se už tak poškleboval, protože mu vyprávěl, jak se pro něj Alice prala ve vlaku a že jí to docela i šlo.
Rusalka si vyhrnula noční košili do půli stehen, aby se mohla přesunout rozkročmo na jeho boky. Natáhl se, aby ho pohladila po tváři – na lidského muže byl opravdu pohledný, i když mezi Rusalkami měli jiný vkus – a poté mu začala rozepínat košili od pyžama. Jakmile to měla hotové, rozhalila mu ji a sklonila se, aby ho začala líbat na krk a pokračovala níž. I na vůni svého manžela si zvykla – nevoněl svěže a lehce, jako květiny a pramenitá voda, jeho pach byl lidský, těžký a zvířecí, přestože byl namydlený, voněl jako bytost z masa a kostí, kterou byl, nic éterického a nepolapitelného. A i tak chutnala jeho kůže, slaná a pevná, že za ni mohla zatáhnout zuby a jí to neublížilo.
Navedla si jeho ruce znovu na stehna a tentokrát jim určila cestu na vlastní hýždě a výš na boky, až se zdálo, že se naprosto vzdala slušnosti, kterou jí poskytovala látka košilky. Když si byla jista, že jeho ruce našly své místo, položila se na jeho hruď, opřela se u jeho hlavy a začala ho líbat.
Byla to spíše náhoda nebo jen přirozená souhra z roztouženosti, když si oba vyšli vstříc a jejich mužské rozkroky se o sebe otřely. Několik okamžiků to trvalo, ale nakonec našli společný rytmus svých pohybů.
Lavrovovy ruce už dávno nebyly jen na Rusalčiných bocích, přejížděl po celém jejich těle. Obkresloval linii zad, pod prsty cítil, jak jemná kůže je napnutá na kostech a svalstvu, které drží Rusalčina záda krásně rovna, a přestože od prvního pohledu by o svalstvu nikdo nemluvil, krásně se zatíná, když se svým tělem tře o jeho a v zádech prohýbá; a níž více masité, ne zcela chlapecké, avšak zdaleka ne mužské hýždě, které Lavrov tak rád rozkošnicky hněte bříšky prstů.
Muž se nechal ovládnout chtíčem, když svou Rusalku svlékl z košilky a posadil se, aby si ji k sobě mohl více přitisknout. Byl roztoužen, co nikdy, protože to bylo poprvé, co Alice sama byla celá horká a jemně se chvějící vzrušením.
Zčesal jí vlasy na stranu, aby se sám polibky mohl vydat po kůži jejího krku a ramen. Nevadila mu absence poprsí, protože všechno ostatní na ní bylo neskutečně krásné, možná i právě to chybějící oproti ženám ji dělalo zdánlivě křehčí a ladnější, nic zbytečně vystupujícího na její hrudi a bez účelu, když neměla lůno, aby mohla očekávat dítě a potřebovala ho kojit. Mohl si ji přitáhnout úplně k sobě, přitisknout se svou hrudí na její, nebo pod dlaněmi cítit žebra určující tvar jejího hrudní koše.
Nechtěl znovu ženu, už nikdy nechtěl ženu, když okusil svou Alici.
Vzal ji za boky a stáhl si ji pod sebe. „Dovol mi aspoň mezi stehna…“ zašeptal naléhavě do Rusalčiných rtů. Nebyl mladíček, aby mu stačilo jen pomyšlení, potřeboval větší stimulaci nehledě na krásu své manželky a osvobodit svůj rozkrok z bavlněných kalhot od pyžama.
Alice kývla. Když se o tom zmiňovala jeho kolegyně stejně jako i teď, příliš si to nedokázal představit. Ale tohle všechno, co tento večer společně prožívali, už byl úspěch, tak by odpustil i špatné zakončení.
Lavrov se k nelibosti své manželky odtáhl a vzal její krásně tvarované nožky, aby si je obě opřel o rameno. Labužnicky po nich přejel oběma dlaněmi, než si stáhl kalhoty a navedl se, kam mu bylo dovoleno.
Alice se trochu zavrtěl – potřeboval se dostat výš. Natáhl se pro polštáře a byl rád, že Lavrov pochopil, počkal a pomohl mu je pod sebe nastlat. Rusalka ho odměnila tím, když trochu překřížila nohy a více ho mezi svými stehny stiskla. I když to pro ni samotnou nebyla ta pravá stimulace, alespoň začal pronikat v místech, kde byla její stehna citlivější k doteku.
Muž ji jednou paží objal kolem nohou a opřel si tvář o její krásně vystouplé kotníky. Druhou sjel níž a usídlil se na jejích tříslech, pod dlaní cítil její pánev. Měl přivřené oči a užíval si pohled na svou Rusalku.
Ta měla obě ruce volné, takže se jimi několik okamžiků jen hladila, než se odvážila zamířit do vlastního rozkroku. Zhluboka se nadechla a zkousla si ret, přesto nespouštěla pohled ze svého manžela. Nevěděla, zda je to tolik jiné, protože ho miluje, ale nikdy předtím nic podobného neprožívala.
Až jí překvapilo, jak nejen pro něj, ale pro ni to mělo rychlý spád.
Vždy jí vadil pocit, že na konci je ulepená a špinavá, ale teď byla tak vyčerpaná a šťastná, že jí nezajímalo vůbec nic. Pustila Gavrilku mezi svá stehna úplně celého a přitáhla si ho k sobě. „Líbilo?“
Lavrov jen souhlasně zabručel a spokojeně ležel s hlavou položenou na její hrudi. Oba si uvědomovali, že po sobě navzájem voní, vůbec jim nevadilo, že sdílejí svůj pot a jiné tělesné tekutiny.
„Asi jsem znovu lhala,“ šeptla po chvíli opatrně, „jsem na tyhle věci.“ Jemně prohrábla ořechově zbarvené vlasy svého manžela a usmála se sama pro sebe. „Potřebuji, aby ses mne dotýkal, Gavriilko.“
„Jaké je tvé pravé jméno?“
„Šiměj, po šumění stepních trav ve větru,“ odpověděla mu Alice. „Jsem Gavriilkův Šiměj, protože u nás, když se někomu zaslíbíme do konce života, před své jméno klademe, že jsme jeho.“

Lavrov nikdy neměl uhlazené chování a jednal mnohdy k nelibosti druhých, protože vykonal, co bylo potřeba, i když se to zvalo zlem, ale jeho charakter nemohl být označen za špatný. Byl mužem své doby a milencem nad všechny takové muže. „A já… Šimějův Gavriil, je tak?“

6 komentářů:

  1. děkuji, popravdě mě tito dva okouzlili no prostě nádhera

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. :) Taky jsem si psaní užila - takový příjemný odpočinek.

      Vymazat
  2. Tohle bylo ono! O.o ACH!
    Nádherné! Neskutečně nádherné.... a poznala jsem tě i víc v tomhle textu, než v předešlém. Bylo to více "Durcenwe" :D abych tak řekla... nejspíše procítěnější :D
    A Tom Hardy by se za ty dialogy stydět nemusel.. pche. Celé to bylo neuvřitelně uvěřitelné :D užila jsem si tuhle povídku o mnoho více, snad proto, že už tam nebylo to "vysvětlení", ale samo o sobě to byla úžasá scéna.
    Moc se mi líbil jen ten popis, jak Gavriil přišel domů na večeři a povídali si a potom Alice umyl nádobí.. domácké a příjemné, i když napětí mezi nimi, ale strašně jsem si to užila.
    Dialogy byly super, až mi v jednu chvíli bylo tak Alice líto, jak se snaží a... díky Bohu, za Gavrilkovu povahu :) On sám Děmidov ve filmu byl takový správný, žádná despota a násilník, že opravdu Toma Hardyho jsem si v něm zamilovala. A Gavriila mám zažitého - ža Gavrilka a ten svého Alici miluje.
    Krásná bonus, úžasně napsaný, vážně jsem se v něm vyžívala a k některým scénám se i vrátila :)
    Děkuji mnohokráte :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsem ráda, že tohle tě vzalo víc... (hlavně pro ty, kteří film neviděli) prostě to chtělo nějaký úvod, abych měla na čem stavět. A původně jsem teda neplánovala nic dopisovat, žádný bonus - ale pak jsem ho napsala k další výherní povídce a tady mi stále něco chybělo - a nakonec jsem si jeho psaní opravdu užila... a jsem ráda, že i čtenářům se líbí.

      Vymazat
  3. UU mmmm... :D super bonus.. tak nejak souhlasim s Dasty - nepripadalo mi v deji "precitliveni" a jednoducha scena, kdy se strhany muz vrati domu po veceri a koupeli si jde lehnout, ale partnech laznici po intimnostech ho nenecha spat, je moc pekna :D a Gavril by sve vile nikdy neublizil, ani v hadce ne :3

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Líbí se mi, jak máte hezký názor na Gavriilku, i když toho udělal (hlavně V očích panenek) dost špatného... a tady vlastně taky je "tajný policista", takže povoláním dosti neřád... ale jeho vždycky vykoupí, jak moc miluje Alici, pravda. :) Taky mám Gavriilku strašně ráda.

      Vymazat