Pokud kanibalismus hadů vede k vzniku draků? Je pak lidský cestou k nadčlověku?
Potřebuji nové tělo. A novou duši.
Probíhá oprašování starých spisů - velice sporně a rychlostí blížící se k nule - a nějakou dobu (v řádu stovek let) bude.

Jste tu poprvé a máte problémy se orientovat? Snad pomůžu zde.
Kdyby ještě někdo chtěl vyplnit dotazník pro mé drahé čtenáře - může zde.
Kdybyste měli zájem vyplnit dotazník k Nejen absinthové nejen víle - můžete zde.

Děkuji za vyjádřenou podporu komentujicím. ;)




úterý 1. prosince 2015

Pekelné zkrocení - 7. část



"Před-dějový" speciál k Nejen absintové nejen víle (cca před 10 lety).
Trochu se zpožděním, protože až teď jsem se trochu vykřesala z nachlazení, které společně s nějakým "řešením" situace odvádělo mou pozornost. A předpokládám, že další díl dostanete až kolem půlky prosince.
Těší mne komentáře mých drahých věrných čtenářů. Přeji nejen jim příjemnou četbu a doufám, že se vám tento díl bude líbit. Hádejte, kdo přijel! (Nápověda: José to nebyl. xD)
Píseň více méně proto, že se mi dnes líbí, ale jistým způsobem se pro tenhle příběh hodí.

PEKELNÉ ZKROCENÍ
spolupráce se Seiriel



7. část


Setsuna počkal, až jeho přítel vystoupí z autobusu, poté ho vzal za ruku a natáhl se pro polibek. Nebylo to tak nepříjemné, jak si původně myslel, že bude, když si Keitu pustí k sobě blíž. Choval se k němu hezky a částečně se mu i dařilo léčit jeho bolavou duši. “Ahoj, lásko,” zavrněl Setsuna do jeho rtů a pak se otřel nosem o ten jeho.
Keita ho objal okolo pasu a přitáhl si ho k sobě, “ahoj, vílo moje… už jsem se za tebou těšil,” zavrněl spokojeně a okamžik si ho ještě užíval. Viděli se zhruba jednou za týden o víkendu, pokud jeden z nich neměl nějaké volno ve kterém toho druhého mohl navštívit, protože nebydleli u sebe, ovšem nebyla to taková dálka, aby se to nedalo zvládnout.
“Tak co podniknem?” zajímal se Setsuna, přičemž se jemně zavlnil v bocích, jak měl docela rozpustilou náladu. “Můžeme začít třeba zmrzlinou...” napadlo ho, “a pak pokračovat i jiným lízáním,” zasmál se.
“Jsi taková svůdnice,” černovlasý ho kousl něžně do nosu, potom se od něj odtáhl a vzal ho pouze za ruku. “Tak hurá na zmrzlinu,” rozhodl.
Bělovlasý propletl s jeho prsty své, ale to mu nestačilo, takže se nakonec přitulil tak, že ho druhý objímal jednou rukou a jejich spojené dlaně měl Setsuna na bříšku. “Jak ses měl?” zajímal se pak, když už byl spokojený jejich blízkostí.
“Kdybych tě měl celou dobu u sebe, tak bych se měl určitě líp,” zavrněl druhý a políbil ho do vlasů, “a jinak přemýšlím o koupi většího akvária,” zasmál se tomu. “Říkal jsem si, že tě příští víkend vezmu k nám a pomůžeš mi vybrat pár nových rybek…?” nadhodil.
“To bude úžasné,” zazubil se na něj Setsuna. Poté se natáhl pro polibek na tvář a sjel s jeho dlaní níže na svůj bok. “Musíš pořídit dost velké akvárko, abych se tam vlezl… a já ti konečně ukázal, jak vypadám s ocasem...”
Černovlasý se tomu spokojeně usmál, “tak na to se podívám rád, to abychom vybírali rychle,” prohodil stejně nadneseně a sklonil se pro další něžný polibek. “Abych si tě ale už navždycky nechtěl nechat doma jako svoji mořskou vílu,” zavrněl.
“Hmm, pokud by ses o mě staral… a nastěhoval sis domů i mé bratry,” zazubil se na něj Setsuna. “Možná i mámu, kdyby bylo třeba...” dodal ještě a začal se smát. “Měl by sis pořídit spíše dům než jen akvárko.”
“Pořídím vám veliký bazén,” reagoval na to jeho společník se smíchem, přičemž si ho k sobě spokojeně přitáhl a více stiskl jeho bok. Už se nadechoval, že ještě něco dodá, ovšem zarazil se, jak ho překvapilo, když přímo vedle nich zastavilo černé auto.
Setsuna se podíval stejným směrem jako jeho společník a celý se zachvěl, i když si vzápětí nadával v duchu za svou naivnost. Myslel si, že už sám sebe přesvědčil a na mafiána přestal čekat. Nelíbilo se mu, že v něm tolik zatrnulo jen proto, že vedle nich zastavil nějaký řidič z bůh ví jakého důvodu.
Keita už se chtěl znova rozejít, protože kdyby se člověk v autě chtěl třeba zeptat na cestu, nejspíše by už stáhl okýnko a udělal to, ovšem otevřely se dveře a řidič vystoupil.
Vysoký černovlasý muž s popáleninou na tváři si je oba dva prohlédl, než se zadíval na bělovlasého chlapce, “Setsu…” oslovil ho jednoduše, možná trochu zvláštně, jako by vůbec nečekal, že ho najde právě v takové společnosti.
Bělovlasý zakroutil hlavou. “Ne, to není možné,” zašeptal s jakousi naléhavostí, přičemž pustil ruku svého přítele. Ovšem hned vzápětí se znovu musel chytnout jeho ramene, protože se mu zamotala hlava. Neomdlel, ale vyhrkly mu slzy - sám si nebyl jistý, jaký pocit to způsobil.
Keita ho automaticky chytil, aby ho podepřel a podpořil, přičemž věnoval nedůvěřivý a docela podezřívavý pohled staršímu. Vůbec se mu nelíbilo, jak na něj jeho přítel zareagoval. “Kdo jste?” zamračil se.
Xanxus si tmavovlasého mladíka prohlédl také dosti nespokojeně, “to bych se mohl ptát já tebe…” reagoval na jeho slova, “nečekal jsi na mě?” v jeho hlase bylo slyšet téměř ublížení, když se znovu podíval na Setsunu.
Bělovlasý se zhluboka nadechl a otřel si slzy, jak ze všeho nejméně chtěl dělat scénu - nejlépe, aby ho každý viděl, jak citlivý je… Nakonec se vysmekl Keitovi, který jistil, aby nespadl, a jen stěží ovládl touhu od obou svých nynějších společníků utéct. “Je to rok… bez jediného slova, bez čehokoliv...” odpověděl nakonec.
“Setsu…” Keita pomalu začínal alespoň lehce chápat, o co jde, i když se mu vůbec nelíbilo, co to nejspíš znamenalo. Sám si nebyl moc jistý, jak reagovat, i když by nejraději svého přítele odvedl někam daleko - to by se ale samotnému Setsunovi nemuselo v jeho rozpoložení líbit.
Mafián druhého z mladíků úplně ignoroval - možná i proto, že by se nemusel ovládnout a byl by na něj agresivní, kdyby s ním měl nějak interagovat. “Slíbil jsem ti, že se pro tebe vrátím… víš, že jsem ti kontakt nechat nemohl…” celou tu dobu ani nebyl na místě, kam by se mu Setsuna dovolal, ať by se snažil jakkoliv. “Jsem tady…” natáhl k němu ruku, “přijel jsem si pro tebe…”
“Málem… málem jsem pošel steskem… jak nějaké zvíře...” vyčetl mu bělovlasý a zakroutil hlavou. Poté si je oba prohlédl. “Nechte mne být… oba dva… nechte mně kurva všichni být!” nekřičel, ale jeho šepot byl sám o sobě dost hysterický. Otočil se a vydal se pryč. Bylo mu docela jedno kam, jen daleko od kohokoliv, koho znal.
Xanxus zareagoval jako první a dohnal mladíka, aby ho pevně chytil okolo pasu. “Neutíkej přede mnou znovu,” zašeptal do jeho ucha, když ho zpacifikoval dost na to, aby se mu nemohl chlapec příliš bránit, “jsi přece moje královna…”
“Nechte ho být!” Keita je také dohonil a trošku vyděšeně si prohlížel, co se děje.
“Ztrať se!” zasyčel na něj muž nespokojeně.
Setsuna sebou trochu cukal, i když to bylo spíše, aby se nedal tak lehko, protože bylo opravdu těžké odolávat známé vůni a teplu náruče milovaného člověka. “Vyřeším to sám, Kei,” oznámil svému příteli, nechtěl, aby se mu něco stalo. Věděl o Xanxusovi, že je majetnický a žárlivý, nechtěl, aby to byl zrovna Keita, který ho poprvé před Setsunou vyprovokuje si bránit svou lásku násilněji než odtáhnutím.
Jeho přítel se zamračil, ovšem nakonec ustoupil o krok dozadu, “a budeš v pořádku, Setsu?” zeptal se ještě opatrně a věnoval muži další nedůvěřivý pohled.
Xaxnus si vyzvedl chlapce do náruče, když už se přestal bránit, “bude v těch nejlepších rukou,” odpověděl mu místo bělovlasého a vydal se zpět k autu.
“Budu,” odpověděl i Setsuna. Bylo to hlavně kvůli Keitovi, proč se úplně přestal bránit. Vážně nechtěl, aby mu bylo ublíženo a příliš se do toho pletl. Kdyby byli s Xanxem sami - nenechal by se nikam odvléct a vůbec by s ním nejspíše nebyl ochotný ani mluvit.
Černovlasý mladík se naprosto ztraceně rozhlédl, jak si vůbec nebyl jistý, co by měl dělat teď, když mu jeho přítele nějaký šílenec odvlekl do auta - ještě, když ho očividně Setsuna znal a nejspíše s ním i něco měl. Nakonec vytáhl telefon, aby začal vytáčet číslo svého bratrance a přitom se vydal k domu trojčat.
Setsuna se díval z okna auta a mlčel. Cítil se naprosto zmatený. Nevěděl, co si myslet, co cítit a jak se chovat. Jediné, co mu dalo čekání na Xanxuse, bylo to, že vůbec nebyl připravený na jeho návrat a nedokázal ho vstřebat.
Černovlasý muž zajel kousek za vesnici a zastavil auto, potom se zadíval na mladšího. “Setsu…” oslovil ho znovu a natáhl k němu ruku, aby ho pohladil opatrně po tváři, “podívej se na mě,” šeptl. Někde hluboko byl rozčilený a zklamaný tím, jak chlapce viděl, jak ho našel v náručí někoho jiného, to ale mohlo počkat. Teď ho měl hlavně konečně zpátky.
Bělovlasý se po chvíli na něj otočil a prohlédl si ho. Vůbec se nezměnil za ten rok. Setsunovi se znovu připomnělo všechno, co mezi nimi bylo a na co se snažil potlačit všechny vzpomínky, aby se nezbláznil a byl schopen normálně fungovat.
Xaxnus se pousmál a znovu ho pohladil. “Jsi moje královna, moje všechno…” zašeptal, “neměls nejmenší důvod pochybovat…” povzdechl si.
“Když jsi odjel… nejedl jsem, dokud to do mně nezačali cpát násilím, a nespal jsem...” zašeptal mladší, přičemž se mu zachvěl dolní ret, “stačilo, kdybys mi dal číslo, mail, cokoliv… abych si tímhle nemusel projít, abych tak netrpěl...” Znovu měl v očích slzy. “Neřekls jak dlouho… a co teď po mně chceš? Abych tě po tom všem přivítal s otevřenou náručí?! Celý ten rok jsem neuvěřitelně trpěl!”
Starší si povzdechl a promnul si kořen nosu. Možná přesně to čekal, on sám se přece skoro ani nepodíval na kohokoliv jiného. Celý ten rok myslel jen na něj. “Nechtěl jsem ti ublížit…” zašeptal vysíleně, “nikdy jsem nechtěl, abys trpěl… ale nemohl - a sám podle toho, co říkáš, musíš vědět, jak neuvěřitelně jsem toužil - ti tu nechat žádný kontakt ani se ti znovu ozvat…” na chvíli zavřel oči, “královno moje…”
“Proč nemohl?” zeptal se vyčítavě a zakroutil hlavou. “Tohle mi nestačí...” Odtáhl se od něj, co nejvíce mu to prostor v autě dovoloval. “Nevěřím ti, že ti na mně vůbec záleží… protože kdyby ano, neriskoval bys, že steskem pojdu.”
Xanxus si ho prohlédl, “myslel jsem, že mi věříš,” odpověděl mu možná o malinko chladněji, jak se tím také cítil zrazený. “Ohrozil bych tě, kdybych ti dal kontakt,” řekl potom a nelhal. “A vrátit jsem se nemohl… ani jsem nebyl…” zhluboka vydechl a znovu si promnul kořen nosu. “Nemůžu ti říct, kde jsem byl a co jsem dělal… můžu ti to jen ukázat…”
Setsuna si ho nedůvěřivě prohlédl. Nerozuměl tomu, protože na jakékoliv mafiánské tajnosti mu tam nesedělo, že o tom nesmí mluvit, ale může to ukázat. “Snažíš se mě zmást,” obvinil ho a zakroutil hlavou. “Zase odjeď!” vzlykl, “... a najdi si jinou naivní nánu, co tě bude milovat.”
Černovlasý si ho chvíli prohlížel, potom mlčky znovu nastartoval auto. Nehodlal bez něj už nikam odjíždět.
“Kam jedeme?” zeptal se Setsuna. Možná více vyděšený z toho, že by ho Xanxus opravdu někde vyložil a sám navždy odjel, než že by ho unesl. Hlavně to jeho mlčení bylo zlověstné.
Černovlasý se soustředil na cestu, takže se díval přímo před sebe, “do hotelu,” odpověděl mu jednoduše, i když si chvíli pohrával i s myšlenkou, že by celou cestu mlčel. Stejně mu zatím neměl jak vysvětlit, co se dělo.
Setsuna si jen odfrkl, jak se mu nelíbilo, o co se druhý snažil. Otočil se znovu tak, aby se mohl dívat z okna.
“Slíbil jsi mi, že na mě budeš čekat,” promluvil starší nakonec zase po chvíli. “Slíbil jsi mi, že budeš navždy jenom můj…” stále sledoval cestu, možná, jako by se u toho na bělovlasého raději ani nedíval, “přitom jsi mi ani nevěřil, že se vrátím… našel jsem tě nakonec v náručí někoho jiného…”
Bělovlasý si skousl ret a pohodil hlavou. Neměl jinou omluvu než to, co mu už předtím vyčítal. “Když jsem ti sliboval, že na tebe počkám, nemyslel jsem si, že tebou budu tak… absolutně opuštěn.” Zhluboka se nadechl. “A netvrď mi, že ty  jsi celou dobu držel celibát...”
“Nemusíš mi to věřit, ale to nemění nic na faktu, že pro mě existuješ jen ty…” reagoval na to Xaxnus. Nevadilo by mu to tolik, kdyby šlo jen o sex, ale jen to, jak je spolu chvíli pozoroval, mu stačilo, aby mu došlo, že si mladší našel někoho jiného.
Setsuna sklonil hlavu a povzdechl si. Proč všechno muselo být tak těžké? Znovu se zadíval z okna a rozhodl se mu na to neodpovídat, protože nevěděl, jestli mu může věřit. A ani si nebyl jistý, jestli by měl - jeho život konečně začínal vypadat trochu normálně: měl obyčejného přítele a začínal se snažit ve škole, aby měl nějakou budoucnost.
Černovlasý vpustil mladíka do svého hotelového apartmá a zavřel za ním. Až na rozhovor mezi Setsunou a jedním z jeho bratrů, který mu ještě v autě volal, už mezi nimi příliš mnoho slov nebylo. “Pojď,” pobídl chlapce, když se oba zuli.
Mladší ho následoval, přičemž si prohlížel místo, kam se dostal. Bylo v podobném stylu jako předchozí Xanxovo bydliště, kam ho brával. Dokázal si představit, že i v Itálii bydlí druhý podobně.
Starší se v obývacím pokoji vysíleně posadil do křesla a zadíval se na mladíka. Bylo to celé mnohem náročnější, než předpokládal - opravdu ho ani jednou jedinkrát nenapadlo, že na něj Setsuna bude chtít zapomenout. I kdyby si měl bělovlasý s někým krátit chvíli, na Xanxův příjezd měl reagovat úplně jinak. “Byl jsem ve válce…” povzdechl si nakonec. “Ani jsem…. neměl být pryč tak dlouho,” zdál se znovu docela rozčilený - samozřejmě že většinu jeho problémů zase způsobily rozepře s otcem.
Setsuna zůstával stát. Založil si ruce na hrudi a prohlédl si ho. “V jaké válce?” zajímal se. Asi bylo hloupé, aby si představoval nějaký skutečný konflikt, protože nejspíše šlo o něco spojeného s mafií. Přesto to chtěl vědět jistě.
“Je to válka mého otce…” odpověděl mu černovlasé a prohlédl si ho. Nakonec se znovu zvedl a zadíval se chlapci do očí, “vysvětlím ti to a všechno ti to ukážu… protože jsi mé vše, protože mi na tobě záleží ze všech nejvíce… ale musíš mi slíbit, že se o tom ani zmínkou nikdy nedoví nikdo jiný… ani tví bratři,” tvářil se smrtelně vážně.
Bělovlasý si ho prohlédl. Uvědomoval si, že pokud opravdu měl druhý z nich důvod, proč ho nechat tak dlouho trpět, tak mu všechno odpustí a už nebude mít žádný důvod, za který by se mohl schovávat před svou vlastní touhou mu skočit do náručí a být s ním jako předtím. “Slibuji,” řekl pevně a kývl. I když sám si nebyl jistý, zda pro něj pro jeho budoucí život by nebylo lepší raději odejít a mafiána už nikdy nevidět.
“Počkej tady,” řekl mu Xanxus a na chvíli odešel z celého bytu. Když se vrátil, vedl s sebou muže, kterého si bělovlasý mohl pamatovat jako jeho řidiče, i když dnes se jím mafián vézt nenechal. “Tohle je Harada, byl celou dobu se mnou…” sám na muže pohlédl. “Není to člověk… nebyl jsem v lidském světě…”
Setsuna zakroutil hlavou - to ho opravdu zklamal, když si myslel, že něčemu takovému uvěří. Čekal by snad všechno, ale že si o něm bude myslet, že je až tak hloupý a naprosto důvěřivý, to ho rozčílilo. “Jistě...” vyplivl, přičemž pohodil hlavou.
“Tohle je přesně důvod, proč jsem to nechtěl řešit,” zdálo se, že i černovlasému už začínají docházet nervy. Trošku mu zažhnuly oči, když pohlédl na příchozího muže. “Ukaž mu to,” přikázal jen.
Harada si Xaxnuse trošku nedůvěřivě prohlédl, “nevím, jestli je to dobrý nápad,” poznamenal, když ale viděl výraz v obličeji druhého muže, i přesto, že byl postavově větší, téměř se skrčil. Nejspíše všichni v okolí černovlasého věděli, že není dobré v něm vyvolávat záchvaty hněvu, “váš otec…” začal, nakonec ale zmlkl a začal se svlékat.
“Je mi naprosto ukradené, co by si o tom mohl myslet ten… idiot, jako by on si nedělal, co chce…” zavrčel tmavovlasý.
Setsuna si je oba trochu vystrašeně prohlédl. Uvědomoval si, že proti nim dvěma nic nezmůže a opravdu se mu nelíbilo, že se Xanxův řidič vysvlékal. Všiml si, že měl na hrudi stejné tetování jako černovlasý na zádech. Přesto zatím - možná jen proto, že nevěděl, jak by se mohl odsud dostat - zůstával v klidu stát na tom samém místě.
Řidič se svlékl až do spodního prádla a všechny své věci přitom úhledně skládal stranou. Pohlédl na tmavovlasého muže, jako by se ještě ujišťoval, jestli to opravdu vše myslí vážně, než našel místo, kde v jeho okolí ani na zemi nebylo nic hořlavého. Zhluboka se nadechl a nakonec se proměnil ve velikého a majestátního dravce nejvíce připomínajícího supa, který ovšem celý hořel. I spodní prádlo, které si nechal, aby bělovlasého příliš neděsil, v mžiku shořelo, když se začal měnit.
“Takhle vypadá armáda, ve které jsem…” poznamenal k tomu jen Xaxnus a zadíval se na chlapce. On sám dokázal jen ovládat oheň - to mohlo bez podpory něčeho většího působit jako laciný pouťový trik.
Bělovlasý na chvíli absolutně oněměl, jak to bylo nečekané a naprosto mimo jeho chápání. Zhluboka se nadechl - i když stál dostatečně daleko, cítil horkost plamenů, kterými pták žhnul. Ustoupil o několik kroků dozadu. Poté se podíval na Xanxuse. “Kdo jsi?” zašeptal.
“Nejsem dítě člověka…” odpověděl mu starší. Doufal, že teď se ho chlapec nezačne pro změnu bát. “Proto jsem tu nemohl být s tebou, Setsu…” natáhl k němu ruku, “ale už tě neopustím.”
Pták si je prohlížel, jak si nebyl jistý, co se od něj teď očekává.
Setsuna si ho prohlédl. Tyhle nové informace všechno měnily - pokud Xanxus skutečně nebyl na tomhle světě a někde bojoval, nemohl s ním zůstat v kontaktu. Vzal ho za ruku a přešel k němu, aby se mohl přitulit. “Omlouvám se,” zašeptal. Hradba, za kterou se ublíženě schovával, byla zbořena. Teď už - ačkoliv měl spoustu nezodpovězených otázek - byl jen on a muž, kterého tak silně miloval, všechno ostatní šlo stranou.
Starší si ho k sobě pevně přitiskl a zdálo se, že ho chlapcova blízkost o něco uklidnila. Políbil ho do vlasů a pohladil ho. “Můžeš jít,” prohodil ještě k Haradovi, který se proměnil a přešel, aby se mohl alespoň částečně zase obléknout a vrátit do svého apartmá.
Bělovlasý objal Xanxuse kolem pasu a zabořil obličej do látky jeho košile. “Nebyl bych takový, kdybych věděl,” omlouval se dál, “nikdy bych takový nebyl,” pokračoval, “ale… cítil jsem se tak ublíženě, beznadějně a nicotně. Všechno jen proto, že tě potřebuju mít u sebe.”
Xanxus sjel dlaní po jeho zádech a chvíli si jen užíval jeho blízkost, “tohle jsou věci, které lidé vědět nesmějí…” upozornil ho jen znovu a možná tím i vysvětloval, proč mu to neřekl předtím. “Už tě nikdy nenechám jít…” reagoval pak na jeho slova.
Setsuna ho silněji objal a chvíli si jen užíval jeho blízkost, než zvedl hlavu a podíval se do tváře staršího. “Co s námi bude dál?” zeptal se pak. “Vrátil ses zase jen na čas… nebo?” nedokázal si ani představit, jak by jejich vztah mohl fungovat.
Černovlasý si ho chvíli prohlížel, “vrátil jsem se jen na chvíli,” odpověděl mu. “Hodlám si tě vzít s sebou,” pohladil ho po tváři, potom se sklonil a vpil se konečně do těch rtů, po kterých tak dlouho mohl jen toužit.
Mladší se úplně poddal tomu polibku, jako kdyby on sám ho potřeboval k životu. Přesunul ruce po hrudi druhého na jeho ramena, aby ho mohl obejmout kolem krku a celý se vyhoupnout do jeho náruče. Ovšem zarazil se, když si uvědomil, co mu Xanxus řekl. “Chceš, abych kvůli tobě opustil bratry a matku?”
Druhý mu schoval pramen světlých vlasů za ouško, “budeš se za nimi moci vracet a budeš s nimi v kontaktu… klidně je vem s sebou, pokud budou ochotní…”
Setsuna si ho prohlédl. “A kam?” zeptal se pak. Stejně si nemyslel, že by s ním šli. Hlavně, že by odcestovali kamkoliv s někým, kdo byl jako Xanxus. Sora měl svůj sen stát se veterinářem, Kohaku byl v týmu a měl vážný vztah a Motochiku a jejich matka se nikdy, ač to bylo sebehorší se vztahem vesnice k nim, nechtěla stěhovat.
“Do Itálie,” odpověděl mu starší jednoduše a prohlédl si ho. Na rozdíl od toho, jestli na něj vůbec bude chlapec čekat, jestli s ním půjde si nebyl jistý. Nebo spíše, jestli hned zprvu bude chtít. Černovlasý byl odhodlaný si ho s sebou vzít.
Bělovlasý si nechal čas, než mu odpověděl. Přestože byl Sora opravdu vynikající student, přestoupit na školu v zemi, jejíž zvyky ani jazyk neznal, to by pro něj nebylo dobré. Stejně tak si nemyslel, že by na to kývl Kohaku a jejich matka. Xanxus byl bohatý, ale určitě by se nikomu nelíbilo, že by na něm byli úplně závislí. Bylo jasné, že si musí vybrat. “Takže...” šeptl, “jsi to nakonec buď ty a nebo moje rodina...” povzdechl si a zakroutil hlavou. Nevěděl, jestli je schopný si vybrat. “A když s tebou nepůjdu?”
Černovlasý si ho prohlédl, “vezmu tě…” odpověděl mu nakonec popravdě, “už se tě nikdy nehodlám vzdát…” zakroutil nepatrně hlavou, “znamenáš toho pro mě příliš,” dodal.
“Takže je zbytečné, abych k tomu něco říkal,” prohodil chladně. Aby se rozhodl, že půjde s Xanxusem, stačilo by mu, kdyby druhý odpověděl, že už se nikdy neuvidí. Protože pokud si měl vybrat mezi kontaktem s rodinou na dálku nebo absolutní ztrátou Xanxem, nakonec by přece jen svolil, že s ním odjede. “Jsem hloupý, že jsem si myslel, že na mých citech záleží...”
“Záleží…” starší si ho prohlédl, “nechceš se mnou jít?” zadíval se mu do tváře. “Nechceš se už se mnou nikdy setkat?” v jeho tváři bylo jasně vidět, jak se sám takové možnosti bojí.
Mladší si povzdechl. “Půjdu s tebou,” souhlasil pak. “Ale musíme odjet hned, protože já se s nimi nedokážu rozloučit...” dodal ještě. Raději je nechtěl vidět, protože by musel jim všechno vysvětlit a slyšel by se, jak plánuje utéct od rodiny kvůli své pubertální lásce. A kdyby pak nedokázal odjet, protože by sám věděl, jakou hloupost dělá, vyčítal by si za dva roky, až by dokončili střední, že Sora odešel na vysokou, Kohaku je basketbalová hvězda také někde ve větším městě a on nemá nic, jen srdce, co si sám zlomil, protože Xanxe by už nikdy neviděl.  
“Klidně můžeme odjet úplně okamžitě,” černovlasý ho znovu pevně stiskl v náručí, jako by ho snad nikdy neměl znovu pustit. Vpil se vášnivě do jeho rtů a zdálo se, že v tom polibku hledá náhradu za celý ten rok bez něj, jak byl naléhavý a prodchnutý jeho city.


Setsuna se hned ve velké prostorné vstupní hale s několika schodišti do vyšších pater a s mramorovou podlahou sklonil ke svým zavazadlům, aby odtamtud vytáhl mobil. “Měl bych zavolat rodině,” řekl, přičemž se otočil na černovlasého. Byl unavený z cesty, ale už to i tak byl den, co s nimi nemluvil. Vytočil číslo svého bratra a čekal, až se mu ozve.
“Setsu!” Papouch do sluchátka skoro zakřičel, “kde jsi? Jsi v pořádku? Bože můj, ať jsi v pořádku!” bylo na něm poznat, že je docela hysterický a nejspíše se mu ani nedalo divit, když to bylo více než dvacet čtyři hodin od Setsunova odchodu a on se zatím dověděl jen, že ho ten jeho mafián - a to ho neviděl, takže si nemohl být jistý - unesl.
Bělovlasý se pousmál, i když mu samotnému bylo do pláče a vůbec nevěděl, jak začít a co přesně mu vlastně chce říct. “Jsem v pořádku,” odpověděl mu nejprve. “Odjel jsem s ním… neznamená to, že bych vás přestal nade vše milovat,” zlomil se mu hlas, “miluju,” musel se zhluboka nadechnout, aby byl schopen dál mluvit, “ale… šel jsem s ním.”
“Kde jsi teď?” jeho bratr se zdál o něco klidnější, když Setsunu slyšel - sám už alespoň nekřičel - ale opravdu jen trošku. “Neplakej, Setsu, zlátě… proč pláčeš? Kam tě vzal? Opravdus šel dobrovolně?”
“Chtěl jsem s ním jít,” řekl mu starší a poté dodal, přičemž se podíval na Xanxuse: “Mohl jsem si vybrat, jestli s ním půjdu a nebo už se s ním nikdy neuvidím. A já jsem ho znovu nemohl nechat jít...” Snažil se mu vysvětlit, co se stalo, přestože mu neříkal úplnou pravdu. “Jsem na jeho… zámku? Je to zámek, řekl bych, moc se v tom nevyznám… v Itálii.”
Černovlasý jen pokývl. Přešel k němu a mlčky ho objal, jako by se mu tím snažil dodat sílu, když viděl, jak je pro něj těžké mluvit s bratrem.
“V Itálii?!” zopakoval po něm zhrozeně blonďák, “to plánuješ… opravdu s ním od nás chceš utéct?” teď už se i jemu nahrnuly slzy do očí, “přece ti tolik ublížil.”
Setsuna se opřel do Xanxusova náručí a povzdechl si. “Ublížil jsem si sám, že jsem mu nevěřil,” řekl mu na to, “a… on mi nabídl, že byste mohli jet se mnou, ale já vím, že byste nechtěli… ale budeme stále v kontaktu, Pápěnko, můžeme si volat, psát, všechno… a přijedu za vámi, asi až se tady trochu usadím, ale určitě za vámi budu i jezdit.”
“Ale už tu s námi pořád nebudeš a nebudeš s námi spát v posteli a nebudem se moct mazlit, když budeme smutní,” začal Haku v pláči vyjmenovávat, “já nechci, aby nám tě někdo vzal,” vzlykl.
“Pápěnko,” oslovil ho Setsuna a už se ani nesnažil s pláčem bojovat. Neměl žádnou omluvu ani nic, co by mohl udělat, aby nahradil všechno, o co přišli. “Budete mi každý den neskutečně chybět,” vzlykl, “ale… budeme stále v kontaktu, slibuju...” Zhluboka se nadechl. “Můžeme každý večer videochatovat a celé dny si psát, stále tu pro vás všechny jsem… jen ne úplně u vás.” Zavřel oči. “Také se bojím, že to bez vás nevydržím, ale… ale opravdu s ním  chci být, třeba i tady v nějaké Itálii na zámku. Já bych se dočista zbláznil nebo umřel, kdyby mi znovu odjel.”
“Musíme si každý večer videochatovat…” reagoval na to mladší z bratrů a kýval, i když to nebylo vidět. “Jestli… jestli ho opravdu tolik miluješ…” na okamžik se mu také zlomil hlas, “tak my můžeme jen doufat, že na sebe budeš dávat pozor a budeš s ním šťastný…”
Setsuna si otřel slzy, jak se snažil se trochu vzpamatovat. “Budu,” řekl pak pevně. “Můžeš, prosím, je všechny za mě políbit a obejmou… a říct jim, jak je miluju a odprosit je, aby mne kvůli tomu nezačali nenávidět?”
Xanxus ho pohladil po vlasech a políbil ho do nich, přičemž ho trpělivě držel a čekal, až Setsuna skončí v rozhovoru.
“Klidně ti je dám všechny ke sluchátku,” reagoval na jeho slova blonďák, “Sora s tebou taky chce taky mluvit a máma taky.”
Bělovlasý se odmlčel - nevěděl, zda má dost síly mluvit najednou s nimi všemi. “Tak mi je dej,” řekl nakonec. “Ale ještě...” vzpomněl si, “postarej se o Méďu, dobře?”
“Vidíš! A co Keita? Ten tu taky byl včera až do večera… taky se o tebe strašně moc bojí,” vzpomněl si Papouch. Byl tak rád, když si předtím konečně Setsuna našel někoho, s kým vydržel a vypadalo to, že jim to klape.
“Keiovi řekni… že jsem ho měl rád a že jsem mu vděčný za všechno, co mezi námi bylo, ale že jsem skutečně nikdy nebyl… pro něj, ani z daleka takový, jaká by jeho holka měla být,” odpověděl mu nakonec, i když Keita byl ten poslední, s kým by chtěl mluvit a nebo ho znovu vidět.
Xanxus vynesl chlapce do patra, když dotelefonoval - nechal ho jen odložit telefon a sebral si ho rovnou do náruče - a nechal ho se postavit na zem v prostorné jídelně. Sice s ním měl spoustu dalších plánů, ale nejdříve ho musel po cestě nakrmit. “Kdo je Méďa? A Kei?” zeptal se jednoduše, jak v tom chtěl mít jasno. Jídlo už bylo nachystané, protože jejich příjezd byl očekávaný.
Setsuna si nejprve prohlédl místo, kde byli - bylo to pro něj až neuvěřitelné, kolik prostoru měli, jak se zdálo, jen pro sebe. Nikdy neviděl tak velkou jídelnu a to platilo i o zbytku domu - spousta nepotřebných a zbytečně velkých místností. Ovšem bylo to tam krásné.
Poté až se podíval na Xanxuse. Zaváhal, než odpověděl. “Keita je… byl… teda je můj bývalý přítel, ten, co byl se mnou venku, když jsi přijel,” vysvětlil mu, “a Méďa je kamarád hlavně Pápěnky...” Chtěl mít čistý štít, tak pokračoval. “Krátce jsme spolu chodili ještě předtím, než jsem tě poznal.”
“Nelíbí se mi to oslovení,” řekl mu na to napřímo černovlasý, protože už by přece neměl Setsuna mít důvod vymýšlet mu přezdívky, když spolu nebyli už tak dlouho. “Nelíbí se mi, že sis někoho našel místo mě…” dodal popravdě.
Bělovlasý si ho prohlédl - co se týkalo Keity, měl pocit, že mu vysvětlil dost. K Motochikovi se raději nechtěl vracet, protože vztah s ním nešel jen tak uzavřít a nechtěl, aby to Xanxus zjistil. “Jsem jen tvůj,” řekl nakonec jen, pohladil ho po tváři a pak se natáhl pro polibek. “Pro nikoho jiného než tebe bych svou rodinu neopustil… jedno, jestli jsem kdy řekl, že chci z toho místa pryč… pro nikoho jiného bych to neudělal, protože jsem jen tvůj.”
Černovlasý si ho prohlédl a nakonec si ho přitáhl do náruče a vpil se do jeho rtů. “Najez se,” pobídl ho potom, jak ani on to nejspíš pro dobro obou nechtěl tolik rozebírat. Jako by mu to i tak neleželo v hlavě dost.


Setsuna se zabalil do županu, když vyšel z koupelny a nespokojeně se zamračil. V celé budově bylo mnohem chladněji než venku, na což takhle na konci léta nebyl zvyklý. Zívl, protože se mu chtělo spát a rychlejším krokem se vydal do pokoje, o kterém věděl, že je ložnice, protože ho ozíbala bosá chodidla na kamenné podlaze. “Budu potřebovat koupit nějakou kosmetiku,” oznámil, když vešel do pokoje. Vůbec by tím Xanxe neobtěžoval, ale nevěděl, kde najít správný obchod, neměl žádné peníze a nejspíše by se s jeho angličtinou jen velmi těžko domlouval s prodavačem.
Černovlasý pokýval hlavou, “počítám s tím, že ti budeme muset nakoupit spoustu věcí,” odpověděl mu. Pár jich pro něj už měl připravených, ale nebylo to zatím mnoho. “Pojď za mnou,” pobídl ho a natáhl k němu ruku. Sám už měl rychlejší sprchu za sebou a teď jen čekal na druhého.
Mladší za ním přešel a posadil se mu na klín. Byl rád, že nemá nohy na studené podlaze. Přitulil se k Xanxovi, jak potřeboval zahřát. “Udělám si seznam… ale asi nejdůležitější je krém na opalování, jinak bych nemohl vyjít ven.”
Druhý pokývl hlavou a dlaněmi se vydal po jeho zádech. “Všechno to zítra nakoupíme,” slíbil. Na okamžik se odmlčel, přičemž ho políbil na odhalené rameno. “Pamatuješ, co jsi mí říkal před rokem o trestech…?”
Bělovlasý se odtáhl, aby mu viděl do tváře. Chvíli mu trvalo, než si jejich rozhovor vybavil. Vzpomněl si, ale nikdy si nemyslel, že by skutečně mohlo být podle jeho slov. “Že pokud nebudu hodný, můžeš mě potrestat, protože jsem tvůj,” odpověděl mu pak. “Ale i to, že na mě příliš taková výchova nepůsobí...” dodal, kdyby na to druhý zapomněl nebo to náhodou předtím přeslechl. Ačkoliv dělal věci i přesto, že mu za ně hrozil fyzický trest od jeho matky, neměl trestání rád - byl hodně citlivý k bolesti, i když to málokdy dal na sobě znát.
“Vím to,” Xaxnus mu pokývl a pohladil ho oběma dlaněmi po tvářích, “trpěl jsem také, když jsem na tebe čekal…” řekl mu potom. “Ale ani netušíš, jakou ránu jsi mi zasadil, když jsem se vrátil a viděl tě v náručí někoho jiného…” také se mu díval do tváře.
Mladší si ho prohlédl. “Jak mně chceš potrestat?” zeptal se pak.
Jeho milenec ho pohladil po tváři, “tak, aby všichni už navždycky věděli, že patříš jen ke mně,” natáhl se a políbil ho na čelo. Možná to znělo i hůře, než jaké to mělo být.
“Nepřestaneš mi odpovídat tak neurčitě,” povzdechl si Setsuna a vstal z jeho klína. Shodil ze svých ramen župan a roztáhl ruce od sebe - měl rád velkolepá gesta jako z románů. “Tak mě potrestej,” pobídl ho, i když nevěděl, do čeho jde - nemohlo to být nic příliš hrozného, protože měl vždy z Xanxuse pocit, že si ho chce spíše hýčkat, než mu jakkoliv ubližovat -, “pokud to v tvých očích odčiní, že jsem se na tebe snažil zapomenout. Dám ti každý důkaz toho, že jsem jen tvůj… chci tě udělat šťastným.”
Druhý vstal a ještě jednou si ho k sobě přitáhl k polibku, jak mu nedokázal odolat. Na okamžik dokonce zaváhal, jestli ho opravdu potrestat, ovšem už to jednou řekl. “Klekni si na postel,” řekl potom a sám přešel k jedné ze skříní, odkud vytáhl ornamentálně zdobenou dýku. Na čepeli také měla znak, jaký měl černovlasý i na zádech.
Bělovlasý na sobě nedal znát, jak zaváhal, když zjistil, že bude trestán dýkou. S tím neměl vůbec žádné zkušenosti - nejhorší matčin trest bylo sešlehání koženým páskem. Ovšem nehodlal na sobě dát znát, že se bojí. Také si stál za svými slovy. Klekl si na postel, jak se po něm chtělo. Ruce nechával volně podél těla.
“Jsi nádherný…” zašeptal jen druhý a sklouzl jednou dlaní po jeho zádech, přičemž ho políbil znovu na rameno. “To nejkrásnější v mém životě. Nejlepší by bylo, kdyby se na tebe už nikdy nikdo jiný nemohl ani podívat,” povzdechl si do jeho kůže, “budu si tě střežit,” nakonec ho donutil, aby se i předklonil, čímž si usnadnil přístup. “Budeš mít na sobě mé jméno,” oznámil mu a prsty přejel po jeho kůži v místech, kde hýždě přecházela ve stehno.
Mladší se opřel o dlaně a zavřel oči. Jen kývl, přičemž si skousl ret, jak předpokládal, že to bude bolet.
Xanxus se pustil do svého úkolu. Nebylo to nijak těžké a dýka, kterou používal, byla opravdu ostrá právě proto, že byla z nelidského světa. Dokázal by ji i rozžhavit, ale nechtěl mladšího příliš trápit. Dělal rovné řezy, i když se snažil, aby byly hluboké dost na to, aby ani s časem nezmizely. Sem tam ho přitom ovšem na holou kůži i políbil, jako by ho tím snad konejšil.
Setsuna se snažil nevydat ani hlásku, i když to bylo těžké. Nevadilo mu mít na sobě Xanxusovo jméno, ale ta bolest při jeho psaní byla příliš ostrá a pro tolik písmen i dlouhá. Zatínal prsty do povlečení a snažil se zhluboka dýchat.
Černovlasý mlčky dokončil, na čem pracoval, a prsty setřel mladíkovu krev, která mu z ran tekla. Ochutnal ji a políbil ho přímo na ránu - snad jako by chtěl ještě více - než ho vytáhl znovu do kleku a zezadu ho objal.
Přestože na sobě druhý nechtěl dát znát, jak moc ho to bolelo, celý se najednou zdál ještě více bledý a uvědomoval si, že se mu točí hlava. “A ty...” zhluboka se nadechl, opravdu mu nebylo dobře a musel se hodně snažit, aby neomdlel, “jak sebe potrestáš?”
“Jak mě má královna potrestá?” zeptal se ho na oplátku. Přece jen to byla pravda, že ho nechal rok bez jediného slova samotného a pokud ho za to chtěl bělovlasý nějak potrestat, měl právo si to vyžadovat. “Opravdu jsem nechtěl, abys trpěl…” zašeptal.
Ačkoliv Setsuna byl k lidem mnohdy hodně krutý a nedělalo mu problém se někomu pomstít i fyzicky, tak se mu úplně příčila představa, že by měl černovlasému jakkoliv vědomě ublížit. Miloval ho - nedokázal by se ho jakkoliv hrubě dotknout, i za ty škrábance, co mu způsobil při sexu, se mu svým způsobem omluvil. “Dokud se to nezahojí,” odpověděl mu po chvilce, vlastně jinou páku na něj neměl a musel mu hned dát najevo, že stále je to on, kdo dává, ne Xanxus, který bere, “nebudeme spolu spát.”
“Vůbec?” černovlasý sjel dlaněmi na jeho podbřišek a vpil se rty do kůže jeho krku. Lhal by, kdyby tvrdil, že po něm neskutečně netouží, opravdu se za ten poslední rok držel zkrátka. “Pokud si to přeješ, královno…” naposledy ho políbil, než se od něj trošku odtáhl, “ošetřím ti to,” nechtěl, aby se mu to zanítilo nebo cokoliv jiného ani, kdyby to nebyla míra pro jeho vlastní trest.
“Vůbec,” potvrdil ještě Setsuna, než se položil na břicho, když měl tu možnost. Nenapadala ho jediná poloha při sexu, kdy by mohl být pasivní a nedráždil si Xanxův podpis. “Kdybys mi mohl donést něco sladkého,” požádal ho. Pamatoval si, že jednou, když u lékaře mu dělali něco bolestivého - co už nevěděl -, dali mu potom bonbón a na pocit slabosti mu to pomohlo.
Druhý jen na chvíli zmizel, aby se potom vrátil s desinfekcí a obvazem, přičemž v druhé ruce nesl kousek čokoládového dortu, malý marcipánový zákusek a sklenici sladkého smetanového koktejlu. Vše bylo na jednom talíři, který položil k Setsunovi hned, jak přišel. Potom se posadil tak, aby ho ošetřil.
Mladší se zvedl na lokty, aby si přisunul k sobě sladké a usmál se. “Děkuju,” zašeptal, než ochutnal dort. “Teď… už je mezi námi všechno v pořádku, že?” zeptal se pak, aby se ujistil.
“Je,” potvrdil mu druhý a sklonil se, aby ho políbil, “vydesinfikuju ti to teď,” upozornil ho, protože to určitě bude štípat.
Setsuna pokývl a počkal si, až to nejhorší bude za ním, než pokračoval v jídle. “Vypadá to,” začal pak docela mile, jak se snažil nechat všechno špatné za nimi a nemyslet na to, “sice si pravda budu muset zvyknout… že mi tady bude dobře, tolik zákusků do postele po večeři - o tom jsem nikdy ani nesnil,” natočil na Xanxuse hlavu a usmál se.


8 komentářů:

  1. Tak a je to Setsu je pod čepcem jen to loučení mě rozesmutnilo , ale na druhou stranu vím že to není napořád , a Setsu a Xanxus jsou bez sebe nemožní , proto i ti ostatní jím to musí přát , děkuji a těším se půlka prosince jop vydržím Setsu čekal déle

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, snad čekání na další díl nikdy nebude tak dlouhé jako čekání na Xanxuse. I když pravda, že se stále opožďuji.
      Úplně jsi to vystihla, když jsi řekla, že jsou bez sebe nemožní.

      Vymazat
  2. a kde je to "sblizeni dusi" nebo jak si to nazvala v odpovedi na muj minuly koment? :D pripada mi jakoby spolu utekli do Vegas a vzali se x) Každopadne chudak Kai, zbyla mu jen nudle u nosu, jeste ze to velke akvarko nekoupil :X

    a co ten trest? cekala bych ze spis mu to jmeno vypali, nez vyreze, chudacek... Divim se ze nechtel vedet co Xanx je, muze si myslet ze je takovy zoofil nebo neco takoveho :D Ja bych to chtela vedet hned, jeste nez s nim odjel.. x)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, sblížení duší teprve bude, jak si na sebe budou zvykat. Po "Vegas" je potřeba se trochu sjednotit. xD

      Zoofil?

      Vymazat
  3. Loučení bylo smutné i jsem si zaslzela :) Jejich opětovné setkání bylo vážně zvláštní. Nechápu jak si X mohl myslet, že když je rok bez absolutního kontaktu, tak S stále bude věřit, že je vše ok. Vyřezat jméno za trest - taky divné. Ráda čtu cokoliv od vás, tak přijímám vše, jak vám to můza nadiktuje do pera či klávesnice :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, Xanx je vlastně neuvěřitelný tydýt, nesmíme mu to brát za zlé, že mu ty mezilidské vztahy moc nejdou. xD

      Vymazat
  4. Ten trest mě docela vyděsil, i když je pravda, že tady u tebe už jsem zvyklý na kdeco. Ale k jejich vztahu se to hodí, nakonec jsou takoví i v budoucnu. :) Jenom mi bylo líto Keity.
    Kroketa

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Teď to zní, jako kdybych psala nějaké krváky :/. No, do budoucna už se jen uklidňují... asi jak oba stárnou a ztrácejí energii. xD

      Vymazat