Pokud kanibalismus hadů vede k vzniku draků? Je pak lidský cestou k nadčlověku?
Potřebuji nové tělo. A novou duši.
Protože mne blog.cz donutil k činu, tak teď probíhá velké rozmýšlení se, jestli se tady nakonec zveřejní povídky z archivního blogu. A tedy se původní oprašování rychlostí blížící se k nule buď zrychlí a nebo úplně zastaví.

Jste tu poprvé a máte problémy se orientovat? Snad pomůžu zde.


Děkuji za vyjádřenou podporu komentujicím. ;)



-

středa 6. ledna 2016

[ff KnB] Z hlubiny + bonus

Zdroj jsem ztratila :/
Pro Seiriel jako účastníka vánoční soutěže.
Film: Godzilla
Fanfom: Kuroko no Basket

Tentokrát tedy bylo zadání film Godzilla, který se mi osobně příliš nelíbil, a pár byl Aomine a Kise (ještě byli zmíněni Erwin a Levi, ale o těch mám toho rozepsaného povíc, tak až to postupně dopíšu, bude tu samé Eruri).
Není to návazné na jiná má [AoKise], ale ty jsou taky dobré. ;)
Samozřejmě vydávám se zpožděním. Už jste si na to u mě zvykli, předpokládám...
Kurzívou je označena přímá řeč, která je anglicky. Bonus, protože je docela krátký, dávám na konec povídky.
Přeji příjemnou četbu. 



Z hlubiny

Dopadlo to nejhůře, jak mohlo, Aomine si opravdu nedokázal představit, jak by se situace mohla ještě zhoršit – vrátil se zrovna z vojenské mise, unavený těžkým režimem a s představou, jak nejméně týden bude polehávat na pláži, dívat se po turistkách v bikinách a relaxovat; bývalá mu bez ohlášení hned ráno přivezla Hideakiho (jejich společného sedmiletého syna), a když se se vším otcovským nasazením snažil pro něj nachystat svačinu, přestože do lednice nestihl nakoupit žádnou potravinovou výplň a jako správný rozvedený muž měl vždy v bytě jen zásoby alkoholu, nikoliv jídla vhodného pro děti, zavolal mu Kuroko – bylo tajemstvím, kde vzal jeho číslo, jak věděl, že je doma a kde se pro Aomineho doma nachází –, že organizuje setkání Kiseki no sedai a pokud by ho náhodou napadlo nepřijít, tak se setkání na truc přesune k němu domů.
Od konce střední školy a jeho přestěhování do USA se jim vyhýbal. Splnil se mu sen každého basketbalového hráče, hrál nějaký čas v NBA, ale jako Japonec – i když vysoký – příliš dlouho nedokázal držet krok se všemi dvoumetrovými černochy, a protože na sebe byl příliš tvrdý, způsobil si zranění kolena, které bylo nenávratné, a musel přestat s profesionálním sportem. Na jeho hvězdnou kariéru se nechala lapit jeho žena, ale protože vždy měl dost svérázný charakter a s její výchovou neslučitelné více než drobnosti japonského chování – tehdy, teď už si tím nebyl jistý, zda v něm něco japonského zbylo – se s ním rozvedla, když synovi byly tři roky. Dal se do armády a přestěhoval se na Havaj, aby jeho volné dny byly tou pravou dovolenou.
Měl představu, jak si bude užívat – a kdyby mu skutečně tohle stačilo, dny volna na pláži s ne příliš inteligentními kráskami, určitě by neměl důvod se vyhýbat naprosto všem lidem, které dříve znal –, proto zvolil tuhle destinaci; ale sám si uvědomoval, že mu něco chybí a na pláži to nenajde. Ano, lehnout si na slunce, lenošit a opalovat se ho bavilo – určitě ten týden po misi, pak čím dál tím méně –, ale kdyby v tom viděl svou budoucnost, asi by nakonec nepřestal na pláž chodit a dívat se po ženách. Ovšem trávit čas v bytě u televize bylo stejně neuspokojující… tak byl rád, když mohl být na misi.
Syna v měsících, kdy měl ve škole prázdniny, míval u sebe celou dobu, co měl volno, a v době jeho školy alespoň přes volné víkendy, takže byl zvyklý se o něj do jisté míry starat a měl s ním dobrý vztah, ale kdykoliv předtím mu manželka zavolala den předem, aby se s ním domluvila. Tentokrát ovšem měla sama nějaké plány a syna mu strčila, jako kdyby její vůbec nebyl. Asi se ani nedala považovat za úplně nejlepší matka, ale rozhodně jí rodičovství šlo lépe, než jemu samotnému.
Opravdu Hideakiho zbožňoval, jen se stále zdál být těžkopádný v činnostech, které by dle jeho názoru měla obstarávat matka dítěte.  
Nakonec vzdal snahu něco najít, čím by syna mohl pohostit a vrátil se za ním do pokoje, kde ho předtím posadil před televizi k pohádkám. „Půjdeme nakupovat,“ oznámil mu anglicky. Vlastně už toho japonsky celkově namluvil jen velmi málo, když se téměř s žádnými Japonci nestýkal. I tak měl stále přízvuk – podle slov různě silný (v armádě užívané povely uměl téměř dokonale, protože přece jen nějaká zdravá šikana mezi vojáky musela být a jeho japonské komolení angličtiny jí zavdávalo bohatě, tak si dával pozor, aby ho omezil a nebyl terčem „vtípků“). Jeho syn částečně japonsky uměl, přesto i něj více mluvil anglicky.
Začal se prohrabovat taškou, kterou jeho bývala chlapci nabalila, aby v ní našel mikinu, kdyby Hideakimu chtělo být venku zima. Přehodil si ji přes rameno a málem vyšel na nákup v teplácích na spaní a tílku, které už dávno mělo být hadrou na podlahu. Vzpomněl si, že se ráno ani nestihl umýt, natož převléct a vrátil se to napravit, přičemž celou tu dobu Hideaki seděl před televizí a zdál se být panikařením a trochu hloupým chováním svého otce naprosto nevzrušený. Byl na to nejspíše zvyklý.
Když vyšli z bytu, chlapec se chytil poslušně Aomineho ruky, i když na to byl už docela starý, a začal se ho vyptávat na jeho misi. Samozřejmě klučičím způsobem, nebylo v tom nic dospělého a Aomine si musel dávat pozor, aby mu neřekl něco, co dítě nemělo slyšet.
Nakonec se mu chlapec začal chlubit s tím, co nového se naučil za ty měsíce, co se neviděli. Aomine se ho snažil poslouchat, ale tížila ho myšlenka, že pokud Kuroko svou výhružku myslel vážně, tak nejen, že se s nimi musí setkat, i když vůbec nechce, ale přijde tam jako svobodná matka, protože nemá nikoho na hlídání a to byla ta poslední věc, co jim chtěl ukázat.
Nakonec toho nakoupili mnohem víc než jen jídlo, při jehož nákupu byl Aomine dost těžkopádný a rozhodl se, že hned od prvního dne nebudu svému synovi kazit žaludek vlastním vařením nebo donáškou a vezme ho na oběd do restaurace. Takže nejprve nakoupili, poté pojedli, a když jídlo zavezli domů, šli na nedaleké hřiště vyzkoušet nové boty a míč, co synovi pořídil. Bývala Aominemu říkala, že Hideakimu nemá cenu kupovat tak drahé boty s tím, jak rychle mu roste noha, ale Aomine uměl málo co nakupovat lépe než potřeby na sport, takže na ni nedbal.
Po návratu z hřiště si oba dva svorně zdřímli. Jen Aomineho nakonec probudili vibrace telefonu, protože mu Kuroko znovu volal a připomínal mu, že musí přijít na jejich setkání a že je nejvyšší čas se začít chystat.
A tak Aomine nakonec vstal, zkontroloval, jestli se Hideaki nevzbudil, přikryl ho lehkou dekou a sám se vydal udělat ze sebe alespoň trochu důvěryhodnou napodobeninu úspěšného muže.
O dvě hodiny později už byli oba s Hideakim na cestě do pokojového apartmá, kde se setkání mělo uskutečnit. Nenechal syna doma, protože manželka mu několikrát vyčetla, že jeho byt je naprosto nevhodný pro děti – vlastně si vždy užívala, když mu něco mohla vyčítat a hledala si pro to i ty nejhloupější záminky. Navíc si uvědomil, že pokud tam přijde s Hideakim, bude mít i důvod rychle odejít – v duši se za tohle prosté zneužití svému synovi omlouval.
Vzal ho za ruku, když vstupovali do výtahu. Tam určil patro, které mu poradili na recepci, a čapl si k Hideakimu, aby mu ještě jednou zopakoval, jak se tam má chovat. Od toho, že po něm chtěl, aby byl hodný chlapec, po jakousi vojenskou hru, kdy mu ukáže nesmyslný posunek a chlapec na ten povel začne co nejhůře zlobit. Byla to poslední záchrana, když Aomineho nebudou po několika minutách chtít pustit domů.
Zaklepal na dveře apartmá a počkal.
Ne, ten den mohl být ještě horší – přišel mu otevřít Kise. Toho ze všech nejméně chtěl potkat, hlavně kvůli němu se mu nechtělo vůbec přijít. Co mu bylo do Akashiho – ke kterému jen nehodlal své dítě pouštět příliš blízko –, Midorimy, Murasakibary a třeba i samotného Kuroka? Ale Kise… u toho bylo milion důvodů, proč se s ním už nikdy nechtěl vidět.
Byl snad ještě pohlednější než na střední, jako kdyby zestárl jen nepatrně, ale těch několik let na víc mu slušelo. Stále si odbarvoval vlasy, měl je krásné zlaté a lesklé, nechané delší, snad aby se daly upravovat a přinášely možnost různých účesů. Jeho kůže byla stále tak světlá a hezká, že když si odbarvil i obočí, tak se barva jeho vlasů zdála jako přirozená. I ty hnědé oči na muže překvapivě kočičího tvaru – Aomine nikdy nedokázal říct, jestli si je Kise podmalovává nebo ne – doplňovaly klam vlasů. Rysy tváře tytéž, bez nadsázky model. A úsměv – ten úsměv Aomineho bolel…
Stál před Kisem příliš dlouho bez jediného slova, v reakci na to ho Hideaki zatahal za rukáv a znuděně se ošil. „Můžu?“ prohodil tmavovlasý nakonec japonsky – u Kise by nejspíše určitě uspěl, protože taky občas spolupracoval se zahraničními modelingovými agenturami, ale u ostatních příliš nevěděl, jak by na jeho angličtinu reagovali –, aniž by pozdravil. Kise také překvapením z Aomineho příchodu, vzhledu a doprovodu zůstal zaraženě stát ve dveřích. Nakonec se ovšem stáhl a pustil je dovnitř, trochu ublížený tím, že ani po těch letech nestál Aominemu za to, aby jej alespoň pozdravil.
„Oh, copak si to s sebou vedeš za čiperu?“ zazubila se na něj Momoi. Jak se dalo předpokládat, nakonec skončili spolu s Kurokem, ale pokud věděl – že s ním byla ze všech nejvíce v kontaktu – zatím ještě ani nebyli svoji, natož aby měli dítě. To jen on se ve svém věku vrhl do otcovského světa – neplánovaně, z blbosti, ale nelitoval toho.
Aomine syna počechral ve vlasech a ten se spokojeně zazubil. „Jmenuje se Hideaki,“ představil ho. „A je to důvod, proč se nemůžu moc dlouho zdržet,“ dodal, „nemám hlídání.“
Kuroko stále měl tu schopnost se z ničeho nic zjevit vedle nich. „Určitě se tu nějaké jídlo i pití vhodné pro dítě najde,“ prohodil, „je tu Atsushi…“ dodal, jako kdyby to všechno „pro děti“ vysvětlovalo.
Aomine se rozhlédl. Jediný Akashi chyběl, jinak všichni tam byli a měli s sebou doprovod. Nejvíce ho zaujalo, že s Atsushim přišel jeho černovlasý bývalý spolužák s pihou, jehož jméno si Aomine nikdy nezapamatoval. Kuroko tam měl Momoi, Midorima a Kise každý jednu docela pohlednou slečnu, které ovšem nedokázal rozřadit. „Opravdu se moc dlouho nezdržíme,“ prohodil a vydal se k prázdnému křeslu, aby se na něj posadil, Hideakiho si vysadil na klín.
Momoi se ujala hostitelství, když se jich zeptala, co budou pít, a poté i dvě sklenice s džusem přinesla – Aomine dojel autem a zase se potřeboval odvést, takže neplánoval pít nic ostřejšího, i když jeho byt jasně dával signál, že není abstinent.
Kise několikrát prošel kolem stolu, jak přemýšlel, zda se má také posadit, když je u něj Aomine, z toho důvodu se mu nechtělo, ale nakonec si svlékl značkové sako a usídlil se na gauči, přičemž upil ze své sklenice.
„Mohl jsi vzít s sebou i ženu, neříkal jsem, že počet hostů je omezený,“ poznamenal tiše Kuroko a také se posadil. Hideaki celý ztuhl, jak na jeho objevení se z ničeho nic nebyl zvyklý, poté se ovšem vesele rozesmál. Celá ta společnost mu přišla zajímavá – hlavně protože japonsky uměl jen to, co ho naučil jeho otec a tak měl omezenou slovní zásobu a ne všemu rozuměl. I rodný jazyk jeho otce mu přišel zábavný.
„Jsem rozvedený,“ řekl na to jen Aomine a tvářil se při tom tak lhostejně, že by nikdo z přítomných na něm nepoznal, že ve skutečnosti se stydí za spoustu věcí. Hlavně, když si prohlížel, jak působil život ostatních. Co věděl, Murasakibara stále hrál basket. Kise byl úspěšný model. Kuroko s Momoi žili spokojený japonský život. A Midorima mu byl úplně ukradený, i když se zdál být také spokojený. „Vrátil jsem se z mise zrovna včera, tak jsem Akiho dostal na zbytek prázdnin,“ dodal, i když nemusel. Poté se naklonil ke chlapci, aby mu něco pošeptal, a vstal, přičemž ho posadil na křeslo místo sebe.
Šel jim nabrat nějaké občerstvení, když už tam byli, alespoň se navečeří. Doma by Aomine stejně už toho moc nepřipravil a určitě ne tak dobrého jako v hotelové kuchyni.
„Je hezký,“ prohlásila Momoi, která se zdála být z dítěte nejvíce nadšená. „Jeho matka je Američanka?“
„Její rodina pochází z Německa, ženská s hezkým hrudníkem…“
Kise se po něm ohlédl – nezměnil se. Vlastně nerozuměl tomu, jak s ním mohla Momoi kamarádit, když takhle mluvil o ženách. Byl vždycky stejný – ženy pro něj byly jen sexuálním objektem a neměl potřebu to nějak popírat, možná proto mu to s nimi jen málo šlo, alespoň když byl ještě na střední. Kise naopak nikdy neměl problémy s někým chodit, ale…
„Tati, tati,“ přerušil proud jeho myšlenek Hideaki – bylo to tak zvláštní slyšet dítě oslovovat zrovna Aomineho jako svého otce –, „proč se ti dva pánové líbají?“ Murasakibara jako velké dítě protáhl obličej – buď pro tu otázku, nebo že angličtině nerozuměl – a Himuro se tomu začal tiše smát, přestože to pro ostatní byla docela napjatá situace. Co zrovna Aomine může o tom svému synovi říct?
„Protože se mají rádi,“ odpověděl černovlasý nezaujatě – už dávno si přestal vlasy barvit na modro, v armádě by se to dvakrát nikomu nelíbilo, stačilo, že byl Japonec – a vrátil se ke stolu s talířkem plným nejrůznějších dobrot, které ovšem byly vhodné i pro chlapce a nejspíše i o hodně zdravější než cokoliv, co Hideaki jako Američan běžně jedl.
Hideaki kývl, jak se dělal, že už to všechno chápe. Poté naklonil hlavu na stranu, „a tati? Máš mne taky rád?“
Aomine se na něj usmál a políbil ho na čelo, než si ho znovu posadil na klín. „Nikoho jinýho nemám,“ utrousil na půl úst a objal ho kolem pasu.
„Vypadá to, jako kdybys ho měl natrénovaného jako podporu pro balení holek na pláži,“ okomentoval to Midorima a vysloužil si díky tomu jemné bouchnutí do ramene od menší ze slečen, s kterými postával u okna a bavil se o výhledu na moře a mystičnu.
 Černovlasý jen mávl rukou. Jeho syn slovům druhého muže nejspíše nerozuměl, tak to nemusel vůbec řešit. Nechal si chlapcem dát do pusy zeleninu, kterou Hideaki nejedl, ale byla na jednohubce.
„Pokud můžu k tomu něco říct, určitě to funguje,“ řekla druhá ze slečen – nejspíše ta Kiseho – a široce se na Aomineho usmála. „Je to opravdu rozkošné, muž jako vy s takovým hezounkým zvídavým synem.“
Kise se nepatrně zamračil. Byla to jeho nejlepší kamarádka – dávno zjistil, že na ženy vůbec není, ale neměl asi tolik odvahy (nebo zabedněnosti v Murasakibarově případně), aby si s sebou přivedl muže; a vlastně ani neměl koho – a věděl o ní, že je to koketa, hlavně když se napije, ovšem myslel si, že svou roli reprezentativní přítelkyně chápe dobře.
„Ale je opravdu hezký,“ možná to světlovlasému na moment přišlo jako vhodný zamlouvací manévr, ale když to vyslovil, uvědomil si, jak zní zvláštně. „Má po tobě oči a úsměv.“ Opravdu – dítě mělo téměř úplně asijské tvarované a Aomineho tmavě zbarvené oči, rty po něm částečně také zdědilo a některé rysy obličeje, nicméně vlasy mělo světle hnědé a kolem nosu rozkošné pihy.
„Jako kdyby se ten náš bručoun někdy smál!“ okomentovala to se smíchem Momoi. „Umí jen protáhlý znuděný obličej.“
Aomine jen zakroutil hlavou. Vůbec se mu tam s nimi nechtělo být a ani dobré jídlo mu za to nestálo.
„Vidíte, přesně takový!“
Kise znovu upil – možná už mu to začalo stoupat do hlavy. „Ale vždyť už se několikrát od příchodu usmál…“ namítl, jako kdyby měl potřebu dokázat, že se nemýlí anebo chtěl Aomineo hájit, „a když jsme tehdy hrávali společně basket, smál se z nás všech nejvíc…“ Basketbal asi nebyl nejlepší téma. „Hideaki taky hraje – ty boty…?“ pokývl směrem k nohám dítěte, aby bylo vidět, z čeho tak soudí.
„Jen s tátou,“ odpověděl Aomine. I když černovlasý chtěl, aby jeho syn se věnoval basketu, matka mu zrovna tohle dělala jako naschvál. A nejspíše by se ani jako napůl běloch, napůl asiat mezi černochy neuchytil.
„To stačí,“ usmál se na něj Kise, i když se hned zarazil, protože mu připadalo, že překročil nějakou hranici vztahu, který mezi ním a Aominem byl. „To nejlepší z basketu jsi mne konec konců naučil ty,“ dodal.
Černovlasý na to nic neřekl, jen poslušně snědl další kousek zeleniny, co mu syn nutil.
Kise si povzdechl. „Strašně rád bych si zahrál,“ prohodil a sentimentálně se pousmál. „Jeden na jednoho jako tenkrát. Teda až na to, že jsem celé ty roky nehrál a vyšel jsem…“
„Tak pojď,“ překvapil všechny Aomine, který bez přemlouvání svolil, „v autě mám míč od odpoledne, kdy jsme byli hrát s Akim.“ Jedna hra s Kisem mu stála za to, že už se nebude muset vracet do toho trapného prostředí. Přece jen poslat Kiseho zpátky se vzkazem, že Hideaki už chtěl jít spát a tak Aomine se už nemůže vrátit, bylo mnohem snazší, než připravený teátr s chlapcovým zlobením.
Světlovlasý si druhého zaraženě prohlédl, než s úsměvem kývl, „tak jo…“

Černovlasý si oddechl, když už jeli v autě, přestože na místě spolujezdce s ním seděl Kise a oba zarytě mlčeli. Jeho společník musel tušit – stejně jako nejméně Momoi a Kuroko –, že Aomine to nedělal jen tak, ovšem nemohli mu to dokázat, dokud svůj plán nezrealizoval. A dodatečně už to bude jedno.
„Jak dlouho už jsi rozvedený?“ zeptal se do ticha Kise, přičemž se na Aomineho natočil. Přestože ten by ho tak nikdy neoznačil, světlovlasý věřil tomu, že nejméně když se Kise dostal do týmu, bývali kamarádi.
„Čtyři roky to byly nebo brzo budou,“ odpověděl mu bez zájmu. Jediné datum, které si pamatoval jistě, bylo narození jeho syna.
„A máš teď… nějakou známost?“
Aomine nadzvedl jedno obočí. K čemu taková informace mohla zrovna světlovlasému být? Nakonec ovšem zakroutil hlavou. „Kolem každýho se nemotaj modelky… sice tu po plážích chodí docela kosti, ale plážový holky nejsou na vztahy.“
„Nina – ta modelka, co byla se mnou, vlastně je spíše herečka – je jen kamarádka,“ svěřil se mu, ani nevěděl, proč to vlastně dělá, „líbil ses jí…“
Černovlasý mávl rukou, jak ho to vlastně ani příliš nezajímalo. Byla hezká, ale manželství ho naučilo, že je třeba si vybírat ženy velmi opatrně. Ovšem nakonec přes tak husté síto neprošla ani jedna.
„Proč sis s sebou bral jen kamarádku?“ zeptal se, aby řeč nestála, naučil se vést takové konverzace, protože mu dříve v týmu ani nyní v armádě nikdo netrpěl jeho arogantní postoj, jaký míval na střední.
Kiseho ta otázka překvapila – Aomine se opravu dost změnil. Možná se mu mohl přiznat, snad Aomine to, co říkal svému synovi, myslel vážně. „Nemám jak Murasakibara stálého přítele.“
Světlovlasý se vylekal, když černovlasý najednou zastavil u krajnice, že ho z auta vyhodí. Možná svému synovi odpověděl tak mírně, ale sám na to má jiný názor. A Kise mu to hlavně nikdy neměl říkat. Proč se mu s tím svěřil, když právě před ním to předtím nechtěl ukazovat?!
„Já…“
„Vystup si,“ poručil mu Aomine. Kise zaváhal, ale když černovlasý vyskočil rychle z auta a ze zadního sedadla vzal svého syna, nechápal už vůbec nic. „Sirény, tsunami, musíme se dostat na střechu tamtoho baráku,“ vysvětlil mu.
Až teprve tehdy si Kise uvědomil, co je ten divný zvuk, který předtím příliš neslyšel v izolovaném prostředí auta a díky tomu ho plně nevnímal.
Následoval černovlasého, který s chlapcem v náručí spěchal k požárnímu schodišti domu a cítil, jak se mu do žil vlévá adrenalin. Samozřejmě, že v Japonsku toho za svůj život zažil dost, ale přece jen to byl jeho domov, byl naučený se tam nějak chovat při krizových situacích, ale Havaj bylo pro něj zcela neznámé prostředí. Ani nevěděl, jak daleko od vody jsou. Ovšem věřil Aominemu, že ví, co dělá.
Už byli téměř nahoře, když vedle sirény již byly slyšet i lidské výkřiky. Hideaki, který z té naléhavosti situace pofňukával, se rozbrečel úplně. „Všechno bude dobrý,“ tón, jakým to Aomine řekl, uklidňoval i Kiseho, který byl jen pár schodů pozadu.
Večer byl hezký a teplý, takový, ve kterém je na pláži hodně lidí a vesele si užívají dovolenou. Až když byli na střeše toho domu, Kise mohl vidět nejen clonu vody, ale také skutečnou vzdálenost od pobřeží a na druhé straně osvětlené klikaté ulice, které by je nejspíše v autě nikdy v čas nedovedly do bezpečí.
„Snad jsme dost vysoko,“ prohodil Aomine a pevněji k sobě přitiskl svého syna, přičemž se postavil tak, aby ten v žádném případě neviděl vodu, co se na ně valí. Byla to monstrózní podívaná, na kterou se téměř nedokázal dívat ani on sám a to viděl spoustu hrozných věcí jako voják americké armády.
Kise se postavil blízko Aomineho, protože se u něj cítil více v bezpečí a sám jen tiše, vyděšeně pozoroval clonu vody a odhadoval, zda před ní budou v bezpečí. Nedokázal si představit, co se v oceánu muselo stát, aby to způsobilo tak vysoké tsunami.
Viděli, jak úplně všechno mizí pod vodou – stromy, auta, nižší domy na pláži, lidé –, a slyšeli hluk valící se vody a lidský řev.
Bylo to jen několik okamžiků, i kdyby se snažili, už nebylo kam utéct a neměli na to čas. Vlna se zlomila a dům, na kterém stáli, avšak naštěstí ho nestrhla. Bylo to jen o metr, možná dva… a Kise děkoval každému patru schodů, do kterého museli běžet, přestože jak už nehrál basket, zadýchal se.
Po vlně přišla absolutní tma, protože všechny domy zhasly, jak došlo k výpadku elektřiny.
Kise nahmatal Aomineho ruku a více se k němu přiblížil. Chtěl mít jistotu, že je v pořádku a stále s ním, přestože slyšel Hideakiho naříkat.
Dům, na jehož střeše stáli, se zatřásl a oba muži měli stejnou myšlenku, že určitě podlehl náporu vody a bude stržen. Kise se začal šacovat, kam si dal svůj mobil, aby měli alespoň nějaké světlo a mohli se pokusit najít cokoliv, co by jim pomohlo přežít, kdyby se dostali do vody.
Nestihl ovšem ani pořádně prohmatat první kapsu, když se z protilehlých domů vystřelily červené světlice a ozářily něco naprosto nepochopitelného.
Aomine Kiseho chytil za krkem a donutil ho, aby se skrčil, protože o okamžik na to začala palba, která i když byla cílená, věděl, že se může zbloudit. „Musíme se dostat za tamtu budku,“ poručil, ale Kise ochromen strachem se nedokázal pohnout.
Černovlasý ho vlekl s sebou, aby ho dostal do bezpečí, protože situace ještě nebyla tak hrozná, aby pro jeho záchranu riskoval život svého syna. Kdyby se to zhoršilo, měl jasno, kdo z nich je na prvním místě.
Světlo bylo jen z hvězd, světlic a z výbuchů střel o kůži jakéhosi monstrózního plaza. Nebylo vidět, jak vysoko sahá, ale jeho části – kousek šupinaté kůže, obří noha, hřbetní ostny – byly na chvíli osvětlené.
Vše se to zdálo tak nereálné.
Kise se opřel zády o stěnu budky, kde nejspíše byly dveře ze střechy a schodiště dolů do domu, přičemž si prohrábl vlasy. „Co to je?!“ zeptal se tiše, ale naléhavě. „Řekni mi, co to do prdele je?!“
Aomine obličej na chvíli osvítila záře z bojiště, takže Kise mohl postřehnout, jak tvrdým pohledem se na něj dívá. „Uklidni se,“ zasyčel na něj, poté se pokusil od sebe odtáhnout svého syna, ale ten se jen rozkřičel a bránil se vší silou. „Aki, všechno bude dobré… ale musíš se mne pustit, slyšíš? Posadíš se tady vedle Ryoty ke zdi a budeš v bezpečí.
Dítěti nebylo rozumět, co říká, ale rozhodně s tím nesouhlasilo a ze všech sil se dál bránilo.
Zůstanu u tebe, slyšíš, jen se posaď tady k tý zdi,“ přesvědčoval ho starší dál, ovšem přestal se ho od sebe snažit odtrhnout. „Poslechni tátu,“ napomenul ho. „Nikdy bych nedovolil, aby se ti cokoliv stalo, Aki… jen mě musíš poslouchat a všechno bude v pořádku.“
Dítě neochotně, ale nakonec ho přece jen poslechlo.
Kise se mezitím vzpamatoval a uvědomil si, jak strašně se chová. Nikdy nebyl dobrý v krizových situacích, na to byl příliš citlivý, ale nemohl se chovat hůř než sedmiletý chlapec a přidělávat Aominemu jen další starosti.
Svlékl si sako a podal mu ho. „Zabal jej do něj,“ spíše mu to navrhl, ale Aomine to udělal. Zabalil svého syna do saka a posadil ho ke stěně. Zůstával u nich, ale rozhodně se méně kryl, než chtěl po nich.
„Zahrajeme si takovou hru,“ začal Aomine, což se zdálo na první pohled naprosto nemístné, „zakryješ si uši, zavřeš oči a začneš zpívat tu písničku o tom psovi… a já ti slibuju, že až skončíš, bude po všem.“ Byla to nekonečná píseň, která stále na sebe navazovala a opakovala se. „Ryota bude s tebou.“
Kise udělal, co se po něm chtělo – potvrdil tím, že angličtině bez problémů rozumí – a Aomine položil své dlaně na ty chlapcovi, které měl na uších, aby se ujistil, že opravdu nic neuslyší a neuvidí. Dítě nemělo co dělat v takovém prostředí – i kdyby se jim podaří se z toho dostat, tohle byl zážitek, který ho mohl naprosto změnit.
„Nevím, co to je…“ přiznal se pak Kisemu, který již měl odkryté uši a dost si zvykl na tmu, aby v ní byl schopen alespoň z části vidět obličej svého společníka.
Střelba pokračovala ale naprosto zbytečně, protože s tím monstrem to vůbec nic nedělalo. Naštěstí ono pokračovalo ve svém směru, jako kdyby si útočníků vůbec nevšímalo, a tím odvádělo bojiště pryč.
„Za chvíli jim dojde munice a bude ticho,“ dodal ještě Aomine, i když to nejspíše nebyla dobrá zpráva. Nicméně alespoň v takovém případě budou v bezpečí od zbloudilých střel.
Lidé, kterým se podařilo dostat na střechy, křičeli, jako kdyby to něčemu mohlo pomoci. Jen situaci zhoršovali pro sebe. A Aomine by byl nejraději, kdyby je postříleli, protože opravdu nechtěl, aby něco takového si jeho syn zažíval.
Bylo jedno, co to bylo, bylo jedno, co bude následovat, ale jeho syn z toho nesměl mít trauma!
Jak černovlasý řekl, vojáci přestali střílet alespoň v bezprostřední vzdálenosti. Voda začala ustupovat, jak byla vytlačena pouze tím monstrem a teď se vracela, kam patřila. Bylo štěstí, že stále ještě nenaskočil proud, protože nešlo vidět, jaká spoušť kolem nich zůstala.

Nakonec zůstali celou noc na střeše. Hideaki ležel mezi svým otcem a světlovlasým, jako kdyby to byli jeho rodiče. Ráno přicházelo světlé a slunečné, snad se jim snažilo vnutit představu, že se vůbec nic nestalo. Příroda byla k lidskému utrpení lhostejná stejně jako lidé k jejímu.
Aomineho probudil zvuk helikoptéry, která jim proletěla nad hlavou, zdálo se, že se město dává dohromady. Po probuzení vlastně vůbec neměl jistotu, že cokoliv si pamatoval, nebyla jen příliš živá noční můra. Nějaké nemožně veliké monstrum jakoby z prehistorické doby přece nemohlo existovat!
Avšak když se opatrně vymanil z objetí svého syna a vstal, aby se ze střechy rozhlédl, spoušť, kterou viděl, mu vyjasnila, že skutečnost byla horší než všechny noční můry.
Chvíli po něm se probudil i Kise. Posadil se stejně opatrně jako on a zůstal na Aominem pohledem, aniž by cokoliv řekl. Byl bledý a neupravený, přesto stále vypadal jako slavný herec a idol dívčích srdcí tentokrát z postapokalyptických filmů.
Černovlasý druhému naznačil, aby byl potichu a šel za ním. Byl rád, že jeho syn stále spí, potřeboval se po tom všem prospat. Navíc Aomine neměl jasné, co budou dělat, až se probudí. Nevěděl vůbec nic.
Kise vstal a došel až k němu, aby jejich šepot chlapce nerušil. „Co budeme dělat?“ zeptal se téměř bezhlesně.
„My?“ podíval se na něj Aomine. „Myslel jsem, že… půjdeš… někam,“ dodal neurčitě a vlastně nevěděl, co si myslel, protože o situaci na ostrově – natož pak ve světě – nevěděli vůbec nic. Když Kise zakroutil hlavou, černovlasý si protřel dlaní tvář a na chvíli se odmlčel. „Nevím. Sejdeme dolů, někde snad jsou nějaká informační centra, zkusíme někomu zavolat, dostat se ke mně do bytu, pokud ještě stojí… sbalit se, odletět nebo schovat… nevím, co se děje, a pochybuju o tom, že nám někdo řekne pravdu. Tohle je moc velká krize.“
Světlovlasý mu nejprve položil ruku na rameno, a když se Aomine zdál, že mu to nevadí a je spíše za projev podpory vděčný, nakonec ho objal a položil si hlavu na jeho rameno.
„Slib mi, že kdyby se mi cokoliv stalo, postaráš se o něj, jako kdyby byl tvůj vlastní,“ zašeptal do jeho ucha Aomine tak naléhavě, až Kisemu přeběhl mráz po zádech.
„Jediný, kdo tě může porazit, si ty sám,“ zopakoval mu Kise Aomineho heslo, které měl na škole a opatrně přejel dlaní po jeho zádech, jak se ho snažil konejšit.

Aomine na chvíli zadržel dech, když mu oznámili, že část města, ve kterém měl byt, je celá srovnaná se zemí. Mobilní sítě byly přetížené, veřejná doprava vůbec nefungovala, jen po ulicích jezdila armáda a evakuovala lidi do prostorů vyhraněných na pomoc. Byly to převážně prostory letištní haly, která neměla jiného využití, protože letadla nelétala. Z ranvejí se odklízely trosky, ale ještě nejméně den to bude trvat, než se alespoň některé lety obnoví.
Černovlasý se vrátil za Kisem a svým synem, kteří stáli napjatě opodál. Všude byly tlačenice, protože bylo příliš lidí, kteří potřebovali pomoc a málo těch pomáhajících. „Musíme zůstat tady,“ oznámil jim a rozhlédl se, aby našel nějaké místo, kde se můžou posadit a nebudou překážet. I když se značnou část cesty vezli, stejně museli dost ujít. A po téměř úplně probdělé noci na střeše cizího domu byli více než jen unavení.
Odvedl je ke skleněné stěně, u které byla řada neobsazených sedaček – lidem asi vadil pohled na pohromu venku – a řekl jim, aby si sedli, poté šel sehnat nějaké jídlo a pití. Kise nevěděl, zda je to tím, že Aomine už je nějakou dobu v armádě nebo takový byl vždy, ale opravdu se dokázal postarat.
Vrátil se s lahví vody a dvěma zabalenými sendviči. Nejprve jim podal pití, poté každému půlku sendviče. Sám si nebral nic, zůstával stát nad nimi a sledoval ostražitě situaci.
„Doufám, že jsou ostatní v pořádku,“ promluvil po chvíli Kise, na co již chvíli myslel. Když už nebyl v bezprostředním nebezpečí, tak také přešel do angličtiny, aby mu i chlapec rozuměl, o čem mluví.
Bylo zbytečné své známé dávat hledat, slíbili, že do večera znovu zprovozní mobilní sítě, a hotel, odkud s Aominem vyjeli, byl směrem od katastrofy, ne k ní. I přesto se o ně docela bál.
Černovlasý pokývl. „Určitě.“
„A máma…“ dodal chlapec, který už neplakal, místo toho si zvědavě prohlížel, co se kolem nich děje a snažil se to pochopit. Pomohlo mu, že v noci příšera zmizela tak, jak otec říkal, když zavřel oči a začal si zpívat. Snad se cítil v bezpečí, že i když se příště objeví, znovu takové kouzlo proti ní pomůže.
„Máma odletěla už dopoledne, určitě teď sedí před televizí a strachuje se o tebe,“ odpověděl svému synovi. „Nahlásil jsem naše jména, když po nás někdo bude pátrat, dostane zprávu, že jsme v pořádku.“ Brnkl chlapci prstem o bradu, protože ten vypadal ze strachující se matky rozesmutnělý. „Takže až se dovolá, bude celá jásat.“
Kise si Aomineho prohlédl a usmál se na něj. Opravdu ho obdivoval, jak to zvládá. Přišel o auto a byt, co bylo nejspíše všechno materiální zabezpečení, co měl; nikdo nevěděl, co se děje, odkud se ta monstra – a podle nahrávek stále se opakujících ve zprávách, byly nejméně dvě různé – vzala a co je jejich účelem; a přece Aomine se zdál být klidný a choval se účelně.
Nakonec ho Kise vzal za ruku a trochu ji stiskl. „Měl by ses také posadit a najíst,“ připomenul mu japonsky, protože se o něj strachoval a nechtěl to přenést na dítě. Ani „supervoják“ nemohl být bez pití, jídla a odpočinku.
Aomine zakroutil hlavou a chtěl mu na to něco odpovědět, ale za ním se ozvalo: „Poručík Aomine?“
Pustil jeho ruku a otočil se. Stál tam typický voják v uniformě americké armády. Aomine se za ním vydal a pustil se do nedlouhého rozhovoru.
Kise mezitím počechral chlapce ve vlasech a mile se na něj usmál. Pomáhalo to, dítě se pak zdálo klidnější. „Tvůj táta je hrdina, že?“ prohodil a chlapec nadšeně souhlasil.
„Táta to všechno vyřeší,“ zazubil se hrdě Hideaki. Něco na jeho výrazu bylo tak strašně podobného jeho otci, až Kiseho zamrzelo, že se s Aominem neznal od dětství. Možná kdyby znal, chovali by se k sobě jinak. Kdyby znal, mohli být skuteční přátelé, nebo třeba by mohli být i…
„Oi! Kise!“ houkl na něj černovlasý a ukázal mu, aby za ním přišel.
„Počkej tady, Aki,“ napomenul chlapce světlovlasý, pohladil ho po vlasech a vydal se za Aominem a vojákem. „Co se děje?“ zeptal se potichu, když k nim došel.
Voják působil, že se mezi ně vůbec nehodlá plést. Na něco – někoho – ovšem čekal a na tváři měl zvláštní úšklebek. Někde slyšel, že asiaté vypadají jako holky a u toho světlovlasého by si určitě pohlavím nebyl jistý. Ovšem nešlo mu do hlavy, aby voják USArmy byl zasraná buzna, ještě když měl syna. Asi to byl jeho nějaký nepovedený asijský příbuzný…
Jsem povolaný do San Franciska,“ oznámil mu Aomine a ohlédl se po Hideakim. „Všechno se to přesunulo tam, tady už budete v bezpečí, možná i víc, než kdekoliv jinde na světě. Potřebuju, aby ses o Akiho postaral, než si pro něj přiletí jeho matka.“
„Ale…“
„Kise,“ přerušil ho Aomine. „Zvládneš to. Slíbili mi, že vám najdou ubytování přednostně. Jen tady na to počkáte, dobře?“
Světlovlasý se mu chvíli mlčky díval do očí, než kývl. „Postarám se o něj, jako kdyby byl můj vlastní,“ slíbil mu.

O pět let později

Světlovlasý muž v černém obleku kráčel po bílém chodníku k velké mramorové stěně, která byla postavena jako památník obětí ničení, které způsobilo mimozemské MUTO a pozemský alfa predátor pojmenovaný Godzilla. Vedle něj šel asi dvanáctiletý chlapec a nesl kytici lilií. Také na sobě měl oblek, díky kterému oba působili, jako kdyby šli na pohřeb. Tvářili se vážně a nemluvili, přestože to vypadalo, že mezi nimi je nějaké rodinné pouto, protože světlovlasý muž měl jednu dlaň položenou otcovsky na rameni chlapce.
Došli až k památníku, na kterém bylo nespočet jmen a ani si je nečetli. Světlovlasý nechal chlapce, aby šel ještě dál a položil tam kytici mezi ostatní. Nebyli sami, kdo tam stále v ten den chodil. Spoustu lidí přišlo o své blízké.
Jakmile chlapec kytici položil, vrátil se za světlovlasým mužem a oba tam setrvali několik minut v mlčení se sklopenou hlavou, než se vydali zpátky k autu.
Kise si prohlédl zběžně dopisy na stole, než pokračoval do ložnice, aby se tam převlékl do domácího oblečení. Nakonec se k nim vrátil a posadil se, aby se jimi mohl začít probírat, přestože na to vůbec neměl náladu. „Vidíš, každý máme úkoly, které musíme plnit.“ Mluvil na něj japonsky, protože za těch pět let se Hideaki naučil vší slovní zásobě, co pro většinu rozhovorů potřeboval.
„Zrovna dneska žádné úkoly nebudu dělat,“ zamručel na oplátku chlapec, přesto si sedl ke stolu naproti němu – sám již převlečený – a pozoroval ho, jak monotónně otevírá dopisy a zase je zavírá.
„Nabídli mi, že bych se měl zúčastnit vzpomínkového pořadu u výročí pěti let, co se to stalo…“ pokračoval konverzačním tónem a zamával dopisem před nosem mladšího, jako kdyby k jeho slovům musel ukázat důkaz, než dopis dal na jinou hromádku, než většinu jiných.
Chlapec si odfrkl a připomínal při tom svého otce. „Chtějí si zvýšit sledovanost hezkou tvářičkou!“ okomentoval to světácky.
„Aki,“ napomenul ho Kise, i když se tomu usmál. Bylo hezké slyšet, že i po třicítce je stále považovaný za hezkého, když už neměl věk, aby o něj měly agentury zájem jako o modela.
„Vždyť je to pravda,“ nafoukl se Hideaki a založil si ruce na hrudi. Bylo to milé, že i po Kisem nějaká gesta pochytil.
Světlovlasý chtěl něco odpovědět, ale ozvaly se vchodové dveře a on přerušil svou předchozí činnost. „Vítej doma,“ zazubil se na černovlasého, když vešel do kuchyně a vstal, aby se s ním mohl přivítat polibkem.
„A s tátou nikdo nechce natáčet ani rozhovor, přestože je hrdina, protože na televizi je moc ošklivej,“ dodal ještě chlapec, nejspíše i cíleně provokativně, aby hned po příchodu svého otce poškádlil.
„To máš, Aki, smůlu, že seš celej já,“ vrátil mu Aomine dřív, než objal Kiseho kolem pasu a mazlivě se otřel svým nosem o jeho, než spojil jejich rty. „Že ti ty dopisy začala agentura přeposílat sem…“ postěžoval si, když se od něj odtáhl a sám se kulhajíc vydal ke stolu. Koleno se mu každým rokem zhoršovalo, teď už neušel bez hole.
Kise počkal, než se černovlasý posadí, a objal ho kolem krku. „Protože tu prakticky bydlím,“ upozornil svého přítele
„Prakticky,“ zabručel Aomine a prohlédl si dopisy. „Za chvilku se v tom tady budeme topit,“ postěžoval si, „dívají se na tebe jen starý báby, že ti musí psát dopisy? E-maily nezabírají místo na stole…“
Světlovlasý ho políbil z boku na tvář a opřel si svou hlavu o jeho. „Přesně tak,“ odpověděl mu smířlivě, zrovna dneska při výročí se nechtěl hádat. On to výročí bral totiž úplně jinak než všichni ostatní, samozřejmě, byl to hrozný zážitek, ale díky tomu našel cestu k Aominemu.
Když se vrátil černovlasý ze San Franciska – se zraněným kolenem, ale jinak na tu hrůzu, co se děla, díky bohu v pořádku –, začali se scházet a k dnešnímu dni spolu již čtyři a půl roku chodili. A prakticky bydleli. Díky přítomnosti Kiseho a tomu, jak Aomine na něj byl zvyklý mluvit jejich mateřštinou, se i chlapec naučil japonsky.
Proto Kise dbal na to, aby každý rok šli položit kytici na památník, nemohl se radovat, že se něco tak hrozného přihodilo, ale zároveň si uvědomoval, jak moc to bylo pro jeho štěstí důležité. A tak chodil projevit úctu, částečně se omluvit a požádat o odpuštění oběti.
Aomine si Kiseho stáhl k vášnivějšímu polibku, což chlapec ve věku – kdy ze všeho nejméně chce vidět, jak se mazlí dospělí – okomentoval zabučením. „Jdu do pokoje dělat úkoly raději,“ vstal od stolu, „až bude večeře, zavolejte.“


- bonus: -

Aomine se opíral o berli, když šel od výtahu k jeho novému bytu. Ležel měsíc v nemocnici, prvních čtrnáct dnů se na nohu vůbec nesměl postavit, dalších čtrnáct ho učili znovu chodit, jako kdyby to mělo nějakou logiku. Vadilo mu to jen proto, že měl trávit celé prázdniny se svým synem, ale jako reálný bezdomovec a zavřený v nemocnici se o něj starat nemohl. Byli ho hned po převozu zpátky na Havaj navštívit i spolu s Kisem, ale pak si pro Hideakiho konečně přijela i jeho matka a navštěvovat Aomineho chodil už jen světlovlasý, který se mu asi cítil zavázán, že za ním chodil místo toho, aby se vrátil do svého dřívějšího života. A tak mu pomohl zatím pronajmout nový byt, aby Aomine nebyl úplně bezprizorní. Stěhování bylo na nic, ale on začínal úplně od nuly, protože mu všechno vzala katastrofa, kterou žádná pojišťovna neproplácela. Odškodnění po prehistorickém monstru, které de facto zachránilo svět, nebo po cizáckém hmyzu, který při záchraně světa byl jako každý záporák zabit, nikdo nemohl požadovat. A státní orgány zatajující existenci takového nebezpečenství se také nehodlaly kvůli obyčejným lidem plácnout přes kapsu. Tak byl Aomine rád, že vzal tu speciální misi, podařilo se mu přežít, i když byl zraněn, a dostat zaplaceno.
Lhostejně nechal Kiseho, aby otevřel dveře do bytu a rozhlédl se. Téměř nic tam nebylo. Pohovka, na které měl rozložené deky světlovlasý, protože tam spával, jak mu sám Aomine nabídl, že si nemusí platit hotel – pokud nechce –, když stejně již platí nájem. Žádná televize, osobní věci, vůbec nic z předchozího zabydleného komfortu, v kterém jako starý mládenec žil. V kuchyni bylo několik kousků nádobí, které podle všeho koupil Kise, aby se tam mohl vynacházet, a dost pofidérní spotřebiče, které brzy budou potřebovat vyměnit.
Kulhal, aby se podíval, jak vypadá ložnice a ani ta ho nepotěšila. Samozřejmě, že to tam viděl už předtím, ale byl rád, že něco výhodně sehnal, až teď když si to tam prohlížel, měl čas, aby to srovnával s místem, kde předtím žil.
Byl otrávený z dlouhého pobytu v nemocnici a z bolesti, kterou ho noha trýznila. Vůbec to nechápal, že si vždy musel odrovnat právě ji. Belhání o berli opravdu nesnášel. Stejně jako tohle byla špatná náhražka jeho skvělého bytu, kulhání bylo protivný pohyb oproti tomu, jak dříve běhal v basketu.
Povzdechl si a ani si do té doby nevšiml, že vedle něj stojí Kise. Musel uznat, že se o něj opravdu staral, a měl s ním mnohdy větší trpělivost než sestřičky.
„Chvíli to bude trvat, než se zabydlíš,“ řekl mu a povzbudivě se na něj usmál. Opatrně ho pohladil po rameni, jak mu chtěl vyjádřit podporu a nějak si zvykl, že se ho může dotýkat, protože Aomine se tomu nijak nebránil. Ani mu nevěnoval otrávené pohledy. Poté se ovšem sám od něj odtáhl. „Kde ti dali léky? Musíme se podívat, jak se mají brát, abychom něco nezanedbali. A mělo by se objednat něco k jídlu, vařit tu ani není v čem…“ působil, že si to spíše drmolí pro sebe, protože nečekal na Aomineho odpověď, hned se vrhl k jeho věcem – těm několika kouskům, které dostal anebo si pořídil, aby mohl v nemocnici vůbec existovat – a začal v nich hledat léky a propouštěcí zprávu z nemocnice.
„Oi, Kise,“ upoutal zpátky na sebe jeho pozornost Aomine, „ty nemáš nic lepšího na práci, než se starat o mrzáka?“
Přestože se mu na okamžik světlovlasý podíval do očí, hned dál pokračoval ve své činnosti, jako kdyby ho vůbec neslyšel. Aomine sledoval, jak kdykoliv narazí na nějaký název prášku ve správě, hned si najde krabičku a prozkoumá ji. Nakonec se vydal k němu.
Otočil si ho na sebe a vzal mu všechno z rukou, aby to pohodil na nízký stolek u gauče. Poté ho chytl za bradu, aby se mu druhý podíval do očí a pousmál se. „Tebe to nepřešlo?“ byla to jen slabá otázka, spíše konstatování.
Kise trochu vykulil oči, jako kdyby byl přistižen u něčeho tajného, ale pak se místo odpovědi zeptal: „Co?“
„Ta pusa tenkrát, ty tvé řeči v mým – budiž mu moře lehký – autě, tohle všechno, co děláš…“ vyjmenoval mu, na co narážel. „Nevím, co to přesně je, ale vypadá to, že tě to nepřešlo.“ Kise k němu choval nějaké city už v pubertě, ale ty přece nemohl myslet vážně a tak dlouho se jich držet!
Černovlasý by přísahal, že i když už dávno nebyli kluci, zahlédl, jak se jeho společník trochu zarděl ještě předtím, než odklonil hlavu a pohled. „Protože jde a Aominecchiho,“ dostal ze sebe.
Druhý muž si povzdechl, asi si nezasloužil vůbec nic z toho, co pro něj světlovlasý dělal, protože se k němu nikdy nechoval dobře. Znovu ho vzal za bradu, aby ho donutil se na ně podívat, poté se vpil do jeho rtů. Kise byl naprosto rozkošný, když nevěděl, co se s sebou. Černovlasý odložil berli za sebe a místo toho, aby využíval ji k opoře, přitáhl si k sobě druhého za boky a znovu našel jeho rty svými. Chutnal a voněl stejně dokonale, jako vždy vypadal.
Posadil se na postel, protože jeho noha byla k ničemu i při takové jednoduché činnosti jako bylo stání, a stáhl si ho na svůj klín. Přejel dlaněmi po jeho stehnech a přitáhl si ho za hýždě blíž.
„Stejně si myslím, že kdyby nepřišla Godzilla, skončili bychom ten večer spolu v posteli,“ utrousil mezi polibky Aomine a přesunul se rty postupně na jeho krk, aby mohl mluvit. Pochopil to v nemocnici – důvod, proč se tak moc vyhýbal Kisemu, byl, že mu na jeho názoru záleželo a nechtěl v jeho očích klesnout; a také se bál, že se bude cítit zle, až si vzpomene, jak jim spolu při basketu bývalo dobře, protože pocit štěstí mu v životě chyběl. „O čem jiném bylo to přiznání, že jsi gay a nemáš přítele?“
Kise se od něj odtáhl. „Opravdu jsem si chtěl jen zahrát basket,“ hájil se, že rozhodně se ho nesnažil takovým dosti pofidérním způsobem svést. Urazilo ho, že si Aomine něco takového myslel. Trochu se nafoukl a založil si ruce na hrudi.
Černovlasý přejel dlaněmi po jeho bocích a prohlédl si ho. „Protože na basket je potřeba, aby tvůj spoluhráč věděl, že jsi singl,“ provokoval ho, přičemž se vloupal dlaněmi do jeho kalhot a začal bříšky prstů masírovat jeho hýždě. Kise se mu automaticky vybídl, jak to bylo příjemné a rozhodně i přes svou hranou uraženost chtěl pokračovat.
„Neutahuj si ze mě,“ napomenul ho již o poznání méně odhodlaně zůstat nafučený.
„Dej si pozor, aby si nepůsobil, že vlastně nakonec o tohle vůbec nemáš zájem,“ upozornil ho druhý. Až potom se natáhl, aby ho políbil a spokojeně se usmál, když ho Kise znovu objal kolem krku a vášnivě se vpíjel do jeho rtů. Samozřejmě, že měl o tohle zájem! Měl zájem o všechno, co mezi ním a Aominem mohlo být. A třebaže musel dospět a ujasnit si svou orientaci, nakonec pochopil, že přesně takový vztah s Aominem chtěl. Nestačilo mu být jen jeho spoluhráč nebo kamarád, potřeboval si s ním být ještě blíž.
Pomohl Aominemu se zbavit trička a spokojeně se prsty vydal zkoumat jeho vypracovanou opálenou hruď. „Dobře, přiznávám, kdybych si myslel, že mám šanci bez melounů na hrudi,“ vrátil mu částečně jeho provokace, „tak bych po tobě určitě vyjel, protože jak Nina říkala, jsi naprosto neodolatelný, když máš u sebe Hideakiho. Lamač dívčích a buzerantských srdcí…“
„Teď snad nejsem?“
„Aominecchi~“ protáhl Kise nespokojeně a zhoupl se v bocích. „Jsi nesnesitelný…“
„Daiki,“ opravil ho jen černovlasý a zazubil se, když mu začal rozepínat zip u kalhot.
Kise si nechal stáhnout kalhoty níž i se spodním prádlem a sám tu samou péči oplatil druhému. „Daiki,“ zopakoval po něm. „Ani nevíš, jak jsi neodolatelný,“ dodal, přičemž si olízl rty, jak shlédl dolů mezi ně, kde Aomine držel ve své dlani oba jejich penisy. Pohnul jen zkusmo a škádlivé pánví dopředu, jak do jeho ruky přirážel a spokojeně se usmál, když druhému unikl horký výdech, jak mu to přišlo příjemné a opravdu dlouho už s nikým nebyl.
Poté se to obešlo bez další slov a bylo to čistě živočišné, jako divoký tanec se stále se zrychlující hudbou, kde nakonec se všem tanečníkům točí hlava a oni upadnou na zem, lehnou si na záda a jen pozorují hvězdy zářivé a krásné jako nikdy dříve.
Aomine zaklonil hlavu a opřel si ji o gauč za sebou, zavřel oči a spokojeně vydýchal, co se mezi nimi událo. Stále ještě nebyl úplně uzdravený a i něco takového ho dost vyčerpalo, ale líbilo se mu to a byl si jistý, že s takovým druhem vztahu nemá problém. Přestože všechno v něm pro něj bude nové, rozhodně s tím nebude mít problém, protože se od střední změnil a nestaví se k věcem odmítavě jen proto, že by díky nim mohl působit méně jako velký a dokonalý Aomine. A jeho zranění bylo dost trvalé, aby se už do armády nemohl vrátit – i kdyby chtěl – a tak se nemusel bát, že by se to některý z jeho spolubojovníků dozvěděl a měl s tím problém.
Kise se k němu přitiskl a jazykem přejel po jeho krku přes ohryzek, než ho jemně kousl do brady. S tou jeho schopností se rychle učit, měl určitě i sexuální dovednosti na vysoké úrovni a spát s ním musela být dvojnásobná slast.
Černovlasý se sklonil, aby se mohl vpít do jeho rtů, když mu druhý tak hodoval na bradě a spokojeně okusoval ne úplně dokonale oholenou kůži. Prsty jedné dlaně mu vjel do vlasů, jako kdyby měl potřebu ten polibek řídit, i když už byl jen líný a měl v sobě doznívající slast a potřebu se mazlit.
Druhý ho po chvíli jen objal a přitulil se k němu. „Objednáme si pizzu?“ zeptal se a Aomineho překvapilo, že nehodlá řešit, co teď mezi nimi je za vztah a místo toho tomu nechává volný průběh a zajímá se o jídlo. Nejspíše se oba dost změnili.
Teď to byl Aomine, kdo chtěl od něj slyšet – i když to neřekl nahlas –, že Kise chce vážný vztah, že mu v životě zůstane tohle štěstí a že i nadále je ochoten se o Hideakiho starat jako o vlastního, protože bylo jen otázkou času, kdy si Aomineho bývalá založí novou rodinu a černovlasý chtěl získat svého syna do opatrovnictví, aby ho nenahradil jiný táta. Potřeboval k sobě Kiseho záři, aby ho nepohltily hlubiny.

7 komentářů:

  1. Už ten začátek - zahořklý rozvedený Ao na Hawai - je skvělý! xD
    Ale je vtipné, jak se projevuje, které postavy Kuroka máš ráda a které vůbec. xD (Zabil příchod Godzilly Murasakibaru? xD)
    " nezaujatě.ů- – už dávno si přestal vlasy barvit na modro, " - nechybí tady něco?
    Je to sranda, jak se z Aomineho dycky stane House... xDD (A to House ani nemáš ráda xD)
    Ale AoKise jsou skvělí... :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ne, Murasakibara jako správné dítě z toho měl trauma.XD
      Jen to ".ů-" tam bylo navíc, pokud si dobře pamatuju - protože mi to kočky udělaly přímo v dokumentu asi při jednou z finálních čtení, tak už to nedohledám.
      Žádný House, ne každý, kdo je protivný a kulhá je House...

      Vymazat
    2. Já se mu nedivím, jak se znám, asi bych měla taky trauma... hlavně, pokud by mi to srovnalo pokoj se zemí... xD (A Kuroko, Momoi a Midorima to určitě ani nepřežili xDD)

      Vymazat
  2. Moc děkuji, perfektní povídka ale když šli k tomu památníku s tou kytkou tak to bylo o zdraví hrůzou jsem přestala dýchat než jsem pochopila děkuji moc

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsem ráda, že se líbilo. No, já sem vás chtěla trochu postrašit, aby to nebylo jen takové "veselé" a "šťastné". ;) xD

      Vymazat
  3. *-* krásný... Jako katka jsem se zhrozila u scény s památníkem, ale naštěstí... :D a když někomu něco chybělo, našel to v bonusu, tak přihlašte se :D mám ráda všechny pairingy z KnB, čím zvrhlejší, tím lepší - tak se ani nedivím, že Murasakibara v tom jel s pihákem :DD
    Jinak tato verze Godzili se mi také nelíbila, ta z 99 (nebo jakýho roku) se mi líbila víc :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, nebudu říkat, koho z Kuroka nemám ráda, protože to je prý jasné. Ale zrovna Murasakibaru a Himura mám docela dost ráda (i když občas to působí pro Atsushiho mentalitu jako zneužívání dětí, i když je to nakresleno jako velký fialový titán s malým Japončíkem, což taky nevyhledávám, když Atsushi je moc velký). Ale Himuro se svou pihou je opravdu krásný!

      No, mně osobně se nelíbí Godzilla proporcionálně sama o sobě... a ty filmy, viděla jsem jen tuhle Godzillu, kde Godzilla byla jediná dobrá postava... a ani se netoužím dívat na jiné Godzilly, protože tohle není moc můj žánr.

      Vymazat