Pokud kanibalismus hadů vede k vzniku draků? Je pak lidský cestou k nadčlověku?
Potřebuji nové tělo. A novou duši.
Probíhá oprašování starých spisů - velice sporně a rychlostí blížící se k nule - a nějakou dobu (v řádu stovek let) bude.

Jste tu poprvé a máte problémy se orientovat? Snad pomůžu zde.
Kdyby ještě někdo chtěl vyplnit dotazník pro mé drahé čtenáře - může zde.
Kdybyste měli zájem vyplnit dotazník k Nejen absinthové nejen víle - můžete zde.

Děkuji za vyjádřenou podporu komentujicím. ;)




čtvrtek 31. března 2016

Těžkopádní pro lidské - 6. kapitola

Šestá kapitola.
Tentokrát znovu místo dobové fotografie přidávám video, tentokrát válečné s písní, kterou si v jedné scéně bude zpívat Štěpán (a bude u ní můj velmi slabý překlad xD).


A jinak - vracíme se zpátky k ději, komu nepřišla k chuti bonusová, má tu normální kapitolu, akorát také hodně o druhé dějové linii. Takže Jefima si pořádně užijete až v té další, kde bude naopak zase Štěpána méně.
Přeji příjemnou četbu a omlouvám se za své zpoždění s vydáním.


TĚŽKOPÁDNÍ PRO LIDSKÉ


"Na člověku je nejsmutnější, že má krásné myšlenky, ale není schopen se jich držet. Pak jsou všechny ideologie dobré, ale zůstávají pouhou utopií, protože to charakter člověka je špatný, lidstvo samo o sobě je špatné."


[6. kapitola]


Gromov nebyl vůbec nadšený, že místo, aby šli někam do nějaké hospody, skončili u sousedky, s kterou se vlastně nikdy dříve příliš nebavil. Věděl o ní jen to, co mu mezi řečí – spíše v rámci stížností – řekla paní Bělkinová. Soudružka Gordějevová – tak se jejích sousedka jmenovala – bydlela ve stejném domě už za války, se svým manželem, který zahynul někdy na začátku v těch bezútěšných dnech, kdy Fritzové bez varování zaútočili a Rudá armáda na to nebyla připravená, měla dvě děti: starší Světlanu a mladšího Nikolaje. Před nejkrutějšími boji je poslala z města pryč za nějakou svou příbuznou, sama se v té době chovala, jako kdyby zapomněla, že vůbec nějaké děti má – nebo alespoň to tvrdila Bělkinová – a dělala společnici vojákům… Na konci války se vrátila jen Světlana, o Nikolajovi nejméně sousedé nic nevěděli.
A teď Jurij seděl v bytě sestávajícím z jedné větší místnosti, která byla zároveň ložnicí i kuchyní těch dvou žen, co tam bydlely. Světlanu poslala matka pryč, aby nerušila, přičemž vytáhla možná od války schovanou láhev vodky a začala ji rozlívat, jako kdyby byl důvod k oslavě.
Ne, nic takového si Jurij nepředstavoval a bylo mu nepříjemné v takové společnosti zůstávat. Jenže na druhou stranu ani nevěděl, jak by měl odejít, aby nenarušil sousedské vztahy a nijak si to nerozházel s Dvoržeckým. Ten vypadal, že se baví: pil vodku a vyprávěl ženě příběhy ze svého bohatého života. Jak tehdy a onehdy vynikal nad všemi, a přestože Jurij u mnohých z těch situací byl a vnímal je jinak, neměl motivaci se o tom s mladším přít. Chvástal se, na druhou stranu, pokud mu to pomáhalo od žalu, kdo by mu to bral?
„A vždycky, když mne nějaký fotograf chtěl vyfotit, však řekni Jurko – dělaly se fotky u tanků, na osvobozených územích anebo jen tak, že? -, tak jsem vždy mu řekl, vyfoťte tady kamarády, abych až přijedu domů, nemusel odhánět děvčata, co by se zamilovala, hned co by mne viděla v novinách,“ prohodil bujaře a ukončil to s upřeným pohledem do modrých očí Gordějevové.
I Jurij musel uznat, že na svůj věk a pověst je žena stále atraktivní. Byly si s dcerou podobné – husté světlé vlasy, modré oči, hezká tvář a po válce stále ještě dost hubená postava; snad že nebyly nijak bohaté, jejich oblečení už dávno pozbylo jakoukoliv krásu a nenošenost. I přestože byla pohledná, Gromovovi přišlo žinantní, co se před jeho očima dělo. Manžel nemocné ženy flirtoval se zasloužilou matkou, která na to odpovídala s koketním nábojem, který se k jejímu věku naprosto nehodil.
„Ale to musely i tak,“ ohodnotila vzhled Dvoržeckého žena.
Černovlasý si uvědomil, že od Ninečky nenašel ženu, v jejíž přítomnosti by byl rád. Scházelo mu to, jaké ženy – podle něj – měly být: starostlivé, pečující a tvořící domov; ale reálně už nebyl sto to u nich naleznout. Některé možná byly hezké, ale nedokázal je poznat blíž, aby skutečně vzbudily jeho zájem. S Ninečkou vyrůstal, znal ji tak dobře, jak jen mohl; koho měl v dospělosti čas poznat stejně tak dobře?
Sousedka byla atraktivní, možná i stejného věku jako on, dala by si říct… ale on si říkat nechtěl. Nešlo mu o románek na jednu noc, ani na několik, a ke všemu v sousedství; chtěl znovu cítit, že má rodinu – ale jen těžko by mu taková žena dala víc, než co už měl. Jeho rodina byl Něvzorov s Griškou už několik let a ačkoliv si to ještě neuvědomoval, s příchodem Kljujeva se jakoby stala ucelená a skutečná; bylo v ní naprosto vše, co ve správné rodině mělo být, ačkoliv role jednotlivých členů nebyly přesně specifikované.
Tu nejjasnější roli měl Griška – byl dítě a nehledělo se příliš na to čí, v něčem syn Něvzorova, v jiném částečně i Jurijův… osud vzal Gromovovi všechny syny ještě jako malé, tak asi si ani víc než jen částečně svého syna nezasloužil; asi by je nezvládl vychovat, rozhodně ne tolik světaznale jako Něvzorov; nicméně na druhou stranu Petrovi chyběla už síla a projevovalo se u něj staří, takže nezvládal otcovskou roli úplně.
Tedy se společně dělili o roli otce, podle věku ji doplňovali o děda, strýce, mladšího bratra či staršího syna. Pokryli všechny ty mužské role.
A zbytek k úplné rodině přinesl Kljujev. Něhu, péči, starostlivost a schopnost se obětovat. Otázkou pak nebylo, kým je, ale kým ho Jurij chtěl mít?
Raději upil vodky, aby se posilnil předtím, než dál uvažoval. Myšlenky měl prostší, nekladl si až tolik filozofické otázky, jen jejich přítomnost jakoby vnímal. Měl něco na mysli, co se nedalo postihnout; nepojmenovatelný pocit a neurčitá slova na jazyku. Existovala tam jistá spojitost mezi tím, že odmítal ženy, ale zároveň byl frustrovaný, jak se mu nedostávalo něčeho, co potřeboval, přestože si nedokázal uvědomit, co přesně to je, co mu chybí ke štěstí.
A v téhle dekadentní společnosti si byl jistý, že to určitě nenajde; možná mu to dokonce i kvůli ní unikalo…
„A vás si někdy někdo vyfotil, Juriji Borisoviči?“ zajímala se i o něj Gordějevová, snad že byla zvyklá se starat o vícečlennou pánskou společnost – to o ní dost vypovídalo. Podložila si bradu rukou a zůstala na něm pohledem.
Černovlasý pokrčil rameny. „Asi ne,“ odpověděl, sám se cítil nezajímavý pro jakýkoliv rozhovor, „kdyby snad – s helmou a špinavý… moc bych ani nebyl poznat,“ přiznal popravdě. Snad, že i proto ho ženy nechtěly, neuměl se chvástat; Ninečka ho znala a věděla o kvalitách, které má, ostatním ženám zůstaly zatajeny. A jemu samotnému možná také. Sám se bral za obyčejného a v ničem nevynikajícího.
Dvoržeckij mu nevěnoval moc hezký pohled. „Někteří byli jak ze škatulky a jiní ne,“ okomentoval to, „záleželo na službě a na dnech… ale ti Fritzové se rozhodně drželi jako ze škatulky,“ prohodil bujaře a hlasitě se tomu zasmál, „kdyby si méně leštili a více bojovali!“ Gromovovi bylo jasné, že naschvál neřekl, co vlastně leštili.
Přestal je poslouchat a místo toho znovu upil vodky, pohledem jen tak mimochodem obsáhl pokoj, už byl dost opilý, aby ani neviděl, co vlastně je kolem něj. Jako už několikrát za večer by nejraději vstal a šel ochutnat buchty, co na něj čekaly. Zlatohnědé a posypané cukrem.
Podložil si bradu dlaněmi a na okamžik zavřel oči. Co vlastně znamenal ten Jefimův úsměv, když odcházel z bytu?
Chtěl by ho někdy vidět se skutečně usmát. Plně, radostně a otevřeně. Ale takovým způsobem se smály snad jen děti. Ninečka se tak dokázala smát, byla lechtivá a ještě předtím, než se vzali, a před dětmi tak plná života. Pamatoval si ji usměvavou, možná trochu do větru… Smál se někdy takhle ve svém životě Jefim?
Černovlasý si něco takového těžko představoval. Znal ho takového, že do všech – i těch upřímných – úsměvů se jakoby musel nutit. Ale Jurij nevěděl, zda za to může jeho původ nebo životní zkušenosti. Třeba se Rusalky nesmály – hodilo se to k nim vůbec?
Jediné, čím si byl jistý, bylo, že o rudovlasém přemýšlí každou volnou chvíli, a to nejspíše se nedalo brát za zdravé. Měl se bavit, když už šel pít; míst toho se raději stáhl do sebe a snažil se přijít na odpovědi k otázkám, které nemohl sám od sebe naleznout; ale nejvíce nesprávné na tom bylo, že zrovna tuhle chvíli mohl trávit s Jefimem, ale on místo toho trpěl nechtěnou společnost ani ne kamaráda a sousedky pochybných mravů.

Dvoržeckij otevřel i zvenčí oprýskané dveře bytu, v kterém bydlel a protáhl se přeplněnou kuchyní do pokoje, který jim s manželkou a dětmi patřil. Sousedka z jiného pokoje za peníz a hezké slovo se o děti starala, když nebyl doma a uložila je. Teď mu zbývalo jen je nevzbudit.
Jen ve světle z pouliční lampy, co svítila před domem, se začal svlékat z kabátu. Dvě postele téměř u sebe, skříň a menší postel v druhém rohu – celý svět jeho rodiny. Když stavěl železnici, měli se lépe. Vlastnili malý domek v nové osadě, se světnicí, kuchyní a ložnicí. Tedy to bylo jiné – méně rodinné, více městské.
Nadechl se těžkého vzduchu, v kterém byla cítit manželčina nemoc, přestože ona sama ležela v nemocnici. Měl pocit, jako kdyby se dusil. Slibovali mu víc a on se nechal zlákat nabídkou, než-li by ji přijal ze stranického přesvědčení. Říkali, že prozatím se musí tvářit a nevzbuzovat podezření, až za zásluhy mu dají, co slíbili. A mezitím jeho třemi po sobě brzo narozenými dětmi oslabená manželka v téhle špíně onemocněla. Kdyby nebyl opilý, takhle s bídou své rodiny před očima, by si určitě mnohé vyčítal.
Dvě děti spaly na jedné z větších postelí, poslední – to nejmladší – samo zabalené v peřinkách v té menší v rohu. Starší byly dvě holčičky, narozené po roku po sobě, a právě to nahlodalo zdraví jejich matky nejvíce. Byli jí podobné, ve svých čtyřech a pěti letech měly ryšavé vlásky a baculaté obličeje. Snažil se, aby nestrádaly a hezky rostly. Vypadaly skoro jako dvojčata.
Vyzul si boty, než přešel k posteli s kojencem a z lahve ochutnal, zda mléko není zkažené a nestojí u postele už příliš dlouho. Nebylo tomu tak. Rozepl si košili a opatrně se položil vedle svého synka. Byl celý chladný a málem se rozplakal, protože ho otcův pohyb po posteli probudil. Avšak Oleg si ho přitáhl k holé kůži, aby cítil jeho vůni – chlapec se dal oklamat, už den předtím to zkoušeli, jinak by vůbec mléko nepil – a nabídl mu lahev.
Nechutnalo mu, podvakrát dudlík vyplivl, ale nakonec přece jen začal pít.
Dvoržeckij se smířil s tím, že i kdyby se jeho manželka uzdravila, za dobu její nemoci mu synek umře. Byl celý zesláblý, kojený špatným mateřským mlékem příliš dlouho a stejně nenavyklý pít to kravské nebo kozí. Málo plakal, vzdával se.
Muž se nechtěl cítit bezmocný, tak za ním chodil, jen když se pořádně napil a otupil svou schopnost cítit.

Šokalskij se oholil a v tílku a trenkách se vydal do kuchyně, kde už dávno bylo živo, jak Zinaida připravovala nejen oběd, ale i pohoštění na večer. Slavily se její narozeniny, přestože si Štěpán nebyl jistý, zda datum je pravdivé. Snažil se jí pomáhat, ale z kuchyně ho stále vyháněla, přestože takhle doma neměl sám, čím by se zabavil. Přešel až k ní, stála u stolu nad válem a plnila těsto masem. Zezadu ji objal a přivoněl si k jejím vlasům. „Vím, vím, překážím…“ řekl hned, jakmile si všiml, že se nadechuje, aby mu spílala. Políbil ji na temeno a odtáhl se od ní, přestože nevěděl, kam půjde.
Vlastně si chtěl užívat nic nedělání – hlavně všechno kolem jejich případu potřeboval na chvíli hodit za hlavu, aby nepropadal beznaději a nebyl z ní celý frustrovaný –, ale neuměl to. Vůbec ho nenapadalo, jak trávit volný čas o samotě. Jiné neděle byl unavený z práce natolik, že spal téměř do oběda, aby dospal, co přes týden nestihl; naobědval se, poté poseděli s rodinou, udělal práci v bytě, kterou přes týden zanedbával, a večer znovu ulehl brzo, aby měl sílu na další týden práce. Ale společně s cestováním a komplikacemi ve vyšetřování měl spoustu časových mezer – například jízdu vlakem –, v nichž mohl odpočívat, jeho práce se neskládala z nočních zatýkání a výslechu – kromě Kljujeva nebylo koho –, takže ráno vstal ještě před Zinaidou, aby od té doby vůbec nevěděl, co se s sebou.
Nejkrásnější by bylo, kdyby si mohl zalézt do postele se svou ženou, pospávat a mazlit se s ní – to byla jeho představa spokojeného odpočinku. Nicméně jen představa, Zinaida měla svou práci a rozhodně by si takové nedělní odpoledne nevybrala.
Povzdechl si, přešel k oknu, aby se podíval ven.
„Nevystavuj se před sousedy,“ prohodila černovlasá. „Celkově by ses měl obléct – takhle slušní lidé v neděli nechodí.“
Šokalskij shlédl na své tělo a pokrčil rameny. Udržoval se ve formě a byl stále ještě mladý, neměl se za co stydět. „Říkal jsem si, že se obleču, až předtím, než přijde návštěva,“ namítl, jistým způsobem rád, že se s ním Zinaida baví a on nemusí už bloudit po bytě, aniž by měl důvod kdekoliv postát. „Sice jsou to jen Larisa se Sašou, ale chtěl jsem se obléct svátečně, když slavíme takový důležitý den,“ dodal a nakonec se pousmál. „A vůbec… maminka by ti měla pomáhat místo čtení románu – nebo spíše při čtení románu, však vždy při vaření čte – abys byla na večer odpočatá a užila si oslavu.“
Černovlasá mu věnovala dlouhý pohled, než zakroutila hlavou a pokračovala v práci. Její manžel měl i tuhle bezstarostnou stránku, i když ji zase tolik neprojevoval – asi že jindy měl starosti a byl unavený –: mnohem víc ho zajímalo oblečení a společenská zábava než Zinaidu. Oslava narozenin pro ni skutečně nebyla nic natolik úžasného, aby se na ni těšila. Slavila, protože Štěpán chtěl slavit, a na rozdíl od jiných věcí, které po ní Štěpán chtěl, slavení nebylo ničím nepříjemné – u jídla a pití se pobavit s přáteli ji nic nestálo. Že musela nachystat pohoštění? O jeden nebo dva pokrmy více – to také nestálo za řeč, když stejně denně vařila.
„Vezmi si alespoň kalhoty,“ požádala ho nakonec, jako kdyby vůbec neposlouchala, co jí předtím říkal. Někdy si připadala jako jeho matka a připomínalo jí to, že reálně je dělí deset let, o které je ona starší.
Nerozuměla tomu, jak dokáže žít život v naprosté lži. Nic nebylo skutečné, snad by se ani nedivila, kdyby připravované pirožky ani neexistovaly. Chvílemi Štěpánovi záviděla, že dokáže mít dobrou náladu.
Muž si ji prohlédl, než se postavil do pozoru a s tichým „ano, soudruhu generále,“ jí zasalutoval, než se vydal z pokoje. Užíval si rozpustilost, na kterou neměl pro tvrdý výcvik a službu čas, když dospíval?
Chytla ho za ruku, když procházel kolem ní, čímž ho navedla, aby se zastavil a překvapeně se na ni podíval. Nepatrně se na něj usmála – přestože oči měla najednou smutné, už ne ledové – a druhou ruku od mouky mu položila na tvář, než se postavila na špičky, aby ho něžně políbila na rty. Byl ten jediný, kdo ji měl rád, přestože znal pravdu, a skutečně se snažil, aby její život přes všechnu přetvářku byl snesitelný. „Můžete se se Zojou učit tady u stolu, pokud tě opravdu z kuchyně dneska nevyženu,“ zašeptala nakonec. Nepřímo přiznala, že jí nedělá problém s ním trávit čas.
Šokalskij se šťastně usmál a pohladil ji po tváři. Věděl, že na ni teď nesmí příliš tlačit, takže přestože po tom toužil, nepřivinul ji k sobě a ani pevně neobjal. V takové chvíle byla jako plaché zvíře, kdyby ji vyděsil, už nikdy by se k němu znovu nepřiblížila. „Generále,“ prohodil pobaveně a mrkl na ni, než se vydal si přece jen obléct kalhoty, přičemž si oprašoval tvář.
Natáhl na sebe staré kalhoty, v jakých by nejspíše z bytu už nevyšel, jak byly celé ošoupané, než se vydal do obývacího pokoje. Políbil do románu začtenou matku na spánek – bolely ji klouby, tak ten den zatím vůbec nevstala z postele – a podíval se, čím se zabývá jeho dcera. Nejspíše tím, že pocházela ze sirotčince, uměla se sama zabavit a hrát si v naprosté tichosti, aby babičku nerušila. Naklonil se ji přes rameno a prohlédl si kresbu, na které právě pracovala. Na její věk to skutečně bylo povedené – nebo mu to alespoň takové přišlo, i když se v umění do hloubky nijak nevyznal. Počechral ji ve vlasech. „Máš nějaké úkoly, s kterými bys potřebovala pomoc?“ zeptal se pak.
Dívka k němu vzhlédla a zakroutila hlavou. „Jen z matematiky, ale asi vím, jak na to,“ řekla, přičemž se natáhla pro sešit, aby mu ukázala slovní úlohu, kterou měli vypracovat.
Štěpán si od ní vzal sešit a přečetl si, co se po ní chtělo, opravdu to bylo jen na krátký výpočet, jaký by mohli odbýt za pět minut nejvíce. Přesto se k dceři sklonil a pošeptal jí: „Půjdeme do kuchyně, já budu předstírat, že tě učím matematiku a ty mezitím takhle hezky nakreslíš Zinečku.“ Prstem přitom poklepal na obrázek. „A dáš ji to na narozeniny.“
Zoja moc nevěděla, jak by na takový návrh měla zareagovat. Nemyslela si, že by se cokoliv, co ona nakreslí, mohlo její nevlastní matce líbit. Skutečně s ní neměla příliš vřelý vztah, i když ze začátku se jí bála mnohem méně než nevlastního otce. Ten ovšem se nakonec ukázal jako dobrý člověk, i když s ní skoro čas netrávil; se Zinaidou bývala častěji, ale o to méně si byly blízké. „Potřebovala bych více času, do oběda to nestihnu,“ přiznala.
„Tak jen uděláme úkol a já tě naučím násobit, jak násobí cikáni,“ mrkl na ni Štěpán, nezlobil se. Opravdu se vůbec nevyznal v kreslení – jeho schopnosti končily u rýsování, a to jen díky tomu, že na vojenské škole se učila geometrie a technické kreslení. „A vem s sebou svoje malůvky, rád bych si je prohlédl… tahle se mi skutečně líbí.“
Narovnal se a vydal do kuchyně, aby se tam mohl posadit ke stolu. Prohlédl si svou ženu s potěšením, opravdu rád se na ni díval. Uklidil část stolu, aby si tam mohli rozložit učení a počkal, než se k němu připojí Zoja.
„Takže… jak byla ta úloha?“ zeptal se Štěpán, když se jeho dcera posadila na vedlejší židli. „Řidič Serjoža by práci zvládl za deset dní, ale pomáhal mu Ivan, který pracoval na sto padesát procent vzhledem k Serjožovi… a také Petr, jehož výkonost byla jen pět šestin té Serjožovy. A soudružka učitelka se ptá, kdy budou mít práci hotovou?“ Nemusel se ani ptát, protože jako špión si musel texty zapamatovat co nejpřesněji v co nejmenším možném čase; čím tajnější a důležitější listiny měl v rukou, tím kratší dobu s nimi mohl trávit.
Zatímco Zoja se musela podívat do sešitu, aby zkontrolovala, zda to skutečně tak bylo, než kývla.
„Nejprve – když Ivan pracoval na sto padesát procent, co to znamená?“
„Že to byl správný soudruh na rozdíl od Petra, který pravděpodobně pracoval pro západ a chtěl zničit…“
„Zino!“ napomenul ji Štěpán, protože to, co říkala, bylo nad míru nerozumné, i když i jemu samotnému to přišlo jako docela povedený vtip. Některé části propagandy skutečně byly až takhle hloupé, i když Šokalskij měl pocit, že si to dokáže uvědomit jen proto, že sám jistou dobu pobýval v zahraničí (což z jeho myšlenek dělalo protirežimní a svým původem zrádcovské). Rozhodně by ovšem černovlasá takhle neměla mluvit před jejich dcerou – mohl by z toho být problém, kdyby dívka to zopakovala ve škole, nebo třeba i nějaké své spolužačce, která by to řekla svým uvědomělým rodičům. Lidé chodily k výslechům i pro méně než tohle – kdo jiný než Štěpán by to měl vědět?!
Zinaida se na něj podívala s leskem v očích, který tam snad nikdy předtím neviděl. Jako kočka, která si chce hrát. Pomyslně do něj praštila ťapkou, ale nevytáhla drápky, aby mu skutečně ublížila, naježila se připravená přijmout útok, zamávala ocasem, ale sama se nechystala po něm skočit.
Bylo v tom něco erotického, na co u ní nikdy neměl příležitost si zvyknout, protože ona taková vůči němu nebyla. Vůbec nevěděl, jak na to správně zareagovat. Pousmála se na něj, než se vrátila k práci. „Myslím to vážně, všichni bychom se měli snažit plnit naše povinnosti co nejlépe,“ řekla pak a věnovala pohled Zoji, „možná jsem to špatně zformulovala.“
Šokalskij vstal od stolu a šel si nalít čaj do sklenice, přičemž se ohlédl po obrazu tatíčka Stalina, který jim vysel v kuchyni. „Tak kolik je sto padesát procet, když bys to chtěla převést na zlomek?“
„Tři poloviny.“ Zoje nerozuměla tomu, co se právě mezi jejími nevlastními rodiči odehrálo. Zadívala se proto raději do sešitu. „Takže teď všechny ty zlomky sečtu a vydělím jimi deset dní?“
Štěpán se vrátil ke stolu a počechral ji ve vlasech. „Přesně tak, jak říkáš. Ale nezapomeň si to upravit, aby se ti to lépe počítalo.“
Dívka jen kývla a sklonila se, aby mohla začít počítat do sešitu. Šokalskij mezitím se znovu zadíval na svou ženu – ten moment, co před chvílí mezi sebou měli, byl pryč a zdálo se, jako kdyby vůbec nebyl. Ale on si jej pamatoval jasně a doufal, že si ho vysvětlil správně, i když s takovou se musel stydět, jaký komplot si připravil na večer.

Když se Gromov probudil, ležel v pokoji sám a za oknem už dávno byl den; možná naopak už se i ten chýlil pomalu ke konci. Převrátil se na posteli a zaskuhral, jak mu na prázdný žaludek alkohol nesedl a chlebu jeho sousedka na stůl příliš nenachystala, aby mohl vodku zajíst, jak se patřilo. Takže se opil a jen málo si pamatoval, jak se vůbec dostal do své postele. Převalil se na břicho a znovu zaskuhral do polštáře, než se zvedl na rukách jako tuleň, aby si pohyb úplně rozmyslel a znovu se položil do peřin. Takový život nebyl nic pro něj!
Otočil se na záda a jen opatrně pootevřenýma očima se podíval kolem sebe. Na stole ležely na talířku a pod čistým kapesníkem buchty, které mu nejspíše Jefim uchránil, aby mu je starší muž nebo chlapec nesnědli.
Jurij se tomu pousmál, ale zároveň se cítil provinile. Zavřel oči a přes obličej si přehodil paži, aby ho nerušilo světlo. Necítil se ještě na to, aby vstával, i když zůstal celý den ležet v posteli, nejíst a nepít, také nebyl dobrý nápad.
Kljujev vypadal, že se právě vrátil z procházky, protože měl vlasy spletené, jako kdyby byl v práci, ale co se nedělí týkalo, po bytě je nosíval v ležérnějším copu. Nakoukl do pokoje, a když zjistil, že už je druhý vzhůru, protože ten se znovu se zaskuhráním převrátil na břicho, odešel, aby se vrátil s hrnkem vody.
Posadil se vedle Jurije a dlaní ho opatrně pohladil po zádech. „Měl byste doplnit tekutiny,“ zašeptal.
Černovlasý na Kljujeva pohlédl a okamžik mu trvalo pochopit, co se po něm chce. Bolela ho hlava, přesto si nemohl odpustit se podivit nad tím, proč to vlastně Rusalka dělá. Když nic jiného, něco mu dlužila – za to, že ji neudal a píše pro ni zhodnocení pracovního dne –, ale to nestačilo… měla by ho tam nechat ležet a skuhrat, protože přesně to si zasloužil, když se včera tak zřídil! Sám sobě se kvůli tomu protivil – o to víc, že to nepřineslo nic dobrého a ani ho to nepotěšilo.
Nemotorně se posadil a vzal si od něj hrnek, aby ho naráz vyprázdnil, poté mu ho podal zpátky. Nadechl se, jako kdyby chtěl něco říct, poté ovšem jen zavřel oči a položil se zpátky na postel. Necítil se na to, aby právě teď cokoliv řešil. Měl se za sebe omluvit, jen nevěděl za co přesně.
Kljujev zůstal sedět na jeho posteli a pozorovat ho. Možná i on měl něco na srdci, co mu chtěl říct. Natáhl se pro hřeben a začal si rozplétat účes a rozčesávat své dlouhé vlasy.
Černovlasého zaujalo, že zůstal na jeho posteli, proto pootevřel oči, aby si ho prohlédl, co dělá. Tahle Jefimova činnost byla jistým způsobem velmi půvabná, i když ji prováděl denodenně a snad i rutině, stejně to působilo, jako kdyby se se svými vlasy mazlil. Gromov zaváhal, než se zeptal: „Můžu se jich dotknout?“
 Starší si dobře pamatoval, jak mu před nedávnem říkal, že si je má ostříhat a to s takovým despektem, jako kdyby byly něco špatného, a teď se jeho vlasů chtěl dotýkat. Pokývl a složil si ruce do klína.
Gromov se posadil a se zatajeným dechem – vůbec netušil, proč ho to tolik vzalo – se dotkl rudých vlasů, nejprve jen volného pramínku u tváře, než ho celý sčesal dozadu, aby mohl vlasy skutečně pročísnout prsty. I přes jejich délku se nikde nezaškudlily a on jimi projel od hlavy až ke konečkům. Pousmál se tomu a stejně opatrně to celé zopakoval, přičemž tentokrát si všiml, jak Jefim zavřel oči a vydal se jeho doteku naproti, jako když si kočka žádá pomazlení. Ještě jednou se ho tedy dotkl, tentokrát ovšem prsty neprojel jeho vlasy, ale pohladil ho po tváři.
Kljujev v okamžení otevřel oči a podíval se na černovlasého až vyplašeně, ačkoliv předtím vypadal uvolněný, teď už to všechno znovu bylo pryč. Odsunul se dál a vrátil se k česání svých vlasů.
Mladší nerozuměl tomu, co na tom bylo špatného – proč mu směl hladit vlasy, ale nemohl se dotknout jeho tváře. Možná právě pro ten pocit, který z toho měl, jak bylo příjemné se Rusalky dotýkat. „Chtěl bys vidět samochod?“ zeptal se ho najednou. „Když tak nadšeně mluvíš o tom, jak se chceš podílet na výstavbě budoucnosti…“ dodal.
Kljujev se pousmál a kývl, přestože rozum ho nutil, aby zůstal ostýchavý, nadšeně mu zazářily oči. Pokud něco skutečně chtěl vidět, byly to všechny stroje, kterými člověk pokořoval přírodu; stroje, díky nimž Svaz vyhrál nad Němci. Přestože věděl o tom, jak výroba je důležitá, a proto si nestěžoval na to, kam ho umístili, aby pracoval; moci řídit takový stroj Jurijovi téměř záviděl.
„Skutečně tomu věříš, že nakonec… nakonec budeme šťastní?“ zeptal se najednou Gromov a tentokrát čekal na odpověď.
Rusalka si ho prohlédla. „A vy, Juriji Borisoviči, nejste?“
Gromov se odmlčel, než zakroutil hlavou. „Bylo mi líp za války, říkal jsem si, že když přežiju, bude všechno dobrý, žena bude v bezpečí, práce se pro mne najde, ale…“ už bylo pozdě se přestat rouhat vůči míru, i když těžko se mu pokračovalo, „žena mi utekla, nic není, jaký mělo.“ Jeho hlas byl ještě tišší, když pokračoval, jako kdyby se obával na něco takového odpovídat. „A tobě to všechno stálo za to, co jsi musel dělat?“
Kljujev si skousl ret a na okamžik odklonil rozpačitě pohled. Co mu vlastně mohl na takovou otázku odpovědět?
„Co jsi všechno musel dělat?“ zajímalo černovlasého nakonec víc, než předchozí otázka.
„Vy si…“
„Ty si,“ opravil ho náhle – dost bylo zdvořilého vykání!
„Myslíš si, že pro mne to bylo, jako by to bylo pro tebe,“ sžil se s tím hned Kljujev a složil si ruce do klína, jak nemohl nic jiného, než klidně sedět a mluvit. „Ale já… mám rád muže, tím způsobem, co oni mě chtěli, mám. V tom jsem byl jako žena, že se mi to hnusilo jen kvůli provedení, ne protože bych muže neměl rád… nebyl jsem, jako bys byl ty. Pro tebe by to bylo mnohem horší.“
Černovlasý si prohlížel jeho tvář a snažil se pochopit, co se mu právě snažil sdělit. Nejspíše by to bylo náročné, i kdyby ho nebolela hlava. Raději se dál ptal a přemýšlení si nechával na to, až se sám bude cítit lépe a úsudek mu nebude nic kazit. „Proč máš rád muže?“
Rusalku zaskočila taková otázka, čekal by snad úplně všechno, ale takovou otázku rozhodně ne. Zamyslel se, než se pokusil popravdě odpovědět. Mluvil pravdu, protože měl pocit, že Gromovovi dluží za laskavost, kdy se o něj postaral, když přišel z výslechu. Splatit mu ji v buchtách bylo málo. Navíc si přece ve Svazu měli být všichni nakonec rovni – i muži z rodu Rusalek milující lidské muže! „Můj otec byl člověk, byl jiný, chtěl jsem patřit do jeho světa. Chtěl jsem mít někoho, jako byl on… Tolja mi ho připomínal nejvíc.“
Gromov tomu nerozuměl, jak mohl někdo jako Anatalij Sokolov zrovna Rusalku přitahovat. Byl příliš hrubý a neotesaný. Pohladil někdy Kljujeva tak něžně, jak před chvílí Jurij?

„Zojko,“ oslovil Šokalskij svou dceru, která se již chystala jít spát, přestože v kuchyni ještě bylo živo, protože měli hosty. Dopil naráz vodku ze sklenice a vstal. „Slíbil jsem ti taneček, no ne? Tak jdeme na to.“ Mrkl na ni a přešel ke gramofónu, aby ho nastavil na nějakou lepší píseň. Přestože hudba hrála jen tiše, o moc ji nezesílil, protože nechtěl rušit rozhovor, který vedla jeho žena s Korněvem a on sám k němu neměl co říct, literatuře nerozuměl.
Vzal svou dceru do uvolněného tanečního postavení a usmál se na ni, přičemž hned ji začal vést v rytmu písně. Vůbec nevadilo, že Zoja neuměla kroky, byl tak dobrý tanečník, že i tak se jim tančit dařilo. Vedl ji kolem stolu a vůbec mu nedělalo problémy, jak je jejich taneční parket omezený. Ani to, o kolik byla Zoja menší než on. Vypadal, že si tanec opravdu užívá. Tiše si prozpěvoval společně se zpěvákem, přičemž dělal hravé obličeje, kterým se dívka nemohla nesmát. Celkově byl uvolněný, a jakoby částečně svým tancem žertoval. I Zoja se při tanci se svým nevlastním otcem bavila. Ve třetí sloce jí prstem cvrnk o nos, když zrovna zpíval o dívce, do které se zamiloval, přičemž se na sebe šťastně zazubili.
Ale po ani ne třech minutách tance přišla řada na poslední refrém:
„Ještě nemnoho, ještě trošičku…
Poslední boj – ten nejtěžší,
A já do Ruska, domů chci,
tak dlouho jsem neviděl mámu.
A já do Ruska, domů chci,
tak dlouho jsem neviděl mámu.“
Nechal svou dceru, aby se s koncem písně zaklonila, než ji znovu postavil a nechal jít. Vlastně si ani neuvědomil, že mezitím co spolu tančili, rozhovor společnosti ustal. Popravdě na něj byl opravdu příjemný pohled. Přestože se od armády očekávalo, že bude i v umění – nejméně částečně ve zpěvu a tanci – zdatná, Štěpán byl výborný tanečník i proto, kolik si to užíval. A že píseň – o tom, jak po všech letech války, co bojoval a prošel půl Evropy, ho čeká poslední boj, který vyhraje pro svou vlast, protože už se těší domů, přestože je nejtěžší – mu byla tolik blízká (i když jeho válčení bylo v pravdě složitější). Teď se jen mohl radovat, že skutečně se domů dostal.
„Tak se běž umýt a spát,“ pohladil Zoju po vlasech a vrátil se ke stolu, přičemž pohledem zkontroloval Zinaidu, zda ji svým chováním nepobouřil. I kdyby se jindy byl schopen na její názor neohlížet, právě slavili její narozeniny, nechtěl jí je znepříjemňovat, i když on samotný si na oslavách raději zatančil, než by vedl dlouhé řeči.
Korněv zakroutil hlavou. „A svou ženu k tanci nevyzveš?“
„Zinečka je určitě unavená, že tohle všechno musela nachystat,“ odpověděl a obsáhl pohledem občerstvení na stole, kterého sice nebylo příliš, ale rozhodně dost. „A to má ona dnes významný den – ne my…“
Larisa k němu nezvedla pohled, když promluvila, a zněla stále ještě nejistě, jak jí Šokalskij svou přítomností opravdu znervózňoval. „Ale vždyť zatančit si s manželem je odměna!“
Štěpán si vyměnil se svou ženou pohled, než jí nabídl ruku. „Pokud nejsi příliš unavená,“ řekl s omluvou v hlase, která byla mnohem hlubší, než jaká se mohla zdát. Nikdy by ho nenapadlo, že pro jeden tanec s dcerou, bude společností naveden do podobné zábavy nutit i Zinaidu, když ta určitě nechtěla. Asi v době míru už jeho schopnosti předvídat nebyly tak vynikající.
Černovlasá přijala jeho ruku a vstala. Šokalský se na ni usmál a přitáhl si ji k sobě, políbil ji něžně do vlasů a postavil se společně s ní do tanečního postoje. Jak se od Rusalky dalo čekat, její tělo bylo v tanci ladné až éterické. Oproti docela nemotorné Zoji to byl naprosto jiný zážitek, a to i oproti jejich běžnému životu, protože opravdu málokdy se naskytla příležitost, aby Štěpán svou ženu vedl.
Tančili jen několik málo minut, ale Šokalskij byl z toho celý rozrušený. Nejraději by hosty vyhodil a donesl si svou manželku do ložnice, aby se jí tam zmocnil. Společně s tou jiskrou, kterou u ní zpozoroval ráno, se musel velmi ovládat. Chtěl se dotýkat jejího nahého těla, co cítil pod tmavě modrými šaty, a zahrnout jí vší něhou, co si o svých narozeninách zaslouží.
Když píseň skončila, Zina se od něj odtáhl, její pohled byl stejně ledový jako vždy. Nedokázal jí potěšit tancem ani svou láskou. „Všechno nejlepší, lásko,“ zašeptal – přestože to myslel upřímně, stalo se to součástí divadla pro společnost, ve které byli –, poté ji něžně políbil na rty a dovedl zpátky ke stolu.
Také se posadil a podíval se na Korněva, jak čekal, že nějak okomentuje i jejich tanec. Ke všemu měl svůj vlastní názor, ale říkal ho jen, když z něho mohl mít prospěch. „A neříkal si náhodou, žes s pirožky pomáhal?“ napadlo ho pak. „Celou dobu se kvůli tomu ostýchám je jíst.“
Šokalskij si demonstrativně jeden vzal a zakousl se do něj. „Zadělával jsem těsto,“ přiznal se, „už jako kluk jsem s tím mámě pomáhal,“ dodal, jako kdyby to vysvětlovalo, proč se do toho pletl i teď. „Vždycky se přes noc všechno nahřálo na pokojovou teplotu, než se zadělal kvásek a nechalo těsto nakynout… dobře, že maminka spí, chodíval jsem tajně nadzvedávat utěrku a uždibovat těsta. Kdyby se to dozvěděla, dala by mi výprask ještě dneska.“ Vesele se tomu usmál – vzpomínal rád na své dětství, život byl v té době jednoduchý…
„Štěpán Valerjevič ti pomáhá s vařením, Zino?“ podivila se Larisa, protože jí to vlastně přišlo dost nemyslitelné. Nedokázala si představit žádného muže, že by sám od sebe se rád motal v kuchyni, když měl, kdo by mu uvařil. Navíc Šokalskij žil s třemi ženami, pokud neměla čas uvařit jedna, zastala její povinnost druhá nebo třetí. Ačkoliv Zojka byla ještě malá, určitě jednoduchá jídla zvládala.
Černovlasá si povzdechla. „Že bych ho o to dvakrát žádala, to ne,“ prohodila a pokrčila rameny, jako kdyby nemohla vzdorovat, když si něco Štěpán umane. „Jiné dny skoro nechodí domů, ale zrovna včera přispěchal celý nadšený a z kuchyně ho vyhnala až babička s vařechou. A když sem ráno vstala, těsto už kynulo a Štěpa si tu spal celý od mouky…“ Zakroutila hlavou, poté si ukazováčkem přejela od koutku úst na bradu, „a takhle mu tekla slina, jako nějakému psovi.“
Korněv se zarazil s pirožkem u úst. „Do těsta?“
Šokalskij se natáhl pro vodku a sám si z ní nalil do sklenice. „Víš co, Sašo?“ obrátil se pak na svého přítele. „Když nesníš, ono neubude,“ řekl a pirožek mu ukradl z ruky, aby se sám do něj mohl zakousnout. Ovšem všiml si, že i Larisa zůstala docela zaražená. „Samozřejmě jsem neslintal – pokud jsem vůbec slintal – do těsta,“ řekl jí. „Že jsem se kdy snažil,“ povzdechl si a vyprázdnil najednou skleničku, co si nalil, poté se zakousl do dalšího pirohu.
Zinaida ho opatrně pohladila po rameni, jako kdyby mu tím říkala, že se na ně nemá zlobit, když ho tak škádlí. Celý její život mohl být ještě méně snesitelný, kdyby se on tolik nesnažil, aby jí ho zpříjemnil, a kdyby na ni tak moc v každém okamžiku nebral ohledy. Nejspíše by ani, kdyby nežili s jeho matkou, po ní nechtěl, aby mu vařila večeře.
„Nic se nedá dělat, když se chce jíst, tak se musí navařit,“ prohodil Korněv a nakonec přece jen pirožek ochutnal. Byl dobrý – plněný masem.
„A kdo ti vaří, Sašo, když nemáš ženu?“ zajímala se Zinaida, aby řeč nestála.
Korněv se zatvářil trpitelsky. „Ráno si namažu chleba, večer taky… a chválím ty naše kuchařinky v práci, jinak bych pořádný teplý jídlo ani neviděl.“
Do toho se zase vložila Larisa, mnohem jistěji, než by promluvila na Štěpána, u svobodného muže se nemusela bát, že zapůsobí, jako kdyby si na něj dělala pomyšlení. „To nemůže být zdravé, Alexandře Nikolajeviči,“ zněla káravě, ale zároveň v tom bylo něco koketního, „musíte někdy přijít ke mne, večeři vám dám.“ Korněv se tomu vesele zasmál, ale pozvání zatím nepřijal.
„Máme to zatím nedomyšlené s těmi večeřemi,“ prohodil zamyšleně Šokalskij, když si vytahoval z náprsní kapsy tabatěrku, aby si mohl ubalit a zapálit cigaretu. „Věřejný stravování je tu proto, aby se ženám ulehčilo a vůbec nemusely vařit. Tak proč dostáváme jen obědy a ne i večeře?“ Ani se nemusel podívat na Zinaidu, protože si byl jistý, že protočila oči v sloup – neměla ráda, když se snažil filozofovat.
„A co bychom dělaly, když bychom nevařily?“ zasmála se Larisa, jak si nejspíše myslela, že muž jen žertuje.
Štěpán se na ni podíval a ona pod jeho pohledem stydlivě sklopila oči, tak svou pozornost přesunul na Korněva, kterému to původně říkal. „Vždyť ženy jsou naše pravé hrdinky, za války zastaly všechny práce, a i teď pracují stejně jako my a ještě se starají o rodiny! Opravdu po nich můžeme chtít, aby ještě vařily? Není to proti našemu přesvědčení?“
Jeho spolupracovník zakroutil hlavou. „Takže chceš po soudružce, aby se lišila od soudruha jen tím, že by měla být krásná?“
Světlovlasý zakroutil hlavou a vyfoukl cigaretový kouř. „Všechny ženy již jsou od narození krásné,“ napravil ho.
Korněv se tomu zasmál. „Povídej mi to ještě chvilku, Štěpo, a já ti to snad uvěřím! Víš, ono to zní pravdivě z úst nějakýho chudáka, co má ženu celou křivou, poďobanou a kulhavou, ale u tebe… vždyť každý, kdo se na Zinu podívá, ti ji závidí.“ Praštil ho do ramene, aby ho příště tak hloupě netahal za nos. „Třebaže mám raději více ruské typy,“ ohlédl se při těch slovech na Larisu, která byla krev a mléko, „tak i já ti řeknu, že tvá žena je jedna z těch nejkrásnějších.“ Znovu nad ním zakroutil hlavou. „No řekni mi, když jsou pro tebe všechny ženy krásné, tak proč jsi právě ty skončil s takovou doslova překrásnou, hmm?“
Šokalskij se tomu jen pousmál. „Se Zinečkou jsem skončil, protože nejsem žádnej myslitel a potřebuji někoho, kdo by na mne dával pozor, když se chován jako hlupák.“
Jeho spolupracovník se hlasitě rozesmál a poplácal ho po rameni, jako kdyby si uvědomil, že skutečně není jediný důvod, aby se s ním o něčem přel. Chytrému napověz, hloupého kopni.
Černovlasá svému manželovi věnovala dlouhý pohled, než od něj raději odsunula pohárek na vodku.
„Vidíte, teď je přesně ta chvíle, kdy se o mne moje Zinečka stará,“ okomentoval její gesto Šokalský.
Po jeho slovech se na chvíli rozhostilo ticho, které přerušila až Larisa. „Ale já si stejně myslím, že žena by měla doma uvařit, to ji přece dělá ženou, že se stará o domov… to ji dělá ženou víc, než když je krásná. A pak ještě děti…“
„Přesně tak,“ souhlasil s ní Alexandr, přičemž si ji se zájmem prohlédl. Nechtělo to více než zbytek večera, než v sobě společně našli zalíbení.

Šokalskij za sebou zavřel dveře od ložnice a podíval se na svou ženu, která stála u okna a pohledem vyprovázela jejich hosty. Měl pocit, jako kdyby bylo v pokoji vypnuté topení, kolik chladu z té drobné bytosti k němu sálalo. Neohlédla se po něm, proto zůstal váhavě u dveří, ale nakonec přece jen vykročil směrem k ní. Věděl, že drážní hada bosou nohou, ale Zinaida nebyla ta jediná, kdo toho všeho už měl dost; i on to cítil, i on potřeboval ze sebe dostat všechen vztek, co se tak dlouho hromadil. Přesto by se nikdy sám od sebe nehádal.
Chtěl se své ženy dotknout, ale ona mu prudce unikla a bojovně se na ně otočila. „Udělal jsi to schválně, celé jsi to naplánoval,“ vyplivla na něj slova tiše, ale o to více nenávistně.
Muž neodpověděl, nepohnul se mu jediný sval ve tváři a v jeho pohledu se nedalo nic vyčíst. Udělal to schválně nebo ne? Nezáleželo na tom. Problém ležel pro něj úplně někde jinde – pro ni možná ne, ale pro něj ano – a tak si nemyslel, že je třeba vůbec odpovídat.
„Pozval jsi ho schválně,“ vyčetla mu znovu. Vždy měl pocit, že jeho manželka má Korněva ráda, protože se spolu mohli bavit i o těch vzdělanějších tématech; spolčovala se s ním proti svému manželovi, aby ho poškádlila nebo možná i urazila, Štěpánovi nikdy nedělalo problém jí to odpustit.
Teď ovšem to znělo, jako kdyby je oba nenáviděla. Otázkou bylo koho víc?
Znovu jí neodpověděl a zůstával celý nehybný jako kámen. Nemyslel si, že jí kdy dal jen okusit téhle své stránky; vždy jí všechno toleroval a odpouštěl, protože se nikdy neprovinila – nebo lépe veřejně nepřiznala – tím jediným, co jí odpustit nemohl.
„Věděl jsi, že ji miluju, a musel jsi to zničit,“ tahle slova nikdy neměla přijít. Šokalskij chytil svou manželku silně za paže a byl si jistý, že na těch místech jí zůstanou modřiny. Přestože vydechla bolestí, v jejím výrazu zůstával vzdor a hořela nenávist. „I já mám právo milovat – tak je to, Štěpáne Valerjeviči! Mám a ani ty mi ho nevezmeš!“
Stisk jeho prstů povolil, ustoupil od ní, aby se mohl posadit na postel. Vždy to podvědomě tušil, že si celou dobu jen něco nalhává. Zinaida celou svou bytostí a podstatou jen lhala a předstírala, nebylo na ní vůbec nic opravdového. Zatímco on jako špión se s ní cítil skutečně sám sebou, její život byl lež.
Proč se vydávala za ženu, když neměla ráda muže? Objevil ji jako poklad, jako naprosto úžasný dar, který nikdy neočekával, že ho vytrhne ze žíznivého života. Byla jeho spásou, bezmezně ji miloval – a přestože to z počátku bylo mezi nimi tak těžké –, poslední roky si myslel, že si ji získal. Proč někdy působila, že ho dokáže mít ráda i přesto, že je muž?
Zachvěl se. Nikoliv pro vlastní bolest, ale protože se sebou sváděl boj – tolik ji miloval, až jí nechtěl ublížit, ale zároveň si zasloužila být konfrontována s pravdou, protože ona ublížila jemu. „Ty ji možná miluješ, Zino,“ zašeptal, protože nikdo z nich nechtěl být slyšen přes dveře, „ale co ona?“
Podívala se na něj, zhluboka se nadechla, ale zůstala mlčet. Rozuměla tomu, na co její manžel naráží. Snad tomu rozuměla i lépe, než on kdy mohl. Zinaida toužila vést normální život, smět být mužem z rodu Rusalek a milovat ženy, vzít si Naděždu a mít s ní dítě. To byl její sen téměř od prvního okamžiku, co se s mladinkou kolegyní seznámila. Ale nic z toho nemohla mít, protože v tomhle životě se narodila jako čistokrevná Rusalka a mezi lidmi se mohla vydávat jen za ženu, nikdy ne za muže. Příliš drobná, příliš křehká, ladná a „zženštilá“.
„Víš, co ona?“ zeptal se Šokalskij odhodlaně.
„Mlč,“ šeptem ho okřikla, nechtěla nic slyšet.
Dříve vždy stačilo, aby Zinaida nechtěla a on by skutečně nemluvil, ale teď se odhodlal vše dotáhnout do konce a ublížit jí, jak si zaslouží. „Vysmála by se ti a byla tebou zhnusená,“ řekl pevně, „hned by běžela tě udat! Nehledě na to, jak se máte rády, nehledě na souznění vašich duší a její dobrou povahu, nikdy by tě nedokázala přijmout… řekla by ti, že jsi zrůda nebo by se na tebe dívala jako na postiže-…“
Zinaida to už nevydržela a vrazila mu silnou facku. Celá se třásla a po tvářích jí tekly slzy, vyslovoval přesně to, čeho se ona obávala, co sama věděla, že by se skutečně stalo. Vždy to potlačovala, aby mohla dál snít, ale teď – vyřčené jejím manželem – to nabývalo skutečné podoby.
Zůstal sedět, prohlížel si ji; pak se prudce zvedl a ukořistil ji, aby kolem jejího drobného těla mohl sevřít své silné paže. Bránila se mu, škubala sebou a zmítala se, ale stejně nic nezmohla. Nakonec se mu ji podařilo zpacifikovat tak, že k němu byla zády. Sklonil se k jejímu ucho a zašeptal: „Nakonec máš jen mě, Zinko.“
Byla to pravda a oba to věděli. Nemusel jí říkat, že ji miluje, ani jí připomínat, jak moc, že ji nechává se chovat jakkoliv chce, nechává ji, aby ho urážela a vzdorovala mu, přičemž se vždy jen snaží ji držet v bezpečí a zajistit, aby byla šťastná, kolik jen může.
Opřela se zády do jeho hrudi a zavřela oči. Nebyl to on, koho nenáviděla, byl to její osud, že se narodila mužem, ale u Rusalek. Štěpán nemohl za nic, čím si musela kvůli tomu projít; bez něj by teď těžko vůbec žila, natož aby byla v takovém pohodlí a přepychu. Dával ji všechno, co mohl, a bral si zpátky vlastně málo. Ona se provinila, že mu nebyla schopná dát víc alespoň z vděku. Možná se ho snažila nenávidět, protože se do něj snažila zamilovat, ale nemohla. To mužské v ní prostě nemohlo.
„Štěpo,“ vzlykla teď již krotce a vysíleně, „já za to nemůžu, Štěpo.“
„Já vím,“ v jeho hlase byl soucit, kamsi se vytratil ten tvrdý muž, jakým dokázal být, ale na svou ženu téměř nikdy nebyl. Uvolnil sevření jejího těla, posadil se i s ní, přičemž si ji stáhl na klín. Objal jí jen jednou rukou kolem pasu, druhou jí shrnul vlasy z šíje a opřel se o odhalenou kůži rty. „Já vím, jaké to je, když si nemůžeš pomoct. Když nemůžeš najít zalíbení…“ dodal a zavřel oči. „Kdyby to bylo možné, nechal bych tě jít, dal bych ti, po čem toužíš, smířil bych se, že přestaneš být moje… jen kdybys mohla být šťastná. Věříš mi?“
Rusalka kývla a natočila se na něj, aby mohla prsty projet jeho vlasy a zadívat se mu do obličeje. „Věřím, promiň, že…“
Položil jí prst na ústa. „Neomlouvej se,“ řekl a povzbudivě se na ni usmál, jako kdyby všechno mělo být brzy dobré, přesně takové, jako oni to chtějí mít. Ten úsměv byl nucený, ale myšlený upřímně.
Zinaida zapomínala, o kolik mladší je její manžel, ale když se usmíval, připomínal mladíka, kterým by stále měl být, kdyby mu nevzali léta špionáží. I ona sama mu určitě vzala léta… Položila mu svou drobnou dlaň na tvář a palcem pohladila vějířek vrásek v koutku jednoho oka. Zasloužil si víc, než co ona mu nabízela, ale nemohl to stejně jako ona získat. Zbyli si – ovšem s tím rozdílem, že on si našel cestu, jak se do ní zamilovat. Ona dostávala vše a nemilovala, on nic, ale mohl milovat. Kde osud propadl takové touze po ironii?
„Udělá ji Saša šťastnou?“ zeptala se nakonec, čímž projevila snahu se smířit s realitou a plánem Šokalského.
Ten pokývl. „Hodí se k sobě, nejsou komplikovaní a zvláštní, my bychom jim jen našim zájmem ublížili.“
Rusalka v tu chvíli pochopila, že Korněv se jejímu manželovi líbí jako muž… byli si tak blízcí ve svém utrpení, jak ho kdy mohla jen na chvíli nenávidět?


12 komentářů:

  1. Uf. Drsné. Ne vždy dostaneme, co chceme. Ne vždy to však takhle bolí.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A občas dostaneme, co chceme, ale bolí to ještě víc. Život je... no, zůstává životem, v dobrém i ve zlém, v radosti i bolesti. Ale je pravda, zatím je tahám všechny dost "po zemi"...

      Vymazat
  2. Tak takhle to mají ti dva příliš jiní na lásku , jen doufám že to poznání by mohlo Zinaidu popostrčit ke Štěpovi ,celou dobu jsem Jurimu říkala nepij tu vodku a běž dom , no a teď to má :) , děkuji skvělý díl naše dvě rusalky jsou každá jiná ale obě je mám ráda

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kdybych byla čtenář - o svých autorských plánech nemluvím, to by byl spoiler xD - taky bych si přála, aby Zinaida byla schopná udělat Štěpu skutečně šťastným, bych jí pak taky říkala Zinečka. :)
      Myslím, že Jurij sám si to taky říkal dost! Teď to má, přišel na něj splín. xD
      Jsem ráda, že se i další kapitola líbila. ;)

      Vymazat
  3. krása, jen mi teď tečou slzy

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To jsem právě teď v sobotu potkala náhodou své staré čtenáře a říkali, že mají mé povídky vytisknuté a vytáhnou je, kdykoliv si chtějí pobrečet.

      Vymazat
  4. tak, konecne dohnano x)
    hezky dalsi dil... Jefima nebylo tolik kolik jsem puvodne myslela ze bude :D a kdyz se kouknu na osudy bratru, Zina to mala jednodussi.. (aspon to tak vypada) jen ma se sebou existencni problem...
    Co vlastne na rusalkach delali, co hledali? Zatim nebylo receno ze maji nejake nadprirozene schopnosti.. krom toho ze je lide nevideli/nevsimali si jich...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Asi jak to říkáš, Zinaida to měla v něčem mnohem lehčí... (a mohla by se mít jako v ráji, kdyby byla jiná, ale ona není...)
      Zatím pravda nebyly zmíněny žádné "extra" Rusalčí schopnosti, ale pokud se nepletu, v nějakém odstavci o Jefimovi bylo, že například v táborech potřebovaly méně jídla, mají jinou stavbu těla (pravděpodobně jsou i lehčí) a také na ně působí měsíc. Ale na druhou stranu - Jefim se bere jen za odlišnou "lidskou" rasu.

      Vymazat
  5. Opravdu mě překvapilo, že se Jefim odhodlal, říct Jurijovi jak na tom je se vztahem k mužům. Vůbec bych si nemyslel, že se k něčemu takovému odhodlá.
    Ta Larisa by se pravděpodobně feministickému hnutí moc nelíbila. Budiž jí omluvou, že žije v minulosti. :D
    Vlastně mě ale dost překvapila i ta láska Zinaidy, celou dobu jsem myslel, že má ke Štěpánovi blíž, než přiznává, ale teď dostává jejich vztah úplně jiný rozměr.
    Bude zajímavé, jak se to vyvine dál.
    Kroketa

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nejspíše to bylo celou tou situací - proběhlo mezi nimi něco intimního, Jurij mu řekl své tajemství - a nad ostýchavostí zvítězilo i to, že Jefim nechce být litován; zažil, co zažil, postavil se k tomu nejlépe, jak dokázal, ale když ho někdo lituje (nebo třeba je znechucený tím, co se mu dělo), tak ho to jedině ponižuje. Chce to jednoduše všechno mít už za sebou a být brán jako ten, co "přežil a žije".
      Ale třeba by se feministkám líbil Štěpán... xD
      Jediné, co ti můžu říct, že opravdu to bude zajímavé... xD

      Vymazat
  6. prosím jak to vypadá z dalším dílem , bude brzo?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vůbec teď - kvůli škole - nestíhám :/, takže další kapitola bude, pokud se podaří (dávám tomu tak 50%), až příští týden (když ne, tak ten další). Budu se snažit vydávání příliš nezdržet, ale vážně mi chybí čas...

      Vymazat