Pokud kanibalismus hadů vede k vzniku draků? Je pak lidský cestou k nadčlověku?
Potřebuji nové tělo. A novou duši.
Probíhá oprašování starých spisů - velice sporně a rychlostí blížící se k nule - a nějakou dobu (v řádu stovek let) bude.

Jste tu poprvé a máte problémy se orientovat? Snad pomůžu zde.
Kdyby ještě někdo chtěl vyplnit dotazník pro mé drahé čtenáře - může zde.
Kdybyste měli zájem vyplnit dotazník k Nejen absinthové nejen víle - můžete zde.

Děkuji za vyjádřenou podporu komentujicím. ;)




čtvrtek 27. října 2016

Těžkopádní pro lidské - 14. kapitola

Tak jsem zase týden vynechala... hanba mi!

 mé stížnosti a výmluvy -> Mám sice rozepsané asi čtyři kapitoly dopředu, ale vždycky mi trvá, než tu jednu dokončím a dám tam všechny scény, co chci. (Protože ne vždy se mi zrovna chce psát, co bych psát měla; a když to pak napíšu, tak musím ty předepsané scény upravovat... a teď jsem dokonce kapitolu musela zkracovat, protože už byla moc dlouhá. Hrozné toto.) A taky nemám vlastně místo, kde by se mi pohodlně psalo - už konečně si musím udělat pokoj, rekonstrukce probíhá různě, ale pokoj jsem si ještě neudělala, takže se nemám kde pohodlně usadit, abych vydržela několik hodin psát. T.T A je Halloween, takže jsem pracovala na kostýmu, a teda větší část času spíše smutnila a vzpomínala, jak legendární halloweenské oslavy jsem za mládí dělávala.<- mé stížnosti a výmluvy.

Takže přeji příjemnou četbu, děkuji za komentáře a budu doufat, že příští čtvrtek budu mít kapitolu, abych vám ji mohla vydat. :)
(A ještě bych se chtěla zeptat - jsou nějaké stránky, kam chodíte hledat povídky? Kam bych se mohla vnutit?)

TĚŽKOPÁDNÍ PRO LIDSKÉ

"Na člověku je nejsmutnější, že má krásné myšlenky, ale není schopen se jich držet. Pak jsou všechny ideologie dobré, ale zůstávají pouhou utopií, protože to charakter člověka je špatný, lidstvo samo o sobě je špatné."

[14. kapitola]



Už za dveřmi rudovlasý slyšel, že je v kuchyni živo. Nějaký lomoz a pronikavé dětské pištění. Docela jej to překvapilo. Ten den chodil domů první, proto si již předcházející večer dal močit fazole, aby z nich dnes mohl uvařit máčku; byla to pro něj vesměs jediná příležitost v kuchyni pobýt déle a nemuset neposlouchat Něvzorovu kritiku na své vaření. Jindy z kuchyně spíše utíkal, protože čím déle v domě bydlel, tím měl větší potřebu se ozvat, ovšem nechtěl si se starším mužem zkazit vztah – co se netýkalo vaření, docela jeho práci (hlavně úklid a praní) chválil. Navíc rád trávil čas o samotě s chlapcem – nechal ho nahlas číst noviny a mezitím obstarával domácnost. Ale už dole u Bělkinové zjistil, že Gromov si Grišku vyzvedl a ta chvíle svobody se konat nebude.
Otevřel dveře a už jen zahlédl, jak Jurijova záda mizí v pokoji. Pousmál se tomu a začal se svlékat z kabátu.
V bytě bylo příjemné teplo, protože už se chvíli topilo. Po příchodu z takového nečasu, jaký byl venku, to působilo jako pohlazení. Když si přetahoval přes hlavu svetr, smekl se mu šátek a on ho musel zvednout ze země. Zvykl si ho nosit do práce, protože se tam hodně prášilo a ulpívalo mu to ve vlasech. Ale doma ho nepotřeboval.
Sním tě, sním!“ slyšel z pokoje, což následovala další dětské pištění. Malý Griška měl stále hlas jako děvčátko.
Rusalka jen zakroutila hlavou nad jejich divočením – většina sousedů byla v práci, tak si snad nikdo stěžovat nebude. Zula si i boty, než se vydala umýt si ruce a prach, který jí v práci ulpíval za krkem. Pak začala vařit. Brzy na to vběhlo do pokoje dítě a schovalo se mezi jeho tělem a kamny. „Pozor, ať se neopálíš!“ Položila mu ruku na temeno hlavy, jak se na ni dítě přitisklo. A ohlédla se po Jurijovi, který Grišku následoval.
Ten docela udýchaně stál u stolu. „Tak se schovávat za máminy sukně,“ ujelo mu a ani si to v první chvíli neuvědomoval. Griška se jen více přitiskl na Jefima a zabořil mu hlavu do břicha.
Jaktože jsi doma, Juriji?“ zeptal se rudovlasý a na jeho poznámku vůbec nereagoval.
Muž přešel za nimi, svou dlaní na okamžik přikryl tu Kljujevovu, která spočívala na Griškově hlavě a naklonil se k němu. „Došlo palivo,“ řekl pak, „tak nám změnili směny. Buď se to spraví do týdne, nebo nás přeloží na jiné práce.“
Starší si ho prohlédl. „To mne mrzí,“ řekl upřímně a vzhlédl k němu, aby si mohl prohlédnout jeho výraz. Chtěl vědět, co si o tom celém myslí. „Je to nějaký problém se zásobováním? Nebo něco s těžbou?“
Jako kdyby někdo něco bližšího řekl,“ povzdechl si černovlasý, až teprve tehdy sundal dlaň z té Kljujevovy a přesunul se k hrnci s černým čajem, aby si ho nalil do hrnku. „Ale nějaký skutečný problém to bude, jinak by říkali, že nové palivo dorazí, jako to tvrdili celý poslední měsíc.“
Bylo by snad lepší, kdyby předem plašili, že budete muset stavět rukama?“ usmál se na něj povzbudivě Kljujev. „A teď povídej, co si udělal Griškovi?“ Odtáhl chlapce od svého pasu a prohlédl si ho. Měl trochu vlhké tváře od slz.
Zlechtal jsem ho,“ odpověděl na jeho druhou otázku Gromov a počechral chlapci vlasy. „Zlobil...“
Rudovlasý si prohlédl dítě, které vůbec nevypadalo, že by to bralo jako trest; ovšem nejspíše už dospělo do chvíle, kdy se mu taková hra přestala líbit, tak se uchýlilo do bezpečí. To byl důvod, proč lechtání bylo na hranici zábavné hry a trestu, když se lehtalo příliš, přestalo být příjemné. Políbil ho na čelo a znovu se postavil, ale dítko ho zase objalo. „To bych chtěl vědět, jak takhle budu vařit.“
Může uvařit Jurka,“ zamumlalo dítě do látky košile Rusalky. „A my si můžeme jít číst,“ nabídl pak. „Nebo kreslit.“
Jefim pohladil chlapce po hlavě. Byl rád, že si na něj tolik zvykl. „Můžeme vařit všichni... a všichni si číst, protože ty fazole potřebují dlouho, než vůbec změknou,“ navrhl. „Pokud to nejsou úkoly, kterým se tolik snažíš vyhnout.“ Přestože shlížel dolů na chlapce, postřehl, jak Jurij kýve hlavou.
Trošičku,“ přiznal chlapec a podíval se na něj svýma zářivýma očima.
Tak to se k našemu vaření a čtení můžeš připojit až potom, co si je vypracuješ,“ řekl mu Kljujev a pokrčil rameny, jako kdyby s tím se nedalo nic jiného dělat. „Běž, Grišulo, nebo to budu já, kdo tě zlechtá... a já na to mám speciální techniku,“ pohrozil mu.
Chlapec se nakonec od něj odtáhl a se sklopenou hlavou chvíli počkal, jestli si to Jefim nerozmyslí, než se vydal do pokoje, aby si mohl učení přinést do kuchyně, když už se skutečně učit musel. Gromovovi to většinou nakonec nedalo a vždy mu radil, byl v tom mnohem vstřícnější – možná i vzdělanější – než Něvzorov nebo Rusalka, i když ani on nezvládl celý obsah nynějšího školního učiva. Vzdělání se začínalo hnát v exaktních vědách kupředu, protože Svaz potřeboval získat náskok nad Západem.
Černovlasý využil chvíle, aby si ukradl letmý polibek na rtech Jefima, kterým ho chtěl již přivítat. „Tak speciální techniku?“ pozvedl obočí. „Předvedeš?“ přišlo mu přirozené ho takhle škádlit.
Rusovlasý se na něj otočil, ale založil si jednu ruku v bok. „Moc riskuješ,“ vyčetl mu, přestože se po jejich polibku pousmál.
Je to jen dítě,“ zašeptal Gromov, „co by on mohl vědět?“
Kljujev zakroutil hlavou. „A co víš ty? Když ani nepoznáš kalhoty od sukně?“ takže nakonec si všiml toho prvního komentáře o Griškově schovávání se. „Když se tak na tebe dívám, asi je dobře, že budeš mít více volna,“ dodal pak, stejně už se chlapec vracel zpátky. „Ukaž,“ sáhl muži na čelo, „jsi více ulítaný než on. Sedni si ke kamnům... udělám ti medicínu na nachlazení.“
Černovlasý protočil oči v sloup. „Nic to není,“ mávl rukou. Podal si z police láhev a přilil si do čaje vodku. „Tahle medicínka stačí,“ mrkl na něj laškovně. Nakonec se ovšem posadil do tepla přímo ke kamnům. Bylo tam příjemně, navíc měl dobrý výhled na Jefima, jak se pohybuje po kuchyni. Vytáhl si tabák a začal balit cigaretu. „Přejde to do týdne.“
Starší jen zakroutil hlavou, ale nijak to nekomentoval. Místo toho dal vařit fazole do vody. „Máš s tím více zkušeností,“ přiznal pak, „Rusalky nebývají často nachlazené,“ objasnil nakonec, „náš způsob života přece jen byl trochu jiný. Vesměs stále venku...“
Gromov nevěděl, co by mu na to měl říct. Uvědomil si ale díky tomu, že celkově se nikdy příliš nevyptával a nebylo mu ani nic řečeno o tom, jak vypadalo místo, odkud Kljujev pocházel. Cítil, že ta chvíle je na rozšiřující otázku vhodná, ale před Griškou o tom nechtěl mluvit. Chlapec by mohl předat informace lidem, kteří nesměli nic vědět – tedy všem lidem kromě již zasvěcených do existence Rusalek.
Dnes mi oznámili, že mne chtějí vyfotit,“ vzpomněl si po chvíli ticha rudovlasý – možná přemýšlel o tom samém –, o čem si chtěl promluvit s Gromovem. Posadil se na židli a postavil ji tak, aby byl čelem k muži, který seděl u kamen. „U stroje, jak vyrábím součástky. Do novin.“ Nechal to vyznít a čekal na reakci druhého.
Tvá národnostní menšina dostane tedy příležitost oficiálně?“
Kljujev pokrčil rameny. „Přišlo to brzy,“ utrousil a okamžik se jen díval do mužových očí, jak se v nich snažil najít odpovědi na všechny otázky, které vyvstávaly díky téhle nové situaci. „Je pravda, že pracuju poctivě a mám dobré počty hotových výroku, a Kirijenková asi je spokojená z těch hodnocení... ale čekal jsem, že to bude trvat roky.“
Třeba je vás potřeba,“ pokrčil černovlasý rameny.
Je nás malinko, aby nás skutečně mohlo být potřeba,“ odmítl Kljujev.
Černovlasý vstal a položil mu ruce na ramena. „Někdy je potřeba jednoho muže,“ řekl mu vážně, „nesmíš se začít bát toho, že se ti plní sny. Pokud chtějí, aby si byl v novinách, tak k tomu mají důvod.“
Důvod k tomu určitě mají,“ pokývl starší, „ale to neznamená, že dobrý.“
Gromov se narovnal. „Zapomínáš na to, když věříš v budoucnost, že každá budoucnost je budována právě dnes. Každý článek v novinách má dobrý důvod, proč v nich je právě on. A to mi připomíná, že jsem dnes ještě tisk nečetl.“

Borise zaujala taška, kterou Zinaida položila na stůl v kuchyni, protože to v ní zacinkalo. A když zvedl hlavu on, tak to samé po něm zopakoval i jeho pes. Oba zpozorněli a dívali se na ženu, jak postupně vytahuje jednotlivé potraviny. Neměli nouzi – v obchodě věděli, kde její muž pracuje, a podle toho se k ní také chovali: běžně dostávala podpultové zboží.
Nakonec se starší muž postavil a přešel za ní, jak ho zaujalo, že koupila i maso. Chvíli si ho podezřívavě prohlížel, než ho vyrušila trochu nahněvaná otázka Zinaidy: „Co?“ Vzal si maso a přičichl k němu.
Chcete slyšet pravdu, švagrová?“
Černovlasá přivřela oči a zamračila se na něj. „Nebude mi vykládat muž, který tu nežil za války, žádnou pravdu o jídle,“ zakroutila hlavou. Vzala mu maso z ruky a uklidila ho, kam patřilo. „Sehnala jsem to nejlepší, co jsem mohla,“ dodala pak.
Muž pokrčil rameny a posadil se zpátky na divan. „Omlouvám se,“ prohodil pak, jako by to ani pořádně vážně nemyslel, „jsem lovec: jím maso ze zvířat, které ulovím. Čerstvé.“ Zinaida přemýšlela, jestli nepochopil, že o tom nechce slyšet nebo si nemohl i tak odpustit svou poznámku. „Ale není tak hrozné,“ dodal ještě a prohlédl si ženu, zda se tím její nepřístupný výraz změní. Když nezměnil, odmlčel se na tak dlouho, než vyndala sklenici s vodkou. „Můj bratr se má zítra vrátit?“ melodie otázky v tom byla jen velmi slabá.
Měl by,“ souhlasila žena. „Předpokládám, že na večeři bude doma. Většinou se ji snaží stihnout... a kdyby ne, ohřeji mu jídlo v noci.“ Uklízela zbytek nákupu, přičemž ale láhev nechávala stále na stole. „Tohle je druhá cesta ve dvou týdnech a to stravování při cestování... no, raději nechci vědět, co ve vlaku jí! Takže si zaslouží něco lepšího.“
Boris jen pokýval hlavou. „Takže dneska naposledy?“ pokývl k lahvi. Stalo se to nějakým jejich zvykem, že večer s ním Zinaida vypila panáka, aby jí v noci bylo tepleji, přičemž si spolu nenuceně – jen když měli potřebu něco druhému sdělit – povídali. Dalo se říct, že se docela sblížili.
Myslíte, že po nocích raději sedím v kuchyni, než bych byla v posteli s manželem?“ odpověděla mu otázkou s náznakem úsměvu v jejím tónu.
Pokrčil rameny. „To se dozvíme,“ prohodil a sledoval ji, jak láhev schovala. Možná ho tím zkoušela, ukazovalo mu svou nadvládu, když jedině ona měla pravomoc rozlévat vodku. „A dnes bude k večeři...?“
Brambory,“ odpověděla jednoduše a na chvíli odešla z kuchyně, aby se mohla převléci do domácích šatů a svázat si vlasy. Když se vrátila, přestože na sobě měla méně hezké oblečení, vypadala stále stejně upjatě a nepřístupně. Přesto podrbala na hlavě psa, který si pak znovu znuděně lehl pod divan. „Čím se tady živí?“
I v městě se dá něco ulovit, i když to dvakrát není nic skvělého, tak pořád lepší než brambory,“ odpověděl jí muž a cukly mu koutky při jejím výrazu. „Pořád si všechno tak neberte, švagrová. Vždyť víte, že nejsem proti vám. Jen tam žijem jinak.“ V sedu se sklonil, aby i on poplácal psa. „Ten pes je skvělý lovec... a nepotřebuje moc, psovi se nikdy moc nedává, protože jinak by zlenivěl. Stejně jako by se neměl pouštět do obydlí. A dívejte, švagrová,“ ukázal na něj, „asi vám tu nakonec zůstane. Na jaře už z něj bude čuník – žrout brambor.“ V okamžik na to se tomu začal smát.
Černovlasá se k oběma otočila zády a začala si připravovat, co potřebovala, aby mohla začít vařit večeři.
Nemohl bych být hospodářem a chovat zvířata na maso,“ začal po chvíli ticha Boris. Zdálo se, že v Zinaidě skutečně našel člověka, s kterým rád mluvil. I když se stále nezbavil své trochu zvláštní a strohé stavby vět. „Přijde mi to kruté.“ Zinaida se na něj jen otočila a pozvedla obočí. „A není? Hospodář celou dobu pěstuje třeba krávu, poklouzí ji a ona celou dobu od něj nečeká nic než to nejlepší, a pak jednou ji zabije. Zatímco všechna zvířata v lese vědí, že se lovce – nepřítel; nic dobrého od něj nečekat. Je to méně kruté, lovec je k zvířatům upřímný. Je jako jedno z nich... a kdo by vyčítal vlkovi, že ulovil zajíce?“
Proto jste opustil rodinu?“
Na to jsem přišel až tam,“ zakroutil hlavou. „Odešel jsem, protože se naskytla příležitost. Byla to neklidná doba a to místo nabízelo klid. Jen... nedokázal jsem si ani představit jaký... a že na tolik let.“ Poté, jako kdyby si na něco vzpomněl, pokračoval až po odmlce. „Ani jsem nevěděl, že probíhá nějaká válka... byl jsem zvyklý za ty roky, že někdy nikdo nepřijede. Hned ze začátku nám naslibovali, že dovezou později víc: zásoby, oblečení, výbavu... a místo toho nás tam nechali dva roky jen tak. V třicátých letech znovu... a v čtyřicátých už se to pak dalo čekat. Vůbec jsme o válce nevěděli.“
Zinaida si ho prohlédla, „Štěpán je hrdina. Jak se cítíte, když jste všeho byl jednoduše ušetřen?“
Čeho jsem byl ušetřen?“ prohlédl si ji klidně Boris. „Hned v několika měsících jsem přišel o druhého lovce, protože to nezvládl... a zbytek do těch dvou let jsem tam byl jen já a pes. Celou dobu tam chodili muži, kteří to nemohli zvládnout a umírali. A za poslední tři roky můj nejlepší přítel ztratil syna, co jsem ho pomáhal vychovat... roztrhal ho medvěd, i toho nejlepšího psa, protože ten se ho snažil bránit... a nakonec ten přítel se nevrátil z lovu. Čeho jsem byl ušetřen?“ Na sucho polkl – dal by si lok kořalky. „Mám nějaké vzpomínky na válku ještě za cara, na rudé proti bílým... ale vůbec mi nepřijde, že bych byl ušetřen, když si se vzpomínkami na války srovnám to, jak jsem žil poslední roky. Mám ten život rád, ale rozhodně není něžný...“
Žena mu na to nic neřekla. Vlastně měla to štěstí, že jí za války na nikom nezáleželo. Její bratr přežil, matka jejího tehdy budoucího muže taky, se Štěpánem si začali být bližší až později a Zoju by nikdy nepoznala, kdyby válku nepřežila, tudíž by za ni také nemohla truchlit. Patřila k těm ojedinělým šťastlivcům, kteří nikoho neztratili.
Muž si ji prohlédl. „Chápu, muselo to být těžké... starat se o dítě a starou ženu, když byl můj bratr ve válce. Nedokážu představit, jak moc těžké to bylo pro každého, koho se válka dotkla... jen – někdy je mír a klid také těžká doba.“
Teď žijeme díky Straně v blahobytu,“ usmála se na něj žena jen chladně a jakmile postavila brambory na plotnu, odešla z kuchyně, aby se mohla věnovat jiným domácím pracím a přípravám na příjezd svého může.
Jaké by to bylo, kdyby Zinaida opravdu žila takový život za války? Kdyby – v prvé řadě byla skutečná žena – se nechala před Štěpánovým odjezdem zbouchnout… tím dobře vychovaným a slušným chlapcem, který se jí podle vlastních slov v té době bál; kdyby skutečně vychovávala dítě v domácnosti, kde sotva měli co jíst ona a Štěpánova matka, kdy musela dojíždět do továrny, aby i ona napomohla vítězství a měli alespoň to málo jídla na příděly; kdyby vychovávala dítě za bombardování a strachu, že Fritzovi se podaří Moskvu dobít a celý národ zahyne... a přitom každý den by mohl zemřít Štěpán, její milovaný a otec dítěte.
Až teď si uvědomila, o kolik jinou ženu z ní tahle vymyšlená historie dělala. Pro Štěpána to nebyla až taková změna, ale pro ni ano. Postarala se jen o sebe a starou matku, měla dost času na práci a o nikoho na frontě se nebála. Byla mnohem menší hrdinka, mnohem méně statečná a pevná, než ten příběh z ní dělal. A ostatní ženy – i ty starší, s nimiž se znala – tohle nejspíše prožily, byly takové statečné hrdinky lidu, ale ona ne... zasáhlo ji to víc než špatná pověst, kterou by získala, kdyby někdo více přemýšlel nad věkem Zoji a Štěpána.
Nejspíše nakonec neměla tak dobrou pověst, jak si myslela. Starší dívka svedla šestnáctiletého chlapce vracejícího se z internátu, hanebná to poběhlice bez kousku studu... a hle, jaké postavení si tak získala!

Gromov se několikrát převrátil na posteli, než otevřel oči a nespokojeně se podíval na rozsvícenou lampu. „Proč jsi vzhůru?“ zeptal se Jefima, který mezi postelemi seděl u svého kufru a přebíral se oblečením, co si stále do něj skládal, protože pro něj nikde nebylo místo. Černovlasý si lehl na bok, aby na druhého muže dobře viděl.
Co si mám vzít na sebe?“ prohlédla si ho Rusalka. „Tohle všechno na mně visí, jako kdybych byl nějaká vychrtlá kreatura!“
Na Jurije takhle uprostřed noci bylo něco takového moc. Otočil se na záda, promnul si tvář, poté se posadil a nakonec se sesul na zem do toho i bez kufru a Jefima nedostatečného prostoru mezi postelemi. Pohladil druhého po zádech. „O oblečení nejde.“
Nechci představit Rusalky světu takhle,“ Jefim sklonil hlavu a v rukách sevřel košili, co zdědil po nějakém mrtvém vojákovi – jako ostatně všechno své oblečení –, „nejsme nějací... matka by se za mne styděla, kdyby mne takhle viděla chodit. A pokud se to dostane k ostatním, tak si řeknou, že-“ zakroutil hlavou, „řeknou to všechno, co říkali celou tu dobu. Nejsem hezký, jen matce na ostudu.“
Nejsi hezký?“ černovlasý nevěděl, jestli dobře slyší, protože druhý mluvil zmateně a potichu. „Otoč se na mne a zopakuj to.“
Rudovlasý nechal být svou košili a otočil se tak, aby byl čelem k druhému. „Nejsem hezký... mezi Rusalkami.“ Zůstal se dívat do jeho tváře, jak čekal na reakci. „Neměl jsem si střihat vlasy,“ neodpustil si dodat, co ho napadlo a trápilo, přestože s tím již nemohl nic dělat.
Černovlasý zakroutil hlavou a políbil ho. „Jsi krásný, čtenáři novin neuvěří, že jsi skutečný, jak moc jsi krásný,“ zašeptal a pohladil ho po tváři. Znovu se vpil do jeho rtů, tentokrát naléhavěji. „A strana tě chce vidět jako dělníka, v pracovní kombinéze. Žádné bůh ví co jste nosily jako víly, žádné tradice.“
Co když si to teď celé pokazím?“ zeptal se zoufale starší a vzal Jurije za ruce, jak potřeboval oporu. „Na tohle nejsem připravený...“ přiznal a opřel si čelo o jejich opřené ruce. O tohle tady skutečně šlo...
Mladší ho pohladil po hlavě. „Zvládneš to,“ řekl, ale neznělo to dost důvěryhodně, protože u toho zívl. Přece jen toho spánku moc neměl a takhle ho přerušovat nebylo nejlepší. „Pokud to někdo zvládne, tak ji to ty,“ zopakoval, „protože jsi zvládl se přes to všechno dostat až sem.“
Kljujev jeho slovům příliš nevěřil – nikde nebylo napsané (a kdyby bylo, nepřečetl by si to), že když dokázal přežít tolik životních těžkostí, musel se vypořádat i se všemi ostatními. Takový život nebyl. Osud byl vrtkavý a i ty nejsilnější mohla položit vhodně zvolená maličkost.
Gromov ho znovu pohladil po hlavě. „Pojď spát,“ pobídl ho pak, „budu ti ještě chvíli říkat, jak si krásný, protože mne překvapilo, že to o sobě nevíš.“ Trochu nemotorně se postavil a nepouštějíc jeho ruce ho naváděl, aby se k němu přidal na posteli.
Přestože se starší tomu pousmál, neodpustil si mu připomenout: „Neviděl jsi jiné Rusalky.“
Ale takhle to vůbec s krásou není,“ odmítl Jurij a sklonil se pro polibek, „krása se nesrovnává. Když jsi krásný, tak jsi. A nejsi méně, když i někdo jiný je krásný.“
Rudovlasý mu položil prst na rty. „Říkáš hlouposti,“ utnul ho v dalším rozumování. Místo toho se tentokrát sám vpil do jeho rtů a nechal se položit do postele, protože to v ten okamžik bylo mnohem příhodnější než pokračovat v rozhovoru. Líbali se a dotýkali už tak snadno, stále si narušovali – i v kuchyni, nejen v soukromí jejich pokoje – svůj osobní prostor a oběma to přišlo přirozené. Asi přece jen jejich vztah začínal být méně těžkopádný a nejistý.
Kljujev věřil, že byl Gromov upřímný, když mu říkal, že si o něm myslí, že je krásný. Ačkoliv nepoznal tu skutečnou rusalčí krásu, tak mu věřil, že se mu líbí. A to znamenalo hodně, protože nakonec to přece jen začínalo být o nich dvou, nejen o situaci, při jaké si na sebe vzájemně zbyli.
Nechal mladšího, aby se postupně polibky přesunul na jeho krk. Bylo to příjemné a odplavovalo stres. Ani si neuvědomoval, že to má takový rychlý spád, když po chvíli cítil přes nijakou látku Jurijových trenek tlak jeho rozkroku proti svému stehnu. Přitáhl si druhého znovu k polibku a inicioval změnu pozice jejich nohou tak, aby měl Jurijovy boky mezi svými stehny. Pak si ho přitáhl blíž, aby se jejich rozkroky setkaly.
Až do té chvíle to byl příjemný zážitek, ale ten okamžik, na nějž Gromov zamrznul, jak nejspíše nebyl připravený být konfrontován s realitou, Rusalku zklamal. Jurko, nejsem žena a nebudu! „Měli bychom spát,“ zašeptal a opatrně se začal soukat z pod Gromova, ten se nakonec sám přesunul co nejvíce ke stěně.
Zůstaň tady, prosím,“ stihl se vzpamatovat dřív, než byl Jefim úplně pryč. „Já...“
Ten jen zakroutil hlavou. „Dobrou noc a děkuji ti za rozhovor,“ řekl mu jen, než zhasl lampu a uvelebil se na druhém okraji postele. I kdyby se snažili sebevíc, nebylo tam tolik místa, aby si mohli od sebe udržet odstup. A také takhle v noci byla zima.

Zařídit prostor pro tři vězeňkyně se speciálním zacházením nebylo tak jednoduché, jak se to na první pohled mohlo zdát. Nikdo nerozuměl jejich zvláštním požadavkům a prostory byly vždy omezené. Bylo snadné umístit do jedné cely nebo vagónu podstatně více vězňů, než se tam reálně mohlo vlézt, avšak pro vyhrazení tří místnosti už bylo potřeba mluvit s nadřízeným. A toho se přinejmenším ani jeden z nich nechtěli účastnit. Už jen podávat mu pravidelná hlášení bylo velmi namáhavé, ale místo předložení výsledků po něm něco žádat, to chtělo odvahu!
Přestože většinou chodil k nadřízenému po jednom, střídali se v podávání předem domluvených hlášeních a – nejméně co se týkalo Šokalského – vždy si vzájemně kryli záda; vše předkládali jako společné rozhodnutí, za kterým si oba stojí. Ale tentokrát šli oba, a přestože se snažili po cestě zpátky v době, kdy vězeňkyně, které převáželi, spaly, vymyslet, co přesně řeknou, nepodařilo se jim nic uceleného vymyslet. Ovšem čas si žádal nejméně vyřešit problém s umístěním a nedovoloval, aby se přehnaně snažili vymyslet co nejpřijatelnější a bezchybný report.
Soudruhu Šokalskij,“ zastavila je na cestě chodbou spojovatelka, která právě byla ve službě. „V době vaší nepřítomnosti volal z Leningradu váš přítel Valerij, mám vám vyřídit, že máte zavolat zpátky.“
Světlovlasý pozvedl obočí a chvíli se na ni díval, jako kdyby vůbec nevěděl, o čem mluví. „Valerij?“ zeptal se pak a zkontroloval pohledem Korněva, zda on netuší, o kom žena mluví, než mu to došlo. „Valerij, dobře,“ pokývl, když začal znovu věnovat pozornost ženě. „Děkuji, soudružko.“
Žena mu věnovala úsměv. Asi by se mu přece jen žilo hůř, kdyby nebyl stále tak dobře vypadající muž. I pověst měl dobrou, přestože se o něm jistě vědělo, že je ženatý a tedy nedostupný.
Musím mu jít zavolat,“ oznámil Korněvovi.
Cože?! Teď?“
Šokalskij věřil Wollehovi, že by mu nevolal, kdyby to opravdu nebylo něco naléhavého. Možná jako dospívající muž měl své mouchy, hlavně když byl ztracený v životě synovce SS-Brigadeführera, často riskoval příliš pro trochu pozornosti a přátelství od Šokalského; ale teď si to nemohl dovolit a znovu by tolik určitě neriskoval. Ale jak něco takového se dalo vysvětlit Korněvovi?
Za celou tu dobu, co se bavili v Stalingradu jako dva nejlepší přátelé, kteří si budou navždy krýt záda, se mu Šokalskij nedokázal – a ani to nehodlal udělat – přiznat, že za ním byl známý, aby ho varoval, na jak tenkém ledě stojí. A bez souvislostí nebylo možné, aby pochopil důležitost toho hovoru. A tak to odbyl. „Ano, teď.“
Korněvovy oči vyjadřovaly rozpor mezi jeho pocity, zda si má o muži před ním myslet, že se úplně zbláznil nebo ho považovat za idiota. „Je to důležité,“ dodal světlovlasý, ale vůbec tím nepomohl. Pohled jeho spolupracovníka se ustálil na jediném pocitu, dívaly se na něj oči lišky nakažené vzteklinou.
Tak si běž zavolat,“ vyplivl na něj a už v pohybu dodal: „Já mezitím budu pracovat.“
Šokalskij za ním chtěl zavolat, aby ho zastavil, ale nakonec si to odpustil. Až v ten okamžik pochopil, že právě viděl, jak se druhý zlomil pod tlakem, co plynul z jejich případu. Jindy by se Korněv zamyslel a s jeho inteligencí by si snadno domyslel, že v tom telefonátu musí být víc – Šokalskij za prvé nevěřil tomu, že by mohl Alexandr brát vážně myšlenku, že nějaký známý (k tomu z Leningradu!) bude volat do Lubljanky, aby kontaktoval svého kamaráda. To byla úplná hloupost a Wolleh musel být zoufalý, když se toho chytil! A za druhé: Korněv by nikdy neuvěřil, že takový typ telefonátu by Štěpán mohl považovat za důležitější než rozhovor s nadřízeným.
Ale teď se zhroutil, teď si myslel, že je na všechno sám a že to nemůže nikdy zvládnout. Proto nepřemýšlel. A bylo nejspíše i nebezpečné ho nechat mluvit s nadřízeným, ovšem Šokaslkij by se mnohem raději postavil před toho muže s nějakými informacemi – a ty mu mohl dát Wolleh – než bez nich pouze s vyděšenou prosbou o prostory a čas.
A proto nechal Korněva jít – stále věřící, že nějaké schopnosti má nebo se i fyzicky zhroutí dřív, než vejde do kanceláře – a sám se dal spojit s Leningradem. S tím svým hraným svůdným úsměvem, který hlavně vysoce postavení němečtí vojáci zbožňovali, si vyprosil u spojovatelky soukromí a jen čekal, až k telefonu zavolají jeho přítele. (Popravdě bylo vhodné si udržet koketní vztah s tou ženou i nadále, protože telefon ještě bude potřebovat kvůli spojení se Zinaidiným bratrem.)
Rozhovor byl věcný a netrval dlouho, ovšem Šokalskému stačil, aby mu ukázal cestu, co je potřeba dál udělat. Konečně alespoň něco, čeho se mohl chytit!
Zaklepal na dveře kanceláře a po vyzvání vešel. „Soudruhu,“ využil čas, kdy vzorně zasalutoval, aby zmapoval situaci. Korněv stál proti muži, který seděl ve křesle a jeho výraz byl tolik rezervovaný, že v žádném případě nemohl uvažovat nad schválením jejich požadavků. „Omlouvám se za zpoždění,“ dodal a svůj pohled směřoval na svého kolegu, protože ta jeho liščí očka se na něj podívala stejně nenávistně jako když ho opustil kvůli telefonátu.
Šokalskij se postavil vedle něj a okamžik počkal, zda jeden nebo druhý z mužů začnou mluvit, ale když se tak nestalo, postavil se do přísného pozoru a promluvil: „Žádáme informace o osadě Jiživinka.“
Ucítil na sobě, jak ho propalují dva páry očí. „Štěpo,“ nejspíše se ho přece Korněvovi zželelo nebo jen nechtěl být stažený dolů společně se Šokalským. „Om-“
Ten problém neskončil vymazáním jedné vesnice,“ přerušil Šokalskij zrzka a zadíval se do tváře staršího muže. „Pokud se nepletu, potýkáme se s nepřáteli rozšířenou chorobou nebo důmyslně provedenou převýchovou, která ohrožuje celý Svaz. Žádáme informace o Jiživince, příslušné prostory, doktora a aby i ostatní úřady byly informováni nejméně natolik, aby nám mohly hlásit nové případy. Musíme to zastavit.“
Korněv se nadechoval, že mu nadá, že se úplně zbláznil a nejspíše o něm prohlásí, že to Šokalskij se zhroutil, ale strohé mávnutí rukou jejich nadřízeného ho umlčelo. „Korněve, odchod,“ řekl nakonec muž a počkal, až to zrzavý splní. Pak se sám postavil a dlaněmi se opřel o stůl. „Víte vůbec, Štěpáne Valerjeviči, kolikrát jsem za vás ručil?“ zeptal se ho a zakroutil nevěřícně hlavou. „Celou válku jste byl špión a pracoval s nacisty, jste ten první, kdo může být podezírán ze zrady. Ten první. A já se za vás vždycky postavil, protože můj dobrý přítel mne donutil přísahat, že jim nedovolím vás dostat.“ Ohrnul ret. „A vy mi sem nakráčíte a řeknete tohle?“
Šokalskij věděl, že se na jeho odpověď nečeká, ale nemohl si pomoc a nadechl se, aby mohl bránit své požadavky.
Máte rodinu, proč si... proč jim tohle děláte?“ neodpustil si muž.
Se vší úctou,“ začal světlovlasý a doufal, že tuhle hru ještě stále umí hrát, „ale stojím si za tím. Když se budeme tvářit, že se nic neděje, zničí nás zevnitř a to jim nemůžeme dovolit, nemůžeme jim dovolit zničit budoucnost celého světa.“
Muž znovu zakroutil hlavou a napřímil se. „A když do poženete do takových rozměrů, jaké po mně žádáte, a pak nebudete schopný ten případ vyřešit, co myslíte, že se vám stane?“
Světlovlasý se odmlčel. „Přijmu veškerou vinu.“
Nebudete to jen vy. Bude to vaše rodina, i rodina vaší sestry. Všichni do jednoho budete zrádci. I přesto mne stále žádáte o to samé?“
Tohle Šokalského na několik okamžiků umlčelo. Nebyla to smrt Zinaidy nebo Zoji, s kterou tolik nechtěl souhlasit, hlavně necítil právo vsázet život své sestry, jejího manžela a dětí. Na to neměl právo, protože oni v ničem nebyli zapletení. Naprosto nevinní lidé, kteří o ničem nevěděli. Přestože miloval Zinaidu a byl odhodlaný ji chránit, tak vnitřně cítil, že s tím, jak její život, pohlaví a původ byly komplikované, tak si nejméně částečně být odsouzena za zradu zasloužila. Ale jeho sestra ne. Její rodina ne.
Žádám,“ vyslovil pevně nakonec. Nemohl ustoupit.
A nesměl si připustit, co právě udělal. Protože ti, kteří mysleli skutečně na dobro, museli být ochotni páchat zlo a nesměli si dovolit být dobrými.

Šokalskij si otevřel dveře od bytu. Kufr položil k věšáku na kabáty, který byl naproti němu, a poté co je zase zavřel, se posadil na stoličku u dveří, aby si zul boty. Přestože ve vlaku měl spoustu času, aby se pořádně vyspal, s tím vším, co se dělo, toho nebyl schopen. A byl si jistý, že ani volný den mu nepomůže, aby se dal do kupy. Na jeho bedrech toho leželo příliš mnoho.
Přistihl se, jak s napůl vyzutou botou hledí před sebe a vůbec nevnímá okolní svět. Mysl mu toho tížilo najednou tolik. „Táta je doma,“ konstatovala Zoja, kterou nejspíše vyslali, aby se podívala, kdo přišel. Vrhla se k němu a pevně ho objala. „Máme návštěvu,“ oznámila mu, „strýček Boris přijel.“
Muž ji od sebe odtáhl – přestože takové uvítání bylo hezké – a pozorně si ji prohlédl. „Kdo přijel?“ zeptal se pak. „A kde je Zina?“
Děvče se podivilo tomu, že se její nevlastní otec neraduje tolik, jako se radovala babička. Z reakce nejstarší z žen měla dojem, že strýc Boris byl opravdu vítaný a milovaný rodinou. I ona sama ho měla ráda – možná hlavně proto, že byl nový a nepoznaný. Trochu podobný jejímu otci, ale ne tolik zaměstnaný a vždy před všemi upřednostňující Zinaidu. Navíc si Zojka mohla hrát s jeho psem! „Matka je v koupelně. Babička měla pravdu, že nestihne s takovou uvařit, než se vrátíš… strýček se šel s babičkou a Iskrou projít.“
Světlovlasý se na dívku usmál – částečně, jak moc se snažil hrát roli obyčejného manžela a otce; částečně proto, že si potřeboval právě jako obyčejný manžel a otec od svých reálných povinností odpočinou. „Když bude nejhůř, uvaříme něco spolu,“ palcem jí cvrnkl o nos.
To by se babičce nelíbilo ještě víc…“
Muž mávl rukou a dokončil zouvání. Poté se postavil, aby si sundal kabát. „Pověs ho a urovnej mi boty,“ řekl děvčeti a sám přešel ke dveřím koupelny, na které zaklepal. „Pusť mne dovnitř, Zino,“ pronesl. Proto potřeboval vědět, co se děje a nemyslel si, že by od Zoji dostal adekvátní vysvětlení.
Chvíli to trvalo, než uslyšel zámek a mohl vejít. V koupelně se těžko dýchalo pro páru z koupele, hlavně pro někoho, kdo přišel z venkovního chladu. Zinaida úplně nedbala na jeho oblečení a jak byla tak celé mokrá a horká, objala ho pevně kolem krku a přitiskla se k němu. „To je ale přivítání, krásko,“ usmál se tomu Štěpán. V její hřejivé přítomnosti by dokázal zapomenout na celý svět.
Žena si opřela čelo o manželovu hruď a zhluboka se nadechla jeho vůně. „Odpusť si tyhle komentáře, chyběl jsi mi,“ řekla tiše do látky jeho košile. Až se cítila dostatečně ujištěna, že opravdu její manžel je doma, vytáhla se na špičky a políbila ho na rty.
Světlovlasý se usmál a dlaněmi sjel na její mokré hýždě. Rozhodně nemohl říct, že ho něco takového nevzrušovalo. Asi by se celá situace odvíjela jinak, kdyby v bytě byli sami. Přerušil její polibky a shlédl do jejích očí. „Nachladíš se,“ prohodil, „a já s tebou potřebuju mluvit.“
Zinaida si vlezla zpátky do vany a posadila se do ní. „Když se přidáš, budeme mít dost času si popovídat,“ navrhla mu a naklonila hlavu na stranu.
Šokalskij si skousl ret. „Nepokoušej,“ napomenul ji a pohledem sjel po jejím těle. Opravdu by nejraději si vlezl za ní; nebo lépe si ji odnesl do ložnice. „Už jsem se dozvěděl, že jsme bez večeře a maminka je z toho celá rozčílená,“ pokračoval a raději myslel na zbytek rodiny, protože to dokázalo jeho touhu zchladit. Posadil se na jejich nízkou pračku, která v té malé koupelně ze všeho nejvíce zavazela, a shlédl na svou mokrou košili. „Potřebuji s tebou mluvit,“ začal pak, „ale nejdříve… kdo je Boris?“
Černovlasá pokrčila rameny. „Říká, že je tvůj bratr… a tvá matka to potvrdila. Abych pravdu řekla, tak jste podobní. Asi je tvůj bratr. Ale musíš si ho prohlédnout…“ Na okamžik se zamračila. „Povídal mi o vílách, nějakých Mlžinkách… počkej!“ Všimla si toho strachu o jejich společný život, co se objevil ve Štěpánových očích. „Nepřijde mi kvůli tomu nebezpečný. Pokud je to tvůj bratr, nemyslím si, že je tu kvůli mně. Ale…“
Muže být…“ dokončil to světlovlasý a protřel si dlaněmi tvář. „Nenechám nikoho, aby ti ublížil,“ šeptl. „I kdybychom měli být zrádci, i kdyby to znamenalo utéct na západ…“
Lhal jí nebo mluvil pravdu? Jak vlastně přemýšlel o tom případu? Byl si tolik jistý, že ho dokáže vyřešit, že nikoho z rodiny neohrozí? To nejspíše nemohl. A nebo měl v plánu se Zinaidou nakonec utéct? Byl ten poslední, kdo by zradil svou zemi!
Zinaida ho vzala za ruku a opřela o ni tvář. „Já vím,“ odpověděla mu jen, přestože si uvědomovala, jak moc tohle znamená. Štěpán opravdu věřil v myšlenku Sovětského svazu; kdyby z něj odešel, vzdal by se části sebe, a nejspíše by i mnoho jeho předešlých činů pozbylo smysl, díky kterým si je mohl sám odpustit a obhájit před svým svědomím. „Ale… takhle jsem si nikdy nepředstavovala, že bude vypadat, když na to přijdou. Proč tak složitě? Viděla jsem kolegyně, které odvedli přímo ze třídy…“
Vždy záleží na tom, kdo je na případ nasazený,“ poučil ji, „a čeho chce úřad dosáhnout.“
Žena pokývla, přece jen o tom nevěděla tolik, protože ona tam nepracovala jako Štěpán. „Bude to v pořádku,“ šeptla a stiskla mu ruku. Nakonec propletla prsty s jeho. „Společně to zvládneme.“
Šokalskij si prohlížel její tvář. Když si myslel, že již má starostí nad hlavu, přišla další, kterou rozhodně nepotřeboval. Pomalu se dostával do nálady, v které pro něj každé další hoře znamenalo jen komplikaci v již tak prohrané bitvě. V takovém stavu byl schopný všeho, protože to pro něj znamenalo ztrátu lidskosti.
Co jsi mi chtěl říct?“ zeptala se po chvíli Zinaida.
Světlovlasý nevěděl, zda by o tom měl teď mluvit. Aktuální problém potřeboval více pozornost, ale přesto to stále bylo smrtelně důležité. „Ten případ, který vyšetřuji, začíná vypadat, že se jedná o nějakou nemoc,“ začal, „a my o ní dohromady nic nevíme, ani jak se šíří. Možná bychom měli si držet od sebe odstup…“
Starší zakroutila hlavou. „Ne,“ odmítla rázně, „málokdy chytím lidskou nemoc; a kdyby náhodou tu byla ta možnost, tak tím posledním případem se zabýváš tak dlouho, že mezitím jsme dělali úplně všechno… a v téhle situaci – kdy je možné, že oba zemřeme – je to poslední, s čím jsem ochotná souhlasit, že si od tebe budu držet odstup.“
Zino,“ povzdechl si muž, i když věděl, že má pravdu. Jen opravdu toužil něco udělat, aby se cítil, že ji ochraňuje! Alespoň v tomhle případě, kdy možná mohl.
Už jsem řekla,“ usmála se na něj Rusalka. „Pokud ti tohle vadilo v tom, abys přijal mou nabídku sdílet vanu, udělám ti místo,“ prohodila pak, aby trochu vyčistila atmosféru.
Ale Šokalskij už vůbec nebyl ve správné náladě. Musel nejprve prověřit svého domnělého bratra. „Půjdu se se Zojou pokusit uvařit něco na večeři,“ oznámil. Sklonil se, aby svou ženu políbil na čelo. „Líbí se mi tvůj nový účes,“ utrousil nakonec, než se vydal ven z koupelny. Zinaida si nakonec nechala vlasy ostříhat a dala si na ně trvalou, díky čemuž dosáhla krásných podlouhlých vln v krátkém mikádu. I když se jednalo o krátké vlasy, dělalo to její vzhled velmi něžný a ženský.


4 komentáře:

  1. Krásné, ale pořád netrpělivě čekám na to, až se Zinaida s Jefimem setkají :D Tuším, že možná s tím budou mít co dělat ty noviny? No uvidíme...
    Kroketa

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ještě nějakou dobu si počkáš... a noviny - máš pravdu - budou částečně zapojeny. :)
      Očekáváš od jejich "setkání" něco speciálního?

      Vymazat
  2. oni chtějí babu Jagu ututlat , no jo co se divím , bojí se a co Boris není to bratr ale matka Štěpy ho za syna považuje že by sugesce , ale Jurka byl celkem hravý jo zamilovaní jsou podivíni :)držím mu palce děkuji moc

    OdpovědětVymazat
  3. Konecne jsem se dostala k presteni kapitoly :X
    Jurij s Jefimem jsou si koukam stale bliz a bliz, i kdyz obcas "neco" zaskobrtne. a ta hlaska se sukni byla dobra :D preju jim aby Jefim nebyl tak chladny cumak.
    Doufam ze se z Borise nevyklube nejaky tajny agent na potopeni Stepy :( Tak snad bude pripas doresen bez zbytecnych komplikaci (ale to je asi me zbozne prani x) ), Boris se vrati do divociny a bude stastna rodinka i s Jefimem xD

    OdpovědětVymazat