Koncerty Dir en grey - Varšava, Mnichov, Kolín říjen 2018

... aneb Byli jsme vzkříšeni, když naši bohové se vrátili z vesmíru, jak slíbili.

To si tak jeden den říkám mamce, že Dir en grey nepřijedou, protože je jim Evropa celkově někde… a po asi týdnu se vyhlásila tour! Načež všechny staré j-rockové fanouškovské vykopávky vstaly z hrobu a začalo to vypadat, že nám byl vdechnut nějaký ten život. Možná dobře, že byl, protože kdykoliv se jeden cítil od května špatně, tak si mohl říct, že to alespoň doklepe do října na Dir en grey. (Ne, že by tohle žití od koncertu ke koncertu nakonec nebyl jediný způsob mého žití.)

Varování: V následujících řádcích se objevuje více osobního výkecu, než-li nějaké "recenze" na koncerty.

Naposledy jsem byla na jejich koncertě v roce 2011 (reporty [2009 Praha, Varšava] [2011 Budapešť]) a to sice byl úžasný zážitek, protože jsme tam byli s celou partou, ale od té doby jsem nějak na Diru zanevřela – ne přímo tak, ale rok 2012 byl těžký a do roku 2013 jsem vykročila naprosto na dně. A abych zůstala fungující, tak jsem jistým způsobem musela popřít cokoliv jsem cítila. Vzpomínám, jak jsem nebyla schopna vůbec vyjít mezi lidi, protože jsem se neskutečně za sebe styděla, za svůj pád a celou svou bídnou existenci. A v momentě, kdy jsem se vůbec bála cokoliv cítit, jsem nechala Dir en grey za sebou.

Možná to byl důvod, proč jsem v roce 2015 (?) na ně nejela, protože jsem se stále snažila držet střípky mé rozpadlé duše u sebe a sebemenší záchvěv citů by je znovu mohl rozházet. A když jsem tenhle rok – po tom, co jsem ušla dlouhou cestu několika let práce na sobě samé a znovu nabrala sílu, školně neuspěla – uslyšela Dir en grey, bylo to, jako kdybych se dlouho topila, a pak se znovu mohla nadechnout. Nevím, jestli jsem dost silná cítit, ale je to jako dýchání, nutné k životu. Protože přežívání v popírání sebe a předstírání, že jsem fungující, má své meze, které mi nakonec vzaly možnost nějak zúrokovat ať už mé umělecké nebo pro-školní nadání.

Takže když říkám, že to probudilo k životu dávno mrtvé fanoušky j-rocku/visual-kei, tak to není jen o tom, že skutečně se začali ozývat lidé, o kterých jsme dlouho neslyšeli; ale že jsem i přes všechen strach znovu začala dýchat.

Protože když člověk dýchá, tak může umřít. A já nesmím, protože jsem dala slib, že tady pro své blízké budu.

Ruuki se ptal, jak bychom interpretovali Ranunculus. Pro mne je to celé o tomhle. Že protože nám na někom záleží více než na vlastním životě, jsme schopni sebe sama popírat, jen abychom byli fungující. A ono si to nakonec vybírá daň, protože přestaneme cítit vlastní srdce a zemřeme. A jak znovu mám období, kdy prostě jen těžce stojím a zatínám zuby – protože jsem pokurvila, co jsem mohla – tak Ranunculus je pro mne plný naděje. Že přijde pomyslné jaro, kdy naberu sílu a začnu dýchat, začnu být znovu schopná žít. I když jsem Dazaiův „člověk ve stínu“, i když ten stín nakonec není touha zemřít nebo neschopnost být jako ostatní, ale je to tenhle stud a hanba, že nejsme dostatečně dobří, abychom mohli obhájit svou existenci.

Nechci začínat s tím, že chápu Kya a vím, co svými texty myslí… jen když jsem po koncertě ve Varšavě se dívala na překlady textů, byly tam části, které jsem si přesně mohla přenést na mé stinné bytí. Ať už v jeho sebevražedné formě, v pocitu hanby nebo osamělosti.

Kaoru v nějakém rozhovoru – potkala jsem jen útržek – říkal něco o tom, že na Ranunculus po poslechu celého alba budeme pohlížet jinak. A já opravdu už dlouho sbírám síly a hledám impulz vykročit, třebaže neznám cestu… a Ranunculus mi dává, když nic jiného, impulz ty síly se snažit sesbírat.

Koncert ve Varšavě – 12. října 2018

Tak jsme začali hodně emotivně (a já nevím, kolik toho vlastně nechám v úvodu), je čas se vrátit k psaní reportu.

Měla jsem hodně hektický týden, vlastně poslední tři měsíce, co jsem začala „na ostro“ pracovat se svým zkurveným životem, a to s heslem „práce osvobozuje“ z koncentračního táboru. Taková finální verze snahy si zamezit cítit je dát si jednu práci, která zabírá i s cestou z ní a do ní až 15 hodin denně, a pro jistotu, že by se chtěl v žilách probudit nějaký život, ještě jednu, na všechny možné volné chvíle. A přitom se ještě snažit podporovat j-rock komunitu a rekonstruovat barák. Nikdo se nemůže divit, že jsem přestala být sebou a odrovnala jsem si tělo.

Takže po tom, co jsem celý víkend stěhovala, malovala a pokládala podlahu, pak jsem chodila do práce a ve čtvrtek dokonce stihla pohovor na jinou práci, trčet 50 minut kvůli mrtvé lokomotivě v Lipníku nad Bečvou a svou první práci, jsme v pátek mohli před jednou v noci vyjet vlakem z Olomouce. Tentokrát jsme si dokonce koupili i lehátka.

lehátkový vůz - nohy Durcenwe

lehátkový vůz - strop

 

Osobně nepotřebuju lehátko, protože se vyspím i v sedě, a spíše mně to stresovalo, protože to bylo něco nového obnášející interakci s cizími lidmi. Nerada narušuji lidem jejich prostor a představa, že v jednom kupé bude třeba někdo neznámý spát a bude mnou buzen, když budu nastupovat nebo třeba v noci začnu chrápat… Opravdu nejméně ráda někoho budím, třeba i u přátel mám problém, když mi řeknou, abych je vzbudila. Většinou na ně dlouho koukám a přeji si, aby se probudili sami, protože vůbec nevím, jak správně někoho probudit.

Připomíná mi to ty staré ruské fikce na Diru, jak Kyo měl nějakou hlášku typu: „Nejhorší člověk je ten, který probudí spícího.“

Ale nakonec to byl docela zážitek stylu: „tohle jsme ještě nedělali“. Protože jsme v kupé nakonec spali čtyři, co jsme jeli spolu, a pak jen jeden asi Rus z asijské části, který byl ještě vzhůru, když jsme nasedali. Ne, že by lehátka byla prostorná a moc pohodlná. Protože jsem předtím neměla čas (abych si donesla k Nex věci nějak promyslně) a musela mít jen určité množství věcí s sebou, které jsem mohla vzít na pracovní pohovor, aniž bych působila jak bezdomovec, tak jsem spala v džínách, což pohodlí příliš nepřidalo. A lehátko bylo dosti tvrdé, že mne bolela z něho ruka (ta, která se mi z dělání pizzy začala rozpadat a uslyšíte o ní ještě při koncertu).

Stevard byl velmi aktivní a upovídaný pán, který chvílemi působil, že na něčem jede. Rus naopak byl asi dosti vyděšený, protože sotva ráno mohl, tak se od nás vzdálil. A kdykoliv jsme kolem něj pak prošli, upřímně se děsil, že si za ním přisedneme. Nevím, jestli mne slyšel si dělat srandu, že z něho celou dobu vidím jen zadek. Četla jsem si při cestování do práce a z práce nějaké otayuri místo, abych si připravovala znalosti o problematice výběrového řízení u veřejných zakázek (takže nečekám, že bych tu práci dostala; ještě potom, co jsem položila na stůl svůj mobil stranou, kde mám satanistického kozla), a tak mi takový asijský Rus připomínal Otabeka a cítila jsem k němu sympatie. A to je přece ten správný způsob – sympatie vyjadřovat mluvením o něčím zadku, ne? ;)

Vlak nakonec měl 155 minut zpoždění, takže jsme místo 9.17 dojeli do Varšavy až skoro v poledne. Nex mě vinní, že jsem to způsobila svým prohlášením, že už jsem si zpoždění vybrala v té mrtvé lokomotivě v Lipníku (osobně si myslím, že České dráhy teď prostě nemají dost silné stroje, aby tahaly větší počty vagónů pro to směšně slevněné jízdné pro seniory a studenty). Ale nakonec to tolik nevadilo, protože když jsme se trochu upravili na záchodcích na Zachodní Varšavě a bez problému došli ke klubu, byli jsme z ne-VIPek na seznamu lehce po dvacítce, což byl dobrý předpoklad místa.

Usadili jsme se ve stínu pod stromem. Přizvali jsme k sobě dvě Češky, kterých jsme si všimli už v Olomouci, když nasedali do stejného vlaku. A pak jsme postupně rostli, protože to byl takový „český j-rock sraz“ ve stylu pikniku ve Varšavě. Vzniklo tam něco jako Ranunculus, že zní jako „random guláš“ případně „random humus“, a celkově to čekání ubíhalo hezky a v dobrém duchu.

Říjnový piknik ve Varšavě

Dokonce chvíli potom, co jsme se usadili ke stromu, přijeli kousek od nás přímo Dir en grey, takže jsme je viděli vystupovat. A to bylo takové první zvednutí tlaku… do té třímetrové výšky Toshiyi!

Kolem vstupu VIP jsme začali dělat řadu, a sice se na nějaké čísla příliš nehledělo, ale stejně jsme šli dovnitř opravdu mezi prvními. Celé to prostředí bylo velmi spořádané, nikdo se netlačil a vstup do klubu, šatna i nákup merche probíhal tak snadně a spořádaně, až bych to nečekala.

Ještě před klubem se bavila Nex a Seli s italskou pořadatelkou Morrigan, která tam tentokrát byla stejně jako my jen jako fanoušek na koncertě; je možné, že se příští rok můžeme těšit na nějaké zajímavé koncerty, pokud to vyjde! (Pravděpodobně ne v ČR, ale i v zahraničí stačí, ne? Pokud budou tak zajímavé, jak to znělo.) A já jsem si trochu zažárlila, že měli přístup k zákulisním fotkám Aryu… ale jeden si zvykne, že když je "ve stínu" a má problém mluvit i s blízkými lidmi česky, je nicotný stín opodál při navazování kontaktů s italskou pořadatelkou.

Protože jsem zbytečně při penězích (raději bych měla méně peněz a více času), tak jsem si nakoupila hodně merche – dvě trička, mikinku, CD, plakát a tašku. A jelikož tam vše bylo tak spořádané, tak jsem si to stihla zanést do šatny. Trochu jsem se bála mít peněženku celý koncert v zadní kapse (protože jsem si nevzala ledvinku), ale nakonec i to se dalo. Ne, že by koncert byl tak živelný, jak si pamatuju u Diru. Nebo prostě jen jsem měla dobré místo, i s tím vracením se do šatny.

Nakonec jsem byla přímo před Toshiyou asi v páté, posléze skoro v třetí řadě.

Čekání na koncert v klubu bylo zdlouhavé. Asi že jsem teď neměla tři měsíce čas cvičit jógu a tělo se mi rozpadá a bolí, tak stát v teple nějakou hodinu bylo namáhavé. Ještě ke všemu jsem se bála, že v průběhu koncertu se něco stane malé polské kamarádce od Feyi, která stála kousek ode mě. Protože byla vážně drobounká a já předpokládala živelnější koncert.

Koncert samotný měl mírné zpoždění. Nakonec se začalo vyvolávat, než kapela přišla, ale intro na projektoru měla vážně zprvu hodně divné. Jakmile si to všichni nakráčeli na pódium, sama jsem se divila, že mám tak dobré místo. Byla jsem úplně naproti Toshiyovi a přede mnou všichni takové výšky, že jsem nejen naprosto bez problémů viděla na něj, ale ještě i na Kaoru a Kya jsem měla dokonalý výhled. Bylo to asi to nejlepší místo, jaké jsem mohla mít, pokud uvážíme, že jsem nepatřila k VIP.

Než teda začnu s tím, jak jsem si „uvědomila své kokoro“ (xD spíše svůj fangirlismus z doby mých mlaďoulinkých začátků s j-rockem) a začnu popisovat jak moc a proč jsem vlastně neodtrhla pohled od Toshiyi, tak ještě ke koncertu.

Přestože Dir en grey byli přivítání bouřlivě a koncert se docela rozjel, po asi dvou prvních písních přestali hrát a odešli. Štvalo mne, že lidé natáčeli, protože na vstupenkách jsou krásné piktogramy, že místo focení máme pařepěnkovat… a sice to podle pózování Toshiyi a Die nevypadalo, že by pánům přímo vadilo, když byli zabíráni mobily, cítila jsem se z toho nesvá. A když Diru odešli měla jsem silný pocit, že jsme se čímsi provinili…

Bylo to kvůli nefungující technice, ale i tak. Nechtěla jsem se provinit a vůbec jsem nechtěla, aby Diru byli rozmrzelí. Přece jen jsem je viděla poprvé po sedmi letech a potřebovala jsem, aby si koncert užili.

K Dir en grey mám jistým způsobem hodně srdečný a něžný vztah, přece jen byli nedílnou součástí mé minulosti; hudba, která hrála u spousty scén, a mám s ní spojené některé lidi, s kterými se už nevídám, ale kdyby bylo možné na chvíli navrátit ten křehký obraz vzpomínek na ně a znovu s nimi být, neváhala bych.

Proto jsem neskutečně ráda, že nakonec to vypadalo, že přes počáteční rozmrzelost se Diru vrátili a koncert si užívali. Je něco důležitějšího, než aby si kapela užívala koncert? Pak je to vždy skvělý zážitek!

Když jsme u té něhy, tak třebaže jsem chtěla mluvit o Toshiyovi, musím zmínit, že Kya vnímám asi nejvíce něžně, s jistou delikátností a hlubokou úctou. Když tehdy jsem s Diru začínala, nebo když jsem se později o nich bavila s lidmi, s nimiž už nejsem v kontaktu, vlastně jsem ke Kyovi příliš vztah nemívala, i když oni ano. (Protože jsem KaoruToshiya fangirla od svého narození.)

Nevím, jestli tomu více pomohlo, když jsem začala být schopná překládat jeho texty (z angličtiny samozřejmě, nejsem Nexus, aby z japonštiny xD... i když - pamatuju na nějaký rozhovor s Kaoru, kde se bavili, že ani oni příliš neví, co Kyo zpívá), nebo když jsem měla možnost ho vidět naživo. Vždy, když jsem na drsném koncertu, vzpomenu si, jak se na koncertu ve Varšave v roce 2009 zbořil celý kotel, a Kyo se na nás v jednu chvíli díval s upřímnou starostí, co se tam stalo.

Nemůžu tvrdit, že ho znám nebo jsem ho mohla poznat. A možná je to nějaká sebereflexe, ale cítím k němu něhu, obdiv a úctu, protože cítí. Není to nějaké stavění na piedestal, ale je vyjádřením na citu založeného umění, které ovšem zůstává naprosto lidské. Nebo řekněme, že ne-lidské, protože právě ty city z něho dělají jakousi stinnou stvůru, jakési bakemono.

A já jsem nikdy nechápala, proč u něj ty samé projevy „mimózy“ přinášejí obdiv, zda je to pro jeho slávu, zatímco u neslavných se na ně nikdo nedívá a považuje je za trapné… až teď s ohledem na vlastní propast si uvědomuju, že je mnohem přijatelnější, protože lépe bojuje se strachem a neschovává se.

Pak třebaže by byl bakemono, třebaže by byl ze stínu, když se postaví svému strachu, přestane cítit hanbu a daří se mu lépe obhajovat své jsoucno, mnohem lépe je přijat ostatními, než kdyby ho schovával a popíral sám sebe. Takže něhu k němu chovám, protože vím, že cítí, a obdiv s úctou, protože se dokáže vyjádřit.

A když se podívám s nadhledem na jeho vyjádření na různé zvracení, řezaní, škrcení se kabelem, a teď na koncertě nové předstírání, že si vytahuje střeva, pak je hojšá a chová se k nim jako k miminku, než je nakonec zašlape, tak je to jen jeho osobnost, která z toho všeho dělá „umění“ ne „trapnost“. A to rozhodně vnímám i tu jistou nadsázku a směšnost toho, protože podle mne i sám Kyo si to uvědomuje – má to upřímnou hloubku, ale zároveň i uvědomění vlastní směšnosti a přehrávání, protože Kyo sám sebe určitě nebere za boha.

Bylo vtipné, jak do mě Feya drbla při jednom z Kyových tanečků a říká: „to předvádí toho slona“, přesněji sloní chobot, o kterém si často dělám srandu, že je to jedna z Kyových tanečních kreací; přestože znám ten pocit souznění, kdy člověka prostupuje celá jejich hudba, když zavře očí a začne dělat „sloní choboty“, chci říct pomocí rukou a prstů ztvárňovat, co slyší.

To samé u Kaoru. Několikrát za koncert jsem se smála výrazům, které dělal Kaoru. Ne samozřejmě výsměch, ale bylo to potěšení z čistého tydýtství, které jimi leader projevuje. Třebaže se na vás zatváří jako kačenka, stejně cítíte hrdost na sebe sama, když vám kývne, že dobře pařepěnkujete.

Tahle úplnost jejich lidskosti je pro mne dělá cennější, než kdyby byly jen sterilní modly.

Vzbudili ve mně tolik pocitů, že mám teď potřebu to všem popisovat? Nebo je pro mne tak zvláštní pocit, že jsem se chvíli cítila živá, že o něm všem musím říct?

Protože když už jsem byla u toho Kya, tak kromě teda vytahování střev, které vlastně bylo i vtipné, protože v 2011 jsme měli hlášku „vyhřezlá střeva“ a ty teď jsou zpátky! Tak ještě v jeden moment se natočil na kameru, co měl na stojanu, a začal nám promítat, co dělal, ve velkém. A samozřejmě, že to bylo celé děsivé a ošklivé… ale znovu jsme na to narazili s Ruukim a já to tady musím vytáhnout, že jsem se zamýšlela nad tím, proč vlastně vyhledávám umění, které tohle místy nechutné, děsivé a ošklivé obsahuje.

A je to přesně o té plnosti a hloubce pocitu, když člověku přijde něco krásného z jiných důvodů, než že je to na pohled líbivé. Když k něčemu má vztah, který ho uspokojuje, čistě protože kvůli tomu cítí.

A tady snad už končím s veškerou filozofií a vylívání hloubky mých citů a vnitřní bouři, kterou se snažím zvládnout, abych se stala lepším člověkem a ukázala svůj stín bez hanby. Protože jsem skutečně tak stála v davu, užívala jsem si koncert, a říkala jsem si, že se musím postavit strachu a být silnější. Protože třeba Dir en grey jsou úžasná skupina, kterou jsem popírala, protože jsem se bála, že nezvládnu s nimi cítit a poruším svůj slib, zatímco naopak s nimi cítit mne oživuje.

Tak… a můžeme se konečně dostat k Toshiyovi a popřít celé dřívější možná místy trapné, ale snažící se prozradit hluboké city, a to tím, že začneme mluvit o tom, jak neuvěřitelně sexy je. xD Protože v čem se nejlépe skrývá strach cítit? V cynismu a perverznosti.

Nevím, zda si ještě někdo vybavuje, jak moc jsem Toshiyu zbožňovala, když jsem s j-rockem začínala. Má to návaznost na mou první postavu, o níž jsem začala více psát, bylo to asi dva nebo tři roky předtím, než jsem poznala Dir en grey, ale jistým ohledem jsem ho vždy v Toshiyovi viděla, protože byl vyjádřením mého vkusu.

(Všimli jste si, že to je stále ta samá písnička? Černovlasý a černooký Iz a Toshiya, pekelná manželka a Aryu… nakonec nejvíce pocitů ve mně vzbuzuje, když mé psaní se stane realitou.)

I když by to třeba deset let bylo, co jsem nemluvila o Kaoru a Toshiyovi, stejně to budu mít pod kůží, protože tohle byly přesně ty důvody, proč se mi Diru pod tu kůži dostali. A sice tehdy – mnohem méně lůzrovsky než teď s mou ženou – to ještě bylo zprostředkované přes Kaoru, ale vždycky tu ta fascinace Toshiyou byla a pokud o ní nebylo mluveno, tak jen spala v hloubce mé mysli.

Po koncertě jsme si dělali srandu, že Toshiya má celkově tři pohledy: „jsem sexy“, „všimli jste si, že jsem sexy?“ a „a teď už jste si všimli, jak moc jsem sexy?“. (Přidám k tomu ještě jeden velmi dominantní a mužný pohled: "Hej ty, pař!")

Na tomhle koncertě měl účes, který mu nejvíce sluší, a já si ho pamatuju z prvních fotech, nad kterými mi vynechával dech. Ne, že bych nemilovala Toshinku v jeho holčičí mladické podobě, ale jakmile začal mužnět, zamilovala jsem si ho stejně mocně i tak. Protože byl dokonalý.

A teď je možná ještě více. Se svou rozhalenkou, co ukazuje jeho vypracovaný hrudník. V košili bez rukávů, která dává vyznívat jeho silným pažím. Nebo v obtáhlých kalhotách, které dokonale obkreslují jeho dlouhé nohy a správně tvarovaná stehna.

Stál přede mnou, jak ráda tvrdím „titán se svými třemi metry a rozpětím kondora“ jako podoba poloboha, za kterou by se žádný antický sochař nestyděl… a pózoval, protože o sobě ví, jak neuvěřitelně sexy je.

Byla jsem přímo ve středu skupinky jeho obdivovatelů – na místě, kam jsem jednoznačně patřila! A bylo strašně vtipné, jak stačilo, aby Toshiya pohnul prsem a my se pro něj rozkřičeli, abychom ho uctili. A to dokonce jednou tak, že stál zády, pohnul doslova dvěma prsty a my spustili řev jako nikdo jiný.

A dokonce jsem jednou (určitě, možná i vícekrát) dostala od něj úsměv: „jo, ty víš, že jsem sexy“. Protože i když Kyo promítal za kapelu naživo své děsivé obličeje a pohrával si s vlastníma slinami, asi jsem byla jedna z mála, kdo stejně většinu času neodtrhl pohled od Toshiyi. Protože odtrhnout od něj pohled byl nadlidský výkon. Dávala mi to pocit, že jsem znovu tak mladinká, jako když jsem ještě na něj a Kaoru psala fanfikce a ta doba byla prostě příliš dobrá, než abych se toho pocitu vzdávala.

Navíc kolik budu mít celkově v životě příležitostí se dívat na tak dokonale vypadajícího muže? Nevím, jak vy, ale já jsem vážně frustrovaná tím, jak ve mně nikdo „reálný“ nevzbuzuje žádné zalíbení. (I když nevím, zda je těžší, aby to bylo tělesně nebo duševně. A pak si vybírám někoho jako Aryu, abych oklamala své srdce – a cítila – a nakonec se v těch pocitech natolik vyžívám, že se stanou skutečné a uvědomuji si, jak jsou lůzrovské, více než když byly ty pocity z KaoTo.)

U Kaoru ještě zmíním, jak mám ráda, že má a jeho barva je fialová. Popravdě mu teď s tím jeho pastel-goth účesem strašně fandím (a měla jsem ráda jeho fialové semišové boty), protože fialová je naše přirozená barva, a dává mi kuráž si za ní také stát. Protože na co se popírat, když stejně to k ničemu není? Stejně na mě normální lidé čichají cosi nepatřičného, i když nosím jejich kůži a snažím se zapadnout.

Co se týká Shinyi, toho jsem vlastně viděla jen přicházet a odcházet z pódia. A předtím ještě teda vycházet z auta v těsné blízkosti s Diem. A pravda – tohle mi stačilo. Nechovám k němu už vůbec žádné city kromě akceptace, že je nedílnou součástí Dir en grey.

Die samotný za námi přišel jenom párkrát a ze svého místa jsem na něj příliš neviděla, ale po celou dobu vypadal jako reklama na vlasy. Ještě když na něj foukalo z větráku… I když stačilo, aby přišel, a pohodil vlasy, aby vypadal jako bohyně vlasů. (Ano, jeho vlasy na mě udělaly nekonečný dojem.)

A skutečně má trochu auru buď bohaté paničky (zhrzené, pokud přijde na řadu alkohol) – pokud je v civilu – a rockové tanečnice u tyče, když je na pódiu. Všechno to myslím v dobrém. Die vypadá skvěle a mám ho ráda, jen bohužel je na straně, odkud bych neviděla na Toshiyu a Kaoru.

Víte, co mne strašně potěšilo? A vlastně mi nakonec nevadí, že jsem nic nechytila. A že Nexie popsala důvod, proč mne snad všichni členové polili vodou, že „pane bože, co tohle je za démona, musíme jí ten zrůdný make-up smýt, sakra, to je její reálný obličej“ (xD)… Strašně mě potěšilo, že kapela na konci koncertu vypadala šťastná, a jako kdyby se jim vůbec nechtělo od nás odcházet.

Docela dlouho se s námi loučili a házeli trsátka a vypadali vážně potěšeně. A já byla tak strašně ráda, že po tom zvláštním stresujícím začátku se všechno vyčasilo. Protože jeden by řekl, že kapela slavná jako Diru by s našim počtem – i když nás tam bylo vcelku dost na evropské poměry – nemusela být vůbec v tom koncertě nijak citově zúčastněná, mohli jen odehrát; ale v momentě, kdy začali působit, že se jim tam líbilo, všechno vyznělo jako o to dokonalejší zážitek.

Po koncertě jsme se nějak vzpamatovali, převlekli a hodně dlouho čekali na Diru, než se vybatolí z klubu do tourbusu. Ovšem o to více jsme si užili srandy a „života“, který jsme po koncertu všichni cítili. Bylo skvělé, že nás tam bylo více Čechů a znali jsme se, mohli jsme tak komunitně a přátelsky si sdělovat své postřehy. Tyhle chvíle mám ráda, protože jen podtrhují, jak jsou koncerty skvělé.

První šli Kyo a Toshiya, Toshiya na sobě měl jojo-čapku, a proto jsme došli k názoru, že určitě se šli dívat na nový díl JJBA. Toshiya s Kyem na to vypadají…

Kaoru a Shinyovi to trvalo hodně dlouho, ale nakonec se muselo čekat na Die. Protože pán to přehnal s pitím… a asi ty dvě patra schodů nebyl schopný dát. A protože ho nechtěli přímo před námi snášet, tak museli asi počkat, než bude schopen sejít dolů.

A Die má asi nějaké potěšení z pocitu ponížení, protože tak opilý, jak byl (se netrefil do prvních dveří), si dal kolem hrazení promenádu hanby. Ale vypadal stále velmi dobře. Kdo by mu nezáviděl vlasy? I v blbém drdol-culíku byly fenomenální. My s našimi pěti vlasy devíti řadami můžeme jen tiše závidět a plakat v koutě.

Ok, možná si z toho opíjení dělám srandu, ale to je jen obrana cynika, utržila jsem dosti ran od démona alkoholu, abych se – i když akceptuji tuhle uměleckou cestu, jak se vyrovnat s životem – o Die bála. Prostě mám starosti, protože pro něj chci jen dobré, chápete? Ale zároveň nechci překážet jeho umělecké duši, ať její bolest zmírňuje jakkoliv... (dělávám si dost často cynickou srandu, že vesmír, aby vyrovnal, že spisovatel ze stínu jako já nekouří, nepije a nebere drogy - jako Dazai bral -, tak kdokoliv se se mnou delší dobu potýká, nakonec se stane alkoholikem nebo hůř.)

Nakonec tedy odjeli.

V ten moment už jsme byli pomalu na cestě na nádraží, kam jsme šli pěšky. Bylo to něco přes hodinku chůze. A já buď mám fakt zničené tělo (a můžu jen děkovat, že koncert byl vanilka) nebo je to tím, že jsem dlouho neměla na nohách glády, ale bolely mne nohy; pak začaly kyčle a záda, a nakonec se k nim přidala i ruka (která mi místy na koncertě zamezovala, abych projevovala své nadšení a místy jsem se cítila velmi zúčastněné, jak jsem držela paži ve vzduchu, i když pulzovala bolestí).

A taky byla tedy jedna chvíle, kdy se mi připomnělo, jak moc jsem člověk ve stínu. Ale snažím se (když tuhle část píšu hned na druhý den, co jsem se vrátila domů) si udržet odvahu vykročit…

Na nádraží jsme se uklidili do čekárny, v které se mi podařilo chvíli spát, než přišla ochranka, která teda nejspíše jen vyhazovala bezdomovce, ale já jsem nechtěla jimi být nařčena, tak jsem pak už moc nespala… až zase chvíli předtím, než se čekárna vymývala a všichni jsme museli odejít.

Naštěstí už to bylo docela brzy před odjezdem, takže jsme do těch 5.45 ráno dočkali vcelku v pořádku, i když místy moje tělo potřebovalo vážně už spočinout. Měla jsem tupou bolest v nohách a ostrou v kyčli, což nebyla moc dobrá kombinace na čekání.

Do Hranic bych bývala dojela dobře a spokojeně, kdybych si debil nezapomněla telefon ve vlaku. Naštěstí si ho všimla Seli, takže mi ho vzala do Prahy… a setkám se s ním až za pět dní, až pojedeme do Kolína.

No… ne, že by se mi neměli ozvat kvůli práci a jiní mne pozvat na konkurz na další pozici. Dosti jsem si zkomplikovala život no, ale tak alespoň, že ten mobil není úplně ztracen. To by mne mrzelo víc, mám tam hezkou fotku sebe a Dýmy.

Koncert v Mnichově – 18. října 2018

O mnichovském a kolínském koncertu se bude dosti těžko psát, protože byly hned po sobě a taky je nějaký finální počet slov, které člověk může použít takhle na report, pokud není hudební kritik. Všimli jste si, jak málo popisuju opravdu hudební zážitky ve svých reportech? Jenže tahle část stejně nejde pořádně vystihnout – hlavně pokud si to můžete poslechnout sami; ale reporty si stejně píšu, abych neztratila drahocenné vzpomínky: své pocity a dojmy.

Týden mezi Dir en grey v Polsku a Německu – asi čtyři reálné dny – byl stejně hektický jako ten před Dir en grey. Dala jsem výpověď v práci, protože už jsem se na to chystala delší dobu a byla jsem uhnána tříměsíční zkušební lhůtou. Naštěstí mě těšení na Diru dostatečně zocelilo, že jsem nezalezla někam do sklepa a nezačala odmítat vyjít z domu – protože být nezaměstnaný je něco, za co by se jeden měl stydět, no ne? Sice jdu cestou spisovatele, od neúspěchu k bídě a nouzi, ale… taky mám před očima otce, který jen chlastal a hleděl na televizi, když byl nezaměstnaný (pak méně času, když práci měl).

Takže jsem si stanovila Dir en grey jako bod, kterého je třeba dojít, a dalo mi to chvíli, abych nemusela řešit, co bude dál. A teď stále jedu na vlně euforie z koncertu, takže zatím to zvládám (asi jako když na smrt bodnutý Merkucio odpovídá na otázku, jak je na tom, něco jako: "Zeptej se ráno u nás doma, jak budu čilý." přičemž ví, že umírá a rána se rozhodně nedožije.)

Ve čtvrtek jsem stávala asi v 3.30, abych mohla vyjet tím nejvýhodnějším (krátká cesta, dobrý čas příjezdu) vlakem do Prahy. No i když možná jsem vstávala i dřív a to z toho důvodu, že jsem se místo chystání večer dívala na nějaký hororový seriál, a promítlo se mi do snu, jak se tam po zemi na malého chlapečka plazí rozpadající se zombík; a ne, že bych se kvůli tomu neprobudila, to ano, asi kolem 1:30, ale vzhůru mne asi půl hodinu nedrželo to, že bych se bála, ale že jsem se vůbec nebála. Probudila jsem se z noční můry a necítila jsem vůbec nic – což byl tak divný pocit, že jsem koukala do tmy a představovala všechny možné i nemožné stvůry, a stejně jsem se prostě nebála. Tak jsem to vzdala a šla spát dál, i když jsem byla úplně probuzená.

V Olmouci se přidávala Nex. Byla to vcelku dobrá cesta, a docela dobře by se mi spalo, kdyby si nepřisedl nějaký páreček a nezamezil mým nataženým nohám na protější sedačku. Takže jsem ten spánek nedotáhla do takové hladiny, jakou jsem chtěla. (A neměla jsem žádné dobré otayuri na čtení. :/)

V Praze na hlavním nádraží jsme na veřejných záchodcích platili kartou – proč to zmiňuji je, že tenhle výlet byl pořád o placení kartou na záchodech… xD (Ono je před půlnocí a já melu slušné blbosti, že?)

Došli jsme pod Ruukiho barák, chvíli čekali na něj (a u auta jsme zjistili, že nemá klíčky xD - marnost s námi), pak na Seli, a jakmile jsme byli kompletní, tak jsme mohli vyjet na naši spanilou jízdu autem po Německu. S Ruukim už jsme byli jednou v Mnichově na Girugamesh, takže jsme věděli, že cesta bude docela utíkat a že je vcelku v pohodě. Ale stejně zmíním – ne naposledy –, že Ruuki je skvělý řidič, a přestože jsme ho místy trochu rozptylovali, tak skutečně odřídil celou naši spanilou jízdu prvotřídně. Díky mu!

Pouštěli jsme si Dir en grey a přátelsky si povídali, a bylo to prostě super takhle si vyjet s přáteli na koncert.

Do Mnichova jsme dorazili, myslím, kolem druhé; ubytovali jsme se v hostelu (ztratili auto v garáži xD), trochu se aklimatizovali a vyrazili ke klubu. Kde na nás už čekaly Erizu s Kvičkou a s pirohy. xD Měly zabrané docela hezké místo u květináče a koše, kde jsme strávili většinu času, kdyby ke konci čekání přece jen nezačalo být trochu více stresující a náročné.

Ne teda, že by mne stresovali tlačící se Němci – všechen stres jsem měla až v Kolíně, a to ze zcela jiného důvodu –, ale že Němci se budou chovat méně spořádaně než Poláci, to jsem trochu nečekala. Jak v Polsku bylo čekání skvělé a nekonfliktní, tady přece jen bylo dost stresující. Lidé se skutečně tlačili, snažili předbíhat… a já netvrdím, že z tohodle prostředí nedokážu něco vytřískat nazpátek a získat lepší pozice; ale nemyslím si, že to bylo potřeba.

Protože pořadatelé trochu podcenili zájem, že když už při kupování obyčejných lístků se jim hroutily servery, tak při nakupování VIP padaly asi dvě hodiny v kuse a způsobily, že VIPek se nakoupilo více, než jich mělo být prodáno… a tak zrovna v Mnichově bylo vidět, že VIP je příliš, aby mělo cenu se jakkoliv snažit být „hned za“.

Ale nakonec asi dobře já, protože jsem byla v třetí řadě pod Toshiyou a to dokonce nějak tak, že některé VIPka jsem viděla za sebou nebo vedle sebe. Popravdě, občas se sama podivím, kde se octnu. Ale teda mnohem lépe to dala jedna Ruska (která v Kolíně pak byla za mnou a zakřičela mi do ucha mocným slovanským hlasem, že mne trochu pobolívá), kterou do asi druhé řady dotáhla kamarádka přes několik jiných řad. Prostě tak ji tam pustili – asi uměla vypadat, že tam patří.

Protože jsem se nějakým způsobem odpojila i od Erizu, s kterou jsme chtěli být pod Toshiyou, nakonec jsem tam byla jen s nějakými v Německu žijícími Čechy, které jsem poznala podle toho, že nám radili předtím, kde jsou záchody. Takže jsem s nimi prohodila několik slov, měli docela přízvuk; ale zároveň mne trochu rušili, protože jsem pak na ně musela brát ohledy. Protože samozřejmě jsem asi nezačínala ve třetí řadě a musela jsem se do ní nějak dostat; ale zároveň jsem nemohla jít přes mrtvoly svých krajanů.

Nejde mi ani tolik o to, že chci „jejich místo“; ale spíše – stejně jako ta malá Polka – omezují mé vlastní schopnosti a já je nemůžu napřímo „vyřadit“ a nechat za sebou.

Čekání v davu na koncert bylo zdlouhavé. Ještě jak si sebou neberu mobil a nemám tam nikoho známého, tak jen stojím – nejlépe rovně v pozici hory, aby mne z toho nebolelo tělo – a čekám.

Přestože jsem na koncertě v téhle tour celkově byla třikrát, kdykoliv začali přehrávat na plátně to intro musela jsem se smát – protože jsem zapomněla, jak divné je (raději jsem ho vypouštěla z hlavy), a pak protože bylo prostě divné; nějaké barevné kostičky nebo co. Takže začátek koncertu vždy byl smích, a pak natěšení, jakmile se pustily už obrazy z Ranunculus.

Ve Varšavě i v Mnichově pánové přicházeli z mé strany, takže jsem na ně měla hned od začátku lepší výhled; v Kolíně přicházeli z druhé a já si jich zprvu ani nevšimla, a díky tomu jsem ani pořádně neviděla Die.

Nevím, zda je to tím, že koncert ve Varšavě byl první a mám z něho ucelenější vzpomínky, ale myslím, že nejlepší výhled na Toshiyu jsem měla právě ve Varšavě. Tam jsem ho měla přímo naproti sobě, a to z adekvátní vzdálenosti a bez stínění nějakých lidí, kteří by mi vadili.

V Mnichově jsem zprvu myslela, že přes holou hlavu Švýcara, co měl nepříjemně suché lokty a já jsem se vždycky při čekání oklepala, když jsem se jich omylem dotkla, jak stál přede mnou, neuvidím. Ale z nějakého důvodu v první minutě koncertu, co vytáhl mobil, aby mohl natáčet, zmizel někam pod Kya, uvolnil mi místo ve čtvrté řadě před Toshiyou (a pak jsem nějak dosáhla do té třetí, to už si nepamatuju jak) a já měla skvělý výhled na trojici Toshiya, Kaoru a Kyo, i když tentokrát trochu z boku. Ne úplně tak krásně uprostřed hloučku Toshiyových obdivovatelů.

Ve Varšavě to ještě bylo dobré, dívala jsem se z jednoho na druhého, věnovala jsem jim pozornost více méně všem a nějakým způsobem jsem tak docela volně vnímala koncert… v Mnichově si všechnu mou pozornost ukradl Toshiya. A já netuším, čím to bylo… teda – ano, mohlo to být tím, jak Toshiya působí na pódiu, ale on tak působí pořád, tak proč zrovna ten večer vzal úplně všechnu mou pozornost?

Vypadal stejně. Což znamená dokonale. Titán, rozpětí kondora, rozhalenka. Ale získal si tolik mé pozornosti, že zatímco všichni se dívali na Kya, který předváděl do vlastní kamery ty své ďábelské grimasy, já jsem nejvíce byla fascinovaná a šokovaná tím, že Toshiyovi šla vidět bradavka. Fakt, všichni byli plni úžasu a užívali si Kyovu show; a já se stejnou fascinací hledím na Toshiyovu bradavku. Se stejnou fascinací. Tou fascinací, co hleděli ostatní na démonské šklebícího se Kya, co si hrabal do úst, kulil oči a hrál si s vlastními slinami.

Ne, nevím, co na té bradavce bylo tak fascinujícího. xD

Ale možná jsem jen celý ten koncert měla pocit, že kdykoliv jsem se náhodou podívala jinam, tak Toshiya se zrovna podíval na mě a donutil mne, abych zase všechnu pozornost věnovala jemu. Celý Mnichov jsem se prostě až bála pohlédnout jinam. xD A říkala jsem si, že když se na mne Toshiya podívá, když budu koukat já na něj, tak se trochu usměje, jak on to umí… a to potřebuju k životu.

Ve Varšavě jsem si toho nevšimla, ale Toshiya v jednom momentě hází stojanem od mikrofonu. V Mnichově se mu to povedlo, hodil ho za sebe, stojan udělal oblouček a dopadl na pódium, kde nic neshodil, jen se trochu přimotal do kabelů, že se Toshiya trochu musel vymotat, a pak to doupravil staff. V Mnichově to bylo vcelku cool. V Kolíně se mu to nepovedlo; stojan nějakým nedopatřením úplně nešikovně shodil, a pak se strašně tvářil, jak to bylo úmyslně a že to bylo cool… ale nebylo, vůbec. Byla to Toshiya-lama.

Další naprosto unikátní věc, co Toshiya udělal, byla Toshiyova huso-kačena. Já teda moc nevím, jak si dokážete moc představit Toshiyu, když hraje; kromě toho, že teda dokáže bassu držet v jakékoliv poloze svými svalnatými pažemi a hrát na ni s naprostou grácií, jako kdyby to byla ta nejlehčí věc na světě, tak si ještě do rytmu kýve hlavou.

Je to sice Toshiyův rytmus, který nevím kolik má reálně společného s tím, co má zbytek kapely; ale já jsem ho docela hodně využívala, protože s mou bolavou rukou se fakt nedá mávat s vysokou frekvencí… a přece jen jsem byla naprosto sledující jen Toshiyu, takže by mne jakýkoliv jiný rytmus mátl.

Ale! Huso-kačena byla chvíle, kdy si Toshiya se svým velkým tělem – občas vypadá, že je na všechny strany příliš dlouhý, že ani neumí to tělo pořádné ovládat – přidřepl, naklonil se kolem basy a začal s hlavou kývat dopředu a dozadu ve svém rytmu… a vypadal jako huso-kačena, pokud to existuje, pokud ne… mělo by, protože by to bylo mé oblíbené zvíře. Huso-kačena Nebezpečná!

Na druhou stranu (stejné mince) Toshiya místy vypadá velmi nebezpečně – ne kvůli jeho ne úplně vystříbřené schopnosti házet stojanem –, protože jak je velký a mužný a teče mu pot po svalnatém těle a má ty své černé vlasy a černé stíny a černé oči… tak kolos jeho těla v pohybu (třebaže je to takový ten jeho „dupák“ ze strany na stranu) vypadá nebezpečně, a poslední věc, co člověk chce, je ho něčím rozzlobit.

Takže při pozorování Toshiyi vážně jste někde mezi děláním si srandy z huso-kačeny a jiných podivných póz, strachem z jeho mužské entity a umíráním z toho, jak neuvěřitelně sexy je. Protože jakkoliv zapózuje – a že on pózuje docela rád – je to tak epický zážitek, že by se to vyrovnalo nejlepším hollywoodským filmům. Nebo uměleckým dílům – vím, že už dost dlouho zním jako fanatická fangirla, ale nasaďme na to ultimátní korunku –, protože jak jsem mapovala jeho celou bytost pohledem, na jeho těle není jediná část, která by nepřinášela vizuální potěšení. Každá křivka a proporce od bot po vršek hlavy je tak uspokojující jako když se díváte na hezký odstín fialové. Prostě jsem nenašla jediný kousek jeho těla, který by nebyl hodný toho, aby se vytesal do mramoru.

(Víte, jak jsem řešila, že Aryu má úžasnou linii ramen a prsou; tak Toshiya má úžasné všechno, i tvar zadku, stehen, dokonce i lýtka mají dokonalou proporci. Fakt, kdyby ho viděl Nietzsche, řekl by: „Dospěli jsme k nadčlověku, ten je ale sexy, co?“ Možná by i popřel, že kdy řekl, že bůh je mrtev, protože Toshiya by stál před ním.)

… ehm. Ano, stalo se to, můj report začíná vypadat, jako kdybych kopírovala za sebe Toshiya Toshiya Toshiya; přesně to jsme říkali, že se stane!

Ale nakonec trochu Kaoru a óda na jeho výrazy. Protože na všech třech koncertech byla chvíle, kdy jsem se smála tomu, jak Kaoru se tvářil; a ani to nebylo jeho pověstné „dobře paříte“, spíše „já si to tu tak užívám“, které mě tolik dostávalo.

A já si teda na každém koncertu vybavuji chvíli, kdy jsem se prostě smála radostí, a vůbec nevím, co přesně - která píseň to způsobila - ale vždycky to tam bylo. Všichni kolem mě pařepěnkovali, drsně a zapáleně, a já se tam směju, jako kdybych dostala nějaký super dárek na své první Vánoce.

Přestože Varšava nakonec dopadla dobře; tak Mnichov byl první koncert, kde se nic nepokazilo a všechno vycházelo, jak mělo – to ještě po Londýně, kde jim technika klekla úplně a museli hrát, co neměli ani nazkoušené. Takže nejen Kaoru, ale i celý zbytek kapely na konci zářil jako sluníčka. Fakt na nich bylo znát, jak moc si to užívají a možná nakonec právě z Mnichovu mám pocit, že si to užili úplně nejvíce.

A řekla bych, že i to publikum bylo více „zúčastněné“ než v Kolíně. Nebo za to mohla jejich i naše únava, protože Kolín sice byl poslední koncert v tour, ale následoval hned na druhý den po Mnichově.

O tom, jak strašně moc skupina byla natěšená nejen dává vědět, že Shinya se opřel na konci tak do bubnů, že ani nechtěl skončit; ale Kyo v momentě, kdy se polívalo vodou z flašek, s výrazem jako šťastné dítě slil nějakého chudáka vepředu celým obsahem své flašky. A vážně se usmíval, jakože ne svým démonickým způsobem, ale šťastně. (Šťastný Kyo k nezaplacení! ;))

A ještě teda další útržek, co se mi vybavuje: Die, který za námi přišel, a když ho fotila nějaká fanynka, tak na ni tak koketně mrkl, až to bylo k popukání. Na druhé straně si ho užili určitě více než já, ale kdykoliv přišel, pohodil vlasy a zářivě se usmál, opravdu jsem mu věnovala vší svou pozornost. (Protože Toshiya v té chvíli byl pravděpodobně na druhé straně a mě nebylo poručeno sledovat jen jeho.)

Přestože koncert končil ve skvělé náladě, trochu mne zamrzelo, že se mi Kaoru a Toshiya vůbec nevěnovali. Nehodili mi žádné trsátko a ani mě nezlili vodou. Zatímco ve Varšavě se na mně dokonale vyřádili, tak tady na mne dopadlo jen pár kapek a já jsem si říkala, kde jsem udělala chybu, že nepotřebuju slít.

A směšné bylo, že nakonec to byl trochu potěšený (rozuměj: měl na tváři náznak úsměvu) Shinya, který se rozhodl, že tahle obluda potřebuje osvěžit. Možná jsou mezi mnou a Shinyou nakonec nějaké sympatie, co?

Po koncertě jsme se sesbírali docela rychle, protože jsme potřebovali stihnout ještě Učko, abychom se dostali k našemu ubytování. Podařilo se nám to krásně – a nakonec jsme možná byli rádi, že jsme na Diru nečekali, protože tam na ně čekaly nějaké Japonky, které se vůbec neuměly chovat a klepaly jim na tourbus a skandovali u toho Toshiyovo jméno a… huh, proč to dělají? Nemůžou si pak jako já napsat oslavnou ódu na Toshiyu v tichosti svého pokoje?!

Navíc jsme se nepřevlékali hned v klubu, takže jsme cestovali v našem propoceném oblečení, což by na čekání třeba dvě hodinky venku v noci fakt nebylo.

Takže jsme dorazili skoro do ulice našeho ubytování, přesněji za roh, a pak se ztratili, protože jsme byli banda tydýtů v německém městě po koncertě, co se ani s navigací nezorientuje, když má ubytování doslova za rohem… a ztráceli jsme se pořád, abychom se pak hned našli a mohli se plácat do čela, jaké jsme lamy.

Udělali jsme ze sebe slušné lidi a šli spát, abychom další den mohli vyrazit do Kolína.

Mnichovský pokoj

Balkónek pokoje

Po koncertu v baru pod ubytováním na panáku jahotové vodky zadarmo

Koncert v Kolíně – 19. října 2018

Ráno jsme teda vstali, připravili se na cestu a našli auto ztracené v patrech podzemního parkoviště, kde jsme si velmi chytře nezapamatovali, kam jsme ho zaparkovali.

Cesta z Mnichova do Kolína se neuvěřitelně vlekla, třebaže jsme měli zážitky z koncertu, o které jsme se mohli společně podělit, a mohli jsme poslouchat Dir en grey, tak z Mnichova do Kolína je cesta snad tři sta let dlouhá… ne vážně, jak je možné, že vůbec neubíhala? Dokonce jsme byli donuceni začít hrát slovní fotbal, který teda ještě ten den nás nerozsekával tolik, jak se pak dělo při cestě z Kolína do Prahy, ale stejně byl dosti marný a pofidérní. (A Durcenwe vážně nejde.)

Kvůli tomu, jak dlouhá ta cesta byla, jsme trochu byli v časovém skluzu. Chtěli jsme do Kolína dorazit dříve, protože jsme tentokrát měli VIP a u nich se úplně přesně nevědělo, kdy se budou rozdávat plastové průkazy a kdy se bude pouštět. Ale co se vědělo, to bylo, že se na nikoho nečeká. (Protože počty byly navýšeny několikrát prodanými lístky na padajících stránkách.)

Takže jsme došli do hostelu, který byl sice na dobrém místě, ale tentokrát neměl vlastní parkoviště; chudák Ruuki se nabídl, že auto zaparkuje sám, ale i tak jsme prostě měli celkově málo času. Takže jsme vyrazili jako střely k Sku, abychom stihli být co nejdříve u klubu. Ale Kolín má zase úplně jiné jízdné než Mnichov, takže jsme se s tím museli poprat, pak se zorientovat na hlavním nádraží (které je mimochodem hned vedle katedrály, takže jsme reálně bydleli asi tři minuty od katedrály!)… a v tom všem zmatku jsme se chtěli zeptat nějakého v tričku Diru oblečeného fanouška, z kterého se nakonec nevyklubal místní – jak jsme potřebovali –, ale bludný Holanďan.

Takže jsme po cestě nabrali i toho pátého, kterého jsme potřebovali na VIP fotku s Dir en grey a s ním nakonec úspěšně dorazili ke klubu, i když jsme po asi deseti minutové pěší cestě ke klubu byli schopni se asi třikrát ztratit. xD Bludný Holanďan nám přidal na naší vlastní bloudivosti!

Ke klubu jsme dorazili takřka taktak. Už se VIPka pouštěla, ale naštěstí jen do „dvorku“. Dostali jsme podepsané CD a náramek, kdy jsem svůj Kyovsky-žlutý vyměnila za Toshiyovsky-modrý a byla spokojená.

Tohle byla chvíle, kdy Durcenwe začala být ve stresu. Já nevím jak vy, ale vybavuju si, že když jsem začínala s j-rockem nebo celkově to ani nemusel být začátek, několikrát jsem přemýšlela, jak bych se zachovala, kdybych se měla setkat s Dir en grey… A teď jsem tu najednou byla, čekalo mne tohle setkání a s ním přicházela spousta rozporuplných pocitů.

V roce 2011 jsem se zařekla, že mi nestojí za nějakých 80 euro, abych se s Dir en grey fotila jako u zdi, že VIP na Diru nechci. Ale po tom, jaká spanilá jízda byli Morrigan, a pak Mikaru v Kolíně/Bruselu, jsem si ty VIP na Dir en grey koupila, protože mi přišlo málo, kdybych jela jen na jeden koncert, a kdybych nevyužila té příležitosti. A to VIP tentokrát nestály jen 80 euro… a focení u zdi se mělo konat po pěti sedících na židli…

Takže jsme si tak představovala, jak se setkám naživo s Dir en grey a byla z toho nervózní, jak příliš často nebývám.

Trvalo to docela dlouho, než nás pouštěli dovnitř právě po těch pěticích, co se měli fotit. Huh. Organizaci měli trochu zmatenou, hlavně s tím, že nebyla v té chvíli šatna, takže se věci nechávali na straně.

Nevím, co dělal zbytek mé skupiny, nechala jsem je v jednu chvíli trochu pozadu, protože přede mnou stáli Dir en grey a já si vlastně z celé té chvíle pamatuju sebe a Toshiyu (nečekaně!). Vím, že nás stafák pobídl, abychom šli se fotit, a já vykročila a nikdo nešel se mnou… tak jsem udělala naráz zdráhavé i rázné kroky dopředu, asi tři, otočila jsem se po zbytku, který byl někde vzadu a řekla jsem si „srát na ně“ a došla až na své původně vysněné místo.

Chtěla jsem, aby Toshiya a Kaoru stáli vedle sebe, co se mi vyplnilo. Tam jsem si chtěla sednout. Zatímco mne ale překvapilo, že pak byl Shinya s Diem a Kyo na kraji odcházel ze všech fotek.

Nicméně! Došla jsem se svou odvahou přímo před Toshiyu a Kaoru, a Toshiya se na mne usmál. Myslím, že můj pohled natěšeně jdoucího ke gilotině ho pobavil, anebo si mne pamatoval, nevím. Dokonce mám pocit, že mne i vřele pozdravil, na což vůbec nevím, zda jsem odpověděla, protože jsem si před něj sedla.

A vlastně ani nevím, kdy první fotka byla vyfocena, vzpamatovala jsem se až u druhé, naprosto nevnímajíc nic jiného, než že právě já sedím před Dir en grey. Bylo to hned pryč, netuším, kde byli ostatní…

Jen jak jsme se zvedala, tak jsem zamumlala, že děkuju, Toshiya mi na to pokývl, a já utekla (ne doslovně)… ale prostě dostala jsem se od nich pryč, protože svou chvilku už jsem měla.

Moc jsem je nepozorovala, když se fotili s ostatními, ale při tom, kdy jsme jim mohli klást otázky, jsem se zase trochu vzpamatovala a našla jsem si místečko, odkud jsem je mohla v klidu pozorovat. Huh. A sice Toshiya měl brýle a možná za nimi spal, ale byl natočený přímo na mě celou dobu. A já si říkala: „Doufám, že tě pobavilo, jakou tu máš marnou fangirlu.“

Co se otázek, co jim byly kladeny, týče, vzpomínali jsme na ně po cestě zpátky a vybavovali se postupně. Šlo špatně slyšet a naše pozornost byla rozptýlena. Kyo docela trolil. Když se ho někdo zeptal, z čeho bere inspiraci, řekl, že z každodenního života. xD Kaoru zase zabil tím, když se ho ptali, jaktože spolu tak dlouho vydrželi a on řekl, že je to proto, že se nikdy nevzdávají. (A my pak den na to při cestě vlakem z Prahy do Hranic viděli děvče se stejným heslem na popovém růžovém batůžku, což bylo strašně marné.)

Ale nejúžasnější bylo sledovat jejich společnou dynamiku. Při nějaké otázce se prostě rozesmáli a jeden úplně cítil, jak si mezi sebou skupina rozumí; jak tam je nějaké to souznění a přátelství. A já jsem měla pocit, že nás do toho docela vřele pustili, podělili se o své soukromí; ne obsahem svých odpovědí, ale možností vidět jejich vztahy v civilu. A za tohle to VIP určitě stálo.

Ehm, takhle to dopadlo. xD

Přestože stafačka říkala, že nemáme běžet a tlačit se atd. No, nikdo přiliš neposlouchal, až na mě – protože já vždy poslouchám stafáky (a pak si nesáhnu na zadek Aryu rukou, dokud mi sám Aryu svůj zadek nenatlačí na obličej. xD) Ale z nějakého důvodu nebyla před Toshiyou více než jedna řada, když jsem tam slušně došla, takže jsem začínala přímo z té druhé.

Moje místo mělo několik úskalí. Jak říkám, že jsem nejlépe na Toshiyu viděla ve Varšavě, ono to možná není nejlépe, jako spíše nejpohodlněji. Protože být v druhé řadě pod Toshiyou znamená, že se musíte dívat fakt nahoru na jeho kolos a bolí vás pak za krkem. Hlavně když přijde k okraji pódia, fakt hlavu zakláníte. To je pohodlnější si trochu odstoupit.

Ale mé místo naproti němu v druhé řadě jsem pro trochu nepohodlí nechtěla vzdávat. Navíc jsem díky tomu měla i docela blízko ke Kyovi a tentokrát asi fakt nejlepší výhled na něj. A dokonce jsem viděla i na Die dobře, ne, že bych to moc využívala.

Dalším úskalím mého místa bylo osazenstvo okolo. Přede mnou bylo strašné klišé, a to dvě takové velmi ženské francouzské lesbičky, které se líbaly a objímaly a – tím pádem se nešlo dostat mezi ně do přední řady. Ale nechávali mne držet se hrazení, takže asi v pohodě. Po mé levici byla banda Italů, velmi hlasitých, až je musela jedna z Francouzek okřikovat při koncertu. Po mé pravici jsem měla tlustou a velkou Němku, za kterou jsem nakonec byla ráda, protože když se podávala voda, tak mi ji dala se spikleneckým mrknutím, asi se jí vedle mne dobře pařepěnkovalo. A vzadu jsem měla nějakého malého muže, který furt vypadal, že chce se dostat vedle mě a já trávila čekání tím, že jsem mu v tom bránila – pro zábavu spíše mu ukazovala „hochu, to se ti nepodaří“, protože jsem stejně nechápala, proč začíná dorážet ještě před začátkem koncertu. A pak jsem tam měla tu malou blonďatou Rusku z mnichovského koncertu, která mne málem připravila o sluch v jednu chvíli.

Takže velmi divoké prostředí to tam bylo. A celý koncert to šlo poznat, protože jsme fakt řádili. Protože to byl poslední koncert, tak jsem si dokonce nechala rozpuštěné vlasy, abych s nimi mohla házet a pouštěla jsem se do všeho, co dělaly i Francouzsky (protože Francie je pověstná tím, že z koncertů Diru se tam chodí s rozbitými nosy a zlomeninami, tak si můžete představit tu jejich plamennost). Tentokrát jsem i opustila Toshiyův rytmus a dala do toho celou mou bolavou ruku, abych skutečně fandila a skandovala a užívala si koncert…

Koncert začínal tím podivným intrem. A já jsem do třetice na něj zapomněla, a pak jsem se mu smála. No, protože přicházeli z druhé strany, skutečně jsem pořádně neviděla ani Shinyu a ani Die. Mohla jsem si užívat jen Toshiyi, Kaoru a Kya. A tentokrát jsem už znovu měla osvobozený pohled, takže jsem vážně hodně času věnovala i Kyovi.

Měla jsem ho docela blízko a dobře jsem na něj viděla, takže jsem si tentokrát užívala ty tanečky, grimasy a i to, že se mu nepovedlo jeho představení se střevy… a dokonce, že když je chtěl zašlapat, tak u toho spadl ze své bedýnky.

Jen teda u toho promítání jsem zase pohledem skončila na Toshiyovi. Který se za koncert zpotil, až z něj byla miss mokré tričko! xD

Strašně vtipné bylo, že tentokrát měl v publiku hodně fanoušků Kaoru; jedna z těch Francouzek ho neustále vyvolávala, a jak ve Varšavě stačilo, aby Toshiya pohnul prstem a dav se rozeřval, tak tentokrát byl největší hvězda Kaoru. A tady si to užíval, hrál pro nás, dělal ty své grimasy a několikrát vyšel v reakci na jeho vyvolávání k nám a nechával se zbožňovat. A v jeden takový moment Toshiya asi zažárlil na všechnu pozornost, co byla upírána jinam a rozhalil si více tu svou rozhalenku. Geniální! xD

U tohodle koncertu jsem si asi nejvíce užila samotný koncert. Teda pokud jsem zrovna se nesnažila přijít na kloub Toshiyovi. Zajímalo by mne, kolik vidí. Kdesi kdysi se ke mne dostala informace, že moc ne; ale na to, aby byl úplně slepý, tak docela hodně publikum probodává pohledem. Stalo se mi, že se na mne usmál (a teď nevím, na jakém koncertě, ale ten chvilkový moment tam byl). Takže na co jsem se snažila přijít byla ta jeho nerovnováha mezi něčím děsivým a něčím úplně marným, čemu se říká Toshiya.

Nicméně! (Pryč od Toshiyi.) Na tomhle koncertě jsem si úplně nejvíce zapařepěnkovala, protože jsem si nešetřila síly už na nic, a pařepěnkovala, jako kdyby to měl být můj poslední den na zemi. A taky jsem si nejvíce zazpívala, protože jak jsem nějakou tu dobu zazdívala Dir en grey úplně, tak mi trvalo, než jsem byla schopná si s nimi zpívat. Ale zpívat si s kapelou vždy zlepší zážitek z koncertu.

Nemůžu říct, že by se mi zdálo, že koncert uběhl jako voda. Užívala jsem si každý moment a díky tomu si i každý jednotlivý moment uvědomovala. Vím, že u dřívějších koncertů Dir en grey, jsem někdy měla rouhačské myšlenky, aby už koncert skončil, protože byl velmi nepohodlný. Ale tentokrát – asi, jak už jsem koncertově vycvičená (a že Diru vlastně byli můj úplně první koncert) – všechno bylo prostě skvělé. Sice mne místy bolela ruka, dokonce se mi při prvním mlácení hlavou zatmělo před očima, ale jak říkám – už mám nějaký trénink, který mne vede, že i s točící se hlavou zvládnu skákat.

Takže tenhle poslední koncert byl vážně zážitek z čistého užívání si koncertu. A já vážně nevím, jak popsat, že jsem si užívala zpívání s Kyem; že jsem si užívala, když jsme zpívali pro kapelu; že jsem skutečně prožila skvělý koncert, i když bych se odprostila od svého fangirlení nad Toshiyou, radování se z lidskosti Dir en grey nebo objevování svých vlastních mrtvých citů.

Kapela jednoznačně byla nadšená. Poslední koncert evropského tourné se vydařil. Nevím, zda to bylo tady nebo už den předtím, ale Kyovi prosvítal úsměv, i když se zrovna nechtěl smát. Protože jednoduše byl šťastný. A to celkově celá skupina.

Úplně mě tolik neslili vodou, jak jsem chtěla. (Ano, Durcenwe má potřebu být polita vodou. xD) Jenom Shinya se na mě znovu vyřádil – fakt si myslel, že mi tu ošklivost z toho ksichtu smyje, nebo co. xD Ale na druhou stranu mi bylo hozeno přímo do ruky trsátko od Toshiyi. Takže říkejte si, co chcete, ale já si myslím, že Toshiya si mne nejméně pro tenhle koncert zapamatoval. A dostat trsátko, které je určené pro vás, je přece krásné, není?

Když se s námi rozloučili a odešli, pouštělo se ještě jednou PV Ranunculus, u kterého jsem si zaběhla za zbytkem party, abych si teda užila i s nimi koncertní atmosféru, když jsem celou dobu byla někde jinde než oni.

Trsátko a VIP náramek

Hromada věcí, co mám, chybí tam plakát

Detail hromady. CD s podpisy Dir en grey jsem vždy chtěla.

Z klubu jsme odešli před odjezdem kapely, protože ta stejně po asi předchozím zážitku měla zatarasený tourbus. Plni zážitků jsme málem neodjeli, protože v Německu asi není potřeba hlásit, že vlak nejede, nechají vás tam čekat navždy… A když jsme teda dorazili na hlavní nádraží a pokochali se katedrálou v noci, tak jsme si ještě koupili kebab, na který jsme měli nehoráznou chuť, a spokojeně se vydali do našeho pokoje.

Udělali jsme ze sebe napůl lidi, protože na celek to nešlo, protože jsme měli pokoj plný zpocených bot a oblečení… a šli jsme nakonec spát, přestože jsme možná i plánovali ještě si nějak noc užít, třeba u piva nebo tak.

Ráno jsme se vyhrabali z postele, šli jsme si koupit něco na snídani, prohlédnout katedrálo zevnitř, a hledat auto… což nám zabralo docela dost času, banda tydýtů ztracená v Kolíně.

Cesta z Kolína do Prahy ubíhala docela rychle, asi jak jsme byli plni zážitků, nebo že jsme si pouštěli i jiný j-rock, o kterém jsme se mohli bavit… nebo protože už jsme byli tak mimo, že jsme se smáli i blbému slovnímu fotbalu. A bylo to fakt super, takové krásné dovršení skvělého výletu, že jsme ani necítili smutek, že Diru jsou zase na nějaký čas pryč a bude trvat, než se znovu vrátí… Ale podle jejich statusů na sociálních médiích vypadali spokojeně, že by se skutečně vrátit mohli.

Mimochodem, celou cestu z Kolína do Prahy a pak dokonce vlakem z Prahy do Hranic jsem jela v pyžamu, protože jsem už neměla čisté kalhoty po dvou koncertech (vzala jsem si jen dvoje, ne troje, protože asi ráda chodím v pyžamu po ulici). Ve vlaku jsme dokonce seděli ještě v chodbičce na zemi celou cestu, úplně správný bezďácký styl. ;) 

Tyhle koncerty, potažmo celkově výlety na koncerty s přáteli, jsou opravdu chvíle, kdy ničeho nelituju. Ani peněz, ani času, ani své životní cesty. Protože to za to stojí! Protože mne to naplňuje.

...

I pretend as though I never noticed it from the beginning

The reason I lived a life of repression

Is not because I wanted to live comfortably

Spring, like a dream

Because of the fear of losing someone

Before I knew it

I was deceiving myself with lies like them

At that moment I realize

My heart

...

[Dir en grey: Ranunculus]