Chtějí tě ochočit

Asi mi došly zrovna povídky, co bych mohla číst, (nejpravděpodobněji na otayuri xD) a tak jsem na zkoušku proplula do světa alfa/beta/omega povídek. Na ABO mne různé věci fakt odpuzují a u některých si říkám "proč?!" (proč zavádět mužské těhotenství, když tam můžu rovnou šupnout ženu, protože to stejně píšu jako hetero a to, že je to homo, tam nemá žádný význam?) , ale na druhou stranu se mi tam líbí nějaké společenské aspekty těch světů (takové prohloubení diskriminace žen; omegy jsou na tom prostě ještě hůř)... a tak jsem si na to napsala povídku.

Snad se to dá číst; nestíhám psát nic delšího - vlastně nestíhám psát ani tohle, a pak se k tomu vracím tak různě po týdnech, a je to celé rozhrkané -, ale povídky téhle délky zrovna nejsou moc můj obor: noc krátké na pořádné propsání, moc dlouhé na jen načrtnutí pocitů. 

Myslím, že se k povídce krásně hodí Amour od Rammstein (odtud taky název). Přeji příjemnou četbu.

Vlastně, když se nad tím zamyslím, tak i když jsem původně si je nepředstavovala (a mají jiná jména), tak by se to nejméně vzhledově dalo i napasovat na otayuri. xD

Chtějí tě ochočit

Černovlasý muž vstal od stolu, za kterým seděl, a vydal se k oknu, aby ho mohl pootevřít. Venku silně pršelo a vzduch byl těžký. Zhluboka se nadechl a protřel si obličej, než zavolal přes pootevřené dveře do vedlejší místnosti. „Sestři, můžete poslat dalšího.“ Rozepnul si vrchní knoflík od košile a vyhrnul rukávy, aby se ochladil. Blížilo se druhé období, cítil se podrážděný a teplota jeho těla byla mírně zvýšená. Ráno se testoval, ještě nebyl v červených hodnotách, ale od zítřka si i tak bral dovolenou.

Do ordinace vešel mladý světlovlasý muž, který měl na očích černé brýle a do obličeje stáhnutou kapuci mikiny, přestože už v čekárně musel předtím sedět nějakou dobu, a kvůli počasí bylo ve všech místnostech nepříjemně dusno. Zavřel za sebou dveře a tiše pozdravil.

Doktor se neochotně vzdálil od okna a posadil se znovu za stůl. Pokývl hlavou, aby se i pacient posadil. Na monitoru měl již jeho lékařský záznam, přesto na okamžik zavřel oči a protřel si kořen nosu. Arim Éiz, 29 let, m-o. „Léky nezabírají?“

Světlovlasý zakroutil hlavou.

Doktor si ještě chvíli prohlížel lékařské záznamy, než se trochu odsunul od stolu a na svého pacienta se podíval. „Budu vás muset prohlédnout.“

Ten si nejprve sundal sluneční brýle, než se svlékl z mikiny a zůstal sedět jen ve volném tričku a teplácích. Na první pohled na něm nebylo nic, kvůli čemu by měl tolik dbát o utajení vlastní identity před okolím, přestože i takové pohodlné oblečení měl módní a značkové. Vypadal o něco mladší, ale jinak měl průměrně pohlednou tvář bez výraznějších rysů a štíhlou postavu dospělého muže. Ale černovlasý věděl své – pacient byl objednaný předem, navštěvoval tuhle kliniku patnáct let a poslední čtyři byl zapsaný v experimentální léčbě. Na všechny léky doposud si ovšem nakonec vyvinul rezistenci. Žádný z nich nebyl určený na dlouhodobé používání, i když černovlasý doktor patřil k těm, kteří – pokud tomu odpovídal zdravotní stav pacienta – byli ochotni léčit i po dvacátém pátém roku.

Doktor vstal, aby mohl začít s vyšetřením. Zběžně si ho prohlédl – bělmo očí, krk a uzliny. Potom ho nechal se postavit a vysvléct do půlky těla, aby si mohl poslechnout jeho srdce a plíce. Celou prohlídku ukončil měřením tlaku. Všechny hodnoty skutečně nasvědčovaly tomu, že léky ztratily svou účinnost. „Bral jste je pravidelně po celý měsíc? Měl jste začít… chvilku…“ vrátil se k počítači, aby si prohlédl záznamy, poté se ujistil v kalendáři, „osmnáctého jste měl začít. Tři tablety ráno a večer před jídlem.“

„Upravovali jsme ten režim kvůli mé pozici, pane doktore,“ připomenul mu světlovlasý. Neměl pravidelný režim, různé dny si vyžadovaly různá uctívání bohyně podle slunečního a měsíčního cyklu; nemohl být každé ráno vzhůru a každý večer ulehat ke spánku. Nicméně právě kvůli svému postavení v chrámu musel přijít do ordinace v utajení, nikdo ho nesměl poznat. „Ale ano, od osmnáctého, tři tablety dvakrát denně, před jídlem.“

Černovlasý pokývl a znovu si protřel kořen nosu. „Lehněte si na břicho,“ pokývl k nemocničnímu lehátku, které měl za sebou a byl na něm igelit. Jakmile to muž udělal, doktor si nasadil rukavice. Nejprve odhrnul vlasy z jeho krku, aby si prohlédl, jak moc má zduřenou krční pachovou žlázu, než mu nepatrně stáhl kalhoty a zkontroloval i tu na konci kostrče.

Zamotala se mu hlava. Přestože u jeho pacienta teprve začínalo období, žlázy silně voněly a v dusném počasí to bylo jako příliš silný sladký parfém. Doktor se odtáhl, rukavice vyhodil a znovu se posadil. „Můžete se obléct.“ Sám se zaměstnával tím, že hleděl na monitor a předstíral, že studuje lékařské záznamy. Místo toho se jen snažil uklidnit vlastní reakci, z té vůně se mu ještě víc zvýšil tlak, potil se a nedokázal plně soustředit.

Trvalo to chvíli, než se světlovlasý znovu přesunul na židli u stolu a čekal, jaký postup jeho lékař zvolí.

 „Musíme…“

„Vy jste-?!“ Oba věděli, na co se chtěl zeptat. Ano. Byl.

Pacient se odtáhl i s židlí dozadu, jak ho takové zjištění vyděsilo. Přitáhl si k sobě své věci, jako kdyby jimi chtěl vytvořit clonu mezi nimi a pohledem těkal mezi svým doktorem a dveřmi z ordinace. Chtěl utéct, dokud ještě mohl. Nemusel čekat na odpověď, dobře znal reakce, jaké alfy měly na to, když se dostával do období. A přesně to byl důvod, proč potřeboval léky; aby potlačil nejen prvotní příznaky změn ve svém těle.

Ale nemohl odejít, protože jedině doktor před ním mu směl vypsat další předpis. Byl odborník a doposud mu vždy dokázal nejméně na čas pomoci. Po tom, co ho předchozí doktoři odmítali, protože překonal zákonem povolenou hranici, ho doktor Ísara Bahun zařadil do experimentální léčby, kde nejspíše lhal o jeho důležitosti pro výzkum, jen aby jej tam udržel i přes jeho věk.

Černovlasý opatrně kývl a pomalu se odsunul od stolu, aby druhému dal prostor. „Jste mým pacientem čtyři roky,“ připomněl mu klidně, „nemusíte se ničeho bát.“ Chvíli počkal, než se znovu přisunul ke stolu a zahleděl se do monitoru. „Příští období zvýšíme dávku,“ řekl nakonec.

„A tohle?“

Doktor se na něj podíval. Oběma muselo být jasné, že v téhle chvíli už nemohli nasadit jinou léčbu. Většina přípravků potřebovala nejméně měsíční užívání, aby zabrala. A ty s okamžitou účinnosti byly často velmi rizikové. „Musíme udělat nová měření – je důvod, proč byla stanovena hranice na deset let od prvního období; vaše tělo se dožaduje, aby splnilo svůj přirozený účel. Změny v období jsou s každým dalším silnější, a k jistým fyzickým i psychickým změnám dochází i mimo období. Abych pravdu řekl, nejsem si jistý, zda se budeme schopni dostat přes čtvrtý rok.“

„Pátý. První období jsem měl ve čtrnácti letech.“

Černovlasý si ho prohlédl, než to zkontroloval v záznamech. Opravdu už byli pět let za hranicí? Nikde v odborné literatuře podobný případ nebyl. Ale byla pravda, že ještě do nedávna nebylo vůbec dovoleno, aby se období potlačovala. Uchylovalo se k tomu jen ve výjimečných případech, a to také jen posledních méně než sto let. Až když se podařilo omezit vedlejší účinky, nasadily se léky téměř k plošnému užívání. A před padesáti lety se povolilo za určitých zákonem daných okolností, aby i omegy pracovaly. Hlavním důvodem bylo dokončení vzdělávaní a potřeba, aby se omegy zařadily do výrobního procesu za války. Dále se zjistilo, že děti nevzdělaných omeg byly pozadu oproti těm bet. „Jaktože to není uvedené ve vašich záznamech?“

Éiz zaváhal, než odpověděl: „V té době jsem neměl žádné lékařské záznamy. Byly založeny až se mne ujali v chrámu Bohyně.“

Doktor tomu nerozuměl. Celou dobu chápal, že světlovlasý nechce ztratit svou pozici v chrámu, a proto před všemi popírá, jaké má druhotné pohlaví: v chrámu mohl sloužit pouze jako beta. Ale pokud by se do chrámu dostal až v době, kdy bylo jasné, že je omega, nikdy by jej nepřijali. Vyžadoval se doživotní celibát, který rozhodně nebyl alfám ani omegám zákonem dovolen; ba naopak. Muselo se to tedy projevit až posléze, ale to by i první období bylo v záznamech, protože tehdy už by byl v chrámu a potřeboval léčbu.

„Tohle je důležitá informace,“ povzdechl si doktor Bahun. Nechápal, jak mu ji pacient mohl zamlčet. Copak si neuvědomoval, jak nebezpečné to mohlo být?! „Vzpomenete si, kdy přesně a jak vaše první období probíhalo?“

Světlovlasý se zamračil a vypadal, že na něco takového nehodlá odpovědět. Ale nejspíše se mu to v hlavě srovnalo, protože na jedné straně byla minulost, v které mu už nikdo nemohl pomoci, a na druhé budoucnost, v níž potřeboval získat fungující léky. Pokud to opravdu mělo význam pro léčbu… „Vyrůstal jsem ve slumech. Předpokládalo se, že budu omega. Rodina mne prodala a kupující alfa nečekal, znásilnil mne, nebylo mi ani týden čtrnáct, ale zatím jsem neprošel obdobím, takže to nemělo následky.“ I když se snažil, aby jeho hlas byl pevný, ruce se mu třásly. Mohl už ve čtrnácti přivést na svět potomka a navždy zůstat s alfou, kterému byl prodán. „Opakovalo se to a po asi měsíci jsem prošel prvním obdobím, naštěstí jsem byl tou dobou v azylovém domě. Ten rok už jsem další období neměl, a pak téměř další rok. Vše ostatní už máte.“

Doktor věděl, že takové případy se stávaly, přestože nikdo na to nezpracoval studii. Tvrdilo se, že se pohlavním stykem dá uspíšit nástup období; ale protože se to tedy týkalo pohlavně nedospělých jedinců, stálo to samo o sobě mimo zákon. Právní i tělesné svazky se mohly uzavírat až po prvním období (s povolením lékaře i při něm), kdy bylo už jisté druhotné pohlaví dospívajícího. „Upravím vaše údaje zcela fakticky,“ slíbil mu a chvíli zapisoval. Poté se na něj znovu podíval. „O to více jsem si teď jistý, že musíme udělat nové testy, ale nyní se už vaše tělo připravuje; takže by výsledky byly zkreslené. A ve vaší lékařské historii je kolaps z předávkování, proto musíme být opatrní, aby vaše orgány…“

 „Takže s tím nic nebudete dělat?!“ V hlase světlovlasého byla bolest – svěřil se mu s temnou stránkou vlastní minulosti, ale doktor mu stejně nemohl (nebo nechtěl!) pomoci. Přece jen to byl alfa – co ten mohl vědět?!

„Doporučuji projít obdobím, je to i pro tělo zdravější, a vy jste ty čtyři roky neprošel ani jedním. I to může být důvod, proč tělo odmítá léky. Potřebuje se pročistit.“ Bylo mu líto, že mu nemůže pomoct. „Pokud chcete bezpečné místo, máme zde diskrétní ubikace. Popravdě bych byl raději, kdybyste se nechal hospitalizovat. Pomohlo by to i v dalším výzkumu. A hlavně bychom vás měli pod dohledem; pět let je hodně a já si chci být jistý, že další léčba neohrozí vaše zdraví.“

Světlovlasý zakroutil hlavou. Takové řešení odmítal. Nemohl si dovolit ani na několik dnů opustit chrám. A rozhodně dobrovolně nechtěl prožívat období. Dávno se zařekl, že už nikdy nenechá, aby na něj kdokoliv sahal; ale na vrcholu období už nebyl v bezpečí ani sám před sebou. „Pamatuji si ze svého prvního období, jak mne museli přivázat, protože jsem chtěl mít toho alfu znovu v sobě… vím, že to nemůžete pochopit, ale buď mi něco dáte, nebo si něco seženu. Nedovolím, aby to u mne nastoupilo.“

Doktor Bahun si ho dlouze prohlédl, než vstal od stolu a přesunul se ke skříni, v které měl nějaká léčiva. Začal připravovat injekci. Dávala se, pokud svobodné omegy musely cestovat. Nic jiného ho nenapadlo – byl si jistý, že cokoliv by Éiz koupil na ulici, mělo by na jeho zdraví fatální účinky. „Tohle by mělo zmírnit projevy, ale obdobím projdete. V přítomnosti bet byste měl být v klidu, ale musíte se nejméně dvakrát denně přivést k orgasmu, abyste si vyčistil hlavu.“ Vrátil se k němu, aby mu mohl píchnout injekci. „Neuvedu to do vašich záznamů, protože by mne to mohlo stát kariéru.“

Světlovlasý kývl, až poté dostal injekci.

Doktor se posadil. „Tady máte mé osobní číslo, kdybyste se cítil slabý, měl nevolnost nebo trpěl jakoukoliv bolestí, musíte mi okamžitě zavolat.“ Mluvil pomalu a dával důraz na každé slovo, protože chtěl, aby druhý pochopil, jak je situace vážná. Pak mu podal papírek se svým číslem. „Ale uvědomte si, Arime, že to nemůžete potlačovat věčně. Měl byste si najít alfu, doporučuji vám to jako váš lékař kvůli vašemu zdravotnímu stavu.“

Pacient na to nic neřekl. Pouze si schoval číslo a znovu se úplně zahalil do mikiny a brýlí, než ordinaci – tentokrát bez rozloučení – opustil.

Doktor Bahun se vpustil do vlastního bytu a pozdravil s kočkou, která na něj čekala. Samozřejmě, že měl ten případ stále v mysli. Nemohl si pomoct, znovu a znovu se rozhodoval, jestli postupoval správně. Určitě to bylo proti právu, ale jak moc ohrozil pacienta po zdravotní stránce? A kolik v tom celém se mohl spoléhat na svůj úsudek, co bylo správné morálně? Kdyby mohl Éize komukoliv předat, udělal by to – protože ohledně něj nepřemýšlel střízlivě.

Arim Éiz pro něj nebyl jen obyčejný pacient – to to celé zhoršovalo! Dozoroval ho v začátcích doktor, který Éize měl tehdy na starosti, a tak se k němu Bahun dostal. Okouzlil ho na první pohled; přestože tehdy působil ještě obyčejnější. Míval tmavé vlasy, ale protože Bohyně přešla do Velkého slunečního cyklu, sloužící chrámu si je všichni odbarvili; vypadal úplně jinak, když nosil obětiny Bohyni, krásně učesaný, v rituálním oblečení a s zlatými nebo stříbrnými kresbami po tváři a těle. Bahun nejednou kvůli němu navštívil chrám, i když nepatřil k příliš pobožným. A když se Éiz celý bezradný rozhodl hledat u něj pomoc, prostě ho nedokázal odmítnout a přijal ho jako svého pacienta.

Byl to složitý případ. Sloužící chrámu žili v celibátu, který byl pro omegy zakázaný, takže se pravda o Éizovi měla nahlásit. Ale protože ho dříve držel pod ochranou vrchní kněz, podařilo se mu přemluvit doktory, že po dobu povoleného potlačování období to zamlčí. Bylo to kvůli jeho původu. Kdyby ho den ze dne vypověděli z chrámu, zůstal by na ulici a pravděpodobně se musel vrátit do slumů, odkud pocházel. Takto mu vrchní kněz a doktoři pomáhali dostat se přes dospívání a stát se nejprve občanem, než jej nechají jít do světa. Dávali mu šanci, aby žil slušný život, a nevrátil se do chudoby a velmi špatných podmínek: omegy ve slumech neměly reálně žádná práva, protože tam žila směsice odpadlíků s přistěhovalci z chudších států, v kterých často platily mnohem primitivnější zákony.

Ale Éiza odmítal přestat brát léky. A Bahun byl tím jediným, který mu byl ochoten léčbu ještě prodloužit. Protože už na škole se tomu věnoval; myslel si, že s tím, jak se společnost mění a u bet se to projevovalo pozdějším plozením potomků, měly by mít podobné podmínky i omegy, které stále ve většině případů měly první dítě kolem šestnáctého roku. Takže zatímco beta neměla v dvaceti pěti letech žádného potomka a stále ji společnost akceptovala, některé omegy mohly mít za sebou deset porodů a takové množství způsobovalo rozsáhlé zdravotní problémy. Průměrná délka života omegy pak byla výrazně nižší než u jiných lidí.

Přestože Bahun pracoval s takovými daty, uvědomoval si druhou stranu mince, že trvalé potlačování období nebylo možné. Viděl studie, že se nejen měnily tělesné reakce, ale dlouhodobé potlačování mělo za následek změny i psychické. Omegy trpěly hysterií, strachem ze společnosti nebo depresemi. U několika případů sebevražd bylo dokázáno, že mají spojitost s léky na potlačování.

Mohla to být celé jen snaha odpůrců, aby se léky přestaly předepisovat. Ale Bahun sám věděl, jak ty nejvíce účinné jsou zátěží pro celý organismus. A proto si ani nepřipustil, že by po těm Arim nakonec mohl chtít, aby mu je předepisoval do konce života. Stejně jako Éizovy předchozí doktoři si myslel, že po nějakém čase si najde alfu. Až bude zaopatřený, až si bude sebou jistý, až…

Jenže to, co se dozvěděl dnes, situaci úplně měnilo. Rozuměl, že takové trauma v dětství mohlo zcela pokřivit jeho vnímání vlastního těla a potřeb.

Bylo mu ho líto, proto mu dal tu injekci. Ale protože k němu cítil sympatie, tak na druhou stranu ho musel do příštího období přesvědčit, aby s léčbou přestal. Každé další potlačené období ho ohrožovalo na životě. Navíc i hrozilo, že pokud nepřestane, až jednou se s sebou smíří a bude chtít zaujmout své správné místo ve společnosti, už nebude moct. Který alfa by chtěl uzavřít svazek se starou omegou? K tomu se zvyšovala pravděpodobnost neplodnosti.

Sám Ísara byl k světlovlasému přitahován. Ale bylo v tom více než jen nepsaný zákaz vztahů s pacienty, co mu bránilo. Přestože byl alfa a mohl si užívat svého společenského postavení, nemohl si najít druha kvůli svému vlastnímu trauma z dětství, i když se zcela lišilo od Arimova.

Takže přestože pro něj Éizova – nebo jakékoliv jiné omegy – vůně byla podmanivá, byli s ním v bezpečí. Doktor Bahun sám bral léky, aby veškeré své přirozené pudy potlačil při nástupu období, a při propuknutí si bral dovolenou; protože si nemohl dovolit, aby kohokoliv označil za svého celoživotního partnera. Proto svou lékařskou práci specializoval na potlačování období u omeg, protože pro ně mohl něco udělat a nehrozila žádná nehoda. Přece jen měl trochu jiný pohled na vytváření doživotního svazku a pouta než ostatní alfa doktoři.

Někdy si přál, aby tomu bylo jinak. Možná pod vlivem nastupujícího období, nebo čistě pro vlastní pochybnosti o smyslu jeho existence. A hlavně v případu Arima.

Toužil po něm dnem i nocí. I když jejich vztah nikdy nemohl nepřekročit ten pacienta a doktora. I tak kdykoliv ho viděl, kdykoliv ho cítil – věděl, že pro sebe byli stvořeni. Jenže doktor Bahun nemohl a Arim Éiz nechtěl.

Ísara nevěděl, co je objektivně správné lékařské stanovisko, a kde se jen promítají jeho pocity. Podle všech studií skutečně neměl dále předepisovat léky potlačující období, podle zákona už vůbec ne; přesto když říkal Éizovi, aby si našel alfu, měl pocit, jako kdyby mu podle šeptal, že se má stát jeho. Na druhou stranu mu chtěl za každou cenu pomoci a nechtěl, aby trpěl, takže respektoval, že si vybíral nebýt omegou; a více z lásky – než chladného lékařského úsudku – mu plnil tohle přání.

Proto jej tolik vyděsilo, když se hned první noc rozezvonil jeho mobil, a na displeji se objevilo neznámé číslo. Ten téměř neexistující okamžik, než hovor přijal, se stihl pomodlit k Bohyni, aby to byl jen nějaký noční vtipálek, omyl nebo kdokoliv jiný; ale Bohyně takového bezvěrce nevyslyšela. „D-doktor Bahun?“ ozvalo se z telefonu a on hned poznal, kdo mu volá. Zděsilo ho, jak naléhavě i ta dvě slova zněla.

„U telefonu, Arime. Objevily se nějaké komplikace?“

Přerývaný dech a bolestné sténání – to byla dostatečná odpověď. „Potře-buju, abyste přijel. Mám horečku a silné křeče v podbřišku.“

Už dávno byl na nohách a dělal vše, aby mohl opustit byt a nasednout do auta. Hodil na sebe jen tepláky, co nechal na židli, sbalil bundu, klíče a lékařskou tašku, a málem se před odchodem zapomněl obout, jak spěchal. „Zůstaneme spolu na lince, ano?“ navrhl, když sbíhal schodiště. „Dojedu k vám do deseti minut, ale nechci, abyste zavěsil. Jak dlouho ty křeče trvají?“

„Z-začaly před dvě- h-hodinami, vzal -em si… proti bolesti, ale nic nepomoh-ly, zhoršilo se to,“ než se Bahunovi dostalo odpovědi, už seděl v autě a vyjížděl z podzemní garáže.

„Udržíte se v sedu? Klekněte si s koleny od sebe a špičkami u sebe, a položte lokty a hruď před sebe. Dýchejte do zad, zhluboka, mělo by to uvolnit místa, v kterých máte křeče. Ano? Hluboký nádech a výdech.“ Přejel na červenou, protože jen málo dával pozor na cestu. Byl rád, že si pamatuje Arimovu adresu z jeho lékařských záznamů, i když by správně neměl, a doufal, že se nedostane k vysvětlení, proč tomu tak je. „Pomáhá to?“

„V-ůbec,“ ozvalo se sténavě.

„Už jsem skoro u vás, nepřestávejte zhluboka dýchat,“ reagoval na to Bahun. Ostře řízl poslední zatáčku, než se dostal do ulice, kam měl namířeno a příliš se nezajímal o místo, kde by mohl zaparkovat, protože se obával, že bude muset svého pacienta nakonec stejně odvézt do nemocnice. A k jeho protiprávní a hlavně riskantní léčbě se přiznat. Takže zastavil přímo před vstupem do budovy a rozběhl se ke dveřím. „Už jsem tady, musíte mne pustit, hlavní dveře, a pak ty od vašeho bytu.“

„Je otevřeno. Dole ne-zamyka-ah. Nahoře.“

Vzal za domovní dveře, které ho pustili a vydal se po schodišti do čtvrtého patra. Dům byl starý a podle stavu chodby v něm nebydleli zrovna nejlepší nájemníci, ale to si odvodil už z ulice, do jaké se dostal. Přestože chrám Bohyně oplýval bohatstvím a nabízel úctyhodné postavení, nejspíše společnost přece jen rozmístila kapitál trochu jinak než právě do Éizovy kapsy.

Bahun vtrhl do bytu, jehož číslo by nemusel znát, protože ho dokázal identifikovat už podle silné vůně, co se z něj linula celým domem. Arim ležel v jeho jediné místnosti a snažil se udržet si polohu, jakou mu doporučil, ale místo toho se jen bolestně kroutil a hlasitě sténal. Bahun za sebou zabouchl dveře a vrhl se k němu, aby mohl zjistit, jak skutečně vážné to je. Přestože byl strachy bez sebe, mozek mu pracoval natolik dobře, že zaregistroval krabičku od prášků proti bolesti, jaké si Éiz vzal.

„Tak, zvedneme vás, tak, opatrně,“ potřeboval k němu získat přístup, proto jej musel položit na gauč, na němž nejspíše světlovlasý spával. I přes to hrozné sousedství a velikost bytu, ho měl vybavený útulně a držel ho čistý. „Měl jste volat hned, ty prášky proti bolesti vyřadily injekci, co jsem vám dal.“ Nemusel být doktor, stačilo, že byl alfa, aby poznal, že s tak silným odérem by nedokázal žádný omega cestovat, i kdyby ho netrápily křeče, protože by o něm věděli všichni alfové. Sám Bahun se kvůli tomu celý začal potit a rozbušilo se mu srdce.

Vytáhl teploměr, aby zkontroloval, jak vysokou má horečku. Mezitím zkontroloval základní funkce a opatrně mu prohmatal oblast podbřišku. „Zánět naštěstí můžeme vyloučit,“ řekl mu a podíval se na teploměr, který ukazoval nakonec teplotu, která byla při období hraničně v normě.

Teprve když se Bahun podíval na tvář svého pacienta, uvědomil si, proč byl tak potichu. Pozoroval ho úplně zčernalýma, lesklýma očima, plnýma živočišné touhy, která se rodila v jeho nitru a nemohl ji vzdorovat. Cítil z něho alfu a celé jeho tělo na to kladně reagovalo.

„Ty křeče způsobuje, že po čtyřech letech poprvé procházíte obdobím; s ohledem na váš věk a dobu jakou berete potlačující léky se dalo předpokládat, že hormonální změny ve vašem těle vyvolají podobně silnou reakci. Proto jsem navrhl hospitalizaci. Měla to zmírnit injekce, co jsem vám dal, ale bohužel ji vyřadily prášky proti bolesti, protože jsou vždy zátěží pro játra, a vaše tělo vše cizí naštěstí vyplavilo… proto ta horečka, která zdá se klesla.“ Uvědomoval si, že to říká sám pro sebe, protože Arima zajímalo něco zcela jiného než jeho lékařský stav.

Bahun nikdy – ani na klinice – nebyl svědkem toho, že by se omega tak zachvíval a svíjel, když procházel obdobím, přesto si byl jistý, že se nejedná o projev žádné zdravotní komplikace; způsob, jakým reagoval na přítomnost alfy, a téměř okamžité zmírnění bolestivosti stavu závěry jeho prohlídky potvrzovaly. Ovšem lékařské řešení se ani tak nenabízelo – nemohl mu podat žádné další prášky, a tedy nějak zamezit návratu jeho symptomů, když se od něj jako alfa vzdálí.

Jenže on se vzdálit potřeboval. Stálo ho to všechno přemáhání, aby se dokázal věnovat svému pacientovi jen na lékařské úrovni. Samotný měl chřípí tak plné jeho silné vůně, že se z toho cítil malátný; a jeho tělo se připravovalo k aktu, kterého fyzicky nebylo schopné.

„Potře-buji v-vás.“

Éiz využil chvíle doktorovy nepozornosti a jejich blízkosti, aby mu obtočil paže kolem krku a přitáhl si ho k sobě, přičemž mu odhalil kůži své šíje. Zavzdychal, jak se tím sám ještě více rozrušil, a vyzývavě se prohnul v zádech. 

„Ano. Ne!“

Silou se od něj odtáhl a v odpověď mu přišlo hlasité zajíknutí, jak celé Éizovo tělo znovu reagovalo na nedostatek stimulace křečí. „Pro-sím.“ Až teď si ho mohl Bahun pořádně prohlédnout. Byl celý upocený, až se mu volné bílé tričko lepilo na tělo, a protože měl oblečené dále jen spodní prádlo, doktor mohl jasně vidět, jak se mu lesknou stehna od sekretu. „Pro-sím,“ zopakoval Arim a při další křeči se přesunul na břicho, aby se mohl začít třít o pohovku pod sebou, jak se podvědomě snažil zmírnit své nepohodlí stimulací.

Bahun věděl, že musí zakročit, protože pokud byly bolest a křeče nebezpečné, pak dlouhodobý stav neuspokojení mohly i omegy procházející pravidelně obdobím při i menších zdravotních problémech vyčerpat do ztráty vědomí, způsobit jim dehydrataci z množství vyprodukovaného sekretu nebo dokonce zapříčinit selhání srdce. Všechno tohle jen zhoršovalo statistiky a snižovalo průměrný věk, jakého se pak dožívají; a obhajoval se tím tradiční přístup, v kterém omegy neměly žádné právo o sobě rozhodovat, protože jen alfové věděli, jak se o ně starat a ochraňovat je, aby jejich život byl dlouhý (a plodný).

Vytáhl ze své lékařské tašky rukavice, aby si je mohl natáhnout; pak se vrátil k Éizovi a přetočil ho zpátky na záda. Doufal, že takto bude schopen své další jednání prezentovat jako lékařský úkon. Před Arimem, a nakonec hlavně před sebou. Stáhl svému pacientovi spodní prádlo a začal se stimulací. Sám přitom zatínal zuby tak silně proti sobě, že měl dojem, že se mu každou chvíli o sebe musí rozdrtit. I jako alfa měl jisté hranice, za kterými se jen těžko ovládal, co se jeho přirozených pudů týkalo.

Éiz z něj nespouštěl pohled, když se celým tělem vybízel jeho dotekům. Ale nejspíše se mu to pořád zdálo málo, protože postupně se mu dařilo dostávat do pozice, z které si dokázal doktora stáhnout na sebe a pevně ho obklíčit jak pažemi, tak stehny. Bahun sám si byl jistý, že chvílemi má výpadky, jak vládu nad jeho tělem získávaly primitivní pudy.

„Chci být jen váš, chci… jen váš,“ šeptal mu naléhavě Arim do ucha, přičemž sám místy rty a zuby přejížděl po jeho šíji, jako kdyby to byly omegy, které si mohly označit své doživotní partnery. Divoce se mu vybízel, jak stimulace nebyla dostatečná, přestože se celé jeho tělo blížilo k vrcholu. A společně s tím skutečně začínal kousat, snad úplně zbavený smyslů a ovládaný vlastním tělem, které vědělo, že kdyby se mezi nimi vytvořilo pouto, tak by se částečně mohlo uklidnit, neprodukovat tolik feromonů, aby k sobě alfu konečně přilákalo.

Bahun vykřikl, když se do něj skutečně zaryly omegovy zuby. A byl by se vším přestal, kdyby bylo v čem pokračovat. Éiz dosáhl vrcholu jen moment předtím, a teď krotce a klidně ležel pod ním. Unaveně usínal a nejspíše si vůbec nebyl vědom toho, co udělal.

Doktor si stáhl rukavice a odtáhl se, aby zkontroloval ránu na svém krku. Nebyla hluboká, přesto z ní tekla krev a potřebovala vydesinfikovat. Protože si uvědomoval, že má nejméně hodinu čas, než se jeho pacient probudí, vydal se do koupelny, aby se mohl ošetřit.

Potřeboval čerstvý vzduch a přeparkovat auto. Věděl, že tímhle se celá situace nevyřešila, a že si zaslouží být takhle trestán a zkoušen, protože v prvé řadě špatnou léčbou riskoval pacientův život a svou kariéru.

„Potřebuji se umýt,“ zašeptal světlovlasý, když se probudil a zjistil, že v bytě není sám. Matně si pomalu vzpomínal na vše, co se stalo, a jen těžko se s tím vyrovnával. Nedostal se za období, cítil to. Ale ještě stále jeho potřeba nebyla znovu tak silná, aby se nedokázal ovládat. Měl chvíli, kdy jeho mozek znovu fungoval, jak měl!

Doktor se zvedl z křesla, v kterém seděl, aby mu pomohl do koupelny. Nechal ho vlézt do vany a začal tam napouštět příjemně teplou vodu. Poté beze slova odešel.

Když se vrátil, aby pacienta zkontroloval, Éiz k němu zvedl pohled. „Omlouvám se,“ šeptl, a bylo na něm poznat, že se nedokáže srovnat s tím, co druhému udělal. Bylo to něco, o čem nikdy neslyšel. A přece věděl, že to stálo mimo jakoukoliv slušnost. Doktor mu pomáhal a on si na něm vynutil něco víc, co mu jako omegovi vůbec nenáleželo. Necítil, že by to něco tělesně znamenalo, nevytvořilo se mezi nimi žádné pouto; přesto se to muselo rovnat zločinu, za jaký on sám považoval, když si alfa omegu označil bez jejího souhlasu.

„Nebyl jste příčetný, Arime. Je to povrchové, zahojí se to.“ Bahun si jen těžko držel věcný tón.

„J-jak? Jakto že na vás nepůsobím?“

Doktor si ho chvíli tiše prohlížel, než si povzdechl a posadil se na okraj vany. Zadíval se na své ruce a hledal ta správná slova. Bylo lepší mu říct pravdu. Chtěl, aby se Éiz cítil v bezpečí a nebál se, že celý tenhle incident bude mít dohru, která ho ovlivní do konce života. Musel vědět, že i když oba procházejí obdobím, nepokusí se s ním navázat pouto a už vůbec nezajde tak daleko, aby se pokoušel zplodit potomky.

Světlovlasý si musel odkašlat, aby si druhý uvědomil, na jak dlouho se odmlčel. „Působíte na mne velmi silně. Popravdě myslím, že na celou ulici tak působíte, pokud tu žijí nějací alfové. I když jsem je pravda necítil.“

„Nežijí.“ A vlastně to dávalo smysl. Nejspíše se přistěhoval do chudého sousedství, aby si byl jistý, že v okolí žádný alfa nebude. Slumy byly něco jiného, tam zůstávali přistěhovalci, kteří nedokázali získat jakékoliv místo ve městě a začlenit se do něj; ale pokud alfa už žil v městě a byl schopný být jeho občanem, tak zaujímal nějaké postavení, se kterým neměl nouzi, aby žil v takových podmínkách. Byla to Éizova skrýš, bezpečné místo, kam se uchyloval mimo chrám Bohyně.

„Ale nemůže mezi námi nic být. Slibuji.“

„Protože jsem váš pacient?“ Dokázaly se alfy ovládat až tak silně, aby je zastavila jakási morální otázka?

Doktor zakroutil hlavou a věnoval mu pohled, než znovu promluvil k svým rukám. „Důvod, proč vedu výzkum dlouhodobého používání léků na potlačení období je ten, že existují případy nevyrovnaných omeg, u nejhorších případů hormonální změny způsobují psychózy.“ Přemýšlel, jestli Arima zajímalo, že v minulosti se na psychický stav omeg vůbec nehledělo, protože sloužily jen jako nádoba na potomky, a byly v takovém (a mnoha jiných) případě drženy v izolaci, dokud nepřišlo období, tehdy je alfa oplodnil, a když potomky odnosily, byly jim hned děti odebrány, a čekalo se na další období. Nakonec se rozhodl, že by tím jen zamlouval, co mu chtěl skutečně o sobě prozradit, proto se s ním o své vědomosti nepodělil. „Můj otec patřil k ještě velmi tradičním alfám, protože se o matku zajímal jen z tradičního pohledu, nebyl si schopen všimnout jejího psychického stavu. Když jsme si jednou hráli, vzala nůž a vykastrovala mne.“

Zůstali oba mlčet několik dlouhých minut, než se doktor znovu ozval. „Měl byste už vylézt z vody, musí být chladná, a já jsem vám připravil jídlo, abyste doplnil energii.“

Světlovlasý ležel na pohovce a jedním přivřeným okem pozoroval doktora, jak cosi čte. Bylo by pro něj mnohem pohodlnější, kdyby už při prvních příznacích, že začíná další vlna, se prostě zvedl a vynutil si léčbu, jaká nakonec stejně musela přijít. Bez stimulace se nemohl uvolnit. Místo toho se snažil všechno, co cítil, popřít a ignorovat.

Nikdy si vlastně nevšiml, jak moc je jeho doktor pohledný muž. Málokdy si toho všímal u kohokoliv, držel se nezájmu, protože si chtěl zachovat své postavení v chrámu a to vyžadovalo celibát, pro něj o to horší, jaké bylo jeho druhotné pohlaví; tak se raději nedíval, jaké by měl možnosti, kdyby mu o jeho postavení nešlo. Co neviděl, nemohlo ho pokoušet. Teď ovšem nemohl nic než se dívat. Ať už by se chtěl zabavit jakoukoliv činností, všechny pocity – ať už psychické nebo tělesné – ho rozptylovaly.

Bahun měl dobrou stavbu těla, což nakonec ani nebylo znakem alfy, protože stejně jako existovali vyšší a robustnější, někteří alfové pozbývali všechny přitažlivé rysy; dříve se o tom nemluvilo, obraz alfy byl jednoznačný a všechny alfy se snažily jeho ideálu dosáhnout, mezi sebou na sebe kladly nároky, poháněla je soupeřivost a touha po dominanci i nad ostatními alfami. Teď už nešlo o fyzickou sílu, postavení a moc přinášely peníze; proto se už nedalo rozpoznat alfu na první pohled od bety. K plození potomků se dostaly alfy menších rozměrů, které by dříve své geny nepředávaly, a nakonec to vedlo k ztrátě celkové majestátnosti tohoto pohlaví. Éiz viděl v chrámech kresby v posvátných textech, spekulovalo se, zda nebyly záměně postavy zvětšovány podle významu, ale on si skutečně sám za sebe všiml, že v zemi, odkud pochází, jsou běžnější velké výškové rozdíly mezi různým pohlavím, protože je více primitivní. Věřil, že alfa dříve převyšoval omegu i o půl metru.

Bahun nebyl tak velký, ale dobrou stavbu měl, a působil udržovaný. V ramenou byl široký, a i v obyčejných domácích teplácích a tričku na spaní, které zažilo lepší dobu, působil elegantně. Měl to ve tváři, způsob, jakým v klidu četl, jeho výraz a práce mimických svalů, která mu vykreslila pleť jen těmi vráskami, co mu dodávaly charisma.

A pak tu byly jeho tmavé vlasy. Určitě mu sahaly nejméně do půli zad, ale měl je svázané dozadu. Způsob, jakým se leskly a jak husté byly, svědčil o jeho dobrých genech. A přesně z jejich hlediska si ho právě Éiz prohlížel, protože ho zajímalo, jaké by s ním měl potomky.

… jenže neměl. Nemohl by mít. A jeho pudy těžce zkoušené tělo něco takového nedokázalo pochopit. Věřil, že mu doktor lhal, a někde v pozadí všech jeho myšlenek se snažil zjistit, jakým způsobem by mohl Bahuna přesvědčit, že by mohl být jeho omega.

Protože být něčí omega by právě v tu chvíli vyřešilo všechny jeho problémy, odneslo by to nepohodlí a zahodilo veškeré starosti. Příliš si nerozuměl, proč chce zůstat v chrámě, když se kvůli tomu musel tolik přemáhat. Dokonce i bez pocitu, že je to zvrácené, začínal chápat – a možná i schvalovat – způsob, jakým se ho jeho první alfa zmocňoval. Prodali ho jeho rodiče pro jeho vlastní dobro, aby nemusel procházet takovým stavem, v jakém byl teď?

„Proč to… tolik ovlivňuje myšlenky?“ šeptl, a jedním okem zpoza paže pozoroval, jak se ty hezké hnědé oči orámované dlouhými řasami trochu rozšířily, jak Bahuna jeho slova překvapila. Doktor zvedl pohled od knížky a se smutným úsměvem si povzdechl.

„Váš stav doprovázejí chemické procesy v mozku vyvolané nerovnováhou hormonů. Jak nějaké děje vnímáte jinak, když jste šťastný a když jste smutný, tak tohle je mnohokrát silnější.“

Světlovlasý se posadil a zadíval se na doktora proti sobě. „Mám pocit, jako bych to nebyl já. Buď tohle, nebo ten, kdo tak dlouho bral prášky. Jako by to museli být dva rozdílní lidé se zcela odlišnými názory.“

Bahunův výraz ještě více zvážněl. Byla možnost, aby dlouhodobé užívaní léků na potlačení období způsobovalo rozpolcení osobnosti? Nebo to jen byl omegův pocit, že v některých tématech si nemohl vybrat mezi dvěma opačnými názory, a mimo období vybíral jiný názor než v něm. „Jako váš doktor si opravdu myslím, že byste měl ukončit léčbu. Stala se příliš rizikovou.“

„Budete mým alfou?“

Éiz sevřel ruce v pěst, takhle uspěchaně to podat nechtěl. Chtěl se k tomu dostat pomalu. Chvíli se bavit na inteligentní lékařské úrovni, aby doktora zaujal a dokázal mu svůj intelekt, i když měl jen chrámové vzdělání a žádné školy. Pak ho jakoby jen omylem přesvědčit argumenty, že si jsou jasnou volbou, pokud skutečně je alfa před ním kastrovaný; a nakonec – pokud by z něj vyšlo, že ho jen klamal – ho přesvědčiti i o tom, že s Bahunem jako plodným alfou jsou si souzeni. Pak až by mohl přejít na tělesnost, byl hezký a v období na alfu musel silně působit. Stačilo by ho přece jen trochu nahlodat a o vše ostatní by se postaraly jejich těla.

Bahun se nervózně zasmál. A zakroutil hlavou. „Když jsem vám říkal, že byste si měl najít alfu, nemyslel jsem sebe. Znáte mé důvody…“

Světlovlasý měl nutkání se postavit a dojít k němu, aby si sedl na jeho klín. Byl mu tak blízko, aby nemusel mluvit, a mohl nechat tělesnost, aby všechno vyřešila. Znovu se mu těžko soustředilo na slova. Ale tentokrát se ovládl – snad i jeho pudy uvěřily, že právě teď nejlépe muže před sebou svede, když mu to vysvětlí. „Právě, že jste se mi s nimi svěřil. J-já… nemusel bych se bát, nemusel bych mít s vámi potomky. Ale postaral byste se o mne, mohl bych přestat brát léky a být v bezpečí. A zdravý.“ Působil na jeho ochranitelské pudy z pozice slabšího a submisivního – natolik ho jeho období ovládalo. Jindy by jen těžko přiznával svou slabost.

Tmavovlasý kývl dřív, než se stačil zastavit. Bylo pro něj těžké odolávat, sám byl příliš rozptýlen vším, co se kolem něj dělo, než aby dokázal střízlivě uvažovat. Šlo o to, že se mu jeho pacient líbil od prvního okamžiku, a teď ho jistým způsobem mohl mít – rozhodně ho chtěl. Jakkoliv to bylo nemorální!

Éiz využil situace a tentokrát se skutečně postavil, přešel k druhému muži a posadil se na jeho klín. Vzal jeho obličej do svých dlaní a shlédl na něj. „Chci vás.“

Doktor sjel dlaněmi po jeho bocích a chvíli měl pocit, že se v pohledu jeho očí úplně topí. Mohlo to skutečně takhle skončit? Mohl mít někoho, koho dlouho chtěl, i když nebyl úplný a myslel si, že se ho nikdy tenhle druh vztahu nebude týkat? Nevěděl, zda skutečně svému omegovi bude schopen zajistit pohodlí přes jeho období, protože mezi nimi nemohlo dojít k úplnému pohlavnímu styku. Na druhou stranu, pokud se Arim vyhýbal tradičnímu postavení jako omega, mohl pro něj být takový vztah přijatelnější – o tom teď mluvil, nebo ne? Bahun si uvědomoval, jak má zakalený úsudek. O to víc, že cítil teplo druhého těla proti sobě. A nos měl plný jeho silné podmanivé vůně.

„Nejprve vás tímhle obdobím provedeme, Arime, a pak si znovu promluvíme.“

Éiz kývl a zhoupl se v bocích. Usmál se – byl si jistý tím, že se vše vyřešilo. A nyní konečně mohla přijít řada na tělesno. Sklonil se a aniž by si to uvědomil, vrátil se rty k místu, kde předtím muže kousl, aby teď se o náplast, jakou si to doktor ošetřil, otřel rty. Dostal se až výš k oušku a vydechl do něj: „Potřebuji vás.“

Druhý muž přerývaně vydechl. Cokoliv chtěl udělat dál, bylo už příliš intimní, než aby to mohl vydávat za lékařský úkon. V téhle poloze by jeho pověst nezachránily ani rukavice. Nemohl to tak nechat. Přesto se na okamžik sám k druhému přiblížil a nasál jeho příjemnou vůni. Byl ztracený v pocitech, protože nikdo předtím pro něj neztělesňoval čistou naději a štěstí. Zajel mu dlaněmi pod tričko na holou kůži, takto v období byl schopen vnímat její jakost bříšky prstů mnohem intenzivněji. Byla příjemnější než nejdražší látka a roztouženě hřála. Chtěl Arima položit na stůl, vyhrnou mu tričko a ochutnat každý centimetr jeho kůže, otírat se o ni tváří a rty, dýchat naplno tu dokonalou vůni a nechat se jí zcela omámit. Přece nemusel stále tolik přemýšlet, přece jednou si mohl užívat život bez starostí!

Potřeboval ho stejně tolik jako omega jeho. Ale nemohl. Nechtěl si vzít, co mu nenáleželo; rozhodně nechtěl Arima využít, když nebyl zcela při smyslech, nechtěl nad ním získat převahu jen proto, že měl hormony zakalený úsudek. Chtěl slyšet svolení mimo období, chtěl, aby se na tom skutečně dohodli.

Mohl by si ho označit hned. Zkrátit jeho období a ušetřit ho dalšího nepohodlí. Ale jen by využil stavu, v jakém byl, aby získal, co chtěl celou dobu, co se znají.

Bahun se od světlovlasého odtáhl a naznačil mu, aby z jeho klína vstal. „Musím si vzít rukavice.“ Nemohl ho pomilovat ani tolik, kolik to dokázal jako neúplný muž. Musel zůstat jeho doktorem!

Éiz se podvědomě zhoupl v klíně, i když to nejspíše nemělo významu v jejich situaci. A objal ho pažemi kolem krku. „Nechci rukavice a chci zůstat takhle,“ diktoval si. Ještě se částečně ovládal, ještě se cítil jen nepohodlně a nesužovaly ho skutečné křeče.

Odlepil náplast z doktora krku a olízl hojící se ránu, jakou mu tam zanechal. Teď mu představa, že si ho označil on jako omega připadala vzrušující. Byl to jeho alfa a musel ho uspokojit! „Prosím,“ vydechl a jazykem vystoupal až k jeho uchu, aby mu ho mohl olíznout, a nakonec se zuby zachytit za jeho lalůček. „Potřebuji tě, Ísaro.“

To byla ta poslední kapka, která prolomila hráz – přechod na tak osobní rovinu. Způsob, jakým světlovlasý vyslovil doktorovo křesní jméno; bylo to vše, co chtěl kdy Bahun slyšet.

Nakonec ho přece jen pevně vzal za boky a položil si ho na konferenční stolek, aby ho na něm celého svlékl a ochutnal.

Bahun musel zavolat do nemocnice, že si svou dovolenou prodlouží, protože ji měl původně naplánovanou na délku svého období, která byla přirozeně krátká díky jeho neúplnosti. A místo toho teď byl limitován omegou, co velmi dlouho brala potlačující léky, a její tělo se potřebovalo důkladně pročistit a vrátit do normálu; tudíž Éizovo období bylo velmi intenzivní a dvojnásobně dlouhé.

Doktor se od něj vzdaloval vlastně jen ve chvíle, kdy si byl jistý, že Arim vyčerpaně spí. Musel doplňovat zásoby jídla, aby oba po tak dlouhou dobu přežili. I když o tom Arimovo tělo nechtělo slyšet, skutečně nepotřebovalo jen sexuální vyžití, ale i se najíst a načerpat novou energii odpočinkem.

Donesl si nějaké věci z domu, aby se měl do čeho převléct, a zajistil hlídání své kočky u sousedů, jako kdyby byl někde na dovolené. I když tahle část mu trhala srdce, protože ji nerad nechával v péči někoho jiného. Ovšem Éizův stav způsobil on a musel se o něj postarat, i kdyby mu při tom nebylo slíbeno, že se Arim stane jeho omegou.

Jako doktor Bahun přesně věděl, kdy se začalo chýlit Éizovo období ke konci. Teplota jeho těla se začala snižovat, produkce sekretu také. Jako alfa to vnímal ústupem výrazné vůně. A třebaže za tu dobu několikrát se dostal s ním téměř úplně nahý – před nikým si nikdy nesundával spodní prádlo - na jeho rozložený gauč, už dva dny před koncem období se z něj raději začal zvedat hned, jak omega usnul, aby mu nechával prostor. Chápal, že až vystřízliví z vlivu hormonů, bude potřeboval čas, aby se srovnal se vším, co se mezi nimi dvěma stalo. Rozhodně někdo jako Éiz se mu hned nevrhne do náručí a nepotvrdí jejich dohodu.

A docela se obával toho, až ta chvíle nastane. Takže si možná až moc užíval, když stále po ty dva dny mohl světlovlasého pozorovat, jak klidně spí. A nejspíše právě proto hned zaregistroval, když se Éiz jednoho rána probudil a už se dostal za období.

Ležel k němu zády, ale alfa si byl jistý, že už je vzhůru: změnil se mu rytmus dechu. Trvalo to hodnou chvíli, až doktor uvažoval, že by nejspíše měl vzít svou lékařskou tašku a odejít. Nechat mu prostor, možná mu i nabídnout, že ho doporučí k někomu jinému. Protože co když nakonec přece jen využil jeho situace?

Nakonec se světlovlasý zvedl z gauče a bez toho, aby mu věnoval pohled, se vydal do koupelny, kde byl nejméně hodinu. Vyšel upravený a na teplotu v místnosti možná až příliš navlečený, jak nejspíše nechtěl, aby z něj bylo vidět víc kůže, než bylo skutečně nutné.

„Přichystal jsem snídani,“ řekl mu Bahun, který se snažil svou nervozitu a všechny myšlenky skrýt v předstíraném čtení knihy, co měl položenou na klíně. „Měl byste být za obdobím, ale rád bych vás ještě vyšetřil a vzal vám krev, abych mohl udělat testy, zda je vše v pořádku. Vše potřebné mám tady, bude to jen chvilka.“

Světlovlasý se posadil na gauč a vytáhl si rukáv. Nepromluvil a na doktora se ani nepodíval.

Bahun vstal, odložil knihu a přešel ke své tašce, aby z ní vytáhl, co potřeboval. Poté si klekl před svého pacienta, protože gauč byl pro všechny úkony ze stoje příliš nízko. Zkontroloval mu tep a uzliny, poté podal teploměr. Nakonec si vzal vzorek jeho krve a uchoval zkumavku do speciálního pouzdra.

Zalepil mu ranku po odběru a pokusil se s ním navázat oční kontakt, ale světlovlasý odklonil celou hlavu.

„Kdyby…“ ano, teď mu měl říct, že si mají promluvit; že pokud potřebuje čas, stejně by si měli stanovit den, kdy všechno mezi nimi proberou. I kdyby Éiz nechtěl to, co předtím vyslovil, i kdyby mu tenhle svazek už nepřišel správný, stejně museli všechno vyjasnit, aby to nevypadalo, že ho Bahun zneužil, že využil svého postavení a jeho stavu. Protože tak to nebylo, tak to nemohlo být! „Mé číslo máte,“ řekl místo toho, „přijďte do týdne do mé ordinace, probereme další léčbu.“

S tím se nakonec zvedl a začal sbírat všechny své věci. Celý byt voněl po jejich tělech a o to ho ještě více rozčilovalo, když mu světlovlasý neodpověděl ani na rozloučení, než z bytu odešel.

Trvalo to měsíc, než se Bahun dověděl přes sestřičku, že se Éiz u něj objednal na prohlídku. Tu noc nemohl spát a v ordinaci příliš nevnímal, naštěstí se následující den nepotýkal s žádnými těžkými případy. Žádný případ nebyl tolik komplikovaný jako ten Arimův, nikdo neužíval léky tak dlouho, neměl takové komplikace a nešlo mu tolik o zachování diskrétnosti. Udělal zběžné kontroly několika mladým omegám, a jen jedné z nich musel předepsat jiné dávkování léků, protože se snížila její hmotnost. Nejednalo se o žádné složité úkony, takže nevadilo, že byl nervózní z Arimovy návštěvy.

Nechal mu čas – celý ten měsíc se s ním pokoušel nespojovat, aby mu nechal prostor a druhý se necítil pod nátlakem. A to i když už po týdnu pro něj měl připravené výsledky krve.

Na jednu stranu byl připravený respektovat Éizovo rozhodnutí, že se Bahun jeho alfou nestane. Ale i tak doufal – přestože se snažil si držet nadhled, ta možnost se vepsala hluboko do jeho mysli –, že skutečně budou schopni se dohodnout na jejich svazku. Protože nehledě na Arimovo přání, Bahunův lékařský úsudek byl jasný: téhle omeze už nemohl dál předepisovat prášky. Tudíž by – i bez něj – Éiz musel opustit svůj dosavadní způsob života, odejít z chrámu Bohyně a najít si alfu.

Bahun si ani neuvědomil, že si ten den dal záležet na vzhledu, dokud mu nepřišel kompliment od sestřičky a dvou omeg. I přesto se cítil nesvůj, když propustil posledního pacienta a čekal na Arima. Rána na krku se měnila ze strupu na jizvu a celý den ho nepříjemně svědila jakoby v očekávání, že znovu jí bude věnována pozornost a dostane se jí skutečného významu. Připravil si několik různých odpovědí na všechny situace, které mohly nastat. Ale nejdéle se stejně zasnil nad tím, jak by svou omegu zaopatřil a jaký život by jí mohl nabídnout. Chtěl prodat byt, koupit hezký dům někde více na samotě, aby Arim nebyl nikým konfrontován kvůli tomu, že je starší a bezdětný omega; aby celý vztah nakonec byl o respektu mezi nimi, ne o zbytečně zvědavých a soudících lidech.

Doktor měl pocit, že se mu zastavilo srdce, když se začaly otevírat dveře do ordinace.

Světlovlasý se tentokrát neskrýval pod kapucí, a Bahunovi hned došlo, že nejspíše ukončil své povinnosti v chrámu Bohyně, protože jinak by si nemohl dovolit takhle veřejně přijít do jeho ordinace. Byl krásný jako vždy, možná ještě více, protože Bohun věděl, jak voní, a znal jakost jeho těla.

Co ovšem nečekal byl odér, co mu vrazil do tváře hned v dalším okamžiku. Patřil alfovi, který světlovlasého následoval, a jakoby starostlivě měl položenou ruku na jeho bedrech.

„Dobrý den.“

Na tom dni nebylo nic dobrého a Bahun to věděl. Nemusel být úplný, aby jako alfa dokázal poznat, že ti dva si byli blízcí. Vůně omegy se prolínala s odérem alfy a Ísara se musel přemáhat, aby nedal najevo nelibost a zhnusení. I když by si nikdy takové myšlenky nedovolil, a věděl, jak moc pudové reakce to jsou, cítil hněv a chtěl na Éize křičet, že je děvka. Protože s ním prožil celé jeho období, a přestože odložili vytvoření pouta na později, až si budou moci promluvit, stejně si ho alfovo tělo začalo nárokovat, a Arimovu interakci s jakýmkoliv jiným alfou bralo jako zradu. Nesnesl, aby se vůně jeho omegy míchala s vůní cizího alfy.

„Doktore Bahune, těší mne, jsem Gen. Arim říkal, že jste odborník, proto jsme za vámi přišli, protože si chceme být jistí, že – i přes komplikace s obdobími, které jste s mým omegou řešil – budeme schopni počít potomky.“

Co to bylo za muže? Co se stalo? Jak Arim mohl dovolit, aby za něj mluvil, jako kdyby tam nebyl, a ještě se přitom jemně usmívat.

„Těší mě.“ NE!

„P-provedu patřičná vyšetření,“ jako jeho doktor nemohl nijak jinak reagovat. Éiz si našel alfu, s kterým mohl zplodit potomky, a to s nezkaleným rozumem a mimo období. Nebyly to sliby ovlivněné hormony, bylo to něco, co musel chtít a do čeho ho nikdo nemohl nutit. Protože doposud byl chráněný svým postavení v chrámu.

Světlovlasý se na něj nedíval.

Ani jeden jediný pohled mu nevěnoval.

Určitě se cítil zneužitý. A šel za ním jen, protože byl profesionál a nejlépe znal jeho tělo, aby mu skutečně mohl pomoci zplodit potomky. Ale doktor si žádnou z těch domněnek nemohl potvrdit, protože Arimovi ani pořádně neviděl do obličeje.

Pak to Bahunovi došlo: bál se za ním jít sám! Proto si sebou vzal svého alfu, aby ho před doktorem chránil. Před tou neúplnou zrůdou, co ho zneužívala v období!

„Nebývá to běžné, že se alfy takových vyšetření účastní,“ začal doktor, stálo ho to tolik úsilí, aby na sobě nedal znát vnitřní bouři myšlenek a pocitů, „ale můžete tady zůstat, pokud to panu Éizovi nevadí.“

Gen se podíval na světlovlasého a ten jen zakroutil hlavou.

„Mám tu výsledky jeho krve, které jsem odebral před měsícem, a ty vypadaly velmi dobře. Tak znovu vezmeme krev, abychom případně odhalili nějaké změny. A uděláme celkové tělesné vyšetření. Pokud bude vše v pořádku, doporučím vás kolegovy, který se specializuje na reprodukci.“

To je to poslední, co pro Éize mohl udělat. Předat ho někomu jinému, vzdálit ho od sebe, aby se nemusel bát!

Tohle byl Bahunův život. Lékařská vyšetření a hodnoty v tabulkách, žádné city a sny. Položil si ruku na krk, aby ho konečně přestal svědit zbytečnými nadějemi a posadil se za stůl k počítači. „Sestři?“

„Ano, pane doktore?“

„Odeberte, prosím, panu Éizovi krev.“ Ženu taková žádost překvapila, protože to bylo skoro poprvé, co po ní něco takového chtěl; i když měl hodně práce a pacientů čekajících v čekárně, většinou se všem věnoval sám osobně. Ale nebylo na ní, aby cokoliv namítala, byla její práce udělat, co jí řekl.

Doktor se mezitím otočil na druhého alfu. „Celkové vyšetření odložíme, až budeme mít krevní výsledky. Můžete mi dát číslo, abych s vámi mohl domluvit další schůzku, pane Gene?“ Pokud vše bude v pořádku, už Arima nemusel nikdy vidět. A hlavně ne se ho dotknout!

Muž mu dal své číslo. Celá jejich návštěva trvala jen několik minut, ale Bahun měl pocit, jako kdyby ho nejméně den mučili. A jako kdyby tomu tak skutečně bylo, něco důležitého se v něm se zlomilo: rozhodl se, že ukončí výzkum léků pro omegy, který vedl. Nakonec každá omega si jen namlouvala, že nechce návrat k tradičnímu přístupu.

Když si to namlouval Arim, pak musela každá jiná omega také.

... nejprve se rozhoří, pak zchladne a nakonec bolí. 

 [Rammstein - Amour]