Pokud kanibalismus hadů vede k vzniku draků? Je pak lidský cestou k nadčlověku?
Potřebuji nové tělo. A novou duši.
Probíhá oprašování starých spisů - velice sporně a rychlostí blížící se k nule - a nějakou dobu (v řádu stovek let) bude.

Jste tu poprvé a máte problémy se orientovat? Snad pomůžu zde.
Kdyby ještě někdo chtěl vyplnit dotazník pro mé drahé čtenáře - může zde.
Kdybyste měli zájem vyplnit dotazník k Nejen absinthové nejen víle - můžete zde.

Děkuji za vyjádřenou podporu komentujicím. ;)




sobota 15. listopadu 2014

[ff SnK] Dva snové

Fandom: Shingeki no kyojin
Postavy: Erwin Smith (Erwin Schmied), Levi (Lars Ackermann), Mike Zacharius (Michail Jevgeňjevič)
Omezení: 15+
Poznámka: Alternativní vesmír - roky 1943, 1950. Historické nepřesnosti více než-li možné, protože jsem zjistila, že přestože se orientuji v pacifickém konfliktu, co se dělo v Evropě mi už z hlavy vypadlo. Jména upravena, aby seděla (přece Levimu nemůžu nechat v nacistickém německu jeho židovské jméno, ne?) Inspirováno obrázkem níže, proto jsem si odskočila od "Zvířetem z klece" (přiznám se, že denně, jak pořád jsem ponořená v Eruri, mne napadne x dalších námětů na Eruri, co bych mohla napsat). Přeji příjemnou četbu ;) a doufám v komentáře. Erwin v nacistické uniformě je zatraceně sexy!  

viz. tumblr

Dva snové


Třetí říše, rok 1943

Kapitán Erwin Schmied, muž árijského typu, i ve svém středním věku stále s velmi světlými vlasy a modrýma očima, seděl rovně na židli za stolem v kabinetě, jako kdyby i ve chvíli, kdy je sám, jeho nadřazenost jiným rasám Führer kontroloval. Prsty levé ruky poklepával na stříbrnou tabatěrku s jeho iniciály. Jinak setrvával v trpělivém čekání.
Kolem hradu, na kterém sídlila škola, se v dopoledních hodinách držela mlha. Z oken nebylo téměř nic vidět. Jen kdesi v dálce se ozývaly výbuchy granátů ze cvičných zákopů. Přestože se doba výcviku zkracovala a ubývalo vojenského materiálu, který by k těmto účelům sloužil, nestalo se méně nutným naučit mladé chlapce, jak zacházet se zbraněmi.
Netrvalo to dlouho, než se ozvalo zaklepání a po vybídnutí do kabinetu vešel na umístění a typ školy zcela se nehodící student. Heil Hitler!
 „Posaďte se, herr Ackermann,“ pobídl ho Schmied, když sám si znovu sedal po pozdravu. Poté si založil ruce na stole před sebou. Přestože byli v místnosti, měl na nich kožené rukavice ladící k uniformě. Skrýval zhojené omrzliny ze Stalingradu – jeden z důvodů, proč již nebyl v aktivní službě a místo toho se hřál na takovém klidném místě. Kvůli amputaci byl mrzák. A mohl jen děkovat, že patřil k těm téměř posledním zraněným šesté armády, které se podařilo z města letecky evakuovat.
Upřeně se zadíval na mladíka před sebou a v obličeji se mu nepohnul ani jeden mimický sval. Nechával ho tam sedět, jako kdyby od něj požadoval, aby se sám přiznal ke všemu a možná i k něčemu navíc, co udělal.
Nakonec k němu levou rukou přisunul jeho osobní složku. „Je si váš otec opravdu jistý tím, že byste měl být umístěn právě zde?“ zeptal se nakonec a vybídl mladíka, aby svou složku otevřel. Všechny podklady árijského původu nesplňoval, jedině jeho rodina měla osvědčení o tom, že je správné krve tisícileté říše.
„Můj otec chtěl, abych byl právě zde, herr professor,“ odpověděl mu klidně mladík, jeho oči byly ocelové, to dělalo jeho vzhled přijatelnějším, i přes vlasy mnohem tmavší než byl požadovaný odstín a zcela neárijsky malý vzrůst.
Byl zdatný a zdravý, přijímací zkoušky by udělal i bez podpory jména svého otce, avšak i přesto zcela nevhodný.
„Váš otec chtěl,“ zopakoval po něm herr Schmied a sklonil pohled k tabatěrce. Otevřel ji, vyndal z ní jednu balenou cigaretu, naklepal ji a zapálil – to vše levou rukou.
Poté vstal od stolu a vydal se k oknu. V jakoby mléčném světle, které procházelo dovnitř přes venkovní mlhu, se světlovlasý kapitán jevil jako hrdina vystupující z válečné fronty. Pravdaže tam byl a stále to zůstávalo znát na jeho tváři. Nikoliv vítězství, jak hlásala a oslavovala propaganda, ale byl vojákem, který v nehostinných podmínkách kouří svou poslední cigaretu a neví, zda bude žít za pár okamžiků, zda ji vůbec stihne dokouřit.
Ackermann jej obdivoval. Co si pamatoval, vždy tomu tak bylo. Znali se ještě z doby, kdy byl mladík teprve chlapcem. Erwin Schmied byl jeho učitelem před válkou. Vyučoval technické předměty. Právě díky němu později Ackermann vynikal právě v tomto zaměření a chtěl jít na vojenské lyceum, aby lépe pochopit válečné stroje, nicméně v nastalé situaci bylo mnohem přijatelnější nastoupit sem, na elitní školu pro Hitlerovu mládež.
Sledoval ho, jak stojí u okna a kouří svou poslední cigaretu, přičemž neznal jiného dospělého – a mládež už vůbec ne – komu by uniforma tolik slušela. Jako by právě pro ni byl zrozen a utvrzen životem. Právě díky jeho vzhledu poznával tu šarmantnost a dokonalost vzoru národa, byl pravým árijcem, přirozeným vládcem, ke kterému se muselo vzhlížet.
Mladík měl i jako dítě svého učitele rád, ale nyní cítil k němu silnou přitažlivost. Jako kdyby se jeho svět točil kolem jediného ideálu, který byl zhmotněn právě v Erwinu Schmiedovi a ve chvílích, kdy si onu náklonost připouštěl, jej zaplavovalo horko.
Světlovlasý muž se na něj otočil a přivřel oči. „Vím o tvé matce,“ řekl tichým, snad i důvěrným hlasem, který patřil rozhovoru jen mezi čtyřma očima. „Vím o ní, Larsi,“ zopakoval a čekal na jeho reakci.
„Udáte mne?“
Čelil tomu jako muž, nesnažil se utéct – to se herr Schmiedovi líbilo. Přesto to vůbec neměnilo těžkou situaci, do níž se oba dostali. Přešel zpátky ke stolu, ale nesedal si, pouze odklepl popel do popelníku a povzdechl si, když se bokem opřel o hranu stolu. „Nemyslím si, že bys tu měl být, Larsi, když jsem se náhodně objevil já, který o tom vím, tak je jen otázka času, kdy to zjistí někdo další.“
Mladík k němu vzhlížel. Jemu samotnému uniforma tolik neslušela, možná proto si užíval pohled na muže před sebou. Hlavně teď, když byl tak blízko, že mu téměř vydechoval kouř do obličeje. „Zemřela po porodu, nevychovala mne,“ nesnažil se dát důvod, proč by to nemělo vadit společnosti, jen se chtěl před kapitánem obhájit.
„To nikoho nebude zajímat, Larsi,“ ani nemohl pochopit Ackermannovu snahu. „Víš, kde všichni jako ty končí.“
Mladík se napjal na židli. „Nejsou jako já,“ pronesl tvrdě a podíval se do očí staršímu muži. „Já nejsem jako oni. Jsem Němec. A věřím všem ideálům, kterým vy.“ Formuloval takto zcela podvědomě – bylo to naprosto pravdivé, uznával ideály ztělesněné jeho učitelem.  
Erwin si položil palec v rukavici na rty, aby mu ukázal, že nemá mluvit tolik nahlas. Poté potáhl z cigarety a zakroutil hlavou. Snad ještě před rokem mohl s hrdou tváří obdivovat Říši, za kterou bojoval a byl ochoten obětovat všechno a všechny, ale dnes už nebyl ve víře, kterou od něj mladší předpokládal, tolik jistý. „Můžete jít, herr Ackermann,“ řekl po chvíli – s osobními pocity a nebezpečnými názory se mu nesvěřoval.

Probudil se do dalšího chladného rána s potem oroseným čelem.
Znovu tam byl. Nemusel být historik ani nikdo vysoce postavený, aby mu docházelo, že minulý rok u Stalingradu se odehrála přelomová bitva této války. Blitzkrieg Hitlerových vojsk pozbyl účinnosti, ba co víc Rusové je nakonec porazili způsobem, který byl Němcům důvěrně známý. S ohlédnutím zpět to bylo děsivé a patřila tomu pachuť prohry a strachu.
Ale ve dnech bitvy o Stalingrad prožíval všechno, jen ne starost o Říši. Bojovalo se o každý dům, na troskách, co zbyly z ocelového města po vybombardování. Znali hlavní cíle, ale bylo to ruské město, tudíž rudoarmějci toho znali mnohem víc. Přestože postupovali a dobíjeli, nepřátelé se jim dostávali do zad za pomoci kanalizace. Území měnilo svého majitele v nejhorším případě po hodinách krvavých bitev, v těch lepších případech po dnech. V jednom okně mohl být vlastní odstřelovač, hned v druhém zase ten nepřítele.
A nakonec přišla zima. Ruská zima! Do té doby nepoznal nic podobného.
Všechny ty dny hladu a chladu se mu slily do dvou. Jednoho nekonečného a druhého, který se mu stále vracel.
Nepamatoval si, jak se stalo, že se oddělil od ostatních. Možná za to mohl právě nějaký odstřelovač, před kterým se rozhodl schovat v sutinách domu, nebo granát, kterým se hlásili rudoarmějci, když nabíhali do domů, aby tam pobili německou posádku. Nicméně zůstal úplně sám a plížil se zachovalou částí obydlí. Bylo mu jasné, že nemohl být prázdný, avšak doufal, že tam nalezne své, aby se k nim přidal. Někdo se zásobami, s jídlem nebo s jinými rozkazy – touženým povolením vybít se z obklíčení, na které polní maršál Paulus marně čekal. Hitler chtěl za každou cenu a obět získat Stalingrad, protože byl Stalinovým městem.
Avšak Schmied tolik štěstí neměl a jeho zbožná přání nebyla vyslyšena.
Zezadu na něj skočil vyšší, robustnější a mnohem více zapáchající krasnoarmějec. Schmied vlastně ani nebyl schopen se bránit. Jeho tělo po tom všem nebylo v dobrém stavu a v souboji muž proti muži zaostávalo.
Viděl nad sebou polní lopatku, která byla mnohem účinnější zbraní než bodáky a nepotřebovala náboje jako střelné zbraně. V té chvíli mu bylo jasné, že jeho dny jsou u konce, ale i přesto hledal sílu, aby se zmohl na poslední odpor. Nevzdával se bez boje.
Nezavřel oči, čelil smrti úderem se vší statečnosti, která v něm nevymrzla, a pohledem upřeným do tváře druhého vojáka. „Michail Jevgeňjevič,“ dostal ze sebe s překvapením a sám si nebyl jistý, zda ho mysl neklame, krutě si s ním nehraje.
Voják jej stále pevně držel a částečně na něm ležel, čímž ho tiskl zády na zmrzlou podlahu, kam prázdnými okny bez skel naválo hned několik centimetrů sněhu. Přesto si ho prohlížel. Na hlavě měl papachu, špinavě plavé vlasy mu spadaly do očí a byl stejně jako Schmied špatně oholený.
„Erwin,“ šeptl Němec, aby se připomenul, pokud mluvil na toho pravého.
Jednalo se o vzpomínky starší než dvacet let. Michail Jevgeňjevič společně se svou rodinou přijeli do německých lázní, v nichž Schmiedova rodina bydlela. Byli tehdy chlapci – hráli si a trávili spolu čas. Se svým ruským kamarádem zažil ty nejkrásnější měsíce svého chlapectví. Měl ho rád, slíbili si bratrství. A ač se k těm vzpomínkám nevrátil po celý svůj dosavadní život, nyní zářily před jeho očima.
A osud nakonec byl tolik krutý, že nyní skutečně stáli proti sobě.
Ruský voják jej pustil a na jeho tváři bylo vidět, že stále váhá, zda udělal dobře. V budově bylo vidět jen díky měsíci, a když se příliš vzdálili od okna, což bylo bezpečnější, ocitli se v úplně temnotě. Přesto Schmied cítil, jak ho Michail Jevgeňjevič sleduje. Čekal, co udělá, zda využije příležitosti a sám zaútočí.
Ale Schmied už neměl sílu. Zůstal ležet na sněhu a zapomínal únavou cítit zimu. Přivřel oči – vzpomínka na léto v lázních byla příjemná a odnášela ho někam pryč, do jiného stupně bytí.
V tom ucítil pevné paže, jak ho zvedají a táhnou do tmy, pryč od okna. Erwin spíše citem poznal, že ho do ramene udeřila Michailova odstřelovačská puška. Byl tažen po schodech na půdu a v malém prostoru položen na deky.
Schmied chápal, proč na něj jeho přítel z dětství nemluví. On sám také neměl co říct.
Té noci se vlastně nestalo nic jiného, než že seděli u sebe, zabaleni do dek a snažili se neumrznout.
Michail Jevgeňjevič mu zachránil život – nic víc ani míň. Ráno Schmieda našli a s omrzlinami odnesli do provizorního lazaretu. Bez hrdinství, ale se štěstěnou končila jeho osobní Bitva o Stalingrad.
Znovu se tam ocitat každou noc byla muka. Prokřehlé tělo se nedalo prohřát, přestože hořelo horečkou a bylo v bezpečí.
Uvědomoval si toho příliš, než aby mohl klidně spát. Führer neměl pravdu a nebyl schopen vést Německo dál, než jej již dovedl. Právě naopak – nyní ho nechával znovu padat do mizérie předešlých let, kdy bujela obsese a vyšinutost.
Hrál dál divadlo na ikonu árijského světa, přestože chápal, jak takové ideály jsou špatné. Život mu zachránil rudoarmějec, protože bývali v dětství přáteli. Byl nejen člověk stejný jako on, přestože patřil ke Slovanům, ale možná i lepší. Protože co by udělal tváří v tvář smrti? Také by hrál na city nebo by ji statečně přijal?
Několik dlouhých okamžiků se díval do stropu, než vylezl z propocené postele a jal se věnovat ranní hygieně, aby byl v čas v jídelně na společnou snídani.
Hlavně dohlížel na Ackermanna, protože i on se svou židovskou matkou byl člověk stejně cenný jako árijec.

Patří k těm šťastným, co vědí, že zítra odjíždějí a mohou dnešní večer věnovat rozloučení se životem – připustil si světlovlasý muž, když procházel po chodbě kolem hloučku mladíků, kteří ač nedokončili výcvik, byli posláni na frontu, protože Německo je potřebuje.
Heil Hitler!
Herr professor, mohl bych s vámi mluvit?“ zastavil ho Ackermann, který patřil k nim, i když se aktivně do jejich řádění a plánu poslední noci nepřipojoval. Ostatní si ho prohlédli typickým pohledem, že je to typ mladíka, který své nedostatky fyzické dohání mentální pílí. Ačkoli se nejednalo přímo o fyzické nedostatky – protože Ackermann dokázal snad ještě více než oni a měl pevnější vůli – ale pozlátko vzhledové, co mu chybělo mezi urostlými mládenci.
Schmied si ho prohlédl a pokývl, než pokračoval v chůzi chodbou hradu, v kterém sídlila škola. Šel do ubikace, kam měl původně zamířeno. Lars Ackermann ho následoval, ale nepromluvil, dokud nebyl pozván dovnitř a nezabouchly se za ním dveře.
„O čem jste chtěl mluvit, herr Ackermann?“ zeptal se ho Schmied sterilně a vytáhl si z tabatěrky cigaretu, aby ji v dalším okamžiku mohl zapálit a popotáhnout si. V přítomnost toho chlapce mu připomínala ruskou zimu a chlad těch nezapomenutelných nocí, které vyústili v prohru.
Ackermann si ho dlouze prohlížel. „Nikdy jsem nekouřil,“ řekl bezděky a přiblížil se o krok.
Kapitán k němu shlédl – jak bylo možné, že vůbec nevyrostl? – a vyfoukl mu kouř do obličeje, poté ovšem nakonec podal svou cigaretu. „Určitě i vaši spolužáci by si rádi zakouřili. Proč jste s tím šel za mnou?“
Tmavovlasý popotáhl, jak to viděl u muže před ním, ale jen stěží zabránil tomu, aby se nezačal dusit. Nepřinášelo mu to ani polovinu pocitů, co kouř v jeho tváří, který vyšel z učitelových úst. Vrátil mu tedy cigaretu, když zjistil, že v tom to není. Přesto mu nic neodpověděl.
Schmied nechal cigaretu mezi rty a začal si levou rukou rozepínat pásek, který měl přes uniformu, později její samotné knoflíky.
Mladík ho s očekáváním – a snad i chtíčem – v napětí pozoroval, než se na něj světlovlasý muž otočil a jejich pohledy se setkali.
„Proč jsi tady?“ použil znovu herr Schmied osobnější rovinu konverzace. Sundal si sako od uniformy a zůstal jen v košili, kalhotách a vzorově vyleštěných holínkách. Na rukou měl stále rukavice, i když v místnosti bylo teplo.
Ackermann sevřel dlaně v pěst. „Byly tam děti,“ zašeptal. „Stříleli jsme po dětech. Vypustili nějaké děti a my po nich stříleli.“
Schmied v té chvíli nevěděl, co by měl udělat. Dalo se říct, že je to něco jako závěrečná zkouška, že je nechali zastřelit nějaké nepříliš nebezpečné zajatce. Věděl o tom. Stejně jako s tím nemohl nic dělat.
Znal mladšího dobře, byl typ, co vždy plnil úkoly a nikdy nezaváhal. Házel granáty, střílel, byl dobrý v zápasech muže proti muži a fyzicky zdatný. Dalo by se říct, že bezproblémový student. Ale nejspíše si mnohem dříve než Schmied uvědomil chybu Hitlerem nastoleného systému.
Přešel k němu a otcovsky ho objal. Byl nevysoký a drobný – takoví neměli být součásti této války. Stejně jako nikdy neměli po cestě k Stalingradu zabíjet ženy v uniformách, přestože tak vypadal rudoarmějský odpor.
Ani nečekal, že se mu od chlapce dostane tak silné odezvy, když ho objal nazpátek. Držel se ho jako modly, kterou si neuvědomoval, že pro něj skutečně je. Ackermann, který působil, že se každého štítí a možná i pro svůj vzhled nikdy nebyl čilý ve společnosti svých spolužáků.
Objímali se dobrých několik minut, než se mladík odtáhl a přestal se tváří mazlit s košilí Schmiedovy uniformy. Stoupl si na špičky, co mu vojenské holínky dovolovaly a nezkušeně našel rty svého učitele. Opíral se dlaněmi o Erwinovu hruď, aby nabyl stability.
Blondýn ho od sebe odstrčil a prudce zakroutil hlavou. „V tomhle jste se spletl,“ jeho hlas byl znovu chladný a jakoby pozbyl emoce.
Mladík sklonil pohled a nadechl se, jako kdyby chtěl něco říct na svou obhajobu, ale zůstal pouze stát na místě, kam byl odstrčen. Znovu sevřel ruce v pěst. „M-máte… další důvod mne nahlásit, herr professor,“ řekl odevzdaně. „Já nechci zabíjet neozbrojené děti… o tomhle to je celé?“
Schmied ho nechtěl umlčet proto, že by šel proti jeho silnému přesvědčení, jen nechtěl, aby je někdo slyšel takto mluvit. Hlavně teď když víra kolísala u všech, bylo nemyslitelné říkat cokoliv odkloňujícího se od předepsaného nahlas. „Veškerá lidská snaha má své oběti.“
Ackermann k němu opatrně vzhlédl. „Bojím se toho, že už se nikdy nevrátím. Ne, protože bych nechtěl zemřít, ale protože je možnost, že už vás nikdy neuvidím.“ Erwin Schmied byl správný muž, a pokud bylo správné ho za všechno toto udat, tak ať to udělá! Mladíkovi na tom v té chvíli už vůbec nezáleželo.
Světlovlasý muž ho takto nemohl nechat odejít. Ne zrovna tuhle noc. Měl v sobě pochybnosti, které by ho zajisté připravily o život. Pokud existoval způsob, jak jeho rozháranou mysl uklidnit, byl ochoten se vydat cestou, kde ho mohl najít.
Přešel ke stolu, aby tam uhasil nedopalek v popelníku a vrátil se zpátky za Ackermannem. Pohladil ho levou rukou po vlasech, po tváři a palcem v rukavici po rtech, než se sklonil, aby ho políbil na čelo. „Dělej, co musíš,“ poradil mu, „stále je lepší známé zlo, než-li to neznámé.“
Ackermann chápal, že v ten moment by měl odejít. Možná nedostal přímo to, co chtěl, ale přece jen něčeho se mu od druhého dostalo.

Německá demokratická republika, rok 1950

Erwin Schmied se vracel z noční směny v závodě, kde pracoval. Protože měl politicky nekorektní minulost a byl mrzák, nemohl si práci vybírat. Byl rád za jakékoliv místo, kde ho zaměstnali. Nechtěl žebrat, i když dávno nesdílel chuť budovat stát odznovu. V takto vyhroceném světě po druhé světové válce bylo znovu těžké uvěřit v budoucnost, protože se situace nejevila, že by mohla být srovnána a urovnána. Roky války nebyly v časovém měřítku tolik dlouhé, ale mír se i přesto jevil až nepřirozený.
V nevelkém pokoji na ubytovně odložil dřevěnou protézu, která mu nahrazovala chybějící část paže, dnes ji již nemohl skrýt pod koženou rukavici patřící k uniformě. Svlékl ze sebe levou rukou nuzné oblečení a unavený ulehl do postele.
Stále se vracel do té mrazivé Staligradské noci, ač myšlenky před usnutím mu připomínaly jeho studenta. Kolo osudu bylo otočené, nešlo ho vrátit a změnit události. A on nejspíše si ani nepřál, aby Führer zůstal u moci, protože to nebylo dobré pro lidstvo, a kdyby byl v postavení, aby mohl něco změnit, sám by se ho pokusil sesadit nebo zabít.
Na uplynulém čase a velikosti světa zůstávalo nejhorší, že mu nikdo neodpoví, zda žije muž, který mu zachránil život, nebo alespoň mladík, s nímž i přes jejich vzdálenost měl hřejivý blízký vztah jednou ztvrzený polibkem.

7 komentářů:

  1. Normálně si (u GrimmGeki) nepředstavuju Orisor, ale tady jsem to viděla úplně Orisorovatě... xDD O.o
    Ale je pravda, všichni Erwinové jsou úchvatní v uniformě~
    Nicméně to úplně podporuje moji teorii, že válka je svinstvo, když se zabíjí neznámí, kteří by mohli být přátelé... Měli by se nejdřív všichni všem představit a seznámit, než se začnou zabíjet... xD
    Ale je to dobré, oh... (A zdá se mi to na tebe překvapivě protiválečné O.o)

    A říkala jsem, že to bude tragické~
    Ale hezké to je... xDD

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. U mne naopak, tady vypadal Erwin více německy, než vypadá Borivoje. Protiválečné? Sakryš, tak to budu muset smazat! Ono to není tolik protiválečné, jako spíše o tom, že život sám o sobě je svinstvo... jedno kdy, jedno kde. A že je důležité věřit v to, pro co bojujeme - což bohužel Erwin ztratil víru.

      Vymazat
    2. Oh... no, to je pravda, to všecko je svinstvo na hovno... ale někdy se dá domluvit... xD

      Vymazat
  2. Zajimave ctivo :) myslim ze celkove ti dva jsou stvoreni pro uniformy jako napr hasicske ( xD ) kazdopadne pri cteni se mi v hlave vytanula prestrava jak Levi je nejaky general, velici dustojnik a Erwin obycejny vojak (viz maiden rose ]:) )

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hasičské? Nepleteš si to s Free!! ? xD
      Z toho jsem možná viděla jen ten konec s kočkama a psama... xD Já raději nechávám vedoucí pozici Erwinovi, sedí mi to tak více.

      Vymazat
  3. Tohle je hodně silný příběh. Válka je svinstvo, ale to někdy asi i život mimo ni. Ztráta víry je vždycky průšvih, když se o něco bojuje. O život především.
    Profesor

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Trochu jsem se bála, že to bude působit přehnaně hrající na city nebo pseudo-myšlenkově. Ono je vždy problém se zpracováním válečného téma, aby to nevyznělo jako laciné klišé.

      Vymazat