Pokud kanibalismus hadů vede k vzniku draků? Je pak lidský cestou k nadčlověku?
Potřebuji nové tělo. A novou duši.
Probíhá oprašování starých spisů - velice sporně a rychlostí blížící se k nule - a nějakou dobu (v řádu stovek let) bude.

Jste tu poprvé a máte problémy se orientovat? Snad pomůžu zde.
Kdyby ještě někdo chtěl vyplnit dotazník pro mé drahé čtenáře - může zde.
Kdybyste měli zájem vyplnit dotazník k Nejen absinthové nejen víle - můžete zde.

Děkuji za vyjádřenou podporu komentujicím. ;)




pondělí 20. října 2014

Zvířetem z klece - kapitola dvanáctá

Dvanáctá kapitola ff na SnK, crossover Grimma.
Přeji příjemnou četbu!
S denním zpožděním, jak jsem předesílala na své FB fan stránce. A tak předem asi oznamuji, že další kapitola také nebude v čas, protože máme v Olomouci v sobotu Halloweenský sraz a já na poslední chvíli měním kostým, i když na jeho výrobu budu mít jen páteční večer. Huh. Jsem nějak časově nevyvážená s tím, jak trávím pět dní v Olomouci, dva doma, občas přejíždím z místa na místo, když je třeba.
Chválím komentující Seiriel,  Kroketu, Vlarisu, anonyma a Manami ;) 

ZVÍŘETEM Z KLECE
"A opravdu, když jeho žena umřela, objevila se čarodějnice a dítě si odnesla pryč." 
(Bratři Grimmové – Locika)

12. kapitola -  Včerejší


Reiner jako každé ráno seběhl dolů do kuchyně na snídani a pozdravil se s rodiči. Byl rád, že otec je doma, čistě protože pak rodina byla úplná a on doslova mohl cítit, jaké má jeho život pevné základy. Bylo to pro něj důležité a stále si pamatoval, jak se jako malý cítil, když otec odjížděl na mise, a ten pocit úzkosti a starosti se ještě znásobil poté, co se z jedné takové mise pan Fubar nevrátil. Nemělo to nic společného s neuvědoměním si, že je to povinností každého muže – díky Annie věděl, že i ženy – chránit svou zem a milované, kteří v ní žijí, nebo bojovat za své přesvědčení, a že by nebyl veden k tomu, aby měl rád armádu, nicméně přece jen osobnost otce pro něj byla důležitá, a když nebyl doma, jeho přítomnost mu chyběla.
Příliš spolu i přes silné pouto, které mezi nimi bylo, nemluvili a nejlépe se mlčení dalo vypozorovat na každodenní společné snídani. Zatímco matka chystala jídlo a cvrdlikala nějaké zajímavosti o sousedech, oba dva muži se věnovali svému. Otec četl noviny a Reiner to samé prováděl na mobilu. Pan Braun proti tomu nic neměl, dokud se nezačalo jíst – sám pak vždy také odložil noviny napravo od talířku se snídaní a začal své ženě částečně odpovídat. Ovšem dokud seděl jen u černé kávy, čtení si dopřával a občas dokonce od Reinera nechával vyhledat podrobnější informace o zprávách, které ho v novinách zaujaly.
Světlovlasému chlapci se taková rána líbila. Jídla u stolu, když byl doma jen s matkou, mu připadala poněkud náročnější, protože Reiner si nemohl dovolit tuhle neurážlivou, přesto nonšalantní ignoraci, jako předváděl jeho otec. Musel na její nezajímavé řeči o sousedech vykazovat reakci, někdy až zájem a odpovídat na otázky. Vycházelo to z faktu, že otec měl jednoduše jistější pozici, protože jeho žena věděla, že ji miluje pro každé maminečko, které ji řekl; zatímco Reiner byl syn a synové musí i své matky poslouchat a nesmějí je ignorovat. Přítomnost otce si proto opravdu užíval a cítil se pohodlněji.
Pojedli míchaná vajíčka s chlebem a Reiner vstal, aby si vzal ještě jablko, než se vydá do svého pokoje převléct. Bylo teplé léto a on si nemyslel, že vymění trenky za něco jiného než kraťasy a tílko, vlastně se převlékal jen ze zvyku. Nikdy nechápal, proč je tolik povyku kvůli spodnímu prádlu, když mnohé nespodní oblečení ho připomínalo nebo dokonce bylo naprosto totožné. Nerozuměl, co ostatní kluky vede k tomu, aby loudili po dívkách možnost spatřit jejich podprsenku, když na koupališti mohli vidět to samé bez jakékoliv námahy a zbytečných slov.
„Chci s tebou mluvit,“ přerušil pan Braun více méně monolog své ženy a podíval se na syna.
„Vím, že je třeba posekat trávník, ale chtěl jsem s tím počkat až po osmé, abych nebudil sousedy,“ ozval se pohotově Reiner – přestože v tom nebylo nic, co by připomínalo strach, jen chtěl mít jasno –, přičemž si ve dřezu omyl jablko. „Takže asi až se vrátím s běhání s Annie.“
„Sedni si,“ pobídl ho otec. Jeho výraz byl vážný a podle toho, jak i matka zpozorněla, zdálo se, že hodlá mluvit o něčem, co společně probírali, ale měl to nadnést právě on jako hlava rodiny.
Chlapec se vrátil ke stolu, posadil se na židli a ruce s jablkem si nechal v klíně.
„Rozumím tomu, že jsi ve věku, kdy se ti líbí dívky,“ začal jeho otec a znělo to mentorsky, čímž bylo jasné, co za typ rozhovoru bude následovat. Reiner zaváhal, zda by měl otce přerušit, ale nakonec se rozhodl si to celé vyslechnout a teprve poté zareagovat. Pouze kývl, aby ho tak vybídl k pokračování.
„Je hezké, jak se staráš o tu unesenou dívku, Reinere,“ vložila se do toho matka. „Ale nemyslíme si, že s jejím stavem by ses měl o ni zajímat tolik.“ Vždycky, když mu něco zakazovala nebo ho kárala, její obličej se nepřirozeně pokrčil, jako kdyby jejímu jemnému výrazu dominance neslušela.
„Musíš myslet na svou budoucnost,“ dodal otec.
„Samozřejmě, že si přejeme, abys nám přivedl ukázat nějakou půvabnou dívku, vzal si ji, koupili jste si dům a založili rodinu, ale… na to všechno je příliš brzy.“
Byl to pohled jeho otce, který Reinera přinutil přijmout realitu a přestat se na svět dívat přes clonu jakéhosi pobláznění a radosti. Krista Lenzová byla milá dívka a on ji měl rád, ale realita byla taková, že přestože se mu nelíbil otec jejího dítěte, Ymir Karzaj, tak Reiner sám věděl o sobě, že v jejich vztahu je pátým kolem u vozu. Navíc mu představa, že by se měl oženit, přišla cizí. Jako kdyby poslouchal příběh někoho jiného, který dotyčnému přeje a připadá mu hezký, ale s ním samotným nemá nic společného.
Namlouval si dlouho, že sdílí tento příběh s ostatními, ale nyní jej realita uhodila do tváře – on nechtěl a nejednalo se jen o Bertla, který ho nevědomky svedl na scestí, ale i v případě Kristy mu vyhovovalo, že se mohl starat, ale zodpovědnost za ženu s dítětem neležela na jeho bedrech.
„Jsem…“ ujelo mu v překvapení z toho záblesku, který na okamžik osvítil celý jeho život tak, že byl jasný a bez jakýchkoliv pochybností zbarvený do tónů životního cíle a směru. Naštěstí se nepokračoval a nepřiznal se před svým otcem, že je atypicky orientovaný. Snad se správně domníval, že by se mu to nelíbilo.
Rodiče si ho zůstali prohlížet, jak čekali, co od něj po dlouhé odmlce nakonec uslyší.
„Teda, chtěl jsem říct, že si uvědomuji, že Krista není pro mě vhodná,“ řekl světlovlasý chlapec s pokývnutím, „mám ji rád… asi jako sestru. Chci jí jen pomoc, má to těžké…“
„Skutečně je hezké, že se staráš o takové vlčí dítě, ale…“ matka se zatvářila nejistě, „vážně do ní nejsi zamilovaný?“
Reiner zakroutil hlavou.
„Připadal jsi mi poslední dobou, že si na někoho myslíš…“
„Ale maminečko~“ povzdechl si otec a pousmál se, i když i na tom úsměvu pro Reinera toho bylo hodně autoritativního. „Když řekl, že není, tak jeho slovu budeme věřit, protože je to správný chlap,“ dokončil svou myšlenku a poplácal svého syna po rameni. „Můžeš jít.“
Žena sklopila pohled. Reiner přece neřekl, že do nikoho není zamilovaný!
„Tak já pak posekám ten trávník,“ přislíbil ještě světlovlasý, když se zvedal a zakusujíc se do jablka se vydal znovu do svého pokoje. Byl rád, že se to takto vyřešilo.
Sedl si k židli u stolu a otevřel notebook, přičemž dojídal trochu nakyslé jablko. Měl ještě půl hodiny, než půjdou s Annie běhat. Několik posledních dní na něj byla mrzutá, protože ignoroval její zprávu o Bertoltově stavu, ale on by se vsadil, že i kdyby se jí zeptal, co vlastně má za problém – pokud to nebylo kvůli nehodě s tím bastardem, co mu chtěl ublížit –, tak by mu neodpověděla. A on ty dny neměl náladu řešit svou orientaci, když tak nakrásno působil jako normální.
Teď ovšem v něm zahlodalo svědomí. Nebylo mu co vyčítat – nebyl dospělý. Až jím bude, nabyde některé vlastnosti, které zatím postrádá. Byl to přece jen dětský přístup, když odkládal, co se mu nechtělo řešit na později, jako kdyby si neuvědomoval, že některé záležitosti a problémy nepočkají. Když ten den nevěděl, jak se ozvat Bertlovi a nechtěl s ním být v kontaktu, přece jen tu musel být tmavovlasý chlapec i další den, až Reiner najde směr a začne se mu chtít, nebo ne?
Vzal si mobil a napsal mu, že by se rád s ním sešel. Nebyl si jistý, kdy Bertolt vstává a tak nečekal, že mu odpověď přijde hned.
Tentokrát to ale byl Fubar, kdo Brauna nechtěl vidět.
  
Erwin se do práce ten den docela těšil – nebo ne přímo do práce, ale chtěl ji mít za sebou, aby už byl zpátky doma a znovu se mohl pustit do pátrání v knihách s Levim. Přestože to nepřinášelo žádné praktické poznatky, které by mohl jakkoliv při vyšetřování použít (najít Hexenbiest bylo nemožné, protože pracovala s iluzemi a mohla být de facto čímkoliv), těšilo ho trávit večery v přítomnosti černovlasého mladíka. Na obou se sice projevovala frustrace z bezvýsledného hledání, zároveň však se jim dařilo se sbližovat. Bylo o tolik příjemnější se vracet domů, když tam někdo na něj čekal.
Racionálně věděl, že jakýkoliv jiný než přátelský vztah mezi nimi není příliš správný, protože – i když nejspíše i Levi chtěl – stále byl o více než deset let starší. A nikdo nehleděl na to, jak je černovlasý mladík vyspělý a otrkaný životem, když se jednalo o to, že mu teprve nedávno bylo osmnáct a Erwin již docela dávno slavil třicet. Cítil se nepatřičně, jak sledoval jeho mladé tělo a v hlavě měl, že římští senátoři měli pravdu, když tvrdili, že chlapci jsou rozdílní od dívek i od mužů. Měli svou jedinečnou krásu, kterou Erwin vnímal tak silně, že začínal vážně přemýšlet, zda mu žádný z dosavadních vztahů nevyšel, protože je pedofil (ačkoliv typy mužů, které obdivoval, dětské nebyly). A vesměs se musel cítit ještě hůř v kontextu případu ukrajinského chlapce, který vyšetřoval s Dokem.
Přesto zatím se nesnažil zastavit nic z toho, co se mezi ním a Levim dělo. Bylo to jen takové opatrné a vlastně to nepřinášelo nic čistě mileneckého. Nevěděl, jak je to mezi ženami, ale představoval si, že přátelství mezi nimi je plnější, co se týkalo dotyků, protože přece jen muži se snažili v zásadě působit jako čistě heterosexuální a neexistovaly mezi nimi přátelské něžnosti. A přesně tak by popsal doteky, které mezi ním a Levim byly – přátelské a něžné – nicméně chybělo jim vše, co by se dalo nazývat mileneckým.
A byl to vždy Erwin, kdo je inicioval. Všechny by se daly dát do kategorie letmého, příležitostného pohlazení. Nikdy se nepolíbili ani neobjali. A černovlasý vypadal, že si i na něco takového musí zvykat, i když na druhou stranu Smith neměl pocit, že by ho jen zneužíval a vyžadoval od něj něco, co by Levimu bylo nepříjemné. Spíše pojal podezření, že v Ackermanově nekontaktnosti je něco hlubšího, než jen nevymazlenost a nezvyk se podobnému věnovat, přišel mu až bolestně asexuální. Alespoň na rozdíl od ostatních gayů, s nimiž měl Smith možnost se setkat.
Blondýn by s tím měl být nejspíše spokojený, pokud se cítil tak nepatřičně, že jsou na vztah tolik věkově vzdálení a také jedna jeho část – ta, co postupovala vždy podle práva – byla, ta praktičtější, co si právo upravovala, aby bylo reálně vykonavatelné, chtěla víc.
Možná zrovna toho dne plánoval, že by mohl Leviho zkusit políbit. A pokud by to nešlo nebo se mu jeho reakce zdála příliš odmítavá – což doufal, že nenastane – si s ním chtěl i promluvit, aby jejich vztah rozsekl.
Svou posedlost tím mladíkem nedokázal pochopit. Samozřejmě – Levi stále zůstával jen člověkem (i když byl Grimm) a Erwin nad něj stavěl všechno to, co stavěl i před důležitost svou a svých přátel. Přesto černovlasý si získal iracionální pozici blízké osoby, u níž si blondýn nebyl jistý, zda ho tolik přitahuje, protože skutečně je tělesně přitažlivá – kdyby někdo viděl výčet Smithových dřívějších lásek a partnerů, nenašel by žádnou shodu – nebo proto, jak moc si ji oblíbil jako bytost. Přitahoval ho Leviho charakter? Pokud by k něčemu takovému Erwin došel, napsal by si na náhrobek, že je masochista a šel se zakopat. Ne, Ackerman prostě nebyl milý, ale bylo v něm toho hodně, na co Erwin věděl, že se může spolehnout a co považoval za dobré – jen bylo potřeba to mnohdy vydolovat. Možná právě proto Smith tolik chtěl nehledě na následky a okolí, aby skutečně s Levim sdíleli vztah zahrnující naprosto vše, protože byl vázán k jeho bytosti, nikoliv v tělesné přitažlivosti, která v tomto případě nejspíš skutečně vznikala až druhotně jako vystříbření a upozornění na detaily Ackermanovy existence.   
Smith se dopravil k policejní stanici svým autem a vystoupil z něj. Rád řídil a to i ve městě, protože mu to pomáhalo si vyčistit hlavu a utřídit myšlenky. Vzhlédl k oknům, za nimiž věděl, že má kancelář a povzdechl si. Byl čas na chvíli nechat Leviho na pozadí své mysli a věnovat se práci. Právě práce a Erwinovo poslání bylo to důležité, co kladl nad sebe i ostatní. Přestože i v takových ctnostných záměrech se skrýval egoismus.
Téměř na konci předchozího dne donesla Zoë z laborky výsledky vzorků odebraných od ukrajinského mladíka. Měl na sobě pyl z velmi vzácné orchideje, jejíž jméno se Erwinovi podařilo hned zapomenout. Nebyl nikterak zainteresovaný do rostlinstva a nepomohlo, že si snažil její jméno vybavit celou dobu, co stoupal po schodech do patra.
Po prohledávání různých zdrojů a registrů měli čtyři pěstitele, u kterých byla evidována. Den přinášel mnoho práce. „Myslím, že bude lepší, když si každý vezmeme dva,“ konstatoval Erwin a prohlédl si svého parťáka, „bude to tak rychlejší, když to jdeme jen obhlédnout.“
„S tvými znalostmi květin si nejsem jistý, že tam můžeš jít sám,“ zažertoval Dok, i když ani on na tom v tomhle ohledu nebyl nejlépe. Sklonil se k počítači, aby si z něj dvě adresy opsal, poté vzal klíčky od svého vozu. „Jestli na něco narazíš, tak mi zavolej.“ Takovým záležitostem se v případě, že potřebovali vyšetřování urychlit, vždy věnovali odděleně.
Erwin ještě chvíli dopíjel kávu, než se také zvedl a vydal na první z adres. Mířil do soukromé botanické zahrady, kterou měl její majitel u domu a dělal si na ni reklamu pouze v zahrádkářských časopisech.
Dům to byl na Smithův vkus příliš romanticky vypadající, hezká malá vila s přilehlým skleníkem místo zahrady. Vyšel po schodišti ke dveřím, otřel si pomyslnou kapku potu z čela látkovým kapesníkem – ten den bylo horko od rána a Erwin jen očekával, jak se Levi vrátí ze zoo a bude si na to stěžovat – a zazvonil u nich. Doufal, že někdo bude doma. Majitel by podle všeho již měl být v důchodě, měl jediný záznam v rejstříku a to za nezastavení na stopce.
Smith ještě chvíli musel postávat před domem, než mu otevřel asi stejně starý a možná i podobně pohledný muž. Z nějakého důvodu mu připadal povědomý, jen si nemohl vybavit odkud – možná se věnoval modelingu –, ale podle pohledu, který mu druhý věnoval, viděli se prvně. „Dobrý den, hledám pana Fritze,“ začal po chvíli, kdy se navzájem prohlíželi, než vytáhl policejní průkaz. „Erwin Smith,“ představil se pak.
„Staříka?“ usmál se na něj mile muž. „Staroušek se od nás odstěhoval – je tomu několik měsíců – říkal, že chce klid – do domova pro seniory,“ vypověděl klidně, ale s jakousi hravou důležitostí v hlase. Zůstával stát ve dveřích, policistu nepozval dovnitř, ale ani nepůsobil, že by ho chtěl od domu odehnat. „Proč ho hledáte, pokud se mohu zeptat?“ trochu naklonil hlavu na stranu, což bylo rozhodně zvláštní gestu na muže středních let. „Dám vám jeho adresu, pojďte.“
Smith si ho prohlédl – pokud před ním nestál gay jako vyšitý, tak pak své nepoznal. I když Nile by určitě protestoval, že až takhle to z Erwina neteklo. Z jakési sounáležitosti se na něj usmál. „Zajímá mne orchidej, kterou pan Fritz pěstoval.“
„Pojďte dál,“ pobídl ho znovu druhý muž a ustoupil ode dveří. „Pokud se chcete podívat na starouškovy orchideje, o všechny se staráme,“ počkal, až vejde, poté za ním zavřel. Chodba byla docela temná na to, jak působil dům zvenčí, nicméně to způsobovalo schodiště obkládané tmavým dřevem. „Zahrada je tudy,“ mávl na něj a šel první.
Na konci chodby byly dveře do skleníku. V tuhle roční dobu – a možná nejen v ni – tam bylo dusno. Smith se zhluboka nadechl, jak na takové prostředí skutečně nebyl zvyklý a náhlý přechod do něj mu neudělal nejlépe. Skutečně se ve květinách nevyznal, nicméně se rozhlížel, zda nespatří něco podezřelého, co by naznačovalo, že je na správném místě.
Druhý muž ho při tom se zájmem sledoval. „A proč jsou starouškovy orchideje důležité pro policii?“ zeptal se s hravým podtónem, přičemž se dotkl koketně Smithova ramene. Erwin nevěděl, co na tom bylo tolik naplněného citem, že muž proti němu ukázal své woge.
Hlava mu na malý okamžik porostla světlou srstí, z níž vystupovaly dva rohy. Vypadal jako kozlík, když vyděšeně uskočil dozadu. „Grimm,“ vykřikl a dříve, než stačil Smith jakkoliv zareagovat, tak se rozběhl směrem ke dveřím ze skleníku.
Erwin ho nestihl zastavit.
Ziegevolkové byli milovníci. Detektivovi trval jen okamžik, při kterém mu na botu skočil speciální druh žáby, než se mu v hlavě vše spojilo.
Vytáhl zbraň a odjistil ji, poté vytočil Nilovo číslo. „Jsem v domě Bedřicha Fritze a bydlí tu Ziegevolk, myslím, že je to tady… pokusím se ho zatknout, mezitím přijeď,“ řekl mu hned.
„Právě jsem tam měl namířeno – počkej na mně…“
„Už jsem v domě… zvládnu ho.“ S tím to pověsil a obezřetně se vydal s připravenou zbraní zpátky na chodbu, pak dál systematicky prohledat dům. Ziegevolkové byli mrštní, agresivní, ale ve skutečnosti nikterak silní, aby si s jedním Erwim jako Grimm nedokázal poradit. Jejich hlavní schopností byla pojídáním žab získaná přitažlivost – většinou se živili jako právníci.
Když se ujistil, že v přízemí nikdo není, vydal se po schodišti nahoru. „Pane,“ zavolal, až teď si uvědomil, že se mu muž nepředstavil a jemu to ani nepřišlo divné, zajisté na něj použil feromony, kterými Ziegevolkové okolí okouzlovali. „Vyjděte s rukama nad hlavou,“ zkusil.
Překvapilo ho, když skutečně z jedněch dveří v patře vyšel dotyčný muž, ruce držel v úrovni uší a zastavil se tak, aby na něj Smith dobře viděl. „Nic jsem neudělal,“ bránil se, aniž by někdo vyřkl obvinění.
Blondýn se k němu vydal, aby jej mohl prohledat, zda má u sebe zbraň. Neměl.
Přepočítal se. Za jeho zády se objevil druhý…

Bertolt se zarazil, když se přiblížil na dohled k terase u kavárny, v níž se měl setkat se svou matkou. Přestože ji prosil, aby přišla sama, doprovázel ji její přítel. Vypadala nervózně a zprvu si ho nevšimla, musel to být až muž po jejím boku, který na něj upozornil. Vlastně za to mohly slzy v pohledu paní Fubarové, že její syn neodešel. Naopak se vším sebezapřením pokračoval až k jejich stolu.
Teprve, když tam došel, přestal ženu muž držet kolem ramen a ona vstala ze židle takovou rychlostí, že ji málem převrhla a vřele, neutěšeně objala svého syna.
„Berte,“ zašeptala něžně a zabořila tvář do jeho ramene, přičemž už neudržela slzy a vzlyky. „Tolik jsem se bála, celou tu dobu jsem se tolik bála! Kde jsi byl? Co jsi dělal? Proč jsi odešel? Ublížila jsem ti?“
Chlapec ji opatrně pohladil po zádech – byla drobná, jak již matky bývají, a její syn ji dávno přerostl se svou nadprůměrnou výškou na chlapce v pubertě. Podíval se chladně na muže, který zůstával sedět u stolu.
Neodpověděl jí.
Lidé se po nich ohlíželi, všimla si toho i žena, ztišila se a nakonec nepatrně odtáhla, aby mohla vzhlédnout do tváře svého syna. Dotkla se jí, jako by nemohla uvěřit tomu, že je znovu s ní, poté se ohlédla po svém příteli.
„Měli byste si posadit,“ přestože byl mladší než ona, vyzařovalo z něj cosi autoritativního – něco povědomého, co Bertolt znal od svého otce a díky čemu si muž získal i jeho důvěru.
Oba to udělali. Matka zůstávala sedět na stejné straně jako její syn, aby se ho mohla letmo dotýkat. Ten si odkašlal. „Byla to hloupost,“ začal, jak měl nacvičené – stálo ho to hodně sil ze sebe dostat první z mnoha vět, co si promyslel. „Chtěl bych se vrátit.“ Na všechno ostatní zapomněl.
Žena kývla, z očí jí zářilo štěstí, jak odložila veškeré otázky a výčitky na dobu, kdy se vše uklidní. Chtěla jen mít své dítě zpátky doma. Přestože si uvědomovala spoustu věcí a nemyslela si, že celou tu dobu její syn páchal jen dobro, viděla jen jediný způsob, jak to celé napravit – vrátí se domů a bude žít, jako kdyby se to nikdy nestalo.
„Jen tak?“ znovu se ozval její přítel.
Hnědovlasý mladík na něj pohlédl. Co by se stalo, kdyby tady před všemi vyrukoval s tím, co všechno mu přítel jeho matky dělal? Že ho nejednou zneužil? Jak by zareagovala ona – zlomilo by ji to nebo by synovi nevěřila? Co by udělal ten muž? A kdyby to zaslechl někdo z těch všech lidí, kteří seděli okolo, jak by se zachoval?
Fubar se bál jediného, že by přítel jeho matky jí řekl, čímž se její syn živil. Viděl mu na očích, že to ví. Jedno jak mohl, prostě to věděl!
„Omlouvám se, udělal jsem hloupost, že jsem odešel,“ sklopil kajícně pohled.
Žena znovu jen kývala a třesoucí se rukou ho hladila po vlasech. „Už bude všechno dobré,“ slíbila mu, „všechno už je zase v pořádku.“
Bertolt se tomu nesnažil ani uvěřit. Nejen, že on sám nebyl dobrý a měl na svědomí čin, z něhož by se ani vyzpovídat nepomohlo, aby jej netížil. Ale o realitě ho přesvědčilo, když nasedal do auta své matky a její povedený přítel mu ledabyle přejel dlaní po hýždích.
Vše se mělo vrátit do starých kolejí. Úplně vše.


14 komentářů:

  1. Pokud by k něčemu takovému Erwin došel, napsal by si na náhrobek, že je masochista a šel se zakopat. - Tohle je skvělé... to taky jednou udělám... xDDD
    Oh, ale nečekala jsem flashback.
    Všechno se hroutí, všechno se hroutí~ ...ale popravdě jsem čekala, že to bude horší... a naštěstí nikdo neumřel! xD Doufejme jen, že to všichni v relativním zdraví a fungující přežijí...
    A osobně si myslím, že měl Bert vstát a začít křičet, co všechno mu ten chlap udělal... (Tak by to udělala moje postava... xDD)
    Oh, oh... těším se těším na další, až se zjistí, co přesně Ervinovi bylo postřeleno a jak je na tom a co Bert s Reinerem a tak...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, to mělo být, abyste byli napnutí, ten flashback, ale nějak se napětí prodloužilo s tím pozdním vydáním 13. kapitoly. XD

      Vymazat
  2. Tenhle díl ve mně vyvolal takové zvláštní pocity... Jsem dost naštvaný na Reinera, upřímně, on je ten typ člověka, který by mi ve skutečnosti asi dost vadil. Ale tak to je i v jiných povídkách :) A proč mě nepřekvapilo, že se Erwin nechal zlákat Ziegenvolkem? Ten chlapík se zanedbává :D
    Kroketa

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Reiner potřebuje být poučen, třeba se pak napraví. ;) Dejme mu šanci!
      Myslíš, že má Erwin nedostatek sexu? Asi má, proto se nechal zblbnout kozlem. xD

      Vymazat
    2. Někdo by to měl vysvětlit Levimu, aby mu od toho pomohl. ;)

      Vymazat
  3. Ok, tak jsem kvůli téhle povídce chytla slinu na SnK a strašně se do toho zamilovala *_*

    OdpovědětVymazat
  4. Odhodla se a polibi Leviho? :D myslim ze mu neco omlati o hlavu, ale mohl by nejakym zpusobem nejak pouzit feromony od toho... tamtoho... kozla? :D

    Bert je proste chudak, ikdyz si o neco polepsi co se tyce sveho zdravi, ale i tak.. rekne to mamce?

    neco tematickeho:
    https://fbcdn-sphotos-e-a.akamaihd.net/hphotos-ak-xaf1/v/t1.0-9/s720x720/10603679_551263918309012_136829365545859581_n.jpg?oh=5bc5c9cc77457eebc27a2a9048d1cf76&oe=54ADAF2E&__gda__=1424251723_8dbf8f7ec21186ab198b8f2eed419845

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. mam otazku.. na konci minuleho dilu bylo ze Ervina postrelili, ale v tomhle o tom neni zminka... O_o

      Vymazat
    2. Myslíš, že Levi je až tolik proti polibku?
      Děkuji za obrázek.

      No, Bertl vypadá, že šel z bláta do louže...

      Vymazat
  5. Jednou se políbí a já si na to klidně počkám.
    Manami

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak možná, že si nepočkám tak klidně, jak jsem myslela :D. Chci další díl! :D Jak často vlastně vycházejí?
      Manami

      Vymazat
    2. Moc se omlouvám, že jsem tě nechala čekat. Měly by teď - přes semestr - vycházet jednou za týden, ale nějak jsem to teď nezvládla. Budu se snažit se toho držet, ale všichni mne znáte, že jsem v tomhle někdy fakt hrozná.
      Nicméně mne těší, že se ti povídka líbí.

      Vymazat
  6. pekná medzikapitola :) kedy bude dalsia cast prosiiiiiiiiiiiim JaMi

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji, už je zveřejněná. Tak snad se bude líbit. V jistých ohledech je milá.

      Vymazat