Pokud kanibalismus hadů vede k vzniku draků? Je pak lidský cestou k nadčlověku?
Potřebuji nové tělo. A novou duši.
Probíhá oprašování starých spisů - velice sporně a rychlostí blížící se k nule - a nějakou dobu (v řádu stovek let) bude.

Jste tu poprvé a máte problémy se orientovat? Snad pomůžu zde.
Kdyby ještě někdo chtěl vyplnit dotazník pro mé drahé čtenáře - může zde.
Kdybyste měli zájem vyplnit dotazník k Nejen absinthové nejen víle - můžete zde.

Děkuji za vyjádřenou podporu komentujicím. ;)




sobota 27. prosince 2014

Toužíme, ano, toužíme...

... aneb Malá aktualizace mého bytí, když mám ten čas nedělat nic rozumného (a Zvířetem z klece ještě nepřečetla ani polovina těch, co jindy, tak nebudu dávat další díl před nedělí) // osobní a ještě osobnější

Stala se mi taková zvláštní věc - přidala si mne do přátel slečna, která nečte mé povídky, ale chodí na můj blog kvůli osobním článkům - a tak jsem si vlastně uvědomila, že opravdu mé osobní články jsou zde omezeny na minimum... a více méně, když se tu objeví, jejich obsah je pofidérní. Neříkám, že s tím prvním nebo dokonce s tím druhým (!!!) něco udělám - je jiná doba, že? staré principy ze Světa za ospalými víčky už by nefungovaly - ale dnes si něco osobního zase napíšu. Ačkoliv je mizivá možnost, že začnu zářit a někoho svou osobností okouzlím.

Nebudu Vám ještě přát krásný nový rok, snad včas zplodím svůj tradiční novoroční projev, i když se mi příliš nechce zamýšlet nad tím, jak jsem se změnila, co se tento rok dělo a s jakými vizemi se dívám do budoucnosti.

Tak se jen zaměřím na poslední impulz, co mne vedl k tomu, že jsem si konečně sedla k prázdnému článku a snažím se mu dát nějaký smysl, aniž bych musela vyfotit své vánoční dárky - rozhodně nejméně dva bych vám chtěla ukázat.

Nebo nejdříve o Dadovi? I když ono se to nakonec slije do jednoho věčného tématu, jakým bych chtěla být mužem a koho bych chtěla mít.




Psaní

Nevím, zda si někdo vzpomínáte na yaoi povídku Přání. Vlastně jsem na ni před chvílí narazila náhodou. Neměla jsem náladu psát do Zvířetem z klece první sex Leviho s Erwinem - vlastně jsem za poslední dva dny zhruba napsala dvě kapitoly, takže si potřebuji odpočinout - a rozhodla jsem si, že si něco přečtu. A protože na daily-slash jsou povídky ze světů, které mne nezajímají nebo přímo obtěžují, povídky, co jsem četla nevycházejí, nevím, kde najít české povídky, které by mne zaujaly a anglické se mi nechce číst, tak jsem jako vždy sáhla po starých spolupracích, co mám na google disku. A našla jsem tam položku, u které jsem si nemohla vybavit, co skrývá.

Zítra to budou dva roky, co jsem tu povídku psala. Příliš si nevybavuji, jaké jsem měla pocity tehdy, když jsem ji tvořila. Ale při tomto čtení pro mne byla tragicko-krásná. Je to celé o mém přání.

Někde jsem mluvila o tom, že je dosti bídné, když spisovatel píše, co by sám chtěl a nedokáže prožít, hlavně v oblasti lásky. A teď vypadám, že jsem padla do přesně takové kategorie. Necítím se v ní být. Víte, ono je těžké to popsat, co vlastně má být motivací spisovatele, aby vznikaly příběhy, které mají nějakou úroveň.

Nepíšu o tom, co bych chtěla, aby se mi dělo, protože tenhle přístup je omezující. Nepíšu ani o tom, jaká bych chtěla, aby byla realita. Nemůžu přece do něčeho vkládat jen své sny. Získalo by se něco neuceleného a vlastně bez hlubšího děje. Navíc nemohu nechat se něco udát, a pak vzápětí to vyřešit, aby se vše vrátilo do starých kolejí. To mne často velmi rozčiluje, když postavy ujdou cestu náročného dobrodružství, aby nakonec skončili žít jako obyčejní lidé. Proto mne rozčilují konce, kdy najednou všichni mají rodinu a děti... žijí normální život. K čemu pak to bylo?! Nietzsche to nazýval šťastnou tragédií - nebo alespoň já jsem to tak pochopila - když se něco stane, neskončí to dobře a postavy se posunou; štěstí plyne z té změny, také neměl rád navrácení se k původnímu, normálnímu...

Ale Přání je povídání o múzách. Je to něco osobního pro každého spisovatele. Vždy se mezi postavami najde některá, která má vaše rysy, některá, kterou byste chtěli být, a některá, kterou byste chtěli mít. Snad právě tohle je součásti té hluboké radosti a hlubokého smutku, které psaní přináší. I když píšete, abyste světu dali své myšlenky nebo upozornili na nějaký problém, stejně s tím příběhem srostete - musíte srůst, jinak nebude dobrý - a je vystavěn ze střípků vaší osobnosti, snů a děsů. A pak se stane, že z textu na vás upírá pohled múza, do níž jste bezmezně zamilovaní.

Přání je velice osobní. Spisovatel, který se stává, kým chce být a může se pokochat svou múzou, která ho bezmezně miluje a vše mu obětuje.

Stále to tu je jako pravda a nepopiratelná součást reality, přestalo to být tužbou a stalo se to konstatováním, že jsem muž. Je to má pravda a neudělám nic pro to, aby to viděli ostatní. Bez konfrontace se společností a jejími normami, smýšlím o sobě jako o muži. Velkém, svalnatém. Živím svůj silný hrdinský komplex - hnací silou se pro mne stává, když se cítím jako hrdina (například, když vozím dřevo v kolečkách s myšlenkou, že musím zabezpečit teplo pro svou smečku a matku, tak ve chvíli, kdy jsem unavená, že už se mi svaly chvějí, pokračuji, abych dokázala, jaký jsem hrdina xD) - a myslím si, že lidé by měli být tělesně silní. Připadám si jako vesnický chlapec :).
A s konfrontací se společností a okolím... mamce říkám: "Kdyby mi z toho alespoň narostl penis." A stále přemýšlím o tom, zda - budu-li takto dál hubnout (od prázdnin mám skoro deset kilo zase dole), zda se na sebe skutečně podívám, až budu mít vhodnou váhu, zhodnotím, jak vypadám jako žena... a zda si budu i tehdy tak jistá jak teď, že v ženském těle mne nikdy můj vzhled nepotěší. Nebo se konečně odhodlám usilovat o to být přeoperována. Teď nikomu, kdo to nevidí, nevnucuji, že jsem mužem.
Vlastně, od jisté doby se vidím jako velký, svalnatý bojovník. Vybírám si takové postavy - a popravdě jsem zjistila, že trochu začínám mít chování a zvyky jako Chousobake - a obracím na ně pozornost nikoliv z úhlu, že by mne přitahovali, ale že bych přesně taková chtěla být. Proto ten orčí válečník v Přání je pro mne tolik pocitově intenzivní.
A jak na tím přemýšlím, stačilo by mi být bojovníkem i bez té romance.

Možná mne znovu o mé mužnosti - kromě té mužské práce, co vykonávám doma - přinutilo přemýšlet, že mi byl ukázán jeden ruský zpěvák... se svým přítelem wrestlerem.


Křehká ruská múza v absolutním vztahu - není o tom vše, co píšu? Nejde znovu o to, že bych se zamilovala do zpěváka - na to už jsem přece jen docela stará, nebo ne? - ale... tohle jsou ty typy, které mi připomínají, že se nikdy nepřiblížím Přání, protože mé múzy navždy (i kdyby se ze mne najednou stala žena přitažlivá) zůstanou jen na papíře. Protože nejsem mužem pro okolí.

Něco o tom jsem psala za Reinera, že pro něj Kosťa je zcela novou bytostí. Není jeho kamarádem, ale je pro něj důležitý, a když se k němu přiblíží, tak cítí něhu a touhu. Omluvte mne, asi jsem trochu zčajovaná, dostala jsem na Vánoce několik sypaných čajů a dneska jsem je všechny zkoušela. Ochraňovat a chránit někoho v tomto novém světle - to je další část toho být pravým mužem. Nejen se starat o svou smečku a matku.

Bylo mi řečeno, že působím hodně radikálně, jak sdílím na FB statusy Řádu strážců koruny a meče. A myslím si, že správný člověk je vlastenec a bojovník. Nakonec vše dělám proto, abych byla mužem v mých očích správným. Naneštěstí jsem jen jedinec, který přestože nepřestane, svět nezmění - demokratický většinový názor se od mého liší, to je síla demokracie... k moci se dostanou zločinci... již bylo řečeno.

Čtení

Asi tahle nálada se mne už nějakou dobu drží. Nedávno jsem si přečetla Malého prince, připomněl mi ho pan ruský...



Nejsem si jistá, zda jsem ho kdy četla celého, když byla mladší, ale nyní, když jsem ho pročítala, byla jsem dojatá. Asi je to jedna z těch knih, které získají kouzlo až v moment, kdy si prožijete svůj příběh a uvědomíte si, co je vám drahé. Ani mne tolik nedojala ta nejznámější scéna o ochočování lišky, která je snad v každé čítance, jako ty ostatní... a s mými sebevražednými sklony hlavně had.

Dada

Vlastně Dada by měl být přidružen k části o psaní a Přání. Protože on je to mé ztělesněné milované múzovité...

mlaďunký



Je to s ním složité, když lidé chtějí, aby se nechoval jako on. Často narážím na to, že by si měl uvědomit, že jako "celebrita" by neměl používat FB takovým způsobem, jako používá. Nerozumím proč chtějí od někoho jako on, aby se nechoval jako on. Všichni známe jeho statusy o tom, jak ho rozčílí nějaký Rus a on pak nenávidí celé Rusko, nebo jak někdo křivě promluví proti Malici Mizer a on za to nenávidí další národ... popřípadě nenávidí všechny cizince. Několikrát končí s Velvet Eden, aby se pak zase vracel. Je to Dada, naše královna... já jen doufám, že přes tohle všechno, kdy hloupí lidé jednají a soudí ho, s námi stále zůstane a bude dál mou sexuální bohyní. Protože s Dadou je konec konců krásně už čtyři roky, co je na FB (a přidal si mne sám od sebe! xD)

Nevím, zda je to pro mé spisovatelské hledisko, ale já skutečně nevyhledávám lidi mdlé. Mám ráda lidskou různorodost a ráda bych poznala více lidí (i když má snaha k ničemu není, protože nikdo se nechce poznávat se mnou - je zvláštní, že s těmi zvláštními, např. gothiky, mám větší problémy se bavit, protože na jejich "jiné" pojetí světa bych musela odpovídat tím svým jiným, zatímco s těmi normálnějšími zvládám vést plytké diskuze o ničem mnohem lépe). A charakterové vady spíše vítám u lidí, ke kterým si najdu cestu, než bych je za ně odsuzovala. I jimi je každý jedinečný.



Z takových věcí jsem stále stejně odvařená, i když můj fanatismus už je méně hlásající se do světa. Nedávno jsem potkala takové ty dotazníky (které lidi vyplňují, když si myslí, že to někoho zajímá) a byla tam otázka na člověka, s kterým bychom se rádi setkali. Přece jen je to stále Dada. Chtěla bych ho vidět... dotknout se jeho ruky, obejmout ho. Toho svého Dadu a na to, že je mou sexuální bohyní, nechtěla bych vlastně vůbec nic sexuálního - ach, ta má divná toužící duše.

Je vtipné a zarážející, že Dáda Patrasová zamlada připomínala Dadu. (A kdyby byla chlapcem, je přesně můj typ.)



Dárky

Byla jsem si udělat další konvičku čaje - je sice jen půl litrová, ale dneska už jsem vypila 3 litry čaje, což je na mne výkon... piju tak litr tekutiny denně, i když kvůli kontrole pitného režimu používám kalorické tabulky - což mne tady navedlo, že vám sem dát ty dárky, které jsem chtěla vyfotit.

Je to taková ta konvička, co sedí na hrnku, vždycky jsem takovou chtěla. A ten čaj v ní je ibiškový.


Cestou jsem potkala kotě. Je od Arkebuzy a už má čas, aby si našlo páníčka, ale stále ještě jsem se nerozhoupala, abych ho někam dala. Navíc si trochu nejsem jistá, zda je to správné. Arke potratila, pak přišla kvůli úrazu o oko, takže docela zdivočela a někdy máme pocit, že trochu blázní. Ale s touhle malou kočičí princeznou se psychicky zlepšila, tak jí ji moc nechci brát. A vlastně - mezi milionem našich koček se další ztratí.
Je pravdu pěkná, vypadá čistokrevně - i když na těch fotkách to není moc poznat, jak jsou focené teď v přítmí mobilem.
Kdyby někdo chtěl...



Bratr mi koupil hru na steamu. A já si udělala úžasnou postavu. Takhle bych chtěla vypadat (vypadá mimochodem jako Chousokabe trochu xD)... Asi ho budu cosplayovat - chtěla bych příští rok jít na nějakou anime-něco-věc a dělat tam cosplay nějakého podobného bojovníka v brnění.



Asi ano, pokud se ptáte, asi se mi trochu zvedlo ego, co se týká mého vzhledu, jak jsem zhubla. I když by to nejméně ještě deset kilo rozhodně potřebovalo. Že jsem se dostala na váhu, kterou si pamatuju, že jsem naposledy měla v osmé třídě (a nižší už si nepamatuju, že jsem kdy měla) - to je úspěch vzhledem k tomu, že se nijak nesnažím hubnout a neinvestuji do toho peníze.

Krásné, že? Moc čokolády tam nebylo.
Pařepěnkování a koncerty

Trochu mne zaráží, že poslední dobou je mne častěji vidět na Clubbers v Brně, než na koncertech. Nu, poslední dobou... přesněji mluvím o příležitosti, kdy jsem vynechala koncert Satsukiho v Praze, abych mohla 19.12. jít pařepěnkovat, protože jsem se vlastně těšila od akce před měsícem.
A pak mé kalorické tabulky vypadají jako:
snídaně - absint, vodka, džuš
práce - dělník - skládání středně těžkého nákladu (zastupuje vození dřeva)
-> prostě úplný Chousokabe!

Nemám žádné fotky z Clubbers, což je dobře, protože bych ještě byla konfrontována s tím, že ač zhubnu kolik chci, stejně vypadám jako zlobr. Ale pořídila jsem si jednu ze dne potom, kdy jsem si na vlasy, které jsem měla úplně drasticky k nim ztužené, dávala kokosový olej.

 

Nicméně, co za koncert si opravdu nechci nechat ujít - a snad mi neujde, i když se o něj v tuhle dobu zatím nestarám - je koncert MUCC. Chtěla bych na něj do Krakowa, ale nejlépe by bylo sehnat odvoz. Zatímco jinak by autobusem byl lepší Berlín.
Nechávám to na dobu po novém roku, kdy se o to začnu starat. Je to jen až v květnu. Snad se do té doby nevyprodají lístky.


Nakonec jsem vám podala dlouhý osobní článek - kde se v mnohém opakuji, ale vidíte, že prostě některé věci zaměstnávají mou mysl stále - a třeba si ho tedy někdo přečte, doje k mé fotce a příště si čtení mých článků rozmyslí. xD

Dobrou noc, mí sliční ;)  

6 komentářů:

  1. Kdybych bydlela sama a ne s rodiči. Klidně bych si jí vzala. Jenže v odstěhování od rodičů mi brání, že ještě nemám maturitu a pak po maturitě, když mě nepřijmou na vysokou mi zbývá hledat práci :( ale to kotě je vážně roztomilé

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, to je, co kolem něj jdu, to se jím kochám xD Už dlouho jsme neměli až takhle půvabné kotě, vypadá jako Dima, když jsme si ji přivezli.

      Vymazat
  2. -Mumla neco o tom ze kdyz ti rikala ze sem chodi kvuli osobnim clankum tak ty nic-

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ale tak to je něco jiného, když mne znáš osobně, než když pro mé osobní články chodí někdo úplně neznámý. ;)

      Vymazat
  3. :D neznáme se a přiznávám, že mě baví tvé osobní články.
    Manami

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vlastně bych to ani moc nečekala, ale těší mne to ;)

      Vymazat