Pokud kanibalismus hadů vede k vzniku draků? Je pak lidský cestou k nadčlověku?
Potřebuji nové tělo. A novou duši.
Probíhá oprašování starých spisů - velice sporně a rychlostí blížící se k nule - a nějakou dobu (v řádu stovek let) bude.

Jste tu poprvé a máte problémy se orientovat? Snad pomůžu zde.
Kdyby ještě někdo chtěl vyplnit dotazník pro mé drahé čtenáře - může zde.
Kdybyste měli zájem vyplnit dotazník k Nejen absinthové nejen víle - můžete zde.

Děkuji za vyjádřenou podporu komentujicím. ;)




úterý 26. ledna 2016

[ff SnK] Rudá jako...

zdroj: nějaký tumblr :/

Fandom: Shingeki no kyojin
Postavy: Erwin Smith, Levi Ackermann
Varování: Alternativní vesmír - svět po apokalypse; nějaké násilí a trocha erotiky ;)

Přeji příjemnou četbu jako vždy.

Rudá jako…


Sjel bříškem palce po jizvě na zápěstí a chvíli měl pocit, jako kdyby všechna krev proudící v jeho žilách vyschla a to byl jediný důvod, proč je stále naživu a nekrvácí.
Byl to jen klam. Samozřejmě. Stejně jako mnoho jiných jeho myšlenek – způsob, jak se přesvědčit, že dny pochybností a touhy zemřít jsou dávno pryč. Mohly být? Touha neexistovat se skrývala v nitru – za bránou, kterou nebylo radno otevírat, a přece se často pootevřela sama –, mohlo ji ovlivnit, co se stalo s okolním světem?
Odvalil se na bok dřív, než jeho nepřítel mu mohl uštědřit poslední úder. Ta chvíle zaváhání málem byla osudná. Možná by neměl dost času být konfrontován s tím, jak mylná byla jeho představa o nekrvácení a vyschlé krvi. Nicméně kamkoliv by na jeho tělo dopadla sekyra – ať již by rozdrtila lepku, zabořila se do jeho krku, zůstala zaseknutá v hrudníku nebo uťala nějaký z údů – vždy by její smrtící sílu dokreslila Leviho rudá krev.
Vyhoupl se na nohy a využil svého menšího vzrůstu a mrštnosti, aby se dostal za jeho záda. Čemu se nejen tehdy v blahobytu ještě existující civilizace ostatní děti smály, stalo se výhodou; teď byl dávno dospělý, mrštný a přiměřeně silný, ale hlavně své tělo dokázal udržet dobře živené, protože při svém vzrůstu tolik jídla nepotřeboval. Nebyl smutnější pohled než na vychrtlého poloboha, který na něj čekal.
Rukama protivníkovi pevně sevřel ramena, když jej naváděl proti svému kolenu. Přál si slyšet křupnutí, které by zahlásilo, že trvale druhému ublížil.
Výkřik muže, co proti němu bojoval, zanikl v jásotu přihlížejících. Dostávali, co chtěli. Pobavení jako lidské hyeny.
Nechal muže padnout na zem, než si k němu klekl, uchopil ho za chomáč nevystřihaných vlasů, poté několikrát udeřil jeho hlavou o zem. Nakonec to byl strach, který utápěl ve své brutalitě, nikoliv euforie z vítězství.
Když si před lety – bylo to tak dávno, jako v jiném století; ale místo aby čas plynul dopředu a všechno krásnělo a modernizovalo se, každému se žilo den ze dne lépe, tak se vrátil v čase zpátky, do středověku a hlouběji – rozpáral zápěstí a umíral v sebevražedném přesvědčení, myslel si, že jeho lhostejnost k vlastnímu životu je absolutní. Zachránili ho v tehdy ještě existující nemocnici. Poté potkal, koho musel ochraňovat, o koho se musel starat… a začal se smrti bát.
Boj pro něj byl plný strachu, že zemře – protože by tak zabil osobě, která ho potřebuje, ochránce a společníka. V tomhle světě nikdo nemohl být sám, tíha bytí byla příliš pro jednoho.
Bezmyšlenkovitě škubl hlavou svého protivníka a otřel si do vlastního oblečení krev, kterou měl na rukou. Narovnal se a bez zájmu si prohlédl jásající dav. Bylo nebezpečné se vůbec k novodobým městům přiblížit, natožpak se v nich zdržovat na zápasy. Nerozuměl, co přihlížející vedlo ke sledování brutality, když na světě jí zůstalo tolik. Snad potěšení, že cizí bolest je samotné nebolí.
Nechal se odvést z klece, vyplatit odměnu. Musel zmizet dříve, než jej najde kdokoliv, komu smrt muže z arény vadila.
Lidský svět mohl celý padnout, ale obchod a peníze si v něm vždy najdou místo. Skryl si obličej pod kapuci a přes ústa převázal šátek, zrovna v té chvíli nelitoval, že se tolik ztížilo dýchání, protože město páchlo. Procházel podél stánků s různým zbožím a u některých předmětů, které byly jen vzpomínkami na mrtvou civilizaci, nerozuměl, kdo by si je mohl kupovat. Sám hledal konkrétní zboží, aby doplnil zásoby – nejméně zbylo léčiv a znovu se umíralo na ty dříve nejmalichernější choroby.
Asi za hodinu měl nakoupené vše, co potřeboval. S obezřetností se vymotával z tržiště. Někteří obchodníci si brali své zboží zpátky, přestože bylo druhou stranou zaplaceno.
Připletla se mu do cesty žena s výrazným líčením. Chtěl se jí zbavit, zdála se jako typická past nebo děvka. Ani o jedno nestál. „Pane, pro vaši dívku,“ začala a odkryla mu své zboží. Sypající se stíny, zaschlé make-upy, rtěnky… „Každá dívka si přeje mít růžové tváře a rudé rtíky.“ Rtěnka, kterou mu mávala před očima, když mu zastoupila cestu, byla rudá jako krev. Pohled na ni byl čímsi popouzející a zároveň příjemný.
Vtiskl ženě do dlaně minci jako žebrákovi a více než co jiného ukořistil tu výraznou barvu. Ve světě dávno bylo vše šedé, pokryté pískem a prachem.

„Zase jsi byl zápasit, Levi?“
Černovlasý měl rád ten vyčítavý a zároveň starostlivý tón, kterým jej jeho společník vítal. Přesto se na něj ani neusmál, ba co víc k němu nevzhlédl. Položil tašku s věcmi, co koupil, k ostatnímu jejich majetku, poté se posadil k ohni. „Bylo potřeba doplnit zásoby, tak když jsme den chůze od města…“ Natáhl nohy před sebe, aby jim dopřál odpočinek.
Druhý si beze slov sedl vedle něj. Vzal ho za ruku a - Levi měl okamžik pocit, že důvodem bylo, aby se nemusel dívat na jeho staré jizvy – natočil ji tak, aby viděl na její hřbet. Měl odřené klouby od ran, které uštědřil v nerovném boji malého neozbrojeného skřeta proti obrovi se sekerou.
Muž ho nakonec vzal něžně kolem ramen a opřel si hlavu o tu jeho.

Nejdůležitější schopností se stalo zůstat v pohybu. Nikde nezůstávat tak dlouho, abyste se mohli setkat s jinými přežívajícími, protože to plodilo pouze spory. Levi nikdy nepochopil, jak někdo déle může zůstat v novodobých městech. Pravda, že sám s lidskou společností měl problém i před pádem civilizace. A samotné bytí pro něj bylo ironicky tehdy snad mnohem těžší.
Řídil motorku po cestě a nechával na svém společníkovi, který seděl za ním, aby se rozhlížel po tom nejvhodnějším místě, kde přečkají noc. Nemohli si dovolit mít více než jednu motorku, protože paliva byl nedostatek – vlastně se již několikrát stalo, že ji nebo její předchůdkyně nechali za sebou. Palivo bylo cennější než lidská krev. To ovšem možná i před pádem civilizace a ve válkách, co se pro něj vedly.
Asi před týdnem se jim podařilo vydolovat nějaké ze starých vraků aut, tak prozatím ho měli dost. Byli pohybliví, dávalo jim to větší možnost přežít. Přestože jejich cesta zůstávala bez cíle – nikde na světě nebylo lépe.
Světlovlasý muž mu ukázal, aby odbočil. Měl pro hledání bezpečného úkrytu jakýsi šestý smysl. Jediný důvod, proč on sám motorku neřídil, byla jeho těžce pohyblivá ruka. Špatně zhojená zlomenina díky nedostatku odborné péče. Sice na paži měl později sestrojené podpůrné zařízení, aby nebyl úplný mrzák, nicméně to nepomohlo, navždy zůstala ne úplně schopná vykonávat všechnu svou původní činnost.
Několik okamžiků projížděli cestou mezi seschlými stromy, která dříve nejspíše byla lesní, než narazili na rozvaliny nevelké chaty, jejíž část byla vyhořelá, ale základy stály a sklepní prostor dokonce vypadal obyvatelně.
„Půjdu se rozhlédnout okolo,“ utrousil, když slezl z motorky a vydal se druhým směrem, než z kterého přijeli.
Blondýn se po něm jen ohlédl a nic neřekl. Věděl, jak je důležité mladšího nechat dělat, co chce. Byli odlišní – nebýt pádu civilizace, snad by se nikdy ani nesetkali, a kdyby s nějakým štěstím ano, nejspíše by nebyli schopni společně déle setrvat na jednom místě.
Světlovlasý zrovna nastupoval do práce jako učitel, když vše začalo. Měl budoucnost – to byl hlavní rozdíl od Leviho, který ani ne dvacetiletý setrvával ve vítání smrti a zahazování možností. Snad proto se Erwin stále úplně nedokázal smířit s tím, že nyní musí dělat vše, aby přežil – stále měl myšlenku na to, co vše mohlo být, kdyby civilizace nepadla. Mladší naopak nikdy nedělal nic jiného, než že přežíval ze dne na den – tomu se druhému opravdu těžce učilo. Chtěl mít nějaký cíl, třebaže by to bylo dojet za obzor.
Když se Levi vrátil, blondýn měl již prozkoumaný sklepní prostor. Bylo to tak akorát vysoké, aby se tam nakrčený posadil a že by se tam dva muži mohli vyspat, aniž by se museli krčit. Odklidil vše nadbytečné, co ve sklepě bylo dříve uchováváno, přičemž si dával pozor, zda tam nezbylo něco užitečného.
Mladší přejel s motorkou k jedné ze stěn základů, aby nebyla tolik na ráně, „asi bychom ji měli dát dolů.“
„Když se něco stane, nebude pojízdná,“ odmítl jeho návrh druhý. „Hoď mi spacáky,“ pobídl ho pak.
Černovlasý dotáhl motorku na místo, které mu přišlo nejvíce bezpečné, poté z ní odpoutal jejich věci a hodil je dolů za svým společníkem. Sám se začal věnovat maskování jejich stroje. Museli být připraveni na všechno zlé.
Lidé jen čekají na příležitost, až se budou moct stát monstry, aby se jimi skutečně stali – to Levi věděl již před pádem civilizace.

Ten večer si odpustili oheň, stejně neměli nic jiného než starou plechovku psího žrádla – což byla delikatesa v jejich situaci –; den nebyl vůbec šťastný na jakýkoliv úlovek a předchozí dva projížděli i dříve neobydlenou krajinou, takže se ani jako mrchožrouti nemohli živit zbytky po civilizaci.
„Nech to svítit, Erwine,“ zastavil svého společníka černovlasý, když chtěl uhasit plamen v lampě. Nejistě si ho prohlédl, než pokračoval. „Něco… pro tebe mám,“ zašeptal a natáhl se do jejich noh ke svým věcem.
Světlovlasý vyčkával, s čím Levi přišel. Nechtěl lampu nechávat příliš dlouho svítit kvůli úbytku oleje.
Mladší si nervózně skousl ret, než otevřel rtěnku a s obavami si ji nanesl na rty. Snad to pro něj bylo stresující víc než být v aréně. Chtěl Erwina potěšit, chtěl se mu líbit a svést ho. Shrábl si vlasy dozadu – stejně je měl mastné a špinavé –, poté se otočil.
„Levi…“
„Je to moc?“
Světlovlasý si příliš nebyl jistý, co si o tom myslet. Nikdy ani nenaznačil, že by se mu líbili namalovaní muži. Nevěděl, jak něco takového mohlo druhého napadnout. Na druhou stranu – snad stejně jako na Leviho – na něj zapůsobila barva té rtěnky. Zářila z Leviho únavou našedlé, bledé tváře. Dodávala jeho nevýrazně modrým očím, které rámovaly tmavé kruhy, živost.
„Pojď za mnou,“ pobídl ho starší nakonec. Přece jen ty rty chtěl ochutnat.
Černovlasý se za ním po všech čtyřech vydal – protože prostory mu to ani jinak nedovolovaly – a sám se vnutil pod spacák druhého. Posadil se rozkročmo na jeho boky, a když se skláněl pro polibek, provokativně se otřel o Erwinův rozkrok. Vše se odehrávalo v plné oblečenosti, vysvlékali se opravdu jen ojediněle.
Mladší se odtáhl a prohlédl si Erwinovu tvář, na níž byly znatelné stopy po jeho polibcích. Chvíli se tím pohledem vyloženě kochal, než se sklonil pro další polibky, tentokrát na lícní kosti a krk. Na tváři světlovlasého působila rudá rtěnka ještě více eroticky. Jako dědictví civilizace v jeho vzpomínkách zůstávaly plakáty slavných – Marilyn Monroe a Madonna… Erwinovy i přes tenhle život zlaté vlasy, jaké málokterému chlapci zůstanou v dospělosti, jeho nebesky modré oči a nyní ta rudá rtěnka, patřil na titulní strany časopisů, působil krásný, přitažlivý a bohatý.
Když se podruhé od něj vzdálil, vzal mu tváře do dlaní a palcem rozmazal rtěnku přes koutek rtu až na bradu. Prudčeji se zhoupl v bocích, jak ho to potěšilo, a donutil druhého, aby se úplně položil na záda.
Sáhl pod sebe, aby mohl staršímu rozepnout kalhoty a dostat se pod ně dlaní. Jedině s Erwinem se cítil skutečně živý – protože živá bytost touží, bojí se smrti a cítí veškerenstvo zlých i dobrých pocitů. Až když potkal Erwina, začal poznávat to dobré… ironicky k pádu civilizace.
Světlovlasý zavřel na okamžik oči a nechal svého společníka se přesunout k jeho rozkroku, věnoval mu poslední pohled, než se natáhl a zhasl lampu.
Levi nasál mužnou vůni jeho těla, oběma jim bylo přes čtyřicet a na hygienu se začalo pohlížet jinak, i přesto mu Erwin nejen nevadil, ale dokonce voněl. Byl cítit jako on, jako všechny pocity, co s ním měl spojené. Milovaný muž.
Nakonec ho nevzal do úst a druhý to ve skutečnosti ani nepředpokládal. Nejspíše to byla naučená předehra, kdy se všechny smysly napnuly a tělo bláhově doufalo, že dostane, po čem touží, což ho navnadilo mnohem víc, než představa, že i přes svou únavu bude nakonec ukojen jen účelovými pohyby ruky.
Opravdový sex spolu měli snad jednou nebo dvakrát za dobu, co spolu cestovali. Pokud měli možnost se umýt, dělali toho víc, ale i takových příležitostí bylo mnohem méně, než by dokázal pár před pádem civilizace snést.
Černovlasý se vytáhl znovu výš a sám si rozepnul kalhoty, aby umožnil svému společníkovi přístup k vlastnímu rozkroku, když on se začal věnovat tomu jeho.
Tiskli se na sebe ve tmě, v oblečení a raději potlačovali své roztoužené steny, jako kdyby byli za nepřátelskou linií. Levi se opíral čelem o Erwinovo rameno a skousával si ret. Celý se napínal a potil, jak na takové činnosti si vynahradili jen nepatrnou chvilku.
Už aby bylo po všem…

Ráno přivítali chladné a život stejný jako předchozí den.
Levi se probudil jako první, ostražitě se zaposlouchal, zda za jeho probuzení mohl nějaký narušitel, nebo bylo přirozené, a když shledal, že vše je v takovém pořádku, v jakém jen mohlo být, přitulil se k druhému a na chvíli ještě zavřel oči.
„Představuješ si někdy,“ začal tiše Erwin a posunul svou ruku pod spacákem tak, aby Leviho pohladil po zádech, „jak bychom takhle dříve leželi v posteli, v čistém povlečení, v našem společném bytě…“ Měl zavřené oči a na jeho tónu se dalo poznat, jak si to právě sám představuje.
„Ne,“ odmítl to rázně Levi. „Takové představy jen škodí.“
Světlovlasý ho vzal za ruku a propletl jejich prsty. Neodpověděl mu na to – asi i přes dobře míněnou radu zůstával i nadále zasněný.
Mladší se nadzvedl a podíval se na jeho tvář. Všechna rtěnka z ní zmizela, ale na některých místech zůstávala jeho kůže zarudlá. Zamračil se na něj a chtěl mu něco štiplavého říct, aby ho vytrhl z toho marného snění, protože přesně takové sny braly sílu žít v každodenní realitě, ale nestihl to. Erwin nejspíše vycítil jeho pohled, otevřel oči a prohlédl si ho s úsměvem. Jako kdyby nemohl být šťastnější…
Stáhl si ho pod sebe a dost nemotorně ho obklíčil pažemi. „Nech si tu rtěnku. Až najdeme místo, kde se usadíme, budeme rádi, že nás vytrhne z nudných dnů.“
Levi v takové místo nevěřil, ale v muže, který o něm mluvil, ano.

8 komentářů:

  1. Díky ti. Další trocha síly na pokračování v odumírání při zkouškovým...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. :) Oh, těší mne, že dodávám "sílu". ;) Hodně úspěchů ve zkouškovém!

      Vymazat
  2. Věřit a doufat v jejich situaci je samo o sobě zázrak který by měl být odměněn děkuji skvělé překvapení

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsem ráda, že se líbilo. :) Už velmi dlouho jsem eruri doslova posedlá, tak aspoň trochu to jde vidět v mé tvůrčí snaze.

      Vymazat
    2. Já díky tobě také =) Jsou skvělí

      Vymazat
    3. To se mi povedlo! xD Protože mi přijde, že eruri není celkově příliš oblíbené... nebo spíše, oblíbenější je ereri, které já naprosto nesnesu. A polovina Erwin/Levi povídek je taková, že Erwin je bývalý přítel nebo někdo, kdo je tam potřeba, aby se Levi dostal k Erenovi. Hrozné tohle...

      Vymazat
    4. Eren je hrozná postava... vadí mi sám o sobě. Eruri je daleko lepší, protože to není tak romanticky sladký, ale zase hodně emotivní. =) A Levimu to stejně dole sluší víc O:)

      Vymazat
  3. Moc hezke, mam Leviho rada x) a "pohledy do budoucnosti" taky.. skoda jen ze nebylo naznaceno co zapricinilo pad lidstva :)

    OdpovědětVymazat