Pokud kanibalismus hadů vede k vzniku draků? Je pak lidský cestou k nadčlověku?
Potřebuji nové tělo. A novou duši.
Protože mne blog.cz donutil k činu, tak teď probíhá velké rozmýšlení se, jestli se tady nakonec zveřejní povídky z archivního blogu. A tedy se původní oprašování rychlostí blížící se k nule buď zrychlí a nebo úplně zastaví.

Jste tu poprvé a máte problémy se orientovat? Snad pomůžu zde.


Děkuji za vyjádřenou podporu komentujicím. ;)



-

úterý 16. dubna 2019

Bohové umírají, když se na ně zapomene

aneb O smrti mého otce

Není to úplně myšlenka z Amerických bohů, i když pravda, že takhle představa a celkově celá kniha (ke které jsem se dostala díky seriálu) se docela shoduje s mými představami.
Jako dítě jsem měla oblíbený několikadílný film Merlin, kde v jednom okamžiku, když mizela magie a "mladí" křesťané chtěli se zbavit moci starých obyčejů a víry, tak se všichni v čele s Merlinem otočili ke královně (magie) Map zády a zapomněli na ni. Tím přišla o svou sílu, a prostě ze světa zmizela...



... a od té chvíle mám ten koncept, že bohové získávají sílu a existují právě díky naší víře stále na mysli, kdykoliv přemýšlím o starých bájích, obyčejích a náboženství.

A před nějakou dobou (ne zase tak dávnou) mne jistým způsobem osvítilo, že vlastně náboženství bez tělesných rituálů (cviků - například jógy nebo tance) ztratilo výraznou část svého potenciálu. Vstávání, sedání a klekání v kostele už je prostě příliš vzdálené od toho, jak má skutečná modlitba prospívat tělu a duši...


[Protect me from what I want]

Dobře, začala jsem nečekaně nábožensky. I když nejspíše je to v jedné notě se vším, o čem chci mluvit.

Na konci ledna mi zemřel otec.


Je to stále strašně vzdálené. Mám pocit, jako kdybych někde v hloubce své duše jsem si ještě do té doby držela nějakou naději a víru ve svět, v jeho směřování, které by mělo být k dobru (?), že je možné zvrátit špatné snahou. Kdysi kdesi byli takové motivační hesla, že člověk může být a mít vše, co chce, když se bude snažit a dá do toho vše (a příběhy, v kterých skutečně někteří lidé dosáhli svých snů)... poprvé to narazilo na to, když jsem nemohla být mužem, a osekávalo se to se vším dalším, co se na to nabalovalo. I tak jsem to stále měla kdesi pod kůží, představu, že nakonec věci do sebe zapadnou a budou tak, jak mají. Ale teď cítím spíše jakousi nenávratnost cesty - že po čase se ocitneme v momentě, z kterého není cesta, i kdybychom se sebevíc snažili.

Je pravda, že pokud se přestaneme snažit, už nezbývá, než počkat na smrt. Ale nakonec je to jen snažení se pro přežití; nemůžeme tím snažením ničeho dosáhnout.

Nevím, kolik toho šlo udělat a kdy. Samozřejmě, všechno mohlo být jinak, ale nebylo, protože věci byly tak, jak byly, čas byl takový, jaký byl, a my jsme byli takoví, jací jsme byli. A já necítím vinu, že jsem se více nesnažila, abych vše změnila - protože co jsem zmohla?

Pamatuji si, že jak mamka byla v protialkoholní léčebně a otec měl ten úraz, při kterém málem umřel (a všechno se pak zhoršovalo, i když zhoršování bylo i předtím přítomné), jsem podvědomě hledala oporu jediným způsobem, jakým jsem uměla. Když jsem se odstřihla tehdy od mé nejlepší kamarádky, protože jsem nedokázala požádat o oporu (= raději být bez lidí, než nedostávat od nich cit, jaký potřebuju; problém všech mých zhroucení) a raději se z toho vypsala i s tou trochou jedu, co potřeboval z mé mysli... a sklidila jsem tehdy kritiku, že jsem nedokázala pomoc tomu nepochopenému chlapci z SVP a že jsem zkritizovalo nějaké dobročiné sbírky nebo co to bylo.
Protože takové to je vždy.
Jenže tomu chlapci jsem prostě nemohla pomoci - nevěděla jsem jak. Někdo jiný by mu pomohl se poprat se světem, třebaže se s ním tehdy sám pral sám, ale já jsem prostě nevěděla jak a neměla jsem na to dost síly.

A to je to, z čeho je mi smutno. Co se týkalo vztahu s mým otcem, vždycky jsem si říkala, že si vybral.
Vzpomínám si, jak jsem měla strašně ráda babičku (z otcovy strany), když jsem byla dítě; jak jsem u ní spávala; jak jsem s ní pékávala; jak mne vozila do školky... a pak jsem se začala stavět na stranu matky proti otci, a vztah s babičkou se zhoršoval. A já chápala, že prostě má jiný pohled; že mamka se nikdy neshodovala se selským životem, že nikdy neplnila, co měla, a že babička vždy musela stát za svým synem. A pak, když zemřela, bylo to strašně dávno, co jsem ji vůbec viděla a ještě více dávno, co jsem s ní měla vztah (protože tehdy bylo tolik sraček v těch vztazích a každodenní realitě). A moc jsem toho necítila, protože si babička vybrala, a mohlo to být jinak, ale nebylo, protože si stála za tím, co si vybrala.
Jenže... co když si otec nevybral.

Je to naivní představa mladí, že si kdykoliv můžeme vybrat. Někdy nevybíráme, protože nevíme o jiných možnostech; někdy všechny možnosti jsou tak špatné, že cokoliv si vybereme, tak nás mrzí. Už jsem volila takové možnosti, a nemůžu se obhájit, že to bylo menší zlo, někdy to bylo zlo, které plynulo čistě z mé slabosti.
A to, že si otec vybral, co si vybral: alkohol a jinou rodinu než nás; ospravedlňovalo můj výběr. Jenže co když on jen několikrát zvolil, a pak se to táhlo, protože už nebylo cesty zpět? Co když nevěděl, že může volit jinak? Co když na to neměl sílu?
Proto jsem celý pohřeb proplakala, protože celé ty roky nikdo z nás nedokázal věci napravit; a já jsem ho měla ráda a někde v hloubce mi chyběl celou dobu a mrzelo mne, že si prostě nevybral nás. Celé to je o to horší, že doba, kdy jsem mohla nenávidět démona alkoholu, co ho posedl, už prostě byla pryč; ale nejméně já jsem prostě ani tak neviděla cestu, jak věci napravit...

(Mám vzpomínky na to, jak po sobě s matkou házeli věci, jak ho mamka pořezela, jak jsem se třásla, když se poprvé volala policie, když se popral s bratem... ale mám i vzpomínky, jak mamku o nedělním ránu škádlíval a říkal jí "mamčáku"; vím, že nás měl rád, a někdy jsme si my dva strašně rozuměli...)

Když jsem ho naposledy byla navštívit, nerozloučila jsem se, protože jsem si říkala, že není třeba, že příště to udělám, i když příště mělo být třeba i za půl roku... a už jsem se prostě nerozloučila. Ta návštěva celkově byla nepříjemná, bylo mi zle, protože jsem se nemohla zbavit myšlenky, že prostě už mu zbývá jen umřít. A to ne, že by byl na smrtelné posteli; vypadal na možnosti zdravě, bylo o něj postaráno (na povrch to prostě vypadalo, že je všechno lepší, když tam nejsme; že my jsme byli ta chyba v domě), jen prostě už neměl kam směřovat dál.
A myslím, že právě proto zemřel, protože pochopil, že už mu zbývá jen umřít; zjistil, že jakékoliv představy měl, prostě to nebude pravda; možná si i uvědomil, kolik škody napáchal na nás a tím zničil jakýkoliv svůj odkaz... Protože předtím tolikrát přežil nemožné čistě o své vůli přežit. O kterou přišel a zemřel.


Pohřeb byl hrozný, měla jsem pocit, že se ze mně kněz snaží vymítat ďábla. A mrzí mne, že jsem  se nedokázala podívat na otce v rakvi. Naposledy.

(V životě jsme se objímali jen jednou, co si pamatuju, a bylo to strašně divné... ale pořád mám pocit, že tehdy, když jsem ho naposledy viděla živého, prostě jsem ho měla obejmout... ?
Znáte ten pocit, když chcete někoho ochránit, a proto si ho na sebe přitisknete a myslíte si, že ho vlastním tělem uchránite před vším... před bolestí, nemocí, smrtí... a chcete ho silně tisknout? Asi tohle.)


A od té doby je to velmi všelijaké. Museli jsme si vystěhovat věci ze starého domu, což jsme odkládali celé ty tři roky... a ne, že by bylo co stěhovat, jsou to přece jen věci. Ty se nahradí... Ale hlavně to bylo místo, kde jsem vyrůstala. A nejspíše jsem sentimentální...
A nebo jen na člověka dopadá, že prostě některé věci nedospějí, kam mají. A nic nejde vrátit.
I když člověk ztratí ten zápal, aby si držel zášť, aby se hádal; i když se situace uklidní, stejně někdy nikdo nedokáže najít cestu, aby se rodina usmířila, a aby se vztahy obnovily.

A pak je tu ta spousta dalších věcí, co mi leží na mysli.

Když jsem byla dítě, mrzelo mne, že nemám ani jednoho dědečka. A i když jsem mívala období, kdy jsem v žádném případě nechtěla žádné potomky (a teď už nemám nic, jen nevyhnutelnost osamělosti), tak někdy pod kůží byla představa, že můj potomek by měl dědu. A vím, že můj otec by byl dobrý děda, a že by jím byl rád... protože z maličkého dětství na něj mám hezké vzpomínky (ještě předtím, než jsem začala rozumět opilosti). Tak prostě můj potomek by - kdyby náhodou vznikl - dědu neměl, protože ta možnost už je pryč.
A nebyla bych mu schopna nijak přiblížit vůni léta za dvorem a dobrodužství na půdách...

A tak se mi na mysli usídlil pocit, že vlastně už všechno je rozhodnuté. Jsem za hranicí, kdy se mohly věci měnit a budovat nějaká budoucnost. Teď už přestává na výběru záležet a nic nesměřuje k dobrému.


Snažím se najít nějaký impulz, abych se začala snažit, protože vím, že pokud se člověk "přestane snažit, zemře"... ale zároveň mám pocit jakési osudovosti, že v téhle chvíli jakékoliv snažení, kterého já osobně jsem schopna, už pozbývá smyslu.
Někdo jiný by nejspíše dokázal vytřískat cokoliv zářivějšího z mého života, ale já prostě ne.



Tolik jsem se rozepsala o otci, že jsem zapomněla, že tohle neměl být článek jen o něm. Chtěla jsem nejspíše být i pozitivní, ale po těch všech slovech jsem unavená...

Ani nevím, kde vlastně jsem se ztratila. Ale někdy jsem se začala vzdalovat od sebe a to vlastně nic nemá společného s úspěchem nebo zářivostí, prostě se nechovám jako já a vzdálila jsem se i části toho dobrého, čímž jsem se lišila od svých starších já. A to bych neměla tak nechat...

Proto jsem jen chtěla napsat, že budu pracovat na tom, abych se vrátila k mému dávnému já (skoro dvacet let zpátky xD) a zlepšila ho. Pokud nemůžu změnit, kde stojím, můžu nejméně změnit, v jaké podobě tam stojím.

6 komentářů:

  1. Je mi moc líto tvé ztráty D. Bylo to bolestivé avšak velmi zajímavé nahlédnutí do tvého soukromí a omlouvám se, že nic moc víc k tomu nenapíšu, protože vše mi přijde nevhodné. Chtěla jsem jen dát vědět, že jsem článek četla a budu číst dál. Tvoje slova mě zase jednou velmi zasáhla.

    Přeji ti, ať se vrátíš ke svému staršímu lepšímu já. Momentálně se o to také pokouším.

    OdpovědětVymazat
  2. Mám hodně podbné pocity. Přehrávám si ty rozcestníky, jak se dalo postupovat jinak, nejvíc poslední rok, ale i starší.

    Hlavně mě děší že veškerou tou snahou vyvarovat se chyb rodičů a nezaplést se do žádných problémů, jsem ve výsledu ještě (sebe)destruktivnější. Řešil jsem hloubosti, a utíkal od důležitých věcí. Tata měl naplněný život až do ~50ti, dokázal docela dost, postavil dům vychoval děti, a umřel v 63 ve svém domě, kde o něj bylo postaráno. A utekl jsem od všeho a umřu před 40ti sám šílený na ulici. Vybral jsem si? Asi ale slepě. Mám pocit jako bych byl posedlý. A není návratu.

    jinak film k tématu
    https://www.csfd.cz/film/33625-unaveni-sluncem/prehled/

    OdpovědětVymazat
  3. "přestane snažit, zemře" ... mě děsí hlavně to že neumřu nijak snadno, ale že tomu bude předcházet dlouhé utrpení, které jsem si doteď nedokázal představit. Bude zjevně horší než jaké zažíval poslední roky tata, který měl pomoc, a on byl přitom o tolik silnější trápení překonávat, a to jsem si říkal že bych nikdy nechtěl prožívat to co on poslední roky.

    OdpovědětVymazat
  4. Držím palce do všetkým, viem, že to je asi nevhodné, ale prosím ta budu tu nejaké tie Otayuri alebo poznáš pár Itadei?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. xD
      xDDD
      Vlastně toho mám docela dost připraveného, jen jsem jaksi prošvihla "správný čas" začít, a tak hledám způsob, jak všechno, co mám, nějak smysluplně vydat, aby to mělo mít plánovaný "účinek". Ale ano, mám tam i nějaké otayuri. (Naruta jsem neviděla a nepíšu.)

      Vymazat
  5. I když je to už dýl, i tak přeji upřímnou soustrast. Je těžké, když přijdeme o člověka kterého jsme milovali. Ať už kdysi, nebo až do jeho konce. Sama teď mám potřebu tě obejmout, pohladit po vlasech a říct, že to bude dobrý a i když jsi se s tátou nerozloučila, tak věděl. Věděl co při sebe navzájem znamenáte.

    OdpovědětVymazat