květen 2011
... aneb Asagi fandí hokeji xD
*další report z koncertu, který si D napsala,
aby nezapomněla, protože její paměť je horší a horší*
Nejprve k tomu "aneb" - začínám si připadat jako takový ten druh j-rock posluchačů, co zahořkl a už si z j-rockerů dělá jen srandu, ovšem já to skutečně nemyslím ve zlém ;) *má dost jiných terčů na léčení vlastních komplexů* - tudíž když jsme ráno 12.5. v 9 hodin měli možnost se podívat na hokej (a dodívali jsme se, protože odjezd byl o hodinu zpožděn, takže jsme nevyjeli v 10), tak mne nenapadlo nic jiného, než prohlásit, že by Asagi mohl být se svými širokými rameny hokejista. *tak ji teď napadá, že by mohl hrát i ragby* Což se mi potvrdilo, protože - ač jsem již nějaké koncerty absolvovala - tak, myslím, žádná ze skupin nebyla tak "náruživá" k tomu, abychom je tam povzbuzovali, řvali *podrbe se na hlavě, neví, jak to nazvat*... mno, prostě k takovému tomu "tvrdému, vrčivému ú" se zaťatou pěstí. (xD *schopnost D se vyjadřovat skutečně mizí*)
Tak ale nějak chronologicky začneme. :)
Tedy jsme kolem čtvrté hodiny odpolední dorazili do Wroclawy po nepříliš dobré cestě po polských silnicích (o Polácích jako řidičích se bavit nebudeme), u klubu nečekalo příliš fanoušků a typicky nečesky se netlačili. *pokrčí rameny* Ale měli polské vlajky... a my jsme české neměli. Pche - kdybych se více byla zajímala o hokej, tak bych měla vlaječku a mohla bych s ní tančit vlaječkový taneček. *má chuť běžet a vyrobit si vlaječku, s kterou bude běhat kamkoliv*
Asi dvě hodiny předtím, než se měl otevírat klub - ááá!!!, zapomněla jsem říct o "plenkách"!!!, tedy o tom, že z jednoho okna vzadu bylo vidět na nějaké jejich látky, ale je samotné bohužel nebylo vidět - se již vytvořila jakási fronta... a brzy začalo pršet, tudíž nás pustili dovnitř dříve. Akorát se mi nelíbilo rozmístění prostoru tam :( a fakt, že se museli věci kupovat dříve, než začal koncert - to bylo nepraktické s tím, v jaké části byla šatna. *zakroutí hlavou, že se jí to vůbec nelíbilo*
Koupila jsem si tričko, nekoupila jsem si vlaječky na vlaječkový tanec... a bohužel jsem si nekoupila ani sadu fotek, kterou už tam měli poslední, když jsme si s Veru chtěli koupit na podpis, tak mám jen dva hrdiny, ne všech pět.
Před koncertem jsme se tam mačkali hodinu a půl myslím, dobrý čas na to, dostat se dopředu... a že já jsem D, tak jsem se ocitla v oblíbené třetí řadě a později v druhé.
Koncert začal Yami Yori Kurai (...) *však víte, kterou myslím ;)*, což je má nejoblíbenější píseň, kterou si prozpěvuji hodně často chodíc po bytě, protože se mi líbí, že tam můžu zachraptět a celkově... je úžasná. A ještě úžasnější bylo, že začali právě tímto, protože jsem si mohla zpívat již od začátku a slyšela jsem ji ještě za 100% sluchu. *ty poslední písničky už byly horší - hold se ječelo hodně*
Všichni... všichni byli dokonalí! Je zvláštní, kolik je na světě dokonalých, že? Ale skutečně - dívat se na ně, slyšet je a být jim alespoň zdáním tak blízko, aby člověk mohl poznat jejich charaktery, to je ten náboj, pro který jsou koncerty tolik skvělé.
Stála jsem pod Asagim směrem k Tsunehitovi a Hide-zouovi s úžasným výhledem na Hirokiho, jediný Ruiza tedy povětšinou nebyl v mém zorném úhlu, protože mi tam vadila taková vlasatá hlava. Ovšem tahle pozice byla to nejlepší pro mne.
Oni D nejsou hezcí (třeba u Ruizi mám pocit, že jsem ho viděla v gaypornu *poznámka na okraj*), ovšem mají v sobě ten náboj, díky němuž jsou zvláštní, originální a člověku pohled na ně je mnohem libější než na někoho opravdu krásného. Mají v sobě kouzlo. Nevím, zda jsem již zvyklá na to, jaký je přerod mezi fotografií a skutečností, ale to, jak vypadají "opravdoví" D mě nijak nepřekvapilo. Zdáli se mi takoví pravdivější, možná o to, že to jejich kouzlo je stejné na fotce jako ve skutečnosti. Jen tedy Tsunehito nešilhal jako na fotkách ;)
Myslím, že příliš nemusím komentovat Asagiho. Měl svůj nos, měl svá široká ramena, jen na ta stehna mu nebylo moc vidět *Mana: "Možná ses zase nedívala xP"*... krásné výrazy ve tváři, úžasné pohledy červených kontaktních čoček a typické krčení čela. O zpěvu pak nemusím již říkat vůbec nic, všichni víme, co Asagi dokáže a skutečně to není málo. I když jsem byla v 3./2. řadě, tak jsem se ho příliš nedotkla, protože pokud podával ruce, tak více doprava, než jsem stála...*odmlčí se* Bylo to i tak skvělé, jen mne mrzí, že při autogramiádě jsem ho tak nějak přešla *opravdu zpětně jí to skutečně mrzí*, nepostála jsem déle, nepodívala se mu déle do očí (spěchala jsem za Tsunehitem); ovšem vybavuji si ho - tedy mám pocit, že jsem z něj cítila - úplně nádherný charakter. Na rozdíl od Hide-zoua, ale o tom za chvíli...
Jak jsem již říkala, tak Ruiza byl povětšinou na druhé straně, než jsem stála. Vybavuji si ho vlastně jen jednou na mé straně a jinak ho vidím jen objímaného Asagim. Ano, naše upírská pětice dělá fanservis ráda, sice takový jemný, ale v dnešní době se hold již po sobě neskáče a neznásilňují se spoluhráči na pódiu ;) *Mana: "To se někdy dělalo? o.O"*
Ruiza je asi můj nejméně oblíbený člen D, tedy o něm nemám moc co říct. Samozřejmě jej respektuji, ale ani jsem na něj pořádně neviděla, abych k němu měla nějaké poznatky.
Hide-zou zase vypadá, že ho moc nezajímáme my. Připadá mi odtažitý, uzavřený a arogantní. Ten jeho způsob, jakým podepisoval a i s tím jeho pohledem, je to "zloun". Byla jsem nejistá, nevěděla jsem, jak se k němu chovat. Myslím, že také byl tím jediným, na kterého jsem si nesáhla... ovšem mám jeho trsátko, takže umí dobře házet ;).
Teď nevím, zda mám říct něco k Tsunehitovi nebo Hirokimu. Ale začnu asi Tsunehitem.
Tsunehito je zlatíčko - omlouvám se za tohle slovo, ale on takový je. Je neuvěřitelně aktivní a jak si tak poskakuje, dělá skvělá gesta a má roztomilou mimiku. Opravdu jsem si nemyslela, že by mne mohl tak okouzlit, jak mne okouzlil. Tsunehito~!!! Skutečně je úžasným stvořením a doufám, že si všiml alespoň jednoho mého srdíčka, protože on si ho zasloužil. Nechci působit jako uječená fanynka - i když samozřejmě jsem - ale jsem strašně ráda, že byl tak kontaktní a že při jednom takovém dotyku mi přenechal svoji láhev s vodou, takže jsem měla rty na brčku, na kterém měl rty on. *bakterie a viry množte se!* Celou dobu jsem pak tu flašku pečlivě strážila (i kdyby nebyla od něho, láhev se vždy hodí).
A také byl Tsunehito ten jediný, koho jsem pošahala více, i když zrovna v podpaží jsem nepředpokládala, že má ruka skončí, ovšem po doteku jeho ramen mi ruka sklouzla. Mno, a na autogramiádě jsem si s ním podala ruku "oficiálně". Byl nádherný... i když mu přes koncert spadla jedna nalepovací řasa a rozpily se linky, byl nádherný... úplně mě dostal, snad o to víc, že jsem to nepředpokládala.
Ještě jsem se chtěla zmínit, že onen slabý fanservis, který dělal s Asagim byl sice milý, ale Asagimu to více sluší s Ruizou.
A nakonec jsem si nechala Hirokiho. Všechen obdiv jeho umu. Za těmi bubny vypadal neskutečně (ty vlnité vlasy mu sluší) a ještě neskutečněji hrál. Jeho sólo jsem si skutečně užila a byla jsem rada, že jsem mohla pohladit jeho ruku. Výraz, který měl, byl příjemný a milý, vstřícný... Hirokiho jsem měla hodně ráda i dřív a jsem ráda, že pocit, který jsem z něho měla na koncertu, mne v tom jen utvrdil. Bohužel paličky házel úplně jinam.
Koncert byl příliš krátký! *smutně* Moc rychle utekl...
Po koncertě byla autogramiáda, kterou jsme málem propásli, protože jsme čekali jinde, ovšem jít skoro poslední není zase tak špatné, nikdo nás nehonil. A přece jsem nevyužila čas, abych se u Asagiho pozastavila, možná jsem se i trochu styděla... protože ony se měly podepisovat plakáty, fotky a prostě to, co si člověk koupil, jenže já jsem neměla plnou sadu fotek...
Takže jsem začala u Hirokiho s fotkou, mile mi ji podepsal, uklonila jsem se mu. A pak jsem přešla k Ruizovi a hodila asi na něj hodně smutný pohled, protože mi podepsal i lístek, přestože říkali, že lístky se podepisovat nebudou. A se stejným studem jsem předstoupila před Asagiho, ještě ovlivněna touhou po Tsunehitem, že jsem mu poděkovala, ale skutečně jsem si ho dosytosti neužila. I přesto na mne působil velice sympaticky. Tsunehito mi podepsal fotku, potřásl rukou a podíval se na mne svým úžasným kukučem. A nakonec byl Hide-zou... téměř jsem se bála mu dát podepsat jen lístek, protože byl tak odtažitý (ale to myslím celkově ke všem).
A tak koncert pro mne skončil.
Sice jsme asi měli dost času, ale nezůstávali jsme tam až do chvíle, kdy odjížděli. Určitě se dozvím, že to byla chyba, ovšem... prostě jsme jeli domů, nechtěla jsem řidiče zbytečně zdržovat. Někdy tohle rozloučení je to nejkrásnější jako bylo u mne u MUCC, ale někdy to nějak ani nevyzní...
Ovšem koncert to byl úžasný a odnesla jsem si z něj nejen spoustu vzpomínek.
Žádné komentáře:
Okomentovat