Přemýšlel jsem po nocích...1/2

Fandom: Kuroko no Basket
Postavy: Kise Ryouta, Aomine Daiki a spol.
Omezení: Žádné.
Poznámka: Napadlo mne to při cestě autobusem, je to tam poznat, a byl to takový drobný nápad, takže od toho nečekejte nic velkolepého. Druhá část bude za týden.

0.

Modrovlasý mladík se převalil na posteli a nespokojeně zamručel, když se pokojem rozezněl nepříjemný zvuk budíku. Byla neděle, volný den a on přece musel vstávat. Život byl krutý...

Zdál se mu docela zvláštní sen, ovšem v prvním okamžiku, kdy se z něj měl vzbudit, ho za takový rozhodně nepovažoval. Vystupovala tam spousta kulatých zadečků, plochých bříšek a hezky tvarovaných – a hlavně dosti velkých – prsou. Před spaním si prohlížel magazín s dívkami jen ve spodním prádle, tak se mu to promítlo i do snů.

Olízl si rty a nechal vyprchat poslední příjemné pocity ze snu.

Poté se podíval na svůj mobil, jak je na tom s časem. Za půl hodinu jim začínal basketbalový zápas. Povzdechl si, a přece jen se posadil a podrbal na holém bříšku kousek nad lemem kalhot od pyžama. Poté vstal a vydal se do koupelny, aby si dal rychlou sprchu.

Vrátil se s ručníkem omotaným kolem boků, navlékl na sebe spodní prádlo, kalhoty, tričko a vzal si tašku s dresem, poté seběhl schody. Nezapomněl na v kuchyni nachystanou svačinu s lístečkem, co mu přál štěstí v zápase. Hodil na sebe u dveří bundu a obul si boty, poté vyběhl k zastávce. Spěchal.

Autobus mu málem ujel před nosem, ale on ho dohnal, ještě než stihl zavřít dveře, a nasedl. Za běhu stihl posvačit a zmuchlaný sáček hodit do koše v zastávce.

Všiml si vlastní změny – dříve na zápasy nemohl nadšeným očekáváním dospat, basket miloval a těšil se na každého nového soupeře, kterého se pokusí obehrát, těšil se na to, jak se mu to podaří; teď ovšem by nejraději spal dál a sílil v něm pocit nebo jistota – co neměl nic společného se sebevědomím –, že protihráče určitě obehraje a vyhrají.

Nejen on si na sobě všímal změn. Ovšem byl v novém týmu, ten se zdál silný a to byla cesta k silnějším protivníkům – v to věřil a doufal, že těžší zápasy se stanou znovu výzvou a on zase nebude moc dospat.

Nedokázal si svůj život představit bez pocitu, co mu dával basketbal.

Posadil se úplně dozadu a opřel si nohy o topení na boku. Ovšem, jak to udělal, zdálo se mu, že o něco zavadil. Podíval se mezi sedadlo a stěnu autobusu.

Byl tam zapadlý telefon.

Zaváhal, ale nakonec ho vyndal. Podíval se dopředu na řidiče – asi by mu ho měl donést. O zdržení mu nešlo, protože ještě několik okamžiků zbývalo, než budou na místě.

Ovšem tohle byl také druh výzvy. Ukořistí ho!

I když mu takový telefon na nic nebyl a nepotřeboval za něj utržit peníze – rodiče mu dávali dost – jen v tu chvíli dostal chuť si spravit náladu tím, že ho ukradne na dobu určitou, než jej zase vrátí majiteli.

Strčil si ho do kapsy a vystoupil na další zastávce. Čekal ho vítězný zápas.

...

Do konce dne na mobil úplně zapomněl. Vzpomněl si, až když začal zvonit v jeho kapse. Zrovna seděl na zídce za domem, skrýval se ve stínu a kouřil. Rodiče už ráno odjeli na třídenní pracovní cestu, takže jediným aspektem, který vadil jeho zlozvykům byli sousedé, proto nebyl na světle. Jinak se nehodlal omezovat.

Už mu bylo skoro patnáct – mohl si dělat, co chtěl!

Vytáhl telefon z bundy a podíval se na display. Svítilo tam upozornění na schůzku. Pousmál se a popotáhl z cigarety. Takže někomu možná překazil rande? Zasmál se tomu. Chtěl vědět, jaké dívce mobil patří.

Odemkl ho a upozornění vypnul, aby na něj zbytečně neupozorňovalo. Poté se zvědavě podíval, co všechno za aplikace tam má. Ani nezaváhal, když se vrhl do fotek – prvních několik bylo jen různé jídlo, které modrovlasého přimělo k tomu, aby típl cigaretu, nedopalek schoval do pukliny v zídce a vydal se do domu.

Přesně takové omuraisu by si dal.

Nechal mobil na stole, když vyndal balení předvařené rýže a masa, aby si to dal ohřát do mikrovlnky. Jakmile to udělal, znovu vzal mobil a prohlížel si jeho obsah dál. Nakonec otevřel email. Vlezl hned do první konverzace, protože končila srdíčkem.

Trochu nadskočil na stoličce, když se v mobilu objevila fotka chlapeckého chodidla v semišových lodičkách na vysokém podpatku. Výše nad ní další focená v zrcadle, která ukazovala chlapce od pasu dolů, jak leží na posteli.

-Ty víš, jak mne potěšit, sluníčko :)- stálo mezi nimi.

Zamračil se a mobil odložil.

Něco takového skutečně nepotřeboval vidět. Byl potrestán za to, že se choval tolik proti pravidlům – mobil nevrátil a ještě v něm vyzvídal, co tam je.

Vstal ze židle a vyndal ohřáté jídlo, přelil ho do dvou misek a vrátil se s ním ke stolu. Znechuceně se v tom začal nimrat, přičemž sledoval mobil, jako kdyby ho za všechno vinil. Zrovna, když se mu mezi obočím vytvořila svislá vráska, jak úporně se na něj začal mračit, začal znovu zvonit. Tentokrát někdo volal.

Po dvou minutách opakovaného vyzvánění se modrovlasý nakonec odhodlal a zvedl to.

„Ehm.“

„Máte můj mobil...“ ozvalo se ze sluchátka nejistě – jak kontaktovat toho, kdo vás okradl, se nepsalo v příručkách dobrého chování.

„Našel jsem ho.“

„A... vrátíte...?“

„Kam ho mám poslat?“ Nechtěl se rozhodně s někým takovým setkat osobně.

„Pošlu... vám... si.. sms s adresou.“

„Dobře.“

Zavěsili téměř současně. A jen o chvíli poté přišla skutečně adresa nějaké anonymní schránky na poště (pravda, že takový úchylný člověk si nebude nechávat všechny své úchylnosti posílat domů, tak musí něco takového vlastnit).

Opsal si adresu a odpověděl prostě. -Zítra odešlu.-

Poté chtěl mobil odložit, ale jak nebyl zvyklý na takový – dotykový – telefon, omylem znovu vjel do alb. Skousl si ret a zvědavě nahlédl do toho s titulem „Já“. Překvapilo ho, že majitel mobilu byl nejspíše stejně starý jako on, ovšem na první pohled na něm bylo poznat, co je zač.

Mobil zablikal, že má málo baterie a vypnul se.

Pro dnešek stačilo. Konečně.

Čas večeřet.

I.

Vždycky tady jsou, povzdechl si pro sebe mladík na školním dvoře a zajel si prsty do vlasů, zastavil se jimi na své šíji a zaklonil unaveně hlavu, protože jsem slavný. Přivřenýma očima se zadíval na modré nebe a pousmál se své myšlence.

„Kise. Je to on, že?“ slyšel za sebe šepot nějakých dívek, ani se na ně neohlížel. „Viděly jste ty jeho poslední fotky? Ta šála mu ohromně slušela, modrá mu jde k očím.“

„Ale co to říkáš, dívej, nemá modré oči...“

„Tak myslíte, že má modrou jen rád?“

Světlovlasý pokračoval dál utěšen pocitem, že štěbetání o jeho bytosti nechává za sebou. Nemohl říct, že by ho to vůbec netěšilo, byl rád populární, ale omrzí se to poslouchat. Vlastně – všechno se omrzí, když jsem přirozeným talentem ve všem, co dělám. Znovu se pousmál svým myšlenkám a přehodil si školní tašku, co držel v ruce, přes rameno, přičemž přidal do kroku.

Štěstí, že to udělal, protože tak zabránil vlastnímu otřesu mozku.

Do zátylku a zad – hlavně to ztlumila právě taška – mu vrazil basketbalový míč.

„Promiň, promiň,“ ozvalo se hned za okamžik. Stál tam vysoký mladík s černomodrými vlasy, co doběhl za míčem. Nastavoval ruku, aby mu ho Kise přihrál zpátky. Na sobě měl tmavé tričko bez rukávů a kraťase od dresu. „Huh, ty jsi ten slavný model Kise.“

„Co máš za problém?!“ Byl to útok přímo na něj? Proč? Toho kluka neznal. Přece jen mu míč přihrál.

„Dík.“ Řekl jen basketbalista a odběhl zpátky za zbytkem týmu, aniž by se obtěžoval odpovědět.

C-co to...? - Kise se za ním chvíli zůstal dívat, než se vydal směrem, kudy druhý zmizel v budově tělocvičny. Zůstal stát v otevřených dveřích – důvod, jak jim balón mohl utéct, byl jasný; přece by si neotevíral dveře, aby ho natruc mohl praštit do hlavy, tak přitažlivý pro balóny určitě nebyl.

Nahlédl dovnitř. Basketbal byl jeden z mála sportů, které nikdy nezkoušel. Počkal, až se rozehraje přerušená hra a nasucho polkl.

Ten modrovlasý kluk se zdál opravdu dobrý a to na první pohled. I když na něm bylo něco zvláštního. Možná za to mohly ty nepatrně nestejně velké oči, jejichž barva byla zlověstná – a téměř totožná s tou vlasů –, takže kontrastovaly se širokým úsměvem.

Kontrast očí a výrazu vždy prozrazuje nějaké tajemství. - napadlo ho hned. Pohyboval se ve světě, kde se na všechny tyhle „pověry“ a „rčení“ hodně dávalo.

Otočil se k odchodu, když modrovlasý dal i přes blok svého výrazně vyššího protivníka koš. Slyšel o školním týmu, že je opravdu dobrý, možná by stálo za to se k nim přidat. „Mohla by to být zábava,“ utrousil kupodivu nahlas.

„Je to zábava,“ pronesl vedle něj hlas menšího chlapce s ještě světlejšími vlasy, co se již chvíli snažil dostat do tělocvičny, ale Kise si ho jednoduše nevšiml a on kolem něj neměl, jak projít.

„Oh, promiň,“ utrousil ten v odpověď, pustil ho a vydal se pryč.

„To je snad poprvé, co jsem si všiml, že Kuroko přichází,“ zasmál se vysoký mladík a celý tým se zadíval jeho směrem.

Pohled modrovlasého ovšem zaujalo něco jiného – hned jak světlovlasého uviděl, věděl, že je to on. Ten perverzák, jehož mobil před téměř rokem našel. Míč jim neutekl, záměrně ho po něm hodil, když šel na trénink. Aby se mu pomstil, že jej zbavil těch hezkých prsatých snů...

Modrovlasý si svlékl tílko a otřel si jím obličej, pak ho hodil na lavici mezi skříňkami naproti té své. Přešel k ní a otevřel ji, aby vytáhl ručník, který si sebou zapomněl vzít na trénink. Posadil se s hlavou pod ručníkem, kterou zakláněl, podpíral se dozadu svými svalnatými pažemi. Chladil se, při tréninku se zpotil, ale ještě se mu nechtělo jít sprchovat – vychutnával si tenhle pocit: dřít na sobě, vidět výsledky a být celý vyčerpaný. Proto stále trénoval, protože trénování mu dávalo pocit, že se někam posunuje; nebylo tak demotivující jako střet se slabými soupeři.

Hned vedle něj měl skříňku Kise, který už se vracel ze sprchy. Kvůli focení musel končit dřív a – protože se teprve přidal k týmu – měl jiný program tréninku, než byla společná hra. Celou dobu jen běhal kolem překážek, dribloval a učil se různé triky.

„Chci si s tebou zahrát jeden na jednoho.“

Modrovlasý se mezerou pod ručníkem podíval na jeho bosá chodidla. Zajímalo by ho, zda stále ještě chodí v podpatcích. Měl hodně vystouplé kotníky, ovšem jinak jeho nohy nebyly nijak zženštilé, ani prsty neměl zdeformované do špičky, jak to některé dívky mívají. S tím by se mu určitě dobře nesportovalo.

Jakoby si jeho pohledu všiml, což nemohl, protože mu do tváře neviděl, Kise zahýbal prsty. Druhý si skousl ret a znovu zaklonil hlavu.

„Slyšíš?“ světlovlasý nesnášel, když ho někdo ignoroval. A zrovna Aomine – jak se modrovlasý jmenoval – si ho nevšímal, jakoby odmítal, že se přidal do týmu.

„Nemáš na to.“

Modrovlasý si stáhl z hlavy ručník a vstal. Rozvázal provázek, kterým měl stažené kraťase.

„Učím se rychle,“ namítl Kise. Byla to pravda, bylo až zázračně, jak rychle se z něj stával hráč. Stačilo mu vidět jednou nějaký trik a napodruhé ho dokázal napodobit. Trenér říkal, že ho brzy nechá přidat se k ostatním.

„Není to jen o tom,“ pokrčil rameny Aomine.

Kise k němu vzhlédl. „Bojíš se, že bych tě porazil?“ Trochu pohodil hlavou dozadu, jak své provokaci dodával na významu. Chytl ho za zápěstí, když mu druhý neodpověděl. Jejich pohledy se setkaly a téměř doslova zableskly.

„Co se tu děje?“ vešel do šatny rudovlasý a přísně si je prohlédl. „Šatna není místo na rvačky.“

Aomine si odfrkl, vysvobodil své zápěstí, stáhl si zbytek oblečení a vydal se do sprchy. Co si ten model myslí? Že někoho vyděsí těma holčičíma očkama? Už světlovlasému nevěnoval ani jediný pohled, ovšem ten jej jím vyprovodil, dokud mu nezmizel za dveřmi.

Přestože se stýkal s mnohem staršími muži – a i kdyby nechtěl, tak musel, protože modeling nebyl o ničem jiném nehledě na věk –, tak se nikdy nedíval do tak divokých a tvrdých očí. Měl pocit, že příště se bude muset odhodlávat, aby na něj znovu promluvil, přesto jej neopouštěla touha si proti němu zahrát – naučit se to, co on umí!

Zatřepal hlavou a vrátil se k oblékání, za chvíli měl být skutečně někde jinde a zatím na sobě neměl nic než spodní prádlo.

Aomine se vyvalil do své vlastní postele a přivřel oči – dostával se domů docela pozdě, když se ke škole přičetl i basket, sotva se najedl, musel udělat ty nejnutnější úkoly, a když je měl hotové, zbývala jen sprcha a spánek.

Už byl v pyžamu, ale jen ležel v pokrývkách a ještě nespal. Měl zapnutou lampičku, takže zatím pokoj nehalila tma. Poslouchal ticho, které v domě bylo a přemýšlel, zda už všichni spí.

Nakonec sáhl pod matraci a vytáhl časopis, který si nedávnou koupil. Lehl si na bok a začal jím listovat.

Bílá kůže...

Světlejší vlasy...

Dokonalá postava...

Nohy na jehlách...

Velká prsa...

Konečně našel, kterou hledal. Přestal listovat a rukou si zajel do rozkroku. Chvíli se dráždil jen přes látku, než si plivl do dlaně a zajel pod kalhoty, aby se mu mohl začít věnovat víc. Stále pozoroval ten obrázek téměř nahé dívky a nechával se unášet vlastními představami.

Měl i nějaké reálné zkušenosti, ale nebylo jich tolik, protože nebyl ani populární, ani tolik hezký. Navíc po škole chodil Kise a tak si většina dívek myslela, že má skutečnou možnost si něco začít s modelem.

Skousával si ret, aby nebyl slyšet, a sám naslouchal, jestli nehrozí, že by ho někdo mohl přistihnout. Přesto se dost nechával unášet svými fantasiemi: jak by jí přes kulatý zadeček stáhl ty její krajkové kalhotky, vymotal by je z nožek na jehlových podpatcích a dlouho by si hrál s jejími kotníky, než by si ji za prsa přitáhl a pronikl do ní.

A ona by se na něj podívala hnědo-medovýma očima, které by ohraničovaly dlouhé řasy.

Podívala by se na něj Kiseho očima!

Sykl, když vyvrcholil do vlastní dlaně a všechno příjemné bylo hned pryč, když si uvědomil, kdo se – ne poprvé – objevil v jeho erotických představách.

Někde psali, že je to přirozené, že jsou v pubertě dospívající nejistí, co se týče jejich orientace. Ale Aomine si byl jistý, měl rád velká ňadra a ta chlapci mít nemohli, takže se mu jeho nový světlovlasý spoluhráč nemohl líbit – o to víc ne, kolik o něm věděl.

Utřel se do vlhčených kapesníků, schoval časopis a zhasl lampičku. Poté zalezl do pokrývek a podložil si jednou paží hlavu. Hleděl nahoru na strop, který ve tmě neviděl a snažil se zahnat všechny myšlenky, aby se mu dobře usínalo. Chtěl se před spánkem uvolnit, místo toho nabyl další podnět k přemýšlení.

Nebyl typ, aby mluvil o tom, co o druhém věděl, i tak by chtěl, aby Kise na něm poznal, že ví, a přestal jej otravovat. Byl si jistý, že pro něj nebude žádný problém jej jeden na jednoho porazit, a nepotřeboval si tím zkazit chuť.

Basketbal byl celý jeho život, nic ho více nebavilo, ale také nic jej nedokázalo tolik rozčílit, když se to nevydařilo. Nechtěl být zklamaný ze svého protivníka, proto pro něj nemělo smysl hrát s takovou nulou, jako byl právě začínající model. Mohl si získat srdce všech holek, ale jemu neuzme ani minutu svého času.

I když... Kise a dívky... co kdyby mu za to nabídl, že ho s nějakou seznámí?

To by Aomine hned šel. Porazil by ho před očima nějaké hezké prsaté dívčiny a dostal by se jí do kalhotek! Tak! Nic s ním nebylo v nepořádku – myslel, na co měl, na dobrou noc.

Podařilo se mu spokojeně usnout, i když i tato prsatá dívka měla hnědo-medové oči a Kiseho semišové boty na podpatku.