...aneb Našla jsem, že jsem si v sedm ráno zapsala svůj sen.
Ten statek, v kterém žiju, chlad a zoufalství. To navždy do
čtverce uzavřené s dvorem, do L za dvorem a stodolou, zahradou.
Tam najednou hledím ze střechu a na boku se tiskne k bílé zdi
rozpadající se stodola. Tyčí se nad zahradou z kopce a nekonečně
dolů na ulici. A ze stodoly vyčnívá rozpadlý pokoj obložený
bílými deskami...
-Co je to?- Stojím pod domem na ulici. Nevydávám zvuku, je
naprosté ticho.
-Tam jsme to opustili.-
Místnost našeho domu, v které jsem nikdy nebyla. Kuchyň. S
velkou pecí. A já se dívám do rozpadajících oken a bílých
stěn trčícíst z trámů té monstrózní stodoly. -Proč jste to
nezbořili? Proč jste to opustili?-
-Nikdo to nebylo stabilní.- Hýbe se to ve větru a všímám si
žebříku, které tam vede, jako by sahal až ke hvězdám. Bála
bych se tam vylézt. Spadla bych. Nebudu riskovat. -Tata to postavil
z prken a na starosti schválení měl starosta... schvaloval... pak
se zvědělo, že rychle vzplanou a museli být za den, za tři,
pryč.- Cítím nespravedlnost. Ta místnost měla patřit k domu.
Být velkolepou a krásnou. A teď se rozpadá. Bylo lépe, když než
jsem se narodila.
Odcházím.
Jsem na ulici pod lampou u potoka. Se mnou další tři upíři.
Jsem Mana nebo Dada? A se mnou Armand a kdo ještě? Kamijo, Lestat,
kdo?
Něco se stalo.
Beru do náručí Armanda a utíkám. Plavím se potokem, co nabyl
neskutečné hloupky. Pod jedním mostem – tam se schováme! Ne,
pod ten druhý! Jen pozor, ať nás děti hrající si na hříšti
nespatří.
Kdy už příjdou ostatní upíři? Já nejsem typ, abych se o
někoho staral. A teď mám v náručí bezbrané, mladé a líbezné
upírče.
Poplavíme se ještě dál. -Psst, neutop se!- Až k poslednímu
mostu.
Jenže na něm stojí Holanďané. Dívají se do vody a z mostu
železného se stal kamený. A voda mizí, už tam nejsou hloubky.
Najdu příkov, zabořím se do něj i s Armandem a říkám mu, že
je to nejlepší místo... nevím, proč mu to říkám.
Tu si nás všimnou, protože paprsek se odrazil od mých vlasů.
Nezvládnu je. Utíkám.
A pozdě si uvědomuji, když skáču po střechách, že jsem tam
zanechal těm lovcům Armanda. Měli přijít ostatní upíři! Já
nejsem ten, kdo se o někoho stará.
Uteču lovcům upírů a čarodějnic, těm zpropadeným
Holanďanům.
Domy rozestavěné jako nábytek v ložnici babiny nebo jsem
skřítek, co po něm skáče? Chce se mi spát, rozednívá se. Snad
Armand najde úkryt před sluncem. A nenechají ho lovci vzplanout na
slunci.
Kam se já před zlatými paprsky schovám?
Když se schovám pod postel – najdou mne, až budou uklízet.
Jsem znavený, ale nemám se kam uložit.
31.12.2013 Probuzení v 6.30.
Žádné komentáře:
Okomentovat