Pokud kanibalismus hadů vede k vzniku draků? Je pak lidský cestou k nadčlověku?
Potřebuji nové tělo. A novou duši.
Probíhá oprašování starých spisů - velice sporně a rychlostí blížící se k nule - a nějakou dobu (v řádu stovek let) bude.

Jste tu poprvé a máte problémy se orientovat? Snad pomůžu zde.


Děkuji za vyjádřenou podporu komentujicím. ;)


- 2. 8. 2019 - Nové video na YT: Těžkopádní pro lidské - bonusová kapitola
- 18. 8. 2019 - Nové video na YT: Těžkopádní pro lidské - 6. kapitola
- 5. 9. 2019 - Nové video na YT: Těžkopádní pro lidské - 7. kapitola
- 19. 9. 2019 - Nové video na YT: Těžkopádní pro lidské - 8. kapitola

pátek 14. února 2014

Vepíšu v tvou krev - kapitola třetí

Tak už jsem se rozhodla, prostě mně to baví - nehledě na vaše reakce - a jsem s tím spokojená, takže budu vydávat pravidelně začátkem víkendu (pátek nebo sobota), co týden až 14 dní.

Přeji příjemnou četbu.
A abych nezapomněla, děkuji Kroketovi za komentář k minulé kapitole. ;)

-I-
Zrůdný chlapec

3. kapitola

Andrej Alexejevič nikdy nepřivítal ráno se širším úsměvem. Vyklouzl z pod přikrývky a postavil se na bosá chodidla, trochu se mu zatočila hlava náhlou změnou tlaku, ale on se nad tím ani nepozastavil. Přešel k oknu, aby mohl roztáhnout závěsy a nastavit tvář slunci. Usmíval se, oči měl zavřené a vítal nový den. Chtěl jít ven – noc trvala moc dlouho a on se nemohl dočkat rána –, táhlo ho to na trh, mezi lidi a... za Raoulem. Hlavně za ním.
Na pocitu štěstí mu neubrala ani nevědomost, co vlastně cítí a děje se kolem něj. Pokud polibek neznamenal být viděn, pak co mohlo být znatelnějším důkazem? Mezi všemi možnými a nemožnými lidmi to byl právě takový chlapec, který si ho všiml a dával mu pocit, že žije. A život byl jako jeho první běh – intenzivní, potřeboval odhodlaní a výdrž, až nakonec člověk těžce popadal dech a právě v tom si uvědomoval, jak sladce žije.
Před spaním dlouho přemýšlel o slovech, které mu Raoul říkal, ale on jejich významu nerozuměl. Lámal si s nimi hlavu, snažil se odhadnout, jakého ho vidí. Záleželo mu na tom, protože ten mladík byl tím jediným, kdo si ho všiml. Přemýšlel i o tom, jak být viděn v tom nejlepším světle.
Nemyslel si, že jakékoliv vědomosti, co mu předal jeho ruský vychovatel o světe, v kterém žili, měli pro Raoula význam a mohl ho za jejich pomoci ohromit. Musel mu předvést něco víc. Mnohem víc než obyčejné vědomosti!
Hlavně, aby si jeho pozornost udržel.
Trochu se mu nejistotou podlomila kolena, ale on se zachytil okenního parapetu a zakroutil hlavou. Nemohl Raoulovi nic ukázat, dokud zůstával v pokoji. Rychle se svlékl z noční košile a přešel ke skříni, aby se oblékl a mohl sejít do prvního patra. Najednou mu přišlo vlastní oblečení zbytečně škrobené a nažehlené, příliš... čisté. Jeho jediný přítel – a byli vůbec přátelé? – tolik na oblečení nehleděl, byl nedbalý, a přece z něj vyzařovalo mnohem víc důstojnosti, moudrosti a znalosti světa než ze všech upravených pánů na ulici.
Zažil toho víc než většina z nich... a Andrej Alexejevič k němu toužil natáhnout ruku, chytit se té jeho a nechat se provést světem dobrodružství. Takových jako bylo to jejich první. Přerývaně se zhluboka nadechl, když se mu připomenul pocit napětí a překonaného strachu. Sbíhali ulici a nakonec mezi domy se cítil jako král, protože oni dva vyhráli proti tomu hlupákovi, co je pronásledoval.
Snad brzy půjdou zas... a pokud ukradne jablko, pak v Raoulových očí získá své výsluní.
Nezastrčil si košili do kalhot a ani na hřeben nesáhl, stáhl si vlasy stuhou tak, jak byly rozcuchané.
Otevřel dveře pokoje a vydal se po schodišti dolů. Tentokrát ho nezběhl, zdálo se mu prudší, než jiné dny. Zastavil se na chvíli u obrazu toho muže, který ho tak okouzlil. Vysmál se mu, protože nyní již znal mnohem... ve všem lepšího mladíka, v jehož stínu nikdo neexistoval. Proč by se měl obdivovat obrazu, když mu byla nablízku živoucí bytost.
Zaryl prsty do leštěného dřeva zábradlí. Nejspíše měl unavené nohy z běhu, to proto ho tak špatně nesly.
Došel do jídelny. Ohlédl se na okna za zářivě světlými záclonami a toužil ho za nimi spatřit. Věděl, že by mu nedělalo žádné problémy přelézt plot, a pak by jen stačilo, aby zapískal a Andrej by vyběhl ven. Znovu ta jeho psí povaha – jak by ji pojmenoval monsieur Canet.
„Dobré ráno, mladý pane, dnes jste vstal časně,“ pronesla kuchařka, když mu na vozíku vezla snídani. Ve svých myšlenkách se úplně zapomenul posadit. Napravil to, až poté před něj položila košík s pečivem a na talířcích máslo, paštiku a marmeládu. „Jste bledý, měl byste si osladit čaj, med vám vrátí barvu,“ dodala, když mu nalila do hrníčku čaje z konvice, kterou nechala na stole. Poté za vrzání starých koleček odešla z jídelny.
Uchopil malý nožík do ruky a natáhl se pro čerstvé pečivo. Usmál se pro sebe, když si všiml, že je tak natěšený a nervózní na dnešní den, že se mu třesou ruce. Bezděky zvedl pohled, jako kdyby jej při tom někdo mohl vidět, ale kuchařka byla dávno pryč a on snídal vždy sám. Držel se vychování, přestože ho nikdo nikdy jíst neviděl nehledě na velikost jídelny a počet míst u stolu. Nejen snídal, ale i obědval a večeřel pouze ve své společnosti.
Pohledem se zastavil na obsahu každého talířku, ale neměl na nic z toho chuť. Chtěl být nasnídaný dříve, než přijde vychovatel a ve chvíli, kdy se skutečně v domě objeví, už dávno tam nebýt. Jinak by ho mohl zdržet učením všeho nepodstatného, co na ulici nemělo smysl, aby uměl.
Nakonec si natřel trochu másla a pustil se do jídla. Několikrát kousl do rohlíku, než ho odložil a raději se napil čaje. Uvědomil si, že vůbec nemá hlad.
Možná by si dal jablko. Usmál se, ale úsměv mu na rtech zmrzl, když uslyšel zvonek, kterým se hlásil většinou jen vychovatel a zahlédl, jak mu šla kuchařka otevřít. Dnes dorazil brzy – určitě naschvál. Aby připravil hnědovlasého o všechno štěstí.
Teď už bylo jedno, jak dlouho bude Andrej Alexejevič jíst, učení se nevyhne. A zatím Raoul prožívá na ulici další a další dobrodružství. Stává se tím zářivým hrdinou románů z období romantismu, jaké doposud Andrej odkládal a nečetl, protože nevěřil, že někdo takový může existovat: svéhlavý dobrodruh souznící s venkovem, třebaže musel být nyní ve městě.
Přesto se neměl k tomu, aby znovu uchopil rohlík a dojedl ho. Sledoval ubrus a poslouchal, co si vychovatel s kuchařkou říkají, avšak dělily je od něj dveře a mluvili záměrně tak, aby je neslyšel. Povzdechl si. Oni znali tajemství světa, ale nechtěli mu je prozradit.
Nejspíše si to upír nepřál.
Znovu se napil čaje. Jeho dobrá nálada vzala za své. Nejraději by zalezl zpět do postele a zůstal v ní.
Nerozuměl tomu, proč vychovatel nikdy nejde za ním do jídelny a vždy čeká jen v tom jednom pokoji. Když ho zval – podle pravidel, které se naučil z jeho vlastních slov – k jakémukoliv jídlu, nikdy pozvání nepřijal. Jednou mu dělal společnost při čaji, avšak to jen z důvodu, aby mu ukázal, jak taková konverzace s hosty má vypadat.
Lidé v tomhle domě – a upír samozřejmě – jej nikdy neuvidí, neupřou na něj svůj pohled tak, jak to udělal Raoul. Proč s nimi musí zůstávat?
Dojedl s přemáháním rohlík a vstal. Nemohl se v jídelně schovávat věčně. Dávno už nebyl vychovatel s kuchařkou na chodbě, když tudy procházel. Podíval se ke dveřím a povzdechl si. Mohl by... ale bál se tak přímo neuposlechnout pravidla, kterými jej obklopil monsieur Canet. Přece upíra respektoval a vděčil mu za tenhle život, jakkoliv ho nyní svazoval a nedovolil mu vzlétnout.
„Dobrý den, pane Krasine,“ pozdravil svého učitele automaticky a posadil se na své místo ke stolu. Znechuceně spočítal knihy, co na něm ležely a zkonstatoval, že dnes je čeká spoustu učení. Poté zvedl pohled na muže a povzdechl si. Některé dny se mu zdál mladší, jiné starší a dnes by ho tituloval za dědka jen ze vzteku, že s ním tady musel být. A ani se ho nemohl zeptat na ta záhadná slova, která mu nedala spát.
Ve skutečnosti Ivanu Ivanoviči Krasinovi bylo nedávno třicet pět let, avšak jeho tvář nesla známky většího stáří, protože býval vězněn. Měl jako mladík jiné ideály, než se slučovaly s dobou a nakonec skončil ve vyhnanství jako bezvýznamný učitel. Začal se držet toho, co mu bylo přikázáno a to byl důvod, proč chlapce učil zpaměti a přísně, místo aby jej nechával přemýšlet. Jednou odstoupil od svých myšlenek, už se nehodlal k nim vracet. Věděl, jaké nebezpečí se v takových návratech skrývá. A přece se někde v hloubi duše nenáviděl za svou slabost, přičemž si vyčítal, jak tu mladou duši vesměs kazí a připravuje o svobodu.
Nedalo se říct, že by Andreje Alexejeviče neměl rád. Znal ho pět let a viděl, jak mu pod rukama roste. Kdyby na něj nevrhal stín Serge Canet, možná by ho dokázal milovat – alespoň z části – jako svého syna, když vlastního neměl a muži – jak je známo – v jistém věku potřebují předat svého génia další generaci. Ale upír v domě žil a platil.
Žádná doba – jakkoliv nadějná – se nikdy nedokázala zbavit toho rozhodujícího faktoru, kterým byly peníze. Tak ani Ivan Ivanovič – s manželkou, rodiči a bratrem – se jim nemohl postavit. Jaký styl výuky opatrovník požadoval, takového se chlapci dostalo.
Ale i tak se nedalo říct, že by Krasin Andreje přehlížel a místo toho si také všiml.
Ivan Ivanovič si mladíka přísně prohlédl, poté ovšem v jeho výrazu něco změklo. „Opravdu jste dnes bledý, Andreji,“ řekl a udělal několik kroků k chlapci, aby ho mohl vzít za bradu a podívat se mu do obličeje. Přeměřil ho pohledem a znovu se zamračil, když mu mladík unikl, protože se cítil hloupě. „Netrápí vás kašel?“ Zakroucení hlavou. Muž v reakci položil dlaň na jeho čelo. „Běžte si lehnout, Andreji.“
S tím se narovnal a přešel ke svému kufříku, aby do něj začal nazpět skládat materiály, které sebou tentokrát přinesl.
„Jsem v pořádku,“ odbyl svého vychovatele hněvivě hnědovlasý a pokusil se vzdorně postavit, ale stejně jako ráno několikrát, i tentokrát se mu zatočila hlava. Všiml si toho úšklebku ve tváři staršího muže, který mu jasně říkal: Vidíš, měl jsem pravdu!
Andrej Alexejevič zakroutil hlavou. Pokud by byl nemocný, znamenalo by to, že by jej nikdo nepustil ven. A on potřeboval jít. Smířil se s hodinami učení, ale pak stejně chtěl jít, kam ho srdce táhlo. Znovu se posadil. „Nic to není.“
„To posoudí doktor,“ prohlásil vychovatel a zaklapl vlastní kufřík. Ztišil hlas. „Chodíte poslední dny příliš ven, určitě jste něco chytl v ulicích,“ řekl mu a Andrejovi se zastavil dech, když si uvědomil, že toho bylo mnohem víc, co neřekl, ale přesto věděl. Místo, aby Ivan Ivanovič potvrdil chlapcovi domněnky, jen si povzdechl a přivřel své modré oči. „Teď se vrátíte do postele a počkáte, až doktor přijde.“ Nedal mu žádný prostor na protest.
Mladší chvíli bez hnutí seděl, než pomalu kývl. S dalším postavením se mu zatočila hlava ještě více, dokonce měl pocit, že v sobě nemůže udržet snídani, přestože byla jen malá a nedostatečná pro dospívajícího chlapce. Dal si ruku před ústa a sevřel na několik okamžiků víčka k sobě.
Vychovatel ho chytil v podpaží a pomohl mu na nohy, poté se s ním vydal do chodby a po schodech nahoru do druhého patra, kde měl pokoj.
Andrej vycítil, že obraz Francouze v paruce se mu vysmívá. Zhrzený.
Přes jeho tělo se přelila slabost a on byl rád, že ho muž vedle něj drží, jinak by ji neustál. Plytce se nadechl, poté uvítal příjemnou náruč bezvědomí.

Upír vešel do Andrejova pokoje a prohlédl si chlapce ležícího v peřinách. Byl mrtvolně bledý a divoce se potil. Canet nemohl vystát zápach jeho těla – nebyla to tolik nepříjemná vůně, ale pro upíra příliš výrazná, dostávající se do každého póru jeho těla a volající po tom, aby se napil té vařící se krve v horečkách. Nevrle si prohlédl vychovatele, který seděl u chlapcovi postele a dával na něj pozor od chvíle, co odešel doktor.
Pokývl mu, aby jej následoval a sám vyšel před pokoj, v kterém se cítil jako na jehlách a nebyl schopen vydržet. Přímo jej ohlušovalo, jak divoce tomu mladíkovi bušilo srdce.
„Pane Canete,“ Ivan Ivanovič se mu jemně uklonil, když zavřel za nimi dveře, přesto se na jejich dřevo starostlivě podíval. Nedokázal se tvářit, že je mu osud nemocného ukradený.
„Co mu je?“
„Doktor si není jistý,“ odpověděl upírovi popravdě Krasin a zadíval se na muže, který v něm vždy vyvolával respekt hraničící se svatou úctou. Nerad jej takto zklamal nedostatkem informací, avšak o lékařství nevěděl vůbec nic a doktor mu neprozradil nic zásadního. „Řekl, že u někoho, jako je on, by to mohlo být cokoliv,“ dodal téměř neslyšně – zdálo se, že lékař chlapce považuje za méně než člověka pro jeho asijské rysy –, poté pokračoval nahlas, aby to zamluvil, „nechal zde nějaké léky, nakázal mu vařit heřmánkový čaj s medem a mírnit jeho horečku zábaly. A vzal si za to...“
Upír ho zarazil mávnutím ruky. Nesnášel tohle vyčíslování. „Nezůstanu vám dlužný,“ odbyl ho, poté si sevřel bradu mezi palcem a ukazováčkem. Několik okamžiků stál bez pohnutí a přemýšlel, než se znovu podíval na muže, který čekal, co se po něm dál bude chtít. „Postarejte se o něj, pane Krasine, ani za to vám nezůstanu dlužný,“ řekl nakonec a po krátkém kývnutí se vydal po schodišti dolů.
Vychovatel se díval na jeho záda, než zašel. Už dávno si všiml, že tomu muži na mladíkovi v pokoji vůbec nezáleží, ale bylo možné, aby s ním vůbec nehnulo, že se ocitl blízko smrti? Nebo situaci nepochopil?
Krasin samotný se snažil držet od chlapce odstup, avšak znal ho od dítěte a viděl ho vyrůstat – to byly ty základní neignorovatelné prvky –, den za dnem ho formoval a vychovával, teď se jednoduše nedokázal tvářit, že se nic neděje a pokud se z toho nedostane, svět se bude bez změny točit dál. Možná ne tolik, kolik si Andrej vysnil a potřeboval, ale i přesto mu na něm záleželo.
Vyčítal si, že jej nechal mluvit s tím chudým chlapcem. Jen od takových se mohl nakazit. Nemoci bují ve špíně. A Andrej Alexejevič byl čistý a nevinný.
Protřel si unavený obličej a vrátil se do pokoje. Zapomenul se před Canetem ohradit, že není ošetřovatel a nemá s tím žádné zkušenosti. Měli najmout ještě jednu služebnou, žena by věděla lépe, co dělat.

Krasin si dovolil od pacienta odejít až k ránu, sešel do přízemí, kde na něj v kuchyni čekala snídaně. Pojedl společně se starou služebnou, která v domě byla teprve hodinu a domluvil se s ní, že Andreje jí nechá na několik hodin na starost. Musel jít domů, včera rodině ani nestihl vzkázat, že se nedostaví na večeři. Určitě si o něj dělali starosti. Manželka musela být strachy bez sebe. Nebo žárlivostí.
Dojedl a rozloučil se s kuchařkou, poté vyšel z domu. Naštěstí kolem zrovna jela prázdná drožka, tak do ní mohl nasednou a nechat se odvést do čtvrti, v které bydlel, i když nebyla tolik vzdálená a většinou cestu sem chodil pěšky. Jen nyní se na to necítil – celou noc probděl u Andreje.
Nechal se vést dolů ulicí a na několik okamžiků se zastavil pohledem u domu, v kterém bydlel chlapec, s kterým viděl jeho svěřence se bavit. Věděl o něm, že se teprve nedávno přistěhoval a také si stihl již vyposlechnout pomluvy, co se kolem nové rodiny v ulici hned objevili. Ovšem samotnému mu od pohledu ten mladý muž nebyl příjemný a nemyslel si, že by v něm bylo cokoliv dobrého.
Brzy ovšem mu z hlavy vyplynuly všechny myšlenky a on se probudil až tehdy, když do něj dosti nevybíravě a neslušně drožkař šťouchl. Nespokojeně si promnul oči a rozmrzelou náladu mu spravil až pohled na dům, ke kterému se nechal dovést. Zaplatil několik minci muži, než se i s kufříkem vydal po schodech.
Vešel do městského bytu, v němž žil společně s ženou, rodiči a bratrem. Nechal zavazadlo u dveří a svlékl si kabát, poté zamířil do kuchyně, kde seděl jeho otec u černého čaje. „Jelizaveta Jevgeněvna usnula teprve před hodinou, celou noc nad tebou probděla,“ řekl mu rusky a zatvářil se přísně, jak to jen on uměl. Přestože byl muž starý a málokdo jeho věku se honosil tak dobrým – vůbec nějakým – zdravím, přece z něj jeho syn měl respekt hraničící mnohdy až s hrůzou.
Ivan Ivanovič kývl, že ho slyší a ztěžka se usadil na židli naproti němu. „Měl jsem dlouhou noc, otče,“ vysvětlil, omluvil se a položil si hlavu do dlani, byla těžká únavou, „Andrej je nemocný. Monsieur Canet mne pověřil, abych se o něj postaral. Nevím, přemýšlel jsem, mám tam vzít Lízu? Dokázala by více než já.“
Starší muž si ho potichu prohlížel. Jen z jeho výrazu bylo poznat, že se nemyslí, že by se jeho syn měl starat o nemocné dítě někoho jiného, přestože jako vychovatel právě toho mladíka byl schopen – téměř sám – uživit celou rodinu. Navíc Jelizaveta Jevgeněvna nebyla obyčejná žena. „A je to nakažlivé?“
„Říkal jsi mi sám, že když se ten chlapec nebude stýkat s lidmi, až začne... hned onemocní,“ povzdechl si Krasin mladší – nemohl udělat nic proti zákazům, které Canet kolem Andreje vztyčil –, „a on se začal přátelit s chlapcem z venkova.“
„Bůh ví, co ta verbež do města přitáhla.“
„Jsme v Paříži – bylo by to jako nosit sovy do Atén,“ dovolil si krátký úsměv, než si znovu protřel dlaní unavený obličej. „Tak co myslíš, otče?“ Sám tu otázku nebyl schopen zodpovědět. Jednalo se o víc než možnost, že by se od Andreje někdo nakazil.
Muž se znovu dlouze odmlčel, než přikývl. „Pokud ten tvůj monsieur Canet s tím bude souhlasit, vezmi ji tam, aby ti s nemocným pomohla... je to nekřesťanská myšlenka, ale bez toho chlapce by se nám těžko žilo.“
„Já vím, já vím,“ vydechl Krasin mladší a vstal ze židle, aby se vydal do ložnice. „Zaspím alespoň dvě hodiny, než se tam vrátím...“ oznámil otci. Zastavil se ovšem ve dveřích a znovu se na něj otočil. „Bratr spí?“ Když se mu dostalo kladné odpovědi, vrátil se ke stolu a z kapsy vytáhl lístek. „Až se vzbudí, pošli ho k lékárníkovi,“ řekl otci a poklepal na papír, poté konečně zamířil do ložnice za ženou.

Jelizaveta Jevgeněvna za Andrejem mohla až třetí den jeho nemoci, protože se bylo nutné zeptat Caneta, zda ji může Krasin přivést a – jak bylo známo – ten muž přebýval v domě jen večer a v noci. Přišla ovšem hned ráno, kdy jí muž poslal spěšné psaní.
Na rozdíl od svého manžela věděla, co je třeba udělat a bez jakéhokoliv ostychu ho komandovala, kdykoliv něco potřebovala, protože věděla, že v ošetřování má absolutní pravdu ona, pokud tam chyběl doktor. Možná i tehdy, když byl přítomen.
Podařilo se jí ještě dopoledne srazit chlapci horečku, a když konečně přestal blouznit, dokonce do něj dostala vedle čaje i kuřecí vývar.
Andrej Alexejevič ji pozoroval přivřenýma očima a prohlížel si každý její rys. Její ani ne tolik hezká, spíše jen hrdá tvář připomínala tu patřící andělům. Chlapec nepoznal nikoho, kdo by měl tolik světle plavé vlasy a modré – takřka bílé – oči. Protože to byla žena bezdětná a na dítě již stará, chyběla jí mateřská jemnost a něha, když ho ošetřovala, ale i přesto se k Andrejovi chovala nejvíce mateřsky od dob, kdy žil v maringotce společně s hadí ženou a hermafroditem.
„Jsi opravdu zvláštní kluk,“ mluvila na něj rusky, přestože dlouhé roky žili v této zemi, raději se držela svého mateřského jazyku. Francouzštinu měla spojenou s prací posluhovačky, kterou některé roky zastávala; tedy s věčnými poklonami a pokořením před bohatšími lidmi, což vyloženě stálo proti její nátuře. „Ještě se napij,“ pobídla ho, přičemž mu u rtů přidržela hrnek s medem slazeným čajem. „V téhle době opravdu zvláštní kluk,“ stála si za svým.
Mladík jen unaveně zavřel oči. Ani se nad jejími slovy nezamýšlel. Byl příliš vyčerpaný, než aby to dokázal. I Raoula mu to z hlavy vyhnalo.
Avšak Ivan Ivanovič stojící u okna se na svou ženu podíval. „Myslíš, že jeho nemoc má něco společného s...?“
„Říkal jsi, že je náš,“ přerušila ho a pohled mu neochvějně oplatila, „a také Japonec.“ Odmlčela se, přičemž mladíkovi znovu otřela čelo. „Žádné peklo neexistuje jen pro jediného hříšníka,“ zašeptala po chvíli, pohled jí zastřel stříbrný kouř a její výraz pro ten okamžik byl zbaven veškeré lidskosti.
Opřela se do židle a založila si ruce na klíně – držela v nich růženec –, přičemž si prohlížela chlapcovu tvář.
Krasin přešel za ní a položil jí dlaň na rameno. Nehodlal jí nic odpovědět a ona ani jeho slova nechtěla slyšet. Čekal, že brzy začne mluvit o věcech, kterým mohla rozumět jen ona. Myslel si, že když nebudou v Rusku, přestane být taková. Ale bylo jí to přirozené jako dítěti dýchat. To byl důvod, proč jí jeho otec nikdy neřekl Lízo. Rod, z něhož pocházela, byl svazkem ďáblů a andělů.
Vstala jakoby na povel a sama přešla k oknu. „Je před domem.“
Muž se také podíval, poté rychlým krokem vyšel z pokoje a seběhl schodiště. Nechával za sebou otázku, zda bylo skutečně správné svou ženu do tohoto domu přivést. Doslova rozrazil dveře, když k nim doběhl a zamračil se na černovlasého mladíka, který právě kolem Canetova domu procházel a zvědavě se díval do oken.
„Brej den, pane,“ pozdravil ho okázale Raoul a usmál se na něj způsobem, kterým se mu vysmíval do tváře, poté si dokonce smekl bekovku a mírně se uklonil.
Vychovatel sevřel pevně k sobě rty. Těch několik dnů starostí a blížící se záchvat šílenství Jelizavety Jevgeněvny jeho samotného připravilo o trpělivost. „Ty zmetku, přestaň šaškovat a už se nikdy u tohoto domu neukazuj!“ zavrčel to na něj a tvrdě se podíval do jeho posměvačných očí. Nehodlal ustoupit. A také že první Raoul uhnul pohledem. „A nepřej si mne vidět, co s tebou udělám, pokud tě ještě někdy uvidím bavit se s Andrejem.“ S tím se otočil a zavřel za sebou dveře.
„Tebe tak budu poslouchat, prase,“ zakřičel ještě za ním Raoul. Sklonil se, sebral ze země kámen a hodil ho po dveřích. Avšak nečekal tam na mužovu reakci a rozběhl se hned pryč. Rozčílilo ho, že jeho hnědovlasý kamarád má nejspíše domácí vězení, protože je někdo společně viděl a nelíbilo se jim, že se baví s někým jeho původu.
Nesnášel bohaté.

Stará kuchařka se vydala rychlým krokem ke dveřím, když u nich někdo zazvonil, přičemž si otírala ruce do zástěry a mumlala si něco o tom, že není vrátná. Věděla, že vychovatel poslal pro léky a také čekala, že někdy v tuto dobu dorazí, ovšem i tak si myslela, že to mohl obstarat Ivan Ivanovič, když o nemocného se výhradně starala jeho manželka.
U dveří stál asi dvaadvacetiletý muž, který se na ženu přívětivě usmál a přímo se vnutil do domu. Vždy ho zajímalo, kde jeho bratr pracuje. Na rozdíl od něj měl ve tváři vepsán svůj věk přesně, byl pohlednější a stále ještě plný ideálů. Jinak se ovšem Ivanu Ivanoviči podobal. Postavou byl nepatrně drobnější, avšak to jen svým mládím. Vlasy mu narostly stejně špinavě plavé, rysy ve tváři byly tytéž, oči hnědozelené, nos měl slovanský, nedecentní a rty bujaře široké. „Přinesl jsem, co po mně bratr chtěl,“ ukázal na papírový sáček, do kterého mu léky zabalili.
Rozhlédl se po chodbě – bylo to tu skutečně velké pro jednoho muže a chlapce. Avšak všechno vybavení – nebo alespoň to, které viděl – bylo staršího data a dávno ne v módě. Obrazy na stěnách ho trochu děsily, avšak nedával to na sobě znát, když si je prohlížel.
„Říkal jsem ti, abys to předal kuchařce a šel,“ připomenul mladšímu Ivan Ivanovič, když se objevil na schodišti. Vypadal unaveně, přestože se s ženou střídali, pořádně se nevyspal ani jeden. Vlastně ani nebylo kde. Hostinské pokoje si nedovolili použít a jakkoliv polstrovaná židle, stejně nebyla pohodlná a vhodná ke spánku.
„Nevěděl jsem, že tato milá osoba je kuchařka,“ usmál se široce mladík na ženu a mírně se jí uklonil, „vždyť by mohla být i zdejší paní.“
„Chlapče, tak starým bábám jako jsem já, je zbytečné lichotit,“ zasmála se bodře žena, přesto se jí v očích zaleskly upřímné sympatie, poté se vydala po své práci. Vařila vydatnou polévku, aby se mladý pán najedl, když mu již horečka klesla.
„Otec se nechává ptát, kdy se vrátíte domů,“ promluvil mladší muž, když žena zašla a jeho bratr sešel schody, aby si od něj vzal léky.
Jeho bratr si povzdechl. „Posílal jsem Lízu, ať se jde vyspat do naší postele, ale nechce se od něj hnout,“ přiznal, „neměl jsem ji sem brát. Znovu... začala s tím svým... léčitelstvím.“ Bylo mu za těžko o tom mluvit. Jeho bratr si snad nepamatoval, jaké s ní dříve bývaly problémy; na druhou stranu však s ní byl, když přišla o dítě, za což také vinila své schopnosti a vykřičela všechno mezi nebem a peklem do světa.
„Mám ji odtáhnout domů?“ nabídl se, ale hned vzápětí toho zalitoval.
„Nesmysl,“ žena stála na schodišti a shlížela k nim s chladem hraničícím s pohrdáním. „Raději mu připravte koupel,“ zavelela, poté ovšem seběhla schodiště s nebývalou energií a vytrhla svému muži z rukou sáček s léky. Vyndala bylinky, která sama poručila, aby mu koupily, a ukázala je Ivanu Ivanoviči: „Tyhle mu tam rozdrobte.“
Se zbytkem léků se spěšně zase vydala po schodišti nahoru.
Starší muž na svého bratra pohlédl všeříkajícím pohledem – nakonec však udělali vše, co chtěla. Vychovatel snesl svého svěřence do koupelny a pomohl své ženě mu svléci noční košili, i když jim Andrej Alexejvič spíše bránil, než-li pomáhal. Za těch několik dní pohubl a Krasin byl překvapený, že téměř nic neváží, přestože úplně drobný nebyl.
Položil ho do vany a postaral se o to, aby chlapec do ní nesklouzl a neutopil se. Přestože byl při vědomí a všechny si je prohlížel, neměl dost síly, aby se bránil tomu, že s ním jednají jako s neživou panenkou. Navíc byl nesvůj z těch nových tváří a v krku měl tak vyschlo, až se raději nepokoušel mluvit.
„Pojďme,“ řekl Ivan Ivanovič svému bratrovi, který stále ještě byl v místnosti, přestože už ho tam nebylo potřeba.
Ten ho beze slov následoval ven a okamžik stál zaraženě za dveřmi. „Kdybych ho neviděl... víš tam dole... myslel bych – a teď se mi nesměj! –, že je to malá holka,“ prozradil svému bratrovi a celý se oklepal. Poté se podrbal rozpačitě ve vlasech a vzhlédl k němu. „Nevypadá vůbec dobře, skutečně už myslíte, že má to nejhorší za sebou?“ zeptal se nakonec opatrně.
„Líza to říká.“
Mladší kývl. Mohla být jak chtěla šílená, ale v léčitelství se vyznala. „Půjdu.“ K ničemu jim tam v domě nebyl a sám cítil potřebu odejít pryč od toho, co viděl. „Přijďte alespoň jeden dnes na noc domů, táta je nesnesitelný a všechen vztek si vybíjí na mně a mámě.“

„Pokusíme se.“


7 komentářů:

  1. Předně - děkuji za poděkování :D
    Opravdu se mi moc líbí, jak jsi vykreslila tehdejší dobu, je vidět, že jsi si na tom opravdu dala záležet. A některé citáty bych si rád zapamatoval. Děkuji moc za další díl
    Kreoketa

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Potěšil jsi mne, že to na tebe tak působí a že sis tam našel "citáty", co se ti líbí :) Úplně moc jsi mne potěšil.

      Vymazat
  2. :3 tesim se na dalsi dil... jen si tak rikam, co predvede andrej pri prvnim styku, kdyz pri polibku div nevyletel z kuze :D chudacek malicky nemocny x)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. :) A jak víš, že Andrej někdy dojde k prvnímu styku? xD Ale ne, určitě dojde... a bude to zajímavé. Všeobecně. Už jsem vcelku daleko v 5. kapitole a hezky se celý příběh rýsuje.

      Vymazat
    2. ale vim kdyz v prologu bylo ze byli ti dva nejakou dobu milenci.. x) (nebo aspon tak jsem to pochopila :D)

      Vymazat
  3. Canet je nestvůra -.-
    Krasin je... zvláštní, ale líbí se mi. Takový starší bratr i otec v jednom a asi jediný, kdo má starost. Ta jeho žena.. čarodějnice to je, háááá... a to se počítá. Úplně má úžasné jméno, které tu nenapíšu, ani ho asi nevyslovím, ale je to bezvané :D Liza je záhada...
    Ubohý malý Andrej, toho je mi líto pro všechny jeho útrapy a teď zase nemoc. To si nezaslouží, chuďátko malé -.- Přeji mu jen to dobré...
    Ten bratr se mi moc líbí :D ten světlovlasý mladý Krasin :D s tím doufám něco bude :D
    Jako vždy D, to bylo perfektně napsané, úžasný styl i popis. Děkuji :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Myslím, že teď již můžu říct, že s Cyrilem skutečně něco bude a ono je to asi jasné, pravda, že bych ho tam jinak asi zase nedávala. Nebo spíše mu nevěnovala takovou pozornost.
      Jsem ráda, že máš Krasinovy ráda - já také, vcelku. A Caneta nemám.

      Vymazat