Vepíšu v tvou krev - kapitola čtrnáctá

Nebude se vymlouvat, že jsem neměla čas (i když to, že bylo zkouškové tomu trochu napomohlo), ale odmlčela jsem se na tak dlouho ze tří důvodů - v létě jsem unavená, nic se mi nechce a stále se mi tahle kapitola nezdála.

Existují na internetu spisovatelé, kteří na blogu nezveřejní pokračování několik měsíců a furt jim tam někdo chodí, píše komenty, chtivě žádá víc a po x-měsících nadšeně povídku čte. Nu, já mezi tyto vyvolené nepatřím... a budu ráda, pokud sem zavítá ještě někdo si Vepíšu v tvou krev dočíst. :/

Řekla bych tak 15+, ale dám tomu raději 18+.

Přejí příjemnou četbu. Další kapitola by měla být v rámci pátku-neděle.
Děkuji za komentáře k předchozí kapitole Vlarise, Sungie a Kroketovi.

[úvod|předchozí kapitola]

-II-

Princezna a žabák

14. kapitola

Andrej seděl v místnosti s knihovnou a četl si u lampy jednu z knih. Nevěděl, jak její autor mohl tak čistě pravdivě a bez úkroků popsat pocit odcizení od lidského, když sám byl smrtelným člověkem. Nutilo jej to znovu a znovu být zahloubán do své minulosti. Přemýšlet o každém momentu, jímž prošel při pouti svým osudem. Pochyboval, že kdy byl lidskou bytostí, a věděl, že pokud jí nebyl, právě proto si nemohl najít místo, kam patřil. A život neměl smysl… život neměl smysl bez jeho Kirila. Dokud jej nezachránil z trosek, všemu vládl chaos a nesnesitelná zbytečnost jeho bytí. Kiril byl spásou, poznaným štěstím. Žasl nad zázrakem, že tolik světla mohlo být vloženo do tak drobného těla dítěte.

Myslel na něj tak úporně, až nevnímal smysl znaků na stránkách a ani si nevšiml jeho příchodu do domu. Až tiché „jsem doma“ jej vytrhlo ze zamyšlení. Odložil knihu a vstal. Jeho kroky mířily ke Kirilovi, ty chlapcovy k němu.

Setkali se v chodbě.

Andrej promluvil, jako kdyby už nedoufal. „Přišels…“

„Omlouvám se, že jsem přišel tak pozdě,“ šeptl ten hned a vzhlédl k upírovi. Přestože mu téměř bylo patnáct, stále byl celý malý a drobný, i když měl tělo zdravé – Andrej se až úzkostlivě staral, aby se mu všeho dostávalo, i když to nejednou znamenalo pro Kirila obětovat někoho jiného – a sportoval, ve tváři zůstával hodně dívčí – hlavně pro docela plné rty a stále ještě částečně děcky baculatější tváře. Chvíli se na něj díval svýma uhrančivýma naprosto černýma očima, než sklonil pohled. Trochu se bál, jak na to jeho nevlastní otec bude reagovat. Nikdy nepřišel tolik pozdě a s chutí cizích rtů na těch svých.

Upír se otočil, aby mohl jít zpátky do místnosti, kterou opustil. „Neměl by ses toulat po nocích,“ řekl na to jen a nezatáhl za sebou dveře, protože chtěl, aby mladší šel za ním. Kosuke ho následoval. Nebyl to první večer, co jeho milou dětskou vůni nahradil cigaretový zápach. Avšak upíra, který vyrostl v době, kdy tabák byl dovolen všem, kteří na něj měli, mu v tom nebránil a neměl důvod se přiznávat, že mu čistá sladká vůně Kirilova těla chybí. „Připomínáš mi kočku, co sem chodí,“ dodal Andrej, když si sedal.

„Také jsem si jí všiml,“ pokývl chlapec, zůstával stát. Chtěl se jít převléct, umýt a zalézt do pokrývek pod moskytiérou. Potřeboval chvíli pro sebe, protože dnes dostal první skutečný polibek. Chtěl si vzpomenout, znovu prožít a spokojeně se nechat ukolébat. Navíc musel být cítit po cigaretách – a bál se, aby to Andrej nezjistil -, které kouřili společně s ostatními chlapci z basebalového klubu.

Nikdy dřív se necítil tolik vzdálený od Andreje jako posledních několik dnů. Plnými doušky pil z lidského mládí a smrtelnosti, zatímco upír zůstával skrytý před vším živým a ve své mlčenlivosti působil příliš starý, ačkoliv měl stále lidský věk a žádné staletí mu zatím nepatřilo.

„Myslím, že nějaké zbytky by se pro ni našly,“ pokračoval dál Andrej, jako kdyby se chtěl bavit právě o kočce, přitom si znovu vzal na klín knížku a zkusmo přejel mezi znaky prsty jako slepec.

Kosuke trochu pokrčil obočí. „Chceš, abych ji začal krmit?“

Starší muž k němu vzhlédl a s pousmáním – bůh ví, jaké směsici citů patřilo – kývl. „Mám rád kočky,“ vysvětlil stroze a knihu odložil, jako kdyby mu nepřinášela, po čem toužil. Odmlčel se, přičemž si prohlížel jemnou tvář svého společníka, měl stále ještě dětskou pleť a nezdálo se, že by mu tak brzy měly začít růst vousy. Andrej si možná proto jen velmi málo uvědomoval, že chlapec přestává být dítětem. Dospívá.

Avšak trochu se vytrácelo, zda to bylo v opravdového muže. Především Kosuke si tím nebyl jistý, zda chce být. I když – dostával snad na výběr? Patřilo to k jedné z lidských domnělých svobod vyvolit si, kým člověk chce být? A koho chce milovat?

„Budu,“ souhlasil nakonec Kosuke pod jeho pohledem a znovu silně zatoužil být sám ve svém pokoji. „Můžu jít?“ Utíkal, jako kdyby vycítil blížící se bouři, přestože nebe bylo bez mraků a vítr klidný.

Hned zalitoval toho, že se vůbec zeptal. Postřehl v Andrejových očích bolestné zalesknutí a všiml si, jak sklopil pohled zpět ke knížce. Stroze kývl v odpověď a Kosuke věděl, že ho odmítá vyprovodit očima. Sám si povzdechl. Nechtěl mu ublížit a vycítil, že právě to udělal.

V tom jediném okamžiku si uvědomil, že žádná zbraň, oheň či voda mu nemohla ublížit. Ale stačilo gesto, slova a Andrej se stal netečný, melancholický, možná dokonce až křehký. A tuhle sílu vlastnil Kiril, byla součástí manipulace, jíž se naučil jako dítě, ale její čepel se vybrousila až s léty.  

Posadil se vedle muže, přičemž se natáhl, aby viděl na knihu, kterou vlastně čte. Pamatoval si, že dříve jen málokdy čítával něco v japonštině, ovšem poslední dobou si několik zdejších autorů oblíbil. Nejspíše se konečně v Japonsku usadil a začal tu zemi nazývat domovem. Ovšem Kosuke nic nevěděl o přemáhání se, s jakým Andrej bojoval s touhou odejít od této příliš přešlechtěné společnosti; že jediným důvodem, proč stále žili v Japonsku, byl on a Andrejova touha jej nechat vyrůstat v rodné vlasti, aby se necítil nakonec odcizeně, jako malý Andrej v Paříži.

A přitom snad upír věděl ještě dříve než chlapec, že Kosuke toužil celkově odejít. Pryč z tohoto domu, ze školy, od všech omezeních, které nakonec Andrej pro něj ztělesňoval. A on si nevěděl rady – bál se, aby tohle nebyla právě ta přirozená chvíle, kdy se mají rozejít, aby nenarušil chlapcův lidský život.

Tak bolestně mu to zapulzovalo hlavou, že nedokázal nic říct. Nemohl ho u sebe držet navěky – to byla jediná pravda.

„Ta kočka vypadá, že bude mít brzo koťata,“ začal po chvíli Kosuke sám a zadíval se do Andrejovy tváře. Bál se být dlouho se svým otcem, protože si začínal uvědomovat, jak se mu nikdo nemůže vyrovnat. Nechtěl přijít o ten jedinečný pocit z prvního mileneckého polibku jen proto, že se ani nedokázal přiblížit svou krásou k těm, co mu dříve vtiskávaly na tvář a do vlasů právě upírovy rty.

Věděl, že stěží najde někoho, ke komu by cítil tolik, co k Andrejovi. Byli si navzájem vším.

Starší muž se zdál neskutečně krásný ve chvílích své hloubavé melancholie, nádherný s přívětivým úsměvem na rtech a stejně tak i hodný, přestože v jeho duši – pokud upíři nějakou měli – se skrývala lidská i ta nadpřirozená bestialita. Kosuke si hlavně uvědomoval, že by dávno nežil, kdyby se jej neujal. A i když to udělal, nebyl přece povinován mu toho tolik dát a s takovou láskou se k němu chovat. Koneckonců nebyl Andrejovým synem. Děkoval za to – po bouři, kdy se nenáviděl, že je jen pouliční špína -, protože si začínal všímat, že právě to jemu patří jeho první láska.

„Můžeme si jedno nechat,“ zašeptal chlapec a nepatrně se k upírovi přitulil. Chybělo mu, že se přestali objímat, míval noční můry, když spával sám, a toužil po polibcích do vlasů, pro které chtěl být vzorným.

Andrej se na něj otočil, nepostřehnutelně se mu zachvěla víčka. „A budeš se o něj starat?“ Zůstaneš tu se mnou ještě tak dlouho?

Kosuke upravil Andrejovi pramen trčících vlasů. Chtěl zůstat, i když jej to zároveň stejně táhlo odejít. Podíval se do očí hnědovlasého a přisunul se k němu ještě blíž – zde měla vniknout hranice, protože kdyby ji nebýval překročil, mohl s ním zůstat. Ale on místo toho spojil jejich rty.

Záleželo jen na Andrejovi, jak dlouho tu s ním zůstane – to rozhodnutí vložil do jeho rukou, přestože jej nechtěl vyslechnout.

Nezkušeně si ukradl polibek a celý se z něj roztřásl, jak plný napětí a citu pro něj byl. Vůbec upírovým rtům nemohly konkurovat nějaké bezvýznamného spolužáka. Tenhle polibek stvořil ruiny z doposud poznaného světa a vyslovil přání, aby se na nich vystavělo nové, věčné místo jejich soužití jako milenců.

Dlaní se opřel o jeho rameno, aby svět znovu dostal řád. A v dalším okamžiku se náhle stáhl a celý skrčil.

Co si myslel?! U všech bohů, co si myslel?!

Andrej Alexejevič se do polibku nezapojil a tvář měl najednou přísnou a nečitelnou. „Om…“ začal Kosuke, ale rychle se odsunul a skryl oči za dlaněmi, aby se nemusel na druhého dívat.

Všechno pokazil! Nezbývalo, než-li odejít. Úplně. Z domu.

„Tohle se nebude opakovat,“ ozvalo se od Andreje.

Chlapec kývl a vstal, tentokrát byl při odchodu vyprovázen pohledem. Bylo jasné, že brzy opustí dům nadobro. A Andrej Alexejevič věděl, že to právě takhle musí být – ovšem mohl se s tím smířit? Kdyby tu byl zůstal, nikdy by neodešel a nebyl svobodným člověkem. Upír ho mohl jen pozorovat zpovzdálí, být s ním a nebýt viděn, starat se o něj nepoznán.

Kočka vrhla dvě koťata, jedno bílo-černé, druhé bílo-mourované. Andrej nezabil ani jedno.

Probudil se toho večera z jednoho z hlubokých spánků, v nichž nevnímal svět, a když vylezl z rakve a procházel domem, hned věděl, že je prázdný a zároveň plný. Zamířil do pokoje Kirila a našel tam na futonu kočku s dvěma koťaty. Sála mateřské mléko, živoucí a krásná, za zvuku vrnění jejich matky, která nemohla být spokojenější než v tu chvíli.

Klekl si k nim. Matka se stáhla kolem svých dětí, i když se ho nebála.

Rozplakal se.

Kosuke odešel, chyběly některé jeho věci a Andrejova duše křičela, že dům nikdy nebyl prázdnější. Přišel o svůj smysl života, byl jím opuštěn a ponechán sám. Pouliční kočka s ním zůstala, ale to nejdůležitější se ho vzdalo.

Prohlížel si koťata a jeho duše se zmítala kdesi mezi něhou a neskutečnými bolestivými muky. Konečně doputoval k peklu, jež si zasloužil.

Vstal, aby přinesl kočce vodu a žrádlo. Poté zamířil ke skříni a vlezl si do ní, aby se schoulil mezi těmi několika kusy oblečení – hlavně částmi školní uniformy –, které si sebou jeho Kiril nevzal, protože je nebude potřebovat.

Neplánoval pokračovat v studiu.

Tahle vůně byla to poslední z něj, na co měl upír právo.

Uplynul den, druhý, třetí… vylézal ze svého úkrytu jen, aby dal kočce nažrat a vyměnil jí vodu. Slyšíval koťata pištět a jejich matku příst. A přece zůstával zavřený ve skříni a v nepohodlnosti mimo svou rakev chřadl každým dnem. Zůstávala v něm malinká naděje, že se dočká návratu svého smyslu života. Avšak byla to naopak bezmezná bolest a stejné zoufalství, co mu nedovolovalo vstát a odejít z říše po milovaném vonícího šatníku.

Míra pomsty a nenávisti monsieura Caneta byla jasná – udělat z někoho jako Andrej navěky žijící stvoření, snad i předčilo nevraživost toho dávného sporu mezi upíry a vlkodlaky.

Koťata už dávno pila mléko z misky a nebyla závislá nadále na matce, když se Andrej odvážil Kosukeho vyhledat.

Jako upír jej bez problémů našel. Protože s ním tak dlouho žil, dokázal se na něj mezi všemi ostatními lidmi ve městě zaměřit. Nejspíš díky tomu samému faktu Andreje tehdy našel i monsieur Canet. Nebo snad hnědovlasého upíra vedlo znovu jen jsoucno k jeho smyslu žití, protože ho tolik potřeboval.

Musel vědět, kde Kiril je a jak žije.

Našel ho přespávat v bytě – spíše jen pokojíku – ne o moc staršího mladíka, s kterým sdílel všechno své. O čemž se hned ten večer přesvědčil.

Kosuke seděl na jediné židli u psacího stolu naproti oknu a hned vedle postele pouze ve spodním prádle, protože byla teplá letní noc a – jak později Andrej pochopil – nemělo pro něj cenu se oblékat. Mezi prsty měl levnou cigaretu, kterou kouřil. Chvíli jen mlčenlivě zakláněl hlavu a přivíral oči, než se jeho směrem natáhla ruka, žádající si cigaretu. Předal ji druhému mladíkovi v místnosti a prohlédl si ho.

„Stejně nerozumím, k čemu ten dnešní protest byl,“ nadnesl opatrně a svou zvídavost zakryl znuděností, jež vedla rozhovor jen, aby se něco dělo a nebylo ticho.

„Musíme hájit své zájmy,“ odpověděl mu ten a zamračil se. „Někdo jako ty se ani nemůže vyznat v politice, ale říkal jsi, že tvůj otec byl nějakou dobu v Rusku,“ samozřejmě, že Kosuke nemohl přiznat, že jeho domnělý otec byl z části Rus, protože by to znamenalo, že on není čistý Japonec a to by se na něj dobře – ani v kruzích japonských komunistů – nepohlíželo. „Nebyl tam kvůli straně?“

Kosuke si ho prohlédl svýma absolutně černýma očima a pokrčil rameny. „Nikdy nemluvil o politice,“ nadechl se, jako kdyby chtěl ještě něco říct, ale nakonec mlčel. Nebude s nikým sdílet povědomí o carském Rusku, které od Andreje měl – nikoho nezajímali obyčejné reálie, všichni chtěli jen vědět, zda se přiklonit ke komunistům z Číny či z Ruska.

Mladík na posteli dokouřil cigaretu a típl ji do popelníku. Poté se znovu rozvalil na záda a podal si noviny, v nichž předtím četl.

„A… co chcete, Riku? Svrhnout císaře? Vyhnat Američany?“ nezadržel se Kosuke.

Starší se na něj podíval káravě a ukázal mu, aby byl potichu. „Chceme změnu japonské společnosti,“ odpověděl mu neurčitě a složil Akahatu, přičemž se posadil a vzal Kosukeho za ruce, aby si ho stáhl do klína. „Chceme, aby každý měl práci a zbořili se ty ohavné kastovní rozdíly téhle prohnilé kapitalistické společnosti,“ zašeptal a políbil ho na rty.

Andrej ani nemusel číst myšlenky svého syna, aby věděl, že je nespokojený a drží v sobě spoustu pochybností a nesouhlasu. Sledoval je z upírské existence, která nemohla být spatřena, a protože nerad četl jiným myšlenky, zůstával, aby pochopil z chování víc o Kosukeho nynějším životě.

Mladší se zapřel dlaněmi o mladíkovu nahou hruď a odtáhl se, aby si toho, u něhož bydlel a s nímž souložil, prohlédl. Nikdy jej nenechával mluvit o politice a ptát se na vše, co potřeboval vědět, aby si byl jistý, že sdílejí stejnou filozofii. Kosuke chtěl, aby mu bylo dovoleno, být sám sebou – to byl jeho politický názor, bohužel ve všech obdobích příliš volnomyšlenkářský, protože to chtělo skutečnou lidskou svobodu, ne jen demokraticky domnělou.

Místo toho, aby pokračoval v otázkách a na druhém si vynutil skutečné odpovědi, sklopil pohled a zatřásl hlavou. „Nejsem dost chytrý, abych to chápal,“ zašeptal submisivně a s hraným úsměvem nad sebou samotným k němu vzhlédl.

„Vidíš,“ oplatil mu úsměv starší. „Nezatěžuj tím tu svou rozkošnou hlavičku,“ dodal, než ho znovu políbil a tentokrát dlaněmi sjel po jeho těle.

Nevšiml si nepatrného okamžiku, v němž Kosukeho tělo ztuhlo a při polibku otevřel oči, aby pohlédl na zeď za nimi a odevzdal jí všechno své znechucení. Snažil se dojít k vlastní svobodě, a protože začínal, aniž by něco vlastnil, musel nejprve předstírat, aby alespoň něco, na čem mohl stavět, získal.

Přes všechno boření typických kast v Japonsku, chtěl-li se před mladým komunistou stavět do role ženy, musel se podřídit svému muži milenci.

Zavřel oči a vybídl se dotekům. Dlaně obyčejného mladíka, k němuž ani Kosuke nic necítil, znesvěcovaly to pro Andreje posvátné tělo jeho Kirila. A on nezasáhl jen proto, že se neviděl jako Bůh, aby mohl rozhodovat, co je správné a co ne. Nechtěl opakovat Canetův zločin a od sebe odehnat dva lidské milence upírskou silou.

Kosuke si druhému sedl rozkročmo do klína a s vrozeným půvabem sexuální bohyně, jež naprosto byl proti představě o jeho nevinnosti, se začal o něj otírat. Oddával se divokým polibkům a nestydatě se vybízel jeho dlaním, jako kdyby mu za ně stálo za to umřít.

Několik měsíců nazpět byl ještě panensky čistý, kde se to ztratilo?

Andreje bolelo, že právě tohle byl ten jediný důvod, proč se ho jeho smysl života vzdal. Chápal, že k Rikuovi nic necítí a nemají si co říct, ale mladík Kosukemu nabízel rozkoš a cítil k němu tak málo, aby ho neomezoval od zlých vlivů a vedl k dobré budoucnosti.

Bylo to dávno, kdy Andrej samotný měl milence. Nejméně od chvíle, co začal vychovávat svůj smysl života, nepotřeboval se ničemu takovému oddávat. A přesto si uvědomoval, že to nikdy mezi ním a někým nebylo tak prosté citu a jen tělesné. Ve srovnání s tím, co nyní viděl, Raoula skutečně miloval.

Když se zbavili spodního prádla a Riku pronikl do Kosukeho připraveného těla, jako kdyby místo absolutního spojení a souznění mezi nimi naopak vnikla hradba, v níž každý směřoval k svému vlastnímu cíli nehledě na toho druhého.

A přece i v tom byl Kiril neskutečně půvabný a jeho pohyby vzrušující. Andrejovi to přinášelo muka, avšak zároveň i jakési zvrácené potěšení, když ho mohl sledovat, jak se prohýbá, sténá a je s ním zacházeno jako s hračkou mužského chtíče.

Kdesi v hloubi mysli k němu promlouval hlas, který nechtěl poslouchat, protože tvrdil, že právě tohle je Kirilova pravá podstata. Byl tolik přirozený a uvolněný, připomínal dítě – i když ta samotná myšlenka byla zvrácená – svou bezstarostností a odevzdaností světu v (sexuální) hře.

Andrej se na to nevydržel dívat do konce – sám sebe si nedokázal zařadit, cítil se vinen svými pocity, když je pozoroval, a zároveň odsuzoval oba milence za bezcitnost.

Mohl něco takového pociťovat i monsieur Canet? Hloupost, ten Andreje Alexejeviče nikdy neměl rád – tím celá situace byla jiná.

Odešel, i když si byl jistý, že se hned další noc znovu vrátí, aby ho viděl. Tolik jej potřeboval.

[další kapitola]