Pokud kanibalismus hadů vede k vzniku draků? Je pak lidský cestou k nadčlověku?
Potřebuji nové tělo. A novou duši.
Probíhá oprašování starých spisů - velice sporně a rychlostí blížící se k nule - a nějakou dobu (v řádu stovek let) bude.

Jste tu poprvé a máte problémy se orientovat? Snad pomůžu zde.
Kdyby ještě někdo chtěl vyplnit dotazník pro mé drahé čtenáře - může zde.
Kdybyste měli zájem vyplnit dotazník k Nejen absinthové nejen víle - můžete zde.

Děkuji za vyjádřenou podporu komentujicím. ;)




pondělí 3. srpna 2015

Nejen absinthová nejen víla - 18. část

Osmnáctá část.
V sobotu jsem jela do Brna pařepěnkovat už v ranních hodinách, takže jsem nestihla vydat a včera jsem odpočívala, tak se mi nechtělo dělat nic... ani vlastně jsem to tentokrát po nás nečetla já a četla to jen Sei, tak pokud nějaké chyby najdete, buď je jako vždy ignorujte, nebo se obracejte na ni. Ale děje se tam toho hodně teď.
Děkuji všem komentujícím - jmenovitě Katce, Kroketě, Vlarise a JaMi. A Katce ještě jednou za její povzbuzení k překonání lenosti a vydání dalšího dílu. 

NEJEN ABSINTHOVÁ NEJEN VÍLA
Spolupráce se Seiriel

- 18. část -


Bělovlasý muž oblečený  v černých kalhotách a dlouhém triku se zastavil u dveří do pirátova domu a zaváhal. Nechtěl do toho zatahovat Chousokabeho, ale potřeboval chvíli mluvit s někým milým, kdo mu nebude vyčítat, že dělá rozbroje - jen jej příjme, udělá mu čaj a pokud bude Setsuna chtít, i ho přátelsky utěší. Popravdě ani netoužil po sexu. Chtěl být jen chvíli mimo celý svět a to šlo jedině s Méďou.
Zazvonil a čekal. Možná pirát nebyl doma...
Už chtěl odejít, když se otevřely dveře. Chousokabe měl jen deku obtočenou kolem pasu, jinak byl celý nahý a nepatrně zpocený. Bylo jasné, co dělal. “Máš tam lišku?” naklonil hlavu na stranu a skutečně se chtěl již vydat jinam, ovšem najednou cítil, že něco není v pořádku.
Vešel dovnitř a vydal se do pirátova pokoje, kde na futonu leželo zelenovlasé stvoření, které svádělo všechny umělce. “Ty?” otázal se ho nevěřícně.
Naoharu přivřel oči a sladce se na příchozího usmál. “Nezdá se ti něco...?” protáhl se a vstal, aby přešel za bělovlasým mladíkem, který se už také vracel do pokoje. Nevypadal, že by mu vadilo chodit po místnosti nahý, nebo měl problém s tím, co právě s Chousokabem dokončili.
Mladší si ho přitáhl k sobě a zabalil se do deky společně s ním. Políbil ho něžně na rty a spokojeně se k němu přitulil.
“Všechno,” zavrčel Setsuna. Tohle ho skutečně vytočilo. Pokud měl právo Chousokabe s někým podvádět Moriho, byl to v prvé řadě on, protože byli dlouho přátelé a bělovlasé trojče ho občas opravdu potřebovalo. A když on, Setsuna, se ho vzdal, protože viděl, jak je šťastný - tak to nikdo jiný nesměl kazit. “A co liška?” podíval se na piráta, i když bylo marné od někoho natolik omámeného chtít odpověď. “Rozešel ses s ní aspoň?”
Zelenovlasá múza spokojeně pohladila Chousokabeho po tváři a ještě jednou se vpila do jeho rtů. “Liška už nikoho nezajímá...” otočil se pak zpět na Setsunu, jednou paží objal bělovlasého piráta okolo pasu. Přivřel oči a spokojeně se na mladíka natiskl, “proč tobě se to tolik nelíbí?” pozvedl jedno obočí. “Netýká se tě to... a není to tak, že by se mnou nešel dobrovolně...”
“Jasně...” vyplivl naštvaně Setsuna a vydal se pryč z bytu.
Setsuna chvíli váhal, než nakonec zazvonil u dveří do nory. Ani nevěděl, proč to vlastně dělá - svými motivy si nebyl jistý. Z části určitě i pro dobro Chousokabeho, i když možná by mu s múzou přece jen bylo líp: tvořil by, miloval a nakonec by si to vzalo jeho život (nikdo by mu to nemohl vyčítat). Ale spíše byl sám naštvaný, že ho pirát naprosto přehlížel - s Naoharu by přišel o každý jiný zájem než umění a touhu stýkat se s kýmkoliv jiným než múzou. A to Setsuna sobecky nechtěl dopustit, i kdyby měl jít hned za Xanxusem a odprosit ho, že už navždy bude hodný a submisivní, když z toho Chousokabeho dostane. (Otázka byla, jak by na to zrovna Xanxus reagoval - snad by byl lepší Satan.)
Hnědovlasý lišák otevřel dveře a rozespale zívl. Trochu ho překvapilo, že před jeho dveřmi stojí bělovlasý bratr Hakua, nečekal by zrovna jeho. Vůbec ho nenapadalo, co by po něm zrovna Setsuna mohl chtít. “Zdravím,” pokývl mu trochu. “Potřebuješ něco?” zeptal se pak.
“Musím ti něco říct,” kývl a zadíval se na schodiště, co od dveří vedlo. Bylo to hezké, jak si liška zbudovala svou noru. “Pozveš mě dál?” nesnažil se působit jako jeho kamarád, ale rozhodně se o tom všem nechtěl bavit mezi dveřmi. Sice si nemyslel, že kdyby jemu o Xanxově nevěře někdo přišel říct, záleželo by na tom, zda si předtím sedne nebo zůstane stát. Prostě to bylo na delší dobu a rozhodně ne téma mezi dveře.
“Jo, pojď...” Motonari ho vpustil dovnitř a zavřel za nimi dveře. “Tady se kdyžtak můžeš zout...” oznámil mu, “dáš si něco?” otřel se jedním bosých chodidlem o kotník druhé nohy, kachličky ve vstupní chodbičce ho docela studily. Podle toho, že měl na sobě jen tričko, které mu bylo po kolena, a vypadal rozespalý, šlo poznat, že před chvíli teprve vstal.
Setsuna si ho prohlédl. Bylo mu ho docela líto, když mu chtěl říct něco takového. Trochu zaváhal a odmlčel se po dobu, co se zouval z vysokých bot, poté odpověděl, že nic nechce. Následoval ho po schodech dolů a do kuchyně. Kde se posadil. “Šel jsem k Méďovi, teda... k Chikovi dneska,” začal. “Chtěl jsem si s ním popovídat, mám teď nějaký čas... na sebe.” Mávl rukou, že to není důležité. “Měl by sis taky sednout, neříká se mi to lehko a tobě se to taky nebude lehko poslouchat.”
Druhý udělal, co po něm chtěl a posadil se naproti němu. Prohlédl si ho s očekáváním, to, jak začínal, se mu vůbec nelíbilo. “Co se stalo?”
“Byl u něj Naoharu, múza...” začal a skousl si ret, “já bych ti to jindy asi neříkal, ale... jde mi o Chikovo dobro, takže... zastihl jsem je... no, vypadali, že mají právě po sexu.” Nebyl připravený na žádnou reakci, co by od druhého mohla přijít. Utěšit by jeho pláč asi nedokázal a k hněvu by snad jen přilil.
Motonari přivřel oči a zhluboka se nadechl. Cítil, jak se v něm hromadí vztek a kdyby měl po ruce něco, co by mohl rozbít, nejspíš by to udělal. Bylo dobře, že si sedl. Popravdě se to dalo očekávat, pokud se s tou prohnanou děvkou bude jeho milenec dál stýkat - byť přesvědčený o tom, že jsou jen přátelé -, že ho nakonec svede a ovládne. “Zabiju tu děvku...” zavrčel, pak vstal, aby se vydal do pokoje. Vypadal, že to myslí vážně a nehodlá se s tím zdržovat.
“Chika byl úplně mimo, nejsem jistý, zda by ti to dokázal odpustit... pokud... bude v tomhle stavu,” nadhodil Setsuna a také vstal. Asi víc už říkat nemusel. Popravdě nevěděl, na kolik si to múza zaslouží, protože svádět umělce byl smysl jejího života... Ale zároveň s Morim sympatizoval, také by pro Xanxuse zabíjel, i když to byl mnohonásobně větší neřád než Chousokabe.
Hnědovlasý se na něj otočil a v očích se mu podivně zalesklo. “Já vím, jak ho přivést zpátky...” oznámil mu a vrátil se k chystání oblečení, do kterého se chtěl převléknout.
Setsuna kývl. Pak se ovšem zarazil a zaváhal, “ještě...” nadechl se, “je asi něco, co ti nikdo neřekl a asi - než ho půjdeš zachránit, měl bys to vědět.”
“Hmm…?” Motonari se zarazil a vzhlédl k němu. “Co?”
Bělovlasý se mu podíval do tváře - Motonari vypadal, že mu opravdu na Chousokebem záleží. “Zachraňuj ho jen, pokud to myslíš opravdu vážně.”
Lišák svraštil nespokojeně obočí a více se na bělovlasého natočil, “myslím to vážně,” pohodil hlavou.
“Jedná se o tohle: Chika několik let zpátky měl přítelkyni, která mu řekla, že s ním čeká dítě, ale nakonec se zjistilo, že není jeho. A já nevím, jak moc měl tu holku rád a tak… ale těšil se na rodinu, plánoval, jak budou mít dítě a vypadal opravdu šťastný… a pak se přišlo na to, že není jeho a opravdu ho to vzalo.” Setsuna si povzdechl. “Tak jen asi… pokud bys s ním neplánoval opravdu vážný vztah, tak možná… raději ho nech múze, protože ho alespoň umělecky udělá šťastným. Kdybys ho zachránil a opustil, bylo by to pro něj horší.”
Starší mu věnoval dlouhý pohled, potom pomalu kývl. “Nedělal bych to, kdybych to nemyslel vážně…” odpověděl pak a nachystanou hromádku oblečení položil na pelech, aby se mohl narovnat. “Děkuju, žes mi to řekl,” prohodil pak a na okamžik pohled sklopil, “kdyby mi na něm nezáleželo, neudělám to pro něj, kdybych to nemyslel vážně, nebudu ho zachraňovat…” možná svým způsobem múza byla jednou z nejlepších věcí, která umělce mohla potkat. Ale Motonari si ho už jen tak nehodlal nechat vzít.
Setsuna si ho prohlédl, jako by si stále nebyl jistý, zda mu měl o Chousokabeho minulosti vyprávět. “O tom s tou holkou s ním raději nemluv, je na to téma hodně citlivý...” utrousil ještě, “asi by nebyl rád, že jsem ti o tom řekl, když on sám se to snaží vytěsnit z hlavy.” Upravil si oblečení a přešel k němu. “Měl bych jít, najdu cestu sám,” položil mu ruku na rameno, aby vyjádřil, že má všechnu jeho podporu a vydal se stejnou cestou nahoru na povrch.

Hnědovlasý mladík vrazil do bytu svého milence a práskl za sebou dveřmi. Rozhlédl se a vydal do pokoje svého přítele. Celý byt byl cítit tou prohnanou múzou, i když lišák poznal, že před nedávnem odešla. Bylo to dobře, nebyl si jistý, jak by Chousokabe zareagoval, kdyby se na ni vrhl přímo před ním. Otevřel dveře a povzdechl si pro pohled na bělovlasého.
Ten zrovna kreslil návrhy sochy, co hodlal vytvořit a vypadal, že je tím opravdu zaujatý. Okolo leželo několik skrčených listů, jakoby se mu nedařilo stále ztvárnit to pravé. Přes různé polohy a detaily - ústředním motivem byl právě Naoharu.
Ani si nevšiml, že někdo otevřel dveře od pokoje, jak byl zabraný do práce.
Lišák se neubránil rozčilenému zavrčení a hodil na zem tašku, kterou s sebou přinesl. “Říkal jsem, že to tak dopadne...” neodpustil si a vytáhl z ní dlouhý provaz, malou lahvičku a kapesník. Nalil trochu omamné látky z lahvičky na látku a zezadu k němu přešel. Mladší mu to svojí zabraností docela usnadňoval. Přitiskl mu kapesník přes ústa a nos. Nečekal, že se bělovlasý vůbec nebude bránit, ale chvilka stačila a Motonari pořád byl o něco silnější, než na co pro svou drobnou postavu vypadal.
Chousokabe sebou několikrát škubl, ale pro první překvapený nádech to začalo účinkovat dost brzy. Zatočil se s ním svět a on upadl do mdlob.
Mori odhodil kus látky stranou a pustil ho. Ještě nebyl úplně v bezvědomí, ale byl dost mimo na to, aby nebyl problém ho pevně svázat. Vrátil se pro provaz, aby se do toho mohl pustit. Svázal mu pevně zápěstí za zády, pak kotníky, a přivázal je k sobě tak, aby se nemohl příliš pohybovat. Jednou nohou ho přivázal k jednomu z hřebů, na kterých vysela síť, kdyby i tak dostal možnost - třeba někým - se dostat ven.
Prohlédl si ho. Aby se mohl pustit do rituálu a dostat ho z moci múzy, bělovlasý musel být plně při smyslech. Navíc by to bylo jednodušší, kdyby ho ta svině i ze své vůle plně neovládala.
“Možná bys taky potřeboval obojek...” neodpustil si. Zkontroloval, jestli je zavřené okno, pak se dal do tvorby pečeti, kterou zařídí, že tudy se sem ta múza nedostane. To samé hodlal udělat i s dveřmi, než se vydá najít tu zelenovlasou mrchu.

Kočkodlak seděl na botníku a čekal, až se vrátí Mori, protože si byl jistý, že tahle všechna kouzla a zaklínadla byla jeho práce. A docela i dokázal odhadnout, proč vznikla. Na pár dní odejde z domu a hned se ději věci. Zrzavé kotě mu sedělo na klíně. Chyběl mu páníček a bylo nervózní z toho, kolik tu chodilo podivných kreatur.
Chousokabe mezitím ležel svázaný ve svém pokoji, sice vzhůru, ale rozhodně ne při smyslech.
Motonari se vrátil relativně brzy. Na tváři měl podlitinu a bolelo ho naražené rameno od toho, jak se porval s múzou, ovšem kousance a tržné rány od drápů, které obdržel Naoharu předtím, než slíbil, že Chousokabeho nechá být, byly horší.
S kocourem se pozdravil pouze kývnutím a přešel k tašce, kterou tu nechal. “Už se probral?”
“Dá se říct,” kývl Kraken - narážel tak na stav, v němž druhý byl. Prohlédl si Motonariho. “Takže... problém s múzou nakonec vyřešily pěsti?” naklonil hlavu na stranu. “Byl jsem na obchůzce, tak jsem ho nemohl hlídat. Využila toho,” omluvil se.
“A drápy...” druhý kývl. “Svině jedna...” zavrčel nespokojeně. Jako by si nemohla najít někoho nezadaného. Nevadilo mu, co dělala, byla to její přirozenost, vadilo mu, že si vybrala právě Chousokabeho. Taky... jako by mu to neříkal. Přehodil si tašku přes rameno a nahlédl do pokoje, aby viděl, v jakém je Chousokabe stavu.
“O co tu jde, Nari?” zeptal se ho vcelku rozčíleně Chousokabe a zaškubal sebou, ovšem svázaný byl dost pevně a šikovně, aby se bělovlasý pirát nedokázal osvobodit. “Pusť mě... musím... spoustu věcí musím udělat. A kde je Naoharu?”
“Tak já se vám do toho nebudu plést,” řekl Kraken, “jedině... že bys potřeboval s něčím pomoct.” Postavil se, kočku držel v náručí.
“Jo, budu od tebe něco potřebovat...” hnědovlasý lehce kývl a zabouchl dveře. Bylo pro něj těžké se na bělovlasého piráta takhle dívat. Docela ho to bolelo - pořád mu v žaludku ležel fakt, že Chousokabe slíbil, že s múzou nic mít nebude. I když Motonari si uvědomoval, jak nereálné něco takového pro umělce je. Vytáhl z tašky štětec, rituální nožík, několik lahviček s barvami - vypadaly, že se uvnitř nich něco pohybuje - a pár kusů poloprůhledné zelené látky. To, že se bránil pokračovat v rodinné tradici neznamenalo, že ji dokonale neovládal. Spoustu věcí si i byl nucen odvést s sebou, některé proto, že jeho matka chtěla, aby je měl, některé proto, že to jinak nešlo. Nakonec vyndal velikou knihu a nalistoval v ní stránku, kterou potřeboval.
Otočil se na Krakena a bez okolků se dal do svlékání. “Zvládl bys mi tohle,” bradou ukázal na obrázek v knize, “nakreslit na záda?”
“Snad ano,” kývl nakonec po chvíli přemýšlení Kraken. Popravdě jeho schopnosti psát, kreslit a jakkoliv se v tomhle směru seberealizovat končily u broušení drápů o nábytek. Ale zkusí to - jediný, kdo uměl kreslit, byl teď svázaný.
Motonari se na něj jemně usmál, “díky...” prohodil. “Chceš si to někam vzít, nebo můžeme tady?” zeptal se, když byl nahý.
Kocour odložil kotě a znovu kývl. “Raději do kuchyně, je tam více světla,” řekl.
Když Motonari znovu vešel do pokoje, jako první se vydal k oknu, aby zatáhl závěsy. Fialovou a černou barvou měl okolo očí, na zádech a na stehnech nakreslené složité ornamenty, zelená látka mu zakrývala část tváře, ramena a paže a rozkrok. Byly vidět liščí ouška a ocasy a ruce a nohy měl částečně změněné, takže od kolenního a loketního kloubu měl tlapy. Potom přešel k bělovlasému a položil před něj malou misku, ve které už byly nějaké byliny zalité horkou vodou, nožík a štětec, předtím namočený do barvy.
Chousokabe si ho chvíli prohlížel, než sklopil pohled. “Pusť mě... prostě se musíme rozejít,” řekl a zacukal sebou.
Hnědovlasý lišák si klekl a zadíval se na něj, “nepamatuješ si, co jsi mi slíbil?” přivřel oči.
“Slíbil?” zeptal se pirát, na nic si nevzpomínal. Co by takové malé lišče měl slibovat? “Když to musíš cítit i ty... nikdy s tebou nebudu šťastný, nikdy mne neuspokojíš. Jsi jen malá liška.”
Druhý tiše zavrčel. I když věděl, že z něj mluví to pomatení, rozčílilo ho to, natáhl se a vrazil mu tlapou facku, po které druhému na tváři zůstaly tři mělké šrámy po jeho drápech. “Mohl bych tu mrchu nechat, aby tě vysála, dokud nepojdeš.” Zhluboka se nadechl. Bylo by to mnohem jednodušší, kdyby v tom nebyly jeho vlastní city. “Ti ukážu, co zvládne taková malá liška...” neodpustil si a možná mluvil spíš na múzu. Přisunul se k němu a vzal štětec.
“Vzdej to... vazbu mezi mnou a jím se ti nepodaří zlomit...” zašeptal Chousokabe. “Protože Naoharu rozumí umění, on je umění... ty jsi jen liška. Ošklivá malá liška.”
Starší zaskřípal zuby, ale neodpověděl mu na to. Natáhl se, aby mohl fialovou barvou pokreslit jeho obličej. Na to, že měl tlapy, u kterých by se dalo očekávat, že nebudou k něčemu takovému tak uzpůsobené, vypadal docela jistě. Potom se přesunul k podbřišku. Když byl u toho, drápem roztrhl jeho kalhoty a odhalil tak jeho rozkrok. Pak si podal nožík.
“Co... co chceš...?” zarazil se bělovlasý, když se podíval na svůj obnažený úd, a poté nožík v ruce druhého.
Mori se pousmál a pro více liščí rysy v jeho obličeji a poloprůhlednou roušku se z jeho výrazu nedalo téměř nic vyčíst. “Možná by bylo nejjednodušší z tebe udělat eunucha...” přivřel oči.
“Stejně bych ho nepřestal milovat,” ohradil se Chousokabe, “můj vztah k umění nemůžeš ničím vymazat. To jen s tebou jsem si leštil kotvu, ale jeho opravdu miluji.”
Druhý potlačil touhu mu nožík vrazit do oka a odejít - opravdu ho bolelo, co mu bělovlasý říkal. Navíc - i když to bylo způsobené jeho stavem - v tu chvíli to myslel vážně. Posunul zbytky látky níž a zbavil ho větší části kalhot. Potom ho pořezal z obou stran na vnitřních stranách stehen a posunul misku tak, aby krev kapala do ní. Sebe pořezal do ruky. Jen pár kapek nechal spadnout do lektvaru, dlaní přejel po jeho rozkroku.
“Ty ošklivá malá liško!” zavrčel pirát. Nebylo to nic příjemného, pořezal ho docela hluboko - určitě několik dní bude mít problémy pohnout nohama, protože jej to bude při každém pohybu tahat a bolet. “Čeho si myslíš, že tím dosáhneš? Já ho nepřestanu milovat. A nezačnu tebe. Jak bych mohl milovat nějakou prašivou lišku? Kurva!”
Hnědovlasý se na něj chladně podíval. Místo, aby nožík odložil stranou, jak původně plánoval, napřáhl se, aby ho vrazil druhému do stehna, ovšem nakonec se zarazil. Nechtěl, aby bělovlasý pirát vykrvácel dřív, než zase přijde ke smyslům. Odtáhl se, aby se posadil a zadíval se na misku, do které pomalu kapala krev. Její hladina se začínala zbarvovat do fialova.
Ještě několik okamžiků počkal. Pak ji vzal a znova se k němu přiblížil. Napil se nejdřív sám, pak ho pevně chytil za bradu a zaklonil mu hlavu. Na to, jak byl drobný v něm bylo docela síly. Mohly za to i lektvary, které měl v sobě. Dvěma prsty mu otevřel pusu a vlil do ní lektvar.
Mladší se zakuckal, což ho donutilo přece jen pít, i když to chutnalo hrozně.
Mori se mu zadíval do očí. Trvalo to jen okamžik, než začal lektvar působit. Bez něj by ho mohl nutit k sexu, jak by chtěl, a i kdyby se mu ho vůbec podařilo vzrušit, druhý by se myšlenek na múzu nezbavil. Jednou dlaní tlapy přejel po jeho rozkroku. Druhou rukou se natáhl za něj a drápem přesekl provaz, který ho držel ve vzduchu, aby ho povalil na záda. Obkročmo se přesunul nad něj.
“Co to kurva...?!” začal Chousokabe, i když si uvědomoval, jak celým jeho tělem najednou prochází vzrušení, nechtěl s Motonarim nic mít. Chtěl Naoharu, opravdu jen jeho. Nikdo mu nemohl dát to, co mu nabízela múza.
Lišák na něj shlédl a zavrčel. Opřel se o jeho hruď a drápy zaryl do pirátovy kůže - protože chtěl, ne protože by si to žádal rituál. Ještě chvíli počkal, než pomalu začal dosedat na jeho vzrušení. Semkl víčka k sobě a skousl si ret. Připravil se už než vešel do pokoje - s tlapami se to neprovádělo zrovna nejlépe - přesto to nebylo zrovna nejpříjemnější. Nejen proto, že nějaký čas už od té doby uběhl. Zachvěl se a dal si chvíli na zvyknutí, když dosedl.
Chousokabe zavřel oči, jako kdyby ho nechtěl vidět a odklonil tvář. “Tohle ti nikdy neodpustím,” zasténal chraptivě, jak silné vzrušení ho zachvacovalo. “Naoharu...” špitl, jakoby se tím snažil zachránit. “Nezradím ho...” téměř bolestně.
Motonari se vydal tlapou po jeho hrudi, takže po něm zůstaly čtyři krvavé šrámy. “Abych ti nedal opravdový důvod začít nosit tu pásku...” zavrčel, pak se začal zvedat. Oběma dlaněmi se opřel o jeho hruď a nasadil docela rychlé tempo. Chtěl to mít brzo za sebou.
Bělovlasý pirát postupně cítil, že místo veškeré lásky k múze, pociťuje vzrušení, které samo o sobě mu kalilo smysly, ale vytlačovalo zároveň posedlost z jeho těla. Pomalu vnímal i Moriho a začínal si postupně uvědomovat, co mu vlastně všechno řekl.
Lišák k němu shlédl, stále se trochu mračil, ale věděl, že mladší už je více při smyslech a méně ovládaný tou mrchou. Samotný si uvědomoval sílící vzrušení, když si jeho tělo zvyklo.
Chousokabe otevřel oči, ale vzápětí je znovu zavřel, styděl se. Byl vzrušený, chtěl se co nejrychleji udělat. Ale ta část jeho mysli, která nebyla ovládána tímhle tím, se styděla. A to neskutečně moc.
Hnědovlasý se nad ním více sklonil, “už jsi se mnou?” zeptal se a v jeho hlase bylo stále slyšet rozčilení.
Místo odpovědi se tělo druhého zacukalo, jak jím prošla vlna orgasmu. A jakmile odezněla, omdlel. Jeho mysl a tělo potřebovaly ničím a nikým nerušený čas, aby se s všemi vlivy, omámeními, rituály a podobnými ději vypořádaly.
Hnědovlasý se z něj zvedl a i jemu se trochu zatočila hlava. Vydal se ven z pokoje a do koupelny. I jeho tělo potřebovalo vysvobození, a pak sprchu a odpočinek. Byl to vyčerpávající rituál.
Kraken se zadíval na probouzejícího pána, a poté na Motonariho. “Neměli bychom... mu udělat něco k jídlu?” zeptal se. Nemyslel si, že by se múza starala o to, jestli je umělec sytý a zdravý. Spíše naopak - dokázal si představit, jak pak Chousokabemu dojdou rychle síly, když žije výhradně ze zeleninové stravy. “Zhubne a umře...” řekl pak moudře, “to se stává vymilovaným kocourům.”
“Když už jsme došli až sem...” hnědovlasý si bělovlasého piráta prohlédl a lehce kývl.
“Tak já něco objednám,” řekl kocour a vzal si ze stolu Chousokabeho mobil a notebook. Nechtěl tam s nimi být, protože Motonari vypadal dosti nebezpečně. A jeho pán zase zničeně - jak byl pořezaný, nahý a svázaný.
Chousokabe se překulil na bok a zamrkal, jak se probouzel. Uvědomil si, že je stále svázaný a hned potom, co všechno se stalo. Skryl by hlavu do dlaní, kdyby mohl. Takhle jen tiše bolestně zasténal a znovu zavřel oči.
Motonari vstal, aby ho mohl rozvázat, protože sám už se na něj tak nemohl dívat a trestu svázáním už bylo dost. “Říkal jsem že to tak dopadne...” zavrčel ovšem, když se nad ním sklonil, jak si to nedokázal odpustit. “Ponaučený?”
Mladší kývl. I když nemohl říct, že by láska k múze byla tak hrozný pocit, šlo mu spíše o to, že málem ztratil Motonariho, kterého skutečně miloval. Nesměle se na něj podíval, když si mnul ztuhlé končetiny - docela se divil, že s nimi je schopen hýbat. “Omlouvám se... za to, co jsem říkal,” zašeptal.
Lišák si povzdechl a lehce kývl. “Budu si pamatovat tu ošklivou malou lišku, co tě nemůže nikdy uspokojit...” prohodil i když na něm bylo poznat, že to nemyslí tak zle. Byl rád, že z toho druhého dostal. “Měl by ses umýt...” poznamenal. Chousokabe byl stále od krve a od barev, kterými ho Mori pokreslil.
Motochika kývl, poté se s obtížemi zvedl. Popravdě ho úplně všechno bolelo, trochu ho třeštila hlava a tahaly sotva zaschlé strupy. Spadl z něj zbytek kalhot, tak se dobelhal pro nové. “Stydím se za sebe,” zašeptal, když si je bral. Všiml si, že měl Motonari na tváři podlitinu a ještě více jej to rozčílilo.
Starší si ho prohlédl. “Nebyla to jen tvoje chyba...” šeptl. “I když mě mrzí, co jsi mi říkal...”
Chousokabe se na něj ohlédl. “Víš, že jsi - společně se setrou, Hakuem, Drakem a Krakenem - to nejdůležitější v mém životě, že ano?” zeptal se šeptem.
“Vím...” druhý k němu přešel a pohladil ho něžně po rameni. “Kdybych si tím nebyl jistý, neudělal bych to pro tebe. Nebral bych tě té múze...”
Mladší zaváhal, ale nakonec se sklonil, aby ho políbil na čelo. “Moc děkuji...” zašeptal. “Půjdu se... umýt,” podíval se na dveře.
“Mám jít s tebou?” hnědovlasý k němu vzhlédl. “Chtěl jsem ti udělat něco na ty nohy...” prohlédl si řezné rány.
“Byl bych... rád, kdybys šel se mnou,” šeptl nesměle, “ale nemusíš... zvládnu to sám.”
Druhý ho znovu pohladil, “půjdu, jestli chceš...” usmál se na něj. “Jsem rád, že jsi zase se mnou... při smyslech..." zašeptal.
Mladší ho vzal za ruku a vydal se i s ním do koupelny. Kraken dobře věděl, proč je má nechat o samotě - do tohohle se plést nemohl. Koupelna byla hned vedle pokoje, takže tam došli rychle.
Chousokabe pohodil kalhoty, které si pak chtěl obléct, na umyvadlo a pomohl Motonarimu s tričkem. Trochu mu dělalo problémy se celkově hýbat, ale na druhou stranu by si připadal hrozně, kdyby sám šel do sprchy a nechal na Motonarim, aby se k němu přidal.
Lišák zvedl ruce, aby mu s to usnadnil a sám si stáhl kalhoty. “Chtělo by to vanu...” prohodil při pohledu na druhého, “vypadáš docela hrozně...” neodpustil si.
Mladší se tomu nepatrně pousmál. Zavedl si ho do sprchového koutu, zavřel za ním a pustil vodu. “Zasloužím si vypadat hrozně,” poznamenal po chvíli. Poté jemně objal svého přítele a zavřel oči. “Nechci tě nikdy ztratit.” Moc dobře si uvědomoval, že předtím, než Motonariho potkal, jeho život neměl směr a smysl. A bez něj by také neměl, ani s desítkami uměleckých děl, co by stvořil s múzou.
Mori se spokojeně opřel do toho doteku. “No... očekávám hodně vynahrazování...” prohodil trošku škádlivě. “Přišel mi to mimochodem říct Setsuna...” poznamenal potom.
“Vzpomínám si, že tu byl... matně,” šeptl Chousokabe a ještě aspoň chvíli se nehodlal druhého pustit. Zhluboka se nadechl a přerývaně vydechl. Popravdě ani neměl daleko do pláče. Když si představil, že by ho ztratil a nejen jeho, cítil neskutečnou úzkost; stejně jako nezměrnou radost, že byl zachráněn.
Motonari raději polkl několik otázek, které ho napadly ohledně Setsunovy návštěvy a natáhl se pro polibek. “Příště, až ti budu říkat, ať se od někoho držíš dál, poslechneš mě...?” zeptal se.
“Ano,” šeptl druhý a spojil jejich rty. Kde se múza hrabala na polibky od Motonariho?! Pohladil ho po zádech.
Starší si chvíli užíval polibek a spokojeně se do něj usmál. “Doufám, že už chápeš, proč mě tak rozčílilo, že ses s tou mrchou začal... bavit...” prohodil potom.
Chousokabe kývl a pohladil svého milence po tváři. “Od čeho to máš?” zeptal se pak na nehezkou podlitinu.
Druhý zaváhal, protože věděl, že z toho bude jeho milenec ještě rozmrzelejší. “Ochrana teritoria...” odpověděl nakonec a pousmál se. Něžně ho pohladil dlaní po zádech. “Chtěl jsem si být jistý, že ta mrcha se už nevrátí...”
Motochika ho znovu objal a pevně si k sobě přitáhl. Tentokrát se mu už skutečně z očí spustily slzy. Připadal si jako malé hloupé dítě, které musí být chráněno i samo před sebou.
“Šššš...” hnědovlasý ho pohladil po tváři, potom ho pevně objal a přitiskl se k němu. “Už víš, čeho jsou schopné, už se to nestane...” šeptl.
Mladší se trochu třásl. S tím, co se teď dělo Datemu a že byl bůh ví kde, toho skutečně bylo příliš. Potřeboval to vypětí ze sebe dostat. I když to ničemu vlastně nepomohlo. “Miluji tě, neskutečně moc, Nari.”
Hnědovlasý lišák se na něj usmál, “já vím...” šeptl a natáhl se pro polibek. “Já tebe taky...” znovu ho pohladil po tváři jako malé utěšované dítě.

Bělovlasé trojče si kartou odemklo jejich hotelové apartmá a zulo si boty, jako kdyby se vrátilo z nákupů nebo něčeho podobného. Místo toho bylo skoro týden pryč - bez peněz a dokladů, přesto mu nedělalo problémy přežít.
Vydalo se do ložnice. Mělo zvláštní pocit, když se vrátilo samotné. Cítilo se jako cizinec, který se do bytu vnucuje.
Xanxus vyšel z pracovny, aby se podíval na příchozího, i když věděl, že je to jeho milenec - vždycky věděl, kde je. “Pojď sem,” zavelel rozkazovačně.
Setsuna se na něj chvíli díval, jakoby to nechtěl udělat, ale nakonec se k němu vydal. Neusmál se, měl naprosto kamenný výraz. A jeho pohyby byly jako bez života. Ať to bylo cokoliv, co po něm jeho manžel chtěl, doufal, že to za ním bude rychle. Chtěl se umýt a jít spát. A zaspat třeba celý svět.
Černovlasý ho chytil za bradu a přivřel oči. “Nebudeš už se takhle chovat...” zasyčel. Chtěl mu dát chvíli na vychladnutí, než si pro něj dojde tak, jako to bylo vždy. Nečekal popravdě, že se bělovlasý vrátí sám. Ale lhal by, kdyby tvrdil, že ho to nepotěšilo, dávalo mu to pocit toho, že je bělovlasý opravdu jen jeho a plně si to uvědomuje.
Chytil ho okolo pasu a hodil si ho doslova přes rameno, protože Setsuna nevypadal, že by hodlal jakkoliv spolupracovat, kdyby po něm něco chtěl. “Doufám, že je ti jasné, co se stane tomu chlapovi, co si tě vzal domů...?” prohodil.
“Dělej si s ním, co chceš... ale nespal jsem s ním,” řekl mu na to jen a ani se nesení nebránil.
“Je mi jedno, co jste spolu dělali, jsi můj a já nenechám takové existence, aby se k tobě vůbec tolik přibližovali...” odpověděl mu a odnesl ho zpět do obýváku. Hodil ho na gauč, pak přešel k jedné z neprosklených skříněk, aby z ní vyndal semišovou černou krabičku a beze slova ji mladšímu podal.
Ten si ji ovšem nevzal. “Nechci to,” řekl a vstal z gauče, na který byl hozen. “Nechci tvé dárky... nepřišels.” Setsuna se podíval do tváře svého manžela, poté sklopil pohled a rozplakal se.
Druhý si ho chvíli prohlížel, krabičku hodil na stůl. “Čeho tím chceš dosáhnout?” chytil ho za tričko a shodil znovu na pohovku, “vybral sis odchod sám, zkus si to chvíli a trp beze mě...” sklonil se nad ním a znovu ho chytil za bradu. “Musíš si uvědomit, kam patříš...” zvedl mu tvář a zadíval se do jeho očí, “čí jsi.”
Mladší mu pohled opětoval. “Uvědomuju si to lépe než ty,” šeptl a sklopil pohled. “Zbij mě,” dodal potom, “a toho chlapa nech jít... nepotrestáš mě tím, ani nepotěšíš. Neměl jsem se nechat vyhodit. Omlouvám se, jsem jen stará hysterka.”
“Hej...” stisk staršího na jeho bradě trochu povolil. “Stalo se něco, o čem bych měl vědět?” zamračil se, protože na takové reakce od mladšího nebyl zvyklý.
“Ne,” zakroutil bělovlasý hlavou. “Není to nic, o čem bys měl vědět. Jen jsem si uvědomil několik věcí.”
“Chci vědět, co sis uvědomil.”
Setsuna se na chvíli odmlčel, jak nemohl najít ta správná slova. “Kdykoliv předtím jsem... zlobil a byl vyhozen, měl jsem kam jít a co dělat. A tys pro mne přišel,” začal, “podváděl jsem tě, protože mi to něco přinášelo a ty sis mne pak více všímal. Ale teď... uvědomil jsem si, že už nejsem v té samé pozici. Nemám kam jít a podvádět tě mi nic nepřináší, a když si pro mně nepřijdeš, tak se musím vrátit. A to brzo, protože se bojím, že když uplyne ještě další den, tak o tebe přijdu... a to nechci.” Zavřel na okamžik oči. “Ale... když už nemám žádné triumfy, tak mi nezbývá, než se jen podřídit a přijmout, co mne čeká.”
Starší si povzdechl zadíval se mu do očí. “Víš, že o mě nepřijdeš...” neměl důvod ho utěšovat, protože “mi nezbývá, než se jen podřídit”  byla slova, která přesně vyjadřovala, co po něm celou tu dobu černovlasý muž chtěl. I tak se mu nelíbil tón, jakým jeho milenec mluvil a výraz v jeho tváři. “Jsi jako malý fracek...” neodpustil si. Na chvíli se od něj odtáhl, aby si podal krabičku ze stolu. Otevřel ji a vytáhl obojek, který mu hodlal nasadit okolo krku. “Víš, že vždycky si pro tebe nakonec přijdu... víš moc dobře, že jsi to nejdůležitější v mém životě... a pokud už mě s nikým podvádět nebudeš, vadit mi to nebude...” přivřel oči. Byl na něj naštvaný, kdyby jen proto, že o něm bělovlasý pochyboval.
Bělovlasý jen kývl. Nejraději by jel domů za svým tygrem, už od něj byl dlouho pryč - ovšem v téhle chvíli se neodvažoval a ani necítil na to, aby začínal větu chtěl bych.
Starší dokončil zapínání obojku. “Teď hodláš trucovat?” moc mu nedocházelo, co od něj teď mladší očekává.
Setsuna se k němu natáhl a políbil ho na tvář. “Nehodlám,” zašeptal. Bylo mu spíše do pláče - i když od toho, co ho Xanxus podruhé strhl na gauč se mu dařilo to zadržovat -, než do trucování. “Hodlám tě bez odmlouvání poslouchat.”
“Fajn...” mafián ho znovu chytil jako předtím a vydal se do ložnice.
Mladší se nechal. Hned, jak byl hozen na postel, začal se svlékat. Stáhl ze sebe tričko a vydal se k zapínání kalhot.
Xanxus ho ani nenechal dokončit rozepínání kalhot. Přesunul se za ním a přitiskl ho k posteli, vlastními koleny se v kleče vtěsnal mezi jeho nohy a tvrdě se vpil do jeho rtů.
Setsuna zavřel oči a vystavil své rty polibkům. Ruce ovšem nechal nehybně ležet v povlečení.
Jeho milenec se chvíli do bledých rtů bělovlasého dravě vpíjel, potom se přesunul kousavými polibky na linii jeho spodní čelisti. Jednou rukou se vydal po jeho hrudi a stehnem se natiskl na jeho rozkrok.
Mladší tiše zasténal. Popravdě Xanxus byl ten jediný, jehož samotná přítomnost ho vzrušovala a bylo jedno, jak dlouho spolu již jsou.
Starší si ještě několik okamžiků užíval to dokonalé tělo pod sebou. Stejně dokonalé a nádherné, jako když ho spatřil poprvé, možná ještě krásnější o to, nakolik bylo teď jeho. Znovu se otřel o jeho rozkrok a zuby se přesunul k jeho klíčním kostem.
Setsuna si skousl rty, aby nesténal. Nepatrně se vybízel jeho dotekům, ale stále se nijak nezapojoval, protože nevěděl, jestli smí. Bylo těžké jen poslouchat, když neměl jasné instrukce, co by si Xanxus přál.
Černovlasý muž se od něj trochu odtáhl a narovnal se v kleku. Přitáhl si ho k dalšímu dravému polibku a chvíli si zuby hrál s jeho spodním rtem. Potom ho chytil za vlasy, “víš, co máš, dělat...” prohodil.
Mladší nepatrně kývl a začal rozepínat pásek na jeho kalhotách. Poté pokračoval k zapínání. Nakonec mu je stáhl dost na to, aby se dostal k jeho mužství. Několikrát po něm přejel, než se vzdal polibku a přemístil se rty tak, aby jej mohl brát do úst.
Jeho milenec jednou dlaní přejel po bílých vlasech a vpletl do nich prsty, i když zatím mu neudával tempo, v jakém ho měl světlovlasý brát do úst. Druhou ho pohladil po tváři a přesunul se na jeho holá záda. Obtáhl linii jeho páteře a prsty vklouzl pod Setsunovo oblečení, provokativně přejel prostředníčkem v úžlabině mezi jeho hýžděmi.
Bělovlasý se mu vybízel, přičemž si dával záležet, aby se mu každý dotek jeho rtů a jazyka líbil. Věděl přesně, jak to má Xanxus rád, která místa jsou opravdu citlivá a zaslouží si jemnou péči, a po kterých naopak nevadí, když přejede zuby.
Starší se vybízel jeho péči a přivíral oči pro ty dokonalé pocity, které mu to způsobovalo. Setsuna vždycky věděl, co dělat, aby jeho tělu dal co největší slast. Pousmál se a sklonil nad ním, aby ho políbil na kříž. Potom ho vytáhl znovu do kleku a věnoval mu divoký polibek.
Zbavil sebe i mladšího kalhot, pak se přesunul tak, aby sám ležel na zádech a stáhl si svého milence na sebe, tak, aby Setsuna mohl pokračovat v předchozí činnosti. Sám si naslinil prsty a jedním do něj začal pronikat.
Mladší pokračoval, jako kdyby nebyl vůbec vyrušen. Popravdě čekal, že si jej Xanxus vezme tvrdě, možná i bez přípravy. Takhle poloha jej překvapila. Vybízel se manželovým prstům a steny tlumil do kůže jeho rozkroku. Chvílemi ho nechal úplně vyklouznout z pusy, aby mohl líbat kůži třísel a používat i zuby, než ho znovu bral hluboko do svých horkých, měkkých a vlhkých úst.
Xaxnus přidal druhý prst téměř hned, aby si ho mohl začít roztahovat. Kousavými polibky mezitím krášlil jeho stehna, a po chvíli se rty dostal až k jeho rozkroku.
Setsuna se zachvěl. Starší mu jen málokdy nabízel něco takového. Nerozuměl tomu, proč je na něj teď tak milý. Snažil se nepřirážet do jeho rtů, protože věděl, že to druhý nemá rád, i když chtěl víc.
Starší ho pevně chytil jednou dlaní za hýždě a ještě chvíli mu věnoval svoji péči. Užíval si přitom sám jeho dokonalá ústa. Shodil ho ze sebe, když dokončil jeho přípravu, a donutil ho si kleknout, přičemž se k němu přesunul zezadu a vlastním mužstvím se přitiskl na jeho hýždě. “Chtěl bys to?” zeptal se vrčivým vzrušeným šeptem u jeho ucha a zuby se přesunul na bílé rameno svého milence.
Bělovlasý se o něj otřel hýžděmi a celý se zachvěl. “Moc,” šeptl a více se prohnul v zádech, jak se vybízel.
Mafián do něj prudce pronikl a pevně ho chytil za jeden bok. Nedával mu téměř žádný čas na zvyknutí a začal s prudkými přírazy. Přitiskl se hrudí na jeho záda a zuby majetnicky značkoval jeho kůži.
Mladší semkl víčka, ale přestože to bylo tolik náhlé a nekompromisní, vycházel mu vstříc. Celý se rozechvěl, jak moc se mu to líbilo. Žádný z milenců nikdy nemohl mít na Xanxuse; dokud ho Setsuna nepoznal, vlastně sám nevěděl, co chce. Zapíral se rukama, aby druhému neuhýbal pod jeho prudkými přírazy. A cítil, jak je všude kolem něj a prostupuje jím. Líbilo se mu, když byl jím ovládán. Potřeboval to.
Xanxus ho pevně držel a tvrdě si ho bral, užíval si každičký pocit, který mu to dokonalé úzké tělo mohlo dát. Nechával tiché vrčivé steny, aby unikaly do jeho kůže. Chyběla mu jeho chuť, jeho vůně, chyběl mu celý, když byl pryč, nedokázal si vůbec představit, že by Setsuna doopravdy odešel.
Mladší si skousával ret, aby tak nahlas nesténal. Naprosto si užíval, co mu druhý nabízel.
Černovlasý muž se jednou dlaní přesunul k jeho vzrušení, aby se mu mohl věnovat ve stejném tempu, v jakém přirážel divoce do jeho těla. Stačilo mu jen pár dalších okamžiků a prudkých pohybů rozpálených těl, aby se udělal do jeho nitra.
Setsuna ho následoval jen okamžik potom. Přestože ho to docela vysílilo, zůstával v kleku.
Starší si ho k sobě přitáhl a políbil ho pod ouško, než z něj úplně vyšel a i s ním se přesunul do lehu. Přivřel oči a přitáhl si ho k sobě. Pohladil ho po boku a na chvíli zabořil tvář do jeho vlasů. Spokojeně nasál vůni bělovlasého.
Druhý se pousmál a dál v jeho náručí vydýchával, co zažili. Chvíli mlčel, než zašeptal: “Jsi šťastný?”
“Jsem...” Xanxus se rty otřel o jeho ouško a přivřel oči. “Jsi moje královna...” šeptl, “vždycky s tebou budu šťastný...”
Mladší se spokojeně uhnízdil v jeho náručí a propletl s jeho prsty své. “Miluji tě,” zašeptal a jeho hlas zněl už spokojeněji. Potřeboval ho mít u sebe - nikdy po ničem jiném netoužil, než být takhle v jeho náručí s obojkem na krku.
Tmavovlasý mafián se usmál a opřel si bradu o jeho rameno. “Já vím...” přejel dlaní, kterou se nedotýkal jeho po boku svého milence. “A ty víš, že já tebe taky...”

8 komentářů:

  1. V první části sem měla chuť to zavřít a jít brečet do polštáře... ještě že jsem to neudělala! :D
    Je to skvělý díl!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Doufám, že to příliš lidí nezavře, protože to by byla věčná škoda přijít o čtenáře z naší strany a z vaší přijít o zbytek příběhu. xD
      Oh, děkujeme. Já osobně moc scénu s Nariho rituálem nemám ráda, ale posunula příběh dobrým směrem, i když byla k Chikovi krutá... :)

      Vymazat
  2. Mori opravdu umí být drsný. Měl jsem trochu strach, ale jsem rád, že se to mezi nimi zase spravilo. Je to takové hezké :) A samozřejmě Setsuna s Xanxem... Z tohoto dílu člověk měl takový pocit věčnosti. Setsuna s Xanxem nejsou můj nejoblíbenější pár, ale i tady jsem byl rád, že Setsuna našel cestu zpět.
    Kroketa

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nevybavuji si, že by je čekala nějaká další vztahová komplikace, takže už to bude asi jen hezké. ;)
      No, Xan si měl pro Setsu dojít!

      Vymazat
  3. Ach Chiko ten nám dal , tak dlouho se chodí pro vodu až Chiko přestane myslet , jsem opravdu ráda že ho Setsuna načapal a napráskal samo že v tom dobrém smyslu , aby mohl být zachráněn , Setsuna si uvědomil že mít domov a místo kde patříš není taková samozřejmost jak to někdy vypadá . Díky za nádherné vymýtáni múzy a navráceni jednoho tuláka domů

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. xD Přesně tak! Setsu zachránil celou situaci - je takový hodný xD Ale nezasloužil si, že mu bylo ublíženo Xanxem, který nepřišel, i když Setsu sekal dobrotu pro vztah Chiky a Nariho.

      Vymazat
  4. Tak Chousakabe podlehl muze a nedodrzel slib, i kdyz Mori hned vedel ze nebude dodrzen... a jak to te mrse nandal (y)

    a nakonec Setsu dostal to co chtel :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je třeba si bránit svého Chiku, protože přijít o Chiku je věčná škoda!
      Setsu možná chtěl něco úplně jiného...

      Vymazat