Pokud kanibalismus hadů vede k vzniku draků? Je pak lidský cestou k nadčlověku?
Potřebuji nové tělo. A novou duši.
Probíhá oprašování starých spisů - velice sporně a rychlostí blížící se k nule - a nějakou dobu (v řádu stovek let) bude.

Jste tu poprvé a máte problémy se orientovat? Snad pomůžu zde.
Kdyby ještě někdo chtěl vyplnit dotazník pro mé drahé čtenáře - může zde.
Kdybyste měli zájem vyplnit dotazník k Nejen absinthové nejen víle - můžete zde.

Děkuji za vyjádřenou podporu komentujicím. ;)




sobota 24. ledna 2015

[střípek] Vychovatel

Anotace: To jediné, co mne napadlo k dárku ku 40ti členům na FB fan stránce. Zařazuji to pod střípek, protože se to tam svou náladou (a snad i stylem) asi nejlépe hodí. A zároveň to dávám pod fanfikce, protože to vychází ze světa, který máme v jedné naší spolupráci se Seiriel. Díky tomu, že to vychází z něčeho, co neznáte, nejsem si jistá, jak to na vás bude působit a jakou hloubku toho budete schopni vstřebat. I tak doufám, že se vám to bude líbit. Přeji příjemnou četbu.



Světle nachové nebe se rozprostíralo nad nekonečnými zahradami. Mezi nejrůznějším rostlinstvem se nacházel příjemně malý altán s kulatou střechou vystavěný z bílého mramoru. Stál v něm trůn, na něm seděl krásný muž s jemným úsměvem na rtech. Pán toho místa. Pozoroval s něhou a hrdostí, jak se hosté baví. Většina z nich seděla v trávě. Jedli, pili, konverzovali nebo si jen hráli s kvítím či dělali cokoliv jiného, co jim přinášelo příjemné požitky.
Jako by muž nechtěl narušit oslavu, nepozorovaně vstal, několika kroky se vzdálil od trůnu. Prsty se dotkl ramene růžovovlasého mladíka, a když se ten otočil, pohladil ho po tváři a podíval se do jeho očí. „Mé dítě, je čas…“ vyslovil jemným hlasem a nechal jej odejít.
Poté pokývl jeho společníkovi a jako by mluvil na druhé své dítě, pobídl ho: „Pojďme si sednout.“
Pán zahrad se usadil zpět na trůn. Složil si ruce na opěradla a ještě chvíli si užíval pohledu na své poddané, než se na kameny vykládané cestě objevila plamenně působící delegace. „Těší mne, že jste přišli.“ Byla to strohá zdvořilost, ale myšlena upřímně. Nebylo třeba nikoho z nově příchozích představovat. Nemohli se znát lépe.
Muž s rudými vlasy a tvrdým, trochu zamračeným výrazem se usadil na jemu připravený trůn s odfrknutím, zbytek jeho družiny si našel svá místa mimo altán.
Téměř stejný rituál se opakoval, když dorazila druhá delegace a přinesla sebou kapky deště. Muž s býlími vlasy v jejím čele se s nadšením rozhlédl a pohledem obsáhl snad vše, co viděl, než nakonec s trochu frustrovaným výrazem se usadil na svůj trůn. Jeho ruka se natáhla k občerstvení, ale cosi ho zarazilo, když spatřil rudovlasého, jak nehnutě sedí a se vztekem v očích čeká. Bělovlasý zaujal přesně tu samou pozici, než se obrátil na pána zahrad a jeho výraz se stal stejně tak pobaveným, jako měl on.
Poté zazněla tesklivá melodie a všichni zvážněli.
Tentokrát po cestě nekráčel průvod pánů s jejich družinami, ale dva statní dozorci vlekoucí bílou, překrásnou bytost s opeřenými křídly. Měla na sobě nuzný šat, na její světlé pleti se rýsovaly podlitiny a šrámy od mučení. Přesto v jejích modrých očích zůstával klid a smířenost daleko od odevzdanosti svému osudu.
Vězeň byl dovlečen před altán na místo, kam všichni viděli. Zanechán tam sražený na kolena. Díval se do země, mlčel a nehýbal se, až připomínal sochu.
Pán zahrad vstal a z jeho rtů se vytratil něžný úsměv. „Já – Asmondeus – společně se Satanem a Leviathanem jsme tě, Arghare, za tvou zradu odsoudili k popravě mečem.“ Mezitím se vrátil mladík s růžovými vlasy oděn do úboru válečníka. Postavil se vedle svého otce a pohled plný nečitelných emocí věnoval odsouzenému. „Chceš cokoliv říct, než bude vykonáno?“ zeptal se Asmondeus s nadějí, že anděl odvolá všechny své činy a opustí své přesvědčení.
„Ne.“
Muž tady jen kývl a vrátil se na svůj trůn. „Budiž vykonáno.“
Růžovovlasý přistoupil k andělovi, podíval se mu do tváře a zapřel špičku meče mezi jeho ramenem a krkem. Chytl jílec pevně oběma rukama, než zatlačil směrem dolů.

‚Vždyť…
Byl jsem to já, kdo jako první ti prozradil, že původní pětice démonů obývala království – to samé, kde nyní žijí andělé – před zrodem všech pekel, před vypuknutím válek. Kdo jiný než já, tvůj vychovatel, by o tom měl s tebou mluvit? Zasvěcoval jsem tě do tajů historie, co se odehrála dávno před tvým zrodem. Mluvil jsem upřímně, vždy jsem říkal jen pravdu nebo své vlastní názory. Protože tobě bych nedokázal lhát.
Nehledě na cokoliv – nehledě na mne samotného, považ! – od prvního našeho setkání jsem neshledal žádnou bytost tak unikátní a cennou, jakou jsi pro mne právě ty. Do Asmondeových zahrad jsem sestoupil až několik roků po tvém narození. I přede mnou zůstalo tajemstvím, jak jsi přišel na svět. Zda Asmondeus si našel družku nebo byl tvou matkou i otcem – s jeho schopnostmi může být vše pravdou.
Jak ti popsat mám, co jsem ucítil, když jsem tě poprvé uviděl? Jako by jedno dětské tělo mělo dvě podstaty. Všechny půvaby hříšníků pod Asmondeem a decentní kouzlo absolutní čistoty. Myslel jsem si, že ono kouzlo je dočasné, že s dospěním zmizí, že pouze tvá dětskost je nevinná. Ale s věkem si jen rostl do plnějších půvabů v obou svých podstatách.
Nebudu daleko od pravdy, když povím, že jsi vším. Mým veškerenstvem, Asmondeovým… a pokud by bylo dáno komukoliv jinému, aby se vyskytoval tak blízko tebe a dokázal vnímat půvaby v obou podstatách, byl bys vším i pro něj.
Vždy jsem obdivoval, jak jsi vyrovnaný a celistvý, i když pro mne tvořený dvěma podstatami. Hrával jsem si s tím nevinným dítětem a učil ho moudrosti, předával jsem tě eduktorům a pozoroval, jak se učíš přinášet slast a přijímat ji, viděl jsem tě vyrůstat mužným, nezkrotným a tvrdým, a přece také klidným, mírným, velmi elegantním a ženským.
Nikdy jsem ti nemohl říct, proč tě tolik miluji a obdivuji, protože bys ta slova bral za urážku. Ale nakonec ses dozvěděl, kým jsem. Co za přesvědčení jsem měl, a pro které jsem se obětoval. Nedovolím nikomu, aby pošpinil, že jsi pro mne byl nade vše.
Je těžké věřit slovům zrádce, ale tebe bych nikdy nezradil.
Jsi jako původní království. Jsi jako období, kdy ještě pětice prastarých démonů žila s pěticí stejně tak prastarých andělů. Předtím než je slova definující hřích rozdělila. Jsi jako ta doba, kdy každá vlastnost byla rovna jiné, nedělily se na cnosti a neřesti. Doba před definitivním Satanovým hněvem, který rozbouřil vzpouru, a z původních sobě si rovných deseti bytostí pět se nechalo svrhnout a přišlo o křídla, aby již nikdy se nemohli vrátit do království.
Nejsem proti tobě, ale jsem proti všem peklům, protože zrozen pod andělem mírnosti patřím do království. Do jednotného království, které nemělo být nikdy rozděleno válkou a začít se po duševní stránce bortit a křivit, protože důležité aspekty barevného citového světa sestoupily a vytvořily si fungující soustavu hříšných světů.
Věř mi jen, když říkám, že jsem mužem, co si stojí za svými myšlenkami a činy. Neboj se, nelituji. Jen nedokáži odejít s klidným srdcem, když vím, že ty nikdy nepochopíš, proč jsem zradil tvého otce.
Teď stojíš nade mnou a pohrdáš. Ale vždyť…
To já jsem formoval tvé vnímání světa. Ano, jsi synem Asmondeovým a jen díky němu tak plný lásky a něhy ke všemu živému a touhy se o to vše starat, hýčkat to a účastnit se zrodu té nádhery, kterou vše existující přináší. Ano, jako urozený a silný si prolomil předurčenost – stal ses Satanovým rytířem a tedy prvním Asmondeovcem, který se do válek zapojil v boji, nikoliv jako slastná útěcha pro vojáka. Ale že jsi politikem, že se držíš svého přesvědčení a svých vlastních názorů – to jsem ti přece dal já. Vychovatel.
Jsi veškerenstvem…
Uděláš, co musíš. Přijmeš zodpovědnost.
A já si s těžkým srdcem uvědomuji, že ačkoliv jsem celou dobu kráčel svou – pro démony zrádnou – cestou a na konci neuspěl, tak se celé mé bytí plní zároveň smutkem z nedosaženého cíle a radostí z tvého štěstí.
Dáváš všechno své obyčejnému člověku, ale jsi při tom tolik plný nadějí a tak rozněžnělý, že nemohu pochybovat o tvé volbě. Naplňuješ podstatu svého bytí – jsi zde, abys miloval a kvetl. Již není potřeba vychovatele, když hodláš žít ve svazku dospělých.
Snad jednou pochopíš a uzdraví to ránu, kterou jsem ti zasadil mou zradou. A pak zůstanu navždy s tebou v tvých vzpomínkách – tvůj vychovatel. Tebou ctěný, ačkoliv anděl.‘


Růžovovlasý syn Asmondea stál u nabalzamovaného těla anděla a pozoroval jeho tvář. Tak známou a milovanou… „Nikdo ho nemohl omilostnit za to, co udělal. Celou tu dobu špehoval a posílal informace království. A já zatím…“ Držel jej v náručí černovlasý člověk a neptal se, i když mu toho tolik bylo zodpovězeno. „Dávno bychom vyhráli válku, kdyby nebyl on.“ Růžovovlasému se zachvěl ret naléhavostí pocitů. „Království musí být zničeno… pro takové zrádce, jakým byl on.“

9 komentářů:

  1. Je pravda, že bez znalosti charakterů asi na začátku některé jemné detaily závisti nebo vzteku uniknou... Pro mě to ale byla hrozná sranda, třeba Lev na začátku... xDD
    Oh, měli mu utrhnout křídla! Mamoru tam není, nikomu by to nevadilo... ;)
    Ale pak to zvážnělo a už to nebyla taková sranda... :/ Huh, takové vážné to bylo... zajímalo by mě, kolik špehů ještě donedávna mezi sebou měli... xD
    Nicméně, úplně bych si to přečetla, když by to bylo dlouhé, co se tak dělo... (A chtěla bych se na tom podílet, jak Lev... xDD)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, myslím, že Huu má už teď dostatek speciálů a tohle by se stalo jedním z nich. Něco jako Huuu - špehovací-hledají speciál. xD Ale ono to vůbec není vtipné - hrozné, ona sedmice to vždycky zabije. Pořád jsem měla chuť tam dávat "Tak to teda ne."
      Amondeus. "Já, Satan a Leviathan jsme se dohodli"
      Satan: "Tak to teda ne, já se na ničem nedohodl!"
      Leviathan: "Já taky ne, já se taky na ničem nedohodl." XDDD

      Vymazat
    2. xDDDDD Sedmice je skvělá... Mělas to tam dát na odlehčení ;)
      Ale tak, Huu má spoustu nevtipných věcí...

      Vymazat
  2. To je smutné, ale do posledního odstavce jsem netušila o čem to je. :) Myslím že si to budu číst přes spaním

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Teď si nejsem jistá, zda je smutné, že jsi nevěděla o čem to je, nebo ta povídka xD Před spaním? Jsem z tvého komentáře trochu zmatená.

      Vymazat
    2. Né, celé je to smutné, takové prostě z toho dýchá ta atmosféra a nakonec když se to vysvětlí tak je to ještě smutnější. :)

      Vymazat
    3. Oh, tak... (Dnes jsem trochu - asi kvůli tlaku - mimo, tak si neber osobně, že jsem napoprvé tvůj komentář moc nepochopila.) Nemůžu být potěšena ničím víc, než když ve čtenáři vzbudím emoce. ;)

      Vymazat
  3. skoda ze puvodni pribeh nebudu nikdy cist :( vypada to zajimave :3 ale i tak dekuju za stripek... melo by byt oslavovani novych clenu casteji :D

    OdpovědětVymazat