Pokud kanibalismus hadů vede k vzniku draků? Je pak lidský cestou k nadčlověku?
Potřebuji nové tělo. A novou duši.
Probíhá oprašování starých spisů - velice sporně a rychlostí blížící se k nule - a nějakou dobu (v řádu stovek let) bude.

Jste tu poprvé a máte problémy se orientovat? Snad pomůžu zde.
Kdyby ještě někdo chtěl vyplnit dotazník pro mé drahé čtenáře - může zde.
Kdybyste měli zájem vyplnit dotazník k Nejen absinthové nejen víle - můžete zde.

Děkuji za vyjádřenou podporu komentujicím. ;)




sobota 6. června 2015

Nejen absinthová nejen víla - 10. část


Desátá část - jsme teď někde kolem sté stránky.
Sešlo se toho hned několik - Seiriel je na dovolené, já jsem musela dodělávat rysy a učila jsem se na zkoušku, tak jsem vydávání částečně i cíleně zazdila, ale že jsem byla pobídnuta nedočkavci, tak tentokrát máte kapitolu o něco delší, abych nahradila týdenní vynechání.
Spousta nových postav se objevila. A byla připsána i nová scéna k původnímu. ;)
Přeji příjemnou četbu. Děkuji komentujícím: Katce, Kroketě, JaMi a Vlarise. Jsem ráda, že se vám povídka stále líbí.


NEJEN ABSINTHOVÁ NEJEN VÍLA
Spolupráce se Seiriel

- 10. část -



Rudovlasý mladík stál před zábavním parkem. Byla to chvíle, co přišel ze Satanova panství, kde žil, do lidského svět. Rozhlédl se, stále se po něm někdo ohlížel, přestože se ptal ostatních Satanovců, co by si měl obléct, aby nejlépe zapadl. Věděl, že v uniformě Satanových hord by nejspíše razil, tak měl na sobě prý čistě lidské harémové kalhoty a volné tričko.
Ještě chvíli to trvalo, než přišel i Mamoru, na kterého Masrur na místě čekal. Zamával na svého kamaráda, aby na sebe upozornil, a věnoval mu přátelský úsměv. Částečně byl způsoben i tím, že i v relativně normálním oblečení svojí vysokou, vypracovanou postavou a nezvyklou barvou vlasů k sobě opravdu táhl pozornost. Pozdravil ho a napřáhl se k obětí, i když pekelník se ještě vytáhl a zmohutněl - od toho, co se poprvé potkali - a opravdu působil, že by ho klidně mohl rozmáčknout.
Druhý ho něžně objal, i když si ho možná přidržel o něco déle, než jako kdyby byli jen přátelé a přivoněl si k němu. Znali se skoro čtyři roky, a i když se vídali docela málo, byli přátelé. “Jsem rád, že sis udělal čas,” řekl upřímně rudovlasý a k jeho vzhledu to bylo nečekaně nejisté a opatrné.
Mamoru nad tím jen mávl rukou, “to je úplně v pohodě, já jsem rád, žes konečně přijel sem… a konečně na trochu delší dobu,” odpověděl mu na to. “Xanx mi dokonce na chvíli povolil úplné volno, abych se ti mohl věnovat,” mrkl na něj spiklenecky.
“To jsem si snad ani nezasloužil,” usmál se Masrur, “musím pak pánovu synu poděkovat,” dodal. Byla pravda, že on sám byl do Mamoru od prvního okamžiku, co ho uviděl, zaláskovaný a stále se to nezměnilo, i když se smířil s tím, že jsou přátelé. Spíše proto, aby se druhý necítil nepříjemně, si ho přestal prohlížet - kochat se tím pohledem - a rozhlédl se okolo sebe. “Jsem… vhodně oblečený?” zeptal se, protože si všiml, že opravdu vzbuzuje pozornost.
“Nejsi oblečený nevhodně,” reagoval na to druhý, “v podstatě máš docela normální oblečení…” pokýval hlavou. “Ale jsi takový velikán, vypadáš jako cizinec, ještě s vaší barvou vlasů…” dodal k tomu. “Ale nemusíš si toho všímat, jestli máš pocit, že vzbuzuješ pozornost a vadí ti to…”
Masrur kývl. “Všiml jsem si, že lidé jsou docela maličcí,” zazubil se, přišlo mu to rozkošné, i když ne všichni v “pekle” byli vysocí, u lidí se mu to zdálo trochu jiné - fascinovalo ho, jací byli křehcí. “Takže… co máme v plánu?” zeptal se pak - popravdě by mu k radosti stačilo si někam s Mamoru sednou, dívat se na něj a poslouchat jeho hlas.
“Nejdřív si zajdeme tady do parku, to se ti určitě bude líbit,” pobídl ho, aby se vydali k pokladně, “a až toho budeme mít dost, zajdeme si sednou za Tadashim do kavárny a nakonec půjdeme domů… a domluvíme se na zítra,” vypověděl.
Rudovlasý kývl a následoval Mamoru. Sice toho o lidském světě si nechal hodně vyprávět a párkrát v něm chvíli byl, ale spoustu toho neznal, tak mu nezbývalo nic jiného - a neměl s tím vůbec problém, až na to, že se díky tomu cítil trochu hloupý - než vše nechat na svém společníkovi. Rozhlížel se okolo a vstřebával všechno nové, aby se co nejdříve sžil s prostředím.
Tmavovlasý mladík se na něj otočil a zazubil se, potom koupil lístky a vtáhl ho do areálu parku. “Tak se tu porozhlédneme, aby ses mohl rozhodnout, na co jít první… i když bych se nedivil, kdybyste tam u vás měli mnohem děsivější atrakce,” snažil se nemluvit nikdy v lidském světě o takových věcech konkrétně, protože i když by to nikdo nebral vážně, budilo by to jen zbytečnou pozornost navíc.
“A co bys mi doporučil?” zeptal se Masrur a dál se zkoumavě rozhlížel. “Asi něco známějšího na začátek...” podrbal se ve vlasech rozpačitě. “Támhle se střílí, to bych měl zvládnout… o co tam jde?”
“Střílíš na terč a pokud se trefíš, dostaneš odměnu,” vysvětlil mu mladší. “Můžeme si dát soutěž,” zazubil se.
“Kdo si vystřelí lepší odměnu?” zeptal se starší, jestli to chápe dobře. “To zní dobře. Pojďme. A pak můžeme jít na něco ve vzduchu...”
“Budeme taky muset rozhodnout nejlepší odměnu,” prohodil tmavovlasý, když se se svým společníkem vydal ke stánku, kde se střílelo. “A někdy bývají na takovýchle místech pušky křivé… ale tady moc ne…”
“Křivé? K čemu?” zajímal se rudovlasý. Nerozuměl tomu, proč by někdo měl křivou pušku.
“To aby se nikomu moc nedařilo a oni nemuseli vydávat moc odměn,” odpověděl mu Mamoru popravdě. “Ale jak říkám… tady jsou většinou čestní…”
“Mamonovci jedni,” odfrkl si rudovlasý. “Ale s tím si na mne nepřijdou,” dodal potom s úsměvem. Kdyby chtěl, zvládl by pušku narovnat. “Asi to něco velkého chlupatého - takové ty… hračky - bude nejlepší odměna, je to vcelku hezké… jen - většinou chodí střílet děti?”
“Většinou někdo vystřeluje svoji vytouženou cenu pro někoho jako dárek,” vysvětlil jeho společník, proč vypadají ceny tak, jak vypadají. “Třeba rodiče dětem nebo zamilovaní těm, na které chtějí udělat dojem…”
“Oh,” okomentoval to Masrur jen a odklonil na okamžik pohled od Mamoru. “A která z těch věcí se ti nejvíce líbí?” zajímal se.
Mamoru si ho prohlédl. Uvědomoval si, že když byli mladší, byl do něj pekelník opravdu zakoukaný, i když nakonec mezi nimi nic nebylo. A i když to nejspíš nevymizelo, tmavovlasý věřil, že už to není tak silné, proto si nebyl úplně jistý, jestli by v té otázce měl něco vidět. “Mně ten velký plyšový tygr,” odpověděl, “a tobě?”
“Asi to nepojmenuju… to celé kulaté a baculaté… je tam podobných hodně, ale mně se líbí ten velký tvor, dalo by se tomu spát na břichu,” odpověděl mu. Tygra poznal, jiná zvířata docela taky, ale u té “roztomilé kreatury” si nevěděl vůbec rady s názvem.
“To je medvídek,” jeho kamarád se na něj usmál, “i když při jeho velikosti spíš medvědisko…” opravil se pak.
“Jo! Toho chci!” zazubil se starší. “Tomu se kluci zasmějou, až ho přinesu a řeknu, že to má představovat medvěda,” prohodil. “Mám spolužáka, co je právě tenhle typ dlaka, tomu ho ukážu...” vypadal tím opravdu nadšený. “Je trochu vyšší než já a takový rozvalitý, ale určitě by měl taky nosit takovou mašličku pod krkem!”
“Musí to být úplný obr,” reagoval na to Mamoru při představě medvědlaka. I když byla pravda, že mezi démony a podobnými vlastně Masrur až tak veliký nebyl. Ani Mamoru nebyl nijak malý, byl vysoký a jeho kamarád nebyl o tolik vyšší, ale vůbec se nezdál tak robustní.
“No, hlavně pořád machroval, že je medvěd,” pokývl Masrur a upřímně se tomu rozesmál. “Medvídek,” dostal ze sebe a chvíli mu trvalo, než to rozdýchal. Dokonce si musel pak utřít slzy z pobavení. “Tak asi jdem na to,” navrhl pak.
“Machroval?” nadhodil Mamoru jak moc nepochopil, čím přesně, přičemž ovšem i došel ke stánku se střílením a dal se do kupování střel.
“Ty bys neměl nos nahoře, kdybys byl medvěd?” prohodil Masrur. Sám si dával pozor, aby příliš nemluvil o věcech, jako bylo dlačství v lidském světě, ale odpovědět mu chtěl.
“Nevím…” jeho společník se na okamžik zamyslel, “to jsou snad medvědi ještě silnější, než vy?” podivil se.
“Nejsou silnější,” odpověděl mu starší, “ale umí se měnit,” dodal. “A zrovna medvědi jsou krásná zvířata,” poznamenal, co si myslel. Poté ovšem přijal od majitele střelnice zbraň, prohlédl si ji, aby zjistil, zda je na ní něco špatného, poté se zazubil. “Takže tygra?” otočil se na Mamoru s úsměvem. Poté si nechal vysvětlit, jak je možné ho vystřelit a samozřejmě, když se o to pokusil, získal ho.
“To zase jsou,” pokývl mu na odpověď k jejich rozhovoru o medvědech mladší, než počkal, až vystřelí. Zazubil se na něj a přátelsky ho poplácal po rameni, “učíte se snad vše na tom vašem lyceu,” oplatil mu zazubení, než i on si vzal zbraň, aby se mohl pokusit o medvěda, o kterého si řekl jeho společník. Ani on neminul.
“Tak, co dalšího?” zeptal se Masrur a prohlížel si ostatní ceny. “A nebudeme mít pak problém na ostatních atrakcí, když sebou potáhneme armádu medvídků?” napadlo ho, přičemž se vesele zazubil.
“Budeme si je muset někde nechat někomu na hlídání,” odpověděl pobaveně tmavovlasý. “Alespoň nebudou smutní a opuštění, když jich bude veliká skupina,” oplatil mu zazubení a zadíval se na ceny. “Teď třeba toho bílého psa? Vypadá takový huňatý.”
“Bílého psa…” chvíli hledal, než našel, co Mamoru myslel. “Dobře,” zamířil a vystřelil, skutečně mu nedělalo problém se strefit, přestože zbraň byla trochu upravená, aby se ne všichni dokázali trefit.
Když nechával Mamoru, aby tentokrát střílel on, všiml si, že se kousek od něj postavily dvě slečny. “Ahoj,” pozdravila ho jedna s úsměvem, přičemž si pohrávala se svými dlouhými hnědými vlasy, “vážně ti to jde...” začala.
Masrur si ji prohlédl. “No,” kývl jen.
Mladší vystřelil plyšáka, kterého rozhodl tentokrát jeho společník, a mírně se naklonil, aby také na slečny viděl. Pozvedl zvědavě jedno obočí a pousmál se tomu, i když nic neříkal, protože nejspíš ani jeden z nich tady nebyl proto, aby se seznamoval s děvčaty.
“Poslední střela,” prohodil Masrur, když se znovu dostal ke zbrani. “Kterého...” začal, ale to už se k nim přichomýtla jedna ze slečen - ta co na něj zprvu promluvila - jemně se dotkla jeho paže. “Támhleten veliký je rozkošný,” zašeptala. Masrur se otočil na Mamoru, co si ten o tom myslí.
Druhý z mladíků jen pokrčil rameny, “je pěkný,” potvrdil s pokývnutím hlavou. Poté si slečnu prohlédl, jestli jí jde jen o plyšáka, nebo - jak se dalo předpokládat - se snaží i o střelce.
Masrur kývl a plyšáka vystřelil, jak to pro něj nebyl žádný problém. “Ten růžový medvídek je už úplně zcestný, toho musíme mít,” zazubil se pak na Mamoru.
Ten na něj skoro rozverně mrkl, “tak ten bude moje poslední střela,” rozhodl.
Druhá z dívek, která přišla se svojí kamarádkou spíš jako doprovod a doteď se nijak neprojevila, chytila první za rameno, “myslím, že to fakt nemá cenu,” pošeptala jí a naznačila zataháním za její tričko, že by měli asi jít, “říkala jsem ti, že jsou jasní…”
Mamoru k nim pohlédl, protože i když si šeptali, slyšel ji, a jen se tomu pobaveně pousmál. Nebyli daleko od pravdy, přestože sem s Masrurem nepřišli jako pár.
Rudovlasý to také slyšel, ale docela ho zajímalo, proč dívky přišli, když by jim v tom mělo vadit, že jsou s Mamoru dobří přátelé. Jakmile druhý mladík vystřelil medvěda, majitel střelnice jim musel všechny jejich výhry - i když ne moc nadšeně - dát.
Nebojácná dívka se na Masrura sebevědomě usmála. “Můžu si teda vzít toho velkého, co jsi pro mě vystřelil?” zajímala se, přičemž si znovu hrála svůdně s vlasy.
“Pro tebe?” zeptal se trochu překvapeně Masrur. “Neměl jsem v plánu na tebe udělat dojem a nejsi mi drahá...” řekl klidně, pak se trochu bezradně podíval na Mamoru, aby mu vysvětlil, co ta lidská dívka chce.
Tmavovlasý mladík se nedokázal ubránit potlačovanému zasmání. Poté se na svého kamaráda přívětivě usmál, “vybrala si ho, tak nejspíš čekala, že jí ho dáš,” osvětlil rudovlasému. “Že by z toho mohlo něco být… něco víc,” pomohl mu.
Druhá z dívek - měla vlasy střižené na krátko a zdála se o dost skeptičtější, než její kamarádka - se zamračila a podívala se z jednoho na druhého, “tropíte si z nás žerty?” nejspíše reagovala na Masrurova slova.
Masrur si je všechny prohlédl. Už to pochopil, jen mu chování dívek přišlo zvláštní, většinou ani Asmondeovi démoni nebyli tak drzí, že by tak prvoplánově a zištně se snažili zapůsobit na Satanovce. Přiznal si, že by si nejspíše všiml jejich úmyslů dřív, kdyby neměl oči jen pro Mamoru, i tak ovšem se mu její chování nelíbilo. “Pokud ho nechceš ty,” pokrčil nakonec jen rameny - na poznámku druhé vůbec nereagoval, protože se mu nelíbil její tón: měla by se stydět za svou kamarádku a být pokorná.
“Myslím, že když budu hledat místo pro tygra, bude muset být takové, že by se na něj stejně vlezlo ještě několik dalších takových…” odpověděl mu Mamoru. “A jsou přece jen od tebe,” dodal, možná aby tím všechny poškádlil. “Ale vystřelils je ty, tak s nimi dělej, jak uznáš za vhodné.”
“Tak v tom případě je to jasné,” pokývl Masrur a pokrčil rameny. “Stejně já musím vzít všechny tři od tebe ukázat domů,” zazubil se pak, jak si prohlížel medvěda, “bylo by to nefér, kdyby sis ty donesl jen dva.” Ani se nesnažil slečnám omlouvat. “Kam půjdeme teď?”
“Řiťolízalové,” vyplázla na ně jazyk dlouhovlasá slečna a vydala se uraženě pryč. Její kamarádka nad tím vším jen zakroutila hlavou a vydala se za svojí kamarádkou.
Mamoru nad nimi mávl rukou a otočil se na svého kamaráda. “Někde bych si schoval tuhle malou zoo,” naznačil k hromadě plyšáků, “a pak bych to viděl na nějakou pořádnou dráhu,” zazubil se.
“Lidské dívky jsou zvláštní,” utrousil Masrur po chvíli, kdy už se postarali o plyšáky a uložili je do boxu na klíček, přičemž směřovali k nejmonstróznější z drah. Poté si Mamoru zkoumavě prohlédl. “Chodíš teď… s nějakou?” zajímal se. “S někým?”
Druhý se na něj zadíval, potom zakroutil hlavou. “Mám známost,” přiznal mu, “ale není to nic oficiálního…” dodal pak hned. “Seznámili jsme se nedávno a asi… tak úplně nejsem jeho typ…” pokrčil rameny.
“Nejsi trochu mladý na něco, čemu by se dalo říkat známost?” zeptal se rozverně Masrur, možná jak se snažil sám si to příliš nebrat. Počechral Mamoru ve vlasech a zazubil se na něj. “A on tvůj typ je?” zajímal se dál. “Jaký je?” A možná, aby nepůsobil tak tragicky, dodal: “Taky když jsem už venku ze školy bych se měl po někom podívat.”
Mladší na něm viděl, že to není úplně příjemné téma, ale bylo by zvláštní stáčet hned rozhovor jinam, když se ptal sám Masrur. “Já si vlastně nejsem jistý, jestli je můj typ,” přiznal potom. “Nikdy jsem ještě s nikým vlastně pořádně nebyl… ale líbí se mi… svým způsobem mi trochu připomíná typy, jako byl Tadashi zamlada…” dodal.
Rudovlasý o tom něco málo slyšel. Pokývl a pousmál se. “To u nás je trochu problém v tom, že málokterý muž od nás si přeje tak ohnivou ženu, jaké jsou u nás,” prohodil. “I sám pán zplodil potomka s ženou úplně odlišnou od našich žen.”
“Jako tvoje sestra?” nadhodil mladší. Nikdy se s ní nesetkal, ale slyšel o Masrurově sestře spousty věcí - většinou o její výbušnosti a síle. “Vaše ženy myslím tak úplně asi nezvládá nikdo…” dodal.
“Má sestra možná i všechny ostatní předčí,” zasmál se rudovlasý, ale bylo vidět, že to nemyslí vůbec zle a svou sestru má rád. “Také brzo bude dokončovat,” poznamenal pak, “chtěl bys s ní seznámit?” nadhodil a dloubl lehce druhého do ramene. “Pěkná určitě je a stejně jako tvůj bratr by tě určitě vedla pevnou rukou,” mrkl na něj. “Pevnější než já, když na to přijde… jednou vydržela s Rohroh držet páku asi deset vteřin, než začala prohrávat!”
“Oh!” mladší uznale pokýval hlavou, protože o generálovi Satanových hord, také už slyšel své a dokonce to i na vlastní oči viděl. “Tak to si nejsem jistý, jestli bych její pevnou ruku zvládl,” přiznal a sám se tomu zasmál. “Asi by se mi nelíbilo, kdybych měl být pravidelně polámaný,” zažertoval, “ale seznámit nás musíš, chci poznat tvého sourozence, ještě když vidím, jak ji máš rád,” dodal a myslel to upřímně.
Masrur se zazubil. “Ale jsi si vědom, že pokud se do tebe zakouká ona, tak už tě nikdo nezachrání?” nadhodil žertem. Nemyslel si, že by se to mohlo stát, protože jeho sestra věděla, co on cítí k Mamoru. “Ale nebudu přilévat do ohně takových pomluv, sice jsme trochu nemotorní občas, ale dokážeme se mazlit i s malými myškami a nic jim neuděláme,” utrousil pak trochu vážněji. “Vlastně jsme celkově takoví ne nebezpeční - nemůžeme vzplanou, neživíme se lidským masem...” mrkl na něj. “Jsme myslím díky tomu opravdu dobrá partie pro lidi.”
“No,” Mamoru pokýval hlavou, “jak tě tak poslouchám, začínám tomu i věřit,” usmál se na něj. “Popravdě z toho, co jsem o vás vše slyšel, jsem se vaší síly - hlavně zezačátku - dost bál… ale za to nakonec za vše určitě může Rohroh a jeho přesvědčování, že ‘budu tě při přetlačování šetřit’.”
“Rohroh je až na tuhle drobnost opravdu fajn chlap,” zasmál se Masrur a znovu počechral Mamoru ve vlasech. “Myslím, že spousta děcek u nás by se bála tebe, když jsi pravá ruka pánova syna,” mrkl na něj pak a vzal ho kolem ramen. “A to asi i víc o to, že na první pohled vůbec nevypadáš - pro našince - silně, čekali by nějakou zákeřnou speciální schopnost, která zůstává skryta,” pokračoval a bylo vidět, že nejméně z části to myslí jako žert.
“Umím používat zbraně,” zazubil se mladší v odpovědi, jaká by tak mohla být jeho nejzákeřnější schopnost. “A jinak bych je mohl třeba pokousat, když by mě podcenili a moc se přiblížili,” zasmál se. Došli ke vstupu na atrakci, kde zrovna zastavoval vůz na dráhu.

Sora se vyděšeně přitiskl k bělovlasému mladíkovi a křečovitě zaryl prsty do jeho lopatek, i když ani tím úplně nezamezil jejich třesu. Skryl tvář mezi jeho ramenem a krkem a očividně se ani trochu nestaral o to, s jakou se rozešli, nebo že oblečení mladšího bylo od krve “věci”, která na zrzka zaútočila, nebo že u toho byl ten podezřele slepý kněz.
Karasu se tomu jen pro sebe zasmál a odklonil svoji pozornost k omráčenému démonovi, do kterého rýpl holí. Byl dost velký, bude to otrava dostat ho na základnu.
Bělovlasý chlapec se docela divil, že je druhý tolik na vývrat z jednoho démona - nevěděl, jaké je to být obětí. “Říkal jsem, ať tudy nechodíš,” zasyčel na něj - zlobil se, i přesto jej pohladil po zádech. Nedokázal si představit, co by světu udělal, kdyby se zrzavému trojčeti něco stalo.
“Já vím...” šeptl druhý do látky obvazu na krku druhého a pevně zavřel oči. S odeznívajícím šokem začínal více vnímat ostrou bolest ze šrámů na nohách a zádech, jak se po něm to něco sápalo, a vlastní únavu. “Omlouvám se...” dodal tiše. Byla pravda, že se rozhodl vzít to zkratkou částečně i na truc, protože si nemyslel, že mu doopravdy půjde o život, když ho neposlechne, a cítil se ublížený, protože se s Hiyoru nesetkal od toho, co opustil jeho byt a vypadalo to, že se to už nezmění.
Mladší z hlídačů se podíval na svého společníka. “Vezmeme ho k nám ošetřit,” rozhodl o zrzkovi. Nespokojeně se zamračil, i když na druhou stranu mohl být rád, že chytili démona.
Zrzek stál v místnosti, o které se dověděl, že by to měla být ošetřovna, i když na něj to místo působilo spíš jako mix pitevny, veteriny a něčeho, kde se dělají pokusy na lidech, a nejistě se rozhlížel okolo sebe.
Hiyoru vešel dovnitř a netvářil se zrovna mile. Přišel k polici a vytáhl desinfekci. “Potřebuješ i něco proti bolesti?” zeptal se pak, protože ho napadlo, že druhý asi nemá posunutý práh bolesti jako on.
Sora lehce pokývl hlavou, “asi jo...” šeptl. Většina ran už po bělovlasého první pomoci nijak moc nekrvácela, i když k těm širším se mu přilepily zbytky oblečení a látka, kterou mladší použil jako obvazy. Navíc celkově nepředpokládal, že ošetření světlovlasého bude příjemné. Na nohách měl i škrábance, které sám by se rozhodl zašít.
Mladší si podal vše potřebné. Dal mu nějaké prášky a vodu, aby je zapil. “Tohle se vůbec nemuselo stát,” poznamenal, když si ho prohlížel. “Tak jdeme na to,” povzbudil spíše sebe. “Svlékni se.”
Druhý si ho prohlédl, pak jen kývl a dal se do toho. Nebylo to moc příjemné a chvílemi sykal bolestí, když si kusy látky odlepoval od ran a znovu tak některé otevíral. Ovšem po chvíli se k němu znovu otočil, přičemž na sobě už měl jen lehce potrhané spodní prádlo a tričko. Chodidly se třel o vlastní nohy - po kterých znovu stékala krev - protože podlaha místnosti byla na bytí bosky dost chladná. Pohled skláněl k zemi, necítil se dvakrát reprezentativně.
“Je mi to líto,” utrousil Hiyoru se zamračenou tváří, když si ho tak prohlížel a přešel k němu. Namočil vatičku do desinfekce, aby nejprve vyčistil ty nejhorší škrábance, než je začne šít. “Pokud je ti zima od podlahy, tak si vylez nahoru,” pobídl ho.
Druhý si prohlédl postel - ani ho moc nezaráželo, že ta je tu jen jedna, zatímco “operační” stoly tři. Nakonec se vytáhl do kleku na ní, protože stání na ledové zemi opravdu dvakrát příjemné nebylo. “Omlouvám se...” šeptl znovu, “nečekal jsem, že... opravdu se něco takového stane...” přiznal potom a provinile se na bělovlasého zadíval.
“Říkal jsem to,” řekl na to jen Hiyoru a položil mu ruku na bok, jak se sklonil k ráně, která vypadala, že ji bude třeba ošetřit nejdříve. Začal ji opatrně čistit. “Některé bude potřeba zašít,” utrousil - tak čtyři nebo pět šrámů se bez toho neobešlo.
“Vím...” zrzek jen lehce pokývl hlavou. “Aspoň... jste ho nakonec chytli...” prohodil.
Bělovlasý si prohlížel spící zrzavé trojče a tvářil se ustaraně. Ošetřil ho, jak nejlépe uměl, ale nejspíše s tím měl jít jako člověk do nemocnice. I když to nevypadalo, že by ho napadl zdivočelý pes.
Sora se zavrtěl, jak ho začalo probouzet nepohodlí, přestože spal na boku, kde bylo šrámů nejméně, a po chvíli ospale otevřel oči. Více se zachumlal do pokrývky a okamžik mu trvalo, uvědomit si, kde je, a co se vlastně stalo. Zahleděl se na druhého, ovšem dřív, než stihl něco říct, mu hlasitě zakručelo v břiše.
“Máš hlad?” zeptal se Hiyoru a pousmál se, pokud měl hlad, tak to s ním nebylo tak špatné. Vstal, aby mu mohl sáhnout na čelo. Docela jej vyděsilo, když mu omdlel, ale asi toho na něj bylo jen moc. “Dám ti něco na sebe a můžeme jít do jídelny, pokud se na to cítíš, jinak ti něco donesu... ale stejně bych tě měl co nejdříve vzít domů.” Přešel k vlastní skříni a vytáhl tílko a košili, co příliš nenosil. Poté se otočil k Karasuově skříni, protože sám měl jen kožené kalhoty a ty by nebyly příjemné na jeho zranění.
“Trochu...” přiznal druhý a vytáhl se opatrně do sedu, i když to moc příjemné také nebylo. Popravdě se mu vůbec nechtělo hýbat a nejraději by se zachumlal zpátky do postele bělovlasého a zůstal tam několik dní. “Ale... moc se necítím na pobíhání vám tu...”
“Tak já pro něco dojdu... a seženu kalhoty,” kývl Hiyoru a vydal se pryč z pokoje.
“Počej...” šeptl zrzek a automaticky k němu natáhl ruku, “pořád ještě jsem ti nepoděkoval...” hlesl a sklopil pohled.
“Nemusíš děkovat, tohle hlídači dělají,” řekl mu na to, ale pousmál se.
Druhý mu úsměv opatrně oplatil. “I tak...” šeptl. “Jsem rád, žes přišel...” Vrátil se do lehu, když světlovlasý zmizel za dveřmi, a unaveně se zahleděl na strop. Trochu se zamračil, když si konečně všiml fotek, které měl mladík nad postelí, a musel se znovu vytáhnout do sedu, když se dal do jejich zkoumání. Po tom, co se mu stalo, ho to neděsilo ani zdaleka tolik, jak by nejspíš mělo. Navíc, druhý se ke svému sledování už dřív přiznal. I když to byl zvláštní a ne moc příjemný pocit sledovat stěnu pokrytou vlastními fotografiemi. Ani si nepamatoval dost často, co na některých vlastně dělal a kdy to bylo. Ty, které byly pořízené uvnitř jeho bytu, byly nejdivnější. Povzdechl si a raději se celý zabalil do pokrývky.
Vykoukl, když slyšel dveře, ovšem schoval se zpět, když zjistil, že příchozí je bělovlasý kněz. Chvíli bylo ticho rušené jen druhým mužem, který šramotil v šuplících u svého stolu.
“Jsi na všech fotkách?” ozval se nakonec Karasu. “Hiyoru o nich nemluví rád a z takových věcí já opravdu moc nevidím...”
“Hmm...” zamručel jen zrzek souhlasně zpod pokrývky.
“Zvláštní pocit, co...?” pokračoval kněz. Posadil se ke stolu a bylo slyšet, jak s něčím klepe o desku. “Takový stalker hlídač...” pokývl si. “Navíc s tvou reakcí na toho démona... je to zvláštní, že se ho pořád ještě nebojíš...” bylo to docela těžké, číst v auře trojčat.
“Kdyby mi něco chtěl udělat, už by dávno mohl...” prohodil zrzek jen.
Chvíli to trvalo, než se bělovlasý vrátil. Nesl tác s jídlem a přes ruku měl přehozené kalhoty. “Taky bys mohl nosit kalhoty,” poznamenal ke Karasu a zamračil se. Od blondýna z druhé dvojice si nerad něco půjčoval, ani se s ním moc nebavil. Položil jídlo na noční stolek a trochu skepticky se podíval na fotky, protože si byl jistý, že pokud si starší sám nevšiml fotek, jeho spolubydlící ho upozornil.
“Netřeba...” muž u stolu jen mávl rukou nad poznámkou svého spolubydlícího.
Sora se vyhrabal z pokrývek. “Děkuju...” prohodil, posadil se a natáhl se pro jídlo. Jemně se na příchozího usmál.
Hiyoru se znovu posadil na židli a sledoval muže ve své posteli.
Sora mu pohled opětoval. “Pojď sem...” šeptl a dlaní poplácal místo na posteli. “Takhle si připadám vážně docela jako zvířátko...” prohodil a vyvolal tím tichý smích u Karasu.
“Jak tragické, že domácí zvířátka tu nemáme dovolené...” prohodil pobaveně.
Bělovlasý mladík se podíval ze svého spolubydlícího na hosta a zpět, ale nakonec si přesedl na okraj postele. “Neříkal jsi, že budeš u toho démona, Karasu?” zeptal se pak staršího, protože ho znervózňoval.
“Hmm...” nejstarší z nich lehce pokývl hlavou. “Chystám se na něj...” pousmál se.
Sora se bokem opřel o bělovlasého mladíka a tváří se otřel o jeho rameno. Byl si docela jistý, že kdyby démon zaútočil na někoho jiného, ten chudák by se z toho tak dobře jako zrzek asi nedostal. Alespoň podle toho, co slyšel o jejich způsobu chytání démonů. “Děkuju...” zopakoval šeptem a pokračoval v hodně pozdní večeři.
Mladší přivřel oči a povzdechl. "Až se najíš, tak tě vezmu k tobě," řekl mu, když Karasu odešel z pokoje a opřel si lokty o stehna.
"Nebudu spát tady?" druhý se na chvíli zarazil a vzhlédl k mladšímu. "Nechce se mi nikam už..." prohodil a zavrtěl se, aby se k němu více přitulil.
Hiyoru se zamyslel. "Je tu jen jedna postel..." Podíval se naproti na Karasuovu, ale nápad, že by dospal s ním, se mu nelíbil. "Můžu si jít lehnout na ošetřovnu."
"Bojíš se se mnou být v jedné posteli?" zrzek se na něj podíval, než se natáhl pro třetí bagetu ze čtyř.
Popravdě ho ani nenapadlo, že by byla možnost spát s ním v jedné posteli. "Ne," zakroutil hlavou, "myslel jsem, že po tom, co se ti stalo, budeš chtít být sám."
Sora přivřel oči. "Nechci..." šeptl. Volnou rukou našel tu jeho a opatrně s druhým propletl prsty. Už si nepřipadal tak unavený a ospalý a na to, aby ležel někde sám a ve tmě a přemýšlel o tom, co se mu stalo a jaké to mohlo mít následky, kdyby ho Hiyoru zachránit nestihl, se ještě necítil.
"Dobře," kývl nakonec mladší, "tak budeme spát tady oba..." souhlasil nakonec.
Zrzek se na mladšího usmál a něžně ho líbl na tvář, než se o něj znovu vděčně opřel. "Děkuju..." šeptl, "nechci být teď... sám..." dodal.
Hiyoru se chvíli odhodlával, než ho opatrně vzal kolem ramen a přitáhl si ho k sobě blíž. "Nemusíš se bát nebo tak něco... tohle je to nejbezpečnější místo, pokud nejsi démon zabiják," pousmál se.
Druhý se tomu také lehce usmál a zbytek jídla odložil na tác na nočním stolku, pak se stulil do jeho náruče a spokojeně se rty otřel o bledou kůži jeho klíčních kostí, odhalenou pro tílko, které měl mladší na sobě.
...
Bělovlasý mladík se díval na postel svého spolubydlícího, která byla prázdná, protože Karasu nespíš ještě stále vyslíchal démona. Byl to zvláštní pocit mít za sebou Soru, který se na něj tiskl.
Zrzek se rty lehce dotýkal jeho zátylku a klidně oddechoval ze spaní. Jednou paží pevně objímal Hiyoru okolo pasu, přičemž dlaní se mu podařilo dostat pod látku jeho tílka na holé bříško. Sem tam jí zabloudil až k lemu spodního prádla. Volnou dlaní ho stále držel za tu jeho a měl s ní propletené prsty.
Mladší přesunul Sorovu ruku, co už znovu sjížděla k jeho spodnímu prádlu výš a přivřel oči. Byl si jistý, že s takovou se vůbec nevyspí. Ale byl rád, že druhý spokojeně spal, i když by měl právo být vystresovaný z toho, co večer zažil.
Sora pootevřel oči, jak ho probral sen, který si už nepamatoval, přestože po sobě nechal podivný pocit. Silněji si druhého přitáhl, jak chtěl vnímat jeho přítomnost co nejvíce u sebe, a políbil ho na krk. Tiše šeptl jeho jméno, než se znovu vpil do jeho kůže a cíleně se vydal prsty pod látku jeho spodního prádla.
Hiyoru ještě více ztuhl, ale jen na okamžik, než mu chytil ruku, aby mu zabránil v postupu.
Starší přejel rty po jeho krku až k oušku, "Hiyoru..." zopakoval, "nelíbí se ti to... se mnou?" vzal jeho lalůček mezi rty a vsál ho do úst, aby si s ním zuby pohrál.
Mladší se celý zachvěl. Nevěděl, jak na to reagovat. Celkově netušil, co tím druhý chce vyvolat a proč vlastně. Otočil se opatrně na něj a podíval se do jeho očí. "Tohle... bychom neměli," šeptl a zamračil se.
Sora naklonil hlavu na stranu, jednou dlaní putoval na tvář bělovlasého, druhou znovu našel jeho ruku, aby propletl jejich prsty po tom, co je mladší rozpojil, a otočil se na něj. "Proč?" zeptal se a více se k němu posunul, aby se rty mohl dotknout těch jeho.
"Protože... tohle..." snažil se nějak popsat své myšlenky, ale nešlo mu to. Nikdy si nemyslel, že se s ním bude bavit, už vůbec ne tolik a že nakonec budou v jedné posteli, kde od něj druhý bude vyžadovat něco takového. Byl tím nejkrásnějším a nejdokonalejším, ale Hiyoru si prostě nedokázal představit, že by to mezi nimi mohlo dopadnout jinak, než že ho bude z dálky sledovat. "Já nevím, prostě jsem... nepředpokládal, že to takhle bude... a nejsem připravený..."
Zrzek se lehce stáhl, ovšem dál tiskl jeho dlaň ve své a druhou spočíval na jeho tváři. Palcem něžně hladil světlovlasého spodní čelist. Pousmál se. "Bude to alespoň poprvé?" neodpustil si a ukradl si na jeho rtech další polibek.
Světlovlasý se na chvíli odmlčel, jak se ujišťoval, že ho správně pochopil. Pak jen kývl a přetočil se na záda, aby se mu nemusel dívat do očí.
Sora se usmál a znovu se k němu přitulil. Spokojeně ho políbil za krk. "Tak já budu počítat s tím, že si ho pro mě budeš šetřit..." zavrněl.  


Lišák naposledy hravě kousl mourovatého kocoura do ucha, než se dostal z dosahu jeho tlapek a odběhl na futon. Proměnil se zpět do své lidské podoby, kdy měl jen ouška a ocasy, a zachumlal se spokojeně do pokrývky. Pak pobídl Krakena, aby šel za ním.
Velký kocour se za ním nenuceně vydal, a když došel na místo, natáhl přední nohy a nahrbil hřbet, jak se protahoval. Zamával ocasem, poté se položil na břicho a také změnil svou podobu. Místo kočky tam byl mladý chlapec s tmavými vlasy, v nichž zářily šedivé proužky a trčela černá ouška. Oči měl nádherně smaragdové.
Hnědovlasý se přetočil na bok a spokojeně přivřel oči. Naposledy si s někým takhle hrával jako štěně, ještě než se odstěhoval z vesnice. Byla to zábava se k takovým věcem vracet, i když už na to možná byl trochu starý. “Neplánuješ mu to přiznat...?” zeptal se druhého a natáhl se pro pramen dlouhých tmavých vlasů.
Kocour zakroutil hlavou a zamával ocasem. “Nebo bych měl?” Přivřel oči a opřel se o lokty. “Třeba by mne pak přestal živit, a já bych musel něco dělat... a to se mi nechce. Nebo by mne vyhnal a nechal si jen tu přihlouplou zrzku.”
“Nemusíš mu to říkat, ještě by ses mu zalíbil...” Mori zatahal za pramen, který měl v prstech a našpulil rty. “Je to s ní tak hrozné? Je to Dateho kotě, ne?”
“Jenže znáš to - každý se rozplývá nad kotětem,” odpověděl mu na to kocour a nakrčil čelo. “Kdybys Chiku viděl, jak se na ni tváří... a jak do ní šťouchá prstem a vyluzuje při tom zvuky, jako kdyby se pomátl na rozumu. A drbe ji na břichu! Pere se s ní. Div, že s ní nespává.” Pohodil hlavou rozrušeně. “Jako kdyby si vůbec neuvědomoval, že to já jsem jeho kočka!”
Druhý se tomu musel usmát, “určitě si s ním tolik nechceš hrát jako ona...” dloubl ho do ramene, pak trochu nadzvedl pokrývku, i když to moc nešlo, když kocour na polovině ležel, “pojď za mnou se potulit...” pobídl ho s jemným úsměvem.
“Dloubání,” prohodil a povzdechl si, než si zalezl pod pokrývku. “Ani od něj do sebe nenechám píchat prstem - to je to, proč si nehrajeme. Fakt se chová dost často jako úplný idiot!” Zakroutil hlavou. “Ale kartáčovat umí,” dodal posléze vesele a vyvalil se na záda.
Lišák do něj ještě párkrát provokativně dloubl prstem, “nesmíš to brát tak vážně,” zazubil se, “ještě nejsi tak starý, aby sis s ním nemohl hrát...” prohodil a přitulil se k němu přičemž si neodpustil ho kousnout lehce do ramene. “Potom by ho určitě Oliheň tolik nebavila...”
“Jsem šlechtic,” ohradil se kocour, “a já se nemusím přece doprošovat pozornosti, to on má být rád, že mu milostivě dovolím mne pomazlit,” vysvětlil. “A vůbec - co ty se lísáš? Byl jsi s ním celou noc... až ráno u čaje se mi věnoval. Musíš být vymazlený.”
“Mazlím tě...” hnědovlasý na chvíli spokojeně zavřel oči a zívl. Nebyl unavený a od jeho vstávání to ani nebylo moc času, ale to polehávání bylo příjemně uspávací. “Pokud mi to milostivě dovolíš...” rád se s ním škádlil.
“Neutahuj si ze mě!” nevážně zavrčel a vycenil zuby. Přesto druhého od sebe neodstrkoval. “A vůbec, kde je? Neříkal mi, že přijde tak pozdě. Nebojíš se, že tě podvádí?” Znovu nakrčil čelo. “Proč tebe?! Ale mně... občas ho z okna vidívám pokukovat na ulici po kočkách. Měl bych jít zkontrolovat z okna ulici jestli nejde.” Na utvrzení svých slov si olízl hřbet ruky.
“Vyčmuchal bych to, kdyby mě podváděl...” Motonari se zazubil a pohodlněji se usídlil, přičemž se nepřestával ke druhému spokojeně tulit. “Určitě se stavuje pro něco dobrého k jídlu...” prohodil. “Bojíš se, že si přivede někoho dalšího?” nadhodil.
“To by si zkusil!” Znovu pohodil hlavou. “Tu zrzku mu toleruji, ale nikoho dalšího už nebudu,” aby to zdůraznil, zavrčel. “Vůbec si mne necení, jak by měl,” povzdechl si pak a nakrčil čelo. “Už dlouho mi nekoupil žádnou hračku.” Odmlčel se. “Kdybych si s ním mohl promluvit, já bych mu tak vynadal!”
Lišák se tiše zasmál, “to mu musíš vytmavit...” pokývl. “Nějak mu naznačit, že je potřeba nakoupit ty super balónky...”
“A něco blyštivého,” souhlasil kocour a také se zvláštním vrnivým způsobem začal smát, ovšem zůstávalo tajemství, čemu vlastně. “Můžeš mu to říct ty, že mi chybí hračky... a něco na zub! Co se neopijí a nemá špatné svědomí, nosí mi toho málo. Neví, jak uctít šlechtice.”
V tom se otevřely dveře. “Neviděls...?” Chousokabe na okamžik strnul.
“Ah...” hnědovlasý vzhlédl ke dveřím, jak se otočil za zvukem jejich otevírání, vůbec si nevybavoval, že by slyšel druhého vstoupit do bytu. Zarazil ho výraz ve tváři druhého, a pohledem putoval ke kocourovi vedle sebe, když mu došlo, co ho způsobilo.
Kocour se změnil zpět do své kočičí podoby a schoval se celý pod pokrývku, pod níž se plížil pryč.
Chousokabe zatřásl hlavou a zabouchl za sebou dveře, už se nemusel ptát, kde je Kraken. Zamířil do kuchyně vybalit jídlo z tašek a cestou vypustil zrzavé kotě z Dateho pokoje. Potřeboval chvíli, aby rozdýchal, co právě viděl. Nebyl si jistý, jak si to vysvětlit.
Lišák vstal a zabalil se do pokrývky, aby po bytě nepobíhal nahý, než bělovlasého příchozího následoval. “Chiko...” nakoukl opatrně do kuchyně, protože z reakce mladšího si moc nebyl jistý, jak se chovat.
”Co si o tom mám myslet?” zeptal se muž po chvíli mlčení bezradně. Zrzavé kotě se motalo kolem jeho nohou a s vrněním se o ně otíralo, jak čekalo, že dostane něco dobrého na jídlo a  bylo rádo, že již není samo zavřené v pokoji.
“No...” druhý přešel k němu, “nevím... co bych ti k tomu měl říct... kdyžs na to tak přišel... Kraken nechtěl, abych ti to říkal.” Jednou rukou si držel deku, aby mu nespadla, druhou se natáhl, aby mohl svého milence něžně pohladit po tváři.
Chousokabe zamyšleně kývl. “A vy dva...?”
“Povídáme si, tulíme se a tak... nic spolu nemáme, protože já jsem tvůj milenec a Kraken je tvůj kocour...” přitulil se k němu. “Cítí se málo mazlený...” prohodil, možná aby situaci trošku odlehčil. “Mám ho přivést?”
Bělovlasý znovu kývl, potom se ovšem zarazil. “Ještě, aby ho tak viděl Date,” šeptl se zakroucením hlavou. “Půjdu za ním já... do pokoje...” Podíval se na kočku u svých nohou a rozhodl se jí dát její kotěcí pamlsek, než půjde za Krakenem. “Doufám, že ona je normální kočka,” poznamenal.
Trochu toho na něj bylo moc. Už od zjištění existence démonů a jiných podobných se dozvídal spoustu věcí, s nimiž se někdy hůř smiřovalo, i když byly třeba ve své podstatě milé.
Vydal se do pokoje, čekal, že ho Mori bude následovat. Koucour stál u dveří ve své kočičí podobě a čekal na něj, až přijde. Chousokabe ho obešel a sedl si na houpací síť. “Tak se předveď,” pobídl kocoura a zůstal na něm pohledem.
Kraken se nejdříve ohlédl na Moriho, zda skutečně má, než se proměnil v chlapce s kočičíma ušima a svým huňatým ocasem. Nehty měl delší, než bylo u chlapců zvykem a nabroušené do špičata. Stál před svým pánem nahý, jedině vlasy spadající k pasu mu zakrývaly hruď. Sklonil pohled a smiřoval se s tím, že bude vyhozen.
Chousokabe k němu přešel a přehodil přes jeho ramena svou košili, aby tam nestál úplně nahý, poté mu zvedl bradu prsty a zadíval se do jeho smaragdových očí. Byl opravdu krásný. “Děsí mne to,” šeptl, “spoustu věcí jsme spolu zažili.”
Kraken poznal, že ho nechce pán vyhodit, tak se mazlivě otřel o jeho ruku a objal ho. “Ještě zažijeme,” zavrněl. “Čuchám, že jsi jí dal jídlo, taky bych si dal,” poznamenal potom.
Lišák se tomu usmál, sám moc nevěřil tomu, že by bělovlasý mladík kocoura vyhodil na ulici, ani po tom, co se o něm dověděl. “Si hrozný...” prohodil pobaveně ke Krakenovi.
“Něco tu cinká!” nastražil kocour uši a podíval se na Chousokabeho. Zamával ocasem. “Ukaž, co to je?” položil dlaň na jeho rameno, jako kdyby po něm šmátral packou. Bělovlasý vytáhl z kapsy kalhot chlupatou myš s rolničkou. “Ta je úžasná,” kocour mu ji ukradl a přesunul se k Morimu. “Vidíš to, no teda!” chlubil se. Chousokabe se neudržel a začal se tomu smát.
Hnědovlasý ho počechral v dlouhých vlasech, potom se prsty přesunul tak, aby ho mohl podrbat pod bradou. “Vidíš, i hračky nové ses dočkal...” pousmál se a podíval se na bělovlasého, který vypadal, že se baví, i když Motonari si nemyslel, že by tak rychle vstřebal všechen šok z nového zjištění. “Taky bych si mimochodem dal něco dobrého...” prohodil.
“Koupil jsem kuřecí prsa,” podotkl Chousokabe. “Předpokládám, že s vařením se obtěžovat nemusím, co?”
“Vůbec ne...” Motonari se zazubil a olízl si rty, “kam si pro ně mám dojít?” zajímal se potom, “do lednice?”
Chousokabe pokývl a zůstal se dívat na Krakena. Uvědomil si, že jeho kocour vůbec nevypadal pirátsky. “A ty?”
“Najím se s lišákem,” odpověděl a pohodil s hračkou, úplně mu zajiskřilo v očích, když myš chytl. “Ale mohl bys mi nasypat i granule, až dostanu později hlad.”
Lišák našpulil rty, “dostals hračku... ještě nevíme, jestli je toho kuřete dost pro oba...” prohodil, než se otočil ven z pokoje. “Už tak mě deprimuje, o kolik si větší, než já...”
Kocour si klekl před Chousokabeho a hodil na něj jeden z pohledů, kterým se nedalo odolat. “Ale já musím dostat maso,” pronesl. V jeho obličeji se zračila až zbožná láska a oddanost, vždy takové pohledy házel, pokud se jednalo o maso.
Bělovlasý ho pohladil po hlavě, ale raději se podíval jinam, připadal si perverzně. “A jaktože jsi větší než liška?”
“Jsem dobře živený - zdravou a chutnou stravou,” olízl se.
Motonari se po chvíli vrátil s plastovou vaničkou, ve které bylo maso. “Ani se neopovažuj škemrat na kolenou, když vypadáš, jak vypadáš...” prohodil dotčeně ke kocourovi, “není to fér...” zamračil se a zakousl do kousku masa, který svíral mezi prsty.
Chousokabe se rozhodl, že se do toho nebude plést a jen se posadil na houpací síť.
“Nejsem tlustý,” zamračil se Kraken a po všech čtyřech přelezl za Morim. “Máš mi dát.” Ohlédl se na bělovlasého. “Taky nemůžu jíst pořád granule.”
Hnědovlasý dožvýkal. “Kdybys aspoň byl pořádně tlustý...” zamračil se, “stejně si myslím, že na domácího kocoura toho sníš moc...” zabručel a utrhl půlku masa, které svíral v zubech, aby mu ho nabídl.
Kocour po něm chňapl a pousmál se. “Jím podle tabulek,” hájil se pak. Chousokabe si připadal divně, když se tady tak kochal pohledem na dva chlapce se zvířecími oušky a ocasy, jak se krmí sirovým masem a vůbec jej nenapadalo, co k tomu říct.
“Měli bychom ti koupit něco na sebe,” poznamenal pak - ta skoro nahota byla na tom všem asi nejhorší. “Huh.”
“Nepočítejte s tím, že ti tu teď začne Kraken žít v téhle podobě...” lišák nespokojeně svraštil čelo a další kousek si vložil do úst, i když ho původně plánoval dát kocourovi.
“Já nevím, co Kraken zamýšlí,” hájil se bezradně Chousokabe a podíval se na svého přítele, “jen si myslím, že by se měl obléct. Ty taky.”
Kocour se vrnivě zasmál. “Jsem raději kočka,” připomenul a zamával ocasem. “Takhle se ti nemůžu vyvalovat na klíně a nemůžeš mne kartáčovat,” usmál se na bělovlasého, pak si ukradl kousek masa a vzdálil se s ním od Moriho. “Ale je asi zbytečné se tvářit, že se měnit neumím - ovšem neboj se, všechny tajemství jsou u mne v bezpečí.” Mrkl na něj a opřel se hlavou o jeho koleno, když se pustil do masa.
“Hmf...” Mori pohodil hlavou a přesunul se sám na futon, aby si tam v klidu dojedl oběd. “Ještě se začnete na mě domlouvat...” věnoval jim hraně dotčený pohled, “vůbec se mi to nelíbí...” zamával ocasy a pustil pokrývku, aby měl obě ruce volné a mohl se plně věnovat masu. Nevypadal, že by si něco dělal z Chousokabeho poznámky o oblékání, když mu látka spadla z ramen.
“Máš, cos chtěl, já jsem raději kočka, to ty sis chtěl povídat,” vyplázl na něj jazyk kocour a jakmile dojedl, položil si obě dlaně na koleno bělovlasého, aby se o něm mohl lépe opíral. Nastavil mu hlavu na hlazení.
Hnědovlasý ještě chvíli jedl, než kousek masa, který mu zbyl, přikryl obalem a schoval pod polštář, jako by se bál, že mu bude sebrán. Potom se přesunul ke dvojici a kousl Krakena do ramene.
Chousokabe si povzdychl. “Nevadí mi, když se okusujete a lísáte ve vašich zvířecích podobách, ale tohle je perverzní, už fakt jako...” Celkově si připadal divně, když mu u nohou klečel někdo, kdo - i když si to bělovlasý nechtěl připouštět - byl tolik přitažlivý jako Kraken.
Kocour zavrněl a změnil se zpátky v kočku, hned ovšem vyskočil na Chousokabeho klín a vyvalil se tam, aby ho drbal na břichu.
Motonari k němu vzhlédl a zazubil se, “líbí se ti to?” nadhodil a věnoval mu podivný úsměv, než se vrátil ke svému pelíšku. Vzal si dlouhý rolák, aby se do něj oblékl, pak vyhrabal schované maso a i s ním se vrátil ke svému milenci. Usídlil se u jeho nohou podobně, jako tam před chvílí byl Kraken.
“Co?” podíval se na něj Chousokabe podezřívavě a začal drbat kocoura na břichu, když si to tolik přál a dotíral na něj.
“Když se okusujeme a lísáme...” lišák se znovu spokojeně zakousl do masa. Chápal, v čem to mladšímu přijde perverzní, i když pro něj to bylo do určité míry přirozené, jedno v jaké podobě.
Bělovlasý si ho chvíli prohlížel, přičemž cítil, že i Krakena na jeho klíně chce znát odpověď. “Je to perverzní... a myslím, že je to na mne moc,” řekl nakonec a protřel si jednou rukou oči. “Nechci vás urazit, omezovat... ale berte to tak, jsem jen člověk. A lidi se neokusují, nelísají a neběhají kolem sebe polonazí... z jiných než... důvodů...” zapletl se do toho. “Prostě... je to perverzní.”
Lišák se tomu zasmál. “Budeme hodní...” otřel se tváří o jeho ruku a lepe se usídlil. Utrhl kousek masa a nabídl ho i kocourovi. “Jaké tajné věci jsi mu vykládal, kdyžs ještě nevěděl, že to není jen kocour?” nadhodil pak.
Chousokabe pozoroval, jak kocour ukořistil maso a připadal si konečně jako v jiné dny. “Myslím, že hlavně v opilosti jsem mu toho řekl habaděj. Možná bych se i před ním měl trochu stydět.” Kocour dožvýkal a opřel se předními ťapami o hruď bělovlasého, aby se mohl čumákem opřít o jeho bradu, jakoby mu říkal, že se není za co stydět.
“To určitě bylo zajímavé...” hnědovlasý našpulil rty, jak přemýšlel, “ale nevím, jestli bych si to chtěl poslechnout...”
“Nechtěl,” zhodnotil to Chousokabe a opatrně ze sebe kocoura sundal, aby mohl vstát. “Jdu se osprchovat, když mi tu nelítají dvě nahatá zvířátka,” oznámil. “Cestou nasypu granule,” řekl kocourovi. “Kdybys neměl Nari dost, jsou tam ještě smetanové mlsky,” vzpomněl si a zvedl košili, kterou přes sebe předtím měl kocour. Začínal mít pocit, že má více zvířat, než je zdravé.
Lišák se po něm otočil, “nevezmeš mě s sebou?”
Bělovlasý se na něj usmál. “Tak pojď,” pokývl a natáhl k němu ruku, aby mu pomohl vstát ze země, i když to bylo perverzně hezké, když tam tak poloklečel jen v roláku.


Tadashi nachystal objednávku pro Satana a postavil ji před svého přítele. “Mohl bys?” zeptal se. “Ten stůl tam v rohu, před rudovlasého...” Ani nečekal, co na to druhý řekne a otočil se, aby mohl připravit další objednávky, nahrnulo se jich na jednou hned několik a on tu byl sám.
“Hned jsem tu...” prohodil Papouch ke svým dvěma kamarádům, se kterými se u baru bavil, než vstal, aby se mohl vydat, kam byl poslán.
Chousokabe se ohlédl, kam to nese - ten muž mu od pohledu nebyl sympatický. Chvíli ho pozoroval, protože mu někoho připomínal, ale nevěděl koho. Poté se otočil raději na Dateho, který se opíral o jeho rameno a míchal kávu v šálku před sebou ozdobnou lžičkou. “Mám tě vzít domů?” Mladší jen zakroutil hlavou.
Blonďák mezitím donesl pití k rudovlasému a postavil ho před něj.
“Tebe tady moc často nevídám...” prohodil ten a zkoumavě si ho prohlédl. Odvodil si, že to nejspíš byl jeden z bratrů jeho snachy.
“No...” Haku jen pokrčil rameny, protože si moc nebyl jistý, co na to odpovědět a co od červenovlasého čekat. “Vy si něco dáte?” otočil se k jeho společníkovi.
Mladík s růžovo-fialovým mikádem vydechl cigaretový kouř a zakroutil hlavou. “Možná za chvíli,” usmál se na něj a přivřel oči, přičemž jej chvíli upřeně sledoval, než si položil dlaň decentně na rameno svého společníka a naklonil se k němu. “Vypadá jako Setsu...” utrousil se zaujetím.
Papouch si je prohlédl a zarazil se, i když původně už chtěl odcházet, když se muž zmínil o jednom z jeho bratrů.
“Jop, myslím, že jsou do rodiny...” Satan se lehce pousmál a natáhl se k jedné z volných židlí, aby ji postrčil směrem k světlovlasému. “Nechceš si tu s námi na chvíli sednout?” usmál se na něj.
“Neměl bych nic proti,” fialovovlasý se znovu podíval na Kohaku.
“No...” Papouch se otočil k baru, aby viděl na svého milence, jestli ještě nepotřebuje pomoct. Věřil, že Chousokabe a docela dost společensky unavený Date se bez něj chvíli obejdou. I tak na nabídnutou židli pohlédl s nedůvěrou. “Znáte se s mým bratrem?” zeptal se opatrně, když se nakonec posadil.
“Nevíš vůbec, kdo jsem?” rudovlasý se k němu přisunul.
Tadashi se mezitím vydal vyřídit objednávky a placení.
“No... možná...” Haku se na chvíli zarazil a prohlížel si muže, “možná někdo od Xanxe?” nadhodil a popravdě v duchu opravdu doufal, aby to nebyl Satan, i když nikdo jiný od Xanxe, kdo by to být mohl, ho nenapadal. Někoho takového nechtěl nějakou hloupostí, která by se mu mohla podařit, rozčílit.
“Jsem jeho táta...” muž se zazubil a sám se ohlédl po černovlasém, “dáš si s náma něco?”
Fialovovlasý mladík poslouchal zaujatě jejich rozhovor. “Málokdy se podaří přírodě něco takhle hezkého, jako je Setsu a tady - jak se jmenuješ?” Natáhl k němu ladně ruku. “Já jsem Asmondeus, ztělesnění touhy a vášně,” představil se s jemným úsměvem.
“Haku...” mladší si s ním potřásl rukou a lehce pokývl, i když to představení ho trochu zaskočilo. Moc si nebyl jistý, jak se okolo těch dvou chovat. “Asi bych si neměl nic dávat...” prohodil pak a otočil se znovu na druhého.
“Asmondeus má pravdu, přece nás nechceš o tu krásu hned ochudit...” rudovlasý si přihl z alkoholu, který mu světlovlasý donesl.
“Byli bychom smutní,” dodal fialovovlasý. “Zůstaň tu aspoň, než se dostaví múza,” nabídl mu a přehodil si nohu přes nohu.
“Bývají tu i múzy?” zajímal se překvapeně blonďák dřív, než se stihl zadržet.
Satan věnoval druhému z démonů nepěkný pohled, když odpoutával pozornost jeho objektu zájmu.
“Počkej a dozvíš se,” mrkl na něj Asmondeus.
Kolem jejich stolu se mihl Date, který kráčel docela těžkým krokem na záchodky a něčemu se smál. Chousokabe ho sledoval, přičemž upíjel z vlastní kávy. Na okamžik se jeho pohled střetl s tím fialovovlasého a vyvolalo to v něm záchvěv vzrušení.
Než na to stihl Papouch odpovědět, do kavárny vešli dva vysocí světlovlasí muži. Měli na sobě téměř identické vypasované bílé kabáty s vysokými, širokými límci zakrývajícími spodní polovinu tváře, sahající skoro k zemi, pod nimiž byly vidět jen bílé kalhoty, hnědé vysoké boty na jehlovém podpatku. Jeden měl kratší stříbrné vlasy, druhý čistě bílé, sahající téměř pod zadek. Oběma delší ofina padala do očí.
Ten se stříbrnými vlasy se zarazil a chvíli si prohlížel podnik, než si svlékl kabát a pověsil ho na věšák. Pod ním měl řasenou bílou košili a vestu stejné barvy s béžovým vzorem. Za hnědým opaskem byl přichycený kožený krotitelský bič. Vydal se k jednomu ze stolů. Druhý ohrnul ret, ale nakonec udělal to samé.
Tadashi si povzdechl, když se kolem nich vracel k baru a pousmál se na Chousokabeho, který tam zůstal sám, poté se trochu starostlivě podíval k Satanovi, co dělá jeho příteli a jestli by ho již měl jít zachránit. Ovšem musel zůstat, dokud si příchozí neobjednají - chápal jejich důležitost.
Stříbrnovlasý si nespokojeně odtáhl židli a posadil se - nebyl zvyklý dělat si takové věci jako věšet oblečení a chystat sezení sám. S očekáváním se zadíval na Tadashiho.
Majitel kavárny vzal dvě menu a vydal se k jejich stolu, mezitím se usadil i druhý nově příchozí. Tadashi u nich zůstal stát, aby počkal na jejich objednávku. Prohlížel si je, protože chtěl vědět, kdo to je - nedokázal si je nikam zařadit.
Stříbrnovlasý si od něj nabídku vzal a pomalu se dal do jejího prohlížení.
Papouch se donutil přestat dvojici fascinovaně zkoumat. “Předpokládám, že to ještě nejsou vaše můzy...” prohodil k fialovovlasému.
“Vůbec ne,” zakroutil hlavou Asmondeus, “to jsou... andělé, no fuj!” Zatvářil se znechuceně. “To jsem nevěděl, že tu Tadashimu chodí odporná lůza.”
Haku pozvedl jedno obočí a ještě chvíli je zkoumal, působili ještě zvláštněji než většina normálních návštěvníků kavárny.
Rudovlasý muž si povzdechl a přihnul si, “taky si to mohlo sednout někde dál...” se znechucením se na dvojici podíval, “ještě od toho něco chytneme...”
Stříbrnovlasý se po něm jen letmo ohlédl, než se vrátil k menu.
Tadashi je všechny pozoroval a pomalu si začínal vybavovat, že je už někdy viděl. Ovšem více ho zaujal Papouch, který se tvářil skutečně zoufale, když se dostal do andělsko-démonského sporu. Ovšem když byl Satan rozrušený, Tadashi se neodvažoval si svého milence odtáhnout - musel to ještě chvíli vydržet.
Chousokabe vstal a vydal se na záchodky za Datem,  protože mu připadalo, že je tam nějak moc dlouho.
“Dones mi capuccino a kokosový řez,” rozkázal muž s dlouhými světlými vlasy v bílém a prohlédl si Tadashiho. Na člověka byl úcházející, i když se mu nelíbil výraz s jakým přijal jeho rozkazy. Černovlasý se raději smířil s jeho chováním - podle toho, co slyšel o andělech, bylo lepší je neprovokovat.
Asmondeus zavrčel. “Je to drzé na našeho hostitele,” poznamenal nespokojeně, “přitom Tadashimu to dnes tak sluší, má v sobě tolik z mého šarmu.”
Stříbrnovlasý k nim znovu na okamžik pohlédl. “Možná by bylo lepší, kdyby neměl...” prohodil a otočil stránku. “Borůvkový dort a latté...” vzhlédl potom k černovlasému a podal mu nabídku. Nebyl to příliš jeho typ, ale špatný také nebyl.
Fialovovlasý pohodil hlavou a zvedl bradu, aby mu dal jasně najevo, jak jím opovrhuje. Ovšem nechtěl Tadashiho zatahovat do jejich sporů, protože ho měl skutečně rád.
Majitel kavárny kývl a vydal se vše nachystat.
Nejprve se ze záchodků vynořil Date a za ním hned Chousokabe. Kontroloval jeho nepříliš jistý krok a snažil se, aby něco nevyvedl. Ovšem když zavíral dveře od záchodů, jeho hnědovlasý kamarád se dostal z jeho dosahu a něž jej stačil dojít, už se zakymácel a podařilo se mu v poslední chvíli zachytit stolu, který byl nejblíž. Ovšem částečně skončil v klíně krátkovlasého anděla. “Ups,” dostal ze sebe a začal se hihňat, “boom...papa papa.”
Stříbrnovlasý si ho s lehkým opovržením prohlédl a trochu se odsunul, ovšem něco v jeho tváři mu zabránilo, aby od sebe mladíka znechuceně odstrčil a stejně znechuceně hned odešel.
Papouch mlčky sledoval celou scénu a trochu se bál, jestli se jeho tmavovlasému kamarádovi něco nestane. Pochopil od chvíle, co andělé přišli, že není sranda si s nimi něco začínat.
Chousokabe Dateho zvedl za pásek kalhot. “Omlouváme se,” řekl raději za hnědovlasého, protože věděl, že ten by se nikdy neomluvil a hlavně ne v tomhle stavu. Lepl mladíka po hlavě a čekal, jak přijmou jeho omluvu.
Asmondeus si oba chlapce prohlížel.
Stříbrnovlasý se symbolicky oprášil a prohlédl si tmavovlasého. Koutkem oka pohlédl ke stolu s démony a v duchu si povzdechl. Nechtělo se mu si s nimi nic začínat a viděl na nich, že jako supi čekají na záminku začít si rvačku. Pohodil hlavou, “přejdeme to, pokud už se to nebude opakovat...”
Chousokabe kývl a chtěl si Dateho odtáhnout, ale Asmondeus jej jemně chytl za ruku. “Sedněte si za námi, chlapci,” usmál se na něj svůdně a podíval se na Satana, zda mu to nebude vadit.
Masamune rozhodl za oba, když si přitáhl křesílko a posadil se, asi věděl, že ho bělovlasý pirát se rozhodl odtáhnout domů. “Drak,” představil se stolu a usmál se. “Tohle je pirát, a tady... je pirátův Papouch,” zazubil se.
Tadashi se mezitím vracel již s objednávkou.
Stříbrnovlasý s lehkým úšklebkem pohlédl na hnědovlasého. “Nevím, jestli drak...” prohodil a přitáhl si k sobě latté, aby se mohl napít.
Blonďák si prohlédl zkoumavě Chousokabeho, jestli Dateho raději vážně nechce odvést, i jemu se tím docela zužovali možnosti úniku, ve který tak doufal.
Majitel kavárny vzdal myšlenku, že by si Papoucha odtáhl, když si nakonec ke stolu přisedl i Chousokabe. Dal před druhého anděla jeho objednávku a přesunul se za démony, přičemž položil jednu ruku na rameno Kohaku, aby naznačil, že si ho nárokuje, raději se ještě sklonil a políbil ho do světlých vlasů - “Tenhle není na prodej,” pronesl žertovně a dlouze se zadíval na Asmondea, poté se otočil na Chousokabeho s Datem: “Donesu vám sem, co jste si nechali na vašem původním místě.”
Blonďák svého milence pohladil po ruce a vzhlédl k němu, aby mu věnoval úsměv, i když ne tak široký, jako obvykle býval. “Já bych si dal ještě jednou a něco dobrého k jídlu k tomu možná...” prohodil.
“Vždyť kupovat si ho nikdo nechce...” rudovlasý na Tadashiho mrkl, potom se na světlovlasého muže významně zadíval.
Majitel kavárny se pousmál. “Dobře, nechám na něm, zda podlehne vašim svodům,” kývl na Satana, poté si prohlédl Asmondea. “Pirát je zadaný a tohle je ucho, kdybys náhodou neměl stejné záměry jako tvůj bratr.” Ještě jednou líbl Papoucha. “Donesu ti bagetu, abych si jídlem zajistil tvou věrnost,” zasmál se a znovu se otočil na Satana: “Je vtipné, jak moc u všech tří bratrů prochází láska žaludkem.”
“No, proto pořád nerozumím tomu, proč ještě nemám ani jednoho...” Satan jednou rukou nespokojeně zamával ve vzduchu, než si je složil na hrudi. “Třeba Setsu...”
Chousokabe si ho prohlédl. “Jo, Setsu ten je...” souhlasil. Tadashi se jen pousmál - i když to byl trochu zoufalý úsměv, že zrovna tito dva si sedli spolu. Raději se vydal pro objednávku a modlil se, aby se nerozhodli něco mu v kavárně zase rozbít.
Date byl zaujatý Asmondeem. “Ho-hou, všichni teď Xanxusovi závidíme... ale Tadashimu také,” usmál se démon smilstva na Papoucha, “ovšem jsem zvyklý, že se vaří spíše pro mne, než že bych já vařil. Umím jiné věci.” Olízl si rty.
“Možná by vás nebylo tolik, kdybyste mysleli i na něco jiného...” prohodil Satan a pohodlněji se opřel do křesílka. Natáhl se pro sklenici, aby se mohl napít a nespokojeně si ji prohlédl, když ji vracel na stůl prázdnou. “Ale je pravda, že Xanx si Setsu vůbec nezaslouží...” prohodil.
Dveře kavárny se znovu otevřeli, když do podniku věděl vysoký mladík se zelenými vlasy až ke kolenům. Velikýma tyrkysovýma očima se rozhlédl a sladce se usmál na Asmondea, když ho uviděl, pak se k němu vydal.
“Nějak moc vás tu je...” prohodil, když si sedal na stůl vedle fialovovlasého démona. Štíhlé nohy v uplých pruhovaných kalhotách si hodil jednu přes druhou a povytáhl si chlupatý dlouhý svetr, aby padal jen z jednoho jeho ramene.
Chousokabe na okamžik ustrnul, pak sklonil pohled jinam, úplně zapomněl, co chtěl poznamenat k Xanxusovi.
“Museli jsme se nějak zabavit, když jsi tu nebyl,” zazubil se na něj Asmondeus. “Tohle je Setsunův bratr, tady je roztomile opilý drak a méně opilý, přece sexy pirát,” představil je. “Všichni zde, tohle je neposedný Naoharu.”
Zelenovlasý jim věnoval široký úsměv a prohlédl si je, přičemž pohledem se zarazil u bělovlasého mladíka. “Jsou tady pěkné sochy...” prohodil a přivřel oči. Sesul se ze stolu, aby se mohl přesunout na jeho klín. “Nic nepiješ?” zarazil se a podíval se na něj, když si všiml, že před pirátem není nic, z čeho by mohl upít.
Bělovlasý byl trochu zaražený z toho, že si tak mladík vybral jeho klín. Ale zahřálo ho hodnocení jeho práce. Pousmál se na něj. Tadashi mezitím donesl, co měl. “Ještě jednou?” zeptal se Satana, když bral jeho prázdnou skleničku.
“I dvakrát...” rudovlasý lehce pokývl. “Je to jen můj pocit, nebo jsem naposled měl na klíně Naoharu já...?” zvedl oči v sloup. “Múzy jsou příšerné...”
Zelenovlasý se natáhl pro sklenici, která byla postavena před Motochiku. “Kdy jsi naposledy stvořil něco nového?” podíval se pak na Satana a našpulil svůdně rty.
Satan v odpověď jen zvedl oči v sloup.
Tadashi se podíval na múzu a skousl si ret - nebylo dobré, že se začala točit kolem Chousokabeho, když ten již měl Moriho. Věděl, že každý umělec jim lehko podléhá.
Naoharu se napil a znovu se otočil na bělovlasého. Dlouhými prsty přejel po jeho krku a spokojeně se bokem opřel o jeho hruď. “Zajímavou společnost tu máte...” prohodil, když mu pohlédl přes rameno na dvojici andělů. Rty se přitom přiblížil k jeho oušku, takže musel Chousokabe cítit jeho dech na své kůži.
Stříbrnovlasý anděl se ušklíbl při pohledu na něj. “Kdybych věděl, že budu tak blízko něčemu tak nečistému a oplzlému, vůbec bych se neobtěžoval dnes přicházet...” pohlédl na svého společníka.
“Ani já,” souhlasil druhý anděl, poté se podíval na Tadashiho. “Přesto... není to vina tohoto místa, ani majitele. Jen démonové tu čpí...” Popravdě mu opravdu chutnalo, co si objednal - v nebi rozhodně takto dobře nevařili a už vůbec nepekli, nebeské jídlo bylo asketické a nejedlé.
Bělovlasý pirát moc nebyl schopný vnímat nic jiného, než chlapce na svém klínu - byl to úplně jiný pocit, než když měl na klíně kohokoliv jiného: neshodovalo se to s láskami na jednu noc, ani s Morim.
Druhý kývl a napil se, než si znovu přitáhl kousek dortu, aby mohl pokračovat v jeho jedení. Ty chutě a obyčejné lidi, ke kterým se tak dostával, si docela užíval. Také se na zem nedostával - doteď - tak často, jak by chtěl.
Zelenovlasý se nad Chousokabeho výrazem pousmál. “Něco nového?” otočil se potom na fialovovlasého muže, ovšem svraštil čelo a než mu Asmondeus mohl odpovědět, naklonil se k Datemu, který seděl hned vedle Chousokabeho. “Tady chlapec už taky trošku něčím čpí...” otočil se na dva anděly a zamračil se.
Asmondeus přivřel oči a také se naklonil nad Dateho. Vzal jeho ruku a otočil ji tak, aby se mohl podívat na jeho zápěstí, kde byl vypálený stejný znak, jako měl krátkovlasý anděl pod pravým okem. “Pche,” položil palec hned vedle toho a vypálil tam svou značku. “Zahrajeme si o něj, Kogetsu?” podíval se na anděla. Ne, že by hnědovlasého chtěl, ale vadilo mu nechat ho tak snadno nebešťanovi. “Jako za starých časů.”
Date se zamračil, nedocházelo mu vůbec, co se děje, ale nebyl tolik ve stavu, aby se nad tím skutečně podivoval.
Sříbrnovlasý přivřel oči a zadíval se na něj, na chvíli byly rysy v jeho tváři mnohem víc, jako rysy šelmy, než mladého muže. Zavrčel a odsunul se bojovně od stolu. “Víš, že nemůžeš vyhrát, když ti o jeho duši nejde...” ušklíbl se.
Blonďák si také docela nechápavě prohlédl osazenstvo obou stolů. Měl pocit, že je jediný dost při smyslech, aby si uvědomoval, že nechápe, co se děje, a docela se o svého kamaráda bál.
“Ale aby jsi měl na něj nárok ty, nesměl by to být takový hříšník,” pousmál se sebevědomě Asmondeus a vytáhl látkový pytlík, v němž měl ploché kosti. Vysypal si je do dlaně, na jedné straně byl vždy znak, druhá byla prázdná.
Chousokabe se zamračil. “Myslím, že Drak nechce být ani jednoho z vás,” poznamenal nebojácně.
Zelenovlasý se pousmál, “když vyhraje Asmondeus, tak ti ho vrátí...” prohodil pobaveně.
Stříbrnovlasý anděl také vytáhl svůj pytlík s kůstkami, “musí ti být jasné, že takové věci vůbec nejsou rozhodující s tím, jak na tom lidstvo teď je...” vstal.
“Věřím, že ho Kogetsu převychová,” promluvil druhý anděl, i když si moc nebyl jistý, jestli za to ten mladík stojí.
Asmondeus se křivě usmál. “Nechť hra o duši započne!” Rozhodil kůstky na stůl - šest ze sedmi bylo znakem nahoru.
Anděl přivřel oči a stejně jako démon rozhodil své kůstky. I jeho kůstek se znakem bylo na stole šest. Potřikrát se to opakovalo, pokaždé byla nakonec remíza.
Dlouhovlasý anděl pohodil hlavou. “Je na čase uplatnit právo prvního.”
“Tak to teda ne!” rudovlasý démon udeřil do stolu jednou ze tří prázdných lahví, které stály u nohy stolu, a zamračil se. “Vy si toho kluka odnášet nebudete...” přivřel oči a rozčileně se zadíval na dvojici andělů. Z místa na stole, kde se opíral volnou dlaní, začal stoupat dým a dřevo okolo jeho prstů zčernalo.
Tadashi přispěchal za nimi a skousl si ret. “Prosím,” šepl a podíval se na Asmondea, chápal, protože s ním byl spřízněn.
Ten nakonec pokývl. “Nechme mu ho, bratře,” řekl démon smilstva a přitáhl si k sobě Dateho, aby mu smazal svou značku. “Kdyby měli andělé trochu cti, také by se chlapce vzdali.”
Kogetsu pozvedl jedno obočí a znovu nespokojeně zavrčel. Uvědomoval si moc dobře, o co tomu proradnému démonovi šlo. Stejně moc, jako si uvědomoval, na kolik se poníží před těmi zvířaty, pokud si toho smrtelníka nechá. Přitáhl si chlapce po fialovovlasém, aby ho také zbavil své značky. Podivně se pousmál při pohledu do jeho tváře, nebyla to jeho poslední šance.
Vytáhl peníze, aby je mohl položit na stůl k prázdným talířkům a sklenicím. “Haruko, myslím, že dnes už toho bylo dost...” otočil se na svého společníka.
Tadashi se s nimi uctivě rozloučil, když odcházeli, ale byl rád, že odešli. “Děkuji,” podíval se na Asmondea a pousmál se. Poté počechral Dateho ve vlasech, “ty jsi ale potížista, hrozné s tebou... zasloužil bys naplácat.” Otočil se na Chousokabeho. “Měl bys ho vzít raději už domů.” Až pak si vzal peníze, co nechali andělé na stole a začal sklízet.

___
Nové postavy:
Masrur (Magi)
zroj: http://www.zerochan.net/1449972


"Kraken" (i když je trochu jiný)
zdroj: http://www.zerochan.net/138640
Naoharu (původně Ukyo, Amnesia)
zdroj: http://www.zerochan.net/572562
Fuyumine Kogetsu (původně Ichimaru Gin, Bleach)
zdroj: http://www.zerochan.net/798456
Mou Haruka (původně Undertaker, Kuroshitsuji)
zdroj: http://www.zerochan.net/905455 

8 komentářů:

  1. Oooo.... jsem si jistá, že teď už chci domů jak lišáka, tak Krakena.*_*

    OdpovědětVymazat
  2. tak to bylo skvělé , mám pocit že jsem místy přestávala dýchat obzvlášť když je jednalo o drakuv osud , Chika to má taky doma veselé Kraken se nám pěkně vybarvil a ke všemu to není nikdo obyčejný ale šlechtic mňau , chudáček Sora i když ne tak docela chudáček docela z toho vymáčkl co se dalo a Masrur je sympaťák doufám že nezůstane sám Tadashi je skvělý umí se za své přátele postavit a Haku možná bude mít z taťky satana noční můru strašně moc děkuji za nádherný díl je to skvělé a tolik se toho událo

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. S Drakem to bude ještě složité...
      Sora vždycky vymáčkne, co se dá ze situace. xD Jídlo a sex... xD

      Vymazat
  3. Masrur s Mamoru jsou fajn, vtipná byla ta scéna se slečnami :D A Hiyori si to šetří,jo? Tak to jsem zvědavý, jestli našetří :DD A samozřejmě, andělé jsou opět ti špatní :)
    Kroketa

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak... celkově působíme, že povídka je na straně sedmice démonů... ale objeví se i dobří andělé... aspoň z části dobří. ;)

      Vymazat
  4. Haha, i kraken je v "tymu" to jsem necekala x) tesim se co budou dal delat :-P. Chudak nejmladsi z trojcat, ublizi mu a pak jeste neni utesen :-D. A to v tom baru? Taky nejak nechapu :-D pridavam se ke klukům...

    Vlarisa

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, Drak se dostal do průšvihu... a nedopadne to s ním no... xD

      Vymazat