Pokud kanibalismus hadů vede k vzniku draků? Je pak lidský cestou k nadčlověku?
Potřebuji nové tělo. A novou duši.
Probíhá oprašování starých spisů - velice sporně a rychlostí blížící se k nule - a nějakou dobu (v řádu stovek let) bude.

Jste tu poprvé a máte problémy se orientovat? Snad pomůžu zde.
Kdyby ještě někdo chtěl vyplnit dotazník pro mé drahé čtenáře - může zde.
Kdybyste měli zájem vyplnit dotazník k Nejen absinthové nejen víle - můžete zde.

Děkuji za vyjádřenou podporu komentujicím. ;)




čtvrtek 29. září 2016

Těžkopádní pro lidské - 11. kapitola

Tak trochu se připozdívá, ale je čtvrtek!
Nakonec dnes znovu bez vhodného obrázku, protože trošku nestíhám. Byla jsem večer na procházce a běhat - je to dosti zábavné, dobře to čistí hlavu a přináší nějakou tu inspiraci, hlavně když za tmy zabloudím xD - a tak zveřejňuji až teď, příště se to pokusím sem dát předem, ať někdo má šanci to skutečně číst už ve čtvrtek.
Jsme trochu těžkopádní, tahle kapitola, jak je psaná po odmlce a nepravidelném vydávání, je taková nabíhací, znovu se dostávající do tématu a nálady... příští už bude lepší. (A já třeba zase začnu mít aspoň trochu ráda Jurije, nějak se nám s Jefimem přestal líbit. xD)
Přeji příjemnou četbu. A jsem ráda, že nejméně dva čtenáře stále příběh zajímá. ;)


TĚŽKOPÁDNÍ PRO LIDSKÉ

"Na člověku je nejsmutnější, že má krásné myšlenky, ale není schopen se jich držet. Pak jsou všechny ideologie dobré, ale zůstávají pouhou utopií, protože to charakter člověka je špatný, lidstvo samo o sobě je špatné."


 [11. kapitola]


Když Gromov společně s Kljujevem došli domů, všechno se zdálo jako při starém. A bylo to dobře. Nikdo kromě nich nesměl vědět, co se mezi nimi stalo. Už tak stačilo, že Kljujev je Rusalka, aby se všichni dívali na obyvatele jejich bytu jako na nebezpečné, na okraji a snad i „protisvazové“. Ovšem logické zdůvodnění, proč právě takové chování a předstírání je na místě, vůbec nepomáhalo Jefimovi, aby si obhájil, že přes veškeré své odhodlání nakonec dovolil, aby byl Jurij jím sveden.
Nebyl z toho vůbec šťastný, protože si uvědomoval, že on sám toho k černovlasého příliš necítí. Nejednalo se o pochybnosti, byl si tím naprosto jistý. Jurije nemiloval, jen neměl nikoho, s kým by si mohl být takhle blízko. Znovu využíval lsti a své krásy, aby profitoval… Snad skutečně tohle byl rys Rusalek!
Vzpomínal na Tolju. Celý večer se skrýval ve vzpomínkách a držel si od všech v bytě odstup. Nikdy je s Toljou nemohla čekat hezká budoucnost, i kdyby nezemřel, stejně se jejich cesty již předtím rozešli. Ale k němu toho za celý svůj život cítil nejvíc… Ačkoliv se zdál od prvního pohledu hrubý, násilný a ve své zabedněnosti zlý; tak když si Jefim mohl sednout na jeho klín a nechat se pomazlit, cítil se šťastný a v bezpečí. Tyhle pocity mu nikdo již nemohl znovu nabídnout – musel si svůj svět vybudovat a chránit sám.
Zůstal sedět na posteli a čekal na Jurije, až se také objeví v pokoji. Přišel jen chvíli předtím, než ulehali ke spánku. Po večeři si sedl u kamen s Něvzorovem a podívali si o tom, co se píše v novinách. Také nepůsobil dvakrát toužící být s Jefimem o samotě. Snad i on si to nakonec rozmyslel a byl si vědom toho, jakou chybu udělali.
Zavřel za sebou dveře a rozpačitě si prohrábl své vždy rozcuchané černé vlasy, přičemž svůj pohled upřel na Rusalku, jako kdyby očekával, že ta mu má co říct. Něco na jeho postoji připomínalo uličníka, který byl přistižen a teď hledá výmluvu, aby nedostal výprask.
Kljujev vstal a zatáhl závěsy, než se otočil zpátky na Jurije. Ten muž od pohledu nenabízel vůbec žádné bezpečí, a Jefim si dobře pamatoval, jak dokázal být nepříjemný, když mu překážel. A přece byl odhodlaný se s ním sblížit, protože nechtěl být sám. Protože byl ten jediný, s kterým se sblížit mohl.
Několik okamžiků stáli proti sobě ve stísněném prostou, než se Kljujev k druhému vydal a vzal ho za ruku. Propletl s ní prsty a nepatrně se pousmál. „Dnešek byl dobrý den,“ zašeptal k němu a ve vzpomínce na řízení samochodu se jeho úsměv stal vřelejší a opravdovější.
Gromov ho pohladil po tváři a pokývl. Přitáhl si ho za bok blíže k sobě a vzal ho za bradu, jak jej chtěl políbit. Přesto to neudělal hned. „Jsi tak… tolik…“ začal, ale vlastně nevěděl, co mu chce říct. „Nedokážu to… tebe… pochopit.“
Rudovlasý zakroutil v náznaku hlavou. „Máme čas, abychom se poznali,“ řekl mu na to a místo toho, aby druhého políbil, se z jeho blízkosti ladně dostal a přesunul se do postele. „Dobrou noc.“
Jurij měl pocit, jako kdyby řekl nebo udělal něco, co neměl a tím všechno mezi nimi pokazil. Takovou nejistotu nikdy předtím necítil.

Dvoržeckij se nestačil divit, jak jeho žena rychle nabývala na síle. Opravdu si myslel, že umírá… a oni nakonec ji pustili domů! Dokonce se zdála i silnější a vyrovnanější než dříve. Možná až moc vyrovnaná. Nejspíše jen nechápal, co pro člověka znamená, když je smířený s vlastní smrtí a nakonec se zázračně uzdraví!
Týkalo se to jejich synka. Dvoržeckij ráno odvedl dcery do školky, a když se vrátil večer domů, setkal se nejprve s lítostivými pohledy sousedů a nakonec našel v tom jejich nuzném pokoji jeho ženu, jak sedí u stolu a v rukách drží prázdnou peřinku, v níž synek spával. Dcerky se k němu hned uplakaně vrhly. „Bratříček umřel.“ Ale jeho žena neřekla nic, ani neplakala. Jen seděla a mezi prsty si hrála s látkou přikrývek, co zbyly po jejím dítěti.
Sám se posadil vedle ní. Nevěděl, co říct. Přestože všichni si mysleli, že se to stane, ti všichni zároveň alespoň v hloubi duše věřili, že přijde nějaký zázrak.
Dopadalo to na něj postupně. Protřel si dlaní tvář a zhluboka se nadechl. Až za několik okamžiků ho napadlo, že by synka chtěl vidět, aby se přesvědčil, že skutečně zemřel. „Kde je?“
Žena se na něj prázdně podívala. „Nechali si ho v nemocnici. Spálí ho.“
Dvoržeckij tomu nerozuměl. Jako rodiče se přece měli postarat, aby jejich synek byl pohřben a dívat se, jak ho budou ukládat do země. To pro něj mohli udělat – nemohli? A jeho žena místo toho dítě nechá v nemocnici, aby se tam o něj postarali jako o nějakého sirotka?!
Soňa mu položila ruku na rameno a podívala se mu do očí. „Musíme se postarat o dcerky. Jeho maličký živůtek…“ zlomil se jí hlas, a chvíli to trvalo, než přestala znít přiškrceně. „Těšil nás, ale je pryč. Dcerky nám zbyly.“
Bylo to tak zvláštní, když jeho žena neplakala, a on sám přitom měl v očích slzy, které si musel utřít hřbetem ruky, aby se nedostaly až na jeho tvář. Cítil se tomu vinen a bezmocný; ale přece se to nemohlo srovnat s tím, jak musela trpět matka pro ztrátu dítěte.
Neuvědomil si, kolik času uplynulo, dokud se neozvalo zaklepání na dveře. Úplně zapomněl, že na ten den pozval Gromova, aby společně oslavili uzdravení jeho ženy a mohl mu ji představit. Ráno vůbec nevypadalo, že večer byl nakloněný tragédii. Synek byl slabý, ale žil – stejně jako dny předtím. A tak nebylo proč Gromova odmítat.
Všechno se přece mělo jen zlepšovat…
Byla to Soňa, kdo šel otevřít. Gromov stál za dveřmi, nesl láhev alkoholu a kousek masa od řezníka. Měl za to, že dobré jídlo každému pomůže se uzdravit, proto mu to přišlo jako vhodný dárek.
„Olegu?“ otočila se Soňa dovnitř na svého manžela, aby jí vysvětlil, kdo to přišel.
Dvoržeckij vstal a naposledy si otřel oči, než ženu ode dveří odsunul a sám si do nich stoupl. „Teď… teď není vhodná doba,“ řekl mu, aniž by opětoval jeho pozdrav a přijal nabízené dárky.
Gromov tomu nerozuměl. „Říkal jsi, že mám dnes přijít.“
Oleg Valentinovič už chtěl něco říct, ale než našel správná slova, už zase se ke dveřím dostala jeho žena. „Jen pojďte dál, oba se potřebujeme napít.“ Stále ještě nevypadala úplně zdravě, ale podle pevnosti jejího hlasu, určitě se postupně uzdravovala, jen její tělo potřebovalo čas, aby zpátky nabralo vše, co za nemoc ztratilo.
Dvoržeckij nakonec ze dveří ustoupil. Pravda, že vodka mu mohla pomoct – ovšem chtěl ji pít doma? Možná proto chtěla jeho Soněčka, aby Gromov zůstal, protože se bála, že ji Oleg opustí a půjde do hospody! Nechtěla být sama se svým žalem, až na ni dolehne tak, že začne plakat. Zatím to v sobě nejspíše jen dusila – dala se očekávat velká bouře, až si smrt svého synka připustí.
Gromov si prohlédl, v jakých prostorách jejich rodina žije a byl vděčný za Něvzorovův byt. „Kousek vepřového od řezníka, abyste nabrala sílu,“ podal ženě balíček a vodku postavil na stůl. Nikdo ho neupozornil, že by se měl zout, tak se s tím neobtěžoval.
„Soničko, tohle je Jurij, jak jsem ti o něm říkal,“ vzpamatoval se Dvoržeckij natolik, aby je nakonec představil. „Sonička a moje dvě holky.“
Černovlasý pochopil, že se v bytě před jeho příchodem něco stalo, ale nevěděl co. Ovšem začínal tuši, co by to mohlo být, když všichni byli uplakaní, jako kdyby někdo umřel, ale manželka Dvoržeckého tam stála před ním, ovšem dětí mu představil méně, než měl. „Pokud se to nehodí, přijdu jindy,“ dostal ze sebe nakonec.
„Ale hodí!“ vyhrkla žena. Z té reakce prosakovala hysterie. „Tady,“ začala a rychle se natáhla do skříňky, „tady jsou skleničky… a můžeme pít.“
Její manžel se zhluboka nadechl. „Ale…“ Nepoznával ji. Soňa nikdy neměla ráda alkohol a nepila. Byla spořádaná manželka. Ba ještě předtím, než se vzali, se zdála jako ta nejčistější a nejvíce nevinná dívka, která kdy žila. S krotkou a milou povahou. „Možná bys na léky pít neměla,“ odporoval jí nakonec. Nemyslel to vůči ní zle, skutečně jen nechtěl, aby se jí znovu přitížilo. Už ztratil synka, manželka ho následovat nemusela.
Otevřela láhev a nalila do tří skleniček, aby tu svou vzápětí vypila… a už si znovu nalévala.
„Soňo!“ napomenul ji a natáhl se, aby ji skleničku vzal, ale ona se nenechala. Vyprázdnila ji a už si nalévala třetí. „Vážně toho nech!“ Podařilo se mu sebrat jí flašku. „Tak nesmíš…“
Gromov v prvním momentě vůbec nerozuměl, kam se to dostal a co se v tom pokoji děje. Ta drobná světlovlasá žena bez jakéhokoliv varování po svém muži hodila sklenici, co jí prázdná zůstala. „Tak já nesmím! A ty jsi vždycky mohl!“ vyjela po něm. Sklenice jí nepřišla dost, sama se vrhla na svého manžela a neumně se ho snažila udeřit. „Vždycky ses jen ožral, když tě bylo potřeba, vždycky! A já nesmím?! A já kurva nesmím?!“
Asi to bylo v tom, že jí Dvoržeckij nechtěl ublížit, možná ho její slova zasáhla, protože byla tak pravdivá. Věděl to. Jeho žena onemocněla kvůli němu! Jeho dítě zemřelo, protože on se o něj nedokázal postarat! Všechno to byla jeho chyba a Soňa měla právo se k němu tímto způsobem chovat. Pokud to dokáže, měla právo ho zbít, poplivat a zhanobit všemi nadávkami, co zná.
Snad jediný Gromov si uvědomoval přítomnost těch dvou děvčátek a věděl, že by rozhodně něčemu takovému neměly být přítomné. Ani on by neměl být!
„Že já jsem takového budižkničemu nechala mi udělat děcka! Blbá jsem si myslela, že se o ně budeš starat, když jsou tvoje! Ale ty bys je nechal všechna pochcípat!“
Černovlasý to neudělal kvůli Dvoržeckému – vlastně nejméně částečně s jeho manželkou souhlasil, že nejspíše se nechoval jako dobrý manžel –, ale kvůli děvčátkům, když se mu naskytla správná příležitost, pokusil se Soňu zpacifikovat. Nejprve jí chtěl zacpat ústa, ale kousla ho do ruky, tak ji pak jen chytil zezadu a pevně stiskl, aby se nemohla hýbat.
Zmítala se a pokračovala v nadávkách, naštěstí pro její předchozí nemoc jí síly rychle docházely. Možná i působil alkohol, kterého stihla za krátkou chvíli vypít více než dost.
Dvoržeckij si ji nakonec od Gromova převzal a přitiskl si ji na hruď, přičemž ji pevně sevřel v náručí. „Omlouvám se, Soničko, omlouvám se, já jsem ho chtěl zachránit… já jsem chtěl…“
Zemřelo jim dítě a Gromov tam neměl co dělat. Nehodlal se na ně dívat, jak společně oba pláčou nad jejich ztrátou. „Vezmu holky na chvíli na schodiště,“ nabídl se, aby sám mohl odejít. A bylo to poprvé, kdy se na něj Dvoržeckij podíval upřímně jako na člověka, kterému věří.
Černovlasý nakonec ukázal děvčátkům, aby šly s ním. Vzal by je za ruku, ale uvědomil si, že jejich matce se podařilo ho kousnout až do krve.

Kdyby mohla, Zinaida by čekala na nádraží na svého muže a přivítala ho, až by přijel ze služební cesty; ale nemohla, protože musela být v práci a nevěděla, kterým vlakem má přijet. A tak jen nervózně odpočítávala minuty do chvíle, kdy se ozve poslední zvonění a ona bude moci odejít domů.
Doufala, že tam Štěpán bude, ale nedočkala se dříve než večer, kdy už dokonce zbytek rodiny byl po jídle. Celou dobu přemýšlela, zda může se Štěpán za ní nevrátit, a řeči, které vedla její tchýně, jí vůbec neuklidňovaly.
Když se konečně ozval zámek u domovních dveří, všichni kromě Zinaidy v bytě spali. Spěšně vstala od stolu v kuchyni, kde přes dvě hodiny sama čekala a představovala si, jaké přivítání svému muži přichystá. Ale nebyla v tom dobrá, cítila se, jakoby ani nedokázala nabízet milou náruč a lásku, jakou si Štěpán zaslouží.
Šokalskij odložil svůj kufr a začal se odstrojovat. Zůstala stát u věšáku naproti dveřím a tiše ho pozorovala; nevěděla, jak začít, když naposledy spolu mluvili před několika dny a to se pohádali. „V-vítej doma,“ zašeptala nakonec tiše a věnovala mu tak nejistý pohled svých černých očí, jako kdyby byla divoká laň, kterou vyrušil na pastvě lovec. „Mám ti ohřát večeři?“
Muž zakroutil hlavou. Vlastně také příliš nevěděl, jak by měl se svou manželkou mluvit po tom všem, co se stalo. A částečně byl rád, že se ho zeptala na tak běžnou otázku. Nic osobnějšího. „Přijeli jsme dopoledne, ale stavili jsme se ještě v práci, jedl jsem tam.“
„Nechala jsem ohřát vodu, nachystám ti koupel, pokud si nechceš jít hned lehnout,“ navrhla hned na to, i když stále jen velmi nejistě.
Tentokrát Štěpán kývl. „To budeš hodná,“ souhlasil, než se posadil na štokrle, aby si mohl zout boty.
Zinaida zmizela za dveřmi v koupelně a po chvíli se ozvala voda tekoucí do vany. Vyšla ven, aby svému manželovi nachystala ručník a pyžamo. Položila to na pračku. „Kdybys něco potřeboval…“ začala, ale přišlo jí příliš nápadné, jak její manžel stojí na chodbě u dveří a nejde dovnitř, dokud v koupelně je i ona. Proto jen vyšla ven. „Půjdu spát,“ šeptla nakonec a věnovala mu krátký pohled plný strachu, že ji znovu poníží tím, že by měla spát mimo ložnici. To se ovšem nestalo.
Když byl Šokalskij v koupelně, pozhasínala v celém bytě a přenesla jeho kufr do ložnice. Už byla převlečená do noční košilky, přes kterou měla župan, aby jí nebylo zima. Svlékla si ho, přehodila přes čelo postele a uložila se na svou stranu. Podala si knihu, co měla na nočním stolku, a otevřela ji; pokud nic jiného, chtěla svému manželovi alespoň popřát dobrou noc.
Ten vešel do ložnice až po nejméně půl hodině. Podíval se na ni, ale nijak její čekání neokomentoval. Jen se také začal chystat k spánku.
Zinaida odložila knížku zpátky na její místo a prohlédla si ho. Zhluboka se nadechla, jak si dodávala odvahu. „Chyběl jsi mi,“ zašeptala a opatrně ho vzala za ruku. Propletla s ním prsty a vzhlédla k jeho tváři. „Můžu se přitulit?“
Šokalskij zaváhal, než nakonec kývl. Zinaida vypadala tak ztraceně a zranitelně, když ho o něco takového žádala. Nemohl jí to odepřít, i kdyby se na ni stále ještě stejně bouřlivě zlobil jako předtím.
Černovlasá překonala vzdálenost mezi nimi. Nejprve ho jen docela nemotorně objala z boku, než ji pustil tak, aby si mu mohla položit hlavu na rameno. Přitiskla se k němu a zabořila nos do látky pyžama. Na chvíli se zdálo, že jí to stačí, ale rozsvícenou lampu nakonec nenechala jen nedopatřením. Dlaní se vloudila pod lem Štěpánovy pyžamové košile na holou kůži jeho bříška.
Následně nenechavě pronikla prsty pod lem kalhot, přičemž se natáhla tak, aby ho políbila na dolní čelist, protože výš ze své polohy nedosáhla.
Šokalskij od ní odvrátil tvář a zastavil její ruku. „Podvedl jsem tě,“ oznámil jí, aby i ona věděla, jak hluboké se jejich manželské problémy staly. Zinaidina tchýně měla pravdu a ona mu nemohla vůbec nic vyčítat, protože si to způsobila sama. Přesto ji to opravdu vyděsilo. Vyhrkly jí slzy do očí a ona se k němu jen silněji přitiskla, jako kdyby se rozhodla, že ho nikomu nedá. Opatrně ji pohladil po vlasech, ale ona pod jeho dotekem jen hlasitě vzlykla. „Měli bychom zhasnout.“
Zinaida se nadzvedla na rukou a uslzenýma očima si ho prohlédla. „Ne,“ zakroutila hlavou, „neměli.“ Možná ji to nakonec dodalo kuráž, když se jí její manžel přiznal. Klekla si a stáhla ze svého těla noční košilku.
„Zino,“ oslovil ji Štěpán mírně, jak ji žádal, aby všeho zanechala. Místo toho se ovšem dočkal, že si svlékla ještě i vycpanou podprsenku a přesunula se tak, aby seděla obkročmo na jeho bocích.
Položila mu ukazováček na rty. „Asi není… ani nemůže být všechno za námi, ale chci, aby bylo… abychom to společně zvládli, protože já tě nemůžu ztratit,“ zašeptala, „ne tenhle život, ne tohle pohodlí… ale já nemůžu ztratit hlavně tebe.“ Podívala se mu do očí a sklonila se, aby ho políbila na čelo.
Poté přesunula ruce, aby mohla začít rozepínat jeho košili od pyžama. Štěpán ji při tom pozoroval, ale nebránil se, jako kdyby čekal na ten správný moment, kdy se všechno pokazí samo. Zinaida mu rozhalila košili a nespokojeně přivřela oči, když si na jeho hrudi všimla známek po nenechavých rtech (nejspíše i zubech) a prstech cizího muže. Položila dlaně na jeho bříško, než po něm vyjela výše, na zpáteční cestě dolů k podbřišku použila nehty. Dlaněmi zakryla místa na bocích, které měl pohmožděné, aby se právě tam opřela, než se sklonila k polibku. Poté se rty vydala níž na jeho krk a hrudník.
Štěpán se nadzvedl na loktech tak, aby ji mohl pozorovat. Snažila se, ale stále vnímal, jak moc je každé její gesto nucené. Na okamžik přivřel oči – bohužel ne rozkoší, nýbrž únavou z celého svého života – a když je otevřel, natáhl se, aby ji pohladil po tváři. „To stačí, Zino.“
Černovlasá nerozuměla tomu, co dělá špatně, že ji stále její muž odmítá. Místo toho, aby po ní v téhle chvíli toužil – aby ho ona roztoužila –, tak ji litoval a vnímal to celé jako marnou snahu. Opřela se o jeho hruď čelem a sevřela víčka k sobě, jak znovu bojovala s pláčem. V ty momenty prohrávala celý svůj život…
Muž ji pohladil po nahých zádech a opatrně přetočil jejich pozice – nebylo to vůbec obtížné s tím, jak éterická víla byla –, aby byl nad ní. Sčesal jí něžně vlasy z tváře a políbil na čelo. „Zino, nechej to být,“ zašeptal.
Objala ho a přitiskla se k němu. Chtěla ho zpátky přesně takového, jaký teď byl – něžného a (zdáním) milujícího, aby se o ni staral a chtěl ji před vším zlým uchránit. „Tak… tak si se mnou alespoň ještě chvíli povídej, prosím,“ dostala ze sebe nakonec a přestala se tolik na něj tisknout, aby mu viděla do obličeje. Položila mu svou ladnou dlaň na tvář a s čekáváním si ho prohlížela. „Když mi tu bylo večer zima,“ začala opatrně, „vzpomínala jsem, jak jsme byli minulý rok na dovolené. Mohli bychom příští rok v létě zase na několik dní opustit město.“
„A kam bys chtěla?“
Zinaida se nepatrně usmála. „Na nějaké podobné místo. Na chatu kousek u lesa a vody, kam bychom se mohli chodit koupat.“ Druhou rukou mu prohrábla vlasy tam, kde byly nejvíce prošedivělé. „Vzpomínáš si, jak nás na loďce vzal špatný proud, a my jsme se převrhli? Jak jsme se málem nedostali na břeh, a pak tam celí promočení a unavení seděli a smáli se?“
Štěpán pokývl a pousmál se, i přestože se nejspíše málem utopili, tak na ty chvíle potom vzpomínal rád. Zinaida si tehdy po chvíli sama vlezla do jeho náručí, jak hledala teplo, a přestože by nejspíše měla všechno právo manželky na něj takový hloupý nápad jezdit na loďce tak daleko svést, tak mu vůbec nic nevyčítala a jen se k němu tiskla.
„Byla jsem ráda, že jsme spolu sami,“ dodala nakonec a znovu ho pohladila po tváři, „nemůžu říct, že nebylo zábavné tě pozorovat, jak třeba Zoju učíš plavat, ale někdy se nejlépe cítím, když jsme jen my dva a žádný okolní svět.“
„Nevím, jak to příští rok bude, ale pokud bude ta možnost, někam si zajedeme,“ slíbil jí. Poté se odmlčel. „Co jste dělali, když jsem tady nebyl?“ zeptal se nakonec.
Zinaida zakroutila hlavou. „Vyhýbala jsem se jim, protože mne soudili,“ přiznala, „ale Zoja dostala hezké známky, určitě ti je bude ukazovat. Měla trochu problém se slohem, ale snad jsme ho napsali nakonec tak, aby se paní učitelce líbil. Nic se nedělo, jen jsme čekali, až se vrátíš. Babička dávala najevo svou nelibost tím, že mne nutila vařit dost nuzné pokrmy… tak mne napadlo, že bych zítra udělala ty tvarohové nočky, jak je máš rád. Nějaké zavařené ovoce tam je.“
Štěpán kývl. „Přijdu domů na večeři,“ slíbil jí.
„To jsem ráda,“ usmála se na něj upřímně a natáhla se, aby ho políbila na rty. „Opravdu jsem ráda, že jsi doma,“ dodala a uvědomila si, o kolik klidnější a lépe se cítí, když je ve Štěpánově náručí a může si s ním povídat bez všeho toho vypjatého mezi nimi. „Slib mi, že ráno bude vše alespoň takové, jaké je teď… a já tě nechám jít pro dnešek spát,“ řekla nakonec s trochou nadsázky.
Světlovlasý ji místo odpovědi políbil. Podíval se do její tváře a projel prsty jejími kadeřemi. „Řekni mi, Zino, a nelži…“ zašeptal, „kdybys měla možnost s ní být a mít ji přesně tak, jak chceš, opustila bys mne?“
Žena zakroutila hlavou, „přemýšlela jsem o tom,“ přiznala, i když spíše obhajovala svou rychlou odpověď. „Možná by mi dala něco víc, co se týče tělesného – a ani to si nejsem jistá –, ale kdybych kvůli ní měla úplně ztratit tebe – to ne. Neopustila bych tě pro ni. Nikdy. Vím, že s nikým už nikdy si nebudu tak blízká jako s tebou.“
Štěpán ji políbil na čelo. „Už mi nikdy takhle neubližuj, Zinečko.“

Šokalskij vstal ráno brzo, takže když se k němu v kuchyni připojila Zinaida, už měl na stole hrnek kávy a nějakou důležitě působící složku, přičemž pokuřoval. Přešla k němu, sčesala mu rozcuchané vlasy dozadu a opřela si na chvíli o jeho hlavu bradu, jak opravdu byla ráda, že se k ní vrátil. Objala ho pevně pažemi kolem ramen, přičemž zavřela na chvíli oči, než ji vyrušil příchod Zoji následované babičkou.
Černovlasá si tiše povzdechla, než se narovnala a pokračovala ke skříni, která fungovala jako spíž, aby z ní vytáhla na stůl pečivo a marmeládu.
„Jak bylo v Leningradě?“ zeptala se nejstarší z žen, aby nebylo tolik nápadné, jak důležitý pohled věnovala Zinaidě. Přešla ke konvici na ohřívání vody a zapnula pod ní plamen, do malého plecháčku vedle dala ohřívat mléko.
Šokalskij se pousmál a vstal. „Večeřel jsem u Johanna, žije teď tam se svou ženou,“ odpověděl, přičemž jim naznačil, že mají pokračovat v rozhovoru a sám začal prohledávat stěny kvůli odposlechům. Už když se sem stěhovali, Štěpán celý byt zkontoroval, a každý rok to kontroloval, ale teď měl důvodné podezření, že by odposlechy skutečně někdo mohl namontovat.
„U Johanna?“ zeptala se Zinaida. Takže to nebyla náhodná známost? Vlastně – jak by mohla?! Štěpán by nikdy neohrozil sebe a svou rodinu tím, že by jen tak s někým ukojil své tělesné touhy. Ovšem takto se to zdálo ještě horší, když se znovu sblížil s někým, koho znal.
Muž kývl. „Sloužili jsme spolu,“ vysvětlil. „Čekají s manželkou dítě,“ dodal, jako kdyby to byla informace, kterou si nemohl odpustit. „Bral jsem si od něj nějaké rady, maminko, aby se nám se Zinečkou konečně podařil syn,“ prohodil ke své matce s úsměvem. Zinaidu těšilo, že je to zase on; i když stín jeho milence nad nimi nemilosrdně visel. Určitě jen uklidňoval napětí mezi ní a jeho matkou.
„A co vy? Nějaké návštěvy? Přišel se někdo podívat na ten kapající kohoutek?“ nadhodil.
Zinaida zakroutila hlavou. „Pokud vím, nikdo tu nebyl,“ ujistila ho, přičemž i Zoja s babičkou zakroutili hlavou, že o ničí návštěvě a montáži něčeho, co v bytě nechtějí, neví.
Šokalskij pokrčil rameny a vrátil se ke stolu, když dokončil prohlídku zákoutí, kam by bylo snadné namontovat dráty, aby si toho nikdo nevšiml. Vzal si koláč a zaklapl složku, co nechal nedopatřením otevřenou na stole. „No, zdá se, že přestal kapat sám,“ prohodil pak a zapil sousto kávou. „I kdyby ne, musel by počkat, zítra jedu zase na pár dní pryč…“
Černovlasá se zarazila v pohybu, jak se také chtěla posadit ke snídani, když všechno nachystala. „Ale…“ podívala se na něj bezradně, jak něco takového nečekala. Jel zpátky do Leningradu za svým milencem? Proto se zvládal chovat tak mile a začal v jejich vztahu předstírat zájem? Protože už měl někoho, kdo mu jeho city opětuje a udělá ho skutečně šťastným?
Muž si svou ženu stáhl do klína a objal ji kolem pasu. „Pak doufám, už budu jen doma,“ zavrněl a zhoupl ji na kolenou, „abychom se mohli soustředit na synka.“ Důležitě pokýval hlavou a rošťácky na ni mrkl.
Zinaida si všimla červenající se Zoji, ale tentokrát nehodlala brát na nikoho ohledy. Jak babička, tak i dcera musely vidět, že je znovu milovaná manželka a ony nemají právo se k ní chovat jinak, než jako k nejdůležitější bytosti ve Štěpánově životě. I když ona sama si tím postem nebyla vůbec jistá. „Vracíš se zpátky do Leningradu?“
Štěpán zakroutil hlavou a opřel si čelo o její rameno. „Jedu znovu do Stalingradu,“ odpověděl jí popravdě, „objevili se nějaké nejasnosti, tak se chci osobně přesvědčit, že je všechno tak, jak má být.“
Černovlasá si povzdechla. „Když to musí být…“ Počechrala mu vlasy, než ho do nich políbila.

Johann Wolleh nikdy neměl svůj život tak pevně v rukou, jak by chtěl mít. Přestože si o sobě vždy myslel, že je nadaný a schopný to někam dotáhnout, byla to nejprve zásluha jeho otce a pak strýce, že měl postavení. Sám byl průměrný, a nejspíše to o sobě někde v hloubce svého srdce věděl, hlavně když se seznámil se Stefanem Stoiberem. Dnes už věděl, že jejich seznámení nebylo náhodné a už nebyl tak naivní, aby si myslel, že mnohé z toho, co spolu prožili, nebyla účelná přetvářka. Ale i přesto – jak Stefan mu ukazoval svou obyčejnost – už od prvního okamžiku věděl, že ten mladík je opravdu výjimečný.
Něco na něm od prvního pohledu bylo. Nikdo určitě netušil, že je špión – přišel v období, kdy by si nikdo ani nemyslel, že mají důvod nasazovat na tuhle rodinu špióny –, pozornost nevzbuzoval tím, že by špatně hrál svou roli. Ale naopak tím, co nemusel hrát. Měl osobní kouzlo a šarm, který na mladého Němce zapůsobil.
Docela ho zaráželo, že i po těch letech, co se neviděli, stále k němu Johann cítil ten samý obdiv, jako tomu bylo v mládí. Pro Wolleha byl Stefan nejspíše navždy výjimečný a drahý přítel. A ze všech lidí – kromě něho samotného, a protože již mu nikdo z rodiny nezbyl – mu na něm nejvíce záleželo.
A proto, když slíbil, že mu pomůže, šlo nakonec všechno stranou. Jako by snad bylo možné na něj zapomenout, když spolu strávili noc! Všechny pocity, co k němu cítil jako mladší, se vrátily a zanechaly ho rozpolceného, protože věděl, že nikdo mu Stefana nemůže v životě nahradit. Žil se ženou, kterou nemiloval, čekali dítě, na které se netěšil, a pracoval v úřadu, v němž bojoval proti vlastním lidem. Bohužel bylo pravdivé pomyšlení, že nejšťastnější byl v Říši, když se setkával se Stefanem a strýček ho držel na vysokém, bezpečném místě v armádě.
Jen protože na něj nedokázal přestat myslet a nechtěl, aby se stal obětí systému, se sám vrhl do nebezpečného vyšetřování jejich případu. Získávání některých informací se dalo zamaskovat tím, že stále Stefana vyšetřuje, ale ve skutečnosti vůbec nic do složky Šokalskij nepřidával. Možná nakonec i něco raději ubral.
Vyšetřování jednoho z agentů ale nakonec dávalo větší pravomoce a otevíralo mu to více dveří. I když to chtělo značnou dávku náhody a štěstí, aby skutečně něco zajímavého našel. Ani příliš nevěděl, proč si jméno té vesnice zapamatoval, ale když o ní četl napodruhé a napotřetí, doufal, že skutečně něco našel.
Seděl v autě a jel si ověřit svou domněnku, než bude riskovat a pokusí se spojit se Stefanem, aby mu informaci předal. Jel sám a bez řidiče s vymyšlenými důvody, proč se vlastně snaží na takové místo dojet a porozhlédnout se.
Cesta trvala několik hodin a on tam jel téměř ve svém volném čase, manželce o tom samozřejmě nic neřekl. Věděl o ní, že si něčeho všimla – ale taková prostá žena jako ona nemohla prohlédnout, co se skrývalo za jejich vztahem se Stefanem. A i kdyby měla podezření, nikdy by si nedovolila o něm s někým promluvit nahlas. Na to se ho dostatečně bála. Nebo alespoň v to Wolleh doufal.
Zastavil se, aby zkontroloval, že jede správným směrem. Cesta se stávala horší a on nechtěl nikde zabloudit a zabřednout do mokřad. Nebo omylem najít zbylé podminování z války.
Podle mapy mu zbývala asi půl hodina jízdy, pokud si udrží stávající rychlost. Což nebylo ani tolik možné, ale věřil, že do hodiny už bude na místě. Znovu a znovu si přeříkával všechny lži, které si vymyslel, aby se tam mohl pustit do vyšetřování. Nebyl v tom tak dobrý jako Stefan, trvalo mu déle, než se zpaměti naučil všechny detaily – proto bylo dobře, že za války vystupoval jako on sám, jinak by se býval prozradil. I co se týkalo předávání informací, všechna obsáhlejší data vždy musel ukázat Stefanovi, který byl za několik málo okamžiků schopen si zapamatovat stránku textu, anebo dokonce i s detaily si vtisknout do paměti nákresy, aby je později mohl sám znovu oživit na papíře.
Byl v tomhle geniální. A přitom věčně nechával ostatní, aby si o něm mysleli, že je hloupý. Nedělal to ani tolik proto, aby je oklamal a získal od nich, co potřeboval; spíše je nechtěl pobouřit a vzbudit v nich nedůvěru. Choval se tak přirozeně, nikdy se nikoho nesnažil ohromit na úkor dobrých vztahů.
Asi po dvaceti minutách jízdy musel zastavit znovu. Stál před ním zátaras s hlídkou, což v takovém zapadlém koutě země bylo nadmíru zvláštní. Dojel až k němu a počkal, než jeden ze dvou vojáků k němu přišel. Ukázal mu průkaz a doufal, že to bude stačit, aby se na nic neptali a pustili ho dál.
„Musíte mít zvláštní povolení pro vjezd do této oblasti, soudruhu,“ oznámil mu voják. Byl mladý, pravděpodobně sám nevěděl, co vlastně hlídá. Jen se pro své dobro snažil plnit svou povinnost.
Johann vytáhl složku, kterou měl přichystanou. „Ještě před pár týdny jsem povolení, abych mohl projet, nepotřeboval,“ oznámil mu, „tady máte můj cestovní plán,“ ukázal mu dokument, který si zhotovil pro případ, kdyby mu nechtěli věřit, že skutečně vesnici navštívil pracovně.
Voják si dokument prohlédl – nenašel na něm nic podezřelého, přesto mu ho vrátil. „Teď je jiná situace, pane.“ Poté zopakoval: „Potřebuji vaše povolení pro vjezd.“
Wolleh si schoval cestovní plán zpátky do kapsy a zavřel složku. „Máte tu vysílačku? Rád bych si v tom případě zavolal na velitelství, abyste slyšeli…“
„Můžeme vás dovnitř pustit jen na základě povolení vydaného úřadem, vytištěného, s razítkem,“ oznámil mu. To samo o sobě bylo divné. Nikdo přece nikdy nepochyboval o tom, když dostal přímý rozkaz z vysílačky od nadřízeného.
Agent kývl, že pochopil. „Tak já se otočím a jedu zpátky, škoda paliva…“ zalamentoval a odložil všechny důležitě vypadající dokumenty na místo spolujezdce.
„Jedete až zpátky do Leningradu?“ zeptal se mladík, čeho si všiml na předchozí listině, co četl. „To je dlouhá cesta. Nechcete šálek kávy?“ Přece jen asi reagoval na hodnost a oddělení, pod kterým se Wolleh představil; nechtěl si ho znepřátelit. „Pojďte se ohřát dovnitř.“
A tak Johhan vypl motor auta, vystoupil z něho a šel. Ve strážném, narychlo postaveném stavení, byl druhý z vojáků. Ten se zdál nejméně o deset let starší a podle toho také méně aktivní. Zvedl kovovou konvici z kamínek a nalil mu do plecháčku kávu. „Jste snad první, kdo tu od uzavření chtěl jet. Už jsme si mysleli, že jsme tu zbytečně,“ myslel to v dobrém a to mohl Johann využít.
„Nařízení mi vůbec neřekli, že by se tudy nesmělo projíždět,“ povzdechl si Wolleh, „asi zase někdo zapomněl doručit nějaké dokumenty. Co mám napsat do protokolu za důvod? Co se tam stalo?“
„Nevíme,“ odpověděl jednoduše starší.
„Něco tam odstřelovali, asi nějaké cvičení,“ prohodil mladší.
Wolleh pokývl a napil se kávy. „Aha, aha… tak snad nadřízení nakonec budou vědět, o co jde.“ Na několik okamžiků se odmlčel. „To musí řidiče, co vozí z vesnice dřevo, štvát, pokud vám také musí ukazovat pokaždé povolení.“
„Ani jsem nevěděl, že je tam nějaká vesnice…“ prohodil zamyšleně mladší z vojáků. „Vůbec nikdo tudy nejel. Asi se kvůli tomu cvičení přestalo těžit.“
Jeho myšlenky přerušil starší. „Nemudrcuj, to není naše starost, co se tam stalo. Když nikdo nejezdí, aspoň máme méně práce.“
Wolleh se tomu zasmál a znovu upil kávy. Dál už se jich na nic neptal a jen změnil téma rozhovoru na počasí, které se začínalo zhoršovat, jak přicházela zima. Poděkoval jim při té příležitosti za teplý nápoj a možnost se trochu zahřát před cestou u kamínek. Pokračoval s nimi v rozhovoru dlouho, protože sám chtěl, aby se začalo stmívat, když bude odjíždět zpátky.
V takových podmínkách měl příležitost zaparkovat auto opodál a – ač to bylo riskantní – vybrat si cestu oklikou, kterou by se k vesnici lesem dostal pěšky. Nebyl na to připravený, neměl vhodné oblečení ani výzbroj. Ale již to potřeboval sám vědět, co se tam dělo.
Trvalo mu to hodinu chůze – a to se snažil jít rychle, ovšem nevyhnul se bloudění a proklínání sebe samého, že jen za svitu měsíce podnikl takovou cestu –, než spatřil první domy, které znamenaly začátek vesnice.
To, co spatřil poté, ovšem nečekal. Místo dalších domů tam bylo jen zbořeniště zničené bombami. Jako kdyby tam válka nikdy neskončila. Ještě před měsícem prosperující osada pro těžbu dřeva se změnila v ruiny.
Stefan si skutečně ukousl větší sousto, než mohl polknout…

Zinaida doumývala nádobí po večeři a otřela si ruce do utěrky, která se nechávala přehozená přes nejbližší židli. Přešla do původně obývacího pokoje, kde spávala Zoja s babičkou, ale i přesto tam měl Štěpán křeslo, na němž trávil večery, když chtěl být s rodinou. Od dveří zjistila, co právě dělají – hráli nějakou na pozornost nenáročnou hru, protože babička u toho pospávala. Černovlasá potichu vešla, aby ji neprobudila, a přešla tak, aby mohla svého manžela políbit z boku na tvář. „Už jsi sbalený?“ zeptala se pak starostlivě. Na její otázku kývl a natočil se na ni. „Tak je čas jít spát,“ dodala a pokývla k babičce, než se narovnala. „Běž si vyčistit zuby, Zojo, a hned spát, nechci tě vidět si před spaním zase hodinu číst,“ přestože hlas nezvýšila, její slova byla rázný rozkaz.
Děvče se sice zatvářilo otráveně, ale hned v stalo ze židle, kterou mělo přistavenou ke stolu, aby si mohlo s nevlastním otcem hrát. Na rozdíl od Zinaidy Zoja se pohybovala mnohem víc hlučně a neladně. Babička kvůli hluku krátce zachrápala a probudila se.
Černovlasá se na dívku zamračila. „Pojďte, maminko, pořádně vás zakryju, už jsou chladné noci,“ řekla ženě a obešla stůl, aby ji uložila do těžkých peřin, které si dovezli z domu, co mívali na vesnici.
Šokalskij mezitím sklidil hru a dal krabici na vedlejší stůl, kde byly i jiné ne zrovna často používané věci. Počechral dceři vlasy, když vycházel z pokoje a spiklenecky se na ni usmál, snad aby jí dodal trochu jistoty, protože byla pravda, že Zinaida na ni byla mnohdy až příliš přísná.
Sám si došel na záchod a ještě se stavil v kuchyni, aby si před spaním zapálil cigaretu. Tam se znovu potkal se Zinaidou, která nejspíše šla do místnosti zhasnout, protože nepředpokládala, že tam někdo bude. „Kouříš víc,“ utrousila, čeho si všimla, a jen rychle pohledem zkontrolovala kuchyni, zda je v takovém stavu, aby ji tak do rána mohla nechat, a opravdu už mohla jít spát, než se posadila na židli vedle Štěpána.
„Pořád je to méně, než jsem kouřil v Říši,“ utrousil a podíval se na žhnoucí konec cigarety, co měl mezi prsty, než si znovu popotáhl.
Rozuměla tomu, že její manžel je ve stresu a nejspíše celá situace není dobrá, když se bojí, že na ně někoho nasadili. Ale jak si s ním promluvit o jeho práci, když on o tom mluvit nechtěl? Bylo lepší, když nic nevěděla. Nicméně by mu chtěla pomoci… „Možná kdybys tolik nekouřil, nezačínal bys šedivět,“ řekla nakonec a natáhl se, aby projela vlasy nad jeho ušima prsty. „Za chvíli budeš vypadat jako starý kmet, a přitom občas se koukáš jako ten klouček, co jezdíval za námi na prázdniny,“ prohodila a znovu ho pohladila, jak projela jeho prošedivělými vlasy.
 „Nebyl jsem klouček,“ ohradil se Šokalskij a nakrčil při tom čelo.
Zinaida se tiše zasmála – něco takového nebylo časté –, „pravý ruský muž nikdy není klouček, promiň,“ zašeptala nakonec a bylo znát, jak málo vážně to myslí. Poplácala ho po rameni a vzala mu cigaretu, aby ji típla v popelníku. „Jdeme spát,“ řekla s jistou dávkou panovačnosti – která se ji začala vracet, když už se znovu cítila svým postavením jistější – a vstala od stolu, přičemž svého manžela vzala za ruku.
„Úplně ze začátku –“ začal Šokalskij, když se nechal vést do ložnice setmělým bytem, protože Zinaida volnou rukou zhasínala světla, „jsem se tě bál,“ přiznal se nejistě, což donutilo černovlasou, aby se otočila. On jen kývl a podíval se do jejích černých očí. Zacouvala s ním do ložnice, a počkala, až zavře dveře, aby se dostali z případného doslechu Zoji, která si dost hlasitě stále čistila zuby v koupelně.
„Proč ses mně bál?“ zajímala se Zinaida a předem nad tím zakroutila hlavou, jak jí to přišlo jako naprostý nesmysl.
Světlovlasý pokrčil rameny a chvíli to vypadalo, že ani neodpoví. „Všechny ženy a dívky se ke mně vždycky chovaly vřele a dobrosrdečně,“ řekl nakonec, „jen ty jsi byla strašně odtažitá, tajemná a chladná… a cizí.“
Zinaida nad tím zakroutila znovu hlavou a přesunula se k oknu, aby zatáhla rolety, než se začala svlékat. „Našel se někdo, kdo malého dokonalého Štěpánka neobdivoval a nechoval jako nejcennější květinku a on se ho hned bál,“ pronesla pobaveně a vyplázla na něj špičku jazyka. „Abys věděl, taky jsem tě neměla ráda, byl jsi moc… až nepřirozeně hodný.“ Šokalskij k tomu chtěl něco říct, ale ona pokračovala: „Nejhorší na tom je, že ty jsi moc přirozeně hodný a to stále.“
I Štěpán se u své strany postele převlékal do pyžama, a protože své oblečení skládal na židli, byl ke své ženě zády. „Proto mne stále nemáš ráda?“ zeptal se spíše žertem, ale až když to vyslovil, tak si uvědomil, že je příliš brzo na něco takového po tom, jak těžké to mezi nimi bylo.
Zinaida také na okamžik zamrzla v pohybu, ale nakonec ho jen opravila: „Proto tě mám ráda.“
Šokalskij se na ni otočil, když už byl převlečený do pyžama, a usmál se její odpovědi. Poté si zalezl do postele a sledoval ji, jak si odepíná punčochy z podvazků a stahuje je po svých krásných štíhlých nohách. Svléct se ze ženského oblečení bylo časově náročnější – to rozhodně.
„Měli jsme se sblížit už tenkrát,“ utrousila po chvíli a odepnula si podprsenku, aby si ji mohla sundat i s vycpávkami. Šokalskij již v té chvíli zbystřil, protože jen velmi ojediněle si dovolila se úplně odstrojit kvůli tomu, že hrozilo, že někdo si všimne jejího chlapeckého těla. „Přijít o kamarádství malého a roztomilého Štěpy je škoda,“ vysvětlila s pousmáním a úplně nahá přelezla až pod jeho peřinu. Políbila ho na tvář a stulila se k němu.
Otočil se na ni a prohlédl si její tvář. „Nepamatuju si, že bych byl kdy menší než ty,“ utrousil škádlivě a pohladil ji po vlasech.
„Ale já ano,“ řekla pak a naklonila se k němu, aby mu mohla pošeptat, „byla jsem dávno… dospělý muž, když jsem začala posluhovat u tvé matky,“ připomněla mu, „mohla jsem ti dávat rady staršího bratra.“ Přitom mu začala rozepínat knoflíky košile od pyžama.
Štěpán se tomu tiše zasmál, i když jeho smích byl částečně zastřený vzrušením. „Myslím, že jsem se tě bál oprávněně,“ utrousil žertem a natáhl se, aby se vpil do její rtů. Nechtěl, aby ta chvíle, kterou teď měli, pominula, protože bude od ní vyžadovat příliš, ale na druhou stanu jí chtěl využít. Na rozdíl od minulého večera, tento se zdál nenucený.
Černovlasá se usmála do polibku a nechala mladšího, aby se přesunul nad ni. Dokončila rozepínání jeho košile, aby mu ji svlékla. Prsty se pak vydala po jeho pevných ramenou, svalnatých zádech a hrudi. Byl to dobrý pocit se ho dotýkat, černovlasá si ani neuvědomovala, že jí to tolik chybělo. Když už teď se cítila jistější, tak se nemusela do ničeho nutit a mohla si jen dopřávat přesně to, co chce a má ráda. Dotýkat se svého manžela a cítit jeho váhu na svém těle.
Světlovlasý se vydal polibky níž na krk své manželky, a byl skutečně rád, když ta zatahala za lem jeho kalhot od pyžama, protože cítil, jak se mu krev přelívá do rozkroku, díky čemuž nechtěl končit u polibků.
Zinaida stiskla jeho boky mezi stehna a zaklonila hlavu, jak mu dělala prostor. Přitáhla si jednu jeho ruku k ústům a začala si rty hrát s jeho prsty, jak je chtěla naslinit a zároveň tak dát najevo, jak daleko chce, aby to mezi nimi zašlo.
Několik okamžiků to trvalo, než se Štěpán vzdal koštování těla pod sebou a odtáhl se, aby si ho mohl začít připravovat. Černovlasá se otočila na všechny čtyři, protože tuhle část neměla příliš ráda. Stále na ní bylo něco, co si neužívala a nechtěla se při tom dívat na svého manžela.
Světlovlasý byl něžný a nikam nespěchal, ale po dobu, co si ji připravoval, částečně vyprchalo to, co mezi nimi bylo předtím. Touha spojit těla jako dovršení pocitů, že spolu souzní.
Když do ní pronikal, cítil, jak málo je to osobní a vřelé oproti tomu, když byl s Johannem a zasáhlo jej to mnohem víc teď než předtím…
Černovlasá ho nechala do sebe několikrát proniknout, než se nepatrně vzepřela a dostala ze sebe chladně: „Dost.“ Bylo to, jako kdyby se všechna nejistota a zklamání, co Šokalskij cítil, zhmotnila a byla položena na její záda. Opatrně z ní vyšel a zůstal bezradně na místě – tohle bylo hodně špatné. Neměli se do ničeho pouštět, dokud jejich vztah zase nebyl pevnější. Všechny nepovedené společné okamžiky ho jen bořily víc a víc, nakonec se mohlo stát, že jej nedokáží znovu vystavět.
Zinaida si bezděky sčesala prsty rozcuchané vlasy a otočila se na něj. Její tvář byla klidná a krásna, jako kdyby se nic špatného nestalo. „Polož se na záda,“ šeptla a počkala, až to mladší udělá. „Chci ti vidět do tváře,“ dodala. Nepatrně se usmála a pohladila ho po tváři, když si na něj obkročmo sedala. Políbila ho na rty a mazlivě se otřela o jeho nos svým. Nejspíše sama vycítila, že je potřeba znovu obnovit náladu, v které předtím byli.
Přesunula se rty k jeho uchu a zašeptala: „A chci, aby ses ty díval na mne. Protože jsi můj manžel, ničí jiný.“
Naposledy ho políbila na rty, než se narovnala a nechala ho znovu proniknout do svého těla. Skousla si ret, jak to ze začátku nebylo nejpříjemnější, ale nakonec našla ten správný úhel, aby se nad ním začala nadzvedávat.
Šokalskij si ji trochu nejistě prohlédl, přičemž si dlaně položil na její stehna. Černé oči se jí leskly a bylo toho v nich víc než touha, ale on nedokázal odhadnout co. Sjela svými dlaněmi na ty jeho, aby s nimi propletla prsty. Stiskla mu je a pousmála se.
Znovu se mezi nimi tvořilo něco vřelého, pro co ze Šokalského opadalo napětí a pochybnosti.
Přesunula mu ruce tak, aby je měl překřížené nad hlavou, kde je držela těmi svými, a sama plně řídila, v jakém tempu a jak hluboko do ní bude její manžel pronikat. On se mohl jen dívat a užívat si – podle jejího plánu. Samozřejmě, že kdyby chtěl, tak by to mohl změnit, ale zdálo se, že to oběma takhle pro tu chvíli vyhovuje.
Černovlasá se spokojeně usmála. Tahle poloha – z níž mohla Štěpána řídit a zanechat si svou panovačnost – se jí líbila. Cítila se dobře, přestože to pro ni bylo namáhavější. Dávalo jí to pocit, že dokud je takhle v její moci, nemůže ji opustit a znovu podvést. Dostávalo se jí jistoty, kterou několik posledních dnů tolik potřebovala.
„Líbím se ti?“ zeptala se pak, jak se snažila odbourat i to poslední, o čem v době nepřítomnosti Šokalského pochybovala. Asi to nebylo úplně fér, ptát se na něco takového ve chvíli, kdy druhý nejspíše vůbec nebyl příčetný k tomu, aby jí odpovídal. Nicméně i tak potřebovala slyšet, že není jen hezká žena, ale že se mu skutečně líbí.
Štěpán spíše jen něco zamumlal, než by skutečně odpověděl. Vyprostil své ruce, aby ji mohl vzít za chlapecké boky. Vytáhnul se do sedu a přitáhl si k polibku její svůdné rty, po nichž již doslova žíznil. Překvapilo ho, jak vášnivě mu odpovídala. Jen ojediněle ji dokázal opravdu roztoužit. Raději si nalhával, že jen není tímto směrem zaměřená a je přirozeně chladnější, co se týkalo sexu; než aby si přiznal, že s ním spí asi s takovou vášní, jako on by spal s jinou ženou.
Z počátku se tomu bránila, ale nakonec změnil jejich polohu a položil ji na záda do pokrývek. Zapřela se dlaněmi do jeho ramen a nepustila ho blíž, aby se znovu mohl vpít do jejích rtů. Nadechla se, jak chtěla něco říct, ale on využil té chvíle, aby do ní prudce přirazil. Štěpán ji nikdy neslyšel krásněji zasténat – byla skoupá i v tomhle, raději se kousala do rtů, než by nahlas projevila, že se jí něco líbí.
Zopakoval to, možná částečně zapomínajíc, jak je křehká. Zapření jejich rukou povolilo a ona ho pustila blíže k sobě, zdálo se, jako kdyby jí to usměrnilo a ona zkrotla. Vpila se do jeho rtů, než se k němu více přitiskla. „Pokračuj.“
Tentokrát mu Zinaida dovolila, aby byl divoký. A zdálo se, že si to také užívá. Netrvalo to dlouho, než oba vyvrcholili.
Světlovlasý z jejího těla opatrně vystoupil, ale dál ho od sebe nepustila. Držela si ho u sebe, i když na poměry víly byla celá upocená – z většiny ne vlastním potem – a neupravená. Sčesal jí vlasy z tváře a usmál se na ni. „Jsi nejkrásnější ze všech, tak moc se mi líbíš,“ odpověděl jí, když už na to měl čas.
„Jako… muž?“
„Jako ty,“ řekl jí na to se spokojenou unaveností v hlase, „protože jsi to ty. A já miluju právě tebe.“


9 komentářů:

  1. Velmi pěkná kapitola. Místy napínavá, místy těžká zoufalstvím a obavami a místy něžná. Krásné.
    Profesor

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsem ráda, že se líbila. Popravdě moc si nejsem jistá tím, jak dokáži psát "napínavě" (nebo "akčně")... vím, že teď to povídka začíná potřebovat, ale vážně nevím, jak to zvládám. Ale snažím se seč můžu.

      Vymazat
  2. (y) bylo tu docela dost "casovych" pasem a dalsi pribylo, snad se mi to nebude motat :D tesim se na pravidelne vydavani :)
    je mi lito toho kluciny a jak vybuchla chudak zenska...
    Jefim byl docela vtipny s tim polibkem na dobrou noc, jako bych videla fakace :D
    Jsem rada ze se to mezi Zinou a Stepanem zlepsilo, ato o dost :3

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Teď už to můžu říct, ale v příští kapitole (té dnes vydané) přijde ještě další postava. Je to už docela obsáhlá povídka - tolik "časových pásem", tolik postav... však už má taky skoro 150 stran. xD

      Vymazat
  3. Štěpán a Zinaida jsou krásní, ale zajímalo by mě, co se stalo v té vesnici. Popravdě, pár věcí jsem si musel osvěžit, už jsem se na to moc nevzpomínal. Ale opět nebylo mnoho Jefima a Jurije, což je mi líto. Těším se na další díl.
    Kroketa

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hehe, Štěpa a Zinečka jsou~ ;)
      (Doufám, že při osvěžování jsi nepřišel na něco, co jsem já sama zapomněla! xD) Všechno má své souvislosti - asi i více souvislostí, než to teď vypadá... jak pořád říkám, už se konečně dostáváme k "ději". xD
      Mělo by Jurije s Jefimem přibývat. (Jen ten Štěpa mne furt nutí, abych se mu věnovala a já mu nedokážu říct ne! T.T xD)

      Vymazat
  4. Doufala jsem, že se k sobě vrátí ^°^

    OdpovědětVymazat