Pokud kanibalismus hadů vede k vzniku draků? Je pak lidský cestou k nadčlověku?
Potřebuji nové tělo. A novou duši.
Probíhá oprašování starých spisů - velice sporně a rychlostí blížící se k nule - a nějakou dobu (v řádu stovek let) bude.

Jste tu poprvé a máte problémy se orientovat? Snad pomůžu zde.
Kdyby ještě někdo chtěl vyplnit dotazník pro mé drahé čtenáře - může zde.
Kdybyste měli zájem vyplnit dotazník k Nejen absinthové nejen víle - můžete zde.

Děkuji za vyjádřenou podporu komentujicím. ;)




čtvrtek 6. října 2016

Těžkopádní pro lidské - 12. kapitola

Tak jsem to nakonec nezvládla o moc dříve vydat, než minulý čtvrtek - ale stále je to vydané ve čtvrtek! Zatím stíhám a plním plán... i když zítra jedu do Polska a ještě nejsem úplně nabalená, nachystaná, okoupaná, atd. xD
Bohužel ani dnes nebude žádný dobový obrázek, ale dám vám sem Otto Dix, protože jejich Orfeus je úžasný - ať již jako píseň, tak s tím videem. Psala jsem si to na osobní FB, že se mi neskutečně líbí atmosféra toho videa: světlo přes velká okna, omšelá místnost, dva muži tančící balet... (jeden vypadá jako Erwin Smith ze SnK! - Ach, Erwin! Musím si napsat někdy osobní článek, abych mohla poplakat, spíše zanadávat Isayamovi, nad Erwinem!)
Při dnešním čtení kapitoly mne napadl takový dárek, který bych  vám mohla dát na Halloween/Vánoce (podle toho, jak to stihnu), ale ještě uvidím, zda mi to přijde jako dobrý nápad, až se to uleží. Takže zatím neříkám co a nechci po vás, abyste se na to těšili. xD
Přeji příjemnou četbu a jsem ráda, že nakonec se vrátili ke čtení snad všichni, o kterých vím, že pravidelně komentovali. 


TĚŽKOPÁDNÍ PRO LIDSKÉ

"Na člověku je nejsmutnější, že má krásné myšlenky, ale není schopen se jich držet. Pak jsou všechny ideologie dobré, ale zůstávají pouhou utopií, protože to charakter člověka je špatný, lidstvo samo o sobě je špatné."


[12. kapitola]


Kljujev si položil Gromovovu dlaň do klína a začal mu z ní odmotávat obvaz. Seděli na posteli černovlasého v jejich pokoji a čekali, až Něvzorov dovaří svou pověstnou polévku. Kljujev tam s nejstarším mužem nedokázal být, protože komentoval jeho vaření, zatímco Gromov se teprve před několika okamžiky vrátil z práce a převlékal se z kombinézy. Proto teď na posteli seděl jen ve spodním prádle. Byl stále hubený a šlachovitý, přestože se měli docela dobře.
„Musela být opravdu v ráži, když tě takhle pokousala,“ utrousil Jefim, přičemž palcem mačkal okraje kousance, aby zjistil, zda nezačíná hnisat. Ruce si předtím omyl a vydesinfikoval trochou alkoholu. „Nikomu to neukazuj, budou si myslet, že ses nějakou ženu pokusil znásilnit.“
„To, co říkáš, není moc vtipné,“ utrousil černovlasý a zahýbal prsty na ruce. „Hlavně, protože to bolí jako čert.“
Rudovlasý k němu zvedl pohled, aby se zadíval do jeho očí. Ta chvíle mu připomínala jeden z večerů s Toljou, avšak ten by nikdy nemluvil o tom, že ho něco takového bolí. Kljujev si nakonec jen povzdechl. „Znovu ti to vydesinfikuju a převážu.“
Gromov si všiml toho, že Jefim přestal být tolik přístupný od chvíle, kdy se líbali. A rozčilovalo ho, že místo, aby dostával více, neměl nakonec nárok ani na hezký rozhovor. Zdálo se mu, že s ním Rusalka hraje nějakou hru a nelíbilo se mu, kolik je v její moci. „Děje se něco?“ zeptal se nakonec – reagoval na zklamání, které postřehl v očích víly předtím, než je sklopila zpátky k jeho ruce.
„Jen mi to cosi připomnělo.“
Černovlasý se zarazil. „Opravdu jsem se nikoho nepokusil znásilnit, pokud jde o tohle, nepokousala mne v obraně…“ začal se hájit. Nedivil by se tomu, kdyby Rusalka musela někdy také použít své zuby, aby se bránila před muži, kteří chtěli jen brát. „Nikdy bych se nesnažil na někom si vynutit…“
Kljujev mu položil prst na rty. „Vím,“ řekl jen a nevyvracel mu, co si o celé situaci myslel. Podal si alkohol a namočil do něj čistý kapesník, než mu ho na ránu přitiskl. Gromov trochu ucukl dlaní, ale zůstal potichu. „Zvládáš s tím řídit bez problémů?“
Mladší pokývl. „I když to cítím, když musím něco vzít do dlaně, v práci na to moc nemyslím… není čas,“ prohodil. „Dokončili jsme další dům, chceme stihnout ještě jeden, než začne mrznout. Aby mělo více rodin na zimu už vlastní bydlení.“ Odmlčel se. „Oleg se ženou žijí v hrozných podmínkách. Představ si, že staví domy a ještě na žádný z nich nedosáhl, musí s celou rodinou žít v jednom pokoji.“
„Všechno nejde hned,“ pokrčil rameny Jefim, „dokud se nepostaví dostatek bytů, někteří budou muset tak bydlet. A je to tak správně, že to nestaví pro sebe, ale pro všechny.“ Ruku mu zavázal čistým obvazem a vzal ji do svých. „Jak se drží po tom všem?“
Černovlasý pokrčil rameny a odpověděl vyhýbavě: „Myslel jsem, že ho nemáš rád…“
Kljujev si znovu povzdychl. „Nemám ho rád, protože tě tahá do společnosti dost divných ženštin a není mi sympatický, ale abych mu přál nejprve nemocnou ženu, a pak mrtvého syna… možná tak vypadám, ale nejsem nelidské monstrum.“
Mladší muž se na něj usmál – zahřálo ho, když měl dojem, že Jefim na něj žárlí – a vzal ho prsty zdravé ruky za bradu. „Tak jsem to nemyslel,“ utrousil jen a natáhl se, aby ho mohl políbit, ovšem rudovlasý mu znovu unikl. „Říkal jsi to ty, že není cesty zpátky, když to jednou uděláme, tak co se děje?“ zeptal se na to konto Jurij rozrušeně, ale potichu.
„Nejsem to já, koho chceš,“ a ty nejsi ten, koho chci já.
Černovlasý zakroutil hlavou. „Pleteš se,“ oponoval mu, „nevím jak a proč, ale jsi to určitě ty, koho chci. Nikoho jiného. Proč bych jinak tolik riskoval, kdybych si tím nebyl jistý?“ Rozhodně nikdy nepatřil k mužům, kteří nedokázali udržet „ptáka v kalhotách“ a to jim řídilo život.
Kljujev sklopil pohled. Gromov samozřejmě riskoval, ale nebylo to vůbec srovnatelné s tím, jak moc riskoval rudovlasý. Pro Rusalku i dýchat bylo riskantní, natožpak se pouštět do vztahů podle své orientace. Ještě s někým, koho nemiloval tak, aby pro něj chtěl obětovat svůj život a budoucnost, pro kterou toho tolik vytrpěl.
Nevěděl, proč v poslední době tolik vzpomínal zrovna na Tolju, možná cítil vinu… O jeho smrti se dověděl jen několik měsíců předtím, než byl propuštěný z místa, kam byly po válce Rusalky přesunuty, a snad až teď, když už život nebyl tolik hektický, to na něj začalo dopadat. Význam jeho smrti – ztráta snů. Cítil, že ho podvádí, když se vrhá do náručí Gromova. A byl vnitřně vyprahnutý, protože Jurij v něm nedokázal vzbuzovat ty samé pocity, jakými si pamatoval – v tom možná byla chyba, protože vzpomínky vždy zkreslovaly tehdejší realitu –, že hořel k Toljovi. Chtěl znovu toužit, topit se v citech; a místo toho jeho mysl zůstávala střízlivá a věcná.
Nejhorší z důvodů takové situace mohl být ten, že uvnitř je zahořklý muž a již nikdy nepozná lásku, protože ta se rodila tak nekonečná a absolutní jen u dospívajících.
Ale nejspíše už skutečně nebyla možnost couvnout. I když by Gromov mu nejspíše úmyslně nechtěl ublížit, tak udělat z něj svého zhrzeného milence bylo nebezpečné. I takové myšlenky byly odrazem Jefimova střízlivého úsudku a analytického posouzení životní situace; i tady si uvědomoval, že kvůli rozumu nehledí na vlastní pocity.
„Jen se… bojím,“ Rusalka říkala vždy pravdu, dokud ji hlouběji nemusela objasňovat. Nelhala, jen mluvila ve větách, které mohl být reprezentovány více způsoby.
Gromov si rudovlasého přitáhl k sobě a objal ho. Pohladil ho po zádech a políbil do vlasů. „Kdybych to řekl já tobě, odpověděl bys mi, že zatím se všichni bojíme… ale že nebudeme mít důvod se bát, až vybudujeme naši budoucnost.“ Zvedl mu bradu a tentokrát se konečně vpil do jeho rtů.
Kljujev se po polibku k němu přitulil a zavřel oči. „Zatím to vypadá, že se nám skutečně podařilo nikoho na sebe neupozornit, když jsi mi ukazoval svůj samochod,“ pousmál se a Jurij to mohl cítit na kůži. „Opravdu je to úžasné, že lidé dokáží něco takového vyrobit.“
Černovlasý ho pohladil po vlasech. „A to jsi neviděl ty nové,“ upozornil ho, „ještě než jsi sem přišel, byl jsem za odměnu nahlédnout do továrny, která stroje vyrábí. Ten můj je oproti nim staroušek nad hrobem.“ Tiše se zasmál. „Ale bylo by ho škoda odstavit, dokud ještě funguje. Když ne ve výkonu a síle, tak v nezdolnosti vyniká.“ Je jako ty.
Starší přejel dlaněmi po jeho zádech a mazlivě se otřel o jeho kůži, jak se s ním loučil. „Měl by ses obléct,“ utrousil, protože druhý už docela dlouho seděl jen v trenkách a v místnosti dvakrát teplo nebylo.
Gromov ho ovšem nenechal vstát a místo toho si ho stáhl do klína. „Ještě chvíli,“ zašeptal a zajel dlaněmi pod jeho košili. Na Rusalce přece jen něco bylo, proč se zdála tolik přitažlivá. Znovu Jefima políbil. Tohle bylo to příjemné, co přinášelo mít doma ženu. Po práci se potřeboval odreagovat, potřeboval něhu, aby se plně zregeneroval.
Jak to bylo dlouho, co naposledy cítil hřejivé a vonící tělo proti svému? Co se někoho mohl dotýkat? Jefimova váha příjemně škádlila jeho rozkrok. I když to v něm nebudilo touhu, aby se hned chtěl vrhat do čehokoliv více sexuálního, užíval si s tím spojené napětí. „Lehneš si večer za mnou?“ zajímal se pak šeptem a škádlivě ho kousl pod ouško. „Zahřejeme se.“ Sklouzl dlaněmi na jeho hýždě. „Ušetříme za topení,“ dodal žertem.
Kljujev se tomu pousmál. „Myslíš, že se vyspíme na jednom lůžku?“
„S našimi širokými rameny? To asi ne,“ reagoval na to mladší pobaveně. „Jen, pokud se k sobě budeme tisknout,“ dodal, přičemž si ho za hýždě přitáhl blíž. „Nejsi zase tak suchý, jak se na pohled zdáš,“ okomentoval je, „v zimě pod peřinou s tebou bude dobře.“
„Petr Leonidovič určitě bude rád, když se budeme pelešit místo práce a topení,“ odpověděl mu se stejnou nadsázkou.
„Aby se Péťa nechtěl přidat,“ nad tím už se Gromov rozesmál. Políbil Jefima na čelo, než ho pustil a sám vstal, aby se oblékl. „S takovou bych se bál vůbec vlézt do postele,“ oklepal se nad tou myšlenkou.
Kljujev zakroutil hlavou a upravil si košili, kterou mu druhý vytáhl z kalhot. Přece jen část té nechuti ho opustila pro tu hezkou chvíli, co teď zažili. „Já bych se asi vyhnul celému pokoji,“ prohodil a ještě si k sobě černovlasého přitáhl, aby mu mohl pošeptat do ouška: „Protože si to dokážu živě představit a vím, že bych to vidět nechtěl. Ale sám se k tobě večer přidat můžu.“ Líbl ho na tvář, než se odtáhl. „Jdu ukořistit noviny a Grišku, abych věděl, co se v zemi děje,“ oznámil mu pak, než zmizel za dveřmi.  

Zinaida se konečně dostala k tomu, aby mohla roztřídit prádlo, které měl její manžel v Leningradě s sebou a dát ho prát. Největší obtíže vždy měla s košilemi, protože Štěpán si většinou propotil límečky a ty se obtížně bělily. Přestože jí její tchýně i známé z práce poradily několik určitě fungujících triků, stejně tuhle část jeho oděvu neměla ráda, a to hlavně protože každý den potřeboval mít nachystanou čistou a vypadající reprezentativně. Naštěstí nenosil jen bílé. Kdyby ano, asi by použila své moci a navedla ho, aby si je pral sám. Už teď si je někdy žehlil…
Málo se jí líbilo, že byl zase pryč. Za několik posledních týdnů ztratila dobrý vztah, který měla s Larisou, i s tchýní či Zojou. A nebylo to tolik z jejich strany – Larisa nevěděla nic o předchozích citech, co k ní chovala, Štěpánova matka a dcera zase věděly, že mezi manžely je vše urovnáno, takže už neměly důvod proti ní jít –, ale byla to ona, kdo by nejraději odjel z domu a od všech známých pryč jen se Štěpánem.
Líbila se jí ta představa dovolené, o které se bavili. Nejméně tchýni by si mohla vzít Štěpánova sestra, aby se mezi ně nepletla a nemuseli před ní hrát divadlo o dítěti. Alespoň jednu neděli by se Štěpánem mohli strávit v klidu, lenošit do oběda, třeba se jít projít do parku, pojíst dobré jídlo, dát si horkou koupel a brzo zalehnout do postele. Určitě by Štěpán uvítal jeden den bez povinností.
Z přemítání – a spíše snění – nad jednotvárnou činností ji vytrhl zvuk zvenku. Otřela si ruce do zástěry a zamířila hned do pokoje, který obývaly tchýně a dcera. „Čekáte někoho?“ zajímala se, a když obě dvě zakroutily hlavou, zamračila se. Šokalskij se ujišťoval, že nikdo u nich nebyl a neinstaloval jim tam odposlechy – jakákoliv nezvaná návštěva v tom světle byla podezřelá.
Přešla ke dveřím a podívala se kukátkem. Příliš blízko stál nějaký muž, kterému neviděla pořádně do tváře, ovšem byla si i tak jistá, že ho nezná. Nevěděla, jestli má otevřít. Šokalskij byl pryč i s Korněvem, nikomu jinému nevěřila, že jí dokáže zajistit bezpečí. A ten muž před dveřmi vypadal až příliš podezřele.
Znovu se ozval zvonek. Zhluboka se nadechla – nemohla hrát, že nejsou doma, protože nebylo místo, kde by takhle večer mohla slušná manželka, co nemá muže doma, být. Nakonec dveře pootevřela. „Dobrý večer.“
Ten muž byl vyšší než Štěpán a pro hutný a tvrdý kabát to vypadalo, že je i širší v ramenou. Ani o to tolik nešlo, protože jednoznačně by se mu nedokázala ubránit, i proti muži Štěpánovy velikosti byla víceméně bezmocná. Všimla si jeho pohledu – ve způsobu, jakým na ni shlížel, bylo všechno o tom, jak ji shledává slabou, malou a křehkou ženou.
„Bydlí zde Štěpán Šokalskij se svou rodinou?“ zeptal se muž místo pozdravu. Jeho hlas byl hrubý ale tichý.
Zinaida se dívala do jeho zjizvené a vrásčité tváře pokryté hustým plnovousem, přičemž se neodvažovala si ho skutečně prohlédnout. Kývla. „Manžel není doma, pokud ho hledáte.“
„A matka?“
„Matka?“ černovlasá nerozuměla, na co se ptá. Zamračil se na ni. Až teď si uvědomila, že muž jde cítit kořalkou a špatnou hygienou. Ruka, kterou měla ledabyle položenou na klice, ji sama od sebe stiskla, aby mohl v případě nutnosti zabouchnout. „Je večer, bylo by vhodné, abyste přišel jindy, pane…?“
„Boris Valerjevič Šokalskij,“ představil se muž, „chtěl bych mluvit s matkou, pokud není bratr doma.“
Rusalka překvapením pootevřela oči, pak ovšem zabouchla dveře a otočila klíčem. Manžel jí vždy tvrdil, že nemá žádné živé sourozence kromě sestry. Nerozuměla tomu, co tento výjev měl znamenat.
„Babičko,“ oslovila starší ženu, když vešla do vedlejšího pokoje, „za dveřmi je muž, který tvrdí -“ přerušilo ji zazvonění následované netrpělivým zaboucháním na dveře, „že se jmenuje Boris Valerjevič a je váš syn.“
„Boris? Že se Boris vrátil?!“
Černovlasá ji pomohla vstát, ale ke dveřím ji zatím nepouštěla. „Nemusí to být on. Ujistěte se, jestli ho znáte… Štěpánova práce-“
„Pokud je to můj syn, tak ho poznám,“ přerušila ji žena a jakoby vůbec neměla svůj věk, přispěchala k vchodovým dveřím a otevřela je dokořán. „Borisi!“ zvolala nehledě na sousedy a do bytu nejen vešel ten neupravený muž, ale za ním vběhlo nějaké šedé psisko.
Zinaida stála v chodbě a sledovala tu scénu, jak domnělý syn zvedl svou matku z podlahy, jak se s ní vítal vřelým objetím. Černovlasá nevěřila, že je to pravda, protože vůbec neznala žádné souvislosti. Najednou byl v jejich bytě neznámý a od pohledu nebezpečný člověk – to byla ta jediná myšlenka, co jí tepala v hlavě.
Dveře se zabouchly a on shodil ze zad ruksak, než se začal zbavovat kabátu a bot. Celou chodbu zaplavil odér mokré psí srsti a smradlavých nohou – takovou domácnost si Zinaida nepřála. Navíc se jí nikdo neptal, jestli hodlá přijmout hosta! Byla paní domácnosti, manželka Štěpána, ale její slovo nemělo žádný význam a nikoho nezajímalo.
„Nachystej něco k jídlu, Zino, Boris má určitě hlad,“ poručila jí tchýně a ukazovala muži, kudy se jde do kuchyně.
Zinaida je následovala a připadala si úplně bezmocná. Kdyby alespoň to psisko neťápalo po její čisté podlaze a koberci.
Muž se s matkou posadil ke stolu. „Kdy se bratr vrátí? Potřeboval bych s ním mluvit.“
„Je služebně mimo město,“ odpověděla hned stařena.
„To je nemilé,“ utrousil muž a zamračil se hustým obočím, „chtěl jsem ho požádat, zda bych u něj nemohl nějaký čas zůstat.“
„Ale samozřejmě, že mohl,“ mávla rukou nejstarší, jako kdyby to vůbec nic velkého nebylo, „ale teď povídej – kde jsi celou tu dobu byl? Mysleli jsme si, že jsi po smrti.“
Zinaida se nadechla a napoprvé se jí nepodařilo promluvit, ale napodruhé už hlas našla: „Tak dost.“ Srdce ji divoce tlouklo, ale takovou situaci si nemohla nechat líbit, protože přece jen ona byla paní toho bytu. „Když tu Štěpán není, já rozhoduju, jestli tu někdo může zůstat,“ snažila se znít rozhodně, ale hlas se jí trochu chvěl. Pravda byla taková, že i když Šokalskij byl doma, stejně bylo po jejím. Ale jak to vysvětlit takovému obrovi? Navíc ji její tchýně nikdy nepodporovala v projevech emancipace. „Tohle je náš domov, babičko, ne váš. Víte, jak vás mám ráda, ale já rozhodnu o tom, jestli tu ten muž zůstane.“
Boris Valerjevič si ji prohlédl, než mu zacukaly koutky. „Taková malá bytůstka – tak rázná,“ okomentoval bratrovu ženu pobaveně. „Těším se, až uvidím, co z tlustýho děcka vyrostlo, že má zálibu v takových ženských,“ dodal se smíchem. Trochu se v řeči zadrhával – snad to bylo vypitým alkoholem, nicméně díky tomu působil, jako kdyby neoplýval zrovna bystrou myslí.
Pohladil psa a znovu vstal od stolu. Zinaida rozhodně byla raději, když seděl, protože jí tak nepřipadal jako tupý obr. „Nepřišel jsem být na obtíž, švagrová,“ promluvil k ní už vážně, „nemám teď kde bývat. Poslali mne sem. Potřebuji místo, kde složit hlavu, než se trochu vzpamatuju – je to víc jak dvacet let, potřebuju pár dnů, abych si zvykl.“
Černovlasá přísně sevřela rty. „A kde jste ty roky byl?“ zeptala se.
„Poslali mne lovit, tak jsem lovil. Na Sibiři, v toku Jeniseje.“ Na tom, jak stavěl věty, bylo poznat, že nejspíše příliš s lidmi nemluvil – anebo skutečně byl hloupý –, protože jeho řeč byla stručná a věcná.
„Ustelu vám tady v kuchyni,“ svolila nakonec Zinaida. Co jiného mohla dělat? Měla vyhnat bratra svého manžela, a připravit tak tchýni o syna, o němž si podle všeho ještě před několika okamžiky myslela, že je mrtvý? Rozhodnutí ho vyhnat nakonec přece jen nepatřilo jí. „Můžete tu zůstat, dokud se nevrátí Štěpán… ale ten pes-“
„Nikdy bych ho do domu nebral, kdyby byla jiná možnost,“ přerušil ji v obavě, že ho tam nebude chtít nechat.
Zinaida se zhluboka nadechla a protřela si dlaní tvář. „Dobře. Ale pokud něco vyvede, půjdete oba, tohle je slušná domácnost.“ Musela si trochu dodat odvahu, aby okolo psa prošla do spíže – stejně jako jeho majitel, i on byl přerostlý –, ale nakonec dala na stůl chleba a máslo.

Rudovlasý si donesl do pokoje šálek čaje a posadil se ke stolu nad papíry s písmem, aby před spaním se ještě chvíli učil psát. Za celý den byl už unavený, ale kdyby si jednou dovolil se tomu nevěnovat, nakonec by se nenaučil psát a číst nikdy. Docela jej pobavilo, jakou nedočkavost cítil za svými zády od černovlasého, který ho nechtěl rušit, ale pamatoval si Rusalčin příslib, že společně budou ležet.
Nakonec Kljujev zhasl světlo v lampičce a přesunul se k vlastní posteli, aby ze sebe mohl svléci domácí oblečení a převléct se do košilky. Než se přece jen přesunul za druhým mužem do postele. „Musíš mi udělat místo,“ zašeptal, přičemž se snažil, aby stará postel příliš nevrzala.
Černovlasý si ho navedl tak, aby mu seděl obkročmo nad boky. „Tady je místa dost,“ prohodil a dlaněmi sjel z jeho pasu na stehna.
Jefim nechtěl tolik spěchat. Vždycky to bylo tak, že nejprve si s někým vybudoval tělesný vztah, než se spolu trochu sblížili – pokud k tomu vůbec došlo – i duševně. V téhle části jeho života pro něj bylo rozhodně důležitější, aby měl přítele a člověka, kterému může věřit, než někoho, s kým by si mohl užívat.
Se svými zážitky a vzpomínkami pro něj bylo obtížné najít správnou cestu, aby ho jemně odmítl. Neuměl se z toho dostat, protože s kýmkoliv se předtím setkal, byl proti němu v nevýhodné pozici, kde slabý odpor se rovnal žádnému, protože ani ten silný neměl dostatečnou váhu.
„Nebude se ti dobře spát, když tě budu tížit… jakoby ti můra ležela na hrudi,“ utrousil Jefim nakonec, zůstával rukama zapřený vedle hlavy druhého, jak se na něj úplně nechtěl pokládat a neplánoval se zatím ani líbat.
„V tvém případě je tížení dost silný pojem,“ oponoval mu Gromov s úsměvem, „jsi ještě lehčí, než se od pohledu zdáš. Jen pod rukama… zabíráš nějaký prostor.“ Přejel mu dlaněmi po stehnech přes látku noční košile, než mu ji nakonec vyhrnul tak, aby mohl hladit jeho holou kůži. „Nakonec asi jsi z masa a kostí.“
Kljujev nad tím zakroutil hlavou. „A z čeho jiného bych měl být? Naše národnostní…“
„Psst,“ přerušil ho černovlasý, „z měsíčního svitu…“ Přesunul jednu svou ruku tak, aby si mohl položit dlaň na jeho tvář, pohladil ho po líčku palcem a sjel dlaní až na ladnou linii Jefimovy šíje. „Přes den to není tolik patrné, ale v noci… jako kdybys byl jen přelud. Těžko se tomu věří, že když se tě dotknu, tak se nerozplyneš.“
Jefim přivřel oči a nepatrně se opřel do jeho doteku. Sám si nepřipadal tolik odlišný od lidí – jen tím, že nebyl tolik rostlý, jak by jako lidský muž měl být. Myslel si, že si dokáže domyslet, jak ho lidé berou, ale tohle jej nikdy nenapadlo. Že by se mohl znát jako nedosažitelný doteku – po všech jeho zážitcích s příliš hrubými doteky se to zdálo jako hloupost. „Proto se chceš tolik dotýkat?“
Černovlasý ho znovu pohladil po tváři. „Tolik?“ podivil se. „Myslel jsem si, že vztah mezi muži – že tenhle druh vztahu – také zahrnuje doteky. I všechny ty, které mezi muži nejsou běžné: pohlazení, polibky…“
Jefim se natáhl, aby ho políbil na čelo. „Tolik ve srovnání s tím, jak předtím nebyly téměř žádné,“ vysvětlil nakonec. „A-“ začal, ovšem nevěděl jak pokračovat, protože neměl ucelenou představu, co chtěl a mohl říct, aby druhého neodradil nebo mu neublížil. Na okamžik sklonil pohled a přivřel oči – bylo toho prostě moc, co zažil.
Gromov ho znovu pohladil po tváři. „V pořádku,“ zašeptal něžně, „nechci na tebe tlačit.“ Možná v té chvíli nemluvil úplnou pravdu anebo naopak si on sám neuvědomoval, jak se cítí, ale nakonec pokračoval: „Máš více zkušeností, ty určuješ pravidla.“
Rusalka se na něj nejistě podívala. Z nějakého důvodu mu přišlo, že ta chvíle je nesmírně lítostivá. Nemohl přestat cítit, že oba se do vztahu pouští jen proto, že jim nezbývalo nic jiného. A připadalo mu, že takový vztah není správný, netoužil po něm a nehodlal se kvůli němu pouštět do risku. „Nejsem odtažitý, protože jsem si nezažil jen hezké věci,“ přiznal a slezl z něj, aby se mohl posadit na okraj postele. „Ale mám pocit, že my oba… se jen snažíme zaplnit prázdnou díru v našem životě, nehledě na toho druhého.“ Přetáhl si košilku zpátky přes kolena. „Jsem odtažitý, protože jsem si myslel, že po tom všem už takovými vztahy nebudu muset procházet.“
Černovlasý si ho prohlédl, než se posadil. „Jak ses mne ptal před večeří – tak to jsi ty, kdo má se mnou problém,“ řekl a povzdechl si. „Bojíš se mne odmítnout a raději se necháváš zatahovat do… zneužívání.“
Starší ne zcela jistě zakroutil hlavou a otočil se na něj. „Nebudu ti nic říkat o tom, jak skutečné – jak tomu říkáš – zneužívání vypadá,“ zašeptal, „tohle je něco jiného. Jen…“ Těžko se o tom mluvilo. „Chtěl bych mít stejná práva jako obyčejná žena, moci se usadit s manželem a pracovat, ne pořád řešit, jak nic nemůžu… už toho mám dost, a proto – nevěřím, že bychom se vůbec kdy dotkli, kdybychom měli jinou možnost. Ty ani nemáš rád muže… a mě přitahují jinak vypadající a chovající se muži než ty.“
Gromov zůstal potichu a znovu se položil do postele. V té chvíli mu vůbec nezáleželo na tom, jak je sám orientovaný a kdo se mu celý život líbil, on si jen uvědomoval, že se cítí dobře, když je s Jefimem. Ale podle chování druhého, ten to tak necítil. „Dobře,“ dostal ze sebe jen a otočil se čelem ke zdi.
Rudovlasý se na něj podíval. Neměl být tolik sdílný se svými pocity, protože stejně nebyly pochopeny. Pro něj byla důležitá ta část o tom, co by chtěl – jaký život by si přál: lásku, klid a bezpečí –, ne jak vypadají muži, po kterých touží.
Nakonec se ovšem sklonil, i když se cítil zklamaný ze svých zbytečných slov, co pronesl, a černovlasého políbil na spánek. „Nezlob se,“ šeptl a pohladil ho po vlasech. Lehl si za ním a opřel si hlavu o jeho rameno. „Nejsi to ty, kdo mi vadí, ale okolnosti,“ dodal, než ho políbil na krk a přitulil se k němu. „Dobrou noc.“
Pro černovlasého to byl zvláštní pocit, když ho zezadu objímalo chlapecké tělo. Ale veškerá Jefimova něha byla důvodem, proč se celé jeho tělo dokázalo uvolnit. Položil si dlaň na jeho, co měl na břiše, a zavřel oči. „Dobrou.“

Wolleh si položil složku na stůl a přisunul si telefon, než začal vytáčet číslo.
Pochyboval, zda by se do toho vážně měl ještě více plést. Tohle všechno se zdálo příliš vážné, ale na druhou stranu – kdo by Stefanovi pomohl, kdyby to neudělal on? A jaký úřad by se měl o to, co se dělo, postarat, když tajná policie se bála pouštět do vyšetřování a raději chtěla odsoudit vlastní lidi?
Musel něco udělat. Ne, kvůli Svazu nebo lidem – na cizích mu nikdy příliš nezáleželo –, ale pro Stefana.
„Prosím?“ ozvalo se ze sluchátka ženským hlasem po chvíli.
Wolleh měl poslední možnost zavěsit, ale nevyužil jí. „Chtěl bych mluvit se soudruhem Šokalským.“ Bylo to samo o sobě nebezpečné, protože ho měl vyšetřovat a ne s ním mluvit. Po té návštěvě ještě telefonický rozhovor – to už určitě bylo víc, než si mohl dovolit. Ale neměl jinou možnost, jak se s ním spojit a předat mu informace. Zajet za ním by bylo ještě horší a nápadnější. Poště také nevěřil, navíc byla pomalá.
„Omlouvám se, ale soudruh Šokalskij není na pracovišti.“
Další možnost zavěsit. Ale nakonec jen řekl. „Mohla byste mu vzkázat…“
„Chci vás upozornit, že je pracovně na několik dnů mimo město, pokud voláte kvůli něčemu neodkladnému, tak byste se měl obrátit na někoho jiného,“ přerušila ho. Zněla mile. Skoro by jí věřil, že mu nemůže být nebezpečná.
„To není nic neodkladného,“ zamítl Johann, „abych pravdu řekl, volám mu kvůli osobní záležitosti. Víte, brzy se mi narodí dítě, byl bych rád, kdyby byl jeho kmotrem.“ Co více pomáhalo na ženy, než mluvit o dětech?
Žena se odmlčela, jak čekala, že bude pokračovat. „Kdo mám vyřídit, že mu volal?“ zeptala se nakonec.
„Jste moc hodná, slečno,“ prohodil s přemáháním, „řekněte, že Valerij – on už bude vědět – a aby mi zavolal zpátky.“ Byl to starý zvyk z Říše, že když potřebovali si předat nějaké informace a nesmělo dojít k oddálení, tak si posílali zprávy jménem svých otců – tentokrát ovšem použil skutečné jméno Stefanova otce, ale věřil, že ten to určitě pochopí. Bylo to bezpečnější, protože to bylo ruské jméno.
Rozloučili se a on položil sluchátko. Tohle rozhodně nešlo dobře. Tolik riskoval a nakonec neměl ani možnost se s ním o své vědomosti podělit.

Šokalskij položil kufr na postel a otevřel ho, aby si přendal oblečení do skříně. „Tyhle dvě cesty hned po sobě, málem bych neměl oblečení, Zinečka mi nestihla vyprat,“ poznamenal pobaveně a podíval se na svého spolupracovníka. „Co ty?“
Korněv mu pohled oplatil. „Dobře, že se ptáš, potřeboval bych půjčit pár ponožek a košili,“ nadnesl. Sám se hned vrhnul k tomu, aby si připravil kávu na vařiči. „Chceš taky?“ hrníčkem mu pokynul, aby věděl, o co se jedná. „Dnes bych se už do práce nehrnul – jsem celý rozlámaný z cesty.“
Světlovlasý vyřadil jednu košili a pár ponožek, aby mu je mohl přenést na postel. „Nechci, půjdu se projít, potřebuju si pořádně protáhnout nohy a tělo.“
„Díky,“ utrousil zrzek, když prádlo bylo položeno na postel. „Ale, ale… abych se Zinaidě nezmínil, jak řádíš na cestách. Chodíš si po večeřích. Jdeš si shánět nějaké známé?“ jeho tón byl šibalský.
Šokalskij si ho prohlédl. Všiml si Korněv, že si minule na cestách sexuálně užil? Poznal to na něm? Pokud ano, zkazil si tím reputaci. Nechtěl, aby si o něm Korněv myslel, že Zinaidu podvádí – protože takto řečené to nevystihovalo vůbec situaci. Takovým mužem nebyl, nepodváděl a k jejich manželství – takovému, jakým ho prezentovali před ostatními – to nesedělo. Až příliš skryté okolnosti ho obhajovaly, proč to udělal… nebo ne?
Ta chvíle upozornila Korněva, že ťal do živého. „Neříkej mi, že…“ sám tomu nemohl uvěřit.
Světlovlasý raději hned zakroutil hlavou, čímž ho přerušil. „Jen jsme se před odjezdem se Zinou chytli a tak bych nebyl rád, kdyby jí někdo nasadil brouka do hlavy,“ vysvětlil a s precizností tajného agenta lhal naprosto bez problémů.
Zrzek zvedl obočí. „Zině?“ Pak se pobaveně zasmál. „Dobře si uvědomuje, jak tě má omotaného kolem prstu – to se neboj,“ upozornil ho. „Ale kdybys náhodou ji chtěl podvést, tak mne musíš vzít s sebou, protože bych chtěl vidět, jak by tvá milenka vypadala. A taky bych chtěl důkaz, že se ti zvednul…“ znovu se vrátil k přátelskému, lehce provokujícímu a šibalskému rozhovoru, kterým se zaháněl stres. Zakroutil pobaveně hlavou, k jaké hlouposti se stočil jejich rozhovor: „Prý nasadil brouka do hlavy.“
Šokalskij jen pokrčil rameny, jako kdyby sám nevěděl, co ho to napadlo a pokračoval v urovnávání svého oblečení.
„Co se vůbec stalo, že jste se chytli?“ Korněv působil, že ho to téma nakonec zaujalo. „Zase si z tebe tropila žerty a tys vypěnil. Ne, ne… ani v tomhle stresu bys na ni nevypěnil,“ byl to hlavně zrzek, kdo si z něho utahoval. „Řekl bych, že za to mohla tvá matka,“ zvážněl, jako kdyby objevil nějaké důležité vodítko. „Vždycky je to tchýně, není? Určitě Zina něco spálila, tvá matka jí vyhubovala, jako kdyby pořád byla její děvečka a bum… odnesl jsi to ty, nakonec ze dvou stran.“
Tentokrát se zasmál i Štěpán. „Sašo,“ oslovil ho pak s pokáráním v hlase, „pokud ti zbývá tolik energie, měl by sis znovu projít spisy, a připravit se na setkání s Lodyginem. Říkám ti, je to had. Musíme si dávat pozor, aby se nám nesnažil vyšplhat po zádech.“
Jeho zrzavý společník mávl rukou. „Pamatuji si, co jsi mi o něm říkal, když ses vrátil. Ale musíš uznat, že mu asi nejde jen o jeho povýšení, když tě kontaktoval kvůli tomu novému případu, který se naštěstí už netýká Rusalek.“ Odložil si hrníček a přešel za Šokalským, aby mu položil ruce na ramena a otočil si ho tak k sobě. „Moc si to bereš, Štěpo,“ řekl mu, „začínáš být paranoidní. A to vyšetřování nepomáhá – buď si můžeš krýt svá záda celou dobu, nebo skutečně vyšetřovat.“
Světlovlasý se mu zadíval do očí. Měl přece jen mnohem více zkušeností než Korněv a zdálo se, že i informace navíc. Nebo jeho přítel měl větší přehled a jen se ho snažil dostat do pozice, aby při neúspěchu na něj mohl všechno hodit a zachránit si vlastní život.
Možná má pravdu, jsem paranoidní – zastavil se myšlenkou u toho, jak do hloubky všechno analyzuje. Byl přepracovaný, unavený, hádal se i se Zinaidou… všechno nasvědčovalo tomu, že je možné, aby reálnou hrozbu zvětšoval do nereálných mezí. Po tom všem, co viděl a sám dělal, cítil, že by si nejspíše i zasloužil takto skončit. Zasloužil si, aby ho pohltil stejný systém, pod kterým zatkl a usvědčil tolik nevinných.
„Možná i proto se potřebuju projít,“ kývl nakonec, „ten případ si toho bere hodně. Vidíš, že se už i hádám se Zinečkou.“ Zakroutil nad sebou hlavou. V očích druhého muže viděl pochopení.
Korněvovi věřil – nebo si nejméně opravdu přál mu věřit –, ale nedokázal se mu svěřit s tím, o čem spolu s Johannem mluvili. Neřekl o tom nikomu. I když u Ziny a své matky k tomu měl dobrý důvod, asi ani jim dostatečně nevěřil.
Proč se mu takové napětí snášelo o tolik lépe, když byl mladíkem? Asi že tehdy neměl co reálně ztratit. Ale teď měl Zinaidu a o tu skutečně nechtěl přijít. Přestože se s ní nedokázal podělit o svůj strach.
Korněv nakonec pustil jeho ramena. „Přečtu si, co je potřeba,“ slíbil mu nakonec, „a na toho Lodygina si dáme pozor společně.“
Světlovlasý se na ně usmál. „Půjdu se teda projít,“ oznámil mu, „užij si kávu, pak se k tobě připojím.“
Šokalskij se oblekl do kabátu a obul si boty, než vyrazil s přáním hezké procházky od Korněva do ulic. Přesně věděl, kam jít a čas mu hezky vycházel. Orientoval se dobře v městě, dal si tu práci, aby si nastudoval mapy a při předchozí návštěvě si trasu prošel, aby znal časový rámec, který mu na jeho úmysl bude stačit.
První část byla obtížnější, protože ubytování jim zařídil úřad a on se musel nejprve dostat na vhodné místo. Prošel parkem, stále předstírajíc procházku, kdyby náhodou se Korněv rozhodl ho kontrolovat, a také si při té cestě ověřoval, že ho nikdo nesleduje. Došel k závěru, že opravdu je hodně paranoidní, protože úřad na ně nenasadil nakonec nikoho. Kdyby je skutečně chtěli tolik potopit, tak by určitě někdo jejich kroky sledoval.
Zatím byli jen v případném záběru hledáčku – žádné odposlechy, žádný tajný agent…
Za parkem nasedl do příslušné tramvaje a nechal se odvést k továrně. Získal deset až patnáct minut na to, aby provedl rozbor toho místa. Nejdůležitější bylo, aby sám zůstal nezpozorovaný, protože kdyby někdo zjistil jeho zájem, mohlo to mít nedozírné následky. Věřil si, že tenhle nástup do situace a prostředí zvládne – měl na to přece výcvik –, ale až po rozboru plánoval, že se skutečně rozhodne, zda další risk stojí za případnou odměnu.
Celý den bylo počasí pod psa, temno a deštivo. Dávalo mu to příležitost si postavit kolem krku a do obličeje límec kabátu, takže společně s čepicí, kterou běžně nenosil, mu nebylo vidět do obličeje. Prošel kolem továrny, jako kdyby někam spěchal, a nakonec vyhledal úkryt před deštěm pod okapem nejbližšího z domů.
Prozkoumal celý prostor pohledem, ale k nikomu jej jeho intuice nezavedla. Popravdě v takovém nečase venku příliš lidí nebylo, většinou jen chodci, kteří se přemísťovali od zastávky do továrny na noční směnu nebo měli cestu kolem. Žádný z nich se nevymykal a předpokládat, že by agent stál venku a upoutával na sebe pozornost, asi nebylo příliš racionální, přesto i tuhle možnost musel Šokalskij prověřit.
Těch několik okamžiků nakonec sám začal působit nepatřičně. Vybral si proto to nejlepší krytí. Jednoduše se snažil vypadat, že na někoho čeká. Přesunul se proto blíže k továrně a začal s pravidelným nahlížením na hodinky a rozhlížením se. Pokud ho budou jen míjet obyčejní lidé, tak možná vzbudí jejich zájem – na koho tu ten člověk asi čeká? –, ale ne nebezpečné podezření.
  Uvědomil si, že trochu podcenil oblečení, když proti němu zadul silný vítr. Musel si přidržet čepici, aby mu ji neodfoukl. Dalo mu to důvod se více zachumlat do kabátu a přitisknout se ke zdi.
Když začali vycházet lidé z továrny, zůstal na svém místě a jen je sledoval. Tentokrát už pro něj nebylo těžké identifikovat, kdo je tajný agent. Ta žena nebyla příliš dobrá – dělala jednu ze začátečnických chyb, že příliš dlouho pohledem setrvávala na sledovaném objektu a nezastírala své chování rozhovorem s někým poblíž, zatímco ostatní pracovníci a pracovnice tvořili skupiny, jak pokračovali v chůzi k tramvaji. Nejspíše přestala být tolik ostražitá a snažit se, když za tu dobu ji nikdo ještě nezačala podezírat – to byla také chyba, protože právě s časem rostla pravděpodobnost, že bude objevena.
Šokalskij měl trochu problém se ztratit v davu dělníků, protože přece jen jeho oblečení ne úplně odpovídalo tomu jejich. Předem si to neuvědomil, ale doplácel na to, že o sebe tolik dbal. Asi ani tolik nešlo o materiál a střih – i když i tady si mohl dovolit víc, ačkoliv ve světě, kde jsou si všichni rovni, to tak nemělo být –, ale hlavně o zachovalost a upravenost, s kterou svůj kabát, kalhoty a boty nosil.
Zaváhal. Měl jen několik okamžiků se rozmyslet, zda bude riskovat dál. Věděl, na koho si má dát pozor, ale to ještě neznamenalo, že je to všechno bezpečné. Vždy stačilo, aby mu osud nepřál a mohl svou rodinu ohrozit. A to kvůli čemu?
Kvůli potěšení Zinaidy.
Musel se rozhodnout, protože další příležitost už nedostane. Mohl tím odčinit, že ji podvedl? Měl vůbec důvod to odčiňovat? Přece jen to pro ni chtěl udělat. Protože to byla jeho Zinečka.
Vydal se stejným směrem jako ostatní dělníci. A dal se do řeči s tím prvním, co se na něj zvláštně podíval. „To je ale nečas,“ prohodil, „místo, abych už byl doma, musel jsem si za Mášenkou pro klíčky, abych se tam vůbec dostal,“ dodal familiárně. Muž se toho chytil, protože získal dojem, že se odněkud se Šokalským zná a nesmí mu přiznat, že si nemůže vybavit, kdo to je, kdyby to náhodou byl někdo důležitý.
Rozhovor o počasí a únavě z práce bylo lehké vést, přestože hlavní pozornost získávala špiónka. Nepoznala, že je sledovaná, protože neměla proč si myslet, že by ji někdo měl důvod sledovat. A tak nebyla dostatečně ostražitá a on toho využil. Výhodou bylo, že Kljujeva nemusel celou tu dobu pozorovat, takže nesledoval dvě osoby naráz. Věděl, kde vystoupí – bylo nepravděpodobné, aby zrovna tehdy, když s ním chtěl mluvit, on směřoval po práci jinam než domů.
Těch několik zastávek tramvaje využil na to, aby špiónku zatlačil co nejhlouběji do vagónu. Přestože to bylo zcela cílené, nikdo by neodhalil jeho úmysl. Lidé se běžně posouvali, hledali si lepší místo a uhýbali, když se na ně někdo příliš tlačil.
V momentě, kdy všichni tři měli vystoupit, ji měl již na místě, odkud se nemohla dostat. Stačilo na okamžik pozdržet vystupování. Sám ven vyklouzl jen tak tak. Pokud to provedl dobře – vůbec si nemohla uvědomit, že jí někdo setřásl schválně. A kdyby uvědomila, tak nebyla možnost, aby si ho v tom davu všimla.
Přesto cítil adrenalin, jak mu zvyšuje krevní tlak. Bylo to nebezpečné, ale na druhou stranu tak známé jako příjemná vzpomínka z dětství. Tohle vzrušení mu v životě chybělo. Vyšetřovat případy ani nemohl být tak opojné jako momenty, kdy v reálném čase vsázel své přežití na schopnosti a umy ze speciálního vzdělání, kterého se mu dostalo.
Kljujev odcházel a on se vydal za ním. Ulice byla prázdná a jejich interakce by jen těžko unikla pozornosti, kdyby na Kljujeva někdo byl nasazený i tady.
Paranoidní: Byla hloupost, aby na jednu Rusalku nasadili několik agentů. Nebyl to zločinec, byla to jen Rusalka. Podle záznamu, co o ní četl, naprosto nevinná a neškodná.
Kljujev si ho všiml, přidal do kroku a tím mu situaci ztížil. Potřeboval jen správné místo a příležitost, ale pokud by zrychlil chůzi, jen by druhého vyděsil ještě víc, a když by naopak nezrychlil, vzdálili by se příliš od sebe.
Naštěstí dříve, než se tak stalo, se naskytla potřebná příležitost. Špatně osvětlený průchod domem do dvora.
Šokalskij si ani neuvědomil, jak špatně na tom je s fyzičkou, než pro něj v krátkém momentě dohnat Rusalku a stáhnout ji do průchodu bylo tak obtížné, až se kvůli tomu zadýchal. Zacpal Kljujevovi ústa a přirazil ho ke stěně, aby ho zpacifikoval. Ujistil se přitom, že oba zůstávají ve stínu.
„Uklidni se,“ dovolil si zašeptat, než sám zatajil dech, když kolem nich procházeli chodci. Nevšimli si jich, přestože Šokalskij se bál, že Rusalce ublíží, jak nekompromisně jí musel bránit v pohybu.
Kljujev byl oproti Zinaidě vyšší a silnější, udržet ho úplně zpacifikovaného nebylo nijak snadné. „Uklidni se,“ zopakoval, když nebezpečí chodců pominulo, a on věděl, že mají několik dalších minut, než se objeví další. „Mám zprávy o tvém bratrovi.“
Rudovlasý se přestal zmítat a na celém jeho postoji bylo poznat, jak naráz ochabl a oddal se. Muž si ho na sebe otočil, ale ruku mu z úst nesundal. Čekal na moment, kdy si Rusalka uvědomí, že se již viděli a při jaké příležitosti to blo, protože se dalo předpokládat, že jí to vyděsí. Stalo se, přesto zůstala tak, jak byla – přitisknutá na stěnu naproti němu. Trochu udýchaná zápasem – částečně i díky ruce na ústech – pozorujíc ho vyděšenýma očima.
„Jen nekřič,“ šeptl k ní, když opatrně – jako kdyby stál před divokým zvířetem a nesměl udělat žádný prudký pohyb – sňal ruku z jejích úst. „Takže…“ odkašlal si tiše, sám nevěděl, jak by se měl uvést, „říkají ti Jefim, že? Já jsem Štěpán Valerijevič,“ přestavil se. Možná neměl, ale ta jistá podoba mezi Kljujevem a Zinaidou ho nutila, aby mu věřil.
„Znáte se s mým bratrem?“ Ani jeden si nemohl být jistý, že na něj ten druhý nenastražil past.
„Ano,“ kývl Šokalskij, „řek-l mi, že na ruce máš jizvu, kterou jste si udělali, když odcházel.“ Tohle byla jediná drobnost, kterou měl připravenou. Zinaida o svém bratrovi mluvila jen párkrát a to spíše jen velmi obecně. Nic konkrétního a to ještě na začátku jejich vztahu – možná Jefima tím chtěla chránit.
Rudovlasý kývl, trochu se uvolnil, ale i přesto zůstal ostražitý. „Já nemám nic, čím bych prokázal, že… nejsem pro něj nebezpečný.“
Šokalského zaujalo, jak jasnou představu o jejich situaci rudovlasý měl. Teď, když proti sobě stáli jen oni dva a neobývali žádnou výslechovou místnost, dokázal vnímat jeho osobnost mnohem lépe. Když ho k smrti nevyděsili, působil stejně inteligentní jako Zinaida a možná i v některých ohledech zkušenější. Z jeho očí – i přestože působil tak mladě – se dalo vyčíst, že si toho hodně prožil a poučil se. Možná za to mohl spis, který o něm četl, nebo to spojení se Zinaidou, ale takhle stojící proti Kljujevovi k němu pocítil úctu.
„Proto ti o něm nic neřeknu,“ pokývl hlavou Štěpán. „Přišel jsem ti dát číslo, na které zavoláš přesně za týden na konci pracovní směny z továrny. Když to zvedne kdokoliv jiný než já, položíš to, ale když to budu já, předám telefon tvému bratrovi… řeknete si, co uznáte za vhodné.“
Počkal, až druhý kývne, než mu vtiskl do dlaně papírek s číslem.
„Děkuji.“
Šokalskému cukly koutky v náznaku úsměvu. Kljujev byl sympatický – sám se dost podivil tomu, jak moc si ho to rudovlasého stvoření dokázalo za takový okamžik získat. Možná za to mohl i jeho chlapecký vzhled, který podporovaly na krátko ostřihané vlasy, které při předchozím setkání neměl. Působil jinak než Zinaida – byl hřejivější.
 „Běž,“ řekl nakonec druhému a sám se přesunul, aby mu v odchodu nebránil. Nemohl ho zdržovat déle, než bylo nezbytně nutné. Hlavně tehdy, když už neměl, co by mu více řekl.
Kljujev ještě okamžik zůstal opřený o stěnu. „Má se… dobře?“ šeptl nakonec svou jedinou otázku. Nevěděl o svém bratrovi nic, ale nejdůležitější bylo, zda byl spokojený s životem, jaký vedl potom, co opustil rodinu.
Snažím se, aby měl. Světlovlasý nakonec jen kývl – ovšem Rusalce to stačilo. Jako kdyby v tom uměla chodit, když od něj odcházela, ani se neohlédla.


13 komentářů:

  1. Z celého tohoto dílu mám strašně zvláštní pocit, abych se přiznala. Možná je to tím dost napjatým vztahem mezi Jefimem a Jurijem, nevím. Popravdě Jefima celkem chápu, asi to pro něho není zrovna nejjednodušší, ale když se teď (snad)(pokud nepřijde nečekaný zvrat) dostane do kontaktu s bráškou, mohlo by to napětí trochu polevit :D mimochodem, mám takové neblahé tušení, že Boris tam asi není úplně náhodou, co? :D
    Super to bylo, těším se na další :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsem si jistá, že po těch letech, co se neviděli, a po tom, co vlastně Zinaida udělala, asi bude i Jefimům a Zinaidin vztah docela komplikovaný, ale třeba - bez spoilerů - to někam povede... :)
      A Boris... no, Boris tam je, aby všem ukázal, jak takoví lovci na Jeniseji umí pracovat se sekyrkou XD (viděla jsem o nich dokument a úplně mne dostal!)

      Vymazat
  2. Je mi Jurije líto , je vlastně zatím jen taková náhražka nebo náplast jenže vinit za to rusalku nemůžu nemůže za to že cítí jen vděčnost nikoli lásku vlastně jsou všichni v pěkně nebezpečné situaci

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Možná jsou i v nebezpečnější, než se zdá!
      Ale na druhou stranu, Jurij si taky trochu za všechno může sám.

      Vymazat
  3. To je tak hezké od Štěpána, že to zařizuje pro ty dva bratříčky, snad z toho nebude mít problémy... Chci aby se konečně setkali, po takové době. :) Opravdu se mi líbil pohled Jefima v téhle kapitole, to jak se bojí, že už ani nedokáže milovat po tom všem... Přece jenom je to vztah dospělých lidí :D A samozřejmě uvidíme co za vlny bude dělat bratr Štěpána...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jejich setkání určitě by bylo/bude (bez spoilerů) zajímavé - to ano... hlavně s tím, že Zinaida žije úplně jinak, než by si kdo myslel, že bude žít.
      Tak snad se mi dostatečně daří, aby to byl vztah dospělých lidí. (Sice jsem už na to stará, ale pořád mám více jistoty u pubertálních vztahů, když je píšu.)

      Vymazat
  4. Mám pocit, že Zinaida je nenakreslitelá. Protože i když se vážně snažím, nikdy to není ono =D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Teď v sobotu v Polsku jsem potkala anime Kanashimi no Belladonna (které teď všem vnucuji), protože hlavní postava Jeanne je nejméně z části dost Zinaidě podobná. Ale možná jen aurou a tím, že Jeanne je téměř dokonalým vystižením toho prapůvodního "vzoru", který vkládám do všech těchto "ženských" a absolutních postav, jako je Zinaida.
      Např. tady http://pm1.narvii.com/6132/c0ffc19f946baa98a17105a72833d42f344e4871_hq.jpg
      Nebo tady: https://scontent-frt3-1.xx.fbcdn.net/v/t1.0-9/14523228_10206116925757083_6672606478704198095_n.jpg?oh=04e4d845ade97a0e828255376b26bd24&oe=58712624

      Ale určitě se velmi těším, že se podělíš, pokud bys byla s nějakou svou verzí Zinaidy spokojená... ;)

      Vymazat
    2. http://nd06.jxs.cz/823/348/abbe2dd665_103524813_o2.jpg

      Uhnala jsem kamarádku, aby mi napsala všechna jména v ruštině, tak snad v tom nemám chybu :D

      Vymazat
    3. Oh, úplně mne to tak nadchlo, že jsem to už pozveřejňovala na FB a v nové kapitole, tak doufám, že to nevadí. Moc děkuji! ;) (A kdyby vadilo, tak to zase z "sundám".)

      Vymazat
    4. Určitě nevadí, jsem ráda, že se líbí =)

      Vymazat
  5. hezký díl. jsem rada (asi jako vsichni), ze brachove budou v kontaktu.. Dost me prekvapil a vydesil nalezeny bratr Štěpy, snad to bude opravdu jak rekl a potřebuje se proste jen zaklimatizovat po navratu do civilizace :X

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Možná nakonec budou více v kontaktu, než se předpokládalo. xD I se Štěpánovým bratrem... xDDD

      Vymazat