Pokud kanibalismus hadů vede k vzniku draků? Je pak lidský cestou k nadčlověku?
Potřebuji nové tělo. A novou duši.
Probíhá oprašování starých spisů - velice sporně a rychlostí blížící se k nule - a nějakou dobu (v řádu stovek let) bude.

Jste tu poprvé a máte problémy se orientovat? Snad pomůžu zde.
Kdyby ještě někdo chtěl vyplnit dotazník pro mé drahé čtenáře - může zde.
Kdybyste měli zájem vyplnit dotazník k Nejen absinthové nejen víle - můžete zde.

Děkuji za vyjádřenou podporu komentujicím. ;)




pátek 25. listopadu 2016

Těžkopádní pro lidské - třetí bonusová kapitola

Dnes je pátek, drazí moji! Už jsem předtím přemýšlela, že nejspíše změním den vydávání, ale ještě uvidím. Nicméně asi to nebudu stíhat nějakou dobu týdně, budu ráda, když budu stíhat jednou za dva týdny. Takže jednou za dva týdny a asi už ne ve čtvrtek.
Psala jsem na svou FB-fanstránku včera, co se mi událo (a proč byla odmlka tentokrát). Dost demotivující, opravdu jsem tu 16. kapitolu měla hezky napsanou a ještě jsem tam měla nějaké poznámky s daty a reáliemi... tak jsem se přesunula do google-dokumentů, abych když si to zase chytře vymažu, mohla načíst starší verzi.
Víte, co se mi vůbec stalo? Blbec jsem si nevšimla, že se mi špatně načetl dokument (taky už má nějakých 156 stran a měl teda ještě víc... T.T), začala jsem psát, kde jsem aktuálně psala, uložila to... a až jsem si toho všimla, už jsem měla nenávratně pryč zbytek dokumentu od toho místa, kde jsem psala. A... to naštve! (A hlavně mne mrzí scéna s telefonátem Ziny a Jefima... T.T)
Jsem z toho celá unavená a protivná...
Nicméně - přeji příjemnou četbu! Doufám, že se vám bonusová kapitola bude líbit. :)

TĚŽKOPÁDNÍ PRO LIDSKÉ

"Na člověku je nejsmutnější, že má krásné myšlenky, ale není schopen se jich držet. Pak jsou všechny ideologie dobré, ale zůstávají pouhou utopií, protože to charakter člověka je špatný, lidstvo samo o sobě je špatné."


[třetí bonusová]


Semjon byl po svém otci a jeho otci, a co jejich linie sahala do lidské historie, rozený a srdcem i duší opravdový Kozák. A byl na svůj původ hrdý, nikdy si nepřestal myslet, že Kozáci pocházejí z Kozáků (ne z Turků, ne z Vikingů, ne z uprchlých ruských mužiků) a že jako takoví by si zasloužili úplnou autonomii. Miloval svůj rodný kraj a způsob života, přestože – nebo právě protože – oboje bylo drsné a z chlapců to vychovávalo zatvrzelé muže.
Dobré zážitky z jeho života byly různé: když dostal prvního koně, když poprvé vyhrál pěstní souboj, když zvítězili v bitvě, a kdyby se jim to podařilo i válce... ale mezi těmi mnohdy krutými, ale hlavně bujarými zážitky opravdových hrdých mužů byla jedna radostná chvíle, která tížila jeho mysl i v tom ledovém pekle, do kterého se díky bolševikům dostal.
Za svůj život hodně životů vzal, hodně lidí viděl umírat, ale stvořil a jeho odkaz nesla jen jediná bytost. A na to se ve stáří čím dál častěji upínal – protože co by byl za muže bez potomka?!
Ženská dobrá, ale kůň a šavle lepší. Možná proto nikdy nebyl – co se pravého smyslu toho slova týkalo – sukničkář. Byl divoký jako mladý hřebec, ale svou vášeň hasil všude jinde než pod ženskou sukní. Proháněl se po stepi na koních a byl výborný jezdec, pilně pracoval na poli a pomáhal otci s hospodářstvím, hnal se do bitek a už od raného věku dost pil, bujaře tančil podle tradic a zpíval hlubokým hlasem o životě Kozáků.
A o to, kolik víc se těšil do služby, nenaléhal na otce, aby mu našel nevěstu. Lákalo ho dobrodružství: stařešinové vyprávěli, jak pro cara objevili nové země a on nikdy nelitoval, že je tehdy poslouchal a chtěl to všechno také zažít. Třebaže se nakonec dostal – ale v jeho případě zcela neslavně – do míst, které nazýval zamrzlým peklem. Pracovní tábor, nebo tak něco...
Všichni z jejich stanice* ho znali jako statečného, trochu mu spílali za jeho horkou krev a že je tvrdohlavý jako kozel, ale nikdo nepochyboval, že právě on svým předkům udělá čest. Hned jak dostane příležitost! Otec na něj byl právem hrdý, do služby mu nachystal toho nejlepšího koně a výstroj.
Ty roky se zdály jako celá staletí, když si snažil v ukrutných mrazech v těch špatně postavených domech vzpomenout, jak to vypadalo v rodném stavení. Jako by ani zima tehdy nebyla! Jen teplý domov, veselá rodina, slunce, pole, step... ty vzpomínky na dospívání hřály a nikdo z jeho srdce nemohl odstranit, jak moc miloval zemi Kozáků.
Měli stavení tak akorát, aby v něm mohli žít staří rodiče, jeho sestry, než se provdají, a žena, až by mu otec nějakou našel. Pěkný oplocený pozemek kolem stavení, kde by si jeho děcka mohla hrát, dokud by nebyla dost velká, aby sama běhala po cestě a k sousedům. Všechno to bylo tak akorát pro kozácký život.
Že ženy tehdy příliš neřešil – asi dvakrát dobře neudělal. Služba začínala v osmnácti, špatně se narodil, a proto šel o něco dřív, aby nešel o tolik pozdě, ale myslel si tehdy, že má spoustu času. Jiní měli nejméně ženu, než odešli, ale on to odkládal, protože na ženění nechtěl spěchat. Možná si pamatoval, jak otec psával ze služby matce, a nechtěl jen nějakou nebožačku vystavit stejnému strachu o manžela... Ale vždyť ten má každá ženská! A asi to dvakrát nedomyslel, protože za dvacet let služby už by bylo dávno pozdě na ženění!
Nakonec do toho neměl co mluvit, protože osud si umanul. Bůh tam nahoře se rozhodl, že dopustí, co dopustil...

Byla místa, kam se někteří báli chodit. Místa zapovězená díky pověstem a pověrám. Místa, kam zabloudili pouze stateční, pošetilí nebo opilí. A Semjon měl možná všechny ty vlastnosti. Ale kvůli nim v tom lese nebyl. Sousedovic děvčátko se ztratilo a všichni se ji vydali hledat. Pro dítě byla nebezpečná i krajina domoviny, pokud ji mělo zdolávat v noci, černočerná tma popletla známé cesty a dala vyznít nepříjemným zvukům, které dítko mohly zahnat kamkoliv.
Semjon sám sešel z cesty a jen pochodní si osvětloval zapovězenou částí lesa. I kdyby dítko stokrát slyšelo, kam nikdy nechodit, tak přímo tam mohlo ve tmě zabloudit. A tak pro jistotu se přece jen sám vydal do neznáma, riskujíc svůj mladý život – takový byl! –, tolik horkokrevný a dychtivý do kozácké služby, která mu měla začít za několik měsíců. A ochotný sousedům pomoci. Ale i proto, aby slyšel, jaký chlapík je!
Prošel kus lesa, už za sebou neslyšel volání ostatních mužů. Posadil se na vyvrácený kmen a na okamžik se rozhodl, že si odpočine. Ta místa neznal, nikdy předtím tamtudy nechodil ani za světla, tak bylo lepší postupovat s rozvahou, ujistit se, že najde cestu zpátky (nebo místo, kde by v bezpečí složil hlavu).
Znovu vstával, aby pokračoval v hledání, když se světlo pochodně odrazilo od čehosi blyštivého dál v lese. Zasvítil si mezi stromy, a tentokrát poznal, že se jednalo o pár očí. Mohlo to být jakékoliv zvíře schované blíže či dále, v té tmě se to těžko rozeznávalo. Semjon zauvažoval o noži a pochodni, jak je nejlépe použít při obraně, ale nic podobného strachu nepocítil.
Nepohnul se. Ta dvě světla mohla být bludičky toužící po jeho pozornosti. Kdyby se vydal za nimi, mohly ho dovést k bludnému kořeni... a on se přece jen moc těšil do služby, aby chtěl místo toho do úmoru bloudit po lese a nikdy nenajít cestu zpátky domů.
A tak tam stál bez hnutí. Vyšší než jeho otec, s černými při chocholce kudrnatými vlasy, hustým obočím, zádumčivým pohledem a – pro své mládí – bez svého masivního kníru, který nosil pak cel život, když mu jednou narostl. Šel z něj strach, snad by se ho zvíře dříve polekalo! (Ačkoliv podle něj nepocházeli Kozáci z Turků, když s nimi celou tu dobu bojovali, přece jen tomu čertovi tureckému** se podobal.)
Chtělo to odvahu nebo nevědoucnost a naivitu, když se z úkrytu mezi stromy do světla jeho pochodně vynořilo to drobné stvoření? Tehdy o tom tak vůbec nepřemýšlel. Tehdy byl přesvědčen, že ho šálí zrak!
Stálo před ním děvčátko, jaké nehledal. Dívenka, jakou by nikdo nehledal!
Přísahal by, že to stvoření je jen přelud z mlhy a paprsků měsíce, ale noc tehdy byla temná a stromoví husté. Kůži a šat to mělo bílé jako mléko v misce. Zato dlouhé vlasy tomu spadaly přes ramena a celé tělo až ke kotníkům, možná je to i táhlo za sebou jako závoj, a přece ty kadeře nebyly zacuchané a nic se v nich neuchytilo. Ale nejvíce roztomilé a půvabné z toho celého stvoření a jeho obličejíku byly oči, kulaté, černé, ale plné hvězd jako letní obloha.
Naklonilo to hlavu na stranu a s nepatrným úsměvem si Semjona prohlédlo, jako kdyby on byl tím zvláštním, co do lesa nepatřilo. Čertisko, kozlisko! Pak se to zaměřilo na pochodeň. Plamen se tomu odrážel v očích a dodával bledým tvářím života svou teplou září. „Co je zač?“ ozvalo se to stvoření, když se vynadívalo i na předmět v Semjonové ruce.
Ten se uchechtl, jak ho to pobavilo. Takové nadpřirozené stvořeníčko před ním stojí a ptá se ho překvapeně, co je zač, jako kdyby byl on nějaké zjevení! „Kozák.“
Stvoření nakrčilo čelo a našpulilo své růžové rtíky. „Áha, tak Kozák,“ a přestože se tolik snažilo působit, že ví, vůbec nemělo tušení, co si pod tím představit. Obešlo ho obezřetně a posadilo se na kmen stromu, na němž Semjon chvíli předtím sám seděl. Stále si ovšem od něj udrželo odstup. Nožky si vyhouplo nahoru a objalo je pažemi, přičemž zvedlo hrdě hlavičku a nosánek. „Aby věděl, tady spávám já.“
Semjon se usmál, pak pokrčil rameny a posadil se na kmen zpátky. Jaký by byl muž, kdyby se takové potvůrky bál! „Nehodlám tu spát,“ prohodil, a pak si povzdechl, když si vzpomněl, proč do lesa přišel. „Hledám ztracené děvčátko. Asi tak velké jako ty.“
Rusovlasé stvoření se nepohnulo, když mu hledělo do tváře. Poté se mu rozšířily oči, a jako kdyby mu něco došlo, proneslo: „Není Kozák, je člověk!“ Zakroutilo hlavou a odsunulo se od něj dál. „To mělo říct hned, že je člověk! Tady nemá co dělat!“
Muž se tomu zasmál. I lidské děti dokázaly být takové roztomilé, ale ten zvláštní vzhled toho stvoření to ještě umocňoval.
„Hledám ztracené děvčátko. Až ho najdu – půjdu.“
Hvězdné oči se přivřely a okamžik bylo ticho. Stvoření nejprve naklonilo hlavu na jednu stranu, poté na druhou, než ji narovnalo a Semjona si znovu dlouze prohlédlo. „A co mi nabídne, když mu řeknu, kde je?“
Semjon se tentokrát zamračil. Nic u sebe neměl a do žádných dohod se s ničím nadpřirozeným pouštět nechtěl. Kdo ví, jaké schopnosti to mohlo mít! Sáhl si do kapes a ke svému překvapení z nich přece jen něco vylovil. Pentli s rolničkou, co spadla jeho koni z hřívy.
Zacinkal a ukázal ji. „Tohle.“
Rudovláska se k němu naklonila, aby si lépe prohlédla, co nabízí. „Beru,“ zašeptala s širokým úsměvem, pak natáhla svou malou ručku směrem k druhému. Počkala, až ji rolničku spustí do dlaně, hned ji v ní sevřela, než pokračovala: „ale bude smutný, když ho za ní dovedu.“
„Dohodli jsme se, tak mne doveď!“ nakázal jí.
Stvoření si nejprve uvázalo rolničku kolem útlého zápěstí stuhou, než seskočilo z kmene a vlasy se mu při tom ladně zavlnily. Podalo váhavě muži ruku, aby se za ni chytil a ono ho mohlo vést. Semjon ji sevřel jen opatrně, jak se bál, že by tomu přízraku z mlhy a paprsků mohl svou silou lehce ublížit, aniž by to chtěl. Nebyl z těch, co by ohrozily bezpečí nevinných a bezbranných.
Nechal se vést lesem, sám si po chvíli uvědomil, že se před tím stvořením vůbec nedokázal držet na pozoru, jak bylo takové rozkošné a krásné, a ono ho zatím vedlo jen hlouběji do lesa. Už se chtěl ozvat, když jeho pochodeň osvětlila břeh jezera.
Protože v těch místech nebylo tolik stromů, přece jen nějaké světlo se do vodní hladiny opíralo. Když rusovláska ukázala správným směrem, byl schopný rozpoznat, že v jezeře cosi plove. Prosté „tady“ od stvoření ho zamrazilo, jak pochopil, co se to ve vodě vznáší.
Pustil ruku rusovlásky a tak, aby neuhasil pochodeň, plaval pro lidské děvčátko. Už když se s ním vracel na břeh, věděl, že je pozdě, ale přece se nevzdával poslední naděje. Někdy pomohlo, když se utopený propleskl, když se s ním zatřáslo... někdy vodu vykašlal a ožil!
Ale to dítě bylo mrtvé. Leželo na břehu jezera chladné, nehybné a celé zmodralé. Utopilo se a nebylo mu pomoci.
Stvoření tiše pokleklo vedle Semjona a těla děvčátka. Chvíli mlčelo a nehýbalo se, než se natáhlo, aby svou malou dlaní pohladilo rameno mladíka. „Říkala jsem, že bude smutný,“ zkonstatovalo a povzdechlo si. „Teď by měl jít se mnou, vyvedu ho z lesa.“
Černovlasý se zamračil. „Můžeš za to ty?!“ zahřměl náhle, jak se hlavně na sebe rozzlobil, že nepřišel dřív, dokud ještě děvčátko žilo a nezachránil ho.
Rusovláska ucukla a jako vyplašené zvíře se od něj odtáhla. Vykulila na něj ty své očiska a zakroutila hlavou. „Jak bych mohla?!“ dostala ze sebe nechápavě. „Člověk sem nesmí chodit, když to tu nezná. A my nemáme oči všude, abychom ho zachraňovali... a taky se nesmíme s člověkem bavit.“
„A proč se bavíš se mnou?“
„Protože říkal, že je Kozák,“ hájilo se stvoření. „Já člověka ještě z blízky neviděla,“ přiznala se pak a pohlédla na děvčátko, jak i jemu se dostala tak blízko až teprve teď a nic příjemného to nebylo.
Rusovláska si odvázala rolničku a nabídla ji zpátky Semjonovi. „Vezme si to a jde!“ ladně vyskočila na nohy, ale stále k němu natahovala ruku. „Než ostatní zjistí, že tu byl.“
„Udělali to ti ostatní?“
„Neposlouchá!“ Stvoření nakrčilo čelo a nejspíše bojovalo s myšlenkou, že tam muže zanechá svému osudu, než aby se s ním déle hádalo, kdo za smrt děvčátka mohl. „Samo se utopilo.“
„Nech si to,“ pokývl nakonec Semjon k rolničce. Zvedl se s dívenkou v náručí, chtěl ji donést rodičům, aby ji pochovali, i když to znamenalo, že musel nechat uhasit pochodeň, protože neměl volnou ruku, kterou by ji vzal.
Naštěstí stvoření udělalo, jak řeklo, a vyvedlo ho na známou cestu překvapivě blízko stanici. Od toho místa už se mohl orientovat podle světel v oknech domů.
„Děkuji, maličká,“ řekl nakonec rusovlásce. „Když budu mít cestu, něco hezkého ti přinesu,“ slíbil, protože jí nakonec byl vděčný, že i jeho život neskončil v tom lese.
A svůj slib nakonec i splnil, přestože mu do odjezdu do služby tolik času nezbývalo.

Po patnácti letech výcviku a služby měl Semjon ten rok konečně jít do zálohy na dalších pět let, čímž by měl splněnou svou hrdou povinnost Kozáka, ale úmysl tohoto stanovení narušila válka a on místo návratu na místo, co nemohl již dávno zvát pořádně domovem, se tam vracel jen na krátký odpočinek. Dny těch roků služby nějak prošly a minuly, sloužil až v Mandžusku, studoval v Petrohradě, a bojoval v té neútěšné válce za cara. A celou tu dobu si nenašel okamžik, aby si založil rodinu. Proto domovině nemohl říkat tak snadno domov, a byl snad i rád, že vypukla válka, která pokud by neskončila brzy, dala by mu příležitost do zálohy nevstupovat. Boj měl v krvi, domácí život ne.
A přece se pro vzpomínky vracel domů přes ten zapovězený les, seděl hrdě na svém koni a opatrně sjížděl cestu, když se mu naskytl pohled, o němž si dávno myslel, že se tehdy jednalo jen o sen a bláznivý přelud. Stálo před ním stvoření jako tehdy v noci, nyní ovšem nepřipomínající děvčátku, ale dívku. Mladou hezkou ženu. Takových na světě není!
Stála tam v barevném listí s až na zem spadajícími rudými vlasy, do nichž byla zahalena, a pozorovala ho. Tichá a nehybná, ale jakoby zvoucí ho do svého náručí. Známá a zároveň jiná: dospěla. Přestože byla stále drobná, malá a vypadala mladinká; pozbývala dřívější dětskosti.
Seskočil z koně a vydal se za ní. Nepohnula se, dokud nebyl jen pár kroků před ní. Pak natáhla ruku – na ní měla tu samou stužku s rolničkou, jako ji tehdy věnoval.
„Tak jsi to ty,“ rozesmál se bujarým a hrubým smíchem, jaký získal, když se z něho stal muž téměř v Kristových letech, co si prožil svůj život mimo válku v karbanu a pitkách. Nebyl mladík a hustý knír na to neupozorňoval tak důrazně, jako vrásky kolem očí a vlasy na spáncích brzy začínající šedivět.
Rusovlasá pokývla a něžně se na něj usmála. Překonala vzdálenost mezi nimi, jen aby se dotkla jeho huronského knírku. Zasmála se a pohlédla muži svýma očima jako noční obloha plná hvězd do těch jeho černých. „Vrátil se za mnou?“ zeptala se pak opatrně. Zvážněla a v té chvíli již nepůsobila tolik nadpřirozeně jako prve, připomínala lidskou ženu plnou reálných obav.
„Dá se říct,“ odpověděl vyhýbavě. Byl jen na dva týdny na dovolené doma, získal je za hrdinství. Pak musel znovu do války, i když se ten binec dal těžko válkou nazývat!
Neusmála se tomu, stále byla vážná. „Musím mu něco ukázat,“ pronesla pak a vzala ho za ruku. Přestože z rusovlasé již byla žena, tak stále měla oproti jeho velké a drsné dlani malou ručku. Sevřela ho ovšem silnější, jako kdyby nechtěla, aby se jí vysmekl a šel kamkoliv jinam.
Vedla ho lesem ke kmenu stromu, na kterém spávala.
Jakmile tam došli, pustila jeho ruku a zašla ke kořenům toho vyvráceného stromu. Odtamtud vytáhla pletený koš z proutí vyložený mechem, na němž spalo malé dítě. Ukázala ho Semjonovi. Nedokázal odhadnout, jak staré je, protože stejně jako matka bylo drobné, bleďoulinké a jakoby přízračné.
Položila koš před něj na zem a prohlédla si dítě, jak v něm stále spokojeně spalo. „Měla jsem manžela,“ zašeptala, „zemřel, byl starý, těžko snášel zimu. A lidé... začali víc chodit do lesa, vzali si, co bylo naše. Málo toho zbylo k jídlu.“ Sklonila se, aby dítě pohladila. „Tak mi zbyl jen synek, můj malý Nívil,“ ukončila svou řeč.
Černovlasý muž nevěděl, co by k tomu měl říct. Přestože vedle něj na kmeni seděla rusovlasá dívka – už ne malé děvčátko –, nikdy by ho nenapadlo, že by mohla mít dítě. Pamatoval si ji jako stvořeníčko, co tehdy potkal. A ona stále působila stejně tak nevinně. I když sám k ní pociťoval, hned jak ji uviděl, mužskou touhu.
„Je to hezké děcko,“ prohodil pak, když bylo dlouho ticho a od něj se čekala nějaká reakce.
Mladší se smutně usmála a položila si hlavu na rameno muže, jak vedle ní seděl. „Měl mi říct, že se vrátí... měl mi říct, co byla služba, kolik let v ní měl být... měl mi říct, pokud chtěl, abych na něj počkala.“
Muž ji opatrně pohladil po vlasech a vtiskl jí do nich polibek. „Nevěděl jsem, že vyrosteš v ženu, myslel jsem si, že tu budeš jako děcko běhat, až už já budu chodit o berli a vlasy mi všechny zešediví,“ zasmál se, ale ne tak nahlas, protože nechtěl dítě probudit, když tak spokojeně spalo a ze spánku se usmívalo.
„Čekala jsem, až jsem málem odkvetla,“ zašeptala. „Kvítí se musí trhat, když kvete.“
Pustil ji více do své náruče a opatrně ji objal kolem útlého pasu. I když byla drobná, měla hezké ženské tvary. Malá pěkná prsa, širší boky. A na dotek nebyla z mlhy a paprsků měsíce, ale přece jen živá, příjemně hebká a měkká.
„Udělal bych tě svou ženou, kdybych mohl,“ zašeptal a znovu ji políbil do vlasů. Voněly sladce a zároveň svěže.
Rusovlasá se na něj otočila a usmál se. „A kdybych já chtěla,“ dodala a oči se jí pobaveně zaleskly. Natáhla se, aby pohladila jeho hrubou tvář. „Nemohla bych žít mezi lidmi,“ připomenula mu nakonec vážně, ale v kontrastu se svými slovy ho políbila na rty. „Ale můžu lehat se Semjonem,“ nabídla.
Možná byl ten správný okamžik jí vrátit její slova. Kdybych já chtěl. Ale muž chtěl, toužil tolik, co nikdy předtím. Ať to rusovlasé stvoření před ním se nazývalo jakkoliv a dokázalo cokoliv nadpřirozeného, toužil po něm více než po jakékoliv jiné ženě; chtěl si ji zavést do stavení, představit rodičům, žít s ní před Bohem a nechat ji vychovávat jeho syny.
Ani ten první nevlastní by mu nevadil.

Ležela mu na rameni a probírala se prsty jeho ochlupením na hrudi. Tak drobná a přízračná, až si nebyl jistý, jestli není přeludem, přestože se jí dotýkal. Vždy když se na ni díval, měl pocit, jako kdyby si ji vysnil. Jako by před chvíli nelehal se ženou, ale jen ho navštívil jakýsi hříšný přelud.
„Čekám dítě,“ ozvala se tiše. Věděla to, cítila nový život ve svém lůně.
„Musím odjet.“
Zvedla se tak, aby viděla do jeho obličeje. „Já vím,“ pokývla a něžně se na něj usmála, už předtím se o tom bavili, že nepřijel napořád, že dokud válka trvá, musí se tam vracet. Příliš nerozuměla pojmu válka, ale on se jí to pokoušel vysvětlit, stejně jako mnoho dalších slov, které používal, když mluvil o své minulosti a budoucnosti. „Až se vrátí, měl by se na něj podívat.“
Semjon ji objal a co se odvážil pevně sevřel v náručí. „Slibuji ti, že se o tebe a o něj postarám, i kdyby měl jít proti každému Kozákovi, každému člověku!“

Ten muž, který seděl u kamen, už nebyl Semjon. Otázka, zda tehdy to ještě byl muž? Ach, jaké neštěstí se za ty roky přihodilo v kraji Kozáků?! Car abdikoval, Rusko se stáhlo z bojiště, protože mužstvo pozbývalo jakoukoliv disciplínu a bojeschopnost, a snad každého bylo potřeba do války nové. Občanské! Bílí proti rudým. Všichni proti všem a nikdo v právu! Jen Kozáci chtěli samostatnost, kterou si zasloužili za ty léta bojů a která jim náležela právě pro jejich schopnost bojovat a svérázný způsob života! A místo toho někteří byli bílí, jiní rudí... někteří byli bílí i rudí. Soused zabíjel souseda s jedním či druhým přesvědčením, nebo bez něj, protože jen musel. A každý musel!
I Semjon sympatizoval s rudými, než pochopil, že život pod jejich vládou nebude znamenat, že si Kozáci zachovají své postavení a život. Nechtěl svou půdu rozdělit na duše***, nechtěl přijít o svůj majetek. Chtěl být jen Kozákem!
A tak, když vyhrávali, dál se k bílým. Bojoval za ně, protože doufal, že alespoň pod nimi – jako pod carem – bude mít výsady, co míval. Alespoň ten starý život, co tolik miloval.
Ale váhy toho roku se znovu převažovaly na rudou stranu. Armády bylo možné porazit, ale celý národ do jednoho vybít pro vítězství nemohli. Pokud celé Rusko patřilo bolševikům, pokud každý mužik věřil v jejich sliby, bílí nemohli nikdy vyhrát. Vůbec ne s podporou z ciziny.
A co on?! Co se dalo udělat pro jeho rodinu? Ty kruté časy na něj napsaly, že je kam vítr, tam plášť, obě strany mu nevěřily. A on nesouhlasil ani s jednou z nich. Stál mezi dvěma světy, do ani jednoho patřit nechtěl.
Jeho malá a krásná rusovlasá milá vypadala tak zvláštně, když přišla oblečená jako obyčejná žena. To oblečení ji dělalo o něco robustnější, ale lidská přece jen zcela být nemohla. I když skryla vlasy pod šátkem, tak v jejích černých duhovkách zářily hvězdy, díky čemuž se její obličej zdál celý nadpřirozený a nelidský.
A přece Semjon nechtěl nic jiného, než aby ji mohl nechat žít vedle sebe v jeho rodném stavení a vychovávat s ní svého již pětiletého synka.
I ten synek byl člověkem jen z části. Ale byl Semjonův! Malý zdravý klouček s bystrým pohledem – každý otec by byl na takové dítě pyšný. Jeho krev; ten, co ponese rodinné dědictví. Tak krásný v malé kozácké rubášce, kalhotách a kožených poděděných botičkách.
Natáhl k dítěti ruce a ono k němu přišlo. Vysadil si ho do klína. “Tak se na tebe podíváme,” usmál se pod hustým knírem a prohlížel si chlapcovu tvář. I na smrtelné posteli si ji bude pamatovat, nikdo mu z mysli tu vzpomínku nemůže vymazat! Pohojšal ho na koleni a vtiskl mu polibek na čelo. “Kde máš koně, Kozáku?” zeptal se pak huronsky.
Jeho rodiče se tomu zasmáli, přestože stále jen stěží dokázali přijmout, že jejich syn místo opravdové ženy se kdesi v lese tahal s jakýmsi bezbožným přízrakem. Však matka si neodpustila se několikrát pokřižovat, když rusovlasá vstoupila do domu, a otec si div neodplivl.
Chlapec na něj vykulil své roztomilé kulaté oči, co zdědil po matce, a hledal marně odpověď. “Je celý nesvůj, že je se svým otcem. Jinak mu to mluví,” pronesla rudovlasá, která stála v prostoru kuchyně, protože ji nikdo nenabídl, aby se někam posadila.
Semjon vstal s chlapcem v náručí a cestou ke kachlovým kamnům si ji přitáhl k sobě, aby ji vtiskl polibek. “Však za Kozáky mluví hlavně činy,” utrousil dobrácky. Cítil, jak se ho to drobné stvoření drží jako klíště, a těšilo ho, že je u svého otce tak rádo. Podal si ze svých věcí kus dřeva, který v dlouhých chvílích vyřezával. “Dostaneš koně,” promluvil pak k dítěti, “jak se patří od otce!”
Znovu se s ním posadil, uvelebil si ho na klíně, aby mohl vyřezávat, a tak nějak zapomněl celý širý svět. Dítě zůstávalo klidné, jen pozorovalo jeho ruce při práci.
Rusovlasá se k nim ladně přesunula a počechrala chlapce ve vlasech. Pak si odsunula židli od stolu a posadila se na ni. Rodičům svého milence věnovala jen krátký pohled, protože viděla, jak ji odsuzují. I ta jediná neprovdaná sestra ji soudila. A bylo hloupé si myslet, že by ji kdokoliv ve vesnici mohl přijmout.
V tu chvíli nechtěla o budoucnosti přemýšlet. Opřela si hlavu o Semjonovo rameno a zavřela spokojeně oči. Z cesty sem a z toho oblečení byla unavená. Odnosit a porodit dítě s člověkem ji nalomilo zdraví a léta občanských válek se dotkla i jejího života: les již nebyl bezpečný.
“Vnuka bychom snad mohli vychovat,” ozval se nejstarší z mužů, jako kdyby se ho na to někdo ptal. “Když se mu vlasy neumoudří, tak bude chodit holohlavý… a pořádná strava by ho snad té neduživosti zbavila.”
“Ale kušuj, starče!” obořil se na něj Semjon. “Děcko bys trhal od matky, že ti není hanba!” Rudovlasá ani oči neotvírala, protože to nemělo cenu. Nijak se hájit nemohla, protože nepatřila mezi lidi a nikdy nevěřila tomu, že by mezi nimi mohla žít. “Je to moje rodina, bude žít v mém domě. To je poslední slovo!” zavelel rázně.
Sklonil se, aby políbil synka do vlasů, jak se bál, že ho tou hrubou řečí mohl vylekat. “Až budeš starší, Listiji, dám ti opravdového koně,” slíbil mu. “Dám ti všechno, abyste se ty i tvá matka měli dobře.”
Jenže nedal… nikdy.
Když jeho rodina odcházela, přijel spěšný posel, že ke stanici se znovu blíží rudí, a on musel uprchnout. Už svého chlapce ani ženu neviděl.
Vyhráli rudí a z nějakého popudu ho nezastřelili, ale jen poslali do tábora. Tam od té doby přežíval, dokud byl ještě schopný pracovat, a nikdy si neodpustil, že nebyl schopný své rodině dát, co jí slíbil. Protože právě ta krásná vzpomínka na synka jeho životu dávala smysl.

Listoví šumělo ve větru a slabé větvičky se ohýbaly. Les byl světlý a plný poledního slunce. Voněl houbovím. Mezi stromy rostla vysoká sytě zelená tráva. Lesem se kromě tichých zvuků přírody a zvěře ozýval tlukot, jak dřevorubci káceli sekerami stromy nebo opracovávali jejich kmeny.
Šlo jim to od ruky. Listij je rád pokradmu pozoroval. I kdyby se mu nelíbili jako muži, tak lehkost s jakou drželi sekery ho fascinovala, jejich pohyby byly dokonalé ve své koordinaci a přesnosti. Sám znal ladnost, ale málo vidíval účelnost práce, protože se nesměl stýkat s lidmi. Někteří i zcela zbídačení přece jen se dřeli. A to na nich bylo krásné, i kdyby byli celí oškliví.
Ale zrovna ta dvojice dřevorubců taková nebyla. Kdykoliv byl hlad mezi lidmi, tak i mezi Rusalkami byl. Těžko si pamatoval na začátek dvacátých let a méně chápal, co se tehdy vlastně dělo, ale lidé umírali, protože jakoby zapomněli, jak hospodařit na polích. A takoví lidé vždy hledali obživu hlouběji v lese - tím jim brali jejich životní prostor a s ním i potravu.
Matka mu říkala, že půda byla přerozdělena, a že i kdyby ho chtěla dát pryč a nevěřila, že nakonec se jeho otec vrátí, už nebylo kam; děd i bába z otcovy strany přišli o své stavení i půdu. Takže musel zůstat mezi Rusalkami. Tam přece jen měl nějakou přítomnost a hlavně matku s bratrem.
Ale to se odehrálo několik let nazpět. Pozoroval na těch mužích, že bídou netrpí. Zpoza stromu viděl, jak se slunce opírá do jejich ožehlé kůže, po níž stékají kapky potu z té usilovné práce. Jejich hrudi bez košilí se zdály zdravě rostlé, navazovaly na ně silná ramena a paže. Vše jak mělo u lidských mužů být. A proto si je Listij tak rád prohlížel.
Cítil se z toho celý rozrušený. I nebezpečí tomu přidávalo. Nesměli ho spatřit! Nikdy, i když se tolik toužil dotknout… Matka se prořekla, že lidský muž je jinak stavěný, a od té doby to v Listijovi mladé dospívající mysli stále vřelo. Toužil tu skutečnost prozkoumat, zažít sám.
A místo toho se ho těžko dotkl kdokoliv jiný než členové jeho rodiny. Byl Rusalka jen napůl, proto jím opovrhovali. Přestože celý svůj život žil mezi Rusalkami, vždy ho odstrkovaly a říkaly mu, jak ošklivý je. Protože byl vyšší, robustnější, jiný ve tváři a bez těch krásných odlištností od lidí, kterými se Rusalky pyšnily: odstín jeho vlasů byl nevýrazný a hlavně oči měl jen velmi tmavě hnědé po svém lidském otci.
Sice se již líbal, ale jen potají. Spíše v dětské hře a díky své dosažitelnosti, než že by ten dotyčný s ním chtěl skutečný být. I tak to bylo hezké: doufal, že ostatní ho nakonec budou schopni přijmout. Chtěl tomu věřit, protože jaký by jinak měl život?
“Co tady děláš?” ozvalo se u jeho ouška. Byl tak zaujatý dřevorubci, že si nevšiml vlastního bratra, když se k němu blížil. Přestože se narodil o necelé dva roky dříve, tak byl menší a drobnější. Matka ho neměla s člověkem, byl průměrně rostlý jako každý mladík Rusalek jeho věku. “Je to nebezpečné.” Vzal ho za ruku a obezřetně ho táhl pryč, přičemž se pohyboval se vší svou vrozenou ladností. Listij ho rád pozoroval, vždy toužil být schopný jeho elegantních pohybů.
Poslušně se nechal odvést do patřičné vzdálenosti.
Jeho bratr se posadil do trávy a zčesal si své dlouhé zářivě rudé vlasy na jednu stranu, aby se mezi ně nepletly. Ležely mu v klíně jako had, když s nimi ledabyle dlaní několikrát zakroutil, aby se volně nerozprostíraly po jeho lehkém šatu a trávě. Podíval se na něj a ukázal na místo vedle sebe, aby se tam jeho bratr posadil. Když to ten udělal, opřel si o jeho rameno hlavu.
Ani Nívil to neměl lehké. Problém byl v jeho očích. Každá jiná Rusalka v nich měla třpytivé hvězdy, ale on ne. Možná to byly skutečně staré pověry, nebo jen komunita Rusalek tolik nesnášela jejich matku, ale nakonec všichni věřili povídačce, že Rusalka, která nemá v očích hvězdy, přináší neštěstí.
Listij věděl, že jeho bratr se může svou krásou rovnat každé z Rusalek a mnohé z nich předčí, ale ta pověra o neštěstí Nívila pronásledovala stejně jako Listije jeho lidskost. Byli vyvrhelové komunity a jejich matka neměla dost sil, aby jim dokázala pomoci. Naopak se o ni museli starat, jak byla zesláblá, nemocná, navždy si stýskající po Listijově otci a některé dny se o ni pokoušelo šílenství.
“Tolik se ti líbí?” zeptal se po chvíli Nívil. “Lidští muži?”
Mladší se zarděl, když byl odhalen, a jen nepatrně pokývl hlavou. I když by byl rád za pozornost jakéhokoliv mladíka Rusalek, tak přece jen ho to více přitahovalo k lidským mužům. “Ale matka říkala, že u nich na něco takového není pomyšlení.”
“A ty sám máš nějaké pomyšlení?” provokoval ho starší a tiše se zasmál, když ho přivedl do ještě větších rozpaků.
Listij jakoby ignoroval jeho poznámku, přesto pokračoval: “Jsou jako ty, chtějí jen ženy.”
Starší se na něj podíval a nejprve mu neodpověděl. Kolik on mohl chtít ženy, když se ho každá bála, protože měl neštěstí v očích? Promluvil, až se ho bratr zeptal, co ho tíží. “Byl jsem za tím člověkem, o kterém matka říkala, že by nám mohl udělat...”
“Nepustilo tě to?” zeptal se vyděšeně druhý.
“Poslouchej!” napomenul ho Nívil. “Byl jsem za ním, poptat se. Tento rok odcházet nechci, ale… jak dlouho potrvá, než mne vyženou?” Zakroutil hlavou a hned pokračoval: “Prý by mi mohl udělat falešné dokumenty, ale… vysmál se mi, že by nikdo nevěřil, že jsem muž. A tak prý jen jako ženě. Že prý neví, co mám tam dole, ale tak velká věc to nakonec nebude.”
Starší pokrčil kolena a opřel si o ně hlavu, jak zklamaně se cítil. Ani jemné hlazení po zádech mu nepomáhalo, nic nemohlo zahnat to ponížení a beznaděj. “Ale ty bys to možná… když se ti líbí lidští muži...”
Listij zakroutil hlavou. “Kdybych se vydával za lidskou ženu, stejně bych s nimi nemohl nic mít. To raději tady si pro sebe budu získávat ten krapet pozornosti od ostatních...” Pak staršího objal kolem ramen. “Mám tě rád.”
“Já tebe také, bratříčku.”
Z nebe se snášely líně sněhové vločky, když se Nívil vydal ke stavení, které stálo na samém kraji vesnice. Dával si na čas, protože chtěl, aby ho došel řidič nákladního auta, který jej tam vysadil. Díky tomu si mohl lépe prohlédnout to stavení, na první pohled chátralo a kolem něj byly příliš nadsazené prostory, které v tom čase zely prázdnotou.
Muž zabušil na dveře, když k nim došel, ale snad ani nechtěl čekat, protože hned vešel dovnitř. “Vedu vám sem posilu, paň-mámo,” zavolal již v předsíni, aby hned na to otevřel druhé dveře.
V kuchyni bylo teplo a vonělo to tam. Nívilovi se sevřel žaludek, protože o pořádném jídle už ani nesníval.
Žena v letech, ale stále ještě rozložitá, seděla u stolu a loupala brambory. “Takoví hosté!” zaradovala se, když spatřila muže, a hned se začala zvedat od stolu. “Štěpo, Pavel Iljič přijel, pojď ho přivítat,” zavolala do vedlejšího pokoje, než se vůbec rozhodla zajímat, koho to k nim přivedl. “A co s ní mám dělat?”
“Přijali ji v družstvu a povídali, že nemá kde bydlet, tak jsem si myslel, že by se vám pomoc zešla, hlavně když ten capart brzo nastoupí do školy v Moskvě,” odpověděl.
Nívil stál za ním. Jakmile se objevil, hned si prohlížel chlapce, který vyšel z pokoje. Byl jako malovaný. Na první pohled zdravý, přestože jeho matka ho musela mít již v pozdějším věku, s ohledem na jaké stáří působila nyní. Ještě byl příliš mladý, aby se vytáhl do své mužské výšky, ale již teď byl dlouhý. Vlasy měl zlaté jako klasy obilí, ale ze všeho nejvíc na něm Nívala upoutaly jeho modré oči. Setkal se s mnoha lidmi za dobu, co cestoval a přežíval, ale tak krásně modré u nikoho předtím neviděl.
Žena vytáhla odkudsi sklenici s pálenkou a nalila nejprve sobě a muži do kalíšku, jak se patřilo, než pohlédla na Nívila. “Jak se jmenuješ, dcerko? A jak jsi stará?”
Nívil odtrhl pohled od chlapcových očí a opětoval ten ženin. “Zinaida. Bylo mi šestnáct let.” Lhal, ale kdo to mohl poznat? Už skoro dva roky nazpět mu bylo dvacet let, ale jako Rusalka byl stále drobný a s dětsky hebkou tváří, že tehdy když mu ten muž psal falešné dokumenty, uvedl tam tolik. A na cestách to posloužilo, protože se lehce mohl vydávat za sirotu.
“Svleč si tu hrůzu, co máš na sobě místo kabátu, a sedni si ke kamnům, pokud je ti zima,” pobídla ho žena přísně, ale s dobrým úmyslem. “Štěpko, podej jí chléb, vypadá hladově,” rozkázala ještě, než o Nívila ztratila zájem. “Tak povídej, Pavlíčku, co je u vás nového?”
Chlapec vybalil chléb z látky a ukrojil patřičný krajíc, pak ho ostýchavě podal Nívilovi, který již seděl na lavici zády ke kachlovým kamnům a vyhříval se. Když se zbavil chleba, odklopil poklici z velkého hrnce, co na kamnech stál, a naběračkou z něj nalil do hrníčku čaje, aby i ten nakonec položil na lavici vedle té neznámé dívky.
Nívil mu poděkoval. Štěpánovi se jen mihl úsměv na tváři, než se posadil ke stolu a zadíval se na muže, který podle všeho byl s oběma obyvateli domu rodině spřízněný přes zetě ženy.
“Ten Štěpka je tak zlaté děcko,” okomentoval jeho chování muž a počechral ho ve vlasech. “Když já si ho srovnám se svýma - naposledy se mi oba vyváleli v bahně, až jsem je musel seřezat opaskem!”
Rusalka dál neposlouchala o rodičovství muže, protože nějaké příhody si vyslechla po cestě sem. Jedla posolený chléb a upíjela čaje, přičemž se po kuchyni rozhlížela. Na tom místě pro ni nebylo nic známého a domáckého. Musela si zvyknout na všechno nové a to staré zapomenout. To dobré si snad nechala v hloubi svého srdce, ale ty poslední roky - hlad a bídu u Rusalek, ale mnohem horší hladomor**** u lidí - by i ráda zapomněla.
Nívil už nemohl být sám sebou. Dokud se ještě toulal, mohl chvílemi žít v lesích jako dřív, ale v tomhle stavení a žijící mezi lidmi už mohl být jen Zinaidou. A ta si k sobě nikoho nesměla pro své bezpečí pustit.


___
- omlouvám se za indexování pomocí hvězdiček, ale nemám náladu hledat, jak se dělá horní index -

* kozácké osady; nejsem si úplně jistá, ale asi poděděli mongolské způsoby za Chingis-chána, kdy byly zřízeny stanice, na kterých si cestovatelé měnili koně; berte mne s rezervou, mám vážně jen omezené znalosti, i když jsem poslední dva týdny si je snažila doplnit ;)
** odkazuji se na Záporožce píšící dopis sultánovi (zde)
*** označení pro člověka; například v názvu Gogolova románu Mrtvé duše (zde) jsou těmi dušemi myšleni nevolníci, ale já jsem viděla, že se tohle označení používalo i v rámci rozdělování půdy
**** mluvím o letech 1932-1933

8 komentářů:

  1. takže tak se to přihodilo , smutný začátek i konec ale vlastně konec ještě neznáme , ale bráškové to měli smutné všude , přála bych jim aby pro oba nastal čas naděje bez strachu z toho co bude , děkuji moc

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ono celé to období zrovna není nejzářivější historický čas, kde by se všichni měli dobře... ale na druhou stranu si myslím, že třeba Zinaida a Štěpán jsou teď opravdu šťastní, i když se toho tolik kolem nich děje. Jen ještě Jefim musí najít své štěstí... :)

      Vymazat
  2. Taková politická pohádka :D Ale díky tomu jsem ještě víc zvědavý na to, až spolu konečně znovu promluví, po těch letech...
    Kroketa

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Politická pohádka - to mne pobavilo xD Ale taky - když jsem si to po sobě četla nahlas - jsem to pohádkově přehrávala... to ta malá víla. :) V příští kapitole se dočkáš - snad si to znovu nesmažu.

      Vymazat
  3. "Áha, tak Kozák." XD netuším, proč se nad tím tak culím :DD
    Tohle hrabání se v minulosti mě baví čím dál tím víc :)
    Chytila jsem kvůli tobě nějaké rusalkoidní období, mimochodem :D ne, že bych si stěžovala :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. :) Malá víla je skvělá, že?
      Rusalkoidní období jsou skvělá. ;)

      Vymazat
  4. Super díl. Už od začátku jsem chtěla vědět jak to s nima bylo a známe i původní jména (i když Listij už byl zmíněn)Škoda kozáka, mohl si vychutnat otcoství déle. A Nívil žil tu chvíli s nima na statku?

    Neboj, my si na další díly počkáme a rádi x)

    Vlarisa

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. (Jak se mi ztratily ty scény a já je musela psát znovu, tak si vůbec nejsem jistá, jestli jsem napsala všechno, co si myslím. Takže možná jsem něco vynechala a mám za to, že jsem vám to sdělila... nepříjemná situace. :/) No, reálně ani jeden na statku vůbec nežili. Jefim to zmiňoval v nějaké své vzpomínce, že se s otcem setkal jen jednou na několik hodin. Ale bylo v plánu, že by i Nivil žil s nimi. Protože Semjon byl v jádru dobrý chlap... i když to o něm ani jeho vlastní syn neví a myslí si, že jej a jeho matku prostě nechtěl, tak si je nikdy k sobě nevzal. :(

      Vymazat