Pokud kanibalismus hadů vede k vzniku draků? Je pak lidský cestou k nadčlověku?
Potřebuji nové tělo. A novou duši.
Probíhá oprašování starých spisů - velice sporně a rychlostí blížící se k nule - a nějakou dobu (v řádu stovek let) bude.

Jste tu poprvé a máte problémy se orientovat? Snad pomůžu zde.
Kdyby ještě někdo chtěl vyplnit dotazník pro mé drahé čtenáře - může zde.
Kdybyste měli zájem vyplnit dotazník k Nejen absinthové nejen víle - můžete zde.

Děkuji za vyjádřenou podporu komentujicím. ;)




neděle 1. ledna 2017

Těžkopádní pro lidské - 16. kapitola

Neděle je, ale den asi je docela bezvýznamný, protože vydávám už úplně nesourodě. A hned říkám, že celý leden nebudu mít čas na psaní nejspíše ani sáhnout, natožpak dokončovat kapitolu a vydávat. :/ Nicméně jsem chtěla na Nový rok vydat, abych dala naději do celého roku, že vydávat budu!
Původně jsem plánovala mít trochu jinak vystavěnou tuhle kapitolu (ale jak jsem ji musela psát napodruhé a že se potřebuji posunout v ději), tak je výhradně o Šokalských, zatímco příští kapitoly se soustředí jen na Jefima.
Trošku ještě na vás bručím za váš odmítavý postoj k ff na nocturnal bloodlust, ale zabručela bych na vás pořádně jedině v případě osobního článku a ten asi nestíhám (i když bych vám chtěla zprostředkovat i jiné věci, než to bručení xD).
Slyšeli jste o havárii Alexandrovců určitě, dost mne to vzalo a pořád je nejsem schopná poslouchat bez bolesti na srdci :/... ale nějak jsem se dostala ke sboru kozáků z Kubáně, tak takovou hezkou píseň přikládám.
Přeji příjemnou četbu. :) A musím přiznat, že si vážím toho, že někteří stále povídku chodíte číst a komentuje, přestože s tím vydáváním je to všelijaké (ono je to velmi všelijaké totiž se mnou).



TĚŽKOPÁDNÍ PRO LIDSKÉ

"Na člověku je nejsmutnější, že má krásné myšlenky, ale není schopen se jich držet. Pak jsou všechny ideologie dobré, ale zůstávají pouhou utopií, protože to charakter člověka je špatný, lidstvo samo o sobě je špatné."

[16. kapitola]


Zinaida dobře znala takové pohledy. Přestože se většinu času snažila vypadat obyčejně a pohybovat se s lidskou nemotorností, někdy svůj vzhled ani pohyby neuhlídala. Její manžel jí řekl, že se má obléct hezky, protože večer je čekal balet (kdyby dostala ještě jednu šanci a musela znovu žít život ženy, chtěla by být balerína, protože tam by mohla plně vyniknout svou rusalčí přirozeností) a výroční večeře úřadu, v kterém Štěpán pracoval. Byl to rozhodně odvážný plán – místo, aby se k telefonu proplížili, tak přišli oblečení, aby si jich každý všiml; oficiální verze zněla, že si Šokalskij něco zapomněl ve své kanceláři, nemohl čekat do dalšího dne, tak to musel spěšně zařídit před slavnostní večeří.
Proto měla Zinaida na sobě své nejlepší dlouhé večerní šaty, sváteční kožich a boty na vyšším podpatku, než jindy nosila. Upravila si vlasy do stříbrné spony, zvýraznila své půvabné rysy líčidly a celkově si dovolila vypadat reprezentativně a hezky. Proto sklízela ten druh pohledů: částečně obdivných, částečně závistivých a plných dojmu, že její vzhled je přehnaný. Nebyl. Jen byla prostě přirozeně až příliš hezká a netypická vůči standardu.
Vlastně ji v tom, aby se na ni kdokoliv díval mileji, nepomáhala ani přítomnost Štěpána po jejím boku. Za prvé za ním musela spěchat na podpatcích a to by se jí nedařilo, kdyby předstírala nemotornost, takže se pohybovala se sobě přirozenou ladností a tím na sebe pozorovatele podvědomě upozorňovala. Za druhé byl mužem, jakého jí všechny ženy musely závidět: vysoký, pohledný, upravený a v impozantní sváteční uniformě.
I ona sama si ho záviděla, když se na něj dívala. Přestože v tomhle jeho vzhledu byla jistá dávka neupřímnosti. Nejvíce upřímného půvabu měl, když se válel v posteli nahý a nestaral se, jak moc je rozcuchaný, nebo když ji poránu v kuchyni obtěžoval jen v trenkách. Nyní působil příliš nebezpečně a dominantně, což se ovšem ženám líbilo. Takoví muži jim imponovali.
V budově potkali jen omezený počet osob, protože velká část pracovníků se měla později večer ukázat na stejné společenské akci, kam směřovali.
Šokalskij se na krátko stavil ve své kanceláři, jako kdyby si tam něco bral, poté ji zavedl do místnosti spojovatelek. Seděla tam jediná žena, mladinká, ale průměrného vzhledu; tyhle dva aspekty byly asi hlavním důvodem, proč měla oči jen pro Štěpána. Přirozeně žensky s ním flirtovala snad aniž by si toho vůbec všimla a Zinaidě věnovala několik nehezkých pohledů, než místnost opustila.
Černovlasá se rozhlédla po místnosti a jen tiše prohodila. „Líbíš se jí.“ Nežárlila – jak by mohla žárlit na nějakou průměrnou ženu?! –, spíše ji to pobavilo.
Štěpán na to nijak nereagoval. Zapálil si cigaretu a zůstával chladný, přestože se úkosem podíval na hodiny. Čím kratší dobu tam byli, tím méně hrozilo jejich prozrazení. Ale teď byli závislí na druhé straně a museli čekat. Možná, protože byl vycvičen jako samostatný agent, neměl zájem se rozptylovat rozhovorem; zatímco Zinaida si hledala způsob, jak se odreagovat a zahnat vší stres, který cítila.
Povzdechla si a jen ho sledovala. Tenhle muž jí připomínal období, když byla v nelibosti a hrozilo, že o svého manžela přijde. K tomu takové prostředí – Šokalskij byl v práci možná i mnohem děsivější, než si dokázala představit.
Zazvonil telefon a Štěpán se do něj představil. Poté ho podal Zinaidě a sám si šel stoupnout tak, aby měl výhled do chodby, zda někdo nepovolaný nejde. „L-listiji?“ zašeptala černovlasá a hlas se jí třásl. Najednou se tolik bála, tak moc byla napjatá. Bylo by pro ni hrozné, kdyby na druhé straně drátu její bratr nebyl, a zároveň se bála mu postavit čelem po tom všem, co se mezi nimi událo.
„Jsem to já,“ ozvalo se klidně z druhé strany. Nebyla si jistá, zda v jeho hlase slyší rezervovanost.
Zinaida se nejistě usmála. „Jsem tak rád-a, že jsi naživu. Musí to být těžké, Štěpán o tobě nemá úplně všechny informace, ale podle toho, co říkal, to musí být těžké. Kdybych věděla, co přijde, zůstala bych s tebou...“
„Nakonec – teď – to není tak špatné,“ přerušil ji Jefim; ne, že by ji nechtěl poslouchat, ale na litování toho, co bylo v minulosti, nebyl čas: minulost znal, zatímco přítomnost mu unikala a mohl s ní mluvit jen velmi krátce, u pracovního telefonu neměl, co dělat a nesměli ho tam nechytat. „Myslím, že bych i mohl si žít dobře, v budoucnosti. Budu mít fotografii v novinách – snad i v těch vašich, příliš nevím, jak to je –, že jsem se dobře začlenil do výrobního procesu v továrně. Teď už to půjde... a ty? Co děláš, jak žiješ?“
Černovlasá byla rozpačitá z toho, co slyšela, ale asi to skutečně nemohlo být tolik špatné – musela si potom o tom promluvit se Štěpánem, určitě porozumí lépe, co se děje. „Pracuji jako učitelka. Štěpa je můj manžel, žijeme v bytě – dám ti adresu, kdyby cokoliv – s jeho matkou a vychováváme dcerku.“
Jefim se odmlčel. „Manžel?“ dostal nakonec ze sebe.
Zinaida si světlovlasého prohlédla – nikdy před nikým necítila vinu za to, že má právě takového pohledného a rodinně oddaného manžela, ale teď ano. Žila sen jejího bratra – našla si místo a lásku muže v lidském světě. „Ano, po válce jsme se brali. Ví o mně všechno a plně mu důvěřuji. Je ten nejlepší člověk, jakého jsem poznala. Jsem s ním opravdu šťastná.“
Šokalskij se po ní ohlédl a pousmál se na ni.
„Můžeš mi ho dát k telefonu? Dočetl jsem se něco v novinách... a on by o tom mohl vědět víc, když pracuje jako agent. A pokud mu skutečně věříš, tak se ho na to můžu zeptat.“ Jefim raději nechtěl přemýšlet o tom, co právě slyšel, víc než musel – ani na tohle neměl dostatek času. Promyslet si to bude moct až v bezpečí domova.
Černovlasá zavolala mladšího k telefonu. Rozuměla – nemají neomezený čas. A stejně tak nějak nevěděla, co více by se měla ptát a o čem mluvit. „Ano?“ Štěpánův hlas byl sterilní.
„O co jde při těch nově nařízených prohlídkách?“ Jefimovi se trochu zatočila hlava, když si představil, jak muž na druhém konci drátu vypadá. Opravdu si to v tu chvíli nechtěl připouštět, ale přece jen ten hlas v něm vyvolal vzpomínku na jeho vzhled. A společně s faktem, že je to manžel jeho bratra... Hruď se mu svírala a těžko mluvilo.
„Objevila se jistá nemoc, proto lidé s příznaky musí být vyšetřeni.“
„A jak se léčí?“
„Pokud znáte někoho, kdo vykazuje příznaky, musí jít na vyšetření,“ Šokalskij se zamračil. „Je to závažné onemocnění a dotyčný musí být vyšetřen.“
„Neodpověděl jste mi, jak se to léčí...“
Šokalskij se podíval na svou ženu. Mluvil s jejím bratrem, kterého neznal a neměl k němu žádný vztah, ale podle informací, které mu Zinaida svěřila – a on si nemyslel, že je lehkovážná, protože šlo o její bezpečí –, tak mu mohl sám věřit jako členovi rodiny. Jenže i své rodině lhal a tajil před ní toho mnoho. Teď se to týkalo Zinaidy... mohl mu věřit jako jí? „Je to závažné a nakažlivé onemocnění, proto nemocný musí jít na vyšetření a pokud se u něj prokáže, pak budou provedena patřičná opatření.“
„Takže se neléčí?“ melodii otázky by v tom marně hledal.*
„Jefime,“ oslovil ho Šokalskij vážně, „není jiná možnost, než nemocného dovést na vyšetření. Příznaky jsou podobné jiným nemocem, pokud se neprokáže, že se jedná právě o tu nemoc, tak bude léčen a propuštěn... ale na vyšetření musí jít.“ Díky tomu si uvědomil, že opatření dobrovolného vyšetření bylo nedostačující a že se bude vymyslet jiný mechanismus, kdy nebude dán prostor lidskému strachu: povinné prohlídky na pracovištích. „Opravdu musí.“
„Dáte mi zpátky...“
„Slibte mi, že pokud znáte kohokoliv s příznaky, tak ho dovedete na vyšetření...“ žádné reakce se mu nedostalo, tak podal sluchátko Zinaidě, ale nejprve ho zakryl, aby mohl k ní promluvit. „Donuť ho ti to slíbit, nebo ať ti dá jméno... je to důležité.“
Zinaida se na něj smutně podívala. Pokud to Štěpán chtěl, tak to bylo vážné. „Já vím, že je pro tebe cizí člověk. Ale pro mne není... a pokud říká, že se to musí, tak se to musí udělat. Prosím, slib mi, že ho poslechneš.“
Rudovlasý si skousl ret. „Udělám, co budu moci.“
„Listiji, já ti nedokážu tady říct všechny důvody, proč bys měl Štěpovi věřit, ale opravdu... pokud věříš mně, tak to udělej. Opravdu.“ Všímal si toho, jak neurčitě mu bratr odpověděl, ale znal ho dost na to, aby věděl, že z něj úplně přesný slib nikdy nedostane; že si to v hlavě musí přebrat sám a nepomůže na něj dál tlačit. Navíc z pozice zrádce – přesně tak se Zinaida cítila. „Dám ti naši adresu – nevím, jestli mi můžeš napsat dopis, spíše ne, ale kdyby to byl nejvíce potřeba, kdybys byl někde poblíž, jsem tady pro tebe. Navždy.“
Jefim si nechal nadiktovat adresu i s novým příjmením Zinaidy, než se rozloučil. Opravdu už přečerpali čas, který spolu mohli mluvit. A takhle náhle po telefonu se nemohlo obnovit jakékoliv pouto, předtím mezi nimi bylo.
„Mám tě ráda, bratříčku,“ zašeptala černovlasá ještě, než zavěsili. Vstala ze židle a objala svého manžela. „Chtěla bych jít domů, abych si s tebou mohla o něm promluvit. A abys mi ty mohl říct, co se děje... protože když se to týká jeho, tak mám právo to vědět.“
Šokalskij ji sevřel v náručí a políbil do vlasů. „Vím... ale teď se musíme jít společensky reprezentovat, ano?“
Černovlasá k němu vzhlédla. Povzdechla si. Poté se ovšem postavila na špičky a natáhla, aby ho mohla políbit na rty. „Tak pojďme,“ zašeptala a chabě se usmála, „třeba mi zvedne náladu, když mi tě všichni budou závidět.“
Muž jí úsměv oplatil, než ji vzal kolem ramen a vydal se i s ní ke dveřím. „O všem si promluvíme, až se vrátíme domů, slibuji.“

Šokalskij se rozhlížel po místnosti. Bylo tam několik mužů s vyšší vojenskou hodností, než měl on, které neznal. A uvažoval, zda by bylo dobré se s nimi seznámit. Když byl v Třetí říši, tak se to zdálo jednodušší, protože dostával nějaké informace, díky kterým věděl, s kým je dobré navazovat styky, teď neměl nic. Kdyby se snažil sehnat informace o svých nadřízených, zbytečně by riskoval. Tak musel pracovat jen s odhadem a šestým smyslem, který získal za léta praxe. Spoléhání jen na sebe se ovšem jevilo jako dvousečná zbraň – měl všechny předpoklady správného úsudku, přesto se mohl mýlit, a protože v tom nebyl zahrnutý nikdo další, tak ho nikdo nemohl varovat a dát mu zpětnou vazbu.
Ucítil, jak mu Zinaida položila ruku na rameno a otočil se na ni. Jemně se usmála a naklonila se k němu, jako kdyby mu chtěla pošeptat něco intimního. „Působíš napjatě,“ zašeptala a oddálila se, aby se mu mohla podívat do očí. O jiných večerech byl Štěpán sice chladnější než doma nebo mezi blízkými přáteli, ale choval se jako lev – sebejistě, přirozeně a společensky; teď mu chyběla jiskra a přebývala zádumčivost. Na okolí nepůsobil dobře.
Mladší jí oplatil úsměv – z části hraný, z části upřímně vděčný. „Pojď si zatančit,“ pobídl ji místo toho, aby ji své chování vysvětlil. Byla to výborná příležitost, jak na sebe upozornit, ale zároveň zůstat řadovým hostem. Pokud by s ním jeho nadřízení chtěli mluvit, připomenul se jim. A i kdyby nechtěli, třeba některého z nich upoutá Zinaidina krása a rozhovor s ním zapřede čistě společenský. I to se počítalo, protože tak vznikaly styky. Bylo lepší se držet krásných žen, pokud chtěl na sebe upozornit důležité muže.
Černovlasá si povzdechla: Že já jsem něco říkala... ale kývla.
Šokalskij ji pomohl vstát jako pravý kavalír a vedl si ji na parket. Rád tančil, ale nevěděl, zda si může dovolit několik okamžiků soustředit jen na ten požitek. Už tak mu Korněv vyčítal, že se choval mnohem více lehkovážně, než by měl. A teď ten tanec a dovádění se ženou mu určitě neodpustí. Navíc ještě v situaci, kdy ji dostal do takového nebezpečí.
Zinaida se lehce opřela do jeho doteku, jak se chystali, než začne hudba hrát, a vzhlédla k němu. „Budu si tě muset vzít někam do soukromí, aby ses uvolnil,“ zašeptala a znovu se na něj usmála.
Její manžel se sklonil a políbil ji na čelo, než ji začal vést po tanečním parketě. Hned cítil, jak se samovolně zbavuje jeho mysl a tělo stresu. Tančil se spoustou žen za svůj život, protože reálně neměl jinou možnost, než žádat ženy o tanec, když tak rád tančil; nicméně žádná sebelepší tanečnice se jeho ženě nemohla vyrovnat. Když se Zinaida uvolila k tomu, že se jím nechá vést – což byl nejspíše samotný problém jejich společného tance, že převracel role, jaké měli v domácnosti – tak spolu dokázali splynout. Její tělo odpovídalo na každý jeho pohyb, jako kdyby o něm již předem vědělo. A přitom se opírala do jeho doteku tak oddaně, až měl pocit, že ji celou dobu drží v náručí a ona snad se ani střevíčky nedotýká podlahy.
Jednoduše to pro něj byly příliš nádherné okamžiky a dostávalo se mu jich tak po málu, že nedokázal zabránit tomu, aby tanci nakonec věnoval celou svou pozornost.
„Všimla sis Saši, jak se mnou ani nemluví?“ zeptal se pak, když si užil první tanec. „Máme toho oba nad hlavu. Ale jsem rád, že mne na to upozorňuješ, opravdu musím působit jako vždy. Všechno musí vypadat, že je v pořádku.“
„Tak se soustřeď jen na mě,“ navrhla mu. „Víš, že tyhle tance netančím ráda – tak si mě užij,“ mrkla na něj a zasmála se. „A já budu čekat, až budeme v soukromí... nevím, co jsi mi to udělal, že tě pořád chci v posteli... i mimo ni.“
Šokalskému se ještě více rozšířil úsměv. Zinaidě se nakonec podařilo ho rozptýlit. Jak by také ne, když mluvila o takových činnostech – ani nevěděl, jak dlouho si ze všeho nejvíc přál, aby po něm toužila stejně jako on po ní. A teď to měl.
Vnímal to i v tanci, že se něco mezi nimi posunulo k lepšímu. Že oddanost, s kterou se opírala do jeho doteků, již nebyla jen hraná a společensky vyžadovaná druhem tance, ale upřímná a jednotná s hlubokou důvěrou.
Právě to ho drželo nad vodou. Ať by se dělo cokoliv – mohl z její lásky čerpat sílu. Pomohlo mu to, aby se uklidnil a získal zpátky svou lví auru.
Jakmile dotančili – Zinaida se nenechala přemluvit na víc než dvě písně –, hned si je našel Šokalského přímý nadřízený s dalším stejně vysoko postaveným mužem. Černovlasá se nejistě na ně usmála a dala si pozor, aby byla ke svému manželovi dostatečně blízko, aby působila žensky – milující, krotká a závislá na něm. Sice to nejspíše nebyl ten vzor sovětské ženy, ale starší muži to přesně tak měli stále rádi.
„Štěpáne Valerjeviči, vy máte ženu jako obrázek,“ usmál se na něj nadřízený a poplácal ho dobrácky po rameni, jako kdyby byl jeho hrdý otec a gratuloval mu k dobrému vkusu. „Působí taková mladinká a jako kdybyste ji ukradl ze sboru, co jsme dnes viděli... a přitom máte dceru, pokud se nepletu?“
Světlovlasý se tomu pousmál. „Jedenáctiletou,“ potvrdil a dodal: „Dobře se o Zinu starám, proto mi jen kvete.“ Pohladil ji po ruce a pootočil se na ni s úsměvem.
„Myslíte, že kdybyste mi poradil to vaše starání, tak by to pomohlo na manželku i zpětně?“ zeptal se s bodrým smíchem třetí muž. Byl podsaditý, postarší a od pohledu působil jako veselý pantáta, přesto měl na uniformě nemálo výložek a ocenění za službu. „Pokud ta vaše květinka dovolí, rád bych s vámi mluvil mezi čtyřma očima.“
Šokalskij pokývl. „Stejně si již chtěl jít sednout,“ poznamenal. A využil situace, když se k němu natáhla, aby ho políbila, než půjde, že jí jakoby bezděky položil ruku na bříško. Přemýšlela, zda tím hraje divadlo na muže, aby u nich vyvolal dojem, že jsou v očekávání dalšího dítěte. Mohlo mu to nějak pomoc? Nevěděla. Ale nebylo to rozhodně gesto, které by dříve někdy udělal.
„Ráda jsem vás poznala,“ zalhala s úsměvem a jemně se jim uklonila, než se vydala pryč. Nelíbilo se jí, že tam musí Šokalského nechat jim napospas, ale nijak by mu stejně nedokázala být nápomocná.
Bohužel nebyla tolik žena (protože reálně byla muž z rodu rusalek), aby mohla nabídnout své ženské přednosti a obětovat je na jeho záchranu, kdyby se situace stala bezvýchodná. Takže vše, co pro Štěpána mohla udělat, bylo tvářit se jako dokonalá manželka.
Nakonec si přisedla za Korněvem. „Proč si s sebou nevzal Larisu?“ zeptala se konverzačním tónem a prohlédla si ho. „Třeba by ti trochu zvedla náladu,“ dodala s povzbudivým úsměvem.
„Kdybys věděla, co tvůj manžel vyvádí, taky by ses nesmála,“ ohradil se muž proti jejím slovům.
Černovlasá zakroutila hlavou a naklonila se blíž k němu. „Nemohl jsi předpokládat, že budeš pracovat tam, kde pracuješ, aniž by ses dříve nebo později dostal do těžké pozice,“ řekla mu, poté se narovnala. „Věřím Štěpovi a ty bys měl také...“
„Je tak důvěryhodný, že tě podvedl,“ zamračil se ještě víc, když jí to říkal. Možná se snažil, aby se starší obrátila na jeho stranu a pochopila, co má za manžela – dával Šokalskému za vinu, co se teď dělo a do čeho byl zatažen; zatím se s tím nedokázal srovnat. A protože se Zinaidou byli přátelé, podvědomě chtěl, aby stála za ním a potvrdila, že je v právu. Stejně vždy na Štěpána hleděla přes prsty a neschvalovala jeho lehkomyslnost.
Černovlasá mu věnovala chladný pohled a pevně sevřela rty. O tom se s ním nechtěla bavit. „I přesto mu věřím,“ řekla nakonec chladně a ohlédla se na svého manžela, stále se bavil s nadřízenými. „A ty bys měl také,“ zopakovala sebejistě.
Muž odmítavě zakroutil hlavou. „Jak bych mu mohl věřit, když dokázal podvést někoho, koho předstírá, že tak miluje? Co jsem pro něj já ve srovnání s tebou?“ musel být připitý a nebo skutečně nervově zhroucený, když byl tolik upřímný na takovém veřejném místě. „Kvůli tomu, co teď vyvádí, se musím držet od Larisi, protože nechci, aby na jeho činy doplatila. Ty s rodinou na ně doplatíte, já taky... ale ona nemusí.“
„Podvedl mne, protože jsem mu já ublížila, když to chceš slyšet,“ přiznala černovlasá. „Možná se taky zamysli, jestli to náhodou nejsi ty, v kom je problém. Když nic jiného, Štěpán má mnohem více zkušenosti a umí v tom lépe chodit než ty.“ S tím se od stolu zvedla a vydala se za svým manželem, který již dvojici mužů také opustil.
Pokud to dobře chápala, tak celý smysl večeře byl naplněn – Štěpán se potřeboval ukázat nadřízeným – a oni konečně mohli odejít. Rozhovor s Korněvem jí připravil o poslední touhu se jakkoliv přemáhat a zůstat ve společnosti třeba jen o několik málo minut déle.
„Neměli bychom vzít Sašu s sebou?“ zeptal se jí Šokalskij. „Jak moc je opilý?“
Černovlasá zakroutila hlavou. „Tak, že by ztropil scénu, kdybys za ním teď šel,“ odpověděla mu. „Nech ho být, potřebuje si urovnat myšlenky a je dost inteligentní, aby to dělal osamotě a v tichosti.“
Její manžel jí nabídl rámě. „Tak můžeme jít,“ řekl pak. Měl z rozhovoru s nadřízenými dojem, že zatím má jejich sympatie, což znamenalo, že nejspíše si mohl dovolit nechat Korněva být, protože nikdo ho neměl důvod použít jako zdroj informací proti němu. „Pokud mi nechceš věnovat poslední tanec před odchodem?“
Starší k němu vzhlédla a trochu našpulila rty, přičemž si povzdychla. „Jen jeden,“ souhlasila nakonec.
„Taky tě miluju, Zinečko,“ odpověděl ji na to, protože přesně jako vyznání lásky z její strany to pochopil. Nic mu na to neřekla, jen protočila oči, ale na tváři měla úsměv.

Štěpán pomohl Zinaidě z kožichu a sám si svlékl kabát, než se posadil na stoličku, aby si mohl sundat boty. Na rozdíl od své ženy z nich nedokázal tak ladně vyklouznout. Musel je nejdříve rozvázat, a i potom silou smýkat dolů, protože tuhá kůže, z níž byly vyrobeny, lehce nepovolila. Zatímco černovlasá už dávno stála ve svých luxusních – co jen si mohl Štěpán dovolit a dokázal sehnat – podvazkových punčochách se svůdným švem vzadu. Využila okamžiku, kdy se předkláněl a věnoval vlastnímu šněrování, aby si svlékla pod šaty kalhotky. Jakmile světlovlasý zvedl hlavu, pousmála se a zamávala s nimi. „Čekám tě za dveřmi,“ zavrněla laškovně.
A pak sama za nimi zmizela. Což byla tak náhlá masáž Štěpánova libida, že se musel zhluboka nadechnout, aby se dal do pořádku a mohl ji následovat. Málem si pochroumal kotník, jak si rychle stahoval ne zcela rozšněrované boty. Aby už-už mohl být v ložnici!
Zamkl za sebou a přešel k Zinaidě, která si sundávala šperky. „Líbíš se mi takhle rozverná,“ zašeptal do jejích vlasů a dlaněmi jí sjel po bocích, když se na ni zezadu tiskl. Pod šaty měla spodničku, která na pohled vyhladila všechny záhyby spodního prádla, ale na dotek přes ni cítil podvazkový pás.
Otočila se, aby k němu byla čelem, potom si stoupla na špičky a stáhla si ho k polibku. „Chci tě, co ses takhle oblékl, takže nehodlám zbytečně ztrácet další čas,“ řekla mu na to a vydala se k jeho opasku dlaněmi, aby mu ho mohla rozepnout. „Ani vteřinku na zmar,“ zavrněla, když se jí podařilo mu rozepnout kalhoty a trochu je stáhnout i se spodním prádlem.
Poté se znovu natáhla pro polibek. „Cítím, že souhlasíš,“ okomentovala jeho vzrušený rozkrok a usmála se mu do rtů.
Štěpán jí vyhrnul sukni šatů, aby si ji mohl vytáhl do náručí. Když si ji zády opřel o dveře skříně za ní, dostala se tváří na jeho úroveň a bylo pro ně jednodušší se líbat. Dřevo tiše zapraštělo, když se na ni natiskl a nechal ji pevně obejmout jeho boky stehny. Cítil její partie svými obnaženými a jen těžko mohl nesouhlasit s tím, že žádný okamžik nesměl přijít nazmar. „Takže nic víc si nebudeme sundávat?“ zeptal se a teď – když nenesl celou její váhu – si mohl dovolit jednou dlaní se vydat po jejím stehně. Napnul gumu podvazků a jen jemně jí cvrnkl o stehno své manželky. Rozptyloval se a hledal sebeovládání, které potřeboval, protože se Zinaidou to nešlo jen tak ráz na ráz jako se skutečnou ženou.
Kousla ho do brady, ale na rtech měla úsměv. „Nic víc...“ souhlasila pak a znovu se vpila do jeho rtů, jak se jich v ten moment nemohla nabažit. Sice ji trochu dřely ozdoby uniformy do holých rukou, jak se ho držela kolem krku, ale nevadilo jí to. Oba se potřebovali odreagovat od všech těžkostí, které ten večer přinesl; stávalo se to bojovníkům, že stres z blízkosti smrti se odrážel v jejich zvýšeném chtíči; a to nejspíše působilo i na Zinaidu, která jindy necítila tak hluboce niternou potřebu se nechat svým mužem opanovat.
Znovu ji pevněji chytil za hýždě, aby si ji mohl přenést na postel. „Nemáme zataženo,“ uvědomil si a políbil ji na čelo, jak to tak nemohl nechat. Kdyby kdokoliv nepatřičný odhalil Zinaidino tajemství, už by nebylo cesty zpět. „Chviličku,“ slíbil a ještě se otřel o její rty svými, než se zvedl z jejího objetí.
Zinaida nespokojeně zamručela a posadila se. „Všichni přímo čekají, až si jednou nezatáhneme,“ utrousila se zakroucením hlavou a natáhla se do nočního stolku pro lahvičku s olejem, který používali na přípravu. Skousla si ret, přesunula se do kleku a nanesla si několik kapek na prsty.
Její manžel se zarazil, když to zaregistroval, jak stál u okna. Sledoval ji úplně oněměle, když se začala sama připravovat. Působilo to na něj silně; snad i proto, že si sebou v té chvíli nebyla zcela jistá a její pohyby se nezdály tak ladné jako obvykle při všem, co dělala, to kvůli látce svátečních šatů, která i vyhrnutá jí překážela. Připadal mu při tom taková vřelejší a opravdovější. Šla si za tím, co chtěla, a to se mu líbilo dvojnásobně.
Klečela, vlasy jí spadaly do tváře, pohled mu oplácela jen jedinečně, jak nejspíše se úplně nevyrovnala s tím, do čeho se vrhla. Z jeho úhlu příliš neviděl, ovšem ten samotný fakt, že ji může pozorovat, když se ona sama pro něj připravuje, mu přinášel nejen tělesnou, ale i psychickou rozkoš.
Přešel k ní a pohladil ji po vlasech. Měl pocit, jako kdyby si ochočil divoké zvíře. Cítil nekonečné štěstí, které přinášela opětovaná láska někoho, ke komu bylo obtížné se třeba jen přiblížit.
Zvedla k němu pohled – v jejích černých očích plály plamínky chtíče, tak jasné, až v nich nikomu nemohly chybět hvězdy. Sklonil se, aby jí nejprve políbil na čelo, než se vpil do jejích rtů.
Unikl jí sten do jeho rtů, potřebovala ho mít u sebe, aby se cítila dobře. Brzy dokončila vlastní přípravu, až potom byla schopná promluvit. I tak na ní bylo znát, že se cítí zvláštně a úplně se s vlastním chováním nesžila. „Chci se vrátit ke skříni...“ řekla mu.
Jako kdyby se chtěla vrátit do doby před několika minutami a jejich obsah zapomenout.
Vzal ji znovu do náručí a vpil se do jejích rtů. Opřel si ji o dveře skříně a opatrně pronikl do jejího těla. Byla příjemně úzká – méně pečlivě připravená, než by se o ni postaral on – a celé její tělo hřálo.
„Nemusíš být jemný...“ zašeptala do jeho ouška a přitáhla si ho k sobě stehny.
Šokalskij se cítil, jako kdyby plál. Cítil se tak silný, až téměř nadlidský a dokonalý, když do jejího těla přirážel a ona mu sténala do rtů. Všechny tíživé myšlenky byly pryč, jako kdyby žádné nejasné hovory neproběhly. Pro tu chvíli jakoby nikdy neslyšel: „Gratuluji, Štěpáne Valerjeviči, našel jste režimu nepřítele.“ Nemusel se zabývat tím, co ta věta skutečně znamenala pro jeho budoucnost. Existovala jen Zinaida, její horké chlapecké tělo a milovaná duše.
Sváteční uniforma nebyla vůbec vhodná na žádnou náročnou činnost a její čištění také dvakrát nebude příjemné, přesto se v ní touhle námahou potil rád. Jedině litoval toho, jak krátce to trvalo.
Dokonce i Zinaida si zpotila vlasy nad čelem a její záda zanechala stopu na lakovaných dveřích skříně. Bušilo jí divoce srdce a cítila se použitě.
Otřela se rty o Štěpánovo ouško, pak si položila hlavu na jeho rameno. „Hlavně po mně nechtěj, abych se postavila na nohy.“ Byla po orgasmu celá rozechvělá a nejistá v kolenou.
Světlovlasý z ní vyšel, než ji přenesl na postel. Položil se věrně vedle ní a sám odpočíval. „A teď mi řekni, kde vezmeme sílu se vysvléct,“ pobídl ji pobaveně a trochu se zavrtěl, protože uniforma v takové situaci vůbec nebyla příjemná.
Zinaida na něj vyplázla jazyk. „Jako kdyby se ti to nelíbilo,“ prohodila místo odpovědi a převalila se tak, aby se mohla zvednout do kleku a nemusela si sedat. „Určitě teď vypadám jako nějaká žena lehčích mravů,“ zhodnotila. Pak si stáhla šaty z těla. „A teď jako něco horšího...“ zakroutila hlavou. Ve spodničce na ní přece jen bylo vidět, že má chlapecké tělo.
„Nebuď tak krásná, když nemám sílu na druhé kolo,“ okomentoval to mladší a sám se zvedl do sedu, aby se začal svlékat.
Černovlasá ze zbavila veškerého svého oblečení, než si podala župan a vydala se z pokoje, aby se mohla trochu omýt. Když se vrátila, nejprve hodila po svém manželovi vlhký ručník, až poté si oblékla noční košilku.
„Chceš mi říct o té práci?“ začala. „Saša by si za své dětinské chování zasloužil ránu.“
Mladší si povzdechl, i když ho její poslední věta pobavila. Dokázal si to představit – celkově Zinaida byla tvrdá ve výchově, o to víc, kolik to s vychovávaným myslela dobře. Nicméně si vážně nikdy nebyl příliš jistý, jaký vztah má k jejich dceři.
Sám na sebe hodil alespoň trenky. „Pojď blíž,“ ukázal, aby se usadila za ním. Když to udělala, pohladil ji po rameni. Pořád ještě hřála, ale trochu mu vadilo, že z její kůže již necítí jejich společnou rozkoš.
„Na celém území svazu vypukla epidemie – ta nemoc je něco jako vzteklina, vysoce nakažlivá a způsobuje, že nakažení se chovají krvelačně, dokonce dochází ke kanibalismu... a bohužel se nezdá, že by nějak přirozeně sami na konci umřeli – jak tomu je u vztekliny –, žijí dál a šíří nákazu. A já chci to dostat pod kontrolu, ale tím beru na sebe risk... pokud se mi to nepodaří, tak všechna vina padne na mne.“ Zhluboka se nadechl – musel by zabíhat do přílišných detailů, aby situaci popsal skutečně takovou, jaká byla. „Odstraní mě, mou rodinu... celou... Sašu. A pak nevím, jak to vyřeší... ale to není důležité, viník/ dostane svůj trest. Saša se toho bojí... já zase vím, že se to nemůže přehlížet, že někdo se musí pokusit tu epidemii zastavit.“
Zinaida ho objala. „Setkala jsem se s kanibalismem v třicátých letech,“ svěřila mu tiše, „než jsem k vám přišla. Ale to byl výraz největší lidské nouze...“ Pak se odtáhla, aby mu mohla pohlédnout do očí. „Myslíš, že můj bratr zná někoho nemocného?“
„Ze začátku to má příznaky vcelku běžné: nachlazení, teploty; postupně se to rozvíjí v závažnější onemocnění, ale stále je možné to zaměnit se zápalem plic nebo něčím jemu podobným... pak dojde k náhlému uzdravení a teprve tehdy začíná být dotyčný nebezpečný svému okolí...“ vysvětlil jí Šokalskij. „Proto je těžké určit, jestli je někdo nakažený... bohužel v okolí tvého bratra už se jeden případ vyskytl – proto jsme tam jeli podruhé.“ Odmlčel se. „Zatím není známá žádná léčba. Většina nakažených – pokud nebudou vykazovat nějaké anomálie nebo cokoliv, co by nám mohlo pomoct – bude zastřelena a spálena. Ještě, než jsem se k případu dostal, vypálili celou vesnici...“
Zinaida si opřela obličej o jeho rameno a snažila se ty informace prodýchat. Znělo to hrozivě a to nejen proto, že to ohrožovalo jejího bratra (a reálně i manžela), ale třeba jen čistě pro celou budoucnost Svazu. „Nebyl bys to ty, kdyby ses od toho držel dál,“ zašeptala smířeně po chvíli.
Pohladil ji po vlasech. Nejspíše byla pravda, že kdyby chtěl, mohl si najít mnohem jistější teplé místečko, nebo přinejmenším vyřešit i tenhle případ s ledabylostí a v očekávání, že nakonec všechno samo vyhnije... ale jemu vzrušení, nebezpečí a smysl pro povinnost nic takového nedovolily; i manželství si našel velmi riskantní. „Myslíš, že Jefim udělá, co jsme mu řekli? Asi bych byl schopen najít toho nemocného i bez jeho pomoci – je sledovaný na každém kroku –, ale nechci zbytečně víc na tvého bratra upozorňovat. Raději, kdyby to udělal sám.“
Černovlasá se na okamžik ještě více přitiskla ke svému manželovi a odmlčela se. O hrozbě mohla vědět, kolik jí manžel řekl, ale vlastní vztah s bratrem ji přesto trápil mnohem víc. „On... mě teď určitě nenávidí,“ povzdychla si, „nechci tě tím zatěžovat, když je to s tvou prací takové-“
„Vždycky jsem tu především pro tebe, Zino,“ přerušil ji a políbil znovu do vlasů. Asi to nebyla pravda, ale to neznamenalo, že to přesně tak nemohl cítit a chtít.
Starší se tomu jemně usmála, přesto zaváhala zda pokračovat. „Tohle měl být jeho život,“ šeptla, jako kdyby až s tím, když to někdo vyslovil, to nabývalo na své skutečné síle. „Vždycky chtěl žít mezi lidmi a jediný důvod, proč se rozhodl, že se mnou nepůjde, byl ten, že se nechtěl vzdát možnosti mít vztah... s mužem, už když byl maličký, se mu líbili muži, rostlí, vysocí, lidští... a on nechtěl odejít, protože – jaký jiný mohl být můj život s předstíráním, než navždy osamělý? Mne to tolik nemrzelo, protože jsem stejně nemohla být s nikým, ale pro něj myšlenka, že se mu budou dvořit muži a on nikdy s žádným si nebude moct být blízký, prostě byla příliš bolestivá. Tak se mnou nešel. Protože nevěřil, že by mohl potkat muže, který by se jím nechal okouzlit jako ženou, a pak by mu nevadilo, že ženou není... že by mohl potkat tebe.“ Zakroutila hlavou. „Prožil si toho určitě příliš hrozného. A já jsem dostala, co měl mít on. Celou tu dobu s tvojí matkou jsem se vyhnula tomu nejhoršímu a nakonec jsem se za tebe provdala. Líbil by ses mu, byl bys na něj hodný a on... by tě chtěl, byl by ti mnohem lepší ženou než já.“ Zhluboka se nadechla, než vyslovila nad sebou soud: „Ukradla jsem mu život – měl by mne nenávidět. A možná i ty, že jsem tě o něj připravila.
Šokalskij ji objal kolem ramen. „I pokud má právo na takový život, tak to není tvá vina, že ho nezískal,“ oponoval jí klidně. „Navíc... celé to vypadá, že jsme spolu jen kvůli té situaci a výhodnému manželství, ale... já jsem si na tebe nezvykl, já tě opravdu miluji pro tebe samotnou. Někdy si říkám, že už by mi bylo i jedno, kdybys byla žena se vším všudy.“
„Ale to nesmaže, že jsem ti způsobila tolik bolesti... a že on by tě udělal šťastným od prvního okamžiku,“ prohlásila kajícně. „Kdyby si ho lépe poznal...“
Muž zakroutil hlavou. „Stejně bych potřeboval potkat tebe, abych se zamiloval,“ stál si za svým. „Nemysli si, že jsem nepotkal spoustu mužů, co se mi líbili a dal by se s nimi udržovat nějaký vztah. Ale srdce mi vzala jen má Zinečka.“
Černovlasá se na něj chvíli tiše dívala, než ho navedla, aby si lehl. Poté se natáhla pro mazlivý polibek. „Jsi pro mne moc dobrý, Štěpo,“ šeptla. Pak je přikryla teplou peřinou. „Pro všechny jsi moc dobrý,“ opravila se.
Štěpán ji pouze pohladil po zádech a nic jí na to neodpověděl. Už od dětství slýchával, jak vyniká, ale pro něj to jen znamenalo, že se svému okolí odcizoval – ať už to bývaly děti sousedů, nebo nyní Korněv.

Před věčným pocitem samoty ho zachránila až Zinaida, i když sama nebyla příliš dobrá.


___
* v ruštině je mnohem výraznější než v češtině

5 komentářů:

  1. Strašně krásné to je :) možná bych byla i schopná uvěřit tomu, že se celý příběh bude ubírat takovým tím "lepším" (bezproblémovým) směrem, ale.. čichám čichám zvraty XDD

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Čícháš dobře (to asi není spoiler), konečně jsem se dostala, kam jsem chtěla, když jsem to začínala psát... a bohužel v takových chvílích (smutný vypozorovaný fakt u dřívějších povídek) mé psaní se rapidně zhorší :/, tak doufám, že tentokrát to zvládnu alespoň trochu lépe. ;)

      Vymazat
  2. Vypadá to, že Zinaida je se svým životem už opravdu sžitá. Líbilo se mi, jak jsi napsala ten dialog o Jefimovi. Je to tak ironické, že někdy to, po čem tolik toužíme dostane právě někdo, kdo o to ani nestojí.
    Kroketa

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Doufejme, že Zinaida si na to bude pamatovat a už nebude mít ani myšlenky (natožpak činy), které by Štěpánovi mohly ublížit. xD A teda - v příští kapitole ještě uvidíme, co Jefim na tohle zjištění...

      Vymazat
  3. Jejda, utekl mi dil...
    Krasny den prozili, svatecni, mozna navazani vztahu s brachou, uvolnujici sex. Jen doufam ze gromov neni nakazeny :(
    Vlarisa

    OdpovědětVymazat