Hon na čarodějnici - 3. část

Přeji příjemnou četbu.

HON NA ČARODĚJNICI

spolupráce se Seiriel.

 Nejen absinthová nejen víla | seznam | dotazník | předchozí díl| další díl

[3. část]

Blonďák si odemkl do bytu a nakoukl dovnitř, jak si nebyl jistý, jestli tam někdo bude a kdo přesně by to měl být. I když nejpravděpobnější bylo, že pokud někdo doma byl, budou to Chousokabe stále ještě i s Masamunem. Když viděl, že se v pokoji svítí, zul a hned se vydal dál.

Kupodivu oba mladí muži byli obklopeni knížkami a až na stále napůl plnou láhev, co předtím Masamune donesl, nevypadali, že by se oddávali alkoholu, obžerství a jiným orgiím. Motochika zvedl pohled a trochu se zarazil, když si všiml, že blondýn je uplakaný. Hned se jal vstávat. “Co se stalo?!” zeptal se starostlivě, když se vydal k Papouchovi.

Date na něj jen ospale a unaveně zamžoural zpoza brýlí, které nosil na čtení.

Kohaku se tomu usmál a jen zamával dlaní na znamení toho, že to nic není, potom i zpět Datemu, “nic, hlavně si nepředstavuj nic děsivého,” zakroutil hlavou, “rozbrečel jsem se na opeře, byl to hroznej doják,” přiznal pak. “Bylo to dneska ale fajn…” usmál se, “až než jsem zjistil, že jeho mladší bratr mě od pohledu nesnáší…” neodpustil si, pak přešel tak, aby se mohl posadit do Chousokabeho sítě. “Koukám, že vy se věnujete takovým chválihodným činnostem…” prohodil.

“Člověk s takovým slovníkem a chování by na operu měl mít zakázáno chodit,” pronesl Date a vyplázl na něj jazyk, poté se vyvalil na zemi jako kočka a na břicho si položil Krakena, aby se s ním mohl mazlit. Už se mu vůbec nic nechtělo dělat.

Chousokabe si ho prohlédl. Masamune byl ve svých šestnácti neskutečná koketa. “Myslím, že po tom, jak skončil Setsu, bych tě měl držet zkrátka a daleko od všech možných třeba jen trochu sadistů,” promluvil pak na Papoucha a také mu věnoval káravý pohled. Ovšem zase si sedl, když nebylo potřeba, aby blondýna zachraňoval, a jen pro potěšení při tom ledabyle přejel po Dateho stehně dlaní. Málokdo měl tak hezké nohy, jak právě hnědovlasý.

Papouch mírně zakroutil hlavou. “Není to sadista,” ujistil Chousokabeho a nakonec se přesunul za nimi na zem, aby jim byl blíže a nepřipadal si divně, že sedí výše. “Říká mi hrozně hezké věci…” ve svém zasnění úplně zapomněl nějak odpovědět Datemu na jeho uštěpačnou poznámku.

“Například?” zajímal se Motochika, přičemž se z Masamuneho k němu přesunul jejich velký kocour, aby se nechal pomazlit přímo svým páníčkem.

Papouch se zazubil a skoro se u toho zatetelil, jak vzpomínal na celý večer, který se opravdu zdál velmi vydařený i přes reakci Tadashiho mladšího bratra, které blonďák moc nerozuměl. “Řekl mi třeba, že má potřebu postarat se o to, aby mi nikdo neublížil,” na okamžik se zarazil, “vypadám až tak křehký?” sám si jednoznačně nepřipadal.

“Občas působíš jako naivní školačka,” řekl mu popravdě Chousokabe. Usmál se tomu, jak Masamune využil situace a začal se na něj lísat, zastírajíc to tím, že se mazlí s kocourem, přestože ten už sedí na bělovlasém.

“Vždyť je to hezký, co mi říkal…” světlovlasý se spokojeně usmál a položil se taky na záda, přičemž zasněně přivřel oči. Možná se tím trochu odvrátil také proto, že měl vždy potřebu účastnit takových mazlení, když je viděl, i když by to nejspíš nebylo úplně na místě, když se právě vrátil z rande.

Bělovlasý pokrčil rameny. “Tak hlavně, že jsi spokojený a že tě nebije,” utrousil jen, neměl příliš, co k tomu říct, pokud nechtěl začínat o tom, kde se poprvé setkal s Tadashim a za jakých okolností to bylo.

Nejstarší se nakonec zvedl na loktech, aby si ho zkoumavě prohlédl. “Vůbec nezníš, jako bys mi to doopravdy přál…” na okamžik trošku našpulil rty. Potom si povzdechl a zvedl se zpět do sedu. “Asi opravdu chci, aby z toho něco bylo, aby to se mnou alespoň zkusil…” přiznal. “Nevím, čím to je, ale něco mě k němu opravdu táhne…” odmlčel se jen na chvíli. “Trochu mě ale vyděsil jeho mladší bratr dnes…” nadhodil.

“Jakým způsobem vyděsil?” pokračoval v rozhovoru Chousokabe. “Přeju ti to, jen jsem narozdíl od tebe zatím opatrný,” prohodil k tomu, z čeho ho druhý nařkl. Poté jednou rukou objal Masamuneho, který vypadal, že u něj usne. “Učení tě unavuje víc než sex, Draku,” prohodil jeho směrem, když se mazlivě nosem otřel o jeho vlasy.

Ten jen něco nesrozumitelně zamumlal a spokojeně se v Motochikově náručí uhnízdil.

“No… po opeře jsme ho jeli vyzvednout a jen jsem ho pozdravil, hned na mě začal být protivný a neměl mě rád…” postěžoval si blonďák. “Ani jsem mu nic neudělal, nikdy předtím jsem ho neviděl,” dodal, aby bělovlasého ujistil, že to není jeho chyba. “Napadlo mě…” začal pak, “když už jsem přišel na to, že Tadashi není tak odtažitý kvůli tomu, že by byl sadista, a podle toho, co říkal jeho bratr… možná má za sebou nějakou nepěknou zkušenost…” povzdechl si. Nechtěl být Tadashim ani jeho bratrem srovnávám s někým, kdo by snad černovlasému v minulosti třeba ublížil, o to více, že jemu samotnému něco takového nepřišlo ani na mysl.

Motochika si chvíli svého kamaráda prohlížel, jak váhal. Nakonec ovšem ze sebe jemně odvalil už spícího Masamuneho a natáhl se pro deku, aby ho přikryl. Drak, když jednou usnul, málokdy se probudil před snídaní. Chousokabe se posadil a povzdechl si. “Jmenoval se Mamoru nebo Kiyoshi… ten bratr?”

Papouch si ho překvapeně prohlédl a naklonil hlavu na stranu, “Mamoru… a má ještě jednoho…” odpověděl mu opatrně, jak čekal, čím na to jeho bělovlasý kamarád naváže.

“No... ” kývl Chousokabe. “Znal jsem Tadashiho… dříve, změnil se, proto jsem si nebyl jistý, že je to on, ale podle bratrů, hlasu a podobnosti, teď už si jistý jsem.”

Jeho kamarád svraštil obočí, “znals ho?” zeptal se a možná trochu dotčeně našpulil rty, “mohl to říct, že možná… když jsme se o něm tak bavili…” Bělovlasý popravdě spíše vypadal, jako by mu to vlastně vůbec říct nechtěl.

“Byl tehdy jiný a já jsem nechtěl… asi jsem to bral tak, že když ti řeknu, co vím, tak mu tím něco pokazím… možná tobě něco pokazím,” Motochika si povzdechl a pokrčil rameny. “A pořád nevím, jestli ti o něm vyprávět… jsi z něj takový nadšený a zdá se, že ti vyhovuje, jaký je teď… tak by možná minulost měla zůstat minulostí.”

Blonďák trochu podezřívavě přivřel oči. “Co dělal tak hrozného, že by to mělo něco pokazit?” nerozuměl tomu moc. Ještě, když o jeho mafiánských stycích už věděl a sadista nakonec Tadashi očividně nebyl.

Bělovlasý nevěděl, odkud začít. “Potkal jsem ho několik měsíců předtím, než jsme se stěhovali k vám na vesnici,” začal nakonec neurčitě. “Byl jednou z mých prvních lásek, přesně ten typ, jaký se mi líbí. Jenže byl tenkrát čarodějnice na takové úrovni, na kterou takové nezletilé ucho jako já nemohlo nikdy mít. Ale… když si vzpomenu, vlastně nevím, jestli si to představíš, ale měl všechny svůdné kočičí půvaby, vypadal tajemně a nebezpečně, mluvil mnohem víc sametově než teď a...” na chvíli se odmlčel, “nikdy potom jsem nenašel nikoho, kdo by byl jako on, tak krásný a celkově, nechci ti tu vykládat o tom, jak jsem byl zaláskovaný do tvého nynějšího přítele, jen...” Pousmál se. “Cítil jsem se úplně na nic, mnohem více na nic než po Setsu, když mne Tadashi ignoroval, odmítal a snad nikdy se na mne ani pořádně nepodíval.” Pohladil Masamuneho po vlasech, když začal tiše chrápat. “Býval hodně divoký, pořád mám dojem, že jsem nikoho smyslnějšího nepotkal. Občas sebou nechával trochu vláčet, vybíral si hodně mužné partnery. Nikdy jsem si nevšiml, že by je nezvládal, protože správná čarodějnice je panovačná a umí si tě omotat kolem prstu. Na druhou stranu - fakt jsem jím byl posedlý, tak se nediv, kolik toho vím - když byl se svými bratry třeba v parku, staral se o ně tak něžně, až sis říkal, že právě s ním bys chtěl mít rodinu... a hlavně Mamoru na něm hodně visel.”

“Asi proto na mě tak prskal…” pokývl jen pomalu blonďák, jak ty informace vstřebával, protože to vše vrhalo na některé jejich rozhovory úplně jiné světlo. “Hlavně, jestli mu opravdu někdo něco udělal,” zamračil se pro sebe, jak se mu ta představa vůbec nelíbila, a povzdechl si. “Je to těžké,” přiznal potom, “představit si ho úplně čarodějnického… ale myslím, že některé rysy mu musely zůstat do teď…” když nad tím přemýšlel, dávalo to smysl. A i když Chousokabeho oblíbené typy Papouch sám úplně nemusel, nijak ho to od černovlasého neodrazovalo. Možná proto, že měl pocit, že alespoň trošku už ho poznal a nepřipadal mu ani náhodou typicky čarodějnický. Neviděl v něm nic podlého nebo vypočítavého, možná jen z té tajemnosti a smyslnosti mu zůstalo, i když to využíval úplně jinak, než čarodějnice, které doteď Papouch potkal. “Černokněžník…” zašeptal spíš pro sebe a pousmál se tomu. “Myslím, že Černokněžníky mám rád…” dodal pak.

Bělovlasý si ho prohlédl. “Také mi není příjemné pomyšlení, i když rozhodně neplánuji znovu za ním běhat, že mu někdo ublížil,” řekl nakonec. “Přijde mi to smutné, že… přestal být takový jako býval, protože se mi nikdy nezdálo, že by to dělal jen na oko, ale že opravdu… byl pro to stvořený.”

Druhý pokýval pomalu hlavou. “Třeba… mi všecko povypráví sám,” zašeptal.

Bělovlasý kývl. “Snad to ničemu neuškodí, že jsem ti o něm řekl,” řekl k tomu nakonec Motochika. “Ale aspoň při nejmenším už chápeš, proč jsem z něj celou dobu takový rozpačitý.”

Jeho kamarád pokýval hlavou a na okamžik se odmlčel. “Nemyslím, že by to mělo něčemu uškodit…” poznamenal potom. “Nehodlám o tom mluvit, dokud mi to nebude chtít říct sám… chápu navíc docela, že to pro něj asi musí být trochu ošemetné téma…” namotal si pramen vlasů na prst, jak si s ním hrál. “A… nevadí mi to… nemyslím si, že by mi to mělo vadit,” vzhlédl k bělovlasému, jako by chtěl jeho souhlas.

Bělovlasý pokývl. “Stejně je to divné,” dovolil si poznamenat Motochika ještě. “Asi už půjdeme s Drakem spát, tak dobrou noc...”

Blonďák rozhodil deku na břehu řeky, kde se rozhodli, že si s Tadashim udělají piknik, a srovnal ji, než se na ni posadil a se zazubením vzhlédl k černovlasému. “Je tu pěkně…” okomentoval okolí a natáhl se k tašce, kterou si donesl a ve které bylo pití a hry. Jídlo obstarával jeho společník.

Starší sundal svůj batoh a také se posadil na deku. Opřel se dozadu o dlaně a vzhlédl k nebi, přičemž si dal nohu přes nohu, ale jak si to uvědomil, zase obě chodidla položil na zem. “Docela je...” pousmál se.

Druhý si vyndal pití, aby se mohl napít a nabídl i druhému. Už se těšil, až ochutná jeho jídlo, protože stále ještě neměl tu čest setkat se se zákusky druhého, i když se o nich bavili.

Černovlasý odmítl, poté se ovšem natáhl pro batoh, aby z něj vylovil, co přinesl. Vyskládal vedle sebe dózy s jídlem. “Vem si, co budeš chtít,” řekl jen a sám se úplně položil na deku. Byl docela unavený, protože se - nehledě na směny - snažil být co nejvíce s Mamoru, když ho měl doma.

“Děkuju,” mladší se na něj spokojeně usmál a jal se zkoumat, co všechno druhý donesl. “Vypadá to skvěle,” pochválil a hned si vybral tortilu s kuřecím masem a zeleninou. “Jak jde hlídání?” zajímal se, přičemž se přesunul blíže ke druhému.

Tadashi se na něj zadíval, jak ho zajímala reakce na jeho jídlo. “Mamoru je opravdu skvělý mladší bratr. Jsem s ním rád a většinou dokonce i dělá, co po něm chci. Takže si hlídání užívám… jen moc nespím,” odpověděl mu.

“Je to strašně moc dobré,” rozzářil se druhý hned po prvním soustu, potom teprve pokračoval v rozhovoru. “Je to fajn, jestli vám to spolu jde dobře,” pokývl Tadashimu. “Zdáš se takový unavený, no…” posmutněl pak trochu.

“Jsem rád, že ti chutná,” usmál se na něj Tadashi a znovu se na chvíli zadíval na nebe. “Docela mi vyhovuje, že můžu ležet,” prohodil pak a zahýbal ze strany na stranu koleny. Zčesal si vlasy dozadu, čímž mimo jiné odhalil nepatrnou jizvu, kterou měl kousek nad spánkem na hranici vlasů. “Ale chtěl jsem se s tebou sejít,” dodal pak, “i když Mamoru nebyl moc nadšený,” uklouzlo mu. “Je to takový maminčák… chci říct, že ve mně vidí mámu, jsem spíše po ní, než po otci.” Zdálo se, že jak byl unavený, méně se hlídal.

Papouch se nad něj trochu naklonil. “Budu se snažit udržet, kdybys mi tady usnul,” prohodil žertem, potom se ovšem natáhl a jednou dlaní ho pohladil po tváři. Zarazil se na okamžik u jizvy a vzpomněl si na to, jak se o černovlasém bavil s Chousokabem. “Jsem rád, žes se mnou chtěl být…” usmál se. “Pořád tolik vadím tvému bratrovi?”

Černovlasý si jeho zaražení všiml, i když mu nedošlo, kvůli čemu to bylo. “Vždycky…” začal možná více ze široka, než chtěl, “mu jistým způsobem vadily mé známosti. Jak jsem říkal, je na mne trochu fixovaný… vždycky trochu žárlil na každého, kdo měl mou pozornost. Tak už jen kvůli tomu mu trochu vadíš.”

“Trávili jste spolu hodně času dřív?” napadlo světlovlasého, i když už od svého kamaráda věděl, že nejspíše ano. Nehodlal ovšem začínat o Tadashiho minulosti jen tak. Opatrně po jizvě přejel prstem, než se vrátil ke svému jídlu. “V podstatě ho docela chápu, na své bratry jsem taky byl hodně fixovaný a z jejich odchodů - hlavně z toho Setsunova právě proto, jaký byl, jsem se hroutil docela pořádně…” přiznal.

Černovlasý si až pod tím dotykem uvědomil, že odkryl jizvu, na kterou nebyl hrdý. Také se potom posadil a podal si láhev s pitím. “Často jsem ho hlídával, vlastně s trochou nadsázky by mohl být můj...” zasmál se tomu. “A já se o něj staral vlastně opravdu rád, takové buclaté mimino byl…” Napil se. “Kiyoshi - můj druhý bratr - je takový odtažitý a tichý, ale Mamoru byl vždycky opravdový mazel...”

“Po mé zatím jediné zkušenosti s ním je to docela těžké, si to představit,” poznamenal nadneseně Papouch a pousmál se tomu. “Ale muselo to být hezké, když si vás představím,” dojedl a sám se rozvalil. Zákusek si nechával až na za chvíli. Jednou rukou se natáhl a svého společníka pohladil po boku.

Tadashi ho vzal za tu ruku a propletl s ní prsty, poté si lehl na bok a druhou rukou si podložil hlavu. “Vůbec si nedokážu představit, že by se měl stát pravou rukou Xanxe,” šeptl pak.

Mladší se usídlil naproti němu. Nebyl si tak úplně jistý, co by na to měl odpovědět, proto okamžik jen dál volnou dlaní svého společníka hladil po ruce, za kterou ho držel. “Rozhodlo se to už dřív bez něj?”

“Myslím, že děda by byl nejraději, kdybych se toho ujal já,” utrousil, “ale jsem na to moc starý a mám… nevhodnou minulost,” dodal ještě. “Ovšem chce nástupnictví udržet v naší rodině. Kiyoshi se na to nehodí vůbec a Mamoru… no, má podobnou výchovu od dědy, jako jsem měl já, takže… je na nejlepší cestě být připraven.” Poté se ovšem pousmál. “Nejraději bych z něj měl číšníka ve své kavárně,” prohodil pak. “Měl bych ho pod dohledem, trávili bychom spolu čas, bylo by to skvělé…”

Blonďák pokýval hlavou, “no, je pravda, že se Setsu asi žádné potomky Xanxus nezplodí…” poznamenal. “Proč nevhodnou minulost?” zeptal se tiše, přičemž ho nepřestával hladit.

Černovlasý se odmlčel, jak moc nevěděl, co by mu na to měl odpovědět. “Dělával jsem věci, které by na mne byly vytaženy,” řekl neurčitě. “Býval jsem… jiný,” zašeptal ještě, než se otočil na záda. “Nelíbilo by se ti to, tak se o tom nebudeme bavit.”

Mladší si ho chvíli mlčky prohlížel, potom se naklonil nad něj a pohladil ho znovu. Zčesal mu vlasy na stranu, políbil ho na čelo a přivřel oči, “u-ublížil ti někdo?” zeptal se starostlivě a opatrně, jak se možná i bál odpovědi nebo reakce, jakou svou otázkou vyvolá.

Tadashi se na něj trochu vyděšeně podíval. Poté odklonil pohled, celý se od něj odtáhl, přerušil jejich dotek a posadil se. Věděl, že se pohybuje na tenkém ledě, když mu povídá o minulosti, ale měl za to, že není konkrétní tak, aby z toho mohl něco takového druhý vyvodit. “Někdo ti o mně něco říkal?” zeptal se místo odpovědi a jeho hlas byl chladný a tvrdý.

“Znělo to tak… hlavně to, jaký na mě byl tvůj bratr, jako bych ti měl něco provést…” povzdechl si a pohlédl na jeho ruku, jak mu její dotek chyběl. Nebyl si jistý, jestli by měl pokračovat, ovšem zamlčovat Tadashimu, že ví, jaký byl, by nakonec mohlo dopadnout ještě hůře, až by se to jednou dověděl. “Bavil jsem se o tom pak s Chikou… že nejsi sadista, že jsi jen opatrný, a že proto mi to tak připadá, no… a on mi pak vyprávěl, že už tě kdysi znal…” opatrně na něj pohlédl, trochu jako ve strachu, že tím provedl něco, co neměl.

“Hmm, tak to už víš všechno,” utrousil jen starší a protřel si tvář, než si stoupl. Ani se na Papoucha nepodíval, když si bral batoh. Trochu se mu třásly ruce. “Měl bych tě odvést zpátky,” prohodil.

I světlovlasý se postavil a otočil si ho na sebe. Chytil ho za ramena a možná až trochu zoufale se mu zadíval do tváře. “Nevadí to přece, že to vím… Vlastně ani skoro nic nevím, jen, jak ses Chikovi líbil a proč…” povzdechl si. “Proč mi teď chceš utéct?”

Starší si bezradně skousl ret a zdálo se, že se mu více lesknou oči. Zhluboka se nadechl, ale nakonec nic neřekl, jak nedokázal zformulovat jediný svůj důvod do smysluplné věty. Odklonil pohled a sundal ze sebe jeho ruce. “Potřebuji být sám,” dostal ze sebe nakonec a byla to pravda. Chtěl zalézt do svého bytu, nejlépe do postele, a několik dní se tvářit, že umřel.

I druhému se do očí nahrnuly slzy, které by ho možná i překvapily, kdyby si už i sám neuvědomoval, kolik mu na černovlasém záleží. Netušil vůbec, co říct, jak by se ho mohl pokusit přesvědči k tomu, aby ho jen tak najednou nenechával být, ale bál se, že by si tím jen přihoršil, když pohlédl na jeho nepřístupný výraz. Jen chabě kývl hlavou.

Tadashi si všiml jeho slz a celý se od něj znovu odklonil. “Omlouvám se,” šeptl nakonec. Protože nakonec se mu podařilo - i když opravdu nechtěl - druhému ublížit.

Mladší zakroutil hlavou, “nechápu to…” zašeptal a tichounce vzlykl. “Pořád stejně chci být s tebou…”

Tadashi si znovu protřel tvář, přičemž to opravdu působilo zoufale. “Je to příliš… těžké vysvětlit,” řekl nakonec. “Já...” zhluboka se nadechl, “prostě nemůžu být ani jedno… a hlavně jsem nechtěl, abys věděl o tom, kým jsem býval. A...” Zakroutil hlavou. “Asi nejsem připravený… neměl jsem reagovat na tvou snahu se sblížit.”

“A proč to nesmím vědět?” Papouch mu na jeho pohled odpovídal podobně zoufale. “Přece bych se to nakonec dověděl. Přece… je nám spolu dobře…” skousl si ret.

“Už jen pro tohle všechno,” utrousil Tadashi a klekl si, aby mohl začít uklízet jejich věci, když už se mu netřásly ruce, a cítil se lépe, když něčím odváděl svou pozornost. “Prostě… je to ve mně, ne v tobě… já nejsem smířený. Opustil jsem něco, co jsem měl opravdu rád, protože… jsem se za sebe byl přinucen stydět a… kdokoliv ví o tom, kdo jsem byl… mi znesnadňuje být takový, jaký se teď snažím.” Vzhlédl k Papouchovi. “To, co znáš ty, je jen neúplný obraz… a tady by to mělo skončit.”

Mladší si ho chvíli prohlížel a nakonec se bezradně posadil a opřel si bradu o kolena, která objal pažemi. “Ale ne úplně…” zašeptal, jak se snažil potlačit pláč, “úplně by to nemělo končit…”

“Proč ne?” zeptal se tiše. “Nejsem už dost ponížený, mám mluvit dál - protože přesně to si vyžaduje, kdyby cokoliv mezi námi pokračovalo - a ponížit se ještě víc tím, co mi… co se mi stalo?” Zhluboka se nadechl, už zase se mu třásly ruce. “Raději… to skončím, dokud si ještě myslíš… dokud o mně máš aspoň trochu… ne tak ponižující představu.”

“Nemám o tobě vůbec ponižující představu…” opravil ho druhý trošku chraplavě. “Nemusíš mi o sobě říkat, co nechceš. Ale…” potlačil vzlyk, jak na něj zase šel pláč, “nemůžeš mě přece odkopnout proto, že jsem zjistil, že jsi býval jiný…”

Tadashi si ho prohlédl - bylo mu ho skutečně líto. Chvíli mlčel, jako by o něčem přemýšlel. Vlastně nejvíce mu na celém tom ubližovalo, že osoba, která ho zlomila, byla stále v jeho mysli a určovala jeho chování. S Kohaku mu bylo skutečně dobře a chtěl s ním být dál, ale všechno to, za co blonďák nemohl, mu v tom bránilo. Nakonec ovšem se opatrně přesunul k němu a objal ho. “Mrzí mne, jak se chovám,” šeptl.

Papouch ho silně sevřel pažemi ve vlastním náručí a zabořil tvář do jeho vlasů. “Není to fér…” zašeptal do nich a tiskl ho k sobě, jako by mu chtěl polámat kosti, “slíbils mi, že se postaráš, abych neskončil jako bludička…”

Černovlasý mlčel a nechal se objímat, jak silně druhý chtěl. Jemně ho začal hladit po vlasech, přičemž sám zavřel oči. “Však neskončíš...”

Mladší pevně semkl víčka k sobě. “Budu bloudit a bloudit opuštěný…” zakroutil hlavou. I když jeho slova zněla, jako by se pokusil odlehčit situaci, nezněl ani trošku pobaveně.

Tadashi se od něj po chvíli odtáhl, aby se mu mohl podívat do tváře a pohladit ho po ní. “Nebudeš, najdeš si opravdového prince, jakého si zasloužíš,” pokusil se. “Protože jsi krásná a úžasná bytost,” znovu ho pohladil po tváři.

Papouch jen zakroutil hlavou, “nechci žádného jiného prince…” odpověděl tiše. Sám se od černovlasého více vzdálil a promnul si oči. “Takové věci se stejně říkají jen pro útěchu,” svraštil potom čelo, ani se na druhého nepodíval.

Tadashi si ho prohlédl a povzdechl si. Pochopil jeho odtáhnutí se tak, že druhý se již více smířil s tím, že to musí ukončit. Zhluboka se nadechl. “Myslím to vážně, kdyby… to všechno nebylo takové, chtěl bych… ale to je jedno,” zakroutil hlavou a vrátil se k věcem, aby pokračoval v jejich uklízení.

“Jaké…” mladší se ani nepohnul. “Jaké, že najednou nemůžeš?” nedokázal pochopit, co se tolik změnilo, že to z ničeho nic musel černovlasý chtít ukončit. Nedokázal pochopit, co tolik vadí na tom, že zjistil, jaký býval. Vždyť stále ani nevěděl okolnosti toho, co se stalo, že se změnil. A nedokázal si představit, co by to mohlo být, aby mu to mohlo na Tadashim vadit.

Černovlasý si povzdechl. “Složité,” zašeptal pak. “Já… se sám nevyznám v tom, co cítím,” přiznal. “Potřebuji čas...” dodal nakonec, “být sám...” Odmlčel se. “Pojď, pojedeme,” pobídl ho nakonec.

Blonďák rozechvěle znovu vstal a pokýval hlavou. Nakonec si sám poskládal deku a mlčky se vydal za černovlasým. Skousával si ret a snažil se zhluboka dýchat, aby domů nedorazil ještě hůře vypadající, než posledně - tentokrát už ovšem s potřebou být zachráněn.

Bělovlasý zrovna krájel tofu do své zeleninové směsi, když se ozvalo cvaknutí vchodových dveří. “Jsi doma brzo...” utrousil Motochika a naklonil se, aby viděl od kuchyňské linky do chodby. “Neuvěříš, co se mi dneska stalo… flirtoval se mnou pan domácí,” zněl pobaveně.

Blonďák se zul a až potom ke svému kamarádovi vzhlédl. Pokusil se o úsměv, i když byl docela chabý, “vždycky se mi nezdál, takový starý chlípník,” reagoval na to.

“Myslel jsem, že jste byli na pikniku, ne na nějaké tragédii,” zamračil se bělovlasý, jak si všiml, jak Haku vypadá.

Starší si ho prohlédl, “byla to tragédie…” pokýval hlavou a vydal se k němu, aby se na něj mohl pověsit v obětí. “Dostal jsem kopačky,” svěřil se, “i když nevím, jestli jsme vlastně byli spolu nebo měl vůbec šanci…”

Bělovlasý ho objal a pořádně stiskl ve svém obětí. “Jak se to stalo? Zjistil, že jsi nenažraný?” Motochika se ho snažil trochu rozptýlit. “To by ti mohl chutnat tahle směs, co jsem si udělal na večeři.” Políbil ho do vlasů.

Papouch se k němu chvíli tiskl, potom se odtáhl a zakroutil hlavou. Znovu se pousmál. “Dostal jsem i výslužku,” ukázal na tašku, kterou si s sebou donesl, “nemám hlad…” zabručel pak. “Celé ti to povyprávím…” šeptl a znova se k němu přitiskl. “Dostali jsme se… k jeho minulosti… vlastně to vůbec nechápu…”

“Nebyl z toho nadšený, že víš o tom, jaký býval?” zeptal se mladší a i s Papouchem se přesunul na židli tak, aby mu druhý seděl na klíně, protože to vypadalo na déle. Cestou vypl plotnu. Poté ho znovu pevně objal a začal si hrát prsty s jeho vlasy, protože věděl, že druhý to má rád.

Blonďák se opřel o jeho hruď a zavřel oči. “Nebyl…” potvrdil. “Nějak… jsem se k tomu dostali, tak jsem mu přiznal, žes mi trochu řekl, jaký býval… a mám pocit, že ho to nějak hrozně vzalo…” povzdechl. “Skoro se o tom nechtěl bavit, prostě mi jen řekl, že je z ničeho nic konec, protože to vím a on nechtěl, abych to věděl…” znovu se mu do očí nahrnuly slzy. “Ve své jednoduchosti asi nerozumím tomu, proč bych nemohl mít rád někoho se složitou minulostí…” narážel i na Koujura, “jako by to mohli rozhodovat za mě…”

Chousokabe se nosem otřel o jeho a políbil ho na tvář. “Složitá minulost je vždy problémem… možná ne pro tebe, ale pro ně,” odpověděl na to. “Často lidé nejsou schopni se vypořádat s tím, co se jim dříve dělo… a minulost si člověk nese s sebou.”

“Ale přece… stejně bych se to jednou dověděl, nebo ne?” povzdechl si znovu. “Ani to se mnou nevyzkoušel…” ušklíbl se.

“Možná si myslel, že nedovíš,” utrousil Motochika. “I když… já opravdu nevím, proč by se někdo jako on měl stydět za to, že býval tak úchvatný,” dodal ještě, čemu na tom sám nerozuměl.

“No… mě se neptej…” Papouch zabořil tvář více do kůže jeho ramene, “mně nikdo nic nikdy neříká… nikdo mě nebere ani vážně… očividně…”

“Já tě beru vážně,” zavrněl bělovlasý rozverně, jak se ho snažil potěšit. “A mám tě rád,” dodal a políbil ho do vlasů.

Starší se tomu usmál. “Taky tě mám rád… ale co budu dělat, až mi tě úplně ukradne Machiko…” povzdechl si. “I Drak sem chodí za tebou…” spíše to konstatoval, nestěžoval si. Oba věděli, že Date je do Chousokabeho tak trochu zakoukaný.

“Ale kdeže… nezbavíš se mne tak snadno,” zasmál se. “Budeme spolu v domově důchodců hrát šachy,” dodal ještě a pohladil ho po vlasech. Poté vzal jeho ruku. “Měli bychom se stát pokrevními bratry,” navrhl žertem.

Blonďák se nejprve nafoukl, “budeš mě muset hodně nechávat vyhrát…” odpověděl mu už také trochu nadneseně. “Oh, chceš mít tři sličné bratry?”

“Stačíš mi ty,” políbil ho znovu do vlasů mladší. “A Itsuki je také kus,” dodal, “nemůžu mít přece tolik sličných sourozenců - bych si pak připadal jako ošklivé káčátko.”

Druhý se tomu tiše zasmál. “Vždyť jsi přece taky takový kus…” odpověděl mu na to. Potom zavřel oči a více se k němu přitulil.

“Budeme dneska spát v jedné posteli, co říkáš?” navrhl Motochika. “A podíváme se společně na nějaký hezký film,” dodal ještě a trochu ho pohojšal.

“To zní dobře,” blonďák pokýval hlavou a usmál se do látky Chousokabeho trička. “Budeme se spolu celou noc tulit…” rozhodl.

Když se Mamoru vrátil domů ze školy, docela ho překvapilo, že Tadashi už je doma, protože měl přece domluvené rande s tím mužem, se kterým se mladší setkal, když se ke svému bratrovi stěhoval. Na jednu stranu byl rád, že už ho našel doma, na druhou se trošku bál, jestli se něco nestalo. O to více, když se vydal dál do domu a on ležel v ložnici. Sundal si batoh a sako školní uniformy a tak, jak byl, se ve zbytku vydal za ním do pelechu rozestlaného na zemi, kde už černovlasému dělalo společnost několik koček. “Stalo se něco?” zeptal se šeptem.

Tadashi k němu natáhl ruce, jak ho potřeboval pomazlit. “Pojď za mnou,” zašeptal a hned - jak měl možnost - se s ním stulil, jako kdyby Mamoru byl ještě chlapec a on jeho matka. Políbil ho na čelo a zavřel oči. “Skončil jsem to s ním,” šeptl, “nejspíš… už nikdy s nikým nebudu… aspoň budu mít více času na mého malého Mamoru,” dodal ještě a více se s ním stulil.

Mladší ho ochranitelsky pevně objal. “Jakto?” zeptal se a pohladil ho, než ho pevně sevřel v náručí. Na jednu stranu byl rád, že to bylo dříve a nemohlo to jeho bratrovi více ublížit, ovšem samozřejmě ho neviděl rád takto smutného, i když se mu Kohaku nijak nelíbil.

“Protože se můžu snažit vypadat jako muž a chovat tak, ale… minulost tím nevymažu. U rodiny mi to nevadí, ale… nikoho nového si tím pádem nemůžu pustit blíže k sobě, protože… je buďto musím obelhávat nebo jim říct všechno… a tím se pošpinit v jejich očích,” odpověděl mu popravdě a povzdechl si. “Myslím, že deset let bude málo, abych se s tím vším vyrovnal… možná až budu starý nevrlý dědula, už to bude jedno.”

Mamoru si ho chvíli prohlížel, než se vytáhl tak, aby ho sám mohl políbit na čelo a mazlivě se o něj chvíli dál otíral rty, jako by se ho tím snažil uklidnit. “Není na tobě nic špinavého…” zašeptal a prsty se jal probírat jeho vlasy. “To, co se stalo, není tvoje chyba…”

“Spíše to není jen moje chyba, ale z části je moje...” opravil ho Tadashi a nechal se mazlit. “A je to horší o to, že… být takovým, jaký jsem býval, pro mne bylo přirozenější, než co jsem teď,” zašeptal, “byl jsem úplně po mámě a tátova holčička,” dodal. “Ale obyčejný člověk nemůže být stále mladý a krásný.”

“Jsi pořád krásný,” Mamoru ho políbil na čelo a snad ještě více si ho k sobě přitulil. “A nesmíš si to dávat za vinu, jen se potom trápíš…” přivřel oči. “A já nechci, aby ses trápil kvůli někomu, kdo si to vůbec nezasloužil…” povzdechl si tlumeně.

“To mne také rozčiluje, že kvůli někomu, jako byl on…” začal Tadashi a bylo na něm zároveň poznat, jak moc o tom nechce mluvit, a že si o tom promluvit potřebuje. “Že mi stále určuje život.” Nadechl se a více se k Mamoru přitulil. “Vím, že tobě se Kohaku nelíbil, ale… mně přišel takový opravdu se ke mně hodící - nebudeme se bavit o tom, jak je hezký, protože to musíš uznat i ty… a Xanxus má jeho trojče, to je ten, co na něj furt si stěžuje dědeček a Xanxus by si nevybral jen tak někoho, takže krása je potvrzena Satanovým synem -” trochu se tomu pousmál, “ale i když je takový - mužný ne, spíše - chlapecký, tak… trochu připomíná naivní princeznu. Zdá se mi hodný a přímý, sám o sobě říká, že není komplikovaný… a já mám nutkání ho chránit, aby si tohle zachoval. Přišel mi prostě, že někoho takového potřebuju, když sám se teď snažím být mužem. A přesto… mně pořád Ichiro ovládá a já Kohaku kvůli němu musím nechat být...”

Mladší ho nepřestával hladit. Zhluboka se nadechl, “a opravdu musíš?” zeptal se po chvíli a věnoval mu další polibek. “Pokud opravdu je takový, jak říkáš, přece by od tebe neodešel proto, jaký jsi býval… nelíbí se mi, ale ani mi vůbec od pohledu nepřipadal takový, jaký říkáš, že je, když jsem se s ním setkal… pokud si myslíš, že by se k tobě hodil, třeba je to zrovna on, kdo ti pomůže zapomenout…”

“Bojím se, že já se nehodím k němu a jsem ten element, co ho dokáže zničit; plakal, když jsem to s ním ukončil, a to se známe chvíli,” přiznal se starší, “a i kdyby ne, pokud už ví, že jsem býval jiný a má podezření, že jsem se změnil, protože mi někdo ublížil, tak… bych mu o tom všem měl říct. Prostě bych měl. A já nechci, aby mne viděl v takovém světle - nejlepší, čeho bych se mohl dočkat, by byla lítost a to není příjemné, ale lepší než pohrdání… není si z čeho volit, ani jedno se mi nelíbí...” Skousl si ret. “A bojím se… nemusí být špatný člověk - a já věřím, že opravdu není -, ale když bude vědět, jak jsem byl ponižován, ztratím svou cenu… copak můžu být dominantní a určující ve vztahu, když mám takovou minulost? Ty bys nechal někoho tak poníženého, aby… tě vedl?”

“Nemůžeš vědět, jestli opravdu ztratíš svou cenu…” opřel se tváří o jeho čelo. Zhluboka se nadechl, než znovu promluvil: “Jen ty sám můžeš určit, jestli jsi ponížený… už není nikdo, kdo by tě ponižovat chtěl, a nikdo, komu bys to měl dovolovat…” pevněji ho objal. “Všechno, co se stalo, je minulost. Neurčuje to, jaký jsi teď nebo jaký bys měl být s ním nebo pro něj…” podíval se mu do tváře. “Nedovolím nikomu, aby ti jakkoliv ublížil, můžeš si dělat, co se ti jen zlíbí… já jsem tu pro tebe už pořád,” sám si mnohdy vyčítal, že přesto, že mu na Tadashim tolik záleželo, nebyl schopný mu dříve nijak pomoct nebo ho ochránit, protože jako desetileté ucho nemohl více, než křičet do zdi.

Tadashi se tomu usmál. “Jsi můj rozkošný a nejhodnější mladší bráška,” zavrněl a políbil ho na tvář. Poté se trochu odtáhl, aby si ho prohlédl. “Dost o mně,” řekl pak. “Měli bychom ti dát najíst, převléct tě do něčeho domácího a něco podniknout,” mrkl na něj. “A ty mi mezitím povíš, jak bylo ve škole a kolik si dostal zamilovaných psaníček, protože mého brášku musí každý milovat!”

Mladší mu úsměv oplatil, “mně bohatě stačí ten můj,” oplatil mu a nakonec se začal zvedat z postele. “Převleču se a něco nám nachystám, ty tu zatím na mě počkej,” rozhodl.

“Asi si tě nechám už napořád,” usmál se na něj Tadashi. Opravdu byl se svým bratrem rád. A nejspíše by chlapec ve svém věku zvládl po dobu dovolené rodičů být sám v domě, ale černovlasý toho trochu i využil, aby s ním měl čas pro sebe.