Seškrabkala jsem trochu času a síly, abych napsala tento report, a vlastně ani nevím jak začít... no.
Když Mikaru vyhlásil, že pojede solo tour a ukázalo se, že jen v takových cizích a dalekých krajích, vlastně jsme se s Nex obě zamysleli (
Protože zcela z ekonomického hlediska, když už jeden je v Kolíně - což je ta největší pálka - pak už může být i v Bruselu. Takže čtyři koncerty Mikaru ve čtyřech dnech... a to pravděpodobně není konečné číslo Mikaru za tento rok. ;)
Vyjížděli jsme z Olomouce - kde jsem se stavila u Nex, abychom připravili jídlo na cestu a vytiskli všechny potřebné dokumenty (slušný štos papírů xD) - a už tehdy večer přišel první adrenalin. Nex si zapomněla peněženku na bytě... a málem umřela, když pro ni z nádraží běžela. Protože Nex je Kakyoin! xD
Pak jsme si reálně celý výlet museli dávat pozor, protože Nex pořád někde něco nechávala... takže už jsem pak chodila a rovnou za ní sbírala věci. :)
V Praze jsme s nějakým předstihem dorazili na Florenc, nachystali se na noční jízdu autobusem do Kolína (víte, že Korejky si na veřejných záchodcích dávají pleťové masky?), uložili se do flixbusu a po krásných deset hodin cesty se vyspali.
Kolín nad Rýnem
Přestože často cestujeme, nějak jsme si asi odvykli jezdit do měst, kde jsme ještě nebyli. A tak nám trochu dělalo problém se dostat z letiště na hlavní vlakové nádraží. Hlavně nějaký španělsky - asi? - mluvící bezdomovec, co nám chtěl koupit lístky, nás dosti iritoval. Ale nakonec se nám to podařilo...
Katedrála, kterou jsme chtěli vidět, byla po cestě do klubu, kde Mikaru hrál. Pokusili jsme se asi o tři nebo čtyři selfie na různých místech, ale rozhodně čtvrtek 15. 3. nebyl náš selfie den. xD Možná za to mohla ta noc v autobuse, nebo prostě žádný den není náš selfie!
Cestou jsme potkali obchod s proteiny, v kterém by se určitě líbilo Hiroslavovi (Hirovi z Nocturnal Bloodlust). A ani tam se mi nepodařilo vyfotit slušnou selfie... fňuk.
Chtěli jsme si dát nějaké jídlo, ale německé-euro-ceny nás přesvědčili, že vlastně asi ani nechceme... a navíc jsme měli své česnekové šneky, fakt výborné tousty a kynutou čokoládo-oříškovo-brusinkovou babku.
Takže jsme dorazili ke klubu něco po poledni, a - asi že těch pár zbylých j-rock fanoušků má potřebu být v první řadě, nebo je to jen Julií - tam už překvapivě čekaly nějaké Němky. Tak jsme se k nim připojili.
A vážně celou tu dobu, co tam otravně jezdily tak jeden až tři autobusy každých deset minut a málem nás vždy v té úzké ulici smetli, se ptali sami sebe: "Co tam vlastně děláme?"
Protože - co jsme tam dělali? Kolikrát jsme toho Mikaru už viděli? Šestkrát? A je to přece jen Mikaru. Tak proč jsme se na něj táhli do Kolína? A proč v zimě (která navíc neměla být, mělo být příjemných jarních třináct stupňů) čekáme několik hodin před klubem?
Fakt to nebylo vůbec příjemné čekání. Jediné štěstí, že jsme tehdy ještě měli vlastní jídlo... a taky trochu rumu v lesácké postapo placatce, co jsem dala Nex na Vánoce. Tak jsme to čekání přežili... i když fakt se nám vůbec nechtělo čekat.
To je to čekání v Německu. Nikde záchody, všechno jídlo drahé! Fakt nepohodlné čekání...
Mikaru došel skoro pěsky a táhl si chudák sám svůj kufr. Ale co se dalo čekat, že?
A taky musím udělat vsuvku. Znáte tuhle píseň?
Ta se stala poslední dobou naší malou hymnou. A velkou hymnou tohoto výletu určitě. Proč to uvádím? Mimo toho, že tam slyšíme "... jako křídla Mikarů" (a Mikaru má křídla na svém podpisu, tak je to velmi trefné). Tak protože jakmile Mikaru přišel, tak než mé tělo "našlo sílu zvednou ruku svou", tak mu ostatní zámávali, on jim zpátky... a teprve pak jsem zvedla ruku, tak mi ještě domával.
To asi vypovídá o našem stavu.
Nakonec při čekání ještě začalo pršet. Tak jsme skončili ve stanu, který se vytvořil z pláštěnky jedné Němky. Třebaže ze začátku to vypadalo, že se vůbec nebudeme přátelit, nakonec jsme se tam vcelku v dobrém seznámili s několika Němkami. Asi i proto, že si nás pamatovaly z jiných koncertů (dokonce i mě, nejen Nex).
Koncert Mikaru
Jelikož jsme měli VIP (jak bychom taky neměli, když jsme se táhli až do Kolína?!), tak jsme se samozřejmě fotili před koncertem s Mikaru. Reálně jsme to málem nestihla, protože jsem potřebovala jít na záchod (a našla jen pánské, ehm xD) po celém tom čekání - Němci prostě nemohou mít veřejné záchody, co?! Jako je důkaz, že mají skvělá auta s velkými nádržemi a proto nemají benzínky; tak asi je u nich důkaz, že jsou něco víc, když mají velké močové měchýře a nepotřebují záchody nebo co... - a ještě jsem se chtěla převléct, což jsme nakonec neudělala.
Došla jsem včas. Nebyli jsme první, takže před námi šli jiní. Po nich Nexie, a teď už přichází ty momenty s Mikaru. Jakmile Nex uviděl, řekl něco jako "ó to jsi ty!", vyfotil se s ní a objal ji.
A když jsem hned po ní šla na řadu já, tak mě prostě hned objal. Což by se možná dalo vysvětlit i jinak, než že si nás velmi dobře pamatuje, ale... on si nás prostě velmi dobře pamatuje (viz. dále).
Po focení už nám začalo pomalu docházet, že vlastně jsme vážně na koncert Mikaru chtěli jít. Jak jsme předtím byli rozmrzelí a nechtělo se nám, cítili jsme se staří na takové čekání a demotivovaní, začalo to všechno opadat.
Mikaru tam chudák běhal kolem nás, protože se do zákulisí chodilo přes pódium, a zatímco my jsme byli zabraní kupováním si věcí (a používáním záchodu), tak on teda nakonec odešel do zakulisí... tak jsme tam na něj čekali - rozehřátí jeho vřelostí! :)
Ovšem úplný moment prozření přišel, až když začal koncert!
Už jsme to určitě říkala, ale Mikaru je neuvěřitelně skvělý. A přece člověk tomu, že je až tak neuvěřitelně skvělý, postupně přestane věřit, protože jeho mozek to nechce přijmout. Když jeden dlouho Mikaru nevidí, tak má o jeho skvělosti jakousi střízlivou představu, kterou je schopen jeho mozek si udržet jako pravdivou, ale pravda o Mikaru je někde úplně jinde. Je prostě neuvěřitelně skvělý! A napíšu to tu tolikrát, než můj mozek to přestane zapomínat a stále si upravovat!
Takže ano! I když je to už po sedmé, co vidíte Mikaru, opravdu má cenu se kvůli němu táhnout až do Kolína! I když už Mikaru není v Dio, i když si sebou nevzal nikoho... prostě - za Mikaru klidně i na konec světa a na smrtelné posteli a stále to bude stát za to!
Horší je, co vám teď napsat k samotnému koncertu.
I když můj mozek popírá neuvěřitelnou entitu Mikaru, tak naštěstí nezapomíná jeho texty. A nejen texty... umím furitsuke (i když žádné oficiální není) ke každé jeho písničce. Moje tělo automatický ví, co kdy má dělat, třebaže jsem na Mikaru nebyla více než půl roku a jeho písničky jsem si stejně dlouho asi ani nepustila (protože naživo jsou prostě mnohem lepší, tak si je nepouštím).
A téhle mé "furitsuke-vlastnosti" si asi je i velmi dobře vědom Mikaru, protože kdykoliv se mělo začít skákat nebo jinak pařepěknovat, tak se podíval na mě stylem: "Ukaž jim, jak se to dělá!" A to nejen v Kolíně, ale i tři další koncerty v Bruselu. Vždycky!
Zajímavé na Mikaru je, že on vlastně pod každým světlem a z každého úhlu vypadá jako trochu jiná bytost. Samozřejmě se nebavím o tom blbém filtru, co začal používat, který mu úplně nesmyslně vyhlazuje rysy ve tváři a zvětšuje oči... tyhle japonské filtry by se měly zakázat! (Cazqui kvůli nim vypadá jako děsivý mimozemšťan, až se na něj nedá dívat! T.T)
Třeba zepředu Mikaru působí takovým dojmem velmi přitažlivého démona. Vzpomínám si, jak jsem vždycky pro tenhle přední pohled nebyla schopná s ním zpívat; když se na mě tak podíval, tak jsem prostě přestala, protože mi vzal všechny slova z mysli... teď jsou tam tak zautomatizovaná, že se mi to neděje. Ale pořád velmi intenzivní pohled.
Z boku zase působí jako raptor. Má tu svou raptoří hubinu a ty jeho očiska! A tlapu s mikrofonem! xD
A hlavní je, že přestože to tolik na fotkách tak nevypadá, ten jeho nový účes mu sluší. Ani se nejeví jako takový průměrný Japonec, ani se nezdá, že mu to nesedí. Prostě naživo mu opravdu sluší k jeho rysům. :)
Kromě starých popěvků nás učil jeden nový k jedné nové písničce, co ještě nemá natočenou. Což bylo vtipné, protože říkal, že to bude jen jednoduché "oh" a my na to zareagovali takovým dost nejistým "oh"... a pak se ukázalo, že po nás chce melodicky náročné "oh"... ale nakonec se nám podařilo dobře!
A k informacím, co nám říkal.
Trochu se cítím, že je to takové malé tajemství nás, co jsme byli v Kolíně a Mikaru, ale tady si to stejně moc lidí nepřečte, tak to řeknu. Vyprávěl nám o tom, jak když byl na střední škole, tak strašně miloval Johna Lennona, a tak mu všichni říkali v té době Johne. xD A na to konto jsme si zazpívali s ním Imagine.
Pak tedy plánuje v létě natočit nějaké nové klipy a dělá na nové hudbě. A na podzim by se rád vrátil zase s kapelou.
Takže jak jsme to dříve uváděla, asi ty čtyři koncerty Mikaru nejsou tento rok poslední, co ho vidíme. A abych pravdu řekla, nemůžu se dočkat... už teď se nemůžu dočkat, a to jsem Mikaru neviděla tři dny? A můj mozek pomalu mi nutí "střízlivější představu Mikaruovi skvělosti". :/
Po koncertě se fotily cheki a podepisovalo se.
Mikaru byl asi hodně rád, že zase koncertuje, protože se na všechny své fanoušky vážně lepil a byl přítulný. Úplně mu to určitě chybí, stejně jako nám chybí, když nejsme na žádném koncertu.
A už to asi sdělím tady - pokud se vám bude na těch cheki zdát, že se na Mikaru stále více mačkám, tak vězte, že to nejsem já, kdo se mačká. Mikaru si vás k sobě prostě přitáhne, jak vám dá ruku kolem ramen... a po focení vás obejme.
Aby na podpisovce mohl už jen úhledně složit všechno podepsané, vřele vám potřást rukou, poděkovat, a když mezi vámi není stůl, tak vás znovu obejmout. xD
 |
| Tomu výrazu říkám: "jsem se svým oblíbeným blbečkem" xD |
Reálně se asi vůbec fanoušků nebojí (pravda, když i jídlo si od nich bere). Tentokrát tam prostě stál u stolečku, jak tam byly celkově malé prostory. A člověk mu mohl okukovat zadek z bezprostřední blízkosti, protože si tam stál u stolečku ničím nechráněný. xD Tak úplně mezi všemi... beze strachu, jen toužící ke všem být přátelský. Prostě Mikaru.
Při focení cheki s jednou Němkou (která si stěžovala předtím, když jsme čekali, že ji pořád mají za pubertálního chlapce, třebaže je jí už přes třicet) fotil prstové kosočtverce. Nevím, zda jednomu nebo druhému došlo, jak co to vypadá, ale my s Nexie jsme se tím bavili. xD
Po koncertě jsme chvilku ještě byli před klubem, ale raději jsme šli dříve zpátky na nádraží, abychom náhodou nezůstali trčet v Kolíně. Autobus nám odjížděl o půl druhé v noci a čekali nás jen tři hodiny spánku...
Jedna z nejlepších věcí - možná nejzábavnějších - bylo, jak jsme se na záchodcích na letišti připravovali na spánek. Museli jsme se umýt, vyčistit si zuby a tak...
Ale jelikož jsme neměli možnost se nikde osprchovat (Mikaru koncert byl stejně taková spíše vanilka, takže žádné velké pocení), tak jsme se umývali jen pomocí vlhčených ubrousků. A vážně skvělý zážitek po celodenním bytí na nohou je, když si na záchodku masírujete nohy vlhčenými ubrousky. xD Fakt nejlepší věc!
Brusel
Do Bruselu jsme dojeli o půl šesté ráno. Dosti unavení a rozhodně s jinou představou, jak takové Severní nádraží bude vypadat. První věc, co nás zarazila, bylo asi to, jak těžko se tam orientovalo - nikdy nebylo popsané, jak se dostat do nějaké "hlavnější" části nádraží, odkud bychom tedy mohli pokračovat dál...
Když jsme se trochu vymotali, zarazilo nás, kolik špíny a bordela tam je. Vyloženě hromady odpadků. A třeba by se to dalo svést na víkendovou divokost, ale byl teprve pátek ráno... a tam byly vážně hromady odpadků. Něco takového jsem ještě neviděla - rozhodně ne na civilizovaném místě, jakým by přece Brusel měl být.
Našli jsme otevřenou kavárničku s posezením přímo na nádraží, tak jsme si tam dali předražené kakao a vafli, abychom tam mohli sedět. Huh. Možná to byl jen můj dojem - nebo znechucení fancouzštinou -, ale prodavačka mi přišla strašně protivná a celé to místo se mi nelíbilo.
A ty záchody... zatímco na Florenci se člověk normálně může upravit (umýt si obličej, namazat krém, vyčistit zuby), v Kolíně na letišti jsou záchodky úplně prvotřídní, že se z nich jeden nikam nehrne. Tak v Bruselu na Severním nádraží byly záchodky fakt mizerné, ke všemu ještě placené a hlídané hajzlbábou! Takže veškerá ranní hygiena musela počkat na nějaké lepší místo...
Původně jsme vyšli ven z nádraží - asi někdy kolem osmé nebo deváté hodiny - a asi jsme chtěli jet k Atomiu a Expu, kde se konalo Made in Asia, metrem... ale při pohledu na ceny jízdného a vidině, kolikrát vlastně budeme muset si kupovat jízdenku. Nakonec jsme se rozhodli, že si napřed trochu Brusel projdeme...
... a že jsme to my, že je nám líto peněz, že vždycky hodně chodíme a celkově... prostě nakonec jsme asi dvě hodiny (protože jsme přitom obhlíželi různé kostely a udělali si několik zacházek) šli k Expu. A to nejen tak s baťůžky, ale s kufrem na kolečkách.
Po Bruselu jsem vážně "krasojezdič s kufrem"... natahala jsem se ho tolik, že už s ním zvládám vážně nevídané!
Nevíme, co k tomu obyvatele Bruselu vede, když žijí v takovém architektonicky hezkém městě, ale nechávají odpadky prostě na ulici. Někdy v pytlích, někdy i bez nich... Všude hrozný bordel. Něco nepředstavitelného. Jedině kolem Parlamentu a Královského paláce mají uklizené...
No, po třech hodinách spánku, na zbytcích našeho jídla a s dvěma hodinama chůze za námi jsme k Atomiu, potažmo k Expu došli dosti unavení... ale vzhledem k tomu, že nás v dalších třech dnech čekalo ještě méně jídla (belgické ceny ještě na konu hold nejsou pro naše hluboké kapsy) a nejméně tři koncerty - kde jsme k tomu brali energii nevím.
Made in Asia 2018
Když jsme vstupovali na Expo, tak nás kontrolovali, hlavně tedy můj kufr na kolečkách - to vlastně taky i v Kolíně při vstupu do katedrály - asi abychom jim to tam neodpálili. Ale placatku rumu jsme dovnitř propašovali, třebaže se nesmělo na Made in Asia alkohol pít. Ne, že bychom byli takoví notorici, ale prostě jsme ji měli v baťůžku, kterého si asi nevšimli.
Vstup byl docela dobře organizovaný, a ono vlastně v ten pátek tam ještě příliš lidu nebylo. Na Expu zabíral kon asi pět hal, z toho jedna hlavní, kde byly obchody, dvě herní a další dvě spíše na anime. Byly tam nějaké workshopy, nějaké hry, karaoke, jídlo a velké pódium, na kterém vystupovaly kapely.
Co se týče obchodů. Původně jsme procházeli a našli jsme jen klíčenku s JJBA. A tehdy začal pravý očistec chudého člověka. Sice v té chvíli jsem ještě měla asi i na to, abych si koupila tu figurku Jotara za 100 euro... o těch kloubových, co stály 169 euro, a sbírá je Jojo z The 9allo jsem si mohla nechat zdát... Ale stejně - očistec to byl. I když nádherný!
Naštěstí jsem se teda zařekla, že jediný, koho bych si koupila, by byl mladý Joseph Joestar, který jako jediný tam nebyl... tak jsem nakonec skončila s Jotaro-klíčenkou. Ale jednou, až budu mít z čeho šetřit (možná, kdybych nedávala takové pálky, jako poslední dobou dávám za koncerty a cestovné), tak si nějakou JJBA figurku koupím.
A asi už zbytek JJBA příběhu dám sem. Měli tam ještě naaranžovaného jednoho Star Platinum, tak u toho jsem se fotila. A jinak kolem náš šel asi malá-holka Jotaro. Jinak žádní cosplayeři JJBA, takže oproti Krakowu fakt slabota!
Před Mikaru na pódiu vystupoval nějaký fakt hrozný anime-rapový souboj. Nedalo se to vůbec poslouchat. Asi ani nemám nic proti rapu, ale tohle nebyl ani pořádný rap, natož aby se daly poslouchat ty dívky, co tam rapovaly - měly strašně uječené hlasy. Hrůza. Ale člověk si při čekání na koncert Mikaru vrámci konu zvykne na to, že musí přetrpět i to hrozné předtím. :/
První koncert Mikaru na Made in Asia
Z prvního koncertu na tomhle konu nemám moc dobrý pocit. Jeden se necítil moc dobře, protože na koncert skoro nikdo nepřišel, a třebaže se Mikaru snažil, prostě jak byl pátek, tak nejen, že nepřišlo dost lidí, ale někteří i v průběhu odešli.
A s tím, jak předtím byl "docela oblíbený" ten rapový souboj, opravdu jsem byla naštvaná, že si někdo takhle může Mikaru nevážit.
Ještě více můj špatný pocit z koncertu umocnilo, že jsem stála na kabelovém kopečku, takže jsem nemohla pořádně pařepěnkovat. A jak tam nebylo tolik lidí, furt mne tam obtěžovali fotografové.
Tenhle koncert byl asi největší vanilka, protože ani my a ani Mikaru jsme se do toho pořádně neopřeli.
Ovšem bylo na něm vážně vidět, že je rád, že nás tam má. Jako kdyby v nás hledal oporu, jako ve známých a trvalých fanoušcích. A to bylo takové milé. :)
Opravdu úžasná chvíle byla hned na začátku, kdy mu asi přišlo, že málo zní celou halou - a asi nemohl pak chodit tak dopředu, jak chtěl -, tak začal přerovnávat reproduktory podle svého uvážení. Zvukaři museli mít radost. xD A na příští koncerty už mu alespoň dva přetočili dopředu hned, jak to chystali.
Po koncertě bylo focení cheki a podpisovka.
Mikaru přišel odněkud normálně přes celý ten dav, že prošel přímo kolem nás. Nikoho teda nepozdravil, ale na focení cheki už byl zase milý. Nejprve mě objal, protože se to asi stalo zvykem, že prostě se vidíme a obejmeme se, pak až následuje fotka. xD
Jak už jsem zmiňovala předtím, tak se na mě mačkal trochu více než předchozí den. Ono fakt na vývoji cheki jde vidět, jak jsme nejprve k sobě více méně rameny a na té poslední už máme hrudníky proti sobě. :)
Když tam nebylo moc lidí a já jsem měla trochu potřebu nějak Mikaru potěšit, tak jsem se ho zeptala, jak se má... a on mi odpověděl, že je nervozní z toho, jak je ten kon velký a kolik je tam lidí. Takové zlatíčko to je! Se mi svěřil jako kamarádovi. :) (Protože všichni víme, že "slušností" je odpovědět, že je vám dobře.)
Na podpisovce, která následovala, mi potřásl vřele rukou a zeptal se, jestli se uvidíme i zítra. Což bylo takové milučké, protože jako kdyby se ujišťoval, že mu i zítra dáme podporu.
Asi dvakrát ještě potom nám zamával a chvíli vypadal, že by se i s námi chtěl více bavit, ale nakonec odešel.
Když vidím to cheki, tak mne napadlo, že tam vlastně byla strašná zima. Proto máme oba na sobě teplé oblečení, třebaže jsme čerstvě po koncertu. A také už mi na cheki začal psát data, abych věděla, z kterého dne jsou. :)
Vydali jsme se brzy do hostelu, protože - huh! - ten kon končíval už někdy kolem sedmé? Prostě strašně brzo.
Navíc jsme potřebovali spánek. Ubytovali jsme se, ani nevím, zda jsme ten večer něco pojedli, ale sebrala jsem poslední zbytky síly, abych udělala svůj večerní rituál proti akné... a pak jsem zalehla a spala tak tvrdě až do rána, že když jsem se někdy kolem sedmé ráno vzbudila, vůbec jsem nevěděla, kde jsem.
Osprchovala jsem se tedy až ráno a to ve sprše, která se nedala zamknout. Takže mi to trochu rozproudilo krev, jak to byl takový malý adrenalin, zda mi tam nevletí nějaký chlípník. Ne, že by zrovna na mně viděl něco extra sexy... ale prostě jsem se chtěla jen ušetřit toho faux pas, kdyby mi tam skutečně někdo vešel. Tak jsem to odbyla v rychlosti, a ještě jsem celou dobu měla puštěnou sprchu, třebaže ta místnůska byl kamrlík a já si tak namočila oblečení.
Naštěstí jsme pokoj měli hned přes schody od sprchy, takže se to dalo přeběhnout i ne úplně zahalená. :)
Druhý den na Made in Asia už byl náročnější. Něco takového jsme vůbec nečekali, když jsme se tam tak ležérně kolem deseti vypravili (Mikaru tam dorazil dříve než my xD)... Když jsme dojeli tramvají za těch dobrých 50 minut k Expu, byly tam tak tři davy lidí... nejen jeden, ale hned tři, prostě neuvěřitelně moc lidí, a když se jeden už dostal dovnitř, pak se ani jednou z hal nedalo projít, kolik reálně lidí tam bylo.
 |
| Nejprázdnější hala |
Protože se nám nechtělo prodírat se stále tam a zpátky těmi davy, zakoupili jsme si cheki na později a nějaké předražené jídlo... a čekali na Mikaru přes opakovaní toho hrozného rapového souboje a vystoupení nějaké skupiny obstarožních Japonec. Huh. Náročné to bylo.
Druhý koncert Mikaru na Made in Asia
Ale samozřejmě jsme se nakonec Mikaru dočkali v první řadě přímo před ním.
Ještě před koncertem - asi že Mikaru byl fakt nervózní a já ho zahlédla přes závěs, celý tak vypadal - Aurelie chtěla, abychom byli hlasití a dokonce vyvolávala za mě Česko, za Nex Slovensko, za fanoušky z Francie Francii a za Julii s maminkou zase Německo. A tak jsme byli hlasití, dávali jsme do toho, co jsme mohli, aby Mikaru věděl, jak širokou podporu tam má.
Protože ano - tohle byl koncert, z kterého byl právem nervózní, protože tam přišlo velmi hodně lidí. A přestože Mikaru vystupuje už nějakou řádku let, měl slavnější i méně slavné kapely, asi nikdy úplně sám nestál na tak velkém pódiu před takovým davem...
Byl nervózní, ale zároveň i potěšený z takové velké pozornosti, co se mu dostává. Trochu zapomínal text. Ale to mu nebránilo v tom, aby přehrával, jak to umí.
U Let's Fly Away to the Stars vždycky Mikaru nám představuje svou vizi, jak stojíme večer se svým drahým pod hvězdami na balkóně, pijeme u toho víno, díváme se jeden na sebe a šeptáme si sladká slovíčka.
Tentokrát se u toho hraní téhle scény tak rozjel, že začal představovat oba zúčasněné a dokonce i zamlaskáním naznačil polibek. No... odrovnalo nás to asi na půl minuty, kdy jsme se nikdo (myšleno já a Nex, trochu i Mikaru) nemohli přestat smát, protože to bylo něco naprosto geniálního. xD
Protože už tam bylo více lidí, učil nás některé své popěvky (ale novou píseň pouze v Kolíně) a také nějaké to furitsuke. A stejně jako v Kolíně využil příležitosti hodně lidí, aby si s námi zazpíval Imagine. Chtěl, abychom se přitom drželi kolem ramen, ale nikdo se do toho nepustil, tak jsme jen teda zpívali.
Ale jinak - díky většímu počtu lidí - se dalo pořádně pařepěnkovat a Mikaru na mne byl právem hrdý. xD
Dokonce chodil dopředu. A znáte mne - vlastně vidíte nadpis téhle rubriky pošahané - jak já ráda si sáhnu, ale jak Mikaru byl na pódiu sám a člověk se s ním "pomazlil" vždycky po koncertu, tak jsem se ho ani nedotkla... I když byl přímo přede mnou, úplně skoro stál na mé hlavě, a já se vždycky trochu musela posunout dozadu, abychom měli dost prostoru.
Ne, že bych si na Mikaru nesáhla ráda, ale v té chvíli mne spíše těšil pocit, že prostě mi "může věřit". Celkově - fakt ten pocit, že jsem tam jako jeho opora a skalní fanoušek byl super.
Zmiňovala jsem už, jak moc Mikaru využívá prostor celého pódia, aby po něm pařepěnkoval? Pokud ne - tak tady. Občas sice se trošičku při tom málem přerazí o reprák, kábel nebo si alespoň dává pozor, kde všechny překážky jsou rozloženy... ale vážně se pohybuje z jednoho konce na druhý ve svých tanečcích.
Kterým ovšem kraluje jeho statické "svíjení se" na místě, námi nazývané raptoří pářící tanec. Protože přesně to to je. Nějaké prvky pro zajímavost můžete vidět třeba ve videu k Forgive Me, i když naživo je toho mnohem více.
Vedle jeho raptoří/upírské/démonské/Mikaruovské mimiky má ještě tohle tělesné vyjádření toho, jaký je to raptorián! xD (To jsme vymysleli o tomhle výletu, jak jsem reptiliáni, tak Mikaru je raptorián - vyvinutá bytost z raptora, což je už stará teorie, o které jsem psala nesčetněkrát - a jeho druh sídlí na odvrácené straně měsíce, proto tam furt chce létat... xD)
Ke konci koncertu jsme fotili skupinovou fotku, jak nás tam bylo plno. A Mikaru chtěl, aby na něj šlo světlo, tak tam v jednu chvíli roztáhl ruce a řekl myslím "shine on me!" xD
Přestože po koncertě ještě hrála - jako pokaždé - skupina She, in the haze, ani v sobotu jsme na ni nezůstali a šli rovnou za Mikaru. A to jsme ještě museli řešit, že Nex zapomněla čepici, pro kterou jsem se musela vracet (během!) a zjistila, že ani nemá náramky, ale ty už velmi vtipně zapomněla u merche, když je kupovala. (Magdaléna byla tak milá, že jí je schovala.) Nex neměla zrovna šťastné dny... xD
Tentokrát jsem ho u focení cheki z nějakého popudu neobjala. o.O?! Neptejte se mě proč, občas mám nějaký blok (a pro podobný jsem vlastně nikdy neobjala Aryu... T.T )
Nex má takovou teorii, že Mikaru se na ni dívá ve chvíle, kdy zpívá japonské části textů, aby zjistil, zda umí japonsky. (U mě asi pochopil, že já to vše zpívám stejně živočišně a bezmyšlenkovitě... xD Protože znáte mě, já si nejsem schopna zapamatovat ani básničku, umím texty jen na úrovni "právě teď na koncertě".)
K tomu mám přidruženou teorii, že buď se pokoušel vyzkoušet mou znalost japonštiny, když mi tentokrát děkoval japonsky a nebo jen se divil, že tentokrát se neobjímáme. No, v obou případech jsem zareagovala dost pomalu - takže pochopil, že jsem prostě jen blbeček, co rád chodí na jeho koncerty a nemůže ode mě čekat nic víc. xD
Na podpisovce se ujišťoval, že se uvidíme (já a on, ne všichni) i další den, což bylo takové miloučké.
Nex jako ten více mluvný člověk si vzpomněla, že jsme mu chtěli říct, aby příště dovezl i trička. Tak jsem se k nim připojila a Mikaru nám říkal, že je navrhne. Takže se můžeme těšit, že budou trička, které Mikaru navrhne! Super, ne? Poděkujete nám, pokud budou.
A doufám, že narozdíl od těch Dio triček, když jsme si o ně zažádali my, tak je Mikaru udělá ve vhodné velikosti na naše těla. ;P Přece nás objímal, musí znát naše zlobří proporce! xD
Zbytek dne už po Mikaru se nic moc nedělo. Jen jsme si koupili nějaké rameny, které jsme si udělali v kuchyňce, což nám trvalo dlouho, protože tam nebyla rychlovarná konvice a jediný hrnec měl pán před námi... a navíc jsme to pak ještě museli sníst v kuchyňce.
Na pokoj se k nám přistěhovali nějací Češi, ale jak jsme byli celkově mimo, tak mi došlo, že jsou to Češi až potom, co jsem vedla typickou "nikdo nám nerozumí" řeč o gumce, která vypadá jako řiťka a Nex mi ji nemá vytahat... Ehm. Ehm. Sorry jako... xD
Nicméně pak jsme se s nimi trochu bavili, než jsme šli spát, a nevypadali tolik pohoršení, kolik mohli být.
Co jsem úplně zapomněla zmínit bylo, že z pátku na sobotu začalo mrznout a sněžit. Sice to bylo v předpovědi, ale v té předchozí ne... a já jsem se prostě rozhodla, že to zvládnu s nějakým rolákem a svetrem. Tak jsem to zvládala no. Těžce, ale přece.
A to nejen s rolákem a svetrem, ale celý den (neděli) znovu s tím blbým kufrem na kolečkách - krasojízda je má disciplína, i rychlojízda... všechno s kufrem zvládám velmi bravůrně a to vysílená, mrznoucí a hladová! Ja-jeej!
Mikaru vystupoval ten den už o dvanácté (ty ostatních až po čtvrté), takže jsme naběhli na Expo dostatečně brzy, aby ještě nebylo ani otevřené, protože jsme se po sobotě báli, že se nedostaneme dovnitř včas.
Dostali jsme se. Sehnali si jídlo a šli čekat na Mikaru.
Tentokrát byl program před Mikaru dobrý, protože tam byl nějaký sbor, který zpíval velmi dobře anime písně - což skutečně stálo za to! Ne tolik jako Mikaru, ale rozhodně to nebylo tak hrozné jako rapový souboj upištěných slečen.
A zase něco, co jsem zapomněla: v sobotu i v neděli jsme shlédli cosplay soutěž. Na to, že to měla být soutěž, která pak měla vysílat dál na evropskou soutěž a ještě dál na celosvětovou do Japonska, to byl strašný propadák. Špatné cosplaye, špatné scénky, špatně tvarovaní lidé v cosplayi... a celkově, Polsko bylo mnohem lepší.
Když jsem u toho, potkala jsem jednu cosplayerku, co znám z internetu, co cosplayovala Kiseho z Kuroko no basket, ale tentokrát měla na sobě jiný cosplay... tak jen můžu už s jistotou říct, že je to cosplayerka, protože byla na dámském záchodě. xD
Třetí koncert Mikaru na Made in Asia
Pokud asi mám seřadit koncerty, tak se druhý a kolínský řadí na první místo, pak je třetí a nakonec ten první. Proč ten třetí nebyl tak dobrý? Protože si vedle mne stoupla taková tluščí (a když to říkám já tlustá, už je to vážně někdo tlustý) slečna a v naší řadě jsme ještě drželi místo Julii... takže jsem nakonec nebyla úplně v první řadě, spíše v 1,5 řadě (protože jsem potřebovala prostor na pařepěnkování). No a za mnou ještě byla nějaká postižená slečna na vozíku - nechci znít hnusně, ale takoví lidé mi nejsou příjemní, protože se bojím jejich nepředvídatelného chování... Takže jsem se prostě necítila dobře a byla omezená v pohybu.
Nicméně Mikaru tam byl, takže jsem mohla svou pozornost plně upírat na něj a užívat si, jaký byl celý už oklepaný a nejspíše bez větší nervozity. Učil nás upgrade původní furitsuke (který jsme už samozřejmě znali) a zase hojně vybízel, abychom s ním zpívali. Chodil snad ještě více dopředu. A celkově si koncert užíval.
Promiňte, že toho nenapíšu víc, ale slívá se mi to všechno a teď zrovna si více nevybavím.
Tentokrát podpisovka byla až za hodinu po koncertu, takže jsme zůstali i na další kapelu, i když jsme to původně ani nezamýšleli a dokonce na chvíli zmizeli (neptejte se kam, vůbec si nevybavím xD).
She, in the haze
Začalo to jako "budeme tady na boku s kufrem a poslechneme si je alespoň jednou", ale protože jsme to byli my... vlastně SITH hráli fakt dobře, tak jsme šli napřed si stoupnout do davu, pak jsme se nějak dostávali blíž...
Opravdu dobře se na ně pařepěnkovalo, stejně asi jako na plasticzooms, takový "dupací" tanec. Nevím, kde po všem tom chození, čtyřech koncertech a nedostatku stravy se ve mně ještě vzalo tolik energie (a to jsem se nechtěla upotit, abych na rozloučenou Mikaru nesmrděla), ale prostě... zapařepěnkoval jsem si fakt dobře!
Dokonce tak, že si mne tam všiml i zpěvák a jednou na mne ukázal, že dobře pařím. xD Vážně bych mohla být profesionální fanynka. xD
Co se týká kapely. Zpěvák zní jako žena a celá kapela je "v mlze". Nemůžu o nich říkat nic bližšího, protože je vážně vůbec neznám a šla jsem si jen zapařepěnkovat na příjemnou hudbu, která mi místy připomíná i Placebo a je vlastně mnohem naživo tvrdší než na nahrávkách.
A teda slušně jejich hudba dokáže uváznou v hlavě. Už v sobotu jsme poslouchali asi jen dvě písničky, které jsem pak měla v hlavě... a po celém koncertě se to ještě zhoršilo. Zůstali tam a vlastně tam celkem i nadále jsou.
Takže určitě zůstat na ně bylo dobré rozhodnutí. A abych jim také dala nějakou podporu, když moc slov k nim nemám, dvě mé oblíbené písničky tady:
Jejich tour už asi nestihnete (a navíc není poblíž), ale rozhodně bych si na ně zašla možná i někdy příště.
Po koncertě teda bylo znovu focení a podpisovka. Tentokrát jsme zjistili, že kromě cheki Mikaru začal prodávat nálepky (nově si zakoupil na to přístroj, který fotku na nálepku tiskne na místě), takže to samozřejmě muselo být naše! Neptejte se, kolik jsem dala za všechny fotky, cheki, náramky a nálepky - sama to raději nechci počítat!
Šla jsem před Nex a Mikaru se vyloženě na mě pověsil. Tentokrát jsme se objali a on mne prostě už nepustil o moc dál, a to i přesto, že Magdaléna, která chtěl první vyfotit nálepku to špatně zmáčkla a muselo se počkat. V jeden moment jsme tam tak byli na sebe namačkaní, nic se nefotilo, a já nelžu - možná ano, ale opravdu to nebylo z mé strany - Mikaru snad schválně nastavil zadek, aby mi na něj sklouzla ruka. Hej, ne, vím, jak to zní! Ale nebylo v mém úmyslu mu sahat na zadek, slušně jsem ho velmi zlehka držela za bok... a pak mi sklouzla ruka. Tak tam pak stojím s rukou na jeho zadku, on nemá potřebu se odtahovat a nic se neděje... tak jsem se teda trochu odtáhla, když se zjistilo, že se bude fotit cheki (a to na střídačku s Nex).
Ne, že by na tom cheki bylo vidět, že jsme se obtáhli. A že bych ruku neměla úplně na jeho zadku. Není tam úplně, fakt ne. A já za to nemůžu, že se na sebe mačkáme jako dva kamarádi. xD
Po vyfocení - v tomhle pořadí - cheki, Nexiny cheki a mé nálepky, a po tom snad nejvřelejším a nejdelším objetí, se mne Mikaru ptal, jestli se uvidíme "next time" - já jsem to pochopila, že jako příště, ne jako ten den ještě na dalším koncertě (ano, Mikaru měl dva koncerty za den každý v jiném městě a dokonce i jiném státě!)... tak naběhla Nex s tím, že "next tour".
Tak Mikaru zakýval hlavou a sám od sebe připomněl, že příště teda už budou trička. Což bylo od něj neuvěřitelně milé, že si to zapamatoval.
(Ano, pořád máme problém si být vědomi toho, že Mikaru si nás velmi dobře pamatuje.)
Na podpisovce mi děkoval, že jsem přišla a chválil naši nálepku, že je vážně hezká. Asi zkoušel, zda nejsem rozmrzelá z toho, že mám vlasy přes obličej... nebo se mu jen líbí jeho výraz, jako kdyby ten pramen vlasů tam měl on.
Ale popravdě - je to vážně rozkošné fotka.
Nex se zase ptal, kam si tu nálepku dá, a když řekla, že na mobil, byl více než potěšený. :)
Co ovšem bylo nejhezčí, že teda po tom, co řekl, že se pokusí příště (na podzim s kapelou) přijet do Prahy, tak nám (Nex a mně!) poděkoval, že vždycky chodíme na jeho koncerty. Úplně - i kdybychom mrzli víc a nejedli, tak Mikaru za to stojí! ;)
Protože je neuvěřitelně skvělý! (Ano, zase už pomalu to zapomínám, protože můj mozek tomu nevěří, že je to reálné.)
Nexus ještě šla i na podpisovku SITH, tak jsem na ni zpovzdálí čekala... stejně jsme neměli co dělat a chtěli jsme na konu vydržet co nejdéle, protože autobus zpátky nám jel až před půlnocí.
Popravdě jsme přetrpěli různé věci, ale stejně jsme kolem sedmé odešli. A museli jsme tentokrát jet metrem, kterým jeli všichni, takže bylo neuvěřitelně plné. (A to jsme viděli v sobotu, jak to vypadá, když se hraje nějaký asi důležitý fotbalový zápas ve stadiónu hned vedle Expa.)
Dopravili jsme se k Euro-parlamentu a odtamtud v té zimě a už s docházejícími silami šli pěsky přes Královský palác k Severnímu nádraží. Vážně už nám docházely síly a byla zima.
To jsme ovšem nevěděli, že na Severním nádraží se už někdy v osm hodin večer nebude dát být, protože tam budou ony tlupy migrantů (někteří spící, jiní jen postávající, ale všichni dělající hromady bordela a vypadající nebezpečně). Naštěstí se nám podařilo venku najít čekárnu k eurolines, v které jsme mohli docela "v teple" přečkat bez takových tlup, kterých jsme se i my, co normálně spíme na nádražích, báli.
 |
| Zababušení... |
A z téhle chvíle je jedna velmi vtipná historka, jak jsme tam tak mrzli, protože se otevíraly automatické dveře a my už prostě neměli na to, abychom se ohřáli i ve všech našich vrstvách oblečení... tak senzor na dveře byl špatně nastavený a kdokoliv seděl v jedné řadě sedátek, tak dveře otevíral.
Přišla skupinka Indů, která si sedla právě na ty sedátka a potom, co jsme je několikrát sjeli vražednými pohledy, už si na to dávala pozor.
Pak si šla zakouřit a chudák jeden - později hlavní - Ind otevřel ty dveře zvenčí svým pohybem a já ho sjela takovým pohledem, že se mi automaticky omluvil ve svém rodném jazyce, a pak se tomu zasmál. Oba jsme se zasmáli tomu, jak se prostě vyděsil. xD
No a tento hlavní Ind si pak vzal na starost, aby se ty dveře už neotevíraly. Ale bohužel si furt někdo chodil sedat na ta sedátka, nebo moc blízko prošel, nebo se ty dveře otevíraly pak už jen tak... no, a my dvě s Nex, skupinka Indů a ještě pak nějaké dvě ženy jsme se asi dvacet minut smáli, až jsme měli slzy v očích, jak se furt ty dveře otevíraly a furt si tam někdo sedal.
Úplně nás to zahřálo a zkrátilo nám to čekání. Dobré tohle! xD
Nakonec s námi ti Indové jeli i autobusem. Ale to už jsme se jen rychle uložili ke spánku a přetrpěli těch 14 hodin cesty. Naštěstí v teple a o posledních zásobách jídla - müsli tyčinkách a přesnídávkách. xD A nejvíce jsme se těšili, až budeme v Praze, kde budeme moct na nádraží zajít do Billy a koupit si levné pečivo, pomazánku, sýr a sálám (na čemž jsme pak neslušně hodovali ve vlaku). xD
Na nádraží nás ještě nějaký bezdomovec žádal o peníze... a popravdě, po těch tlupách na Bruselském severním nádraží vážně vidět českého bezdomovce bylo jako požehnání!
 |
| Před Mikaru - čtvrtek |
 |
| Po Mikaru - neděle |
Ty dvě fotky na konci - asi vidíte, že reálně jsme už asi mrtvé a naše duše jsou živé jen díky koncertům! ;)
(Své nachlazení jsem dorazila při čekání na návazný autobus z vlaku, cestu z nádraží k babičce a domů a pro svou nemocnou mamku... takže jsem polomrtvá a to jsem byla dva dny v práci.
Žádné komentáře:
Okomentovat