Těžkopádní pro lidské - 23. kapitola

Zelený čtvrtek přináší nečekané... xD

O tom, jak "ceasar-salát"-špatně (jjba narážka) to vypadá s mým psaním si můžete přečíst na FB-fan stránce. Ale že mi Nex nakreslila ten fanart Zinečky v šatech, co jsem vyfotila v nějaké výloze (viz. FB-fan stránka), tak jsem šla do sebe... a přináším 23. kapitolu, aby si ji tedy Nex mohla přečíst i s tou minulou, když čte kapitoly jen po dvou (což je tak jednou za půl roku s mou rychlostí). xD

Ne, ve skutečnosti, jsem to psaní měla otevřené už ve chvíli, kdy jsem psala status na fan stránku. I když to bylo velmi nerozumné rozhodnutí, ale já se cítím nejlépe, když posílám celý svůj život do kytek kvůli psaní... 

Pokud stále někdo ještě tuhle povídku čte, děkuji mu za přízeň a přeji příjemnou četbu.

zmíněný fanart od Nex

TĚŽKOPÁDNÍ PRO LIDSKÉ

úvod | 22. kapitola | 24. kapitola

"Na člověku je nejsmutnější, že má krásné myšlenky, ale není schopen se jich držet. Pak jsou všechny ideologie dobré, ale zůstávají pouhou utopií, protože to charakter člověka je špatný, lidstvo samo o sobě je špatné."

[23.kapitola]

Bylo to poprvé po přeměně, co se Gromov projevil, že skutečně potřebuje odpočinek. Hned, jakmile dorazili ze své výpravy zpátky k samochodu, stočil se do klubíčka v rohu – tak aby byl nejdále od místa, kde spával Jefim – a téměř hned na to usnul. Kljujev se té noci také do ničeho jiného nepouštěl, protože cesta byla opravdu náročná a všechno mohlo počkat do dalšího rána. Jen ještě před spaním zapálil v kotli tak, jak ho to Jurij učil – vyhřálo to prostory, které obývali, ale nehrozilo, že se stroj bez pohybu přehřeje. Zimní chod, který chránil posádku samochodu před omrzlinami; konstruktéři počítali s tím, jak kruté jsou ruské zimy. (Však také ony určovaly vítěze a poražené.)

Když se Kljujev ráno probudil, Gromov stále spal. Nechal ho. Alespoň se mohl v klidu umýt, a přestože to nejspíše nebyl úplně nejlepší nápad, vypral si oblečení, které nosil ve vrstvě úplně nejbližší tělu. Všiml si přitom, že znovu začíná vypadat více zbídačeně, než když přijel do Stalingradu. Hlavně z masa sestávající strava od útěku sice byla dost výživná pro svaly, ale pokud byl Kljujev jen nějaké svaly a kosti, působil při své přirozené rusalčí stavbě těla opravdu málo masitý. A to nakonec nebyla myšlenka Gromova, který by si na něm chtěl pochutnat, ale samotného Jefima, protože mu celkově nebylo příjemné, když byl příliš vychrtlý. Oproti Rusalkám sice v nejlepší formě byl robustnější, nikdy však neměl postavu lidského muže a takto hubenému mu chybělo i to poslední zdání zdravé plnosti rysů jeho postavy.

Seděl u kotle skoro jen pod kabátem a popíjel vývar, aby se držel v teple, když se jeho oblečení sušilo. V prostorách nemrzlo, ale úplně příjemná teplota pro jeho nahotu tam také nebyla. Přesto bylo příjemné být čistý a vonět mýdlem, i když nikterak kvalitním.

Gromov se probudil až několik hodin po poledni, když už téměř znovu byla tma. Jeho výraz byl ztrhaný a působil, jako kdyby ve skutečnosti nenaspal vůbec nic. Několik okamžiků se dezorientovaně díval kolem sebe, než se velmi malátně vydal za Jefimem.

Posadil se naproti němu, a ačkoliv by měl plné právo – nebo přinejmenším Kljujev částečně očekával, že se to stane – tak mu nezačal spílat, že se chová tak hloupě: pere si oblečení, když jiné nemá, a sedí polonahý jen proto, že se potřeboval umýt. A pro takovou nepotřebnost vypaluje palivo. Chvíli jen pozoroval jeho tvář, jako kdyby na něco čekal, než promluvil: „Nechceš vědět, co se včera stalo?“

Kljujev mu pohled oplatil. Předpokládal, že se Gromovovo chování bude postupně zhoršovat… ale dokud se dokázal ovládat, dotud za to mohl být starší vděčný. A to bylo vše, protože na co by se měl ptát? Žil s bestií a neměl o ní žádné iluze. Tím si chránil zbytek své lidskosti. „Co se stalo včera?“ zeptal se nakonec, když se to po něm vyžadovalo.

„Nejsem to já.“

„To jsi říkal,“ připomenul mu Kljujev klidně. Pořád nevěděl, co to může znamenat. Ale zajímalo ho to skutečně? Mohlo nějaké vyjádření změnit jeho situaci nebo vrátit Gromova před přeměnu? Kljujev jistým způsobem dávno věděl, že ta bestie není muž, u kterého začal bydlet. Ale Jurijovo vlastní prozření nebylo po takové době vůbec na místě, tak proč o tom najednou začít diskutovat?

„Nechápeš to,“ černovlasý se zamračil. I Kljujevovi ztvrdly rysy v tváři – co tady bylo k pochopení jiného, než už dříve pochopil a přijal? „Myslel jsem si, že ta nemoc nějak změnila mě. Že jsem se změnil, že jsem získal sílu, nadhled, všechno tohle… že jsem se stal lepším. Ale nebyl jsem to já.“ Pořád se jen setkával se zatvrzelosti Rusalky, a zjišťoval, že vůbec netuší, jakými slovy situaci popsat. A v průběhu toho popisu zároveň, jako by přicházel o myšlenky. Nebyl si jistý, zda mu něco bránilo, nebo čistě takový popis nebyl jednoduchý. „Jsem v moci něčeho… někoho jiného. Ten někdo se snaží pozřít… mou duši.“

Rusalka zakroutila hlavou. „Víš, jak málo věří na duši někdo, kdo by měl být sám nadpřirozený? Není nic než tohle,“ ukázal svou dlaň z pod kabátu, do kterého se chumlal, „všechno tohle hmatatelné a nic víc.“

Byla to víra v duši, pro kterou Listij neměl otce a jeho matka manžela; protože vesničané věřili, že Rusalky nejsou lidé, že jsou to stvoření seslaná na zem ďáblem, aby škodila lidstvu – sváděla mladíky a topila děti. A tenhle názor nedostal svého zlehčení a nebylo mu nikdy odpuštěno. Na rozdíl od toho opačného: přestože je nacisté zkoumali někde na pomezí mezi fascinujícími bytostmi a živočišným druhem, tak nakonec to vedlo k ideově potřebnému označení za národní menšinu. A Jefim rozhodně byl raději to, než cokoliv zatraceného už od narození. Vyhovovalo mu nevěřit v duši a nic širšího.

Zažil a viděl toho tolik, že jeho duše by už dávno musela zemřít. Ale on stále žil, a to ne jen jako tělesná schránka. Pokud duše existovala, byla součástí těla, jednotné jsoucno s ním, a nešlo přijít jen o jedno a druhé si zachovat.

Gromov si ho prohlédl s jakousi nemístnou lítostí. Vychovávala ho babička, protože oba rodiče byli celé dny v práci, a ta si zachovala svou starou pravoslavnou víru v Boha. Nikdy ho to úplně neopustilo, přestože se nemodlil a nikdy se nepostavil na stranu utlačované víry; přece to ovšem zůstalo v jeho podvědomí – existence něčeho víc, než právě bylo to reálné a hmatatelné, na které Rusalka upozorňovala. Přinášelo to jistý klid, dávalo to vedle povinnosti a vlastenectví vůli se pouštět do bojů, v kterých hrozila smrt.

Jak rudovlasý mohl přečkat, co přečkal, když neměl žádnou podobnou útěchu?

Poté se k němu naléhavě naklonil, aby druhý viděl na jeho očích, že nelže. „Nemůžu ti to dokázat, musíš mi věřit… prostě tam venku někdo je a snaží se převzít vládu nad mým tělem.“

Kljujev pokrčil rameny.

Vždycky byl takový, nebo se opravdu stával lhostejný? Pokud za to někdo mohl, tak Gromov… to on mu vzal i tu poslední naději, které se držel. Vzal mu jeho budoucnost – život soudruha. „A je něco… co se s tím dá dělat?“

Černovlasý sklonil pohled a odtáhl se. Pochopil, jak bezvýznamné bylo, když se dozvěděl, co vlastně se s jeho tělem děje. Mohl se jen bát, protože byl absolutně bezmocný. A skutečně zatoužil, aby mu pravda nikdy nebyla odhalena. „Naučím tě střílet, abys to se mnou mohl skoncovat, až to nebudu já.“

Rusalka kývla. Nebylo co k tomu říct. Nehodlala lhát a druhého utěšovat, že nikdy k tomu nedojde, protože oba by věděli, jak hluboká lež by to byla. K takové chvíli pravděpodobně dojde a oba chtěli, aby z ní vyšel Kljujev živý.

Poté ještě několik okamžiků seděli v tichosti, než se začal Gromov zvedat. „Měli bychom se přemístit, pokud se o včerejšku dozvěděly úřady…“

„Počkej!“ zarazil ho rudovlasý, protože v souvislosti s tím ho něco napadlo. „Možná by ti mohl pomoci manžel mé sestry,“ vyslovil, a pak přiznal celou pravdu. Však co se tím mohlo zkazit, když se svěřoval muži, kterého dostal povolení zastřelit? „Mluvil jsem se sestrou díky němu, přes telefon… a ptal jsem se na vaši nákazu. Zněl jako někdo, kdo o tom něco ví. Pracuje u tajných. Mohl by vědět… A pokud chceš zemřít, tak proč bys to neměl zkusit?“

„Protože nechci, abys ty byl v nebezpečí…“

Kljujev se tomu krátce zasmál, než jen zakroutil hlavou. Věděl, že ten argument je myšlený upřímně, ale v realitě jejich situace vyzníval komicky; nejvíce nebezpečným pro něj v tuhle chvíli byl právě Gromov. „Nechci zbytek života strávit v pustině nějakého Kazachstánu, až ty zemřeš. Navíc se tam ani nemusíme dostat, a já zůstanu někde trčet ve stroji, s kterým nepohnu.“

„I řídit tě musím naučit,“ pokývl si černovlasý, jako kdyby si zapisoval poznámku. Poté se odmlčel, jak přemýšlel o jeho slovech. „Opravdu chceš za každou cenu za svou sestrou? Do Moskvy?“

Starší na to kývl. „Do Kazaně pro palivo, a pak do Moskvy.“

„Tak to už abys vymýšlel, jak se dostaneme do města, pokud je stejně oplocené jako Stalingrad.“ Na jeho tváři se usadil úšklebek, který nezmizel, ani když uváděl stroj do pohybu. Ovšem to bylo všechno, tu noc spolu už nepromluvili. A další den také ne.

Zinaida zpozorněla, když se ozval zvuk otevírání hlavní dveří, ale jakmile jí do kuchyně vběhlo psisko, přestala se těšit, že se vrátil její manžel. Vmíchala do polévky zásmažku, než se do kuchyně dostal i majitel psa následován Zojou. Nejspíše se potkali před domem, kde byl Boris venčit zvíře a i sebe. Přišel z práce a z dechu mu byla cítit kořalka, tak ho poslala zpátky na vzduch, protože se nehodlala jím zabývat. Přestože to nebyl vůbec zlý člověk, všechno kolem sebe špatně snášel… a byl pijan. Toho se nikdo nezbavil, pokud se tím jednou stal.

Ohlédla se po dceři, protože ji pozdravila jen nesměle a hned jí došlo proč. Děvče bylo celé promočené a tolik zmrzlé, že mělo lehce modré rty. „Co tohle má být?!“ zamračila se na ni Zinaida a otřela si ruce do zástěry.

„Zlomil se pode mnou led, když jsme se koulovali,“ přiznala se dívka zkroušeně. Šli ze školy, užívali si zimy, a když byla hra v nejlepším, zapomněla se a přebíhala přes potok, kde ještě nebyl tolik silný led, aby ji udržel. Hned potom běžela domů, ale byl to ještě kus a všechny ty oblastní kontroly ji zdržely. Takže na ní všechno mokré přimrzlo.

„Kolik ti je, že vůbec nemáš rozum?“ obořila se na ni Zina a zatlačila ji do vedlejšího pokoje, kde dívka spávala. Zabouchla za nimi dveře, snad aby je neviděl Boris. Poté ji dala facku, a s „jestli se to bude ještě opakovat, tak si mne nepřej,“ ji poslala, aby se převlékla. Sama se vrátila do kuchyně na okolo, kde zkoušela v koupelně, jak je na tom voda. Nebylo naplánované, aby se kdokoliv z nich koupal, tak byla chladná.

Zinaida zaklela, než se vrátila do kuchyně. Pohlédla přísně na Borise. „V šatně vem zavařovací hrnec, napusť do něj vodu a postav mi ho na šporák,“ zaúkolovala ho, „ta hloupá holka se musí prohřát, jinak z toho onemocní,“ vysvětlila pak, než se vrátila k vaření polévky, co měli mít na večeři.

Z druhého pokoje bylo slyšet, jak Zojka vzlyká. Matka ji párkrát uhodila, ale tentokrát se jí to zdálo silnější (a méně spravedlivé), jak její tvář byla promrzlá. Nebyla to ani její chyba, prostě jen měla smůlu. Koulovali se všichni z její – a nejen té – třídy a přes ten potok si jindy běžně krátili v zimě cestu i dospělí.

Boris se vrátil s hrncem plným vody a ztěžka ho postavil na plyn. Poté si prohlédl Zinaidu a chvíli na ní zůstával pohledem, jak přemýšlel, zda by měl promluvit. Když se zlobila, působila na rozdíl od jiných žen a mužů, kteří hořeli plamenem, ještě více chladně a nepřístupně. I když oproti němu byla drobounká a nijak mu nemohla ublížit, nechtěl ji proti sobě štvát zbytečnými řečmi.

Nechal to tedy být, vzpomněl si znovu až navečer, když bylo po večeři a s nimi si u stolu dával Štěpán čaj.

„Něčeho sem si všim,“ řekl, přičemž přijal od svého bratra tabák, aby si ho mohl začít pěchovat do dýmky. Raději kouřil z ní, než aby si balil cigarety jako on. Bylo to pro něj praktičtější, když ještě lovil. Papír by navlhl a těžko hořel, i tabák uchovat v suchu byla obtíž. Musel ho nosit u srdce (společně s kořalkou) jako to nejcennější, co vlastnil.

Mladší bratr si ho prohlédl a pokývl, aby pokračoval. Užíval si kouře ovšem jen tak dlouho, než se vrátila Zinaida z ložnice, kde se převlékala do nočního, zatímco jí chladl čaj. Vzala mu cigaretu a tipla ji o popelník, poté ho objala a políbila na tvář, než se posadila ke svému čaji.

Boris zaváhal, jak si znovu nebyl jistý, zda o tom chce začínat v přítomnosti Zinaidy. „Zojka… se vlastně nepodobá ani jednomu z vás.“

Štěpán upil z hrnku čaje – co jiného mu taky zbylo – a odpověděl: „Není naše.“ Matka to věděla, takže nemělo cenu to držet v tajnosti před bratrem, stejně by mu to mohla říct.

Nejstarší z mužů se zamračil, přestože kývl. Tím se vysvětlovalo, proč se k dívce Zinaida chová tak přísně a chladně. „Tak je to tedy.“

Černovlasá mu věnovala pohled, než promluvila. „Maminka o tom ví, jak také ne, když jsem celou dobu byla s ní,“ řekla mu, aby v tom bylo jasno, „ale ostatní si myslí, že jsme ji se Štěpánem měli před válkou. Celý příběh je takový, že jsem ji dala do sirotčince, protože přes válku jsem se o ni nemohla starat a uživit ji, a odtamtud jsme si ji zpátky vzali, až jsme byli svoji. Ale kdo si myslí, že jsem ji celou dobu měla u sebe, toho neopravuji.“

Štěpán se na svou manželku podíval a smutně se usmál. „Je to takhle lepší,“ řekl pak, „mít nějaké dítě, když my nemůžeme a byly by z toho jen řeči.“ Nechtěl bratrovi úplně lhát a podle toho volil slova, ovšem nemohl mu rozhodně říct, že jsou důvody, proč nemůžou. Když ani jeho matka o tom nevěděla, a to měla Zinaidu ráda jako vlastní.

„A Zojka…?“

„Ví to,“ pokývla černovlasá, „na svou matku i otce si pamatovala. Bylo jí osm, když jsme si ji brali, už byla dost rozumná, aby chápala, že o tom nemá s nikým mluvit.“ Povzdechla si – nikoho mladšího nemohli vzít, protože by to časově nesedělo. „Má se tu dobře, zvykla si. Rozhodně lépe než v sirotčinci…“ dodala, než hořce podotkla: „Ale někdy se chová, jako kdyby si to neuvědomovala.“

„Jsi na ni přísná, švagrová.“

Šokalskij zakroutil hlavou. „Zinečka je stejně přísná na všechny,“ řekl pak a pousmál se. „Děcka možná mají radost ze sněhu, ale teď není vhodná doba… kvůli té epidemii bylo vydáno nařízení, aby se zbytečně netoulala venku. Podepsané jsme ho měli vracet její třídní učitelce. A Zojka dělá tohle proti našemu podpisu – to opravdu není vhodné. Ještě s ohledem na mou práci.“

Černovlasá dopila čaj a zvedla se od stolu. „To jen Štěpka nikdy nepotřeboval nařezat,“ prohodila, a byla pravda, že si neuvědomovala ani jeden okamžik, kdy by stará matka Šokalská svého syna musela bít. Naopak i Nívil dostal několikrát jako děcko na zadek, protože býval divoký, a později i více než to, protože se těžko smiřoval s tím, jak vůči němu byly ostatní z komunity Rusalek odmítaví. Oproti Nívilovi byla Zojka klidné a hodné dítě, ale současnost jejich života byla naprosto odlišná. „Půjdeme spát,“ řekla pak svému manželovi, zahánějíc vzpomínky na život, co dávno nepatřil jí.

Ten se tomu usmál a zasalutoval jí, než se obrátil na bratra. „Budu ráno vstávat dřív. Tak už raději také běž spát, aby ses vyspal, než tu začnu lomozit.“

Zinaida ještě předtím, než si šla lehnout, zkontrolovala Zoju, zda náhodou do večera nechytila horečky z prochladnutí a zda už spí. Dívka ležela v posteli po tmě, přestože ještě nespala, a když si všimla, že do pokoje vešla její matka, tak se otočila čelem ke stěně. Zinaidu to trochu rozčílilo, ale nechtěla tak večer si zbytečně kazit náladu. Takže zůstala stát ve dveřích a jen jí zašeptala přání dobré noci. Počkala tam těch několik tichých okamžiků, než jí ho nakonec Zojka oplatila, až poté odešla.

Pozhasínala na chodbě, než se konečně dostala do ložnice. Její manžel už ležel v posteli a četl si nějaké dokumenty. Od toho, co Boris obýval kuchyni, si často nosil práci do postele. Zavřela za sebou a zamkla, čímž si vysloužila, že k ní Štěpán zvedl pohled. Nijak to neokomentoval, jen si promnul oči a povzdechl si: „Horší se mi zrak.“

Černovlasá si ho trochu lítostivě prohlédla a přešla tak, aby si sedla vedle něj a mohla nahlédnout, na co vlastně špatně vidí. „Třeba máš unavené oči z toho, že je celé dny namáháš,“ poznamenala pak a pohladila ho po ruce. „Co je to?“

„Místa, kde by tvůj bratr mohl sehnat palivo,“ odpověděl jí ohledně mapy, „poslali na nějaké z nich hlídky, ale to hlavně na ty, které jsou po cestě ze Svazu, protože nechtějí, aby předal stroj západu.“ Stiskl si prsty spánek a povzdechl si. Protože šlo nyní o možnosti technické špionáže, byli na to nasazeni jiní a on dostával jen neúplné zprávy, které mohl vyžadovat jako vedoucí operace proti nákaze. „Mohl bych na některé z těch míst vycestovat, pokud bychom byli schopni jedno určit.“

Zinaida si od něj vzala mapu a chvíli si ji prohlížela. V okruhu tisíce kilometrů bylo na každém směru místo, kam by mohli zamířit. Takže to nebylo jen o vybrání z dvou možností, ale z několika, kdy každé bylo z nějakého důvodu výhodné. „Už ho neznám… kdyby ještě matka žila, byla bych si jistá, že zůstane v zemi. Ale teď? Já ho tu rozhodně nedržím, protože mne nenávidí.“

Šokalskij jí vzal mapu a složil ji. Chtěl říct něco, aby ji utěšil, ovšem nic ho nenapadalo. O jejím bratru toho nevěděli dost – navíc kdo říkal, že to Kljujev určoval, kam půjdou? A co se týkalo Gromova – i kdyby nebyl nakažený, což jeho lidské chování popíralo – neměli v blízkosti nikoho, kdo by jim mohl říct cokoliv více. Navíc Štěpán opravdu neměl čas, aby se zabýval ještě tímto útěkem, protože situace kolem nákazy stále byla beznadějná, třebaže se zdála stabilizovaná.

„Zoja také,“ poznamenala černovlasá tiše a složila si ruce na klíně.

Světlovlasý ji za ně vzal a povzbudivě se usmál. „Sestra byla v tomhle věku taky s matkou rozhádaná, spravilo se to časem…“

Zinaida k němu vzhlédla. Vzedmula se v ní touha po důkazu, že je milovaná. Cítila se špatně kvůli svému bratrovi a trochu i dceři, proto tolik zatoužila po náručí muže, pro kterého si zvykla, že je celý svět. Vlastně to byl jen on, kdo ji držel od všech pochyb, že by mohla být neodpustitelně špatná. Natáhla se pro polibek a hluboce se vpila do jeho rtů, přičemž se mu přesunula na klín.

Šokalskij se sice zapojoval do polibku, ale nijak se nehrnul do toho, aby ji svlékal. Nebyli spolu od toho, co nemohl, a on rozhodně nechtěl, aby se to opakovalo. A s tím, jak se unavený cítil každý večer, nebo že většinou v posteli mluvili o něčem, co je oba připravilo o chuť si spolu užít, si nebyl jistý, zda to chce pokoušet. I teď měl příliš plnou hlavu starostí, než aby se plně mohl nechat vzrušovat polibky své ženy.

Zinaida se odtáhla, aby si mohla stáhnout noční košilku, pak se zbavila i podprsenky s vycpávkami, aby ukázala celou svou chlapeckou hruď v plné kráse. Přejel palcem po jedné z jejích vystouplých klíčních kostí a kochal se tím, jak delikátní celý její vzhled byl. Seděla mu na klíně jako dívka lehkých mravů, přitom nebyla ani dívka, spíše nějaký závan dekadence staré orientální šlechty s jejími zvláštními chutěmi.

Prsty vyjel zpátky po jejím rameni a šíji na tvář. Nikdy předtím si to neuvědomil, ale změnila se od doby, kdy poprvé vešla do jejich stavení; i ona stárla, třebaže oproti jiným ženám – natož pak mužům – stále působila mladá, kdesi v její tváři se dal vyčíst její skutečný věk. Na Kljujevovi to bylo patrnější, čím více živoucí byly jejich výrazy, čím více v nich bylo citu, tím lépe se dala prohlédnou ta bezchybná krása Rusalek; jako kdyby to byl závoj, nikoliv lživý a v negativním smyslu tající realitu, ale spíše ochraňující cennost jejich jsoucna. Zinaida to, že není jen do měsíčního světla vytesaný přízrak, tajila lépe, protože celý výraz jejího obličeje byl chladný a bez emocí. Přesto v takovém okamžiku jí hrála tvář všemi léty, co prožila.

Trochu nejistě si ho prohlédla a nepatrně se nadzvedly koutky jejích rtů. „Co…?“

Položil jí palec na rty, aby zamezil otázce a věnoval jí vřelý úsměv. „Jsi krásná,“ odpověděl prostě, aniž by vůbec uvěřil, že nějaká slova mohla popsat, jakou něhu k ní v tom okamžiku cítil. Přišla mu mnohem cennější, když viděl, že stárne a je smrtelná.

Kousla ho do bříška prstu a tiše se tomu zasmála, než si jeho ruku položila na bříško, přičemž se sama sklonila, aby se vpila do jeho rtů.

Vzala ho oběma dlaněmi za tváře, přičemž ho vášnivě líbala. Tiskla se podbřiškem proti jeho dlani, jak mu chtěla být blíž… jak chtěla od něj mnohem víc.

Šokalskij sjel dlaní níž a ohrnul jí spodní prádlo, aby odhalil její mužství. Při prvním doteku se celá trochu zachvěla, přesto šla boky proti jeho dlani. Spokojeně vydechla a nastavila šíji polibkům, přičemž prsty vjela do jeho světlých vlasů a stáhla si ho k sobě blíž. V té chvíli – možná i v těch ostatních – byl všechno, co potřebovala k vlastní obhajobě. Dokud za ní stál, dokud ji zbožňoval, měla právo být na ostatní tvrdá a jednat podle své vůle.

Stačil nečekaně krátký okamžik jeho péče, aby vyvrcholila. Znovu se vpíjela do jeho rtů, tentokrát s unavenou spokojeností a vděčností. Nechala se položit do přikrývek a bezděčně si začala stahovat spodní prádlo, přičemž sledovala svého manžela, který byl zatím celý oblečený ve dvojdílném pyžamu. Jen napnutá látka jeho kalhot prozrazovala, že mu ten pohled není lhostejný.

„Nemám tolik času, kolik bych chtěl,“ šeptl, přičemž dlaněmi několikrát labužnicky promnul její stehna, než si její nohy srovnal tak, aby si je opřel o rameno.

Zinaida se v nepatrném protestu zvedla na lokty, když jí došlo, jak budou pokračovat. Dříve by takovou možnost preferovala, protože to byl způsob, jak si více méně nezúčastněně celé jejich manželské povinnosti odbít. Teď jí to rozhodně nepřinášelo takovou blízkost, po jaké toužila.

Zahýbala prsty na nohou, než celé nohy pokrčila a přesunula se do kleku naproti svému manželovi. „Opravdu nemáš?“ naklonila trochu koketně hlavu na stranu.

„Nemám,“ odmítl ji manžel.

Černovlasá si olízla rty. „Tak tě dokončím já,“ zašeptala. Přesunula se k němu a zahákla prsty za gumu jeho kalhot. „Ale musíš mi slíbit, že se pak hned stulíme a budeme spát,“ kladla si podmínku. „A v sobotu v noci si na mne uděláš tolik času, kolik budu chtít?“

Šokalskij si vlastně jen velmi málo uvědomoval, jak moc se jeho vztah se Zinaidou zlepšil, a že mu vlastně nic nechybělo, aby mohl být šťastný. Byly to všechny děje okolo, co ho od toho vzdalovaly. Kdyby před rokem měl takovou Zinečku pro sebe, mohl by se nazývat tím nejšťastnějším mužem – ale tehdy byla jeho manželka stále ještě příliš vůči němu zatvrzelá. Nicméně teď neměl příležitost si užívat dobré manželství, a aby mohl dobře sloužit státu, vlastně nemohl být takový pozorný manžel, jako byl předtím. Jen samotná myšlenka na Zinaidu ho zdržovala od povinností, natož pak její přítomnost, která v něm budila primitivní touhy.

„Rád bych si udělal,“ odpověděl jí nakonec neurčitě. Dal by jí veškerý svůj čas, kdyby mohl. Ale právě kvůli jejímu bezpečí a aby se cítila dobře, nesměl.

Zinaida sklonila pohled a povzdychla si. Poté přece jen položila dlaň na jeho hruď, aby ho navedla, aby si sedl, než mu stáhla kalhoty. Dala si své krátké vlasy za ucho, aby ji nepadaly do obličeje, pak se sklonila k jeho rozkroku.

Štěpán v odpovědi na její vlhké rty slabě zasténal. Měl pocit, jako kdyby se s ním zatočil svět a vůbec nic se nevrátilo na své místo. Vůbec nic kromě její krásy a malých horkých úst nedávalo smysl. Nevěděl, proč ty okamžiky nemohou trvat věčnost, a proč by jej mělo zajímat, co se děje za zdmi jejich ložnice.

A třebaže její oči postrádaly hvězdy, tak až k nim vystoupal. Viděl, jak se v jednu chvíli třpytí na obloze, a v té další spadly do temnot.

Černovlasá se zakuckala. Pak využila chvíle, kdy se Štěpán vzpamatovával, aby se zpátky oblékla do noční košile. Napila se čaje, zhasla lampičku a přitulila se ke svému manželovi. „Je horší tě milovat než nenávidět,“ zašeptala do jeho kůže místo přání dobré noci nakonec. S něhou na rtech působila křehčí a přízračnější, jako nejkrásnější sen, co se nakonec musel rozplynout s rozbřeskem.

Kljujev seděl na místě, které bylo původně určené pro navigátora, a na starých vojenských mapách, co měli k dispozici, měřil vzdálenosti. Už se tomu věnoval dobrou hodinu a chvílemi si něco sám pro sebe zamumlal, jak byl ztracený ve vlastních myšlenkách. Až nakonec zvedl hlavu a pohlédl na řidiče. „Znáš některou z vesnic kolem Moskvy?“ zeptal se po chvíli, protože jemu samotnému názvy nic neříkaly. V téhle části Svazu nikdy předtím nebyl.

„Příbuzní mé manželky žily před válkou v Pěninu,“ odpověděl mu Gromov po chvíli, co přemýšlel. Připadalo mu to všechno tolik dávno a jeho vzpomínky se zdály být zamlžené. Příliš už si na svou ženu nevzpomínal, vůbec ne na rozhovory s ní, a nebyl si jistý, zda za to mohla ta cizí entita v jeho mysli nebo přirozený proces zapomínání. Však pořádně se s ní neviděl od začátku války.

Rudovlasý se na okamžik odmlčel a zahleděl se znovu do mapy, než použil kružítko na odměřování vzdálenosti. „Je to na severovýchod od Moskvy, kdybychom se z Kazaně vydali tím horním obloukem…“

„Raději bych volil spodní.“

„… tak bychom mohli zůstat někde v Pěninu,“ nehledě na jeho protest Kljujev svou myšlenku dokončil.

Černovlasý se na staršího otočil. Doposud vybíral cestu Jurij, protože v terénu byl lépe schopný odhadovat, kde je možné se samochodem snáze projít a kde se nabízí možnost se skrýt. Tyhle informace byly v mapách vyznačené, protože to byly tímto směrem orientované mapy, třebaže tohle území nebylo reálně nutné chránit před útokem Fritzů. Navíc měl sám nějaké potřebné znalosti těchto krajů, v kterých se pohyboval při výcviku.

Nebyl jediný důvod k tomu, aby se tento zažitý přístup měnil. Kljujev určil cíl, Gromov je tam neochotně vedl. „Proč?“ zeptal se nakonec a snažil se přitom udusit jakýsi vnitřní hněv, co ho začal spalovat kdykoliv se objevilo cokoliv, co se mu na jeho společníkovi nelíbilo.

„Vymyslel jsem plán, jak se dostat do Moskvy,“ prozradil mu pak, ale jeho pohled při tom stále putoval po mapě, takže bylo znát, jak si ani on sám nemyslí, že je nejlepší.

Nakonec vstal a i s mapou se přesunul za Gromovem, aby mu mohl alespoň naznačit, co má na mysli. „Tady jsi říkal, že můžeme na nějaký čas zůstat,“ ukázal na vyznačené místo na mapě. „Vydám se k této železniční stanici a pošlu sestře telegram, v kterém bude, že nějakého určitého dne – to musíme ještě vypočítat – budu v Pěninu. Určitě už vědí o našem útěku, tak ať tam přijdou. Manžel mé sestry zná určitě způsob, jak nás dostat do Moskvy.“

Gromov zakroutil nevěřícně hlavou. „Nebo prostě můžeme vkráčet do prvního většího města po cestě v samochodu, vyskočit z něj a nechat se zastřelit,“ reagoval podrážděně. „Tohle je jedno velké bláznovství…“

Kljujev začal skládat mapu. „Já jsem Rusalka, nikoho z nás nezastřelili nikdy hned,“ zamračil se, protože mnohokrát by to rozhodně byla lepší smrt, než ta co jeho rasu čekala při různých pokusech a výzkumech. „A ty - ty vždycky můžeš předstírat, že máš nějaké důležité informace k nákaze.“

Černovlasý se na něj znovu nepodíval a nijak slovy nereagoval.

Takže starší zůstával stát kousek od něj v očekávání nějaké reakce, než si odfrkl. „Nikdo jiný, než sovět ti pomoct nemůže… takže pokud to, co říkáš, je pravda, nabízím ti ten jediný přístup k sovětu, o kterém vím.“

„Neděláš to kvůli mně…“

Starší prudce kývl hlavou, jak na jednu stranu souhlasil a na druhou se měl potřebu hádat. I když měl Gromov pravdu, tak se nemohl tvářit, že má i jinou možnost, jak se zachránit. Sice se takhle malá šance, že by mu kdokoliv dokázal pomoci, nedala nazývat ani skutečnou naději, přece to ale bylo víc, než si černovlasý dokázal zajistit sám. „Dělám to kvůli sobě,“ ukončila nakonec jejich rozhovor Rusalka a vydala se zpátky na své původní místo, aby si mohla rozmyslet, jaké znění by měl mít ten telegram pro jejího bratra. Potřeboval být krátký, nevypadat podezřele a zároveň bratrovi nějak sdělit, že opravdu potřebuje, aby se tam s ním setkal.

Kljujev si nebyl jistý, že je to správný postup, ale ze všech řešení, co se mu nabízela, tohle bylo nejschůdnější. V prvé řadě se nikdy neměl zaplétat s Gromovem, nemělo dojít k jeho přeměně a měli ho všichni nechat žít život obyčejného soudruha. Ale když se tak nestalo? Když jeho klidný život pracujícího na budoucnosti Svazu byla jen utopie, tak co mu zbývalo?

Svůj život zahodit pro muže, kterého nemohl ani mít rád? Zůstat někde v pustině po jeho smrti?

Opravdu potřeboval někde začít žít, někde se usadit a být součástí nějaké společnosti. Protože jinak nemusel žít vůbec. A pokud se mu tohle nemohlo podařit, tak právě – ať raději nežije vůbec. Takže rozhodnutí jít za bratrem do Moskvy opravdu bylo nejlepší a stál si za ním.

Nicméně příliš si nebyl jistý, zda jeho plán netroskotá právě na Nívilovi. Pokud mu pošle telegram a on na něj nijak nezareaguje, co pak? Tohle je cesta jen jedním směrem, nazpátek už nebudou mít palivo, aby se vrátili ke snům o cestě do Kazachstánu.

Takže Nívil musel zareagovat! Ovšem jeho povaha, díky které už ho jednou opustil, opravdu nezavdávala, aby si myslel, že jeho reakce je jistá. Ne, už mu nemohl věřit. A vůbec nemohl jeho činy předpokládat podle svých – protože on by se určitě za ním vydal.

A i kdyby Nívil chtěl… bylo to možné? Opravdu jeho manžel něco takového mu mohl dovolit? Mluvil o něm v dobrém, ale to protože ten muž byl přítomen. A Kljujev z něj stále – podle toho, co ho osobně potkal – měl rozporuplný pocit. Jaké motivace by takový muž musel mít, aby jim pomohl?

Bylo potřeba vymyslet dva další plány: jeden, jak zareagovat, pokud by nikdo za nimi do Pěninu nepřišel; druhý, jakým způsobem prověřit Nívila a jeho manžela, že se nechystají je oba zastřelit na místě nebo odvléct do vězení.

A to zbývalo do toho, než dorazí do Kazaně, i se všemi jejich přestávkami a nepřímou cestou, kterou museli jít, jen několik dní. Celkovou cestu odhadli na ubohý jeden týden při šetrném využití paliva.

Kljujev jednoduše neměl čas se o každém jejich kroku hádat s Gromovem. A proto se znovu stáhl a nepromluvil s ním, dokud to nebylo nutné.

„Herr Stoiber!“

V první chvíli, kdy se Šokalskij otočil, si ani neuvědomil, jakou chybu udělal. Přestože už to bylo dávno, co naposledy ho někdo tímto jménem oslovil, v utajení musel být se svým krycím jménem sžitý, že si stále jeho podvědomí drželo zautomatizované reakce. A samotný problém ani nebylo, že zareagoval – i když by pro své bezpečí neměl – jako spíše pocit, který se rozlil jeho tělem. Nelibý zvuk toho jména ho přenesl do vzpomínek, které mu stále nedaly spát, třebaže – nebo právě protože – všechny nebyly jen špatné.

Rozhodně by byl raději, kdyby se už k téhle části své minulosti nikdy nemusel vracet. Přestože SS-Hauptsturmführer Stoiber nebyl sám o sobě špatný člověk, tak na svém kontě měl mnoho činů, s jakými by se musel do konce života srovnávat, i kdyby byl jen jeden člověk; ale prolínající se s Šokalským se k duši nesmiřitelně provinil proti oběma svým identitám.

Málem se z temné propasti těchto dvojjediných výčitek nedokázal dostat, málem to změnilo jeho osobnost natolik, že už by nejen nebyl sám sebou, ale stal by se hrozbou pro všechny, které měl rád. Po válce to byla jen jeho matka se sestrou, a to nejhorší z něho nakonec poznala hlavně Zinaida. Čas – možná i láska k ní – ho vyléčil; vrátil mu sílu osobnosti Šokalského. Ovšem silný vjem z existence Stoibera jej znovu znejistěl, když se mu připomenul.

Nebylo důležité, kdo na něj zavolal – v každém případě to mohlo nést jen vzpomínky, které toužil zapomenout, jako kdyby nikdy součástí jeho života nebyly.

„Herr Stoiber,“ zopakoval znovu muž, co stál mezi ostatními německými doktory a pod dohledem stráží diskutoval o nákaze. Bez uniformy a v nuzných vězeňských šatech byl jen málo k poznání, nebo alespoň k tomu závěru Štěpán došel, když se snažil si vzpomenout, s kým má tu čest. Dokud si toho nebyl vědom, muž nad ním měl jednoznačně převahu a to Šokalský nemohl dopustit. I když byl v bezpečí své domoviny, musel se mít na pozoru, kdo o něm vlastní jaké informace. Stačilo několik nevhodných faktů v nepovolaných rukách a mohl být odeslán na Sibiř.

Zaváhal, zda muže neignorovat, ale na to už bylo pozdě. Tedy pokývl na stráže, aby mu toho Němce předvedli a vyšel s ním na chodbu, kam původně měl zamířeno. Místností s lékaři pouze procházel, protože všechny příslušné fakta byla ve spisech a na jejich nepodložené domněnky a diskuzi neměl čas.

Němec k němu vzhlížel – byl spíše malý a podsaditý, opak vzorového Árijce. „Nepamatujete si mne,“ ušklíbl se, vědom si své převahy. Přesto sklonil pohled, jako kdyby si od úšklebku pomoci nemohl, ale nechtěl jím zbytečně druhého dráždit. „Také jsem si nebyl jistý, že jste to vy,“ dodal už s vážnějším výrazem a znovu k němu vzhlédl.

Šokalskij cítil, jak mu na spánku vyrašil pot, jak jeho tělo popíralo stres, který existence toho muže vyvolala. Uvědomoval si, že proti němu stojí člověk, který je dost inteligentní, aby byl schopen z takového setkání profitovat; všechno na něm o tom vypovídalo. A pokud chtěl světlovlasý vyjít jako vítěz, musel mu tu iluzi vzít.

„Mluv! Co si chtěl?“ vyjel po něm rázně a chladně rusky. Do té chvíle si ani neuvědomil, že na něj druhý mluvil německy, protože to byla Soiberova mateřština a on nemusel vynaložit žádnou snahu si z ní překládat.

Vězeň si ho prohlédl, neznejistěl, jen nejspíše přijal jiná pravidla hry. „Fšiml jsem si sajímavého aspektu v chofání nakašených,“ i on přešel do ruštiny, třebaže byla lámaná a se silným přízvukem.

Světlovlasý ho pokývnutím vybídl, aby pokračoval.

„To sjištění by mi mělo pžinést...“

„Pokud ta informace k něčemu povede, zajistím vám lepší zacházení,“ přerušil ho Šokalskij. Byl si vědom toho, že ho druhý může vydírat, a proto mu na to nenechal dostatek prostoru. Sám nabídl, co byl ochoten – a bylo to v jeho pravomoci – dát, a jasně vztyčil hranici, za kterou nechtěl zajít. „Takže o co se jedná?“

Němec si ho nespokojeně prohlédl. Ale jak bylo u takových vyděračů zvykem, neměl dostatek odvahy, aby se postavil druhému na přímo. Proto raději vzal, co mu bylo nabídnuto. Přece jen zatím neprokázal svou cenu, a kdyby odmítal spolupracovat, Stoiber se ho mohl lehce zbavit dřív, než by někomu řekl o tom, jak dobře toho muže zná.

Přesto si dal načas, než promluvil. Nemohl zase vší svou cenu stanovit tak nízko. „Fikasují směnu chofání – ším hlouběji pokrošila nákasa, tím nejen strásejí lidské hodnoty, ale sárofeň i osobnost... a sajímavé na tom je, še po nějakém šase máte posit, jako byste mluvil s jednou osobou. Šádný rosdíl, jedno s kým s nich mlufíte. Šena, muš, starý, mladý. Jedna osobnost.“

„Všiml si toho i někdo jiný než vy?“

„Ja,“ odpověděl mu Němec, „ale nepšišlo to fetšině tak důlešité, aby to dali do spráfi.“

Šokalskij si také nebyl jistý, jak by mu taková informace mohla pomoci, přesto měl důvod navíc, aby tomu věnoval pozornost. Pokud si chtěl udržet alespoň prozatím toho Němce na své straně – než si vzpomene, kdo to je a kolik o něm ví –, musel mu vyjít vstříc, nebo alespoň tak na něj zapůsobit. „Věnujte se tomu,“ pověřil ho a tišeji dodal: „já zjistím, jaké výhody jste si tím objevem zasloužil.“

Na tváři druhého muže se objevil spokojený úsměv. Kývl na Šokalského, jako kdyby právě uzavřeli tajnou dohodu, a aniž by ho propustil, vydal se zpátky za ostatními vědci do místnosti. Šokalskij pokývl na strážného, co ho k němu dovedl, aby zůstal, přičemž muže klidně pozoroval, jak odchází.

Byl to moment, v kterém se rozhodl, a nebyl si jistý, která z jeho identit za to mohla. Možná spolupracovaly obě, protože je válka vystavěla na stejných základech a to: udělat vše nutné pro přežití.

„Ten muž se nakazil, zastřelte ho,“ vydal rozkaz. „Jeho výzkum ať převezme dvojčlenná samostatná skupina a dává mi každé ráno hlášení na zvláštním papíře. Piště si,“ odmlčel se, aby strážný mohl vytáhnout blok, co nosil v uniformě na poznámky, „vyberou si dvacet subjektu různého stupně nákazy, pohlaví a věku, a podle stejných otázek budou sledovat vývoj jejich osobnosti. Cílem je potvrdit nebo vyvrátit, že všichni nakažení spějí k jedné osobnosti. A co nejvíce tuto finální osobnost charakterizovat.“

Strážnému chvíli trvalo, než si vše zapsal, ale nakonec srazil paty k sobě: „Provedu.“

Šokalskij ho až tehdy propustil a sám se klidným krokem vydal z podzemí do své kanceláře, kam i předtím měl zamířeno. Nepřipouštěl si, že jeho rozhodnutí nemuselo být správné. Jako špión nebo tajný policista mohl fungovat jen tehdy, pokud o sobě nepochyboval. Kdyby si pustil myšlenky o nesprávnosti svého rozhodnutí k tělu, určitě by se zbláznil, protože by si musel připustit, že právě dal popravit člověka bez důvodu. Ale ten německý vězeň byl stejně mrtvý (a nebo dávno měl být, protože by nebyl přizván do týmu lékařů, kdyby za sebou neměl historii nacistického výzkumu na lidech) – na jeho životě nesešlo od chvíle, kdy padl do zajetí.

Jako vždy když vešel do své kanceláře, věnoval dlouhý pohled mapě, protože existovala možnost, že v jiném světle ho napadnou spojitosti, jaké předtím ne, a on se přiblíží blíž k rozluštění problému. Po chvíli se usadil za stůl, ubalil si cigaretu a až teprve s ní v ústech otevřel první složku. Podle protokolu na úvodní listině byl seznam lékařů, kteří se na výzkumu podíleli.

Prolétl ho pohledem. A hned ho zaujalo asi třetí jméno: Stöhr Friedrich.

Aby jako špión měl ten nejlepší přístup k informacím, zůstával ve štábu, frontu do určitého bodu vůbec neznal. Ještě předtím, než Německo nasadilo všechny bojeschopné (a v té době už to znamenalo i děti a starce) muže, setrvával v Berlíně. Jednou ho zastihlo bombardování zrovna ve chvíli, kdy se vracel od spojky.

Tehdy to mohly být ty poslední informace, co předal, protože bomba rozmetala dům, kolem něhož projížděl a sutiny zasáhly jeho i auto. Ze samotného incidentu si moc nepamatoval, rozezněly se sirény a dříve, než stihl zastavit – nechtěl, protože považoval za důležité, aby se nezjistilo, že jezdil někde, kde neměl - a schovat se v nějakém z úkrytů, už ho výbuch ohlušil a následná nehoda připravila o vědomí.

Probudil se za čtyři dny v nemocnici. A podle sestřiček vděčil za svůj život doktorovi, který naštěstí byl poblíž a stabilizoval ho na místě, protože by čekání na převoz do nemocnice jinak nepřežil.

Šokalskij ho nikdy neviděl, protože Stöhr pracoval na psychiatrickém oddělení. A ve válce – ve svém špiónském životě – si našel jen tolik času, aby mu poslal strohý děkovný dopis. Člověku, co mu zachránil život...

Vydechl kouř a típl cigaretu do popelníku. Myslel si, že už výstřely ze dvora za ty roky přestal vnímat, ale ten jeden osamělý byl hlasitější než celá salva.

I pokud by si ho jen jeho mysl vsugerovala nebo pod ním zemřel někdo jiný než doktor Stöhr, stejně nemohl nic dělat. Vydal rozkaz, který se nedal zvrátit. Kdyby se o to pokusil, pouze by pocítil bezmocnost a vinu.

Tak se jen zadíval před sebe a snažil se, aby nepustil žádnou myšlenku do své hlavy.

Trvalo to několik minut, než si ubalil další cigaretu, zapálil si ji a jako kdyby se nic nestalo, přetočil úvodní listinu ve složce a začal se věnovat jejímu obsahu.

Gromov sledoval Kljujeva, jak se připravuje na cestu k nejbližší poštovní stanici, kterou objevili na mapě. Znamenalo to jít pět kilometrů na západ, poté pokračovat podél železnice na sever. Znovu to bylo několik hodin cesty, ale Rusalka se rozhodla, že tentokrát půjde sama. Našla pro to několik logických důvodů, nakonec si to ovšem vynutila jen proto, jak pevně za tím stála. A černovlasý nemohl příliš oponovat, protože si sám sebou nebyl jistý – netušil, zda by jí na cestě byl nápomocný, nebo jestli by se znovu místo toho nepřestal ovládat.

Kromě všech scénářů, co by se Kljujevovi mohlo po cestě stát, mladšího děsila myšlenka, že by mu takto Rusalka utekla. Přece jen se nemusela vracet, a pokud by tak neučinila, asi by ji již nikdy nenašel.

Nechtěl o tom začínat, aby náhodou tak staršímu ten nápad nevnukl. Ale tížilo ho to. S těmi všemi slovy, co si vyměnili, a bez jediného důvodu, co by jej napadal, proč by s ním chtěl Kljujev zůstat, věřil, že útěk je velmi pravděpodobnou možností.

Třeba existoval způsob, jak by se Kljujev mohl dostat do Moskvy bez něj. Pokud měl kam utéct, tak se o to rozhodně mohl pokusit. Přece jen nebyl nakažený... a kdyby zalhal, že byl odvlečen, tak by si s pomocí manžela své sestry mohl očistit štít.

„Není to tak, že bych ti vyčítal, jak se kvůli tobě můj život změnil a co všechno se stalo,“ vyslovil Gromov potichu a opatrně.

Kljujev přivřel oči a zakroutil hlavou. „Teď není vhodná chví-“

„Chci, abys to slyšel, než půjdeš,“ přerušil ho mladší a udělal k němu krok, aby zastavil ruce, kterými si vázal šálu kolem obličeje. Shlédl do jeho očí a začal v nich hledat zradu, kterou proti němu rudovlasý možná plánoval. Přestože tvrdil, že má, co sdělit, mlčel. Jeho lidská část nechtěla věřit tomu, že tak krásná bytost, jakou Kljujev byl, by ho mohla chtít podvést. Co ho znal, věděl, že za jeho krásou, je jakási čestnost a oddanost, kterou by u jiných jen těžko hledal. A tak pomalu začínal věřit, že takto zle jeho pohnutky soudil kvůli cizí entitě, co na Kljujeva neustále jen házela špínu. Ztratil se v myšlenkách a nakonec nechtěl nic jiného, než ho na rozloučení políbit s prosbou, aby se mu vrátil – aby mu pomohl zachovat si lidskost.

Rudovlasý unaveně a s rozhořčeností vydechl: „Tak mluv.“

„Původně jsem byl rád, že se měním, protože to bralo části mé osobnosti, na které jsem nebyl nikdy hrdý,“ zašeptal naléhavě, „nikdy předtím... jako kdybych neuměl milovat. Možná je to tím, jak málo cítím všechno ostatní, ale to, co teď cítím k tobě... jako kdybych vůbec neexistoval nebýt toho, co cítím k tobě.“

Opatrně prsty přejel po Rusalčině tváři a zůstal palcem na jejích rtech. Mohl na kůži cítit, jak hluboce a horce dýchá. Vzrušovalo ho to, krev v jeho žilách začínala vřít a on měl pocit, že vybouchne, pokud cokoliv s tím neudělá. Ale zároveň se nemohl přestat dívat do jejích očí, které ho vyzývaly, aby se vyznal z každého svého citu a přesvědčil je, že mu můžou věřit.

Nakonec to byl Kljujev, kdo přerušil jejich blízkost. Přivřel bolestně oči, sklonil hlavu a ustoupil o krok dozadu. Gromov popisoval lásku, jakou vždy Rusalka chtěla, ale v takové situaci nakonec působila jen jako něco nezdravého a pokrouceného. Přišla o další iluzi, o další dětský sen.

Stáhla si šálu z krku a nechala ji spadnout na podlahu v kabině samochodu, poté prsty zamířila k zapínání své pracovní kombinézy, aby se jí mohla zbavit. Cítila v očích slzy, když se pomalu zbavovala všech vrstev svého oblečení. Postupně se objevovalo stále více její kůže zohyzděné utrpěním, přesto napnuté na éterickém chlapeckém těle.

„Proč?“ zašeptal Gromov, když se konečně vzpamatoval a našel slova.

Kljujev k němu vzhlédl s očima lesknoucíma se slzami a vystoupil z hromádky oblečení, kterou na zemi nechal. „Protože beze mě už z tebe nic nezbývá,“ zašeptal a vrátil se do jeho blízkosti. V samochodu nebylo tolik teplo, aby se nahý jemně nechvěl. Ignoroval to, když objal druhého kolem krku pažemi a natáhl se, aby ho mohl políbit na zarostlou tvář.

Černovlasý ho vzal za boky a přitáhl si ho k sobě. Skutečně byl hmatatelnější než přízrak, přesto v náručí působil delikátně. Nemohl si ho k sobě přitáhnout tak pevně, jak potřeboval, aby cítil jeho existenci a čerpal z ní sílu; protože takovou naléhavostí by mu jedině ublížil. Tak jen několikrát přejel dlaněmi po rysech jeho vyhublé postavy, než přivoněl k jeho vlasům a přesunul se před něj na kolena.

Opřel si hlavu o jeho podbřišek a zavřel oči. „Děkuju,“ zašeptal do té jemné kůže. Vracel se zpátky v myšlenkách k víře své babičky. Třebaže ten výjev by jí připadal groteskní, měl v sobě vše – nevinnou bytost, která snímala hříchy a přinášela blažený klid duši.

Kljujev trochu nemotorně vjel prsty do jeho vlasů a zůstal mu něžně masírovat skalp. Divil se, že se nestalo cokoliv jiného. Nedošlo k žádnému vynucování čehokoliv sexuálního, ani k napadení – s obojím počítal, když se svlékal a viděl lesk v očích druhého. Možná sám chtěl, aby se to konečně stalo.

Nesnesl pomyšlení na další dny této noční můry.

A místo jejího konce pro sebe, nabídl utěšující náruč, která z jeho strany nemohla být falešnější. Nechtěl a nedokázal si zamilovat ten zbídačený zbytek po člověku, kterým Gromov byl. Chtěl se toho břemene zbavit a začít znovu.