[FranXX] Královna ve stroji

Původně jsem dnes chtěla vydat další kapitolu Těžkopádných, ale podle počtu zobrazení předešlé kapitoly na ni skoro nikdo nečeká... a věřím, že ti co čekají, tak jsou dost věrní, že i několik dalších dní počkají (nějak nemám náladu ji upravovat do finální podoby, proto už mi týden leží "na stole".) Tak raději vydávám něco, na co nečeká absolutně nikdo. xD Reálně jen Nex, která mne uhání už třetím dnem, takže od doby, co jsem to začala psát, abych jí to dala přečíst.

Fandom: Darling in the FranXX

Postavy: originální? 

Když mi původně Nex říkala, že se dívá na puberťáky, kteří řídí stroje na "šukací" pohon, tak jsem si představila nějaký hentai... a šla jsem se zvědavě podívat, jak to vypadá. Jenže to není hentai a (jsem u jedenáctého dílu) začíná to být vlastně hodně filozofické. 

Když jsem začínala psát tuhle povídku, měla jsem v hlavě pwp, ale nakonec je to nejenže úplná vanilka, ale stal se z toho jinotaj, a to hned v několika aspektech. Možná jste si všimli, že mám docela kritický pohled na celé "provedení" LGBT komunity, ovšem upřímně jsem se přistihla, že tohle - pokud je to správně pochopeno - nakonec je povídka, která vyjadřuje podporu a hledá pochopení mého problému, takže se hodí do duhového měsíce.

Přeji příjemnou četbu.

Královna ve stroji

Byl to téměř měsíc a 024 se stále budil z nočních můr, v kterých se dokola opakovaly poslední chvíle před havárií. Nebyla to (jen) jeho chyba, že stroj neuřídil, ale přesto mu stékal studený pot po těle a cítil hořkost zklamání na rtech, kdykoliv se probudil. Nikdo mu to nevyčítal, vnímal jistou podporu (bohužel i lítost), přesto se nebyl schopen před ostatní z bojové jednotky postavit. Takže pokud ho netrápily noční můry z okamžiku, ve kterém jeho celý život šel do pekel, tak ho ve snech honily jejich soudící pohledy. Aby se probouzel s pocitem, že neexistuje žádný způsob, jak by se situace mohla zlepšit.

Už nemohl řídit stroj, už nikdy nemohl být plnohodnotným členem jednotky. A pokud ho tam zatím nechávali, tak to muselo brzo skončit. A co pak? Jaké peklo ho čeká?

Posadil se a svlékl si úplně propocenou košili od pyžama. Odkryla se tak řada podlitin, které měl rozmístěné po celém torzu, některé už ztrácely barvu, jiné stále prozrazovaly, že má problémy s pohybem. Myslel si, že chlad bude lepší než horečnaté sny, ale přinášel nakonec stejné nepohodlí.

Opatrně vstal z postele a skousl si ret, protože to nejtěžší zranění se stále nestihlo zahojit. Nemohl pořádně chodit. A pokud by ho to snad přestalo bolet, tak každý věděl, co se mu stalo, a to bylo ponižující. Kdyby si zrovna tohle mohl uchránit jako tajemství, ale ne, on to musel vědět úplně každý!

„Nemůžeš spát?“ ozval se jeho spolubydlící, asi ho vzbudil pohyb a bolestivý sykot, který nedokázal tmavovlasý potlačit. Pokračoval až ke skříni, aby z ní vylovil čisté tričko, než se na něj otočil. Zakroutil hlavou a natáhl si oblečení na sebe. „Všiml jsem si, že jsi přestal brát prášky proti bolesti...“ Druhý rozsvítil světlo a podal si z nočního stolku brýle, aby na něj lépe viděl.

„Nechci je brát,“ řekl 024 a posadil se ztěžka na postel. Měl potřebu si nadzvednout lem kalhot, aby se podíval, jestli je vše v pořádku a jeho zranění nezačalo hnisat, což by vysvětlilo horkost i bolest, jakou cítil. Ale před svým světlovlasým spolubydlícím nechtěl. „Promiň, že jsem tě vzbudil.“

„Mají v sobě i látky proti zánětu,“ upozornil ho druhý, než se podíval na hodiny. „Jsi nervózní z toho nového...“

„Povolali ho, aby řídil místo mě,“ přerušil ho tmavovlasý, „samozřejmě, že mě to sere. Protože po všech bitvách, v kterých jsme spolu byli, jsem teď co? Rozhodně ne řidič. Pokud nejsem schopen řídit, nemám tu co dělat, Ikuso.“

103 si ho chvíli prohlížel. „Přece tě nemůžou prostě vyhodit! A nehledě na...“ pohled mu sklouzl na kalhoty druhého, „zranění, jsi muž více než my všichni dohromady. Jsi nejlepší řidič.“

Tmavovlasý si odfrkl. „Ale to nic neznamená,“ řekl a položil se znovu do přikrývek, přestože i povlečení se mu podařilo propotit. Začal si přerovnávat polštář a peřinu, aby se mohl znovu uložit ke spánku, přičemž se snažil na sobě nedat znát, jak moc ho pohyb namáhá. „Ten nový si prostě vezme mou partnerku a bude řídit náš stroj.“

„Jojo říkal, že Chichi stále není schopná se vrátit do stroje. Navíc by ji mělo čekat kárné řízení za to, co ti udělala.“

024 se o tom nechtěl bavit. Myslel si, že jsou s 011 dobrý tým, bral ji téměř za rodinu. Ale potom její falešná a slabá nátura způsobila, že jejich stroj havaroval a nejhorší zranění si z toho odnesl on. Pokud měla trauma, tak si ho zasloužila. Rozhodně žádné kárné řízení a nový partner nebyly dostatečný trest za to, co mu v životě vzala, ale co mohl dělat? Nic. Proto se tomu tématu chtěl vyhnout. „Jaké myslíš, že bych teď měl používat zájmeno? Měl bych si říkat to?“ cítil pachuť vlastního cynismu v puse, když se tomu uchechtl.

Světlovlasý odložil brýle znovu na stolek. „Měli bychom jít spát, jinak si to zítra budeme vyčítat.“

024 si uvědomil, že druhý zakročil právě ve chvíli, kdy se chtěl začít litovat a probírat se ve všech svých temných myšlenkách, jaké se v něm střádaly celý měsíc. Byl mu jistým způsobem vděčný, že ho k tomu nepustil; ale zároveň ho to naštvalo. „Dobrou noc.“

„Dobrou, Nishi.“

Do zasedací místnosti vešel společně s 103. Dokud byli osamotě šlo to, dalo se předstírat – a nebo spíše přesvědčit sám sebe –, že je všechno v pořádku. Ale v momentě, kdy se na něj upřely pohledy všech ostatních z jeho bojové jednotky, si přestal být jistý, že je dost silný, aby tam dokázal vydržet po celou dobu schůze. Jak by mohl tam stát, když mu budou před všemi oznamovat, že ho vyloučili a že jeho místo zaujme nový řidič? Jak? Ale zároveň věděl, že opravdu není jiná možnost, než si vyslechnout rozhodnutí o jeho osudu a bez řečí odejít.

Postavil se na okraj hloučku dvojic řidičů a opřel se o stůl za sebou. Nejraději by se posadil, ale před všemi nechtěl. Prolétl pohledem spíše jejich boty než obličeje, aby zjistil, že skutečně 011 tam chybí.

Nechápal to. Vždyť hlavně ona by se měla seznámit se svým novým partnerem.

„Není tu,“ zašeptal k němu 103, nejspíše si všiml toho samého.

„Třeba rovnou přijde s tím novým. Třeba je nechali zjistit kompatibilitu předem.“

Ještě několik okamžiků to trvalo, než do místnosti vešli i přímí nadřízení, kteří měli jejich jednotku na starost. Zvědavost v té chvíli byla nejspíše větší než stud, protože tmavovlasý se podíval, koho vedou, a několik okamžiků na něm zůstal pohledem.

Přestože jeho jednotka rozhodně nepatřila k nějakým vzhledově normalizovaným a umírněným, kde by všichni měli stejný krátký sestřih, pro jehož délku ani nebylo poznat, jakou barvu jejich vlasy mají, ani dívky se nemalovaly a všechny jejich stroje měly stejně uniformovaný vzhled jako jejich kombinézy. Tak nový řidič ho rozhodně svým vzhledem upoutal.

Měl světlé až téměř platinové vlasy sestřižené po bradu, což částečně zjemňovalo jeho mužské rysy. Stejně jako 043 svůj asijský původ částečně skrýval – nebo právě podtrhoval – tím, že se při zvýrazňování očí nedržel striktně jejich linií. I zbytek obličeje měl vykonturovaný, aby tak popřel trochu širší nos a ještě více upravil své rysy. Veškerý jeho vzhled v černé řidičské kombinéze završovaly kontrastní rudé rty.

024 opravdu chtěl toho nového řidiče nenávidět, ale i kdyby si neuvědomoval, že to, co se stalo, přece není jeho vina a že sám o své vůli mu místo na světě nebral, tak by nemohl ani tak. Cosi na něm bylo. Když se díval, do jeho tváře, cítil, jako kdyby se už předtím potkali, i když si byl jistý, že tomu tak nikdy nebylo.

„Měl sis ty prášky vzít,“ pošeptal mu 103.

Jenže tentokrát tmavovlasému nebylo tělesně přímo špatně – a už vůbec ne od zranění –, jen se cítil zvláštně a nebyl schopen rozhodnout, zda se mu to líbí nebo ne. Jako kdyby jeho tělo odpovídalo na přítomnost nového řidiče, ale kdekoliv ve výuce se s ničím takovým nesetkal. Neměl, pro něco takového důkaz, proto na to ve svém pozorování nemohl brát zřetel... a nejspíše by se měl přiklonit k názoru, že jeho mdloby jsou způsobeny zraněním z havárie.

„Jednotko,“ oslovil je nadřízený a všichni se postavili bez rozmyšlení do pozoru, přestože ještě okamžik předtím si o něčem šeptali. „Představuji vám nového řidiče, 080. Zaujme místo 024.“

Tak je to tady. Teď musí odejít, teď jeho život skončil.

Tmavovlasý se díval před sebe na nadřízeného, aby mu dal najevo, že ho slyšel a přijímá to. Ale aby byl schopný se otočit a zjistit, jak na to reaguje zbytek jednotky, k tomu sílu nenašel. Přece jen cokoliv by mohlo být v jejich očích – zadostiučinění, lítost, lhostejnost – by od řidičů a řidiček, kterým velel, nesnesl.

„024 bude z toho důvodu přeřazen mezi řidičky a zaujme místo partnera 080. Velení mu ovšem nadále zůstává.“

Tmavovlasý si nebyl jistý, zda slyšel dobře. Co to mělo znamenat? Přeřazen mezi řidičky. Co to kurva mělo znamenat?! To opravdu z něj muže dělala jen jediná část jeho těla, a když o ni při havárii přišel, zavedli ho do spisů jako ženu?

Ne, samozřejmě nic neměl proti typům jako byl 043. Dokonce ještě jako kadet by rád jezdil s ním, protože mu byl vzhledem i povahou sympatický, ale nedošlo mezi nimi ke shodě, a pokud by vůbec společně mohli řídit stroj, bylo by to těžkopádné a neúčinné. Proto skončil s 011, o které si myslel, že tam shoda je a že si opravdu dobře rozumí, ale nakonec jim něco chybělo, aby společně dosáhli plného potenciálu. A postupné vzdalování a mylné představy o tom druhém vedli k havárii, která ho stála jeho mužství.

Rozhodně se jako řidička necítil. Rozhodně se ani tak nechoval.

Nikdy předtím mu to nepřišlo, ale opravdu v celém postavení řidičky bylo něco ponižujícího, co pro něj rozhodně nemohlo být přirozené.

„Cože?“ dostal ze sebe tiše a tentokrát se už rozhlédl, zda skutečně všichni slyšeli to co on. Možná mu v té chvíli začalo být jedno, jestli všichni uslyší o jeho vyloučení, protože to, co mohli opravdu slyšet, bylo mnohem více ponižující, přímo poukazující na jeho neúplný rozkrok.

„Jak bylo řečeno, 024,“ odpověděl mu klidně nadřízený, „080 je tvůj partner.“

Tentokrát to vzbudilo pozornost nového řidiče, protože konečně věděl, ke komu z nastoupených byl přiřazen. Prohlédl si tmavovlasého se zájmem a jako kdyby od něj něco očekával. Zavrtěl se, ale zůstal stát na místě. Nejspíše nechtěl být ten, kdo udělá první krok, a místo toho si chtěl udržet jakousi důležitost.

„Všechno je jasné?“

024 jen kývl.

„Rozchod.“

Tmavovlasý se otočil na svého spolubydlícího, jako kdyby si od něj žádal vysvětlení, co se právě stalo. Kdyby bral prášky, mohl si myslet, že je to celé jejich výplod, ale on byl úplně čistý. Ani horečce tuhle noční můru nemohl přiřknout. „Víš, co tohle je?“ zeptal se, přičemž se stále snažil srovnat s celou situací a jak jinak to šlo, než pomocí vtipu, jehož různé variace vytvářeli, co se znají: „'Chtěl bych zůstat v týmu.' 'Dobře, zůstaneš. Ale budeš řidička.' 'Nééé!'“

Oba se zasmáli, i když tmavovlasému to vůbec nepomohlo.

„'Chtěl bych být povýšen.' 'Dobře, povýšíme tě na 022. Ale budeš muset být řidička.' 'Nééé!' Když ses ptal na zájmeno, můžeme být ta Shishi.“ 103 někdy zaťal do živého a neuvědomil si to, ale jeho spolubydlící mu to neměl za zlé, byli přece dobří přátelé. A on sám byl nejspíše skutečně příliš cynik, aby se tomu nezasmál.

„Měl bys za ním asi jít,“ připomenul mu 103. „Asi ho máš teď na starost.“

Tmavovlasý se podíval na svého nového partnera. Přestože nadřízený už odešel, pořád stál na tom samém místě, kde předtím, a pozoroval je. 024 si byl jistý, že je nemohl slyšet, protože byli dost daleko od něj a šeptali. Ale stejně z nějakého důvodu nechtěl být ten první, kdo se bude seznamovat. Stál tam, na celém jeho postoji a výrazu bylo poznat, že se snaží upoutat pozornost, ale nehodlá za tmavovlasým přijít sám od sebe.

Dříve, než 024 stačil cokoliv udělat, jeho spolubydlící ho popostrčil směrem k novému řidiči, a v takový okamžik už se nešlo tvářit, že za ním nezamýšlel jít.

Jak se měl zachovat? Měl se tvářit, že se nic neděje, že celá situace je v pořádku a on bez problémů přijal rozkaz? Stále se neměl k tomu, aby se přinutil svému novému partnerovi vyčítat, kde skončil, protože on za to nemohl. To ovšem neznamenalo, že se dokázal tvářit, jako kdyby bylo všechno v pořádku, když nebylo a existovala možnost, že druhý ví o jeho zranění. Tmavovlasý si byl jistý, že tím pádem mezi nimi nemůže nikdy vzniknout skutečné přátelství, protože od první chvíle je před ním ponížen, protože není úplný, protože je nedostatečný.

„Říkají mi tady Nishi.“

Jeho partner se na něj usmál. Celá tvář se mu díky tomu proměnila, přestože měl své rysy překreslené líčidly. Objevily se rozkošné baculaté tvářičky a možná trochu hlodavčí zuby. Už nevypadal tolik nadpřirozeně hezký, byl mnohem lidštější a sympatičtější. Někdo, s kým by 024 rozhodně chtěl navázat dobrý vztah, kdyby situace nebyla tak tristní a lichá. „Určitě najdeme souhru, Nishi.“

Tohle nebylo něco, na co by 024 chtěl myslet, proto se raději vrátil k původnímu tématu: „A ty máš nějaké jméno?“

Druhý si ho prohlédl, jako kdyby úplně nerozuměl, než zakroutil hlavou a jeho úsměv trochu ochabl. „Slyšel jsem, že ve vaší jednotce máte, ale my jsme s nimi nikdy nezačali.“

024 se přistihl, že by udělal cokoliv, aby mu úsměv na tvář vrátil. Ne, že by ji bez něj shledával méně hezkou, ale chyběla jí živá jiskra výrazu. 080 měl skutečně zajímavou a poutavou mimiku. „Můžu ti říkat... -ryu... Aryu?“

Světlovlasý kývl. Podíval se na něj znovu s tím výrazem, který něco očekával, ale když se ničeho nedočkal, oznámil: „Měl bych se jít ubytovat.“

„Boha! Aryu je tak... působí na mě tak...“ 024 se rozhodně nestávalo často, že by nedokázal najít správná slova. Byla to přece jeho povinnost vydávat rozkazy celé jednotce a to by nemohl, kdyby neuměl zformulovat své myšlenky do vět i třeba v krizových situacích. Ale teď mu rozhodně slovní zásoba chyběla.

„Nesnášíš ho, protože kvůli němu...“

„Ne, tak to nemyslím,“ tmavovlasý se zamračil, až mu mezi obočím se objevila vráska. „Nesnáším tohle,“ ukázal na kombinézu řidičky, „jak se vůbec do něčeho takového mám narvat?“ Posadil se a vzal ten kus bílé látky, aby si ho prohlédl. „Kam mám dát stehna, ramena a svaly? A ty boty...? Na nich nikam neujdu.“

„Teoreticky se od tebe nechce, aby si chodil,“ připomenul mu jeho spolubydlící. „Celou dobu si na kolenou a loktech. Podpatky ti nemusí vadit.“

Příliš živá představa toho, co ho čeká, mu vzala veškerou chuť, aby hledal slova k popsání 080. I kdyby – jak říkal – našli souhru, tmavovlasý se nemohl smířit s tím, co se bude dít s jeho tělem. Děsilo ho to, reálně nevěděl, co od toho má čekat, protože jen zaslechl nějaké zvěsti o tom, že pro muže, kteří jsou v pozici řidičky, je to mnohem náročnější. A sám věděl, jaký to mělo efekt na 011; nejméně při prvním kontaktu vždy vykazovala známky nepohodlí.

Proč se o druhou stranu nikdy nezajímal více? Proč se někdy nezeptal 043?

„Myslíš, že to bolí?“ jako kdyby mu znovu světlovlasý četl myšlenky, a vyslovil přesně to, o čem druhý nechtěl mluvit.

024 pustil kombinézu a podíval se na svého spolubydlícího. „Nevím,“ řekl jen a vstal. Stále ještě ho bolelo celé tělo a vlastně si nedokázal představit, že by v takovém stavu měl snést ještě více bolesti. O tom, jak na tom reálně byl psychicky, raději taky nepřemýšlel. Neměl jinou možnost, protože chtěl být členem jednotky, přesto cítil, že to celé je špatně. Když srovnal své výsledky jako kadet, celý průběh jeho fungování v jednotce doposud, nerozuměl tomu, jak se mohlo najednou všechno tak změnit. Čím si zasloužil, že se od něj odklonila štěstěna a osud si ho začal dobírat? Protože tohle celé byl jeden velký špatný vtip, kterým vyšší prozřetelnost trestala cynika!

Musel dělat, co dostal rozkazem, ale pokud by se sebe zeptal, zda na to má, odpověděl by si, že ne. A tak se neptal, protože chápal, že žádnou další možnost nemá. Nedokázal si představit, že takhle bude dál žít... a někde hluboko byl rozhodnutý umřít, nicméně celý proces jeho výchovy ho stavěl proti tomu, aby to skutečně udělal, dokud má nějaké povinnosti vůči své jednotce a Otci.

„No, a co jsi chtěl říct o Aryu?“ vrátil se k začátku jejich rozhovoru světlovlasý.

024 si svého partnera vybavil. „Nepřijde mi špatný,“ zjednodušil nakonec všechny své myšlenky. „Je trochu typ jak Jojo, není? S tím, že se maluje, a na první pohled působí, že má mnohem nižší číslo.“

Světlovlasý se tomu zasmál. „Právě Jojo mi říkal, že se mu vůbec nelíbí, protože mu přijde falešný. Že se stylizuje do něčeho jen proto, aby si získal pozornost; ne protože sám chce a protože je to pro něj přirozené.“

„A Jojo si snad pozornosti neužívá a je úplně přirozený,“ reagoval sarkasticky a zakroutil nad 043 hlavou.

Tmavovlasý se zarazil, když si uvědomil, že vlastně neví, ke kterému stolu si má sednout u snídaně. Teď, když byl přeřazen k řidičkám, měl sedět u nich, což znamenalo, že se musí vzdát svého původního místa a všem znovu připomenout, že přišel o své mužství. Ohlédl se na spolubydlícího, jako kdyby žádal o radu, ale nakonec se s nijakým výrazem vydal za 043. Teoreticky by se ho mohl při snídani poptat na vše, co o pozici řidičky nevěděl. Ovšem připadalo mu to jako něco, o čem by raději mluvil v soukromí. Rozhodně ne v přítomnosti všech při snídani.

043 měl plný talíř doslova všeho možného a spokojeně se tím ládoval, přestože nad některými kombinacemi zůstával rozum stát. Jistým způsobem to působilo vulgárně a proti všem pravidlům, ale 024 to nevadilo. Skutečně ještě jako kadet ho chtěl mít za řidičku a schvaloval mu jak výraznou růžovou barvu vlasů, tak i jeho make-up, u kterého se jen divil, že se mu tím vším jídlem všechna třpytivá rudá rtěnka nerozmazala.

„Můžu?“ zeptal se raději, než si sedl a vybral si na snídani něco přece jen zdravějšího, než viděl u své kolegyně. Potlačil zasyknutí, jak změna polohy zatahala za jeho stehy. Možná by mohl přece jen zajít za doktorem, že se ještě necítí, aby znovu řídil?

„Hele, a jak teď chodíš na záchod?“ Bylo to opravdu to první, co mu 043 řekl, když se viděli? Myslel to zle, nebo ho jen přemohla zvědavost? Vždycky se rád bavil o podobných věcech, probíral zranění a jiná těžko stravitelná témata. Dokonce jednou přiznal, že by někdy chtěl ochutnat lidské maso, a od té doby se o něm mezi ostatními šeptalo, že možná v sobě má nějaké procento krve démona. Tmavovlasý by s jakýmkoliv podobným rozhovorem reálně neměl problém – však oni s 103 nebyli o moc lepší –, ale že se to týkalo přímo jeho zranění, cítil se ponížený a nejraději by odešel.

Co by tím ovšem získal? Pravda byla taková, že přišel o své mužství a pro jeho novou pozici prostě už nemohl předstírat, že je někým jiným. I když to, kým byl, mu nijak nesedělo.

Nevěděl, co odpovědět, a 043 mezitím znovu začal jíst. Mohl tu otázku skutečně nechat být a neodpovědět na ni? Přece jen ta odmlka už byla dlouhá.

Do jídelny přišel 080. Tentokrát už nepůsobil tolik upravený, jako když byl představován. Možná měl 043 pravdu, že si jen na něco hrál. Měl na sobě uniformu a nebyl namalovaný. Tentokrát šlo poznat, že si barví vlasy (a obočí), protože žádné linky nepopíraly jeho asijský původ. A stejně tak tomu odpovídala přirozená barva jeho kůže a růžový nádech rtů. Vypadal mladší, i když stejně jako 043 byl podle všeho o několik let starší než 024 a 103.

Také byl trochu nerozhodný, kam si sednou. A téměř první věc, co udělal, když přišel, bylo, že na svého tmavovlasého partnera zamával. Nejspíše to nebylo lehké ani pro něj, že byl přeřazen z jedné jednotky do druhé.

„Taková tvářička... co ten může umět?“ pošeptal 024 růžovovlasý. Skutečně ho z nějakého důvodu neměl rád a to s ním sdílel pokoj, protože 011 byla jeho spolubydlící a naštěstí jim nadřízení nedělali nové pořádky v pokojích. Tmavovlasý si nedokázal představit, že byl měl bydlet například s nějakou dívkou; to by ho ponížilo ještě víc, i když měl dojem, že to ani nejde, jak nízko se cítil.

„Měli bychom dneska vyzkoušet Paeonii,“ odpověděl mu tmavovlasý, protože tentokrát už musel, aby si 043 nemyslel, že ho ignoruje.

Ten se široce usmál. „Tak si to užij.“ Když si všiml, že to mohlo působit jako nějaký druh výsměchu, ještě dodal: „Ikusa mi říkal, že máš strach, ale já to mám fakt rád. Proto máme tolik hodin naježděných, co jiného tady taky dělat?“ Jako kdyby 103 zrovna tohle musel posílat dál.

„A něco bys mi poradil?“ odhodlal se nakonec zeptat 024.

„Udělej si pohodlí – to je vždy dobrý začátek,“ odpověděl mu, přičemž si začal olizovat všechny prsty, „najez se pořádně a ukaž...“ otočil si ho k sobě zády, aby měl lepší přístup k jeho vlasům, „zapletu ti vlasy, aby ti nezavazely.“

024 tak neměl jinou možnost, než aby se díval na stůl řidičů. K svému spolubydlícímu vyslal úšklebek, jak si připadal divně, když mu někdo zaplétal vlasy – vlastně ho u toho dost škudlil – a nového partnera si jen prohlédl, jak se příliš do jídla nemá a s nikým se nebaví.

Tmavovlasý měl trochu zpoždění, protože mu převlékání do kombinézy zabralo déle – a svlékat se do spodního prádla před ostatními řidičkami ho stálo hodně sebeovládání, protože si mohly všimnout, jak jeho stále ještě částečně zavázaný rozkrok, byl plochý –, a pak ještě hledal odvahu vůbec vyjít ze šatny. Uniforma zakrývala dost, ale kombinéza ukazovala všechny jeho nedostatky. A tak se měl postavit nejen před svou jednotku, ale i před nového partnera?

080 určitě nebyl rád, kdo na něj zbyl, a ve veškerém kontaktu mezi nimi se choval přátelsky, protože se to od něj čekalo, protože plnil rozkazy. A to z nějakého důvodu tmavovlasého bolelo. Samozřejmě, že bez rozkazu by mu nikdy nedělal řidičku, ale vzájemné pozice jim nadiktovali zvenčí, což možná bylo nespravedlivé, že neměli možnost si vybrat, ale smířit se s tím museli. Ovšem vztah mezi nimi a zda budou přátelé – to přece nikdo nemohl předepsat! Tady souhlasil 043, pokud všechna ta gesta zájmu ze strany jeho partnera byla jen hraná, 024 ta faleš bolela. I když byl připravený se s ní smířit, protože co mohl dělat jiného? Celý svět mu dával najevo, že není hoden.

A vlastně proč by někdo měl mít nějaký kladný vztah k někomu, kdo nebyl plnohodnotným mužem? Nechtěl urážlivě smýšlet o ženách nebo řidičkách, ale prostě se nemohl sžít s tím, že k nim byl přiřazen.

080 stál u hangáru a kouřil. Nebylo to úplně zakázané, ale také se to nedoporučovalo. Existovali studie, že to může ovlivnit schopnost řízení. Přesto v příbězích o těch nejlepších řidičích vždy vystupovala cigareta a tím pádem pádem to mělo nějaký estetický nádech hrdinství.

Tmavovlasý by nejraději zůstal stát opodál a jen ho pozoroval. 080 měl znovu na sobě celou parádu svého make-upu a v černé kombinéze s cigaretou mezi prsty pak vypadal nedosažitelný. Přestože reálně neměl nižší číslo než 024, tak působil jako mnohem lepší řidič. Šla z něj jakási dominance a úspěch. Zatímco tmavovlasý jakožto velitel celé jednotky byl stále ještě ztrhaný ze zranění a celý deprimovaný a nejistý kvůli situaci, do které se dostal. Dokonce měl pocit, že pro nedostatek pohybu nebo prášky mu otekl obličej, a kdokoliv měl jakýkoliv cit pro krásu by se na něj štítil podívat. Nepomáhalo tomu ani, že měl úplně všechny vlasy z obličeje.

„Půjdu se nachystat,“ oznámil staršímu, aniž by se na něj podíval a doufal, že ani druhý mu příliš pozornosti nevěnoval. Hlavně, aby si ho příliš neprohlížel v kombinéze!

„Počkej,“ zastavil ho 080 a přešel za ním. K navrácení mužnosti tmavovlasému nepomohlo, že ačkoliv byl 080 asiat a na první pohled se nezdál, přece jen byl o něco vyšší. „Byl jsi... původně řidič? A tohle je tvá první jízda... dole?“

Tmavovlasý pouze kývl, ale stále nebyl schopný mu pohlédnout do očí. Nebyl hoden, protože nebyl muž...

Druhý odhodil cigaretu a zašlápl ji, než překonal vzdálenost mezi nimi a objal ho. 024 nebyl na tělesnou blízkost kohokoliv zvyklý a tohle ho rozhodně překvapilo. „Najdeme souhru, Nishi,“ zašeptal s vřelostí jeho úsměvu, než se odtáhl.

024 chtěl vědět, zda by se tak zachoval ke každému, nebo skutečně se mezi nimi rodilo přátelství.

Protože mu na to zapomněl cokoliv říct, odešel mlčky se nachystat, jak plánoval.

Paeonia byla docela velký a robustní stroj, který se v některých okamžicích – nejméně v kombinaci 024/011 – těžko řídil. Z venku byla leskle černá až temně fialová, uvnitř některé komponenty měly až lila nádech. Hlavně tedy polstrovaná koza pro řidičku.

Přestože tmavovlasý zcela běžně seděl s nohama od sebe, najednou pro něj bylo neskutečně ponižující, aby je roztáhl na šířku svého sedadla.

Zhluboka se nadechl, jak se snažil uklidnit. Muselo to tak být, neměl jinou možnost a pro řidičku tahle poloha byla naprosto běžná. Nezáleželo na tom, že se stále cítí jako řidič. Pokud neměl mužství, nemohl jím být a partnera mohl dělat jedině na koze.

Mezitím už se k němu v kabině přidal i 080. Nijak nekomentoval, že příprava v případě tmavovlasého znamenala nerozhodné postávání u sedadla a mučednický výraz. Nechával mu čas. Sám mezitím s jakousi grácií zaujal své místo. Vytáhl odněkud zrcátko, a jako kdyby to byl nějaký druh rituálu, upravil si v něm vlasy a nanesl rtěnku, která se mu umazala kvůli cigaretě. Poté se zpoza zrcátka podíval na svého partnera a skousl si ret s hravým leskem v očích.

Což vyvolalo odezvu ve fantomovém mužství 024 vlastně úplně nepodobnou a zároveň stejnou té, která předcházela řízení s 011.

Kdyby měl čas, tmavovlasý by zůstal svého partnera pouze pozorovat. Pro všechny ty pocity, co v něm pohled na druhého vyvolával, jako kdyby všechno bylo v pořádku,. Cítil se jako řidič, cítil se dokonce více jako řidič než před havárií.

080 se předklonil a natáhl, aby mohl dlaní poklepat na kozu, až se prohnul v zádech jako kočka a na chvíli vyšpulil své hýždě proti vlastnímu sedadlu. Znovu si skousl ret, jak se upřeně díval na svého partnera. „Je čas.“

024 se spíše nechal nalákat a svést, než by skutečně se cítil připravený zaujmout pozici řidičky. Nebyl rád, když se jeho partner stáhl. Nejraději by se ho sám nějak dotkl, ale nebyl si jistý, co si může dovolit. Nikdy předtím neměl potřebu fyzického kontaktu, ale teď mu přišlo, že kdyby se nějaký udál, všechno by dokázal bez problémů snést.

Položil se na kozu hrudí, jak nad ní byl rozkročený a na všech čtyřech, přičemž mu uniklo bolestné syknutí. Necítil se – a nevěděl, zda někdy bude – dostatečně zhojený na takovou pozici. Ale pokud ho doktor uznal a on si proti jeho doporučení nevzal léky na bolest, mohl dávat vinu za své nepohodlí jen sobě.

Přetáhl si kapuci kombinézy přes hlavu a zatnul zuby. Přestože neměl žádný problém se svým partnerem, tohle jednoduše nebylo správné. „Můžeme.“

Ucítil ruce druhého na bocích a vnímal, jak v těsné blízkosti za ním je. Stroje byly poháněny energií dvojice těl, která se díky kombinézám dokázala spojit v jedno. Jedině v případě udržování toho styku byla Paeonia funkční a ovladatelná.

024 se nedokázal uvolnit a kvůli tomu se první okamžiky spojení zdály nesnesitelné. Fyzicky i psychicky se musel držet, aby se nepokusil utéct. Vyrazil mu studený pot na spáncích a on jen s obtížemi zůstával potichu. Jeho celá osobnost chtěla křičet, jak moc to není správné, třebaže tělo si po počátečním šoku zvykalo. Tak místo toho si jen skousl kůži na předloktí a doufal, že brzy bude po všem.

Jak ale takhle mohli řídit Paeoniu? Jako řidič se vždy modlil, aby nikdy nemusel skončit, teď na konec přímo čekal.

Všechny systémy sice najely, jak měly, a stroj se dal do pohybu, ale byl ještě těžkopádnější, než kdykoliv předtím, a oba partnerům braly i ty nejjednodušší úkony příliš síly. 024 vnímal, jak se jeho partner snaží udržet tempo a intenzitu, ale nakonec jejich spojení tak ochablo, že Paeonia klesla úplně bez života a nepohyblivá.

024 se převalil na bok a skrčil se.

Takže nestačilo, že byl ponížený tím, jakou pozici mu nyní bez mužství přidělili, ale ke všemu v ní nedokázal být dobrý. A přestože se jeho partner tolik snažil, Paeoniu spolu řídit nedokázali. Jejich spojení nefungovalo.

Druhý si mezitím upravil kombinézu a setřel pot z čela. Také slezl se svého sedadla a podal si vodu, než přešel ke svému partnerovi. Trochu se sám napil, pak na něj vodu rozpustile – asi aby odlehčil situaci – prskl a s trochou zadostiučinění se usmál. „Všechny ukazatele byly v pořádku. Není chyba v naší kompatibilitě. Zajdeme za technikem, jestli Paeonia nepotřebuje nějak upravit, když se jí změnil řidič.“ Také byl unavený, ale nepůsobil, že by to pro něj byl tak hrozný zážitek jako pro 024.

Tmavovlasý se na něj nepodíval. Opravdu ho chtěl mít za partnera, protože chvíli mu dával pocit, jako kdyby všechno bylo v pořádku a on našel dokonalou shodu; a stejně tak chtěl pokračovat jako velitel téhle bojové jednotky. Ovšem nevěřil, že skutečně by to mohlo mezi nimi někdy správně fungovat. „Dobře.“

080 mu nabídl láhev, kdyby se chtěl napít, a když druhý odmítl, začal mu pomáhat na nohy.

V momentě, kdy se otočil, že šlo vidět do jeho rozkroku, odhalila se tmavě rudá krev prosakující bílou uniformou. Mohlo ho něco ještě více ponížit?

„Nech mě být,“ odstrčil ruce svého partnera 024.

„Ub-“

„Říkám, ať mě necháš být,“ nenechal ho zformulovat svou otázku, „běž pryč!“

080 zaváhal, ale nakonec si posbíral své věci a přece jen se vydal pryč z kabiny. Ohlédl se, ale tmavovlasý jeho starost, lítost nebo posměch prostě ignoroval. Chtěl být sám se svou bolestí a ponížením!

Nevěděl, proč kdykoliv už se zvedá ze dna, znovu jej něco srazí k zemi.

Chci umřít!

103 se posadil vedle svého spolubydlícího na schody. „Vyhýbáš se všem záměrně?“ zeptal se, jako kdyby odpověď nebyla jasná. „Plánuješ...“

„Neplánuju nic,“ přerušil ho tmavovlasý. „Už nemůžu. Myslel jsem si, že budu schopný fungovat. Myslel jsem, že když zatnu zuby, dám do toho snahu, tak to výjde... i když to nebude přesně to, co chci, tak alespoň to bude něco – alespoň splním, co se po mně chce. Ale... nevyšlo to. Nevím proč, prostě nevyšlo.“ Protože mu druhý na to nic neodpověděl, nakonec pokračoval sám od sebe. „A štve mě na tom, že budu muset jít, když nevím kam. A přestože jsem měl tu možnost, Aryu už nebude můj partner.“

011 mu nechyběla. V momentě, kdy pochopil, že nenašli souhru a celou dobu o ní měl mylné představy, tak věděl, že jeho mysl chce návrat někoho, kdo nikdy neexistoval. A díky tomu se mohl jakémukoliv stesku ubránit. Stejně tak by si mohl zoufat, že nebe není trvale růžové.

Ale u 080 měl pocit, jako kdyby našel všechno, co hledal. Možná dokonce našel i víc. Někoho, v jehož existenci ani nedoufal...

A najednou ho měl na dosah ruky. Najednou byla mizivá možnost, že jejich očekávání jsou vzájemná, že – jakkoliv to bylo nepravděpodobné – by mohli najít souhru a řídit společně Paeoniu, jako kdyby opravdu ztělesňovala jejich spojené duše a dva hlavní principy vesmíru.

Chtěl se s 080 znovu spojit, chtěl dojít tak daleko, že ani jeden nebude vědět, kde končí, a kde začíná ten druhý. Chtěl být jedna mysl, jedno tělo a duše, přesně tak, jak původně byli lidé zamýšleni. Chtěl, aby jeho veškerenstvo byl právě 080.

„Nemůžeš tady zůstat sedět a prostě časem pojít.“

024 to samozřejmě věděl. „Nemůžu, ale chtěl bych,“ přiznal mu. Přestože se rozpršelo a nebylo mu fyzicky dobře, zůstával sedět na schodech, a docela se divil, že 103 tam zůstal s ním. Opravdu byl dobrý přítel.

Tmavovlasý vešel do řídícího centra, kam si ho zavolali nadřízení, pravděpodobně, aby mu sdělili, že neuspěl a měl by opustit jednotku. Ovšem rozhodně nepředpokládal, že tam bude i 080 a nebyl na to připravený. Znovu vypadal tak domácky v uniformě a bez výrazného líčení, přestože z něj nevyzařovala ta sebejistota a dominantnost, stále byl velmi hezký a stále se na něj 024 chtěl mít možnost dívat déle, třeba i celý den nebo věčnost.

Nicméně jejich společný poslední zážitek ho tolik přesvědčil o jeho nedostatečnosti, že raději odvrátil zrak a tvářil se, že ho snad ani nevidí. Postavil se několik metrů od něj a čekal, až se v místnosti objeví i jejich nadřízení.

024 opravdu chtěl, aby 080 byl jeho partner. Vlastně se mu předešlou noc podařilo usnout jen díky tomu, že si představoval, jaké by to bylo, kdyby skutečně spolu mohli Paeoniu řídit. Nezajímalo ho ani tolik samotné řízení, ale jen společné trávení času. Nechtěl být sám a kamkoliv ho pošlou, jakmile odejde od jednotky, bude úplně na všechno sám.

Chtěl by být schopen přetrpět pro něj pozici řidičky, ale pokud byla Paeonia neovladatelná, nemohl mu nabídnout vůbec nic. Dříve si myslel, že má nějaké kvality (jako kadet měl předpoklady stát se nejlepším řidičem v jednotce), ale o tu představu postupně přicházel, jak se z jeho dříve zářivé budoucnosti stával život na samém dně neúspěchů. Nakonec neměl vůbec nic, co by dokazovalo jeho cenu. A sám o sobě, i kdyby se nebral v úvahu jeho život, tak neměl už vůbec žádné kvality; byl jen ošklivý muž bez mužství.

Vlastně nemohl chtít žádného partnera... ani pro 011 nebyl dost dobrý. Tak proč chtěl jedině 080? Proč už nikdy nechtěl jezdit s nikým jiným? Když přitom 024 už nikdy nebude jezdit s nikým!

Vešli dva nadřízení a řidiči se postavili do pozoru, aby je pozdravili. „Pohov.“ Na velké obrazovce se začal rozjíždět systém, aby se po chvíli objevily nějaké grafy a čísla. „Zavolali jsme si vás, abychom vám ukázali záznamy z vaší zkušební jízdy v Paeonii.“ Oznámil jeden z nich a ukázal na obrazovku. „Máme tu několik zajímavých dat.“

024 přemýšlel, jestli je opravdu potřeba, aby nejprve poslouchal, jak moc neuspěl, než ho vyhodí. Stále odmítal prášky proti bolesti, takže mu ani stát nebylo úplně příjemné. Už vůbec nepotřeboval slyšet, že je jedno velké zklamání, že i když dostal druhou šanci, tak ji nedokázal proměnit v úspěch. A podle všech grafů a dat to byla čistě jeho vina, protože se dostatečně nesnažil; protože neměl na to, aby žil a přinášel přínos společnosti!

„Jak můžete vidět, co se týče kompatibility, tak máte procentuálně nadprůměrnou shodu,“ začal nadřízený, „žádný pár z jednotky nemá lepší výsledky. A co se týče srovnání se všemi jednotkami, tak jste také nad průměrem.“

Počkat! Co tohle znamenalo?

„Nicméně z nějakého důvodu, a na jeho objevení a následném vyřešení pracuje tým techniků, vaše společná energie není schopna napájet stroj.“

024 sklonil hlavu. Tohle byla ironie osudu!

Takže skutečně jeho vnitřní pocit, že našel někoho, kdo by mohl být jeho dokonalý partner, byl založený na skutečnosti a reálných základech. Ale nějaká vyšší moc zařídila, že nikdy se svým partnerem stroj řídit nebude? Osud mu dokázal existenci všeho, po čem toužil, jen aby se mu mohl vysmát, že to nakonec nemůže mít.

Kdyby ho raději už vyhodili...

„S ohledem na zdravotní stav 024 začnete v příštích dnech se sérií testů, které by nám měly pomoci odhalit, kde se skrývá problém. Mohli bychom vás přeřadit k jiným partnerům, ale vaše shoda je tak vysoká, že o ni nechceme přijít.“

S ohledem na zdravotní stav. Chtěli říct, že berou ohled na to, že přišel o své mužství?! Kdyby ho skutečně brali, nemohli by ho přeřadit k řidičkám! Chápal, že nic nemůžou dělat proto, aby zvrátili jeho ztrátu (a on takhle řídit nemohl), ale opravdu si mysleli, že několik pilulek proti bolesti ho vyléčí?

Možná kdyby je bral...

„Můžete jít.“

Oba dva se nakonec vydali z místnosti. Ve skutečnosti nedostali žádné informace. Jen se odsunulo vyhození 024 a prodloužil čas, v kterém bude trpět, že z nějakého důvodu mu osud nepřeje.

„Říkal jsem, že máme dobré hodnoty,“ promluvil na něj hned za dveřmi 080 s tím svým přátelským a rozkošným úsměvem.

Tmavovlasý se na něj ohlédl. Vlastně už si znovu nechtěl dělat naděje, že by skutečně spolu mohli řídit. Tolik bolelo, když o ně přicházel, a přesně tak to nakonec stejně muselo dopadnout. Možná byli teoreticky kompatibilní, ale reálně všechno stálo proti tomu, aby si mohli být partnery. „Promiň, že jsem na tebe byl... takový.“

080 si ho prohlédl. V jeho výrazu se odehrál jakýsi vnitřní boj, než nakonec mávl rukou. Přešel k němu a vzal ho kolem ramen, aby společně mohli odejít. Tak nějak naléhavě se k němu přitiskl a opřel si hlavu o jeho. „Všechno bude v pořádku, pokud mi slíbíš, že budeme partneři navždy.“

Tmavovlasý se odhodlal na něj trochu natočit a přivřel oči, jak jejich těla vytvářela příjemně vibrující energii, i když se sebe jen takhle dotýkala. Doufal, že to i druhý cítí. Pro 024 to byl balzám na všechnu jeho bolest, stejně uklidňující frekvence, jakou mělo vrnění koček. Pomáhalo mu to i od těžkých myšlenek. „Slibuji.“

Druhý toho využil a dotkl se rty jeho tváře. „Potom je skutečně všechno v pořádku.“

Seděl u řeky kousek od ostatních z jednotky. Protože v posledních dnech bylo několik útoků – Paeonia nebyla schopná pomoct, pořád se nevyřešil problém s její těžkopádností až neovladatelností –, tak jim přidělili nějaké volno, aby se zregenerovali. Ještě nebylo počasí, aby se mohli ve vodě koupat, a stejně tak ani řeka neměla potřebnou hloubku a čistotu.

Přesto 024 si vyhrnul nohavice a vyzul boty, aby chvíli mohl chodit ve vodě, což mu dalo záminku, aby neseděl s ostatními.

043 zrovna barvitě popisoval jiné řidičce, jakým způsobem se jejich Psychotrii podařilo roztrhat nepřátelskou entitu, a chudák děvče při tom vypadalo, že se jí dělá nevolno, což růžovovlasému dodávalo na sebevědomí, aby pokračoval.

103 ležel ve stínu a četl si. Všichni si zvykli, že vydrží v jejich společnosti jen nějakou dobu, a pak potřebuje čas být sám.

Zatímco 024 měl nejspíše mnohem složitější vztah k trávení času s ostatními. Bylo to pro něj náročné, když se měl s následky havárie a svou neschopností řídit Paeonii s nimi bavit; styděl se za sebe, a přestože měl co říct, nemyslel si, že na to má právo. Jak mohl své názory říkat někdo kdo skončil na úplném dně? Tak se naučil mlčet a pomalu už měl problém i vymyslet, co by jim chtěl říct nebo odpověděl, kdyby se po něm chtělo, aby promluvil.

Na druhou stranu se díky tomu cítil neuvěřitelně sám. Byl mezi lidmi, ale oni nakonec ani nevnímali jeho přítomnost.

Proto se držel od ostatních a byl překvapený, když si za ním 080 přišel sednout. Posadil se vedle něj a opřel si o jeho rameno hlavu. „Chybí mi moře,“ zašeptal. Našel ruku druhého a stiskl ji. Opravdu byl velmi kontaktní a 024 přemýšlel, zda to ostatním nepřijde zvláštní a možná i nepřípustné.

Tmavovlasý si o jeho hlavu opřel svou a zavřel na okamžik oči. „Bylo těžké opustit svou předchozí jednotku? Já... kdykoliv si myslím, že budu muset, mám pocit, že to prostě nedokážu.“

Druhý pevněji sevřel jeho ruku. „To oni opustili mě,“ přiznal potichu, jak si chtěl být jistý, že to je jen mezi nimi a nikdo jiný to neuslyší, nebo nechtěl, aby to vůbec slyšel kdokoliv. „Měl jsem partnera a ten zjistil, že bude mít s někým jiným lepší shodu, tak se nechal přeřadit. Soustředil jsem se s kadetskou posilou, abych udržel zbytek jednotky, ale... nakonec bylo rozhodnuto, že se celá jednotka rozpustí.“

024 se na něj otočil a opatrně – jak to dělal vůbec poprvé ve svém životě – ho pohladil po vlasech. „Budu tvým partnerem, dokud to budeš chtít,“ slíbil. Chtěl mu dát všechno, co měl, i když nic neměl; chtěl všechno získat, aby mu to mohl dát. I kdyby to znamenalo, že se naučí snášet to ponížení při řízení, i kdyby se jeho tělo a duše měli rozpadnout, chtěl, aby 080 měl všechno. Protože dokud ho tmavovlasý měl za partnera a tak blízko, cítil se, jako kdyby všechna bolest a těžkosti získaly nějaký hlubší smysl – všechno to stálo zato, když společně mohli řídit Paeonii.

Starší se natáhl a spojil jejich rty. Tohle už určitě bylo něco – a 024 ani nevěděl, jak ten děj pojmenovat –, co nebylo přípustné. Cítil na nich pohledy ostatních z jednotky, ale ve skutečnosti se v tu chvíli nezajímal o nikoho jiného než o svého partnera.

Díky 080 cítil své fantomové mužství a měl pocit, jako kdyby znovu mohl být řidič. Ta chvíle pro něj byla tak šťastná, že se vrhal do každého dalšího okamžiku jejich polibku a – přestože nevěděl, co to znamená – toužil získat mnohem víc.

Uvědomil si, že jeho dlaně si našly cestu na hýždě druhého, až v okamžik, když pod prsty cítil vibrovat jejich společnou energii. Byla tak silná, krásná a naplňující celou podstatu bytí. Srdce mu divoce bušilo a on nevěděl, že všechno špatné, co se mu stalo, mohlo být odpuštěno, pokud mu bylo dovoleno poznat, jaké to je dojít s partnerem souznění.

080 se od něj odtáhl a usmál se. Musel to všechno cítit také, nebo ne?

Co když to necítil stejně? Co když si 024 zase jen něco nalhával a ve skutečnosti pro něj nebyl dost dobrý?

„Zkusíme si při příštím testu vyměnit role,“ navrhl 080.

Dělal si z něj srandu?! „Nemůžeme, já jsem přišel o...“

Druhý mu položil prsty na rty a zakroutil hlavou. „Tohle nech technikům, viděl jsem stroj řízený dvěma řidičkami.“

024 se díval svému partnerovi do očí. Hledal v nich cokoliv, co by dalo za pravdu jeho strachu, že bude podveden a oklamán (protože tolikrát byl). Jako kdyby po tom všem, co se stalo kolem havárie, už nedokázal věřit, že jeho osud nakonec mohl nabrat dobrý směr. Unavil se všemi marnými nadějemi, co měl, že si nedovoloval doufat. A možná se tím sám srážel na dno.

„O-opravdu bys to pro mne udělal?“

Starší kývl a opřel si čelo o to jeho. „Udělal.“ Dýchali společný vzduch, a přestože to nebyl polibek, stejně jejich těla vibrovala společnou energií a celý svět se znovu zdál, že je uspořádaný přesně tak, jak má být.

„Co to bylo?“ vyrušil jejich souznění 043. „To co jste dělali? To bylo tak nechutný, co to bylo? Chci to taky zkusit!“

024 nevěděl, co by si měl myslet o technickém řešení absence jeho mužství. Věděl, jaké je to být skutečným mužem a řidičem, ale tahle náhražka... přestože na pohled mu ta trocha silikonu dávala pocit, že je úplný, tak reálně ji necítil jako součást svého těla. Byla to jen silikonová hmota určitého tvaru, nebyla nijak živoucí a jeho.

Než se postavil do křesla řidiče, tak měl přece jen nějaké představy jaké to bude, ale pomalu o radost z nich přicházel, protože realita byla znovu jen bezbarvá. Nejspíše příliš snil a věřil. Stejně jako vždy mu to jedině ublížilo. Nic nemohlo být tak krásné jako představy o tom, nebo ano?

Rozhodně jen 080 předčil představu svého jsoucna.

„Nevypadá to zle,“ prohodil jeho partner, když se sám upravoval. Ke své bílé kombinéze řidičky zvolil o něco světlejší make-up, ale ani tak si ho neodpustil. Nevypadal tolik panovačně, když nebyl v té černé řidiče, ale přece jen si zachovával jakousi vzhledovou nedosažitelnost. Prostě byl příliš hezký, než aby si kdokoliv mohl myslet, že se může stát jeho partnerem.

Jakmile odložil zrcátko, přešel za 024 a položil jednu dlaň na jeho rameno, aby tak získal stabilitu. Tou druhou přejel po jeho hrudi až těsně nad silikonový nástavec. „Je všechno v pořádku? Nebolí to?“

Ta rána stále ještě nebyla zahojená a tmavovlasý pomalu získával dojem, že se nikdy nezhojí. Protože nikdy nebude opravdovým mužem a řidičem! Ale dlaň 080 měla jakýsi hojivý účinek, energie mezi nimi vysílala tak příjemné vibrace, že 024 zapomínal na svou bolest. „Myslím, že budu v pořádku.“

„To jsem rád,“ usmál se starší a překonal vzdálenost mezi nimi, aby znovu spojil jejich rty. Přestože nebyli ve správných pozicích, energie mezi nimi byla tak silná, že i bez toho začaly najíždět systémy Paeonii.

080 ho nepřestával líbat, ani když se – nezvykle – pokládal zády na kozu a tím ho rovnou stahoval k sobě. Držel si ho dlaněmi u sebe a vycházel vstříc těm jeho, jako kdyby jejich těla potřebovala nejdříve třením se rozehřát, než mohla být do sebe zapojena.

Až když celá mysl 024 byla znovu zaplavená pocitem, že je opravdu řidič, se 080 přetočil, aby na koze zaujal správnou polohu, nechal si přes hlavu spadnout kapuci a natlačil své hýždě do rozkroku svého partnera.

024 ho chytil pevně za boky a navázal spojení.

Tentokrát přesun energie byl plynulý a silný, aniž by se jeden nebo druhý museli přemáhat. Systém nepotřeboval žádné vyrovnání a Paeonia se dala do pohybu s naprostou lehkostí, jakou nikdy předtím neprojevila.

Jejich mysl byla jednotná a docházelo k souznění na úrovni, jaká byla nad stupnici měření. Konečně se mohli zapojit do bitvy a vést jednotku. Konečně měl 024 důkaz, že jeho život má hodnotu. A přestože to znamenalo, že odteď každý den bude součástí souboje na život a na smrt s magma-pořírajícími monstry, tak věděl, že má právo žít. Našel místo, kam patří. Nakonec uspěl, nakonec to vše zvládl.

Zvládli jsme to, královno. Děkuji.

___

Fanarty:

Celý námět povídky, nebo spíše její prostředí, vznikalo ve spolupráci s Nexus. Původně byla její kresba, pak má stížnost, že si to "ona může nakreslit, ale já to napsat nemůžu"... a pak jsem si napsala tuhle povídku. A tak byla i postupně doilustrovaná, zatímco jsem psala.