KLEPY KLEP, VPUSŤ ĎÁBLA
Jenže s ním nechtěl mluvit přes firemní linku a sekretářku, takže nejprve musel projít peklem, a to zavolat Satsuki. Protože ona si udržovala kontakty snad na všechny ty zástupy lidí, které za život potkala. A tak nakonec první vytočil její číslo.
„Dai-chane?“ zvedla to okamžitě, v jejím hlase bylo slyšet překvapení a možná i trochu starost. „Co se děje?“
„Oi, Satsu,“ utrousil trochu ochraptěle, protože zase několik dní nemluvil s žádnou živou bytostí, a tak si neměl kde vytrénovat hlasivky. „Nic se neděje.“ Reálně se dělo všechno, ale byla to stále menší lež, než kdyby řekl, že je v pořádku. Protože nebyl. On, ani okolí – celý svět se zmítal v nepořádku! „Jak se má Chiko?“
Žena se odmlčela a bylo slyšet, jak se pohybuje po bytě. „Jedu za tebou.“
„Oi! Zatraceně. Nepotřebuju tě tu!“ ani nevěděl, proč se mu ten rozhovor tak zvrhl. Co měla za problém? Nebylo normální chování vyrovnaného bratra, aby se zeptal na zdraví potomků své sestry, ještě ke všemu, když je měl rád? Přišlo mu to jako nejlepší začátek konverzace. Jenže Satsuki v tom vyčetla bůh ví co… „Volám, protože chci od tebe číslo na Imayoshiho.“
„Proč?“
Aomine si byl vědom, že kdyby si světlovlasá nevybrala rodinný život, byla by velmi dobrá vyšetřovatelka, a rozhodně se nechtěl dostávat do situace, v které z něho při výslechu dostane všechny informace, po kterým ani zatím sama neví, že touží. (Možná i ty informace, jaké Aomine nevěděl, že má.) Takže musel odpovědět tentokrát co nejlépe – říct jí to něco, čemu bude chtít uvěřit, a nedovede ji to v žádném případě k zjištění, že znovu pracuje na případu doktora Senumy. „Pracuje ve firmě, kde jsem si našel, že mají volné místo. Byla by to práce přes den, ale chtěl bych vědět víc. Nebo… ehm, získat doporučení.“
„Dai-chane, neměl by ses spoléhat, že někdo jako Imayoshi tě někam protlačí!“ opřela se do něj, a on – místo, aby ho to rozčílilo – byl rád, že se příliš zabrala do vymyšlené situace, než aby odhalila nedostatky, které prozrazovaly, že je jen smyšlená. „Víš, že za to něco bude chtít. Znáš jeho povahu!“ Měla o něj hlavně starost, vždycky. Aby si neublížil. Aby mu někdo neublížil…
Přišlo mu to otravné, dělával si z toho možná i srandu, ale pak – když se konečně probral z kómatu po autonehodě – viděl dva nejdůležitější lidi ve svém životě, jak úplně zchřadli kvůli jeho stavu. Jedním byl samozřejmě Kise, pořád dokola mu opakoval, že už nikdy se na něj nebude zlobit; a Aomine se až o dny později dozvěděl, proč zrovna tohle mu říkal, když ho celý uslzený líbal, jakmile se probudil. (Kise mu vysvětlil, že si myslel, že Aomine má jen zpoždění na jejich výroční oběd, když zatím tmavovlasý umíral na parkovišti.) A druhým byla právě jeho skoro sestra. Jen za těch několik dnů, co byl v kómatu a procházel si jednou operací za druhou, shodila nejméně pět kilo; zmizel jí z výrazu veškerý život, propadly tváře a zestárla o několik let. Od té chvíle si uvědomoval, jak moc pro ni je důležitý, a že k ní nikdy nechoval úplně správně, když dělal na jejich sourozenecký vztah narážky. Nebo někdy lehkomyslně ignoroval, když měla o něj starost.
A tak i když teď byl v jakkoliv špatném rozpoložení, pokud mu volala nebo psala Satsuki, vždy si na ni udělal čas. Protože zrovna jí nechtěl a nedokázal ubližovat – už nikdy. Rozhodně ne tam, kde to mohl ovlivnit.
„Sice nevím, co by zrovna na mně mohl získat. Ale dám si na něj pozor.“
Co se týkalo Imayoshiho, měla úplnou pravdu. Byl velmi inteligentní a rozhodně by ho nikdo nepopsal jako kladného knižního hrdinu, to spíše naopak. Nějaký z jejich oponentů v basketbalových zápasech poznamenal něco, co se pak šířilo o jejich kapitánovi jako heslo i v týmu. Že vlastně nikdy nešlo o to, jaké měl Imayoshi schopnosti – jako třeba u Midorimy, který dokázal střelit tříbodový koš a vždy se trefit –, ale o to, že byl dobrý v tom, aby druhým dělal naschvály. Měl nějakou úmluvu s ďáblem, že pokud existuje něco, co by mohlo soupeři vzít vítr z plachet, tak i kdyby to mělo být jakkoliv těžké a nadlidské, právě Imayoshi to objeví a zvládne. Drtil, ne silou, ale psychicky – tím, že se mu dařily naschvály. A i když Aomine nebyl týmový hráč, a ve své hře basketbalového monstra jel vždy sám nehledě na svůj tým, Imayoshiho hry si všímal, protože měla stejně zapovězenou auru jako ta jeho.
A už dospěl natolik, aby pochopil, že i když na střední býval jeho kapitán a znal ho, nedělalo to z něj člověka, který by nedokázal teď být na druhé straně zákona. S tím, jaké měl schopnosti, mohl být nejen spolupracovník Hachimury, ale i spolupachatel doktora Senumy. Ba možná by se to právě k němu hodilo.
Takže Aomine musel být opatrný. Uvědomoval si to velmi dobře. Ale bohužel jiného koně, na kterého by mohl sázet, neměl.
„Jak se má Chiko?“ zopakoval pak.
„Byla s Ryou-chanem a Mari-chan v dinoparku, tak z toho je celá nadšená. Koupili jí velkého brontosaura, a já se teď marně snažím ho nějak napasovat do jejího pokoje, ale furt někde zavazí ten jeho dlouhý krk nebo ocas,“ odpověděla mu a bylo poznat, že se usmívá. Mateřství ji dělalo šťastnou a Aomine ji tak rád viděl. (I když přes telefon nemohl.) „Promiň, že jsem hned zmínila Ry-“
„V pohodě, Satsu,“ přerušil ji. Vlastně na jeho jméno hned nereagoval žádnou bolestí v hrudi, protože stále byl tolik zvyklý, že je Kise jeho, až mu nedocházelo, že když ho zmínila společně s nějakou ženou, znamenalo to vztah mezi nimi. „Jen on může kupovat býložravé dinosaury, když má koupit T-Rexe. Kdybych tam byl, nejhůře by odcházela s raptorem nebo spinosaurem. Oi! Pterodaktyl by se hodil nad postel, a nezabral by žádný prostor.“
Světlovlasá se tomu upřímně zasmála, ale nakonec dodala: „To jsou ty chvíle, kdy jsem ráda, že nebudete mít spolu žádné dítě, které by trpělo nočními můrami z pokoje plného masožravých potvor.“ Ani to mu od ní neublížilo, protože věděl, že to myslí jen jako nadsázku. „Ptal se na tebe,“ až po tomhle oznámení už to bylo příliš moc, než aby to dokázal vydržet.
„Mám se zeptat já na něj?“ šeptl přiškrceně tmavovlasý. „Až budou mít jejich děti pokoj plný býložravců, bude všechno v pořádku, že?“
„Dai-ch…“
„Promiň,“ přerušil ji, „jsem unavený, půjdu si před prací ještě lehnout. Ty noční směny jsou náročné. Pošli mi to číslo. A pozdravuj rodinu!“ Raději zavěsil. Nakonec jediný důvod, proč nehodil mobilem po stěně, byl ten, že ho potřeboval kvůli případu, neměl na to, aby si koupil jiný, a že v něm měl ty poslední vzpomínky na jejich společný život s Kisem.
Satsuki mu poslala číslo dřív, než stačil úplně rozdýchat příval pocitů. Proto si ještě zapálil cigaretu, než ho vytočil. Potřeboval mít klidnou mysl na rozhovor s někým, jako byl Imayoshi.
Muž mu to nezvedl hned, ale asi až na desáté vyzvánění. „U telefonu Imayoshi Soichi.“ Aomine si nikdy do té chvíle neuvědomil, jak nepřiměřeně k jeho povaze – nebo právě naopak – měl starší muž přitažlivý hlas. Možná mu ďábel dal víc než jen lišáctví a schopnost dělat naschvály; nejspíše byl celý jedna velká past. A nebo Aomine příliš dlouho s nikým nespal, aby nadrženě cítil ozvěnu toho hlasu v rozkroku.
„Aomine,“ představil se, „byl jsi můj kapitán na Touhou.“
„Nemyslím si, že zrovna Aomine je někdo, na koho bych mohl kdy zapomenout,“ utrousil muž pobaveně, úplně se Aominemu při těch slovech vybavil jeho pobavený úšklebek, „předpokládám, že máš číslo od Momoi – tedy Kuroko-san. Co pro tebe můžu udělat?“
Na Aominem se rozhodně projevoval nedostatek a nepravidelnost spánku, protože zavolal, aniž by si rozmyslel nějakou strategii, jak hodlá z něj informace dostat. Možná si měl alespoň zjistit, co o něm Imayoshi věděl, aby se podle toho mohl prezentovat. Pokud věděl, že byl u policie, bylo zbytečné teď něco předstírat. Pokud ne, mohl si vymyslet jakýkoliv příběh.
Nechtěl se odmlčet na příliš dlouho. Ale chyběl mu čas na promyšlení a byl příliš unavený. Co vlastně mohl ztratit, když se zeptá napřímo a bez vysvětlení. A tak to udělal, položil mu otázku, co si od nich kupuje firma, která je ve vlastnictví doktora Sekumy. Jako kdyby stále byl arogantní a namyšlený parchant, který je nejlepší hráč Imayoshiho týmu, a proto může všechno.
„Ah, to je zvláštní,“ utrousil muž, „na něco podobného jsem se nedávno sám ptal. Nebylo to co, protože to vím. Ale proč. Na co farmaceutická firma zrovna potřebuje to, co ji my dodáváme?“
Aomine cítil, jak se mu postavily všechny chloupky na zátylku. Vyděsila ho reakce druhého. O to víc, kolik prohnaný měl tón. Zdálo se, že ví nejen víc než mladší, ale dokonce i víc, než hodlá přiznat. A Aomine byl na tenkém ledě. Možná měl couvnout, nejspíše právě před touhle pastí ho Satsuki varovala.
„Jsi tam ještě, Aomine?“
Tmavovlasý se zakuckal a rozkašlal. „J-sem.“
„Kuroko-san mi naposledy, když jsme se bavili, říkala, že jsi u policie. Takže bys mohl ukojit mou zvědavost, že? Ať už vyšetřuješ cokoliv, potřebuješ informaci, co mám, abys zjistil to, co chci i já vědět. A pak je to jednoduché… řekneš mi, co si zjistil, že? Když ti teď poskytnu informace.“
Co mohl Aomine ztratit? Sice nevím, co by zrovna na mně mohl získat. Ale dám si na něj pozor.
„Dobře. Řeknu ti, až něco zjistím.“
Dokázal si představit, jak se muž usmívá. Právě ho do něčeho zatáhl, ale Aomine přece do toho chtěl být zatažený – chtěl odhalit napojení doktora Sekumy na obchod s drogami! Stálo ho to kariéru a málem život, ale tehdy ještě měl co ztratit, teď mohl život obětovat – nehledě na Satsuki –, aby ho odhalil. „Jsou to speciální inkubátory, co jim dodáváme. A takové rozhodně farmaceutická firma nepotřebuje.“ Schválně vynechal to, že takové inkubátory zatím nepotřeboval vůbec nikdo – ale to mladší neměl, jak zjistit. Imayoshiho projev byl stále stejně podezřelý. „Piš si, Aomine, adresu, kam je dodáváme.“
Hned jakmile zavěsil, zjistil si, že se jedná o jednu z menších laboratoří, které firma ve městě má. A za dobu sledování k ní ani jednou Hachimura nedojel, takže bez Imayoshiho by ji nikdy neobjevil. Teď zbývalo, aby Aomine prověřil, zda mu k něčemu byla. Jen musel počkat na den, kdy nebude muset jít do práce – právě tohle obhlížení laboratoře byla čistě noční činnost.
Kagami seděl v autě a bubnoval prsty o volant v rytmu rapové hudby, kterou měl puštěnou. V době, kdy vyrůstal v Americe, rap a basket šli ruku v ruce, a zůstala mu láska k obojímu, i když se nikdy nestal profesionálem. Teď potřeboval trochu urovnat myšlenky, několikrát si v hlavě projížděl rozhovor, který chtěl mít se svým bývalým parťákem, když ho poveze do tělocvičny. Zdálo se to problematické hned z několika úhlů. Jedním bylo, že Kagami opravdu nebyl dobrý se slovy, a když z něj vyprchala zlost, co cítil po zjištění, že se Aomine pustil do vyšetřování na vlastní pěst a o pomoc požádal téměř úplně cizího člověka, už na něj nemohl s touhle rozzuřenou energií vyjet a všechno mu vyčíst; tedy musel začínat smysluplný rozhovor, a pro to nenacházel ta správná slova. Druhým se stal sám Aomine, protože s ním jednat bylo vždy těžké, ale od nehody ještě těžší: znamenalo to, že pokud Kagami zvolí – a že to bylo pravděpodobné – špatná slova, nejen se nic nedozví, ale Aomine se vykašle na rehabilitace, co mu zařídil, a na které je měl vést. I když – nebo právě proto – že byl Kagami policista, nemohl udělat ani takovou věc, že vyrazí Aomineho dveře vždy, když ví, že je za nimi, ale schválně neotvírá. A přesně to by se stalo, tmavovlasý by se uzavřel do sebe a nikoho by k sobě nepustil.
Napsal Aominemu SMS, že čeká pod domem, a zaposlouchal se do textu. I když v Americe už nebyl řadu let, stále dobře rozuměl, a to možná jako jediný v Japonsku. Ujely mu myšlenky, jestli to byl důvod, proč tmavovlasý kdykoliv si Kagami v autě něco pouštěl, to hned vypnul. Věděl, že Aomine anglicky rozumí asi tolik jako štěbetání ptactva – tedy vůbec.
Doposlouchal písničku a vypnul přehravač. Nechtěl svého bývalého parťáka rozladit hned, jak nastoupí do auta. Navíc se to nejspíše nehodilo, aby si jako policista pouštěl takovou gansterskou hudbu. Ale v nastalém tichu ještě více znervózněl.
Musel to řešit zrovna ten den? Nemohl to nechat být alespoň týden, než bude dost připravený na všeobecnou konfrontaci, nebo než ho Sato znovu vytočí, aby byl schopen na Aomineho vletět? Nechtěl jít za manželkou Kuroka, ale možná by byl schopen ještě jednou zvládnout Kiseho. Říct o tom zatraceném zásnubním prstenu, a nechat ho všechno vyřešit. Vždyť, co si vůbec myslel? Existovali dva lidé, kteří dokázali Aomineho zvládnout, a pokud si pamatoval, nebyl ani růžovovlasá žena s bujným poprsím, ani bývalý světlovlasý model, kterého Aomine miloval (odhadem) tak patnáct let.
Aomine se mračil, když nastupoval do auta a pozdrav jen zamručel. Smrděl po cigaretách a na tváři měl neoholené strniště. Nevypadal vůbec jako někdo, s kým by kdokoliv chtěl mluvit. Kagami měl rád ten děs, který kolem sebe rozséval, když byl v dobré formě na basketbalovém hřišti, bylo to jako kdyby se objevila smrtící a lidožravá šelma, a všechny jeho oběti nejenže vzdali myšlenku, že by mu mohli uniknout, ale navíc je zákonitě musela fascinovat dokonalost jeho svalstva a nadlidskost pohybů. Tenhle Aomine nevyvolával ve svém bývalém parťákovi a ještě dávnějším protihráči ani za nehet nějakého nadšeného zděšení, které slibovalo dobrou hru. Tenhle tmavovlasý pohublý muž s nezdravě vypadající barvou pleti, tmavými kruhy kolem očí a bez jakékoliv snahy být upravený děsil zcela jinak. Kagami při pohledu na něj cítil lítost – to ho s nějakou deterministickou příchutí vystrašilo.
Co když mu už nebylo pomoci? Dostal se na dno a udělal vše proto, aby nezbyl nikdo, kdo by mu nabídl ruku; a zatvrzele se rozhodl, že pokud náhodou se o to někdo bude pokoušet, odmítne ji. Co když už nechtěl nahoru?
„Jedeme?“ zabručel ten lítost vzbuzující stín své dřívější šelmy po chvíli, kdy se muž s kaštanovými vlasy neměl k tomu, aby nastartoval.
Kagami jen zatřepal hlavou. „Jo, jasně,“ a připojil se do silničního provozu. Cesta trvala sice půl hodiny, ale pokud chtěl skutečně vést tolik potřebný rozhovor, musel začít hned. Vlastně jen doufal, že Aomine není natolik sebedestruktivní, že by se uchýlil k tomu, aby z auta raději vyskočil, než si s ním promluvil. Ne, prostě bude mlčet a ignorovat ho! Jako to udělal předtím, když se zavřel v pokoji a nevyšel, dokud Kagami z jeho bytu neodešel.
Tmavovlasý muž sledoval okolí za oknem a vypadal ztracený ve vlastních myšlenkách. I když působil nevyspalý, tentokrát se mu oči nezavíraly. Ticho mezi nimi bylo nijaké, zatím tam chybělo napětí, protože žádný rozhovor nezačali, ale určitě se Kagamimu nezdálo příjemné. Ne jako dříve, když společně pracovali a nemuseli spolu mluvit, aby oba měli pocit, že všechno sedí, jak má.
„Myslíš si, že je Sato-san gay?“
Ne, nebyl to jen Aomine, kdo byl tou otázkou překvapený. Ze všech možností, co si vymyslel, jak by mohl tenhle rozhovor začít, Kagami nakonec nezvolil ani jednu. A zeptal se na něco, o čem nechtěl mluvit. I když to byl on, kdo hlídal zásnubní prsten pro Kiseho, s tmavovlasým nikdy neprobírali jejich vztah. Nikdy neklevetili o tom, kdo je s kým a proč, a kromě Mai-chan nikdy neřešili, zda mají společný vkus. (Mai-chan byla idol pubertálních kluků a mužů, to se nepočítalo. Rozhovory o ní byli společenské stejně jako říct „venku je hezky,“ nebo „hlásili, že zítra bude pršet.“) Prostě Kagami bral, že Aomine a Kise jsou spolu a je to vážné – i když mu to chvíli trvalo pochopit, že spolu mohou takhle být –, stejně jako bral vztah za svobodna Momoi a Kuroka. Neměl důvod to rozebírat, a nejvíce, co kdy slyšel od Aomineho, byly úplně typické stížnosti na malichernosti, co každý partner dělá, ale po čase přirozeně začnou vytáčet. Třeba dlouhé zlaté vlasy v hřebenu, nebo potřeba se na noc patlat zkrášlujícími krémy a dávat si pleťové masky. (A u toho druhému sice Kagamimu došlo, že je to pak nepříjemností při olíbávání, ale nikdy to s Aominem dál až k důsledkům neprobírali. Jen se shodli, že Kise nepotřebuje se zkrášlovat.)
A teď z ničeho nic se rozhodl skočit do vody orientací a vztahů. Zrovna ve společnosti Aomineho, který se o takových věcech bavil snad ještě méně rád než Kagami.
Tmavovlasý se uchechtl, což bylo dobré znamení. „Zkoušel to na tebe?“
„Chceš říct, že sis všiml, že…“
„Bakagami,“ zastavil ho Aomine rázně. „Měl by sis najít přítelkyni. Jsi paranoidní. Ta tvá nová parťačka to na tebe taky náhodou nezkouší?“ Věnoval mu všeříkající pohled, protože muž s kaštanovými vlasy hlavně na začátku měl nějaké poznámky na sex se spolupracovnicí. Nabízelo se to, když k němu nasadili ženu. „Kdes vůbec k Sato-sanovi přišel?“
V ten moment si Kagami uvědomil, že jeho intuice ho navedla do tajného výslechu – získával od Aomineho informace, aniž by mu pokládal přímé otázky. Podvědomě začal s vyšetřováním celého případu: Co má Aomine za lubem? Jen si tak úspěšný (a nezamýšlený) začátek nepokazit přílišnou zbrklostí, jak on to uměl.
„Potkali jsme se u kávy,“ utrousil, „jakože jsme stáli u kávovaru, dělal jsem si kávu; ne, že jsem ho pozval na kávu!“
Aomine zakroutil hlavou. „Najdi si konečně přítelkyni. Být v třiceti panic je nanic.“
Kagamimu došlo, co druhý řekl, až když dořekl svou další myšlenku: „No, ale je to možné, ne? Ehm, že je gay. Zval si ho do hospody.“ Už tehdy mu to přišlo divné, že si nějakým způsobem úplně cizí spolupracovník našel svou cestu k Aominemu, který si držel jen velmi omezený počet osob, s nimiž prohodil více než mručivé pozdravy.
„Mmm, zajímavá dedukce,“ i když to byl tón, kterým tmavovlasý stíral své okolí, druhý policista ho rád slyšel, protože to znamenalo, že nepřišel o všechen humor a jiskru, co v sobě míval, „takže říkáš, že když – z nějakého důvodu, co neznám, a Kise do toho nepleť! – já někoho pozvu do hospody, je gay. Takže pak i Bakagami je gay!“ Ohlédl se po řidiči. „Tak v tom případě. Najdi si chlapa, Bakagami.“ Uchetl se. „Áh! Počkej! Líbí se ti Sato?“
Druhý muž málem přejel na červenou a musel prudce zabrzdit. A, i když už na to rozhodně neměl věk, celý zrudl. „C-cože?! To rozhodně ne. AHO!“
Tmavovlasý se celé té situaci začal smát. Až když cítil slzy v očích, uvědomil si, že se určitě od rozchodu s Kisem upřímně nezasmál. Možná dokonce od nehody, protože všechno po ní bylo tak těžké a bolestné, že se nenašla příležitost situaci odlehčit. Jediné, co uměl, bylo skrývat se za cynismus.
„Už je zelená,“ upozornil Kagamiho a hned vzápětí na něj řidič za nimi zatroubil. Policista se rozjel, i když byl stále rudý, a nejspíše se snažil vymyslet cokoliv, čím by dokázal, že tímhle směrem nekope. Nemusel. Aomine nikdy netvrdil, že na lidech jejich orientaci dokáže poznat; ale věděl o sobě, že pro něj vždycky existoval jen Kise tímhle směrem (až na Imayoshiho sexy hlas), a že Kagami žádného svého Kiseho neměl. Sato Nobuyuki nebyl vůbec ničím přitažlivý, vypadal úplně průměrně, a na někoho jako Kagami – nejspíše i Aomine – se zdál moc chytrý.
Nechal ho se asi pět minut trápit, než nakonec promluvil: „Zval jsem ho do hospody, protože je velmi schopný. Je něco jako Satsu, akorát u policejního počítače.“
Kagami se na něj natočil. Aomine – ať už se pustil do čehokoliv – postupoval pragmaticky. Byl dobrý vyšetřovatel – to se mu muselo nechat, i když by to do něj nikdo nikdy neřekl, když ještě chtěl hrát závodně basketbal. Možná ho bylo nejlepší nechat, aby na tom čemkoliv pracoval. A snažit se připojit. Připomenou Aominemu, že byli parťáci, a vlastně už navždy budou. „Podle tvé logiky,“ usmál se na něj, protože mu mohl jeho slova vrátit, „zveš do hospody lidi, co jsou chytřejší než ty, Ahomine. A se mnou si tam seděl furt, takže ano, nemusíš mne prosit, až budeš potřebovat někoho chytrého, jsem tu pro tebe.“
Tmavovlasý zakroutil hlavou, ale nechal to být, protože už vjížděli na parkoviště. Kagamiho měl v záloze. Věděl, že se na něj může spolehnout. Na druhou stranu také si byl jistý, že by si právě druhý muž myslel, že se honí za přeludem. Musel by za ním jít s jasným důkazem, aby mu uvěřil a místo pomoci celé vyšetřování jen nerozmlouval.
„Kdyby sis to rozmyslel s tím Sato-sanem, dám ti nějaké tipy,“ utrousil, když vystupoval z auta. Musel druhého muže držet při zemi.
Žádné komentáře:
Okomentovat