[aokise] Klepy klep, vpusť ďábla - VI.

Jsem to nadnesla u první části, že uvidíme, jestli za dobu vydávání budu schopna nakreslit téhle povídce úvodní obrázek vodovkami... no, tak daleko ještě nejsem, ale velmi, velmi, opravdu velmi pomalu se zlepšuji. Tak uvidíme... ještě nás kus povídky čeká. ;) Alespoň se něco nového naučím, když povídka nemá čtenářskou pozornost. 

Líbí se mi představa, že by Aomine měl pihy. Dělalo by ho to takovým "jemnějším", mmm? I když má opálenou pleť, prostě by díky tomu byla více živoucí. (Asi mám slabost pro pihy celkově.) A jak má vrásky mezi obočím, mohl by mít i ty v koutcích úst - něco od mračení, něco od úsměvů... spousta života do jeho tváře.

Přeji příjemnou četbu.

KLEPY KLEP, VPUSŤ ĎÁBLA

[předchozí část | další část] 

VI.
 

Jediný muž, kterého se kdy tmavovlasý snažil svést, byl Kise. To snad nikoho ani nenapadlo zpochybňovat. Pro teď se zdálo slovo svést trochu jako silné, šlo spíše o jakési okouzlení a navázání sympatií. I když těmto činnostem by se každý ve spojení s Aominem smál. Přesto si vzal – ač tomu moc nevěřil – něco z Kagamiho plků, a snažil se upravit svůj vzhled, aby v něm Sato poznal muže, kterým býval. Takže pokud by kdy jejich dobrý pracovní vztah plynul z nějakých mimo profesionálních sympatií, připomněl by mu to. Ne, Aomine rozhodně nedokázal flirtem získat to, co potřeboval. Když měl čerstvě řidičský průkaz, chtěla mu dát policistka pokutu za rychlou jízdu, a on to zahrál tak špatně, že málem byl zatčený za sexuální harašení! Takže v téhle taktice si nevěřil, a Kise se vždycky nechal zmanipulovat jeho flirtováním jen proto, že ho miloval.
I tak se Aomine umyl, oholil a oblékl si nové černé tričko a čisté džíny, když se vypravoval do snídaňového bistra, kam policejního počítačového experta pozval.
Noc předtím byl obhlédnout laboratoře, jejichž adresu dostal od Imayoshiho, ale neviděl vůbec nic, protože celá ta budova i s okolním pozemkem byla oplocena. Potřeboval se dostat dovnitř, a ještě se necítil na to, aby někoho z pracovníků přepadl a s pistolí ho donutil, aby jej provezl přes hlídače. Proto se chtěl zeptat, jestli neexistovala jiná možnost. Nejméně ve filmech existovali hackeři, kteří se dokázali dostat kamkoliv! A pokud měl vybrat někoho, kdo by takové schopnosti mohl mít, byl to právě Sato.
Jeho bývalý spolupracovník už v bistru seděl. Dokonce před sebou měl i svou objednávku, takže už tam musel chvíli čekat. Byl typ, co chodil dřív, protože Aomine si dal záležet, aby se neopozdil o více než pět minut. „Zdravím,“ pozdravil ho neutrálně přátelsky, a černovlasý muž se na něj otočil. Poznal na něm, že ho jeho vzhled překvapil. Aomine si sám před zrcadlem uvědomil, že i kdyby se ve flirtování vyznal, už neměl dostatečně sexy tělo, aby měl na čem zakládat.
S Kisem to vždy bylo přirozené a jednoduché. Něco mezi nimi jiskřilo od samého začátku. Světlovlasý za ním běhal, užíval si jejich společné basketbalové hry i čas o přestávkách ve škole, nechával se okrádat o jídlo nebo posílat pro nanuky, a vždycky Aominemu nabízel ten svůj slunečný úsměv. I na Teiko mladšímu neušlo, že si ho prohlíží v šatně a sprchách, ale tehdy tomu nerozuměl. Zlom přišel, když se každý dostali na jinou vyšší střední a už se pravidelně neviděli; Aomine si myslel, že jsou to dozvuky toho, jak špatně se cítil ohledně basketu, než se objevil tak dobrý protihráč jako Kagami, ale Kise mu prostě chyběl. I když na Teiko nikdy jejich doteky nebyli jiné než čistě kamarádské, Aominemu chyběla blízkost druhého. A pak už to šlo ráz na ráz – nějaké nejdříve jen stěží pochopené mokré sny a pozdější představy při onanii… Než se znovu začali pravidelně stýkat a všechno kulminovalo do společných sexuálních zkušeností. Kise byl ten, co věděl jak, ale toužili oba stejně. Aomine netušil, jak mohli být oba stejnou měrou fascinování tělem toho druhého. Protože on sám rozhodně po světlovlasém toužil tolik, co nikdy ani po Mai-chan ne.
A proto stačilo Aominemu si stáhnout zpocené tričko po tréninku a v očích jeho přítele zářil chtíč. (Nejhorší byly ty zápasy, které hrály jejich školy proti sobě, protože po zápase hledali nejbližší bezpečné místo, kde by mohli upustit to množství páry, co se v nich nahromadilo.) Někdy Aominemu stačilo jen existovat se svým sportovním tělem, aby Kise tvrdnul. A když se tmavovlasý přece jen chtěl snažit, prostě se upravil a oblékl do něčeho, co mu jeho přítel koupil, protože tak ho světlovlasý rád viděl: podle svého vkusu.
Jenže tehdy Aomine stále vypadal jako zdravý sportovec. Teď byl troska a mrzák.
„Aomine-san,“ oplatil mu pozdrav černovlasý.
„Stačí Daiki,“ utrousil druhý, když si sedal a snažil se alespoň znít stejně nad věcí jako předtím vždy. Potřeboval působit, že má všechno pod kontrolou. Podal si jídelní lístek, i když ho žádná snídaně nezajímala. „Vím, že to, co jsem po tobě chtěl, bylo trochu přes čáru. Ale jsem na stopě případu, co bude stát za to.“ Vzhlédl k němu. „Nobu.“
Černovlasý opatrně pokývl a prohlížel si ho. „Potřebuje-š ode mě ještě něco?“ nebyla to otázka. Dokázal si domyslet odpověď, než ji položil. Bylo to tykání, pro které se netvářil úplně pohodlně.
„Řekněme, že bych se potřeboval dostat do budovy, která má zámky na karty, existuje nějaký způsob, jak to udělat?“
Sato mu věnoval dlouhý pohled, než si povzdechl. „Nemám se ptát proč a kam,“ zašeptal, tentokrát už se o otázku nesnažil, a jen sledoval, jak Aomine kývl. „Co všechno je potřeba? Vyřadit kamery, dostat se dovnitř? Mohl bych možná pomoct, ale musel bych vědět víc. Nejlépe všechno.“
Starší se na okamžik podíval na obsluhu, jak daleko je od nich, pak využil, že se věnuje jinému stolu, aby promluvil, než budou jejím příchodem umlčeni. „Nechci tě do toho zatahovat, Nobu. Nechci do toho zatahovat nikoho, dokud nebudu mít důkazy. Protože nechci, aby někdo další zaplatil jako já.“ Všiml si v obličeji černovlasého lítosti, protože si byl přesně vědom, na co odkazuje.
U servírky si objednal jen kávu, i když to nebylo jídlo, a byl rád, že hned spěšně odešla. „Tak?“
„Existují rušičky, některá zařízení je možné rozebrat a vypnout, ale nemůžu ti nic nabídnout takhle obecně. Musel bych vědět, o jaké zámky se jedná.“
Aomine zakroutil hlavou a protřel si spánky. Měl chuť si zapálit – ten návyk se stával stále silnější, dokonce už sahal do kapsy, ale zarazil se. „Takže mi nepomůžeš. V pořádku.“
„Neřekl jsem, že nepomůžu,“ utrousil mladší. „Uvědomuji si riziko a chci ti pomoct, ale budeš muset se mnou spolupracovat. Když budu alespoň vědět, co je to za budova, dokážu zjistit, co budeš potřebovat.“
Aomine poděkoval servírce a zamíchal v šálku, který mu přinesla. Odmlčel se, než zašeptal, možná by byl raději, kdyby ho černovlasý muž neslyšel. „Vždycky jsem si myslel, že můžu všechno, protože nemám, co bych ztratil. Ale nebylo to tak.“
„A není to tak ani teď,“ připomenul mu Sato, i když to bylo tak osobní, až se to v jejich pracovním vztahu zdálo přes čáru.
Starší z nich vzhlédl k druhému a upřeně se na něj zadíval. Možná měl Kagami pravdu a černovlasý skutečně choval k Aominemu nějaké city, protože proč jinak by o něj měl starost? Možná si myslel, že teď má svou šanci se s ním sblížit. (Šeptalo se o Aomineho vztahu s Kisem na stanici?) A možná by tmavovlasý měl jít dál stejně jako Kise s Mari a nechat tuhle svou podobu – trosku a mrzáka – komukoliv, kdo o ni projeví zájem. Ale neměl naopak on teď upřímnou starost o Sata? Nebyl důvod, aby měl, když se mu černovlasý nelíbil a nepřitahoval ho.
„Chci, aby sis to pořádně rozmyslel,“ řekl mu nakonec, „dám ti adresu, ale můžeš zapomenout, že jsi ji viděl a říct, že jdeš od toho. Pokud ti dojde, že by ses do ničeho neměl pouštět.“ Muž naproti němu kývl a Aomine vytáhl mobil, aby mu ji přeposlal. Poté až upil z kávy a doufal, že se jeho společník nebude dál vyptávat. Pokud byl skutečně tak chytrý, určitě si dokáže domyslet, že když se budova váže na doktora Senumu, Aomine znovu vyšetřuje jeho spojitost s výrobou a prodejem drog. A v tom leželo o život připravující nebezpečí…
Černovlasý mu věnoval nepatrný úsměv, když mu zavibroval telefon, ale nepodíval se na něj, místo toho konečně pokračoval v jídle. A možná dával druhému čas, kdyby se rozhodl, že má vše vyřízené, a chtěl odejít, než se pokusí navázat nějaký více běžný rozhovor mezi nimi. Možná jen čekal, až Aomine dopije a odejde.
Jenže to by se u Aomineho židle nesmělo objevit děvčátko s dvěma culíčky a položit si dlaň na mužovo stehno, aby na sebe upoutalo pozornost. „Strýčku Dai!“
Protože staršího muže přistihlo nepřipraveného, věnoval děvčátku široký úsměv a hned si ho vytáhl do klína, než vůbec začal přemýšlet, kde se tu vzalo, a hlavně s kým. „Není to můj nejoblíbenější prcek?“ Když se holčička kvůli takovému označení uraženě nafoukla, vtiskl jí polibek na čelo. „Co tady děláš? A kde máš…“ sám se rozhlédl, jestli neuvidí Satsuki.
Ale samozřejmě se jednalo o jinou známou tvář, protože přesně takové měl štěstí. Přesněji o dvě jiné známé tváře. Nicméně se dalo předpokládat, že pokud zajde do Kiseho oblíbeného snídaňového bistra, jestli tam někoho potká, bude to právě světlovlasý. Bohužel v doprovodu své nové přítelkyně.
„Strýček Ryou nás vzal na placičky.“
„Palačinky,“ opravil ji světlovlasý, když došel až k nim. Aomine zabořil na okamžik obličej do vlasů děvčátka, aby se na něj nemusel dívat. Nebyli od sebe tak dlouho, aby mohl čas cokoliv ubrat Kisemu na kráse – i tak si Aomine myslel, že se to nikdy nestane. Taky si ho plánoval vzít, no ne? Musel pro něj být navěky nejkrásnější na celém světě.
Poznal na něm, že stejně jako on se snažil na dnešní schůzku slušivě obléknout; a na rozdíl od něho v tom uspěl na celé čáře, protože chodil běžně hezky oblečený, a tak s ještě větší snahou přicházel velký úspěch. Jako kdyby právě odešel z focení, měl na sobě námořnické pruhované tričko a bílé kalhoty, a i když to byl styl, jaký Aomine nikdy nevyhledával, kdyby Kise tomu nafotil reklamu, určitě by o koupi takového outfitu přemýšlel. Na ruce měl zlatý náramek, který mu dal před lety na narozeniny společně s náušnicí, co tehdy ještě nosil. Bylo to nejpozději na vysoké, protože kvůli slušné práci ve firmě si náušnici vytáhl, i když býval rozkošně citlivý, když ho tmavovlasý za ni tahával zuby při sexu. A nejspíše jako si Aomine nedokázal vybavit přesně rok, světlovlasý úplně zapomněl, že to byl dárek od něj.
Protože se nemohl za děvčátkem schovávat věčně, pokývl mu. „Kise,“ vlastně ho něco tak neosobního bolelo, když to vyslovoval a snažil se o neutrální tón. Jako kdyby ho neznal, jako kdyby před něco víc než rokem ho nechtěl požádat o ruku a strávit s ním zbytek svého života. Tehdy to možná byl ten úplně samý Kise jako dnes, ale rozhodně jiný Aomine.
„Aomine-san,“ oplatil mu světlovlasý a podíval se na muže, v jehož společnosti mladší byl. Čekal, že bude představen, ale proč by měl být? A tak jen natáhl ruce k dítěti. „Pojď, půjdeme si sednout.“
„Ale proč nemůžeme zůstat se strýčkem Daiem?!“ reagovala holčička hned a přitiskla se na tmavovlasého muže jako klíště. „Že můžeme? Prosím, strýčku Dai!“
Tmavovlasý ji opatrně od sebe odtáhl. „Budu muset odejít, sluníčko,“ zašeptal a pohladil ji po vlasech. Pak kývl k poloprázdnému šálku kávy. „Vidíš, už jsem po snídani, nemůžu tu zabírat místo jiným.“ Všiml si, že i Kise pohledem zhodnotil, co měli na stole. A i to, že Sato se cítil téměř tolik nepohodlně, co Aomineho tohle celé setkání bolelo.
„Ale já ti musím říct, co všechno mě tatínek naučil v basketu!“ dítě už pomalu začínalo natahovat.
„Stavím se na večeři, slibuju, prcku,“ zalhal, „ale bohužel teď spěchám.“
Dítko ho ještě jednou objalo, než nakonec seskočilo z jeho klína a s uraženou nafouklou tváří se vydalo za Mari, která jim mezitím zabrala stůl pro čtyři. Kise věnoval Aominemu krátký pohled, než se také otočil a následoval ji.
Tmavovlasý na nic nečekal, ztěžka vstal – protože tohle byla jedna z těch chvílí, kdy kyčel vždycky protestovala a někdy ho nechtěla vůbec nechat změnit polohu – a vylovil v peněžence bankovku, aby ji nechal na stole. „Pokud si to nerozmyslíš, ozvi se,“ utrousil k Satovi, vzal si svou hůl a vypařil se z bistra, jak nejrychleji mu zraněná noha dovolovala.
Zastavil se až za rohem, aby si konečně zapálil. Opřel se o zeď zády, aby ulevil noze a zaklonil trochu hlavu. Byl by rád, kdyby se rozpršelo, protože přesně tak se cítil. Stál pod deštivým nebem, i kdyby nad ním nebylo ani obláčku.
Ovšem oddechu se mu nedostalo, protože se vedle něj – stejně nečekaně jako předtím děvčátko – objevil světlovlasý. Prohlížel si ho se ztvrdlými rysy v tváři a v ten moment konečně vypadal na svůj věk, i když i takhle přísný byl pohledný. Aomine vydechl kouř a zavřel oči, jako kdyby doufal, že Kise pak zmizí.
„Mluvil jsem s Kagamicchim,“ začal světlovlasý. Nemohl si pomoc. Když Aomineho potkal a viděl, v jakém je stavu – kolik zhubl, jak unaveně vypadá a těžko chodí –, nemohl ho nechat odejít, protože by si to vyčítal. I když to znamenalo, že teď nechal Mari na sebe čekat v bistru a před jejíma očima se vrhal za mužem, s kterým měl předtím dlouholetý vztah (a ona to nejméně určitě musela tušit). Mohlo ho to stát budoucí manželku, ale musel zjistit, jestli to o Aomineho popálenina byla pravda. A kdo byl ten mladý muž, s kterým tam byl?
Tmavovlasý se po něm ohlédl. Mohl mu Kagami říct o prstenu? To by snad neudělal! Ne teď… hlavně ne teď! „Hmm,“ zabručel a znovu si popotáhl z cigarety, tentokrát její kouř vydechl Kiseho směrem, jak se ho snažil od sebe odehnat.
„Ř-říkal mi, ehm,“ začal, ale nevěděl, jak by to měl podat. Ještě ke všemu takhle na ulici. Rozhlédl se okolo, jestli vzbuzují nějakou pozornost. A přestože byla odpověď záporná, nakonec nepokračoval. Místo toho se zeptal: „Kdo to byl?“
Aomine pozvedl obočí. „Co je ti do toho, Kise?“
Světlovlasý se nadechl, jako kdyby na tuhle otázku měl odpověď, ale nakonec jen sevřel pevně rty k sobě. S druhým to nikdy nebylo lehké, a přesně tohle jeho chování byl důvod, proč se rozešli. A Kise by se nejraději otočil a vrátil zpátky za Mari. Jenže už za ním došel a nemohl tak lehce prohrát na celé čáře. Kise s ním vždy dokázal držet krok, vždy mu chybělo jen málo, aby nad ním vyhrával; a co se týkalo citů, přece to nakonec s nimi uměl lépe. „Dáš mi jednu?“ pokývl k cigaretě.
Druhý se zamračil, ale sáhl do kapsy, aby vytáhl krabičku a nabídl Kisemu. Bohužel byl mrzák, a nemohl utíkat. A začít hádku na ulici vážně nehodlal.
Kise ho pohotově chytl za ruku a vytáhl mu rukáv, aby tam odhalil strupy od popálenin. Byl to jen okamžik, co mu k tomu Aomine dal, než se z jeho sevření vysvobodil, ale světlovlasý viděl dost. To, co říkal Kagami, byla pravda. Taková mapa popálenin nemohla být jen nehoda.
„Do tohodle ti taky nic není,“ tentokrát Aomine zavrčel a odrazil se od zdi, aby se mohl vydat pryč.
Jenže Kise ho znovu zachytil za ruku. „Daiki, prosím,“ šeptl, „promluvme si.“
Aomine se znovu vytrhl a neobtěžoval se ani odpovědět, ani na něj otočit. Prostě šel, protože věděl, že Kise se ho podruhé zastavit nepokusí. Nesnášel scény na veřejnosti ještě víc než on sám. Býval idolem z časopisů, nikdy si nemohl dovolit, aby měl bulvár o čem psát, pokud to nebyla cílená reklama a drama, na kterém se dohodl s manažerem. A možná se pořád bál, že by se našel nějaký po senzaci toužící novinář, který by vytáhl příběh o zašlé dětské hvězdě, která na stará a ošklivá kolena začal dělat neplechu.
Kise ho sledoval, jak odchází. A cítil slzy v očích. Jak se oni dva mohli dostat až sem?!
 
Aomine musel počkat další týden, než měl znovu volno na noční výpravu. Za tu dobu mu byl Sato schopen sehnat zařízení, které by podle něj – a informací, které získal, i když ne zcela legálně – mělo být schopné otevřít zámky na kartu. A k tomu mu poskytl nějaké plány budovy, aby si tmavovlasý mohl celou akci naplánovat. Asi u Aomineho předpokládal nějaké své vlastnosti a věřil mu, že je dobrý ve vytváření strategií.
Nebyl. Celý jeho život se dal nastudovat ze záznamů středoškolských utkání škol v basketbalu. Aomine žil jako hrál basket. Živočišně. Měl ve vínku nějaké schopnosti. Co se týkalo těch fyzických, ty do úrazu držel vždy na nejvytrénovanější úrovni. A co se týkalo psychických, byl velmi pudový. Proto dokázal reagovat s takovou rychlostí. Ale o to horší byl v plánovaní, protože byl zvyklý se rozhodovat z momentu na moment.
Možná kdyby Kiseho požádal o ruku hned tehdy, když ho to poprvé napadlo; nemusel mu zůstat nevyužitý prsten. Ale třeba by Kise nakonec po něm hodil i ten prsten, stejně jako jiné věci, když se s ním před rozchodem hádal. Protože jejich prsten by nebyl podložený žádným právem, takže by ho vlastně vůbec nezavazoval, aby s ním byl v dobrém i zlém… nemoci, chudobě. A nebo by nastala ta horší možnost – že by s ním Kise zůstal a Aomine by mu dalších čtyřicet let nabízel jen mrzáka, jakým se stal.
Byla pravda, že Aomine celý ten týden přemýšlel více o Kisem, než o svém plánu na tuhle akci. Přesto si věřil, že když se dokáže dostat do budovy, konečně získá nějaký důkaz, aby potopil doktora Sesumu.
A kupodivu nezačínal v noci, ale v pátek večer. Protože nějaký plán měl, a i když se ten mohl zdát hloupý – stálo v něm přijít ještě za světla a nakráčet si to přímo k vrátné budce u závory –, přišel mu jako nejlepší. Protože by mu kyčel nedovolila přelézat plot, nebo se někde plížit, a nechtěl s sebou brát Sata (nebo mu říkat, kdy přesně se do budovy hodlá dostat), aby mu svými schopnostmi vyřadil kamery.
Došel přímo k budce a drze na ni zaklepal. Byl slušně oblečený, i když si vybíral hlavně podle pohodlnosti. Na zádech měl batoh se vším, co potřeboval, a v ruce hůl, co si v případě potřeby mohl složit. Ale nedokázal si představit, jakou potřebu by mohl mít, aby se zbavil jediné věci, díky které dokázal ujít potřebnou vzdálenost.
Vrátný otevřel dveře a zamračil se na něj. „Pokud chcete do budovy, vyřizuje se to zepředu u okýnka,“ oznámil mu.
„Ne, já vlastně nechci dovnitř,“ zakroutil hlavou, „hlídám v podzemní garáží, takhle večery a noci, a nic se tam neděje. Ale s tímhle,“ pozvedl hůl, „těžko zažiju nějaké vzrůšo. Ale kamarád mi říkal, že tady u vás je volná pozice. A tak si to chci obhlídnout, co? Abych věděl, jestli to bude práce alespoň trochu k něčemu.“
Muž se na něj zamračil, ale pro jeho hloupou řeč ho nepovažoval za hrozbu, a přesně na takovou pozici se chtěl Aomine dostat. „A co já s tím mám společné, pane?“
„Jste pan Tanaka? Kamarád říkal, že tu bude pan Tanaka a ukáže mi to tady.“
„Bohužel Tanaka-san tu dnes není, asi jste se spletl,“ nejméně vypadal, že mu uvěřil, že skutečně zná nějakého známého od vedoucího ochranky. To byla ta správná cesta. „Musím vás požádat, abyste odešel.“
Aomine se zatvářil zklamaně. „Hele, s tou nohou… je to tu docela štreka od nejbližší zastávky. Nemohl bych tu zůstat, třeba deset minut, a podívat se, co to obnáší? Jestli bych to zvládl, i když jsem – ehm – mrzák.“
Muž si ho prohlédl. Byl pátek večer, čekal ho víkend a za několik minut mu končila směna, takže rozhodně neměl náladu si komplikovat práci. Potřeboval se připravit na předání směny a odchod domů… Ale na druhou stranu věděl, že v tuhle dobu už nemusí nikoho pouštět do objektu. A tak nakonec kývl, i když tomu spíše pomohlo, když jako na povel začalo na Aomineho pršet – prudký letní déšť. „Za chvilku se budu měnit s kolegou, ale pojďte dovnitř.“
Tmavovlasý se dostal do budky a v duchu se usmál. Postavil se slušně ke stěně, aby muži nezavazel a rozhlížel se po nevelké místnosti s několika monitory a počítačem, přes který se ovládala závora. Aby si ho muž příliš nevšímal, začal mu popisovat rozdíl mezi jeho vybavením na parkovišti, a tím, co bylo tady.
Hlídač ho vyhnal z budky asi minutu předtím, než se měl měnit s kolegou. A to byla Aomineho chvíle, aby se dostal za plot k budově. Protože firma používala stejný systém, jako byl ten, s kterým se Aomine seznámil v podzemním parkovišti. Každý hlídač se k němu musel přihlašovat a odhlašovat se, a úplně každý hlídač se na konci směny odhlásil o něco dřív, aby mohl dříve odejít. A pak mezi přihlášením jeho kolegy většinou uplynulo nejméně pět minut, kdy byly kamerové systémy vypnuté, protože mezi hlídači proběhly nějaké lidské interakce a přemísťování se.
Aomine potřeboval jen trochu štěstí, aby se nový hlídač a starý nepodívali ven zrovna ve chvíli, kdy spěchal od budky k budově. Naštěstí místnost s kamerami nebyla prosklená po celém svém obvodu a on z basketu dokázal velmi snadno určit slepý úhel.
Ani nevěděl jak, ale skutečně se dostal k jednomu ze sklepních vchodů, a – nejspíše kupodivu – skutečně Satova rušička ho vpustila dovnitř přes dveře, aniž by se spustil poplach. Tam už stačilo, aby nepůsobil jako někdo, kdo na tom místě nemá co dělat. A tak se podle mapy celé budovy, kterou si předtím nastudoval, vydal do laboratoří.
Možná se měl obléct do bílého pláště, aby vypadal jako nějaký vědec. I když ti se nejspíše mezi sebou znali a hrozilo by to jeho odhalením, kdyby nějakého potkal a on ho nepoznal. A tak se mohl vydávat za koho? Asi nejvhodnější k Aominemu nynějšímu vzhledu a tomu, že byl mrzák, byla role uklízeče. Vysmíval se takovým myšlenkám, když procházel chodbou k výtahu, aby se dostal do vyšších pater.
Ale v něm ho něco zarazilo. Budova neměla mít nižší patro než to, v němž byl. Přesto na číselníku bylo. A to znovu chráněné vložením příslušné karty. To bylo ono! Štěstěna u něj stála, právě v té chvíli mu dýchala na krk a on cítil, jak z ní má husí kůži. Nebo to nakonec byla zlá předtucha?
Vsadil všechno, co měl – to byla jedna rušička a prozatímní utajení. Stiskl tlačítko do nejnižšího patra a vložil zařízení do čtečky karet.
Dveře výtahu se zavřely a kabina začala klesat.
Netrvalo to dlouho, než se znovu otevřely a on se ocitl v napůl osvětlené laboratoři. Očekával kotle na všechny chemické procesy, jimiž se vyráběly drogy. Ale místo nich viděl prosklené místnosti, které měly spoustu lékařského zařízení. A v některých dokonce byli drženi lidé.
O co tam šlo? Obchod s bílým masem? Nebo testovali nové receptury, která by doktorovi Senumovi do kapsy dostala ještě více peněz?
Opatrně – protože určitě jej sledovala nějaká kamera – vytáhl mobil z kapsy, a aniž by se na něj podíval, zapnul foťák, aby mohl mezi prsty všechno, co ho obklopovalo, nafotit. Přičemž se dál opíral druhou rukou o hůl a pokračoval hlouběji do laboratoře.
Konečně v jednom z částečně prosklených boxů uviděl inkubátor, jehož fotografii mu zaslal Imayoshi. Z dálky přes sklo přesně neviděl, co v něm je, ale připomínalo to černou plastelínu. A to přesně mohla být ta nová droga, kterou v laboratoři testovali. Nerozuměl tomu, proč ji uchovávali v inkubátoru, ale rozhodně – pokud byla nová – potřeboval její vzorek jako důkazní materiál. Potřeboval zdokumentovat a pochopit co nejvíce, co se v téhle laboratoři dělo.
Znovu vyzkoušel rušičku, a i tentokrát ho zařízení pustilo dovnitř do skleněného boxu, aby mohl dojít až k inkubátoru. Černá hmota uvnitř se nepřirozeně leskla – ať už to bylo cokoliv, mohlo to lehce zlákat mládež, protože to vypadalo velmi módně a nadčasově.
Byl vybavený sáčkem na důkazy, potřeboval kousek odrýpnout a vložit do něj. Neměl rukavice a i přes zdravotnické zařízení po cestě a v jiných skleněných boxech, tady nebylo uvnitř vůbec nic kromě inkubátoru. Tak nezbývalo než riskovat, urýpnout kus té hmoty rukou. Třeba uvnitř vzorek zůstane čistý a ve vzduchotěsném sáčku nezoxiduje, pokud to byl důvod toho inkubátoru.
Aomine nebyl ve škole dobrý v žádném předmětu, protože hlavně hrál basket; a teď uměl hlavně vyšetřovat, i když prošel školeními protidrogového oddělení. Teď by byl rád, kdyby nevěděl jen v čem, ale i jak probíhají potřebné chemické procesy. Aby nedošel tak daleko a neznehodnotil si důkazy kvůli vlastní nevzdělanosti.
Vytáhl sáček a stiskl manuální otvírání inkubátoru. Hmota se zaleskla, jako kdyby se pohnula, ale on to hned svedl na neúplné osvětlení prostor laboratoře. Až když se jí dotkl, zjistil, že se mýlil. To něco v inkubátoru – přesně to to bylo! – vyčkávalo jako šelma při lovu, nehnutě, aby na sebe neupozornilo kořist. A v tom posledním okamžiku, kdy mu již Aomine nemohl utéct, zaútočilo.
Černá hmota nejprve do sebe vtáhla jeho ruku, než se roztáhla, aby zasáhla větší plochu, a ačkoliv předtím působila jako plastelína s mnohem větší hustotou, vsákla se do jeho těla přes látku oblečení. To už Aomine ovšem nevnímal, protože hned při prvním kontaktu ztratil vědomí.