Murněnčino snění

Asi - nejméně pro jednu osobu - to není zrovna to, na co čeká... ale víte, že mám docela toxický vztah k psaní. Chvíli to jde, pak mne to začne trhat... tak raději bez závazků a slibů.

Tenhle střípek už mi chvíli ležel v složce napsaný, ale až dneska jsem namalovala obrázek, co by vlastně mohl být k němu. Tak tady.

U slovanských bájí je trochu problém, že mnoho z nich je vycucaných z prstu, mnoho z nich je překopírovaných z jiných světových bájí... a abych pravdu řekla, já už ani nevím, kolik jsem si vlastně Murněnku (měsíční božstvo) vymyslela kromě toho, že jsem ji přejmenovala. Ale vyprávím o ní ve své knížce legendy a je součástí jejich víry, stejně jako se tam objevuje (už čistě z mé továrny) démon Úplno. Takže malba je Murněnka s Úplnem, což není úplně obsah střípku... :)

Přeji příjemnu četbu, a třeba někdy dojde i na pasáže z mé knihy, které jsou nejen o Murněnce. 

Murněnčino snění

Hovořili o tobě s úctou, staré božstvo. A přesto se bojíš, že já bych se ti vysmál. Kdybych viděl, jak uvrhneš svou klec do temnot propasti, abys mohlo spínat ruce k nebi a přestavovat si, že do dlaní chytáš hvězdy; jak tančíš mezi nimi a vnímáš, jaké by bylo cítit. Přestali o tobě mluvit, a ty mlčíš v zapomnění, zhanobeno ve zvíře noci, stvůru ze tmy a navždy umírající. 
Ach, Murněnko, tvou lesklou zbroj jsem nezahlédl, protože nezářím tolik, abych jako Slunce zviditelnil Lunu. Jen jsem slyšel tvé plačtivé příběhy stále dokola… a proto si myslíš, že bych se ti vysmál. A snad mi i vyčítáš, že si nevzpomínám na sen, co se mi nezdál. 
Božstvo rusalek, upírů a vlkodlaků, odpusť! Ne, nevzpomínám si na sen, protože byl tvůj. Nevím, jak ti hlava spočinula na mém ramenu. Tak prostě, a mně neznámě. Stín všech slov mezi námi, i jejich záře. Tajemství před mnou skryté. 
A přesto vše, po čem prahneš. 
Vracíš se k tomu snu, když se nemůžeš nadechnout kvůli střepu v hrudi. Když v temnotách čekáš na rozednění, abys pod deštivým nebem se mohla zahalit v přetvářce. Jako člověk hledáš jámu, tak přesně vykopanou, aby se podobala hrobu; a chceš si do ní lehnout, spočinout a třeba si tisíckrát znovu nechat zdát ten prostý sen. 
Položilo sis hlavu na mé rameno, božstvo, a tvé roztrhané jsoucno tě přestalo tížit, střep v hrudi přestal bránit dechu a smysly se zkalily klidem – iluzí štěstí, jakou si držíš, když si představuješ, jaké by bylo cítit. I když snová ty, Murněnko, ani snový já nejsme skuteční. Jako kdyby mi to zvíře noci zahnané do kouta mohlo tolik důvěřovat, aby odhalilo tepnu; jako kdyby se nebálo a nekrčilo, připraveno zaútočit. 
Již nemáš moc křísit z mrtvých dívky utopené z nešťastné lásky a vdechovat jim životy vodních vil, a tak si vyčítáš zamilovanost a nechceš snít, protože to bolí. Ale ten sen o mně má svůj chrám a své kněží; jako zlatá kopule postavená pod deštivé nebe a zářící jako slunce. V tom chrámu vlají závěsy a voní léto z dětských vzpomínek. Netřpytí se sněhem a hvězdným prachem, protože se nedokážeš přinutit znovu kouzlit, přát si a toužit. A ani v tom chrámu nehoří plamen, protože tam není důvod tě upálit. 
Tam… odkládáš svůj meč, Murněnko, a přestáváš se rouhat, dobojovala jsi bitvu s démony a odpočíváš. S hlavou složenou na mém rameni. 
Je to klid, jaký nezažiješ, božstvo, protože do tvých dlaní nepadají hvězdy, jen jsou zvyklé držet jílec meče. Blízkost, které se neoddáváš, protože jsi založilo zjizvené řády. A já, který existuji jen pod tvými víčky, a více se bojíš toho, že bych byl skutečný a pro tebe nedosažitelný, než že jsem jiný. 
Tuhle noc nemůžeš spát. Myslíš na ten sen o mně, když ve tmě kolem tebe se skrývají démonové a jako divé zvíře ceníš zuby a vrčíš. Bez mého ramene ti zbývá jen meč, kde si můžeš opřít čelo. A počkat až za léta zmizí vzpomínky na sen, co dokázal utěšit. A zbude jen chladný kov, s kterým si probojuješ cestu k jámě, kde nalezneš klid. Ani já nebudu vědět, že tam ulehlo staré božstvo, jemuž se o mně zdávalo, jako kdybych byl slunečním bohem. Božstvo, které si kvůli mně chtělo dovolit cítit.