Zkusíme to znovu - třeba týdně... než mne zase omrzí liduprázdno tohoto blogu.
Aokise sice není zrovna nejaktuálnější pár, osobně ale si teď nejsem schopna najít nějaký "aktuální". Vůbec nevím, na jaké anime se podívat - můžete doporučit! -, protože nejnovější, co jsem zkoušela, bylo BnHA, a to mne vůbec nechytlo. (Jsem zkažená JJBA a Berserkem.) A tak ždímám ty poslední kapky ze starých fandomů, a byla bych vážně ráda, kdyby někdo ještě aokise psal. Abych měla sama co číst při dlouhých podzimních večerech (nahradila jsem gay porno Doktorem Živagem, bude ze mne intelektuál, huh.)
Přeji příjemnou četbu.
KLEPY KLEP, VPUSŤ ĎÁBLA
[předchozí část | další část]
X.
„Tolik k Čtyřočkově plánu,“ utrousil posměvačně Běs, přičemž Aominemu teprve docházelo, co je ten tlak, který cítil na boku. Cizí muž, jemuž neviděl do tváře, stál za ním, omezoval jeho osobní prostor, a co bylo nejhorší, tlačil mu pistolí do oblasti ledvin. Asi tři metry od něj stáli další dva muži, kteří na sebe upoutali jeho pozornost, i když ulicí procházelo nespočet dalších. Jen tihle dva si ho všímali a ostražitě sledovali; jen oni po něm šli. Běsova slova nejspíše zahlušila, když mu muž se zbraní říkal, aby nekladl odpor a šel s ním. „I když svačinka v Čtyřočkově plánu úplně nebyla… a proto - to byl špatný plán.“
Aomine se snažil vyhodnotit situaci, přestože mu chyběl čas na jakoukoliv obsáhlejší myšlenku. Možná by na vrcholu své policejní kariéry zvládl zneškodnit tři muže se zbraněmi, ale ani tehdy by se do toho nepouštěl na otevřeném prostranství plném nevinných. Zbloudilá střela mohla popravit kohokoliv a Aomine se lišil od zloducha jen tím, že mu na něčem takovém stále záleželo. Vždycky ho zaráželo, kolik náhodných lidí muselo přijít o život v akčních filmech, když se takzvaný hrdina snažil prchat v autě před svými pronásledovateli a téměř všechna ostatní auta, která na běžné silnici potkal, vybouchla.
„Máte něco, co chce doktor Senuma zpátky. Půjdete s námi,“ tentokrát už Běs mlčel. Mohla za to být zodpovědná stejně tak jeho snaha vyjít Aominemu vstříc a nechat ho přemýšlet, nebo čistý fakt, že právě v té chvíli Tělo nebylo tím nejlepším společníkem k nezávaznému rozhovoru o těžkostech života mimozemského symbionta, k němuž nikdo není dostatečně ohleduplný, aby bral v potaz jeho věčně prázdný žaludek.
Takže se bývalý policista mohl soustředit na rozhovor se svými budoucími únosci a nejspíše i vrahy. „Dobře,“ odpověděl a vzápětí se vydal dopředu podle toho, jak ho zbraň v boku pobídla. Přemýšlel: Někde budou mít zaparkované auto, a pokud mu štěstí dopřeje, počet chodců se v té oblasti sníží na minimum.
Bylo jasné, že nejprve bude muset zneškodnit toho za sebou. Ale k tomu potřebuje obě ruce. Napadlo ho, že když už jeho symbiont musel být nenasytný, alespoň by mohl jíst tepelně upravované jídlo. Kdyby místo balíčku vnitřností a krve od řezníka – od něhož Aomine vycházel, když ho přepadli – měl v tašce horkou polévku, dalo by se to považovat za zbraň na jeho straně. Takhle bude muset tašku upustit, aby měl obě ruce volné… A nabízela se možnost, že by se mohl nákupu zbavit už při cestě k autu. Bylo přece přirozené, že když si vás vezou na smrt, nebudete se starat o poslední jídlo, ne? Nemuselo by to u nich vzbudit podezření, že se připravuje k protiútoku.
A ten stejně od něj museli očekávat tak či tak. Alespoň nějakou snahu vzepřít se jisté smrti musela mít každá ztroskotaná existence. I bývalý policista mrzák jako Aomine!
„Ne, ne, a ještě jednou ne! Svačinku sníme jako zákusek, až jim ukousneme hlavy!“
V tu chvíli se Aominemu podlomila noha, jak mu Běs přestal napodobovat zdravý kyčelní kloub a vystřelila z toho místa bodavá bolest. Symbiont toho využil, z ruky černovlasého vylétla mimozemská hmota jeho těla a vytrhla muži z rukou zbraň, z které sice stihl vystřelit, ale hmota kulku zastavila.
Popravdě bývalý policista už si nebyl úplně jistý, který z jeho pohybů způsobil sám a kdy nad ním převzal kontrolu Běs. Udeřil muže do břicha, až mu z úst vylétly sliny, a stočil mu ruku za zády, aby si s ním vytvořil štít před dvojicí jeho kompliců. Přiložil mu pistoli ke spánku, a tehdy začali civilisté kolem nich řvát a utíkat.
„Odložte zbraně a kopněte je mým směrem!“ poručil dvěma mužům, co nemeškali a už na něj mířili, autoritativním hlasem policisty, který ho naučili v akademii. Viděl jim na očích, že příliš si svých životů navzájem neváží. Bylo jim jedno, pokud jednoho z nich zastřelí. Možná naopak si pak lépe rozdělí odměnu, když ji budou jen půlit!
„Můžeme se ještě dohodnout,“ utrousil možná neochotně ten starší ze dvou a rozhlédl se. „Nikdo nevinný nemusí být zraněn.“
Aominemu nad tím zůstával rozum stát: Když se rozhlédl, kromě těch inteligentních, kteří utíkali nebo se schovali, zůstávali na místě i lidé, co měli potřebu jejich přestřelku natáčet na své mobilní telefony. A přestože on sám nebyl génius a nikdy se tak ani netvářil, tak chápal, že teď každý v jejich blízkosti je rukojmí druhé strany. Vyberou si hezkou roztomilou dívku v béžovém kabátu, co stála na rohu, nebo pobaveného mladíka s barevnými vlasy, co vyšel z obchodu poblíž, aby jeho záběry byly lepší?
„Zahoďte ty zbraně!“ snažil se blafovat, že je na stejné úrovni jako ti tři muži, co si pro něj přišli, a na nikom jiném kromě něho mu nezáleží.
Starší se ušklíbl a vystřelil, aby mu dal jasně najevo, že myslí své výhružky vážně. Bohužel pro něj, prostřelil tašku s nákupem od řezníka. Krev se nejprve rozprskla, a poté začala vytékat na zem. „Tak to si neměl, červe!“ V ten moment z Aomineho těla vyšlehl další černý šlahoun a odhodil muže deset metrů dozadu.
Z několika následujících okamžiků si bývalý policista zapamatoval rozhodně jen útržky, protože se všechno stalo příliš rychle. Tělo muže před ním se do něj opřelo, jak ho zasáhla první z kulek, protože třetí z nich spustil proti Aominemu palbu. Černovlasý si držel živý – lépe řečeno umírající – štít před sebou, ulicí se ozývaly výkřiky, a on svíral křečovitě pistoli, aniž by ji byl schopen použít. Mezitím se dostal na roh ulice, odkud Běs po zbývajícím útočníkovi hodil kontejner. A donutil Aomineho tělo, aby se dalo do pohybu.
Svůj útěk symbiont zastavil až o další čtyři ulice dál. Kolem něj projížděli policejní auta na místo přestřelky, a on, aby na sebe neupozorňoval, zaplul do stínu, a přenechal kontrolu nad tělem znovu jeho majiteli.
„Jak nás našli?“
Aomine se donutil k chůzi, i když se mu třásly ruce a nedostávalo dechu. Přetáhl si kapuci přes obličej a uvědomil si, že má nejen na rukou, ale i na tváři krev. Nebyl připravený na to, co se dělo. Měl dojít do svého bytu – to bylo celé. Žádná akce, žádné nebezpečí. I Imayoshi si myslel, že ještě mají čas. Ne, že jej najdou, jakmile se objeví na ulici.
„Cože?“
„Jak. Nás. Našli?“
To byla dobrá otázka!
Aomine se rozhlédl a přeběhl ulici, aby se dostal na chodník, po kterém chodilo více lidí. Byl večer, krev na jeho černém oblečení přece nemohla být vidět, nebo ji obyčejný chodec musel brát jako výstřední potisk. Obličej měl schovaný ve stínu kapuce. Potřeboval se ztratit mezi lidmi… „Kamery, mají napíchnuté městské kamery,“ vysvětlil symbiontovi a určitě přitom zněl jako pouliční šílenec věřící v konspirace.
Do bytu se nedostane, ten určitě střežili. Řeznictví bylo v okolí, proto se k němu dostali tak rychle. Takže čím bude dále od svého bydliště, tím jim déle potrvá, než se k němu dostanou, i kdyby ho znovu našli. K Imayoshimu se zatím nemohl vrátit, dokud si nebyl jistý, že ho nesledují. Nesměl prozradit ten jediný bezpečný úkryt, který znal!
Do metra také nemohl, protože v osvětlených prostorách by bylo vidět, že je celý od krve. Ale musel se přesunout jinam… několik ulic od místa, kde proběhla přestřelka nestačilo. Určitě si všimli, kterým směrem se vydal, a teď za ním pošlou další. I policie v té chvíli byla problém, protože rozhodně nepůsobil jako ten, koho by zákon měl podpořit a chránit. Musel prostě zmizet ze všech očí…
Srazil se s chodcem, a ten vykřikl, když se mu naskytl pohled do Aomineho krví potřísněné tváře s divokým výrazem v očích. Znovu se rozeběhl, ale cítil únavu ve svalstvu a rozuměl, že takový útěk nemá potenciál situaci významně zlepšit. „Potřebujeme nahoru,“ ale všechny budovy byly příliš vysoké, osvětlené a hlídané kamerami. „Nebo se umýt,“ teď už si skutečně připadal jako blázen, protože mluvil více pro sebe než na Běsa.
Jeho tělo s sebou cuklo, jak ho symbiont rázně zastavil. Pocitem mu to přišlo, jako kdyby narazil do zdi. „Umíš s tímhle jezdit?“ Aominemu padl pohled na motorku a rozesmál se. Zvykal si tolik na život superhrdiny, že ho v první řadě nenapadalo řešit problémy jako člověk?!
Světlovlasá žena se vrátila z pokoje své dcery, kterou uspávala. Jako kdyby ta něco tušila, pořád se vyptávala na svého strýce, který ji už před více jak týdnem slíbil, že k nim zajde na večeři, ale nepřišel. Místo toho se u jejich dveří objevil někdo, koho nikdy neviděla – muž stejně vysoký jako byli strýcové Ryouta a Daiki, s divným načervenalým odstínem vlasů a velmi vtipným hustým obočím –, a možná Chiko na chvíli zabavil, protože byl nový a neokoukaný, ale nebyl to ten, koho chtěla vidět. Navíc se celou dobu tvářil vážně a tím se ochuzoval o její sympatie, takže ani nenatahovala, aby mohla s rodiči a návštěvou zůstat déle, jako to dělávala běžně, když se stavil Aomine.
Satsuki se podívala ze svého manžela na hosta, než se ve dveřích otočila, a vrátila se tentokrát z kuchyně s čajem. Položila ho na konferenční stolek. Předpokládala, že to bude dlouhá noc. Překvapilo ji, že se muži v místnosti bez ní vůbec nebavili. Kagami vlastně vypadal, že je mu v přítomnost jeho bývalého stínu nepříjemně; a ona možná chápala proč. Ovšem na jejím muži nebylo poznat, co si myslí – trochu se zdálo, že v místnosti ani není. Což mohlo znamenat buď spokojený odpočinek, nebo že zatím nepřišel na to, co si o jejich situaci myslet, a tak potlačil svou přítomnost, dokud na to nepřijde.
Trochu litovala, že právě jeho neposlala dceru uspat, protože ona sama měla velmi neklidnou mysl a spoustu otázek. „Musíš nám říct všechno od začátku, Kagami-san,“ řekla muži naléhavě, a když už se nemusela hlídat kvůli přítomnosti dítěte, znovu neklidně vstala a došla si pro zápisník. „Sepsala jsem si obsah všech rozhovorů, co jsem s Dai-chanem vedla za poslední měsíc… bylo jich strašně málo,“ povzdechla si a zakroutila hlavou. Rozhodně měla být ostražitější, všímat si, že se děje něco navíc kromě léčby, a rozhodně mu tehdy měli věřit s tím, kdo ho nechal srazit! „Ale nejprve začni ty.“
Muž nakrčil své nezkrotné obočí, protože moc nevěděl, co všechno se týkalo Aomineho zmizení. Bylo potřeba se teď vracet k jeho popáleninám? Myslel si, že kdyby je vzpomněl, musel by nejen vysvětlovat, proč jim o nich neřekl dříve, ale ještě by to podrylo jeho snahu, aby rodina Kuroko se držela v klidu a v bezpečí; nechtěl jim vkládat do mysli myšlenku, že si Aomine něco udělal, a nebo podrývat jeho psychické zdraví a schopnost se o sebe postarat. „Ao před několika týdny – asi – získal přes svou práci na parkovišti stopu v případu, co řešil před nehodou… a kontaktoval kolegu z práce, který mu s vyšetřováním pomáhal, protože za mnou s tím nechtěl jít.“ Odmlčel se a promnul si tvář. „V pátek asi své tajné vyšetřování prozradil, protože od neděle se ukrývá. Vloupali se do jeho bytu, ale nejspíše netuší, kde je, protože začali vydírat Kiseho.“ Podíval se z Kuroka na jeho manželku a dodal: „Nahlásil jsem vloupání, a řekl, že mám náhradní klíče, ale že s Aominem se nedá spojit… neřekl jsem nic o tom, že něco vyšetřuje, a pokud se vás někdo bude ptát, tak to nezmiňujte. Nemá to cenu, pokud nemáme žádný důkaz. A víme, že Aomine je někde skrytý.“
Žena nesouhlasně zakroutila hlavou. „Netvař se, že je v pořádku, že jsi něco před svými kolegy zatajil. Mohli ho třeba najít.“
„Opravdu?“ zeptal se jí Kagami možná trochu více ostře, než chtěl, a všiml si pohledu, který mu věnoval její manžel. „Pokud předtím vůbec nikdo neměl podezření, že to s Aominem nebyla nehoda, ale záměr… i když on to tvrdil a policisté měli důkazy z celého parkoviště a kamer okolo, tak opravdu by ho mohli najít?“ Zhluboka se nadechl. „Nevím, komu můžu věřit. Aomine nevěřil ani mně.“
„Tak to určitě není,“ ozval se potichu druhý muž, „Daiki věří nám všem, jen nás chce chránit.“
Tentokrát to nevydržel Kagami a vstal z křesla, aby se mohl vydat k oknu, a přes zatažené rolety zkontrolovat ulici venku. Přišel, aby je hlídal, měl u sebe dokonce i služební zbraň. Ale stejně tohle neudělal proto, že by si myslel, že něco uvidí, ale potřeboval se posunout dál od jejich rozhovoru. „Myslím, že se zaměřili na Kiseho kvůli tomu, jak si byli blízko. Nezastavilo je, že už nejsou. Možná kdyby Aho řekl, po čem jde, nemusel ho odehnat… když to k ničemu nebylo.“ Uvědomil si až, když se otočil zpátky k manželům, jak moc byl rozčílený na sebe i Aomineho. Do vyšetřování slušná rodina učitele v mateřské školce nepatřila! Měli být mimo a v bezpečí; ne ponocovat kvůli něčemu, co jim ani pořádně nemohlo dávat smysl.
„Ryou-chan se na noc ubytoval v hotelu, ale neví, co bude dělat dál,“ poznamenala světlovlasá, „nemá jim co říct, a je si jistý, že skutečně ty fotky použijí proti němu.“
„Ale i tak zněl nadšeně, když říkal, že Aomineho nejspíše nemají,“ doplnil Kagami, jak dokazoval své tvrzení, že jeho bývalý parťák měl o svém vyšetřování říct svým nejbližším, aby mu pomohli a připravili se na dopady. I když věděl, že by mu nikdo z nich nevěřil – jako předtím –, a kdyby ano, tak by mu to vymlouvali.
Nikdo nic na to neodpověděl, a Kagami se znovu posadil do křesla. Satsuki mezitím shlédla k zápisníku a pročítala si své poznámky. Bylo ticho, Kuroko si nalil čaje a posunkem se zeptal, jestli i jeho bývalý spoluhráč si dá, ale ten odmítl. I když by tak zaměstnal ruce, s nimiž si nervózně hrál, jak neměl přesný plán, jak by rodinu mohl nejlépe hlídat. A tak seděl v jejich obývacím pokoji, místo toho, aby hlídkoval a strážil je.
„Imayoshi-san,“ vyslovila žena po chvíli, „Dai-chan mi volal, že na něj chce číslo, a ten rozhovor se mi celý nezdál. Nikdy si nepadli do oka, a najednou se ho chtěl ptát na pracovní místo. Vím, jak Dai-chana ponižovalo shánět práci v jeho zdravotním stavu, a nesedělo mi, že půjde za někým, koho znal…“ Rychle vstala a došla si pro mobil. „Zkusím mu zavolat,“ řekla, a aniž by to kdokoliv v místnosti odsouhlasil, dala vytáčet číslo.
„Imayoshi u telefonu.“
Žena se nejprve představila. Neměla připravený rozhovor, protože muž zvedl telefon příliš rychle. „Nedávno jsem dala tvé číslo Dai-chanovi, volal ti?“ zeptala se napřímo, aby se dlouho neodmlčela a doufala, že pokud odpověď bude kladná, přijde na způsob, jak z něj dostat nějaké informace, pokud je měl. Muž na druhém konci linky souhlasně zabručel a ona slyšela, že mu tam hraj televize. „Omlouvám se, že volám takhle pozdě,“ zašeptala. Byla si vědoma toho, že právě ztratila půdu pod nohama. Jak mohla vysvětlit to, že mu v takovou dobu a tak náhle volala kvůli tomu, jestli Aominemu nabídl práci?
Muž znovu zabručel a nechal ji několik nádechů trpět, než dodal. „Je tady, pokud kvůli tomu voláš.“
„Cože?!“
Imayoshi se krátce zasmál, ale neznělo to nijak vesele. „Pokud voláš, jestli nevím, kde je, tak je tady,“ řekl jí klidně, než se ozvaly zvuky, jako když někdo stává od stolu. „Dám ti ho k telefonu, pokud chceš.“
„Děkuju,“ a nejspíše to patřilo více basketbalovým bohům, než muži na druhém konci linky.
Ještě chvíli to trvalo, Imayoshi nejspíše odklonil mobil od úst, aby mohl Aominemu říct, kdo volá, protože Satsuki slyšela jen tlumený rozhovor; a díky tomu měla možnost se podívat kolem sebe, aby sama zjistila, kolik její společníci slyšeli z rozhovoru, který vedla. Jestli stejně jako jí, i jim začalo bušit srdce v naději, že se všechno vyřeší, protože Dai-chan se přestane pohřešovat.
„Satsu,“ oslovil ji tmavovlasý klidně, jako kdyby se nic nedělo. A ona to nevydržela, a nehledě na to, že byla dávno dospělá a měla dítě, tak se do telefonu rozbrečela: „J-já, já jsem tak ráda…“ Ale v ten moment už ji vytrhl Kagami telefon, a její manžel ji zastavil v tom, aby se na něj rozkřičela, co si to dovolil; a nabídl jí svou náruč, i když ona potřebovala nejprve zjistit, že její bratr je v pořádku.
„Doprdele, Aho, kde jsi?!“ obořil se na něj, a až potom si vzpomněl, že kousek dál spí dítě. Chtěl se v dalších slovech ztišit, ale ten vůl, kterého nazýval bývalým parťákem, mu odpověděl zcela klidně, že u Imayoshiho, a tím ho vytočil jako snad nikdy předtím. „Tvůj byt vykradli, a teď vydírají Kiseho. Kde kurva jsi celou dobu?!“
„Pššt,“ ozvalo se nejprve. „Jak ho vydírají? Jak se k němu dostali?“
„Protože vykradli tvůj byt a našli nějaké jeho nahotinky, co sis schoval,“ oznámil mu s jistým pocitem zadostiučinění, když už Aomine nezněl vůbec klidně jako předtím, „jestli jim zítra do poledne neřekne, kde jsi, tak je pošlou do novin a k němu do práce.“
„Kde teď je?“
„V hotelu.“
„Kde přesně?“
Kagami zaváhal, než mu nadiktoval adresu a číslo pokoje. „Neměl bys tam jezdit, pokud po tobě jdou. Musíš s tím vyšetřováním jít na policii…“ jenže v ten okamžik už Aomine hovor ukončil. Muž s kaštanovými vlasy mu znovu zavolal, ale telefon zvedl jen Imayoshi, aby oznámil, že Aomine odešel.
Kuroko se přestal čelem opírat o to své ženy, jak ji utěšoval, a pohlédl na svého bývalého spoluhráče. „Alespoň víme, že je Daiki v pořádku.“
Kise sebou vylekaně cukl, když se ozvalo naléhavé zaklepání na dveře jeho hotelového pokoje, ale byl schopen vzápětí vystřelit z postele, jakmile uslyšel známý hlas. Ve spěchu odemkl a otevřel. Nevěřil tomu, že tmavovlasého vidí živého, a nevěděl, jestli ho nejprve má obejmout, nebo mu vrazit pěstí. A tak udělal oboje. Tak jak spal – to znamenalo jen v tričku a spodním prádle – se mu vrhl kolem krku a silně ho objal, než se odtáhl a uštědřil mu facku, až hlasitě pleskla celou prázdnou chodbou hotelu. Možná měl skutečně použít pěst, ale nakonec se o něj více bál, než byl na něj naštvaný. Poté odstoupil od dveří, aby ho pustil dál.
„Začínají se nám zamlouvat tyhle pozemské namlouvací rituály, mmm.“
Aomine se snažil ignorovat Běsa a plně se soustředit na svého bývalého přítele. Zabouchl za sebou dveře, než se opatrně zeptal: „Jsi v pořádku?“ Protože všechno šlo stranou, když se dozvěděl, že ho začali vydírat. Raději by se znovu nechal srazit autem, než by komukoliv dovolil, aby se přiblížili k jeho slunci. Nedošlo mu, že by Kiseho do toho mohli takhle zatáhnout: – nejprve – vůbec nepomyslel na to, že by ho šli vykrást, a ještě méně si dal dohromady, že vlastnil nějaké materiály, kterými bylo možné světlovlasého vydírat.
„Jestli já jsem v pořádku?!“ obořil se na něj Kise. „Ty se ptáš, jestli já jsem v pořádku?! To já jsem snad zmizel a nedal nikomu vědět?“
„Tohle bude ještě zajímavé,“ uchechtl se Běs, ale jinak byl potichu. Jako kdyby ho tolik zajímala nějaká jejich hádka, že se do ní nechtěl plést a kazit ji. Hlavně Aominemu připomínat svou přítomnost, i když si hostitel na ni již zvykal; aby tím nepřerušil, co se mělo mezi párem stát.
Tmavovlasý si svého bývalého přítele starostlivě prohlédl, i když na něj vyjel. Vypadal unaveně a vystresovaně, ale na sobě neměl žádnou známku násilí, takže ho vystrašili a vydírali, ale fyzicky mu neublížili. Oddechl si a udělal k němu pomalu a obezřetně krok, jako kdyby se snažil přiblížit k divokému zvířeti. Když se mu podařil jeden, opakoval to tolikrát, aby ho mohl vzít do náručí a obejmout. Skutečně se ujistit, že mu nic není.
Kise nebyl na sebe hrdý, že jakmile se ocitl v blízkosti známého – i když za poslední měsíce tolik změněného – těla, všechno napětí z něj opadlo a on cítil klid, jako kdyby se chystal usnout. Konečně v bezpečí…
„Omlouvám se,“ zašeptal Aomine a něžně ho hladil po zádech. Kise se přestal opírat o jeho rameno a místo toho spojil jejich rty. Nechtěl žádné omluvy, ale aby znovu všechno bylo tak, jak mělo. Přitiskl se na jeho tělo, a i když už nebylo tak silné a svalnaté, jaké si ho pamatoval proti svému, stále mělo to samé jsoucno. Byl to jeho Daiki, voněl a chutnal jako všechno, po čem Kise celý svůj život prahnul. A on neviděl jediný důvod, proč by mezi nimi měl být nějaký osobní prostor. Táhl si ho k posteli, přičemž ho nenasytně líbal. Potřeboval v jeho rtech utopit všechen stres, co se mu usadil ve svalech, protože tak dlouho všechno bylo špatně a mimo své místo.
Nedal mu chvíli, aby si to rozmyslel, když změnil jejich pozice, aby ho mohl shodit na postel a kleknout si obkročmo nad něj. Nepřestával ho líbat, přičemž se vrhl prsty na zapínání jeho kalhot. Mohl jej nejprve zbavit mikiny a trička, co měl pod ní, ale nechtěl plýtvat čas. Jako kdyby si uvědomoval, že někde hluboko v něm dřímá příliš unavená pýcha, která by ho zastavila, aby se znovu neponižoval a nepouštěl do vztahu s tak hrozným člověkem. Dřímala ta část, která se chtěla oženit s Mari a mít šťastné manželství, a dokonce pospávaly i jeho ambice, které se nechtěly nechat připravit o práci, a hrdost, co nehodlala být kompromitována v novinách kvůli Aominemu sobectví.
Vzhůru byla jen jeho touha a láska…
Aomine se pokusil zastavit ruce světlolavsého v rozepínání vlastních kalhot, ale Kise ho chytil za zápěstí a přitiskl mu je vší silou a celou svou váhou nad hlavu do polštáře. „Daiki,“ zavrčel výhružně a jeho jindy velmi svůdný kočičí pohled v sobě měl vražednost velké šelmy. Tmavovlasý se mu i přes to pokusil vzepřít, ale Kise zaryl nehty do jeho popálených zápěstí. „Dost!“ Poté ho hrubě políbil a zhoupl se v bocích, a Aomine si nemohl pomoct, aby to nevyvolalo odezvu v jeho rozkroku. Raději si nepřipouštěl, že i tuhle část těla mohl stejně jako kyčel opravit Běs; protože právě přítomnost parazita byla to poslední, na co chtěl myslet, když se ho pokoušel jeho bývalý přítel – s nadsázkou, protože na tom nebylo nic, co by se mu nelíbilo – znásilnit.
Kise mu pustil ruce, aby se mohl vrátit zpátky k zapínání kalhot tmavovlasého, a znovu vydal zavrčení šelmy, když s nimi chtěl Aomine pohnout. „Budeš poslouchat,“ šeptl a podíval se na něj planoucíma očima. „Protože jsi sobecký parchant, a já už mám dost toho, abych na tebe bral ohledy.“ Možná to bylo něco, co mu chtěl říct celou tu dobu, co ho tmavovlasý od sebe odháněl, aby se mohl litovat a ničit. Teď o tom ovšem nechtěl přemýšlet.
Stáhl mu kalhoty i se spodním prádlem a naslinil si prsty. Byl rád za počáteční odpor, který cítil, když prostředníčkem pronikal do jeho těla, protože si chtěl myslet, že druhý s nikým nebyl. Že zůstal jen jeho, i když ho tenkrát v bistru sežehla žárlivost. Natáhl se pro další polibky a tentokrát už byly jemnější, i když stejně intenzivní. Kdyby se tenkrát nestala ta nehoda, nejspíše by tuhle noc souložili v posteli jako snoubenci, jako všechny ostatní… a Kise by měl na prsteníčku zásnubní prsten.
Vzdálil se, aby mohl používat obě ruce a viděl svého bývalého přítele. Nelíbilo se mu, jak byl pohublý a bledý. Rozčilovalo ho to, i když to nijak neovlivnilo, kolik po něm toužil. Možná by kvůli tomu na něj měl být jemnější, ale on by ho nikdy tak neponížil, aby se k němu kdy choval jako ke slabému. A to si Aomine neuvědomoval, když se mu příčilo, že by se jím měl nechat ošetřovat.
Dlaní přejížděl po jeho mužství, když přidal druhý prst a začal si ho pro sebe roztahovat. Matně si vybavoval, že by měl mít v peněžence kondom, a i to ho rozčilovalo, protože s Aominem je neměl mít důvod používat. Jenže ani teď nebyl tolik rozčílený, aby do něj chtěl proniknout bez jakékoliv lubrikace. Nešlo o přenos nemocí, nemohli si být tak cizí… několik měsíců bez sebe nemohlo změnit, že vesmír byl celistvý, jedině, když byly spolu!
Takže ho nakonec nechal ležet na posteli s holým zadkem a roztaženýma nohama jako nějakou couru, aby si pro kondom došel. Tmavovlasý nechával paže ležet na polštáři a jen ho pozoroval, jak si svléká spodní prádlo a nasazuje ochranu. Nic neříkal, protože neměl co, a vzal si všechny Kiseho výtky k srdci. A nebo možná nechtěl nic jiného, než cítit svého bývalého přítele v sobě.
Kise do něj prudce pronikl, až Aomine sykl, ale o další steny se již postaraly ústa světlovlasého. Byl zlostný a hrubý a mladšího vzrušoval každý příraz, protože mu ta zároveň bolest a slast připomínala, že je stále naživu. Vnímal, jak jeho srdce divoce buší, a mysl se topí v přítomnosti slunce. Kise byl kolem něj a v něm, všude ho obklopovala jeho vůně a horkost těla. Slunil se, koupal v teplých zlatých paprscích. Dovolil si jednou rukou zajet do je delších světlých vlasů a druhou ho vzít za hýždě, když se Kise opřel čelem o jeho rameno a divoce ho plenil.
Netrvalo to dlouho a bylo po všem. Aominemu se chvěly svaly na nohách, pro to v jaké poloze je musel držet a že nebyly už delší dobu trénované. Ale ani tak světlovlasého nepouštěl ze svého sevření, protože si v tu chvíli byl jistý, že už se ho podruhé nedokáže zdát. Bylo tak snadné dýchat, když vdechoval jeho vůni – měl pocit, jako kdyby se celé měsíce bez něj dusil.
Opatrně ho hladil po vlasech a toužil ho tím ukolébat k spánku. Jako kdyby se ráno mohli probudit do světa, v němž bylo vše v pořádku.
Kise se ovšem po chvíli odtáhl a odvalil se z něj. Posadil se tak, že byl k němu zády, sundal si kondom a použil ubrousky na stole. „Jsi parchant,“ řekl to příliš unaveně, než aby to mohla být provokace nebo nějaký druh předehry.
„Ouč. Takhle tě vyplení, a furt se chce hádat?“
Aomine se zůstal dívat na jeho záda a vůbec si nebyl jistý, jak by se měl zachovat. Chtěl o moment déle být v jeho přítomnosti, než ji bude muset znovu opustit. Protože v jeho těle žil Běs a musel s ním bojovat proti ostatním mimozemským symbiontům. Navíc určitě ten hotel sledovali a dříve nebo později odhalí, že je v něm – když sem šel, věděl, že jde do pasti. Nemohl do toho zatahovat Kiseho, a už vůbec se místo záchrany světa uchýlit k domáckému životu, který si nejvíce přál: k snoubenci a milování s ním.
Ale mohl skutečně teď odejít? Nechat Kiseho samotného? Možná mu tím, že k němu byl otočený zády, přesně tohle dával najevo.
Otočil se na bok a přivřel oči, jak se mu nechtělo nic jiného, než si k sobě stáhnout světlovlasého a usnout v jeho blízkosti. Byl si jistý, že jedině tehdy by si po všech těch měsících odpočinul. I kdyby nespal, i kdyby ho jen celou noc hladil po krásné tváři a zlatých vlasech. Nakonec se ovšem ušklíbl, vytáhl do sedu a začal se soukat zpátky do svého spodního prádla. Byla to ironie, že kdyby v sobě neměl Běsa, nemohl by znovu takhle s Kisem být, protože by protestovala, jak jeho kyčel, tak rozkrok; ale symbiont byl zároveň důvodem, proč v posteli nemohl zůstat. „Napíšeš jim, kde mě najdou,“ řekl tiše, ale pevně, „nemají důvod tě potápět, chtějí mě.“
Kise se na něj prudce otočil a zakroutil hlavou. „Odjedeme pryč,“ navrhl, jako kdyby to měl vymyšlené, „je jedno kam.“ Zhluboka se nadechl, jak zaváhal, protože i v jeho rukách to nejspíše bylo to poslední eso: „Vím o tom prstenu… a ty jsi přece musel vědět, že ti vždycky nakonec řeknu ano!“
Aomine zatnul zuby. „Nechtěl jsem ho slyšet… ne po té nehodě.“ Bolelo ho, když viděl tu zoufalou prosbu v očích světlovlasého. Příčilo se mu, aby Kisemu stále dokola ubližoval. Nesnesl to, ne znovu, a přesto se zase dostal do situace, v které musel. Zapnul si kalhoty a vstal. O nepohodlí po sexu se Běs rozhodně nepostaral. „Dej mi mobil, napíšu ti adresu, co jim dáš.“ Chtěl odejít dřív, než si pro něj přijdou, aby se s nimi setkal daleko od svého bývalého přítele.
Světlovlasý zakroutil hlavou, přičemž mu nepatrně cukaly svaly ve tváři, jak se snažil krotit své emoce, a zadržoval neuvážená slova, jakých by mohl litovat. Uměl od Aomineho získat, co chtěl – dokázal manipulovat lidmi kolem sebe –, ale na to musel mít mnohem chladnější hlavu, než jakou měl teď. Jako kdyby nestačilo to, že ho vydírali, aby byl rozhozený; jeho tělo za sebou mělo před několika minutami slastné výšiny, a teď se dostal na plačtivé dno vztahové propasti. Vůbec nebyl schopný přinutit hlavu, aby přemýšlela, a tak se jen snažil zabránit hádce, i když by možná tak nejlépe ventiloval bouři, co se v něm odehrávala.
„Prosím, Ryou,“ Aomine si nakonec před něj klekl, protože pochopil, že tentokrát jakkoliv zlým chováním ho od sebe neodežene a neochrání; vzal ho za ruce a políbil je, „dělám to pro tebe, zlato moje. Nemusíš si to odnést kvůli tomu, že jsem strkal nos tam, kam jsem neměl. Mám to vymyšlené-“
„To zrovna tobě někdo bude věřit!“
„- nic se mi nestane.“ Zůstal se mu dívat do medových očí a sledoval, jak se plní slzami. Tentokrát to byl on, kdo použil všechny karty v rukávu, aby druhého nesměroval tam, kam potřeboval. Což nakonec bylo do bezpečí…
„Nechceme nám rušit romantiku a druhé kolo, ale někdo sem jde, a pokojská to nebude.“
Aomine vstal, a Kise už by se poněkolikáté zeptal na jeho kyčel, kdyby to nebylo téma všech jejich hádek, a neřešili něco naléhavějšího, o čem se mohli hádat. „Musíš se obléct,“ poručil mu, a hodil po Kisem jeho kalhoty. Poté přešel k oknu, aby zjistil, jestli je nějaká cesta ven mimo dveře na chodbu. „Našli nás. Rychle!“ Popohnal světlovlasého, který byl stále nerozhodný, ale nakonec na naléhavost jeho hlasu zareagoval.
Takhle si to nepředstavoval. Chtěl se nechat zajmout někde, kde bude od Kiseho vzdálený na kilometry, aby se mu nemohlo nic stát! A pak vyřešit, jestli se z toho dostane pomocí schopností, jaké měl Běs; nebo se z toho nedostane, a bude mu to jedno, protože svým životem vykoupí život svého milovaného.
„Vezmeme ho do bezpečí.“
Aomine si uvědomoval, že Běs nejspíše chce utéct, a rozhodně nesouhlasí s jeho plánem, že se nechají zajmout. Ale na druhou stranu si tmavovlasý uvědomoval, jakou spoušť nadělali, když se pokoušeli se Senumovými muži vypořádat naposledy. Kise mohl přijít k úhoně, a to rozhodně Aomine nechtěl. Přesto – mohl Běsovi věřit, že jen tělo světlovlasého nezotročí? Nebo že snad najdou takovou schodu, aby parazitova přítomnost Kiseho nezabila?
„Dostaneme ho do bezpečí, a když to nepůjde jinak, opustíme jeho tělo. Slibujeme.“
Tmavovlasý neměl dostatek času, protože už si sám byl vědom pohybu na chodbě před dveřmi. Přešel za úplně oblečeným světlovlasým, aby mu daroval poslední polibek, při kterém do něj nechal přejít Běsa. „Miluju tě, Ryou, a navždy budu,“ zašeptal, i když si nebyl jistý, jestli ho stále vnímá. Protože on sám si nepamatoval, jak se dostal z laboratoře, když do něj pronikl symbiont.
Poznal, že je pryč, protože se ozvala bolest v jeho kyčli, na kterou si buď odvykl nebo se zhoršila, protože měl problém dojít ke dveřím, aby se vše odehrálo na chodbě a Kise s Běsem získali čas se dostat do bezpečí.
Měl slzy v očích, když konečně dobelhal ke dveřím a sotva je otevřel, popadli ho dva muži a omráčili. Ale jemu se ještě podařilo dveře za sebou zabouchnout, takže nemohli hned dovnitř a neviděli, jak Běs vyskakuje s Kiseho tělem z okna, aby ho dostal do bezpečí.
Snad.
X.
„Tolik k Čtyřočkově plánu,“ utrousil posměvačně Běs, přičemž Aominemu teprve docházelo, co je ten tlak, který cítil na boku. Cizí muž, jemuž neviděl do tváře, stál za ním, omezoval jeho osobní prostor, a co bylo nejhorší, tlačil mu pistolí do oblasti ledvin. Asi tři metry od něj stáli další dva muži, kteří na sebe upoutali jeho pozornost, i když ulicí procházelo nespočet dalších. Jen tihle dva si ho všímali a ostražitě sledovali; jen oni po něm šli. Běsova slova nejspíše zahlušila, když mu muž se zbraní říkal, aby nekladl odpor a šel s ním. „I když svačinka v Čtyřočkově plánu úplně nebyla… a proto - to byl špatný plán.“
Aomine se snažil vyhodnotit situaci, přestože mu chyběl čas na jakoukoliv obsáhlejší myšlenku. Možná by na vrcholu své policejní kariéry zvládl zneškodnit tři muže se zbraněmi, ale ani tehdy by se do toho nepouštěl na otevřeném prostranství plném nevinných. Zbloudilá střela mohla popravit kohokoliv a Aomine se lišil od zloducha jen tím, že mu na něčem takovém stále záleželo. Vždycky ho zaráželo, kolik náhodných lidí muselo přijít o život v akčních filmech, když se takzvaný hrdina snažil prchat v autě před svými pronásledovateli a téměř všechna ostatní auta, která na běžné silnici potkal, vybouchla.
„Máte něco, co chce doktor Senuma zpátky. Půjdete s námi,“ tentokrát už Běs mlčel. Mohla za to být zodpovědná stejně tak jeho snaha vyjít Aominemu vstříc a nechat ho přemýšlet, nebo čistý fakt, že právě v té chvíli Tělo nebylo tím nejlepším společníkem k nezávaznému rozhovoru o těžkostech života mimozemského symbionta, k němuž nikdo není dostatečně ohleduplný, aby bral v potaz jeho věčně prázdný žaludek.
Takže se bývalý policista mohl soustředit na rozhovor se svými budoucími únosci a nejspíše i vrahy. „Dobře,“ odpověděl a vzápětí se vydal dopředu podle toho, jak ho zbraň v boku pobídla. Přemýšlel: Někde budou mít zaparkované auto, a pokud mu štěstí dopřeje, počet chodců se v té oblasti sníží na minimum.
Bylo jasné, že nejprve bude muset zneškodnit toho za sebou. Ale k tomu potřebuje obě ruce. Napadlo ho, že když už jeho symbiont musel být nenasytný, alespoň by mohl jíst tepelně upravované jídlo. Kdyby místo balíčku vnitřností a krve od řezníka – od něhož Aomine vycházel, když ho přepadli – měl v tašce horkou polévku, dalo by se to považovat za zbraň na jeho straně. Takhle bude muset tašku upustit, aby měl obě ruce volné… A nabízela se možnost, že by se mohl nákupu zbavit už při cestě k autu. Bylo přece přirozené, že když si vás vezou na smrt, nebudete se starat o poslední jídlo, ne? Nemuselo by to u nich vzbudit podezření, že se připravuje k protiútoku.
A ten stejně od něj museli očekávat tak či tak. Alespoň nějakou snahu vzepřít se jisté smrti musela mít každá ztroskotaná existence. I bývalý policista mrzák jako Aomine!
„Ne, ne, a ještě jednou ne! Svačinku sníme jako zákusek, až jim ukousneme hlavy!“
V tu chvíli se Aominemu podlomila noha, jak mu Běs přestal napodobovat zdravý kyčelní kloub a vystřelila z toho místa bodavá bolest. Symbiont toho využil, z ruky černovlasého vylétla mimozemská hmota jeho těla a vytrhla muži z rukou zbraň, z které sice stihl vystřelit, ale hmota kulku zastavila.
Popravdě bývalý policista už si nebyl úplně jistý, který z jeho pohybů způsobil sám a kdy nad ním převzal kontrolu Běs. Udeřil muže do břicha, až mu z úst vylétly sliny, a stočil mu ruku za zády, aby si s ním vytvořil štít před dvojicí jeho kompliců. Přiložil mu pistoli ke spánku, a tehdy začali civilisté kolem nich řvát a utíkat.
„Odložte zbraně a kopněte je mým směrem!“ poručil dvěma mužům, co nemeškali a už na něj mířili, autoritativním hlasem policisty, který ho naučili v akademii. Viděl jim na očích, že příliš si svých životů navzájem neváží. Bylo jim jedno, pokud jednoho z nich zastřelí. Možná naopak si pak lépe rozdělí odměnu, když ji budou jen půlit!
„Můžeme se ještě dohodnout,“ utrousil možná neochotně ten starší ze dvou a rozhlédl se. „Nikdo nevinný nemusí být zraněn.“
Aominemu nad tím zůstával rozum stát: Když se rozhlédl, kromě těch inteligentních, kteří utíkali nebo se schovali, zůstávali na místě i lidé, co měli potřebu jejich přestřelku natáčet na své mobilní telefony. A přestože on sám nebyl génius a nikdy se tak ani netvářil, tak chápal, že teď každý v jejich blízkosti je rukojmí druhé strany. Vyberou si hezkou roztomilou dívku v béžovém kabátu, co stála na rohu, nebo pobaveného mladíka s barevnými vlasy, co vyšel z obchodu poblíž, aby jeho záběry byly lepší?
„Zahoďte ty zbraně!“ snažil se blafovat, že je na stejné úrovni jako ti tři muži, co si pro něj přišli, a na nikom jiném kromě něho mu nezáleží.
Starší se ušklíbl a vystřelil, aby mu dal jasně najevo, že myslí své výhružky vážně. Bohužel pro něj, prostřelil tašku s nákupem od řezníka. Krev se nejprve rozprskla, a poté začala vytékat na zem. „Tak to si neměl, červe!“ V ten moment z Aomineho těla vyšlehl další černý šlahoun a odhodil muže deset metrů dozadu.
Z několika následujících okamžiků si bývalý policista zapamatoval rozhodně jen útržky, protože se všechno stalo příliš rychle. Tělo muže před ním se do něj opřelo, jak ho zasáhla první z kulek, protože třetí z nich spustil proti Aominemu palbu. Černovlasý si držel živý – lépe řečeno umírající – štít před sebou, ulicí se ozývaly výkřiky, a on svíral křečovitě pistoli, aniž by ji byl schopen použít. Mezitím se dostal na roh ulice, odkud Běs po zbývajícím útočníkovi hodil kontejner. A donutil Aomineho tělo, aby se dalo do pohybu.
Svůj útěk symbiont zastavil až o další čtyři ulice dál. Kolem něj projížděli policejní auta na místo přestřelky, a on, aby na sebe neupozorňoval, zaplul do stínu, a přenechal kontrolu nad tělem znovu jeho majiteli.
„Jak nás našli?“
Aomine se donutil k chůzi, i když se mu třásly ruce a nedostávalo dechu. Přetáhl si kapuci přes obličej a uvědomil si, že má nejen na rukou, ale i na tváři krev. Nebyl připravený na to, co se dělo. Měl dojít do svého bytu – to bylo celé. Žádná akce, žádné nebezpečí. I Imayoshi si myslel, že ještě mají čas. Ne, že jej najdou, jakmile se objeví na ulici.
„Cože?“
„Jak. Nás. Našli?“
To byla dobrá otázka!
Aomine se rozhlédl a přeběhl ulici, aby se dostal na chodník, po kterém chodilo více lidí. Byl večer, krev na jeho černém oblečení přece nemohla být vidět, nebo ji obyčejný chodec musel brát jako výstřední potisk. Obličej měl schovaný ve stínu kapuce. Potřeboval se ztratit mezi lidmi… „Kamery, mají napíchnuté městské kamery,“ vysvětlil symbiontovi a určitě přitom zněl jako pouliční šílenec věřící v konspirace.
Do bytu se nedostane, ten určitě střežili. Řeznictví bylo v okolí, proto se k němu dostali tak rychle. Takže čím bude dále od svého bydliště, tím jim déle potrvá, než se k němu dostanou, i kdyby ho znovu našli. K Imayoshimu se zatím nemohl vrátit, dokud si nebyl jistý, že ho nesledují. Nesměl prozradit ten jediný bezpečný úkryt, který znal!
Do metra také nemohl, protože v osvětlených prostorách by bylo vidět, že je celý od krve. Ale musel se přesunout jinam… několik ulic od místa, kde proběhla přestřelka nestačilo. Určitě si všimli, kterým směrem se vydal, a teď za ním pošlou další. I policie v té chvíli byla problém, protože rozhodně nepůsobil jako ten, koho by zákon měl podpořit a chránit. Musel prostě zmizet ze všech očí…
Srazil se s chodcem, a ten vykřikl, když se mu naskytl pohled do Aomineho krví potřísněné tváře s divokým výrazem v očích. Znovu se rozeběhl, ale cítil únavu ve svalstvu a rozuměl, že takový útěk nemá potenciál situaci významně zlepšit. „Potřebujeme nahoru,“ ale všechny budovy byly příliš vysoké, osvětlené a hlídané kamerami. „Nebo se umýt,“ teď už si skutečně připadal jako blázen, protože mluvil více pro sebe než na Běsa.
Jeho tělo s sebou cuklo, jak ho symbiont rázně zastavil. Pocitem mu to přišlo, jako kdyby narazil do zdi. „Umíš s tímhle jezdit?“ Aominemu padl pohled na motorku a rozesmál se. Zvykal si tolik na život superhrdiny, že ho v první řadě nenapadalo řešit problémy jako člověk?!
Světlovlasá žena se vrátila z pokoje své dcery, kterou uspávala. Jako kdyby ta něco tušila, pořád se vyptávala na svého strýce, který ji už před více jak týdnem slíbil, že k nim zajde na večeři, ale nepřišel. Místo toho se u jejich dveří objevil někdo, koho nikdy neviděla – muž stejně vysoký jako byli strýcové Ryouta a Daiki, s divným načervenalým odstínem vlasů a velmi vtipným hustým obočím –, a možná Chiko na chvíli zabavil, protože byl nový a neokoukaný, ale nebyl to ten, koho chtěla vidět. Navíc se celou dobu tvářil vážně a tím se ochuzoval o její sympatie, takže ani nenatahovala, aby mohla s rodiči a návštěvou zůstat déle, jako to dělávala běžně, když se stavil Aomine.
Satsuki se podívala ze svého manžela na hosta, než se ve dveřích otočila, a vrátila se tentokrát z kuchyně s čajem. Položila ho na konferenční stolek. Předpokládala, že to bude dlouhá noc. Překvapilo ji, že se muži v místnosti bez ní vůbec nebavili. Kagami vlastně vypadal, že je mu v přítomnost jeho bývalého stínu nepříjemně; a ona možná chápala proč. Ovšem na jejím muži nebylo poznat, co si myslí – trochu se zdálo, že v místnosti ani není. Což mohlo znamenat buď spokojený odpočinek, nebo že zatím nepřišel na to, co si o jejich situaci myslet, a tak potlačil svou přítomnost, dokud na to nepřijde.
Trochu litovala, že právě jeho neposlala dceru uspat, protože ona sama měla velmi neklidnou mysl a spoustu otázek. „Musíš nám říct všechno od začátku, Kagami-san,“ řekla muži naléhavě, a když už se nemusela hlídat kvůli přítomnosti dítěte, znovu neklidně vstala a došla si pro zápisník. „Sepsala jsem si obsah všech rozhovorů, co jsem s Dai-chanem vedla za poslední měsíc… bylo jich strašně málo,“ povzdechla si a zakroutila hlavou. Rozhodně měla být ostražitější, všímat si, že se děje něco navíc kromě léčby, a rozhodně mu tehdy měli věřit s tím, kdo ho nechal srazit! „Ale nejprve začni ty.“
Muž nakrčil své nezkrotné obočí, protože moc nevěděl, co všechno se týkalo Aomineho zmizení. Bylo potřeba se teď vracet k jeho popáleninám? Myslel si, že kdyby je vzpomněl, musel by nejen vysvětlovat, proč jim o nich neřekl dříve, ale ještě by to podrylo jeho snahu, aby rodina Kuroko se držela v klidu a v bezpečí; nechtěl jim vkládat do mysli myšlenku, že si Aomine něco udělal, a nebo podrývat jeho psychické zdraví a schopnost se o sebe postarat. „Ao před několika týdny – asi – získal přes svou práci na parkovišti stopu v případu, co řešil před nehodou… a kontaktoval kolegu z práce, který mu s vyšetřováním pomáhal, protože za mnou s tím nechtěl jít.“ Odmlčel se a promnul si tvář. „V pátek asi své tajné vyšetřování prozradil, protože od neděle se ukrývá. Vloupali se do jeho bytu, ale nejspíše netuší, kde je, protože začali vydírat Kiseho.“ Podíval se z Kuroka na jeho manželku a dodal: „Nahlásil jsem vloupání, a řekl, že mám náhradní klíče, ale že s Aominem se nedá spojit… neřekl jsem nic o tom, že něco vyšetřuje, a pokud se vás někdo bude ptát, tak to nezmiňujte. Nemá to cenu, pokud nemáme žádný důkaz. A víme, že Aomine je někde skrytý.“
Žena nesouhlasně zakroutila hlavou. „Netvař se, že je v pořádku, že jsi něco před svými kolegy zatajil. Mohli ho třeba najít.“
„Opravdu?“ zeptal se jí Kagami možná trochu více ostře, než chtěl, a všiml si pohledu, který mu věnoval její manžel. „Pokud předtím vůbec nikdo neměl podezření, že to s Aominem nebyla nehoda, ale záměr… i když on to tvrdil a policisté měli důkazy z celého parkoviště a kamer okolo, tak opravdu by ho mohli najít?“ Zhluboka se nadechl. „Nevím, komu můžu věřit. Aomine nevěřil ani mně.“
„Tak to určitě není,“ ozval se potichu druhý muž, „Daiki věří nám všem, jen nás chce chránit.“
Tentokrát to nevydržel Kagami a vstal z křesla, aby se mohl vydat k oknu, a přes zatažené rolety zkontrolovat ulici venku. Přišel, aby je hlídal, měl u sebe dokonce i služební zbraň. Ale stejně tohle neudělal proto, že by si myslel, že něco uvidí, ale potřeboval se posunout dál od jejich rozhovoru. „Myslím, že se zaměřili na Kiseho kvůli tomu, jak si byli blízko. Nezastavilo je, že už nejsou. Možná kdyby Aho řekl, po čem jde, nemusel ho odehnat… když to k ničemu nebylo.“ Uvědomil si až, když se otočil zpátky k manželům, jak moc byl rozčílený na sebe i Aomineho. Do vyšetřování slušná rodina učitele v mateřské školce nepatřila! Měli být mimo a v bezpečí; ne ponocovat kvůli něčemu, co jim ani pořádně nemohlo dávat smysl.
„Ryou-chan se na noc ubytoval v hotelu, ale neví, co bude dělat dál,“ poznamenala světlovlasá, „nemá jim co říct, a je si jistý, že skutečně ty fotky použijí proti němu.“
„Ale i tak zněl nadšeně, když říkal, že Aomineho nejspíše nemají,“ doplnil Kagami, jak dokazoval své tvrzení, že jeho bývalý parťák měl o svém vyšetřování říct svým nejbližším, aby mu pomohli a připravili se na dopady. I když věděl, že by mu nikdo z nich nevěřil – jako předtím –, a kdyby ano, tak by mu to vymlouvali.
Nikdo nic na to neodpověděl, a Kagami se znovu posadil do křesla. Satsuki mezitím shlédla k zápisníku a pročítala si své poznámky. Bylo ticho, Kuroko si nalil čaje a posunkem se zeptal, jestli i jeho bývalý spoluhráč si dá, ale ten odmítl. I když by tak zaměstnal ruce, s nimiž si nervózně hrál, jak neměl přesný plán, jak by rodinu mohl nejlépe hlídat. A tak seděl v jejich obývacím pokoji, místo toho, aby hlídkoval a strážil je.
„Imayoshi-san,“ vyslovila žena po chvíli, „Dai-chan mi volal, že na něj chce číslo, a ten rozhovor se mi celý nezdál. Nikdy si nepadli do oka, a najednou se ho chtěl ptát na pracovní místo. Vím, jak Dai-chana ponižovalo shánět práci v jeho zdravotním stavu, a nesedělo mi, že půjde za někým, koho znal…“ Rychle vstala a došla si pro mobil. „Zkusím mu zavolat,“ řekla, a aniž by to kdokoliv v místnosti odsouhlasil, dala vytáčet číslo.
„Imayoshi u telefonu.“
Žena se nejprve představila. Neměla připravený rozhovor, protože muž zvedl telefon příliš rychle. „Nedávno jsem dala tvé číslo Dai-chanovi, volal ti?“ zeptala se napřímo, aby se dlouho neodmlčela a doufala, že pokud odpověď bude kladná, přijde na způsob, jak z něj dostat nějaké informace, pokud je měl. Muž na druhém konci linky souhlasně zabručel a ona slyšela, že mu tam hraj televize. „Omlouvám se, že volám takhle pozdě,“ zašeptala. Byla si vědoma toho, že právě ztratila půdu pod nohama. Jak mohla vysvětlit to, že mu v takovou dobu a tak náhle volala kvůli tomu, jestli Aominemu nabídl práci?
Muž znovu zabručel a nechal ji několik nádechů trpět, než dodal. „Je tady, pokud kvůli tomu voláš.“
„Cože?!“
Imayoshi se krátce zasmál, ale neznělo to nijak vesele. „Pokud voláš, jestli nevím, kde je, tak je tady,“ řekl jí klidně, než se ozvaly zvuky, jako když někdo stává od stolu. „Dám ti ho k telefonu, pokud chceš.“
„Děkuju,“ a nejspíše to patřilo více basketbalovým bohům, než muži na druhém konci linky.
Ještě chvíli to trvalo, Imayoshi nejspíše odklonil mobil od úst, aby mohl Aominemu říct, kdo volá, protože Satsuki slyšela jen tlumený rozhovor; a díky tomu měla možnost se podívat kolem sebe, aby sama zjistila, kolik její společníci slyšeli z rozhovoru, který vedla. Jestli stejně jako jí, i jim začalo bušit srdce v naději, že se všechno vyřeší, protože Dai-chan se přestane pohřešovat.
„Satsu,“ oslovil ji tmavovlasý klidně, jako kdyby se nic nedělo. A ona to nevydržela, a nehledě na to, že byla dávno dospělá a měla dítě, tak se do telefonu rozbrečela: „J-já, já jsem tak ráda…“ Ale v ten moment už ji vytrhl Kagami telefon, a její manžel ji zastavil v tom, aby se na něj rozkřičela, co si to dovolil; a nabídl jí svou náruč, i když ona potřebovala nejprve zjistit, že její bratr je v pořádku.
„Doprdele, Aho, kde jsi?!“ obořil se na něj, a až potom si vzpomněl, že kousek dál spí dítě. Chtěl se v dalších slovech ztišit, ale ten vůl, kterého nazýval bývalým parťákem, mu odpověděl zcela klidně, že u Imayoshiho, a tím ho vytočil jako snad nikdy předtím. „Tvůj byt vykradli, a teď vydírají Kiseho. Kde kurva jsi celou dobu?!“
„Pššt,“ ozvalo se nejprve. „Jak ho vydírají? Jak se k němu dostali?“
„Protože vykradli tvůj byt a našli nějaké jeho nahotinky, co sis schoval,“ oznámil mu s jistým pocitem zadostiučinění, když už Aomine nezněl vůbec klidně jako předtím, „jestli jim zítra do poledne neřekne, kde jsi, tak je pošlou do novin a k němu do práce.“
„Kde teď je?“
„V hotelu.“
„Kde přesně?“
Kagami zaváhal, než mu nadiktoval adresu a číslo pokoje. „Neměl bys tam jezdit, pokud po tobě jdou. Musíš s tím vyšetřováním jít na policii…“ jenže v ten okamžik už Aomine hovor ukončil. Muž s kaštanovými vlasy mu znovu zavolal, ale telefon zvedl jen Imayoshi, aby oznámil, že Aomine odešel.
Kuroko se přestal čelem opírat o to své ženy, jak ji utěšoval, a pohlédl na svého bývalého spoluhráče. „Alespoň víme, že je Daiki v pořádku.“
Kise sebou vylekaně cukl, když se ozvalo naléhavé zaklepání na dveře jeho hotelového pokoje, ale byl schopen vzápětí vystřelit z postele, jakmile uslyšel známý hlas. Ve spěchu odemkl a otevřel. Nevěřil tomu, že tmavovlasého vidí živého, a nevěděl, jestli ho nejprve má obejmout, nebo mu vrazit pěstí. A tak udělal oboje. Tak jak spal – to znamenalo jen v tričku a spodním prádle – se mu vrhl kolem krku a silně ho objal, než se odtáhl a uštědřil mu facku, až hlasitě pleskla celou prázdnou chodbou hotelu. Možná měl skutečně použít pěst, ale nakonec se o něj více bál, než byl na něj naštvaný. Poté odstoupil od dveří, aby ho pustil dál.
„Začínají se nám zamlouvat tyhle pozemské namlouvací rituály, mmm.“
Aomine se snažil ignorovat Běsa a plně se soustředit na svého bývalého přítele. Zabouchl za sebou dveře, než se opatrně zeptal: „Jsi v pořádku?“ Protože všechno šlo stranou, když se dozvěděl, že ho začali vydírat. Raději by se znovu nechal srazit autem, než by komukoliv dovolil, aby se přiblížili k jeho slunci. Nedošlo mu, že by Kiseho do toho mohli takhle zatáhnout: – nejprve – vůbec nepomyslel na to, že by ho šli vykrást, a ještě méně si dal dohromady, že vlastnil nějaké materiály, kterými bylo možné světlovlasého vydírat.
„Jestli já jsem v pořádku?!“ obořil se na něj Kise. „Ty se ptáš, jestli já jsem v pořádku?! To já jsem snad zmizel a nedal nikomu vědět?“
„Tohle bude ještě zajímavé,“ uchechtl se Běs, ale jinak byl potichu. Jako kdyby ho tolik zajímala nějaká jejich hádka, že se do ní nechtěl plést a kazit ji. Hlavně Aominemu připomínat svou přítomnost, i když si hostitel na ni již zvykal; aby tím nepřerušil, co se mělo mezi párem stát.
Tmavovlasý si svého bývalého přítele starostlivě prohlédl, i když na něj vyjel. Vypadal unaveně a vystresovaně, ale na sobě neměl žádnou známku násilí, takže ho vystrašili a vydírali, ale fyzicky mu neublížili. Oddechl si a udělal k němu pomalu a obezřetně krok, jako kdyby se snažil přiblížit k divokému zvířeti. Když se mu podařil jeden, opakoval to tolikrát, aby ho mohl vzít do náručí a obejmout. Skutečně se ujistit, že mu nic není.
Kise nebyl na sebe hrdý, že jakmile se ocitl v blízkosti známého – i když za poslední měsíce tolik změněného – těla, všechno napětí z něj opadlo a on cítil klid, jako kdyby se chystal usnout. Konečně v bezpečí…
„Omlouvám se,“ zašeptal Aomine a něžně ho hladil po zádech. Kise se přestal opírat o jeho rameno a místo toho spojil jejich rty. Nechtěl žádné omluvy, ale aby znovu všechno bylo tak, jak mělo. Přitiskl se na jeho tělo, a i když už nebylo tak silné a svalnaté, jaké si ho pamatoval proti svému, stále mělo to samé jsoucno. Byl to jeho Daiki, voněl a chutnal jako všechno, po čem Kise celý svůj život prahnul. A on neviděl jediný důvod, proč by mezi nimi měl být nějaký osobní prostor. Táhl si ho k posteli, přičemž ho nenasytně líbal. Potřeboval v jeho rtech utopit všechen stres, co se mu usadil ve svalech, protože tak dlouho všechno bylo špatně a mimo své místo.
Nedal mu chvíli, aby si to rozmyslel, když změnil jejich pozice, aby ho mohl shodit na postel a kleknout si obkročmo nad něj. Nepřestával ho líbat, přičemž se vrhl prsty na zapínání jeho kalhot. Mohl jej nejprve zbavit mikiny a trička, co měl pod ní, ale nechtěl plýtvat čas. Jako kdyby si uvědomoval, že někde hluboko v něm dřímá příliš unavená pýcha, která by ho zastavila, aby se znovu neponižoval a nepouštěl do vztahu s tak hrozným člověkem. Dřímala ta část, která se chtěla oženit s Mari a mít šťastné manželství, a dokonce pospávaly i jeho ambice, které se nechtěly nechat připravit o práci, a hrdost, co nehodlala být kompromitována v novinách kvůli Aominemu sobectví.
Vzhůru byla jen jeho touha a láska…
Aomine se pokusil zastavit ruce světlolavsého v rozepínání vlastních kalhot, ale Kise ho chytil za zápěstí a přitiskl mu je vší silou a celou svou váhou nad hlavu do polštáře. „Daiki,“ zavrčel výhružně a jeho jindy velmi svůdný kočičí pohled v sobě měl vražednost velké šelmy. Tmavovlasý se mu i přes to pokusil vzepřít, ale Kise zaryl nehty do jeho popálených zápěstí. „Dost!“ Poté ho hrubě políbil a zhoupl se v bocích, a Aomine si nemohl pomoct, aby to nevyvolalo odezvu v jeho rozkroku. Raději si nepřipouštěl, že i tuhle část těla mohl stejně jako kyčel opravit Běs; protože právě přítomnost parazita byla to poslední, na co chtěl myslet, když se ho pokoušel jeho bývalý přítel – s nadsázkou, protože na tom nebylo nic, co by se mu nelíbilo – znásilnit.
Kise mu pustil ruce, aby se mohl vrátit zpátky k zapínání kalhot tmavovlasého, a znovu vydal zavrčení šelmy, když s nimi chtěl Aomine pohnout. „Budeš poslouchat,“ šeptl a podíval se na něj planoucíma očima. „Protože jsi sobecký parchant, a já už mám dost toho, abych na tebe bral ohledy.“ Možná to bylo něco, co mu chtěl říct celou tu dobu, co ho tmavovlasý od sebe odháněl, aby se mohl litovat a ničit. Teď o tom ovšem nechtěl přemýšlet.
Stáhl mu kalhoty i se spodním prádlem a naslinil si prsty. Byl rád za počáteční odpor, který cítil, když prostředníčkem pronikal do jeho těla, protože si chtěl myslet, že druhý s nikým nebyl. Že zůstal jen jeho, i když ho tenkrát v bistru sežehla žárlivost. Natáhl se pro další polibky a tentokrát už byly jemnější, i když stejně intenzivní. Kdyby se tenkrát nestala ta nehoda, nejspíše by tuhle noc souložili v posteli jako snoubenci, jako všechny ostatní… a Kise by měl na prsteníčku zásnubní prsten.
Vzdálil se, aby mohl používat obě ruce a viděl svého bývalého přítele. Nelíbilo se mu, jak byl pohublý a bledý. Rozčilovalo ho to, i když to nijak neovlivnilo, kolik po něm toužil. Možná by kvůli tomu na něj měl být jemnější, ale on by ho nikdy tak neponížil, aby se k němu kdy choval jako ke slabému. A to si Aomine neuvědomoval, když se mu příčilo, že by se jím měl nechat ošetřovat.
Dlaní přejížděl po jeho mužství, když přidal druhý prst a začal si ho pro sebe roztahovat. Matně si vybavoval, že by měl mít v peněžence kondom, a i to ho rozčilovalo, protože s Aominem je neměl mít důvod používat. Jenže ani teď nebyl tolik rozčílený, aby do něj chtěl proniknout bez jakékoliv lubrikace. Nešlo o přenos nemocí, nemohli si být tak cizí… několik měsíců bez sebe nemohlo změnit, že vesmír byl celistvý, jedině, když byly spolu!
Takže ho nakonec nechal ležet na posteli s holým zadkem a roztaženýma nohama jako nějakou couru, aby si pro kondom došel. Tmavovlasý nechával paže ležet na polštáři a jen ho pozoroval, jak si svléká spodní prádlo a nasazuje ochranu. Nic neříkal, protože neměl co, a vzal si všechny Kiseho výtky k srdci. A nebo možná nechtěl nic jiného, než cítit svého bývalého přítele v sobě.
Kise do něj prudce pronikl, až Aomine sykl, ale o další steny se již postaraly ústa světlovlasého. Byl zlostný a hrubý a mladšího vzrušoval každý příraz, protože mu ta zároveň bolest a slast připomínala, že je stále naživu. Vnímal, jak jeho srdce divoce buší, a mysl se topí v přítomnosti slunce. Kise byl kolem něj a v něm, všude ho obklopovala jeho vůně a horkost těla. Slunil se, koupal v teplých zlatých paprscích. Dovolil si jednou rukou zajet do je delších světlých vlasů a druhou ho vzít za hýždě, když se Kise opřel čelem o jeho rameno a divoce ho plenil.
Netrvalo to dlouho a bylo po všem. Aominemu se chvěly svaly na nohách, pro to v jaké poloze je musel držet a že nebyly už delší dobu trénované. Ale ani tak světlovlasého nepouštěl ze svého sevření, protože si v tu chvíli byl jistý, že už se ho podruhé nedokáže zdát. Bylo tak snadné dýchat, když vdechoval jeho vůni – měl pocit, jako kdyby se celé měsíce bez něj dusil.
Opatrně ho hladil po vlasech a toužil ho tím ukolébat k spánku. Jako kdyby se ráno mohli probudit do světa, v němž bylo vše v pořádku.
Kise se ovšem po chvíli odtáhl a odvalil se z něj. Posadil se tak, že byl k němu zády, sundal si kondom a použil ubrousky na stole. „Jsi parchant,“ řekl to příliš unaveně, než aby to mohla být provokace nebo nějaký druh předehry.
„Ouč. Takhle tě vyplení, a furt se chce hádat?“
Aomine se zůstal dívat na jeho záda a vůbec si nebyl jistý, jak by se měl zachovat. Chtěl o moment déle být v jeho přítomnosti, než ji bude muset znovu opustit. Protože v jeho těle žil Běs a musel s ním bojovat proti ostatním mimozemským symbiontům. Navíc určitě ten hotel sledovali a dříve nebo později odhalí, že je v něm – když sem šel, věděl, že jde do pasti. Nemohl do toho zatahovat Kiseho, a už vůbec se místo záchrany světa uchýlit k domáckému životu, který si nejvíce přál: k snoubenci a milování s ním.
Ale mohl skutečně teď odejít? Nechat Kiseho samotného? Možná mu tím, že k němu byl otočený zády, přesně tohle dával najevo.
Otočil se na bok a přivřel oči, jak se mu nechtělo nic jiného, než si k sobě stáhnout světlovlasého a usnout v jeho blízkosti. Byl si jistý, že jedině tehdy by si po všech těch měsících odpočinul. I kdyby nespal, i kdyby ho jen celou noc hladil po krásné tváři a zlatých vlasech. Nakonec se ovšem ušklíbl, vytáhl do sedu a začal se soukat zpátky do svého spodního prádla. Byla to ironie, že kdyby v sobě neměl Běsa, nemohl by znovu takhle s Kisem být, protože by protestovala, jak jeho kyčel, tak rozkrok; ale symbiont byl zároveň důvodem, proč v posteli nemohl zůstat. „Napíšeš jim, kde mě najdou,“ řekl tiše, ale pevně, „nemají důvod tě potápět, chtějí mě.“
Kise se na něj prudce otočil a zakroutil hlavou. „Odjedeme pryč,“ navrhl, jako kdyby to měl vymyšlené, „je jedno kam.“ Zhluboka se nadechl, jak zaváhal, protože i v jeho rukách to nejspíše bylo to poslední eso: „Vím o tom prstenu… a ty jsi přece musel vědět, že ti vždycky nakonec řeknu ano!“
Aomine zatnul zuby. „Nechtěl jsem ho slyšet… ne po té nehodě.“ Bolelo ho, když viděl tu zoufalou prosbu v očích světlovlasého. Příčilo se mu, aby Kisemu stále dokola ubližoval. Nesnesl to, ne znovu, a přesto se zase dostal do situace, v které musel. Zapnul si kalhoty a vstal. O nepohodlí po sexu se Běs rozhodně nepostaral. „Dej mi mobil, napíšu ti adresu, co jim dáš.“ Chtěl odejít dřív, než si pro něj přijdou, aby se s nimi setkal daleko od svého bývalého přítele.
Světlovlasý zakroutil hlavou, přičemž mu nepatrně cukaly svaly ve tváři, jak se snažil krotit své emoce, a zadržoval neuvážená slova, jakých by mohl litovat. Uměl od Aomineho získat, co chtěl – dokázal manipulovat lidmi kolem sebe –, ale na to musel mít mnohem chladnější hlavu, než jakou měl teď. Jako kdyby nestačilo to, že ho vydírali, aby byl rozhozený; jeho tělo za sebou mělo před několika minutami slastné výšiny, a teď se dostal na plačtivé dno vztahové propasti. Vůbec nebyl schopný přinutit hlavu, aby přemýšlela, a tak se jen snažil zabránit hádce, i když by možná tak nejlépe ventiloval bouři, co se v něm odehrávala.
„Prosím, Ryou,“ Aomine si nakonec před něj klekl, protože pochopil, že tentokrát jakkoliv zlým chováním ho od sebe neodežene a neochrání; vzal ho za ruce a políbil je, „dělám to pro tebe, zlato moje. Nemusíš si to odnést kvůli tomu, že jsem strkal nos tam, kam jsem neměl. Mám to vymyšlené-“
„To zrovna tobě někdo bude věřit!“
„- nic se mi nestane.“ Zůstal se mu dívat do medových očí a sledoval, jak se plní slzami. Tentokrát to byl on, kdo použil všechny karty v rukávu, aby druhého nesměroval tam, kam potřeboval. Což nakonec bylo do bezpečí…
„Nechceme nám rušit romantiku a druhé kolo, ale někdo sem jde, a pokojská to nebude.“
Aomine vstal, a Kise už by se poněkolikáté zeptal na jeho kyčel, kdyby to nebylo téma všech jejich hádek, a neřešili něco naléhavějšího, o čem se mohli hádat. „Musíš se obléct,“ poručil mu, a hodil po Kisem jeho kalhoty. Poté přešel k oknu, aby zjistil, jestli je nějaká cesta ven mimo dveře na chodbu. „Našli nás. Rychle!“ Popohnal světlovlasého, který byl stále nerozhodný, ale nakonec na naléhavost jeho hlasu zareagoval.
Takhle si to nepředstavoval. Chtěl se nechat zajmout někde, kde bude od Kiseho vzdálený na kilometry, aby se mu nemohlo nic stát! A pak vyřešit, jestli se z toho dostane pomocí schopností, jaké měl Běs; nebo se z toho nedostane, a bude mu to jedno, protože svým životem vykoupí život svého milovaného.
„Vezmeme ho do bezpečí.“
Aomine si uvědomoval, že Běs nejspíše chce utéct, a rozhodně nesouhlasí s jeho plánem, že se nechají zajmout. Ale na druhou stranu si tmavovlasý uvědomoval, jakou spoušť nadělali, když se pokoušeli se Senumovými muži vypořádat naposledy. Kise mohl přijít k úhoně, a to rozhodně Aomine nechtěl. Přesto – mohl Běsovi věřit, že jen tělo světlovlasého nezotročí? Nebo že snad najdou takovou schodu, aby parazitova přítomnost Kiseho nezabila?
„Dostaneme ho do bezpečí, a když to nepůjde jinak, opustíme jeho tělo. Slibujeme.“
Tmavovlasý neměl dostatek času, protože už si sám byl vědom pohybu na chodbě před dveřmi. Přešel za úplně oblečeným světlovlasým, aby mu daroval poslední polibek, při kterém do něj nechal přejít Běsa. „Miluju tě, Ryou, a navždy budu,“ zašeptal, i když si nebyl jistý, jestli ho stále vnímá. Protože on sám si nepamatoval, jak se dostal z laboratoře, když do něj pronikl symbiont.
Poznal, že je pryč, protože se ozvala bolest v jeho kyčli, na kterou si buď odvykl nebo se zhoršila, protože měl problém dojít ke dveřím, aby se vše odehrálo na chodbě a Kise s Běsem získali čas se dostat do bezpečí.
Měl slzy v očích, když konečně dobelhal ke dveřím a sotva je otevřel, popadli ho dva muži a omráčili. Ale jemu se ještě podařilo dveře za sebou zabouchnout, takže nemohli hned dovnitř a neviděli, jak Běs vyskakuje s Kiseho tělem z okna, aby ho dostal do bezpečí.
Snad.
Tak náš mimozemšťan se přestěhoval :D super díl a jdu na další. Vlarisa
OdpovědětVymazat