[aokise] Klepy klep, vpusť ďábla - XI.

 

KLEPY KLEP, VPUSŤ ĎÁBLA

[předchozí část | další část] 

XI.
 
Světlovlasý se spokojeně usmál do polštáře, když z něj nasál známou vůni svého přítele. Nechal zavřené oči a jen se dlaní vydal po povlečení, aby ho našel. Nechtěl ještě vstávat, plánoval si ho k sobě přitáhnout a zabořit obličej do horkosti jeho těla, aby tak zabránil světlu ho budit. Byl si jistý, že je volný den – a vlastně to ani nebylo důležité –, přál si, aby Aomine k němu byl zády a on se mohl přitisknout svým rozkrokem na jeho pevné hýždě. Objal by ho, přejel přes jeho vypracované břicho až na pevný prsní sval a rty by mu zlíbal šíji. Měl rád vůni jeho přes noc jemně zpocené kůže a svěžího šampónu – neznal mužnější kombinaci, která by posílala silnější vlnu vzrušení do jeho slabin.
Jenže postel byla prázdná. A Aomine nepřipravoval snídani v kuchyni a ani nepracoval u stolu na novém případu. Nebylo to poprvé od rozchodu, co se Kise probudil do snových představ, které nemohly být vzdálenější realitě. Převalil se na záda a zatlačil si oběma dlaněmi na tvář, jak se snažil potlačit pocit beznaděje.
Poté ovšem ruce prudce oddělal a otevřel oči. Byl v místnosti, kterou neznal. Posadil se a rozhlédl kolem sebe. Nikdy v životě ten pokoj neviděl! A neměl představu o tom, jak se do něj dostal.
Vyskočil z postele a vydal se ke dveřím. Stihl zaregistrovat, že je oblečený, protože se na něj jeho drahé značkové svršky lepily chladným potem. Vyběhl z místnosti a zamířil za zvukem televize, který slyšel.
„Už jsi vzhůru, Kise-san?“
Muže u stolu matně poznával. Nejprve si ho zařadil k někomu, koho zná přes Aomineho; pak mu došlo, že jeho bývalému příteli na střední škole dělal jeden rok kapitána. Naštěstí měl dobrou paměť na obličeje a jména, vybavil si ho, přestože se s ním téměř nikdy skutečně nesetkal. Hrál proti němu několik basketbalových her před více než deseti lety…
„Měl by ses posadit, Kise-san,“ pobídl ho Imayoshi a sám vstal, aby se přesunul ke gauči. „Už s tebou Běs mluvil?“
„Cože?“
„Mysleli jsme si, že bude lepší, když o nás uslyšíš od člověka. Že se méně vyděsíš a spíše nám uvěříš. Dai-chan by nechtěl, abychom vyděsili Kise Ryoutu. Záleží mu na tobě a nám se taky líbíš.“
Kise se neposadil a místo toho se začal rozhlížet kolem sebe, jak hledal zdroj zvuku. Což si Imayoshi dokázal domyslet, protože pokračoval: „Takže s tebou Běs mluví právě teď. Aomine mi neřekl, jak přesně to probíhá. Ale měl jsem možnost s Běsem mluvit přes tebe – asi si to nepamatuješ – a vím, co se stalo.“ Znovu ukázal na pohovku. „Posaď se, sice jsem ti poskytl stejnou léčbu jako Aominemu, ale Běs s tebou dlouhodobě nemůže sdílet tělo, nesedíte si.“
Světlovlasý se donutil zhluboka nadechnout, protože začínal hyperventilovat a nebyl daleko záchvatu paniky. Pohnul se směrem k vitríně a s hrůzou zjistil, že místo, aby se v ní odrážela jeho tvář, vidí tam jakési černé monstrum s rozšklebenou zubatou tlamou. Sáhl si na obličej, odraz to po něm zopakoval, a to i přesto, že cítil pod prsty lidskou kůži.
„Kde je Daiki?“ zeptal se tiše.
„Podle všeho ho mají lidi od doktora Senumy,“ odpověděl mu Imayoshi první. „Chtěl, abychom tě odvedli do bezpečí,“ pokračoval symbiont, přičemž mu ukazoval vzpomínky na to, jak lezli po zdi hotelu dolů. Vylezli oknem, nasedli do Kiseho auta a dojeli sem. Poté Běs vypověděl, co se stalo Imayoshimu, ten zahájil léčbu a nejspíše se postaral o auto, aby je Senumovi muži nenašli.
„Kde mám mobil? Potřebuji si zavolat!“
„Policie nepomůže a už vůbec ničemu z tohodle neuvěří.“
„Ne, musím zavolat – au – Kagamimu,“ zachvěl se silnou bolestí v břiše a musel se chytit vitríny, u které stál. „Co – au – se děje?“ dostal ze sebe a otočil se na Imayoshiho. Ten už byl znovu na nohou a vydal se ho podepřít, přičemž mu začal vysvětlovat, že musí zpátky do pokoje a na kapačky, jinak se jeho stav ještě zhorší. Kise ho slyšel jen napůl kvůli parazitovi v jeho těle, který mu tu bolest způsoboval. „Představ si Dai-chana, ležíte v posteli, objímá tě a šeptá ti, že tě miluje. Tohle zvládneme, jen zůstaň v klidu. Zase budeme s Dai-chanem…“
Imayoshi musel světlovlasého vzít do náručí, když omdlel. Už chápal, jaké to vlastně bylo štěstí – a úplná náhoda –, že našel Běs v Aominem shodu a pomohla jim k tomu léčba, na kterou přišel Imayoshi. Kisemu bohužel stejné medikamenty nepomáhaly, rozhodně ne dlouhodobě.
Nabízelo se, jestli se pak skutečně Aomine musel hnát za všemi ostatními mimozemskými symbionty na planetě, když většina z nich nemohla dlouhodobě přežít v jednom hostiteli. Dokázal by se nějaký skutečně dostat na vesmírnou raketu, aby informoval své druhy ve vesmíru?
Imayoshi napojil Kiseho na přístroje a kapačky, poté ještě snížil teplotu v místnosti a vyšel z ní. Nebyl dvakrát typ člověka, kterého by zajímalo, jestli se někdo trápí. Tak o Kiseho slovech přemýšlel z druhé strany – mohlo pomoci, pokud by informoval Kagamiho nebo růžovovlasou ženu? Co by oni dva mohli do Aomineho/Běsova problému přinést?
 
Muž přivázaný ke křeslu se smál.
Smál se, když ho mlátili. A smál se, když se ho ptali na to, kde je symbiont.
Jeho práh bolesti rozhodně posunul úraz a následná rehabilitace, a pokud se ty dny Běs staral, aby ho nic nebolelo, od momentu, co jeho tělo odpustil, Aomine zažíval muka, i když mu zrovna někdo neuštědřil ránu pěstí do boku. Tupá trvalá bolest v kloubu jasně zpívala o tom, že je stále naživu, takže i když si ve výslechu dali pauzu, on ji vlastně nedostal.
Ale hlavní důvod nebyl, že ho nemohli zranit – to se jim dařilo, sama za sebe hovořila krev, co mu stékala po napuchlém obličeji – proto se nesmál: smál se tomu, že z celé situace nemohl vyjít živý. V moment, kdy se nechal zajmout kvůli světlovlasému, to měl spočítané; a díky tomu se Senumovi muži připravili o jakoukoliv páku, kterou by na něj mohli použít při výslechu.
Způsobovali mu bolest, ale on nehodlal říct nic, čím by ještě více ublížil svému bývalému příteli. Vybavila se mu rap od Eminema, který poslouchal v Kagamiho autě (a nevěděl, kde se se svou znalostí angličtiny dostal k textu; možná proto, kolik ta píseň byla svého času populární):
Have you ever loved someone so much,
you'd give an arm for?
Not the expression, no,
literally give an arm for?
When they know they're your heart
And you know you were their armour
And you will destroy anyone
who would try to harm her
A přesně ten si v duchu zpíval, když už jejich rány nemohl vydržet. Miloval Ryoutu tak moc, že by za něj dal život. Byl důvodem, proč cítil, a on ho za každou cenu hodlal ochránit. To z něj nemohli vymlátit, i když se o to snažili.
A pokud už neexistovala možnost, že se z toho dostane živý, tak se smál, protože je chtěl vyprovokovat, aby to už ukončili. Nechtěl raději přemýšlet o tom, jak Kise sám zvládne soužití s Běsem – mohl se jedině modlit, aby symbiont dodržel slib a jeho tělo opustil, pokud by ho ohrožoval –, ale v mysli mu panovalo jakési smíření, že bez něho jeho bývalému příteli bude lépe. Ta stejná otázka, co se mu honila hlavou od chvíle, co se probudil po nehodě v nemocnici: Nebylo by Ryoutovi lépe, kdyby tehdy zemřel? Nějakou dobu by brečel, ale pak by šel dál a zůstaly mu krásné vzpomínky; nikdy by nemusel o něj pečovat a trápit se kvůli rozchodu… Takže i teď Aomine viděl klad v tom, že ho zabijí. I když asi reálně už věděli, že Běs je u Kiseho; a Aomine ho do toho zatáhl už víc, než jen ztrátou zaměstnání a skandálem v novinách.
Jediná vlastní myšlenka, která ho překvapila, byl fakt, že mu symbiont začal chybět. Chtěl slyšet ten nepříjemný hlas ve své hlavě, který by se celé jeho situaci cynicky vysmál. Samozřejmě by mu nejspíše dokázal pomoct utéct, ale o to tolik Aomine nešlo, jako slyšet skutečné vtipy, namísto toho, aby se smál jen nuceně a přicházel kvůli tomu o rozum.
Nechali ho naživu dlouho. Co to znamenalo, přesně nevěděl. Ale s tím, že vlastně jim nedával žádné informace, i když na něm vyzkoušeli všechno bití, jaké je napadlo, ho nemuseli nechat naživu ani do rána. Dovtípil se proč, až když někdy v poledne dalšího dne se k nim konečně přidal muž, kvůli kterému to celé začalo. Doktor Senuma – zloduch, který zničil Aomineho život.
„To musím být hodně důležitý, když jste si na mě našel čas osobně,“ pozdravil ho tmavovlasý, a dokonce se pokusil zvednou zakrvácený obličej, aby se na něj mohl upřeně zadívat. Doktorovi se ve tváři nepohnul jediný sval, aby tak dal najevo, že se jakékoliv jeho lidské části dotknulo, co před sebou vidí. Stále musela být jedna věc, když dával příkazy k mučení a zabíjení lidí, a když mu stál před očima výsledek jeho činů. I někteří nacisti souzení v Norimberku projevili emoce, když jim pouštěli záznamy z koncentračních táborů. Ale doktor nejspíše nepřisuzoval Aominemu životu a bolesti žádnou hodnotu.
„Do nedávné doby ne,“ odpověděl mu klidně. Nejhorší na něm bylo, jak průměrně působil. Aomine si ho dokázal představit s rodinou v nějakém článku o úspěšném doktorovi, který získal mnoho ocenění a stále žije úplně obyčejný život. Ale na druhou stranu do téhle laboratoře, která nyní sloužila jako mučírna, naprosto zapadal. Ta normálnost a průměrnost přímo děsila v takovém prostředí. Pokud muž byl schopný používat takové metody, aniž by třeba jen trochu působil šílený a afektovaný, to o něm vypovídalo, jak musel být uvnitř zrůdný. „Byl jste jen policista, který nikdy nemohl přijít na pravdu o mém podnikání. Nebyl jste první, nebyl jste poslední, Aomine-san.“ Odmlčel se, jako kdyby čekal, že druhý muž vybouchne. „Zajímavý jste se stal, až když jste našel symbiózu s Běsem.“
Aominemu to došlo hned. Ušklíbl se a odplivl si. „Takže máte jednoho v sobě? Osedlal si vás jako poddajnou klisničku.“ A tak se tomu vysmál, protože už moc dlouho byl vážný – třeba by si přestali myslet, že přišel o rozum, kdyby si výsměch ještě chvíli odpíral.
„Kde je Běs?“ Když se nedočkal odpovědi, přeformuloval otázku. „Kde se ukrývá Kise Ryouta?“ Když ani na to černovlasý nereagoval, doktor pokývl jednomu z mužů, které Aomine znal velmi dobře, protože ho několik hodin přes noc střídavě mlátili. A ten podal doktorovi dnešní noviny.
Hned na první straně byl velký titulek Bývalý idol se živí gay pornem a cenzurovaná fotografie, jak Kise nasedá na dildo. Celý článek pak měl pokračovaní na stránce šest a sedm. „Zmínil jste osedlávání, že?“ doplnil tu hrůzu doktor zcela konverzačním tónem.
Aomine si nepamatoval, jaké přesně nadávky v tu chvíli začal křičet, a ani kolik jich skutečně stihl vyslovit, než dostal pěstí do čelisti.  
„Kde je?“ zopakoval doktor. „Všichni ostatní symbionti v laboratoři, bohužel, uhynuli, protože jsme pro ně nebyli schopni najít vhodnou symbiózu. Proto vás necháváme naživu, máme pro vás s Běsa práci.“ Odmlčel se, aby zvýraznil, že ho neplánoval zabít. „Nepředpokládám od policisty příliš bystrou mysl, ale můžeme si to zkusit společně spočítat. Vlastnil jsem šest symbiontů, na kterých jsem vystřídal dobrých šedesát hostitelů, ale žádný se neujal, ani pod mým lékařským dohledem… jakou šanci má Kise-san, že mu zaživa symbiont nesežere vnitřnosti?“ Tentokrát si odfrkl. „Reálně žádnou. Takže by bylo lepší, kdybyste řekl, kde je. Protože pokud uhyne symbiont, tak ani vy už nebudete mít cenu.“
„Oh. Takže ta potvora i vás žere zevnitř? Pak nedochází čas mně, ale vám, doktore.“
 
Kagami si rozhodně nebyl jistý tím, co se dělo. Uplynul den od toho, co se jim v domě Kurokových podařilo spojit s Aominem, a jediným výsledkem celého toho rozhovoru se – bohužel – zdálo, že se ztratil i Kise. Což se dalo považovat za lepší jen v jediném ohledu: pokud by neměl přístup k novinám a internetu, protože články o něm se staly hitem. A když to ráno Kagami došel do práce a na stůl mu přistál nějaký bulvární plátek, kde se objevily intimní fotografie světlovlasého na první stránce, tak kromě toho, že celý zrudnul až za ušima, mu došlo, že nejspíše se situace změnila – pokud vypustili ty informace do novin ráno a nečekali do poledne, znamenalo to, že už jim nešlo o to, aby našli Aomineho. Tentokrát ho měli a Kise posloužil jako návnada.
Koho za to mohl Kagami vinit? Svého bývalého parťáka, který světlovlasého miloval až za svůj hrob, nebo sebe, že mu takové hloupé hrdinské činy dovolil? Kdyby mu nedal adresu, Kiseho by možná veřejně ponížili a přišel by o práci, ale Aomine by se dál skrýval. Teď zmizeli oba a pravděpodobně jim šlo o život, pokud už nebyli mrtví.
I přes vnitřní bouři, vztek a beznaděj Kagami musel sedět u stolu a poslouchat dva své kolegy, jak článek v novinách rozebírají. Vše snášel, než se jejich pozornost otočila na něj. „Není to ten kamarád od Aomineho?“ zeptal se mladší posměšně a vytáhl obočí. Jedna věc byla, když se o tom po stanici šeptalo, a protože tmavovlasý měl respekt, výsledky a nikdo by nepochyboval o tom, jaký je muž, nikdo si skutečně nedovolil mít homofóbní narážky; druhá se objevila až teď, Aomine už nebyl ve službě a bulvár z Kiseho udělal štětku. Jenže Kagami pro to nemohl mít pochopení, i když se raději nikdy nesnažil domyslet, co se mezi těma dvěma děje – jaktože se rozhodli jít proti všemu a jak hlavně odlišili silný pocit přátelství od milenecké lásky –, tak v momentě, kdy mohli být mrtví a částečně za to nesl odpovědnost i on, nevydržel poslouchat hloupé řeči a touhu podílet se na senzaci.
Nejprve rozlomil propisku v prstech, protože chvilku předtím se snažil si cosi zapsat. Poté téměř shodil židli, jak prudce vstal. A když se ho druhý kolega zeptal, jestli k nim taky patří, málem mu dal pěstí. Už stál u něj a natahoval se, že ho chytí za kravatu, ale nakonec si jen odfrkl jako rozzuřený býk a vydal se do kuchyňky.
Neměl čas řešit drby na pracovišti! Potřeboval se rozhodnout, co by dál měl dělat, aby skutečně nějak mohl Aominemu pomoci. Jenže na to neměl potřebnou kapacitu. Věděl, jak moc bylo zbytečné, aby v tuhle chvíli šel na policii s tím, co věděl. Dostal by do problémů sebe, Sata – protože oba jednali mimo protokol – a stejně by se nikdo případem doktora Senumy bez důkazů nezabýval. Vyhlásili by možná pátrání po Aominem, za den by k němu přidali Kiseho. A cokoliv by mohli získat za důkazy, Kagami už věděl: věděl, kde se Aomine předtím ukrýval, a věděl, že je teď v rukou nějakých zločinců. (Možná už mrtvý.)
Sedl si za stůl a dal si hlavu do dlaní. Mělo pro něj smysl odejít z práce? Mohl si vzít na zbytek dne volno? (Přemýšlel, jestli něčemu může pomoc, kdyby přišel o práci. A cítil se sobecký, což ještě podněcovalo zlobu, co v něm rostla.)
„Kagami-san,“ tichý hlas Sata ho vyrušil, aby zvedl hlavu a podíval se na něj. Ten nevýrazný mladíček z technického oddělení se na něj díval s respektem jako divák na býka, před kterým matador mává červeným šátkem. Kagami musel být celý rudý a zuřivý a nejspíše se mu nedařilo vychladnout. Vždycky ho nejlépe dokázal uklidnit Kuroko, ale teď by ho setkání s jeho klidnou přítomností rozčílilo ještě víc. „Myslím, že jsem něco našel,“ šeptl Sato a vzal si hrnek s kávou, aby se za ním posadil a vypadal, že si jen užívá pauzu. Vytáhl mobil a posunul ho před druhého. „V novinách a v policejních záznamech je to jako střelba na ulici… v masce nebo s únikem nějakého halucinogenního plynu, ale našel jsem tohle video, než bylo staženo.“
Kagami si ho pustil, a hned pochopil, co to mělo za souvislost s Aominem. Nejspíše by nikdo, kdo s tmavovlasým nestrávil tolik času jako on, nepoznal, že se skutečně jedná o Aomineho; přesto ho rozpoznal podle jeho pohybů a postoje – možná spíše pocitově. A rozhodně si nedokázal sesumírovat, proč z něj létají jakési černé šlahouny, a jak vlastně byl schopen se vypořádat s třemi muži, kteří se ho snažili zajmout. „Ze kdy to je?“
„Včera večer,“ odpověděl mu Sato. „Vyhledal jsem člověka, co to hodil na internet, a napsal jsem mu. Tvrdil mi, že je to pravé. Že zrovna šel po ulici, když začali nějací lidé křičet, a že tam nějaký muž se bránil třem střelcům, a bylo to jako v anime, měl superhrdinské schopnosti…“ Sato si vzal hrníček s kávou a opřel se dozadu. „Nevím, co to znamená. Ale myslím, že je to Aomine.“
Muž s kaštanovými vlasy na něj upřel pohled, protože se na chvíli zarazil myšlenkou, jestli jeho domněnky o Satově orientaci a zaláskování do Aomineho byly pravdivé. Jen odhadoval, jak v takovém videu on sám mohl poznat svého bývalého parťáka, ale jak to dokázal jejich mladší kolega, když s ním určitě netrávil tolik času, nevěděl. „Co to může být zač?“
Sato zakýval hlavou, jako kdyby na tuhle otázku čekal. „Hledal jsem dál, vlastně jsem nad tím strávil celou noc,“ přiznal. „Probíral jsem se různými fóry ze zemí po celém světě, ale cokoliv tam bylo, bylo promazané… až na tohle,“ odložil hrnek a vzal si zpátky mobil, aby v něm našel něco jiného, „je to tak neuvěřitelné video, že ho všichni berou za nějaký speciální efekt z filmu.“
Tentokrát se jednalo o jiného muže, nebyl ani Asiat. Stál v nějakém obchodě, natáčela ho bezpečností kamera, a on se v jednom momentě přeměnil na nejméně dva a půl metru vysoké monstrum s černou lesklou kůží, svalnaté, robustní a asi to nejděsivější, co kdy Kagami viděl. Odtrhl víčko od pětilitrového kanystru s mlékem a celý ho do sebe vylil, pak se proměnil zpátky a odešel.
Sato čekal na Kagamiho reakci, přičemž si skousával ret. Starší si všiml, že při tom trochu připomíná dívčí fanynky, co míval na střední, když hrál basket; dívky v krátkých skládaných sukních, které ho pozorovaly s jakýmsi studem a fascinací, když mu podávaly zamilované dopisy.
„Myslíš si, že to může být skutečné?“ zeptal se.
Černovlasý pokrčil rameny. „Někdo aktivně maže všechno, co se o tom objeví,“ odpověděl mu a znovu si vzal mobil. „Nevím, jak by to mohlo pomoct najít Aomine-sana, ale pokud to byl on, byl včera na ulici asi půl kilometru od svého bytu.“
„Díky za tu informaci.“
Sato si schoval mobil do kapsy a vzal si hrníček, jak se chystal s ním odejít. „Myslím si, že i ten článek o tom modelovi s Aominem souvisí,“ šeptl, ale zdálo se, že se sám nechce věnovat jeho obsahu, protože Kagamiho hned na to opustil.
 
Nakonec Kagami zvládl být v práci dvě hodiny, než se z ní omluvil, že mu není dobře, a vydal se vyzvednout Kurokovu manželku, která mu volala, že ji musí zavést za Imayoshim. Toho si vlastně ani nedokázal ze střední vybavit – možná by u něj byl raději, kdyby ho vůbec nepotkal, a nemusel se snažit v mysli vyhledat těch několik momentů, kdy proti němu hrál. Stejně – pokud si něco z té doby ze zápasů pamatoval – byl to jen jeho tým, a v hře proti Aominemu nikdy nedostal nikdo jiný prostor, aby zazářil. Aomine byl monstrum a Kagami stál vždy proti němu a nemyslel na nic jiného, než jak se mu vyrovnat a porazit ho.
Růžovovlasá celou cestu autem mlčela. Možná ji odradilo, že když se snažila navázat rozhovor, Kagami ji odbyl zabručením, protože neměl náladu tlachat. A rozhodně si nebyli tak blízcí, aby se začali svěřovat se svými pocity, i když to přesně Kagami potřeboval. Asi by se dokázal otevřít před Aominem – říct mu všechny zběsilé myšlenky ve své hlavě ohledně případu, na to byl zvyklý – a možná by z něho něco dostal i Kise, protože na něj vždy působil jinak než ostatní muži. Dříve na střední neměl problémy sdílet s Kurokem… a to možná byl ten problém teď, proč nedokázal mluvit s jeho ženou.
Možná ji částečně i vinil za to, že kvůli jejímu vztahu s Kurokem přišel on o svého nejlepšího přítele. Až tak daleko se dostal v úvahách v tom nepříjemném tichu.
Mezitím ho nechala zbytečně několikrát zabočit a vedla ho městem velmi zmateně, než dojeli k vjezdu do podzemního parkoviště pod čtvrtí s drahými byty. I když nejspíše tam nikdy nebyla, tak věděla přesně, kam jde, přestože se naposledy do svých poznámek podívala v autě.
Imayoshi už je čekal. Jeho byt byl prostorný a vypadal jako bydliště, jaké by si Kagami nemohl v Japonsku dovolit, ani kdyby zůstal u basketbalu. Možná mu trochu záviděl, protože jeho byt byl jednopokojový a všechno v něm měl skládací a vytahovací. A rozhodně také jeho domácnost nepůsobila až sterilně čistá a uklizená (ale pořád byla uspořádanější, než ta Aomineho, protože to vskutku každá).
Muž – jehož tvář opravdu Kagamimu neřekla vůbec nic – je posadil na pohovku a nabídl jim čaj, který nachystal, než se k nim připojil. „Mám dobrou a špatnou zprávu, a pak velmi obsáhlé sdělení,“ začal, přičemž se mu na tváři usadil výraz, který se zdál až nadřazený. Kagami se od rána ještě neuklidnil a nevěděl, jestli se skutečně udrží, aby mu nedal pěstí. „Kise-san spí v pokoji pro hosty, ještě neviděl ty peprné články o něm, protože má jiné starosti,“ nejspíše to měla být ta dobrá zpráva, „bohužel, Aomineho unesli. Možná vím, kde je, ale jistý si tím nejsem.“
„Pokud víš, kde by mohl být, musíme zavolat policii,“ zkusila růžovovlasá, jako kdyby jí pořád nepřesvědčili, že jim žádný státní orgán nemůže proti doktoru Senumovi pomoci.
„Co je s Kisem?“ zajímal se naopak Kagami. Byla to jeho povinnost, aby ochránil alespoň světlovlasého, když svého parťáka nemohl.
Imayoshi si sundal brýle a začal si je čistit o bavlněné tričko. „Popořadě. Policie je zde přítomná,“ utrousil posměšně směrem k mladšímu muži, „a co je s Kisem? Mmm. Teď se držte, protože co vám řeknu, je jen těžko uvěřitelné. Aomine našel v tajné laboratoři doktora Senumy mimozemského symbionta, s nímž se mu podařilo dosáhnout symbiózy… ale včera ho propůjčil Kisemu, aby mohl utéct, a bohužel, ten není schopen dosáhnout stejné symbiózy. Držím je stabilizované, ale nevím, jak dlouho to dokážu. Proto jsem vás zavolal.“
Zatímco růžovovlasá vypadala šokovaně, muž vedle ní dlouze kývl a přemýšlel, co by k tomu mohl říct. Videa, co mu ukázal Sato, už dostávala smysl. Vše se do sebe zapojilo, aniž by skutečně musel provést jakoukoliv detektivní činnost; a pokud mohl něco říct, tak vážně neměl žádný výcvik na hledání emzáků z kosmu! I to drogové oddělení bylo na vrcholu jeho schopností a občas se skutečně smiřoval s tím, že se tam dostal jen proto, jak byl dobrý sportovec, a že nikdo jiný se příliš o práci u policie nehlásil.
Žena sledovala výraz jeho tváře, protože čekala, že se ohradí, ale když to neudělal a vypadal s tím smířený, znovu přezkoumala pocity, jaké měla z Imayoshiho projevu. Proč by si v téhle chvíli vymýšlel? Mohlo jít o nové drogy, nějaké halucinace… „Potřebuješ… abychom se stali hostiteli?“ zkusila hrát jeho hru, i když mu nevěřila. Kdyby byl na takhle silných drogách, bylo lepší přistoupit na cokoliv, co tvrdil.
„Vždycky jsi měla jedinečně bystrou mysl, Satsuki,“ pochválil ji brýlatý muž. „Divil jsem se, proč se zahazuješ ve společnosti Aomineho. Ale za ty dny, co jsem s ním teď trávil, my přišel mnohem zajímavější než po celou dobu, co jsem ho trénoval.“ Rád se poslouchal. „Zavedu vás za Kisem,“ s tím se zvedl a ukázal hlouběji do bytu.
Kagami chytil ženu za ruku, jak ji zastavoval, aby nešla s ním. Na rozdíl od ní mu věřil a nehodlal sebe ani ji – jako matku – vystavovat nebezpečí. „Co to obnáší být hostitel?“
Imayoshi nakrčil čelo. „Právě symbiont i Kise umírají,“ přiznal nakonec pravdu, „symbiont slíbil Aominemu, že Kiseho tělo opustí, pokud se tohle bude dít… Ale pokud má Aomine mít nějakou šanci na záchranu, pokud náš svět má mít nějakou šanci na záchranu – protože to jsem neřekl, ale tihle symbionti chystají invazi –“ neodpustil si, aby se tomu cynicky neušklíbl; ovšem tentokrát jeho společníci nebyli stejní cynici a neuvědomovali si vtipnost takové z prvoplánového sci-fi vystřižené zápletky, „potřebujeme schopnosti symbionta. Musí přežít, a já doufám, že někdo z vás bude alespoň o něco lepší hostitel než Kise… Kiseho tělo vůbec nespolupracuje.“
„Proč si se nestal hostitelem ty?“
„Protože jen já jsem byl schopný Aominemu pomoci, aby dosáhl symbiózy… mám postup s léky, chlazením těla, a díky němu držím Kiseho právě teď stále naživu.“
Tohle nakonec Kagamimu stačilo. „Udělám to,“ řekl, jako kdyby se ho na to někdo ptal, když vstával. Ale Imayoshi se rozhodl, že raději nebude komentovat, jak malou měli pravděpodobnost dosažení symbiózy. Nevěděl, podle čeho se to řídilo. Kdyby šlo o zdravé sportovně založené muže stejného věku, Kise by byl ideální kandidát. Ale nebyl. Určitě ovšem Imayoshi hodlal nejprve vyzkoušet Kagamiho; pokud by ho nic nezastavilo v šílených pokusech, fakt, že byla růžovovlasá matka, ano.
Zavedl je do pokoje, v kterém mohlo být nanejvýš dvanáct stupňů. Kise ležel napojený na přístroje, ale byl vzhůru. Slabě se usmál, když uviděl své přátele, a dokonce se mu podařilo i posadit. V tomhle prostředí a s výživou zavedenou do žíly ho nic nebolelo; nebo se o to staral Běs, aby nic necítil. Než přišli, Kise zrovna byl ve vzpomínkách na úplně jiném místě. Symbiont s ním sdílel představu, kterou dříve vytáhl z mozku Aomineho – představu o tom, jak měl naplánované, že ho požádá o ruku.
Jako kdyby byl u toho, když Kagami předával Aominemu prstem; cítil Aomineho nervozitu, věděl, že si trochu vyčítal, že se lépe neoblékl, a hlavně viděl, že spěchal, aby v restauraci byl na čas. A pak už následovaly jen představy, které nebyly skutečnost. Že by pojedli a šli se projít, a že v nedalekém parku, když by byli o samotě, by si Aomine dokonce klekl, aby ho požádal o ruku. Přestože se o to tmavovlasý snažil, nikdy si nenaplánoval řeč… nejspíše by se zeptal, a pak by slíbal všechny šťastné slzy z Kiseho tváře.
„Kagamicchi, Satsucchi,“ oslovil je Kise.
Růžovovlasá přešla k němu a pečlivě si ho prohlédla, než se posadila na postel. „Jsi v pořádku?“
„Zatím,“ odpověděl muž klidně.
Satsuki ho vzala za ruku a už se nadechovala, aby se ho vyptala na výmysly, které jim řekl Imayoshi, když se z jeho kůže začala přelévat černá lesklá hmota a vsakovat do té její.
Jako pokaždé, Běs nečekal na dovolení…