Nejen absinthová nejen víla - 11. část

Jedenáctá část.

Přeji příjemnou četbu. Děkuji komentujícím.

NEJEN ABSINTHOVÁ NEJEN VÍLA

Spolupráce se Seiriel

úvod |  předchozí část |další část

- 11. část -

Motonari se zvedl od počítače, když uslyšel domovní zvonek, a s jemným úsměvem se vydal otevřít svému milenci. Docela se na něj těšil, bělovlasý měl něco domluveno s Datem a lišák sám musel pracovat, takže byli dohodnutí, že za ním Chousokabe přijde, až svého kamaráda doprovodí domů - nikdo nepočítal s tím, že by drak skončil večer střízlivý.

Otevřel mu, ovšem úsměv na jeho tváři ochabl, když si něco uvědomil. “Pojď dál...” udělal mu místo.

Chousokabe se ještě ve dveřích sklonil pro polibek, ale zarazil se. “Děje se něco?” zeptal se, přičemž jej pohladil po tváři.

Hnědovlasý si povzdechl a svraštil čelo. “Pojď dál...” pobídl ho znovu a zavřel za ním, když to druhý udělal. “Tahal ses s múzou...” začal na rovinu. Nechtěl to řešit v otevřených dveřích.

“Tahal jsem se s múzou?” zopakoval po něm Chousokabe. “Jo,” kývl, “seděla mi múza na klíně, bylo to divné, celý konec večera u Tadashiho.” Prohlédl si Moriho. “Ale... nic jsem s ní neměl, takže? O co jde?”

“Přijde ti normální, že ti seděla na klíně...?” druhý pozvedl jedno obočí a zatvářil se dotčeně. “Celý jsi po ní cítit...” trochu se ušklíbl.

“Asi by mi to nepřišlo normální, kdyby to nebyl tak divný večer,” odpověděl popravdě. “Seděl jsem u stolu s otcem Xanhnuse a Asmondeem, vedle nás seděli dva andělé a jeden z nich hrál nějakou zcestnou hru s Asmondeem o Draka...” zamračil se, “a do toho přihopsal Naoharu, který se rozhodl vyřešit nedostatek místa tím, že si mi sedl na klín.” Doufal, že to popsal správně, popravdě byl dost unavený a bylo docela pozdě na to, aby měl energii se obhajovat nebo hádat.

Starší se na okamžik odmlčel a prohlížel si ho. “Dobře...” povzdechl si, “pokud tam byla taková skupina, asi to byl zvláštní večer...” posadil se na botník, “když mi slíbíš, že se s tou múzou nebudeš vídat - protože věř mi, že si tvůj klín nevybrala náhodně - tak to přejdem...”

“Tak to přejdem,” zopakoval po něm, co ho zarazilo a protřel si unavené oko. “Já se táhnu z kavárny domů a zpátky sem, abych si vyslechl tohle a bylo mi řečeno, co mám nebo nemám dělat.” Zakroutil hlavou. “Nechápu.”

“Víš, že to poznám, možná ses nemusel obtěžovat s táhnutím se zpátky sem, když se po tobě celý večer válel někdo cizí...” Motonari se zamračil. “Máš přítele... nechat někoho, koho vidíš poprvé v životě, aby se po tobě celý večer válel, není tak úplně na místě...” ušklíbl se. “Dokážu si představit, jak ta múza vypadala...” zvedl oči v sloup, “bude to jen chvilka, než tě dostane do postele...” povzdechl si.

Bělovlasý si ho prohlédnul. “Nemám s ním žádné takové úmysly,” řekl popravdě. “Když mi...” začal, ale zarazil se, “ale nic, nebudu přilévat olej do ohně.” Vydal se ke dveřím. “Příště si snad uvědomím, že čmucháš, a zbytečně sem nepolezu.” Otevřel je.  

“Tohle mi k tomu řekneš?” lišák vstal a zklamaně se na bělovlasého podíval. “Takže se s ním hodláš znova sejít?” zamračil se. “Neznáš múzy...” zakroutil trochu hlavou.

“Když jsem tebe a Krakena přistihl oba nahé na futonu, stačilo mi, žes řekl, že mezi vámi nic není... pokud z mé strany to nestačí,” pokrčil rameny, “jdu si nastudovat nějakou vztahovou příručku.” Poté vyšel z bytu a vydal se pryč.

“Kdybys řekl, že ti to vadí, nedělal bych to...” zavrčel hnědovlasý a práskl dveřmi, které nechal mladší otevřené, než se vydal zpět do pelechu a trucovat.

Mamoru se posadil před velikou televizi v obývacím pokoji, aby mezi DVDčky mohl začít vybírat, který z filmů by si mohli s Masrurem pustit. Některé úplně zavrhl, jiné skládal na stůl, aby si starší mohl nakonec sám říct, co se mu líbí nejvíce. “Takže zatím užíváš lidský svět?” nadhodil, když i druhý dojedl večeři.

“Je to tady zajímavé,” pokývl Masrur a zazubil se. “Jsem rád, že tu můžu být,” dodal a rozhlédl se. Pohled mu zůstal na bělovlasém trojčeti. Postavil se a uklonil, protože si to partner Satanova syna nejméně pro své postavení zasloužil.

Setsuna se tomu pousmál. “Máte v plánu intimčo nebo se můžu připojit?” zeptal se pak Mamoru.

I nejmladší si ho prohlédl, “pokud budeš chtít,” pokývl mu potom, “a Masrurovi to nebude vadit,” vrátil se pohledem ke svému kamarádovi. “Chceme se teď dívat na film,” osvětlil, co mají v plánu, i když to bylo docela očividné.

“Záleží na typu snímku...” mrkl na Mamoru Setsuna, poté ovšem přešel blíže k nim. “Budu jako myška, jen Xan má zase tolik práce,” povzdechl si a podíval se na Masrura, jak ten zareaguje.

“Pokud si přejete zde být.”

Tmavovlasého mladíka napadlo, jestli to není jeho chyba, i když Xanxus ho jen málokdy nechával dělat práci, kterou si zvolil pro sebe, takže nejspíš opravdu toho jen měl nyní hodně. Skončil vlastní výběr a filmy vzal, aby z nich dal Masrurovi vybrat. “Chceme se dívat spíš na nějakou komedii…” promluvil k Setsunovi, když se posadil.

Bělovlasý si ho prohlédl - on měl také o svou komedii postaráno, přišel se podívat na ně dva. “Rád se pobavím,” usmál se pak jen.

Masrur se začal probírat filmy. “Moc nevím, co si ani podle popisků mám u těch filmů představit,” poznamenal. “Líbí se takové filmy pánovu synovi?” zajímal se pak, protože pokud by se líbily, určitě byly dobré všechny.

Mamoru pohlédl na bělovlasého, “nejsem si jistý…” odpověděl potom, “protože jestli líbí, tak je sleduje jen tajně,” zasmál se. Většinou je sledoval Setsuna, když byl doma sám, nebo sem tam Mamoru se na něco podíval před spaním, ale vlastně nikdy neviděl Xanxe dívat se některý z filmů, co vybral. Celkově ho jen opravdu ojediněle viděl dívat se na filmy a samotného snad nikdy. “Jsou veselé… vzadu je napsané, o čem jsou…”  dodal.

Bělovlasý se zazubil. “Xan má rád něco romantičtějšího,” prohodil. Přešel na pohovku a spokojeně se tam usídlil. Složil si nohy pod sebe a urovnal látku domácích šatů, které byly střižené v řeckém stylu, aby se zbytečně moc neodhalovaly jeho nohy.

Masrur si ho prohlédl, nakonec to ovšem nijak nekomentoval, protože nevěděl, co k tomu říct. Přestože měl poprvé, když Setsunu viděl, dojem, že Xanxus také tíhl k nepekelnému, hodnému a klidnému stvoření, poznával, že Setsunou “šijí všichni čerti.”

Mamoru se tomu jen pousmál, “někdy bych ho potom chtěl vidět, jak se u takových filmů tváří,” nadhodil stejně nadneseně. “Tyhle tři,” ukázal na filmy, které myslí, “jsou mé oblíbené,” svěřil Masrurovi, možná aby mu tak pomohl s vybíráním.

Masrur si prohlédl ty, o kterých mluvil Mamoru a zcela náhodně si jednu z nich vybral. “Tak můžeme třeba tuhle,” řekl pak.

Nejmladší pokývl hlavou, “fajn…” zazubil se a vydal zpět k televizi, aby DVD vložil do přehrávače pod ní. “Je to taková oddechovka…” prohodil, když naběhla úvodní obrazovka s volbou titulků, zvuku a podobnými věcmi.

Setsuna si je prohlédl. “A co jste vůbec dneska dělali?” zajímal se. Zdálo se, že ho film vůbec nezajímá. Většinou si je pouštěl jen jako kulisu nebo když se snažil zabít čas. Poslední dobou byl velmi znuděná ženuška v domácnosti, po které se nechce, aby vykonávala domácí práce, takže nemá vůbec co k práci.

Masrur přemýšlel, jestli je zvykem si u filmu povídat. “Mamoru mi ukazoval město,” odpověděl, jako kdyby to dostal příkazem. “Lidský svět mi přijde zvláštní a lidé ještě víc… opravdu dost odlišní s jinou mentalitou...”

Mamoru pohlédl z jednoho na druhého a trochu svraštil čelo, jak se mu jen potvrdilo, z čeho Setsunu podezříval už, když se objevil ve dveřích - že se nudí a proto je jen přišel rušit. “Už to začíná…” prohodil, když film pustil a přesunul se také na pohovku mezi své dva společníky.

Masrur se k němu nepatrně přiblížil a vypadal mnohem více zaujatý tím, že má Mamoru tak blízko a odhodláváním se ho dotknout, než samotným začínajícím filmem.

Setsuna pochytil výtku, kterou na jeho adresu měl nejmladší z nich a rozhodl se nedělat zbytečně peklo, protože se jim přišel potichu smát, hlavně Masrurovi, jak jsou marní, nikoliv jim kazit společné chvíle.

Tmavovlasý mladík se podíval z jednoho na druhého, potom se pohodlněji usadil a zadíval se sám na obrazovku. Cítil se trochu divně zrovna v takové společnosti, možná proto, že se trochu bál, co ještě bělovlasý vymyslí za poznámky. “Kdyby se ti to nelíbilo, řekni, a dáme tam něco jiného,” prohodil ještě k rudovlasému tiše.

“Určitě to bude dobré,” usmál se na něj Masrur a donutil se alespoň částečně soustředit na film.

Setsuna chvíli seděl klidně, než se naklonil k Mamoru a zašeptal mu do ouška: “S tímhle bys u Riku neuspěl.”

Nejmladší po něm střelil nespokojeným pohledem. “Nesnažím se taky v ničem uspět,” odpověděl mu stejně tiše a zadíval se zpět na obrazovku.

“Děláš chybu,” zavrněl mu Setsuna do ouška tak, aby to druhý neslyšel. “Masrur je impozantní mladý muž, který ti je a vždy bude naprosto oddaný,” vysvětlil a přejel Mamoru dlaní po stehnu. “Dej na mou radu, lepší vrabec v hrsti,” opřel se o něj, když vstával. “Je mi smutno po Xanovi, půjdu mu zavolat, pokud mne omluvíte.”

Nejmladší si povzdechl - často měl pocit, že bělovlasý s ním opravdu interagoval jen s potřebou ho nějak rozhodit. Sám si uvědomoval, že nemá příliš mnoho šancí na to, aby ho Riku bral opravdu vážně, ale to neznamenalo, že by se hned vrhal na Masrura. Kdyby už jen proto, že ho bral za svého dobrého přítele a nechtěl si z něj udělat “zadní vrátka”.

Masrur se postavil, aby se mohl se Setsunou rozloučit, jak se s někým tak vysoce postaveným slušelo.

“Jsi opravdu milý chlapec,” usmál se na něj bělovlasý a vydal se pryč z pokoje. Až když byl pryč, Masrur se znovu posadil a zadíval se na obrazovku.

“Nerozptyluje tě trochu, jak je tvůj typ?” zeptal se jen mimochodem.

Mamoru si znovu povzdechl. “myslím, že ho na to znám moc dlouho…” odpověděl pak nejprve neurčitě, “uvědomuju si, že jsem pro něj jen děcko, ze kterého si tak akorát dělal zamlada srandu,” zvláštně se tomu pousmál. “Takže si na nic ohledně něj nemyslím nebo se alespoň snažím a většinu času se mi to daří… Navíc vím, že je Xanxův a vím, co by mě čekalo, kdybych se na něj jen nevhodně podíval…” pokrčil jen rameny. Opravdu Setsunu se naučil brát jako někoho, ke komu by se měl stavět naprosto asexuálně.

Masrur se tomu zazubil. “Štěstí, že můj typ není,” řekl a pohodlně se uvelebil na pohovce.

“Někdy si říkám, že mě Tadashi taky začaroval tím, že teď toužím po takových typech…” prohodil, aniž by nad tím moc přemýšlel, “je to s nimi složité…” nepřestával sledovat obrazovku.

“Nejen s nimi,” odpověděl mu na to Masrur smířeně, i když co se týkalo Mamoru, už veškerou snahu dávno vzdal, protože věděl, že nemá cenu.

Tmavovlasý na něj prohlédl, jako by chtěl něco říct, ale nakonec ze sebe nic nedostal - všechno, co ho v tu chvíli napadlo, znělo, jako by zamlouval, co očividně slyšel a ve slovech druhého to bylo.

Masrur se tvářil jako by nic. Když měl dost času, aby se chvíli věnoval i filmu, dokonce se rozesmál jednomu z vtipů, který byl schopný pochopit.

…

Mamoru se po sprše vrátil do pokoje a posadil se na svoji postel, přičemž pohlédl na Masrura, který už byl připraven ke spánku. “Docela jsem se bál, že se ti filmy nebudou vůbec líbit,” prohodil - bál se, že pro Masrura nebudou vůbec zajímavé, protože se odehrávají v lidském světě a tím pádem by druhý nemusel mnoha věcem rozumět. Ale zdálo se nakonec, že si i starší snímek docela užil. “Tak co naplánujeme na zítra?” nadhodil potom.

“Co jsem ještě neviděl?” zeptal se místo odpovědi starší. “Máš nějaké místo, kam rád chodíš?” zajímal se pak. “Kavárna tvého bratra byla skvělá,” dodal, jak si vzpomněl, že ji zatím nepochválil.

“Je to tam úžasné…” pokývl mladší. “Popravdě poslední dobou mám jen málo času někam chodit, takže už jsme všechna má oblíbená místa viděli,” odpověděl mu pak a doplnil to o mírné pokrčení ramen. “Hodně jsem v kavárně nebo doma a relaxuju, když můžu… a stejně většinu času musím být i ve volnu Xanxovi po ruce…” vysvětlil to. “Popravdě,” zamyslel se na chvíli, “ani na škole jsem zase tak moc nikam nechodil, jen na pár míst, kde jsem mohl být sám… přemýšlet a tak,” dodal k tomu. “Můžu ti je zítra ukázat… když jsem někam šel přímo… bavit se nebo tak, bylo to většinou s Tadashim, takže film, lunapark, zoo… to už máme všechno za sebou,” věnoval svému kamarádovi úsměv. “Jestli chceš, můžeme si něco zopakovat,” nadhodil a pohlédl na hromadu plyšových hraček, které stále ještě nebyly řádně ubytovány.

“Aby se k nám zase nepřipletly nějaké drzé slečny,” prohodil Masrur, který z toho nevypadal příliš nadšený, když se mezi ně někdo vetřel a on si nemohl nerušeně užívat přítomnost Mamoru. “Mohl bys mi ukázat svou školu… a pak bychom mohli třeba někam, kde je voda? A možná bych nakoupil něco hezkého pro známé a rodinu...”

“Klidně ti ji ukážu, i když tam toho asi moc k vidění není,” druhý pokýval hlavou. “A voda je dobrý nápad… mohli bychom se i jít někam koupat…” zazubil se.

“Tak to už zní jako plán,” usmál se na něj starší, poté se položil na futon, na kterém spával u Mamoru v pokoji. “Jen… lidé se asi nekoupou nazí, co? U nás to nikdo moc neřeší… ale u Asmondea mají tolik různých pravidel, že se nikdo v nich nevyzná.”

“No, to záleží na tom, kde se u nás koupou…” odpověděl mu mladší, “na veřejných koupalištích a tak se nazí nekoupou, není tu zvykem se tak před někým ukazovat, pokud není přímo k tomu určené místo… Ale když si najdeš místo, kde tě nikdo nevidí, můžeš se tam koupat, jak jen se ti zlíbí,” zasmál se. “Asmondeovci mají pravidla, jak se koupat?” podivil se tomu. “Zrovna u nich bych taky čekal, že se budou koupat, jak je Asmondeus stvořil,” zazubil se.

“Záleží u nich na mnohém - přestože se o Zahradách tvrdí, že jsou místem, kde všichni jsou nazí a smilní, tak některé části, někteří Asmondeovci jsou cudní, protože ví, že někdy zakrýt více než méně je svůdnější, než chodit nahý,” odpověděl mu. “Proto je tam tolik pravidel, každá skupina má jiné, ale zároveň jsou všechny k sobě tolerantní,” pokrčil rameny. “Jen některé činnosti - třeba, když je slíbená věčná láska a není to dodrženo - odsuzují. Je to i tím, že existují stvoření, které mají jednoho partnera na celý život, a když ho ztratí, umírají.”

Mamoru si ho chvíli prohlížel, “to už ani moc nesouvisí s koupáním,” neodpustil si, ovšem nemyslel to nijak zle nebo posměvačně, pouze ho to k tomu napadlo. “Ale je to zajímavé… a takové pěkné…” Dál se přátelsky usmíval. “Satanovci jsou s Asmondeovci asi hodně v kontaktu, co?” napadlo ho.

“Docela dost,” pokývl Masrur. “Pán s Asmondeem má opravdu dobrý vztah, tak i my s těmi jejich. Vlastně - dá se říct, že mezi naší sférou a Zahradami je jakési spojenectví, prý vždy vedli války společně a podporovali se… přece jen, Zahrady jsou velmi úrodné místo, spoustu našich tradičních pokrmů si vyžaduje plody, které u nás nerostou, ale v Zahradách ano, až tak jsme provázaní.” Zazubil se - bylo to docela vtipné. “A téměř každá naše rodina - snad kromě těch nejčistokrevnějších - má nějaké příbuzné v Zahradách. Však i pánův syn, co jsem slyšel nějaké zvěsti, prý celé dětství vyrůstal s nějakým potomkem vysoké šlechty ze Zahrad jako by byli sourozenci.”

“Opravdu?” mladší si ho překvapeně prohlédl, “na to bych se ho někdy měl zeptat,” poznamenal, protože to znělo vcelku těžko uvěřitelně. Bylo náročné si představit malého Xanxe jako takového - ještě, jak někde dovádí s nějakým malým Asmondeovcem… i když byla pravda, že ne všichni Asmondeovci museli být typičtí.

“Nemůžu si za tím stát na sto procent, protože jsem to slyšel od někoho, kdo to slyšel od někoho jiného, ale docela bych tomu věřil, protože to tak u nás prostě je, že jsme si s Asmondeovými blízko,” usmál se starší. “No, takže pokud se nekoupete nazí, budu potřebovat plavky,” vrátil se k původnímu tématu.

Mamoru se na chvíli rozesmál pro tu náhlou změnu. “Můžeme koupit,” prohodil potom, “nebo ti můžu půjčit nějaké své, protože nevím, jestli bys je ještě využil,” dodal potom.

Masrur si druhého prohlédl, jak si nebyl jistý, jestli by se do nich vlezl. “Co víš, třeba zavedu novou módu a i Satanovci začnou používat plavky,” nadhodil pak žertem. Byla pravda, že většina Satanových vůbec neřešila, v čem se máčejí. Buďto byli ve vodě nazí - třeba v horkých pramenech - nebo ne - když třeba do nějaké vody zničeho nic skočili, že se chtěli ochladit. “Vzpomínáš, jak jsem spadl tehdy do toho bazénu, když jsme se poprvé viděli?” rozesmál se, jak se mu to připomenulo.

Mamoru pokýval hlavou, jak i on se rozesmál. “Vzpomínám, to nemělo chybu,” zazubil se.

Rudovlasý se chvíli smál, aniž by k tomu něco víc řekl. Přestože Mamoru tehdy viděl poprvé, tak se mu z něj klepala kolena a byl jím natolik unesený, že když se druhý rozhodl jej oslovit, tak zakopl a spadl do vody. “Rohroh byl skvělý,” prohodil. Asi by se mu všichni bývali smáli mnohem víc, kdyby tenkrát Rohroh neskočil za ním do vody a nestrhl k tomu i několik jiných.

“Ale divím se vám,” nadhodil mladší, když se trochu uklidnil. “Že vám nebyla zima… bylo už docela chladno, bych asi zmrzl, kdybych tam zahučel taky…” vzpomínal si, jak si dával pozor, aby nakonec i on neskončil ve vodě.

“Jsme zvyklí,” pokrčil rameny Masrur, jak skutečně byl zvyklý na všechny teploty, “náš pán má rád extrémní počasí - střídají se vedra s mrazy, deště se suchem...”

Tmavovlasý chápavě pokýval hlavou, “to je mu zase podobné, no…” odpověděl na to. “Divím se, že se nesnaží takové pořádky zavádět více i tady, když už tu je… někdy na to vypadá…”

“On stejně v lidském světě nikdy dlouho nepobude,” prohodil Masrur. “Sedmici k lidskému světu táhnou jen lidé a možnost setkávat se na neutrální půdě, jinak se jim více líbí ve sférách, které stvořily ke svému obrazu.”

“To je asi pravda…” uznal mladší, “asi taky, kdybych si stvořil místo k obrazu svému, tak se mi z tama moc nechce…” usmál se tomu.

“Jak by vypadalo místo, které by sis stvořil?” zajímal se Masrur - bylo to podle něho hezké téma, díky němuž se mohl více přiblížit Mamoru. Opravdu se snažil mu být blízko a sdílet s ní alespoň tolik, kolik nejlepší přítel.

“Hmmm…” tmavovlasý se zamyslel a na chvíli zavřel oči,” popravdě si nejsem tak úplně jistý,” přiznal. “Nejspíš jak bych ho tvořil, napadalo by mě, co tam dát… A taky záleží, kolik prostoru by mi bylo dáno - jestli by se mi tam třeba vlezl celý les plný zvířat,” zasmál se.

Masrur kývl. “Když tvoříš svět, určitě máš tolik prostoru, kolik chceš,” mrkl na něj. “Pokud bys chtěl les plný zvířat, určitě bys ho mohl mít, jen aby tě ta zvířata nakonec nezačala utlačovat… les plný hodných zvířat,” pokračoval pobaveným tónem. “A žádné Satanovkyně,” dodal.

“Tvořím celý svět?” nadhodil mladší pobaveně, “tak to byl tam dal lesů i několik,” zazubil se sám, “a všichni by tam byli hodní,” mrkl potom na svého společníka.

Masrur se tomu zasmál. “To je dobře,” pokýval. “Někdy bych přijel na návštěvu,” prohodil. “Určitě by to byl hezký svět, když by byl tvůj a všichni v něm byli hodní.”

Mamoru se tomu usmál. “Všichni by tam byli vítaní…” zazubil se, potom zarazil, “všichni hodní… a Xanx,” zasmál se.

Rudovlasý si ho prohlédl - napadlo ho, jak asi člověk soudí, zda je někdo hodný, protože to muselo být odlišné od toho démonského soudu, protože sedmice démonů byla lidmi brána jinak, než jimi samotnými - přesto měl na tváři úsměv. “Možná bych se trochu bál tam brát Setsunu,” prohodil, “nechci pánova syna nikterak urazit, ale jeho druh působí, že je pod vlivem skoro celé sedmice.”

Mamoru se pobaveně rozesmál. “Tomu bych se vůbec nedivil… a myslím, že ani nikdo jiný, ani Xanx by se tomu nedivil,” pokýval hlavou. “Ale i Setsuna umí být hodný,” dodal potom o něco klidněji. “A když se to tak vezme kolem a kolem… v očích spousty já mám do hodného šíleně daleko… nemohl bych do vlastního světa,” mávl nad tím jen rukou.

“Myslíš si o sobě, že nejsi hodný?” zajímal se starší. “Já bych řekl, že jsi. Ale názor někoho od nás asi není příliš brán v lidském světě,” zazubil se.

“Moc nepřemýšlím na tom, jestli jsem nebo nejsem hodný,” tmavovlasý pokrčil rameny, “většinou se jen snažím dělat, co je třeba a způsobovat nejmenší zlo…” přiznal pak. “Já si taky myslím o spoustě z vás, že jste hodní a jednoznačně bych vás do svého světa bral mnohem raději, než některé z lidí,” oplatil mu zazubení, “ale to neznamená, že si o mně jiní nemůžou myslet, že nejsem hodný…” pokrčil rameny. “Vždy, když dělám něco, co někomu pomůže, zákonitě to musí někomu dalšímu ublížit…” vysvětlil.

“U nás je za zlo bráno to, že jeden tyje na druhém, že záměrně dělá to, co jiným ubližuje, aby se sám měl dobře, přestože jsou i jiné možnosti, jak dosáhnout toho, aby se měl dobře,” prozradil mu Masrur, snažil se to podat pochopitelně. “Sice se to občas střetává s tím, že přestože nemusíme mít stejné přesvědčení, když jeden jedná podle svého přesvědčení a myslí si tedy, že koná dobro, že skutečně zlý není… ale to nikdy není možné - stanovit hranice mezi dobrem a zlem, to umí jen - fuj - andělé.”

“Je to zvláštní,” neodpustil si tmavovlasý, “jak proti všem přesvědčením, nakonec pekelníci se zdají o tolik lepší stvoření, než andělé…”

Stříbrnovlasý muž vešel do bytu, o kterém věděl, že ho sdílí bělovlasý mladík a to dráče, na které si dělal zálusk. A hned u dveří potkal Krakena, který se celý naježil a rozeběhl se do kuchyně, aby ohlásil cizí vpád.

Chousokabe s pánvičkou v ruce, na níž měl vajíčka, vyhlédl ze dveří a strnul. “Co tu chcete?”

Anděl se zkoumavě rozhlédl. Všiml si v bytě přítomnosti dvou dlaků, z nichž jeden byl jeho vlastní, i když teď se zdál být někde jinde. “Přišel jsem si pro svoji kořist...” s klidem si rozepnul kabát a vydal se dál do bytu. Nevypadal, že by měl na spěch a tvářil se jistě. Vůbec nepočítal s tím, že by mu mohl někdo odporovat.

Date, který kouřil u stolu, se zhoupl na židli dozadu a podíval se, co se děje. Přimhouřil oči, matně si na něco z předchozího večera vzpomínal. Podíval se na svou ruku, ale když tam nenašel stopy po jakýkoliv znameních, pokrčil jen rameny a málem ze židle kvůli tomu spadl.

“Myslím, že ta hra se vyřešila bez kořisti,” poznamenal Chousokabe a zamračil se.

“Ta hra...” Kogetsu přivřel oči a opovržlivě mávl ve vzduchu jednou rukou, “s tím chlapcem neměla nic společného, ta zvířata se pokoušela mě ponížit...” zvedl oči v sloup a přešel okolo něj, aby pokračoval do kuchyně.

“O co tu jde?” zamračil se Date, protože vůbec nerozuměl, co řeší. Přestal se houpat na židli, protože podruhé málem spadl a prohlédl si cizince - matně si ho vybavoval. Chousokabe nevěděl, jak na to reagovat - sice poslední dobou byl pořád ve společnosti něčeho nadpřirozeného, ale nikdo jej pořádně nezasvětil do pravidel a neřekl, jak se bránit.

Kogetsu se na chlapce pousmál a došel až k němu. Sebral mu z prstů cigaretu a típl ji do popelníku na stole, “přišel jsem si pro tebe...” oznámil mu s klidem.

“Héj,” vyjel po něm Date a naštvaně se podíval do popelníku. “Co si, sakra, dovoluješ?!” Vzhlédl k němu vzpurně a zamračil se. Trochu zkrotl, když se zadíval do jeho nebesky modrých očí, ale když si to uvědomil, tak se znovu rozčílil, jak ho jeho vlastní reakce zaskočila.

Světlovlasý se tomu pousmál a pomalým pohybem si sundal rukavici, než dlaní putoval na jeho tvář. Palcem přejel po jeho rtech. Při tom doteku se mladíkovi znovu začalo na zápěstí objevovat znamení ze včerejšího večera, tentokrát to jistě bylo bolestivé.

Date ho od sebe odstrčil a chytl si ruku. Vyskočil na nohy a ustoupil od něj. “Nechápu a nechci chápat, prostě vypadni!” zavrčel na něj a podíval se na Chousokabeho, který sám si nevěděl o moc více rady.

“Myslíš, že ty jsi ten, který tu bude rozkazovat...?” Anděl se pobaveně ušklíbl a spokojeně si prohlédl jeho vyděšený a nechápající výraz.

Date bojovně vystrčil bradu jako štěně, které se hodlá bránit vlkovi. “No to, sakra, že jsem! Vypadni!” Ukázal mu prstem cestu ven.

Kogetsu překonal několika kroky vzdálenost mezi nimi a přitiskl ho zády k parapetu okna. Jednou dlaní ho chytil za bradu. “Čím víc mi to říkáš, tím více mám chuť, odnést si tě už dnes...” prohodil a ukazováčkem a prostředníčkem ruky, ze které si sundal rukavici, přejel znovu po jeho rtech, než se vloupal mezi ně.

Hnědovlasý ho kousl a plivl mu do tváře. “Kdo si, kurva, myslíš, že jsi?!” Popravdě čím větší strach cítil, tím byl odhodlanější se bránit, třebaže by to mělo být naprosto zoufalé.

Stříbrnovlasý utřel jeho sliny a lehce se zamračil.

Chousokabe se nadechl. Pral se se Satanovým synem, zkusí to i teď. “Myslím, že byste skutečně měl jít,” pokusil se naposledy klidně a vydal se k nim.

Stříbrnovlasý se k němu otočil a znuděně si povzdechl. Rychlím pohybem po něm šlehl bičem, který měl u pasu.

V ten moment se před Chousokabem objevil Kraken v košili svého pána, co mu dal poprvé a zastavil ránu o svou ruku, na níž se mu bič namotal. Sykl a zavrčel na Kogetsu. “To je můj člověk!” bojovně se naježil a stáhl uši dozadu. I když by to byl nevyrovnaný boj, rozhodl se bránit svého pána.

Kogetsu se lehce pousmál kocourově oddanosti. “Plete se do mých věcí...” pokrčil rameny a oči se mu nebezpečně zaleskly.

“To je mi jedno,” zavrčel Kraken a na okamžik se ohlédl na Chousokabeho. Mrkl na něj, jakoby mu tím chtěl říct, že všechno bude v pořádku, i když mu z ran na ruce začala téct krev. “A toho druhého...” začal, ale nedokončil, protože na Dateho toho bylo moc a omdlel.

Stříbrnovlasý si ho prohlédl a povzdechl si. Uvědomoval si, že, mladík o ničem z toho nevěděl, ale ani tak nečekal až takovou reakci. Lépe si ho chytil, aby se chlapec nesesul k zemi, a něžně ho pohladil do tváři. Nakonec ho vzal do náruče, “kde spí?” zeptal se dvojice u dveří docela rozkazovačným tónem.

Chousokabe zaváhal, ale nakonec ukázal na dveře do Dateho pokoje, dokonce šel i otevřít dveře. Rozuměl tomu pocitu, kdy už toho je prostě moc na jednoho, několikrát také nebyl tolik daleko od omdlení.

Kogetsu mlčky přešel okolo něj a položil hnědovlasého opatrně na bok na postel. Otočil se ke dveřím a nespokojeně si povzdechl při pohledu na dvojici, která stála u dveří a sledovala ho. Pak se sklonil nad Datem. Pohladil ho znovu po tváři, “budeš můj...” šeptl k němu, políbil ho na čelo a vydal se ven z bytu.

Hiyoru se skepticky zadíval na pokoj Sory a chvíli se rozmýšlel, než se ho pokusil zkrotit a zavést v něm nějaký řád. Už dlouho to chtěl udělat a teď měl čas, když se zapékaly těstoviny se špenátem, masem a sýrem. Popravdě by skutečně bytu neuškodilo, kdyby někdy zrzek dal něco do vestavěných skříní.

Ještě chvíli to trvalo, než vešel i majitel pokoje. Sora se vrátil ze školy a docela překvapeně se zarazil ve dveřích, když našel svůj pokoj uklizený a u stolu sedícího bělovlasého. "Ahoj..." usmál se na něj a přešel k němu, aby ho políbil na přivítanou.

Mladší mu úsměv oplatil. "Za chvíli bude večeře," oznámil mu. Poté se rozhlédl, jako kdyby nějak chtěl vysvětlit, proč uklidil, ale nakonec nic neřekl – nelíbilo se mu, když v něčem nebyl systém.

"Děkuju..." zrzek si sundal batoh, aby ho hodil vedle stolu, následovala ho mikina. Zarazil se a zvedl kus oblečení, pak ho pověsil na roh skříně a věnoval světlovlasému omluvný úsměv. "Moc to tu, myslím, nevydrží..." prohodil a vydal se pro další polibek.

"Nevadí," pokrčil rameny, "neměl jsem jen co dělat..." Vstal, aby se podíval na těstoviny, jak vypadají. Hezky to celou místností zavonělo.

Sora k němu přešel a objal ho zezadu okolo pasu, když se mladší narovnal. "Dobře to voní..." zavrněl. "Co chystáš?"

"Zapékáné těstoviny," odpověděl mu. Vymanil se z jeho blízkosti, aby si mohl podat sýr, který už měl nastrouhaný. Popravdě dost dlouho Soru pozoroval, aby věděl, co mu chutná, a pak mohl udělat jídla, která mu nemohla nechutnat, i když popravdě třeba špenát on sám příliš nemusel.

"S?" pokračoval zrzek, pak se opřel o linku a naklonil tak, aby viděl na jídlo, když ho druhý posypával sýrem. "Špenátem, kuřetem..." nadhodil.

"Smetanou... sýrem..." dopnil ho. "Nic extra," pokrčil rameny – byla to pravda, neměl dnes moc času, aby udělal něco lepšího a ani ho nic nenapadlo, co by mělo všechny potřebné vitamíny.

Zrzek se zazubil, "dobré to bude..." zavrněl a přitáhl si Hiyoru k sobě, když vrátil těstoviny už posypané sýrem zpět do trouby. "A od tebe je všecko dobré..." dodal a vpil se do jeho rtů.

Mladší už si zvykl, že ho druhý docela často líbá a vcelku už se s ním naučil spolupracovat, i když stále necítil potřebu, aby s tím začínal on. Pohladil ho po zádech a pousmál se, poté ovšem vyklouzl z jeho obklopení, jen aby vyklouzl.

Sora přivřel oči, nakonec se ovšem přesunul znovu za druhým. Otevřel okno, u kterého bělovlasý stál, a zapálil si cigaretu, "nemáš tu moc možností, kam utéct..." prohodil. Opřel se zády o parapet a natáhl k němu ruku.

"Můžu vyskočit oknem," podotkl druhý, "i ke dveřím bych se dostal tak rychle, že bys to skoro nepostřehl."

"Ale pořád ještě jsi tady..." starší se pousmál a dál k němu natahoval ruku.

Mladší kývl a nakonec se k němu přece jen přiblížil – byl u něj, protože chtěl být, pak bylo divné, že se brání jeho blízkosti. Ovšem cítil se ze všech těch doteků nervózní. Nerad se učil věcem, o nichž nic nevěděl a neměl pro ně správné fyzické schopnosti – vadil mu i pocit, když měl učitel tolik navrch (a Sora měl mnoho zkušeností). A navíc Hiyoru se necítil, že by potřeboval být mu ještě blíž a stále mu něco chybělo do toho, aby se cítil, že je důležitější než všichni ostatní, co zrzkovi uvařili a on s nimi pak spal, a bez toho pocitu mu to prostě nepřišlo nutné a ani chtěné.

Druhý si ho k sobě přitáhl a jednou paží ho objal okolo pasu. Políbil ho na krk, než si znovu potáhl, dával si přitom pozor, aby bělovlasého nepopálil. "Jsem s tebou rád..." šeptl spokojeně.

Hiyoru se tomu jen pousmál.

...

Zrzek položil talířek po jídle na zem vedle futonu a spokojeně se natáhl na záda. Pohlédl na druhého a pousmál se tomu, jak se snažil Hiyoru mezi nimi stále udržovat jakýs takýs odstup. Natáhl se, aby jednou dlaní přejel po jeho stehnu.

Světlovlasý se na něj podíval, potom vzal nádobí a odnesl ho do dřezu. Přemýšlel, jestli ho má umýt rovnou nebo to zkusit nechat na Sorovi – skutečně tomu, že tu zůstane uklizeno, ani chvíli nevěřil.

Starší si podepřel hlavu loktem a povzdechl si. Chvíli ho jen sledoval, než se také zvedl na nohy a přešel k němu. Hravě ho kousl do ucha, přičemž jednou dlaní se vydal pod lem jeho tílka.

Hiyoru přivřel oči, skousl si ret a na okamžik se odmlčel. "Stejně nechápu, co z toho máš," šeptl nejistě.

Sora přivřel oči a více se na něj natiskl, "jsem s tebou rád... nejen proto, že dobře vaříš," pousmál se, "zachránils mi život... a tak... jsi trochu... zvláštní, to nepopírám, ale je mi s tebou fajn a trávíme spolu hodně času. Věřím, že by se tomu už dalo říkat vztah... a ten kontakt mi v tom malinko chybí..." znovu ho políbil na krk.

"Máme vztah?" natočil na něj hlavu mladší překvapeně. Všiml si, že druhý omezil zvaní si domů milenců na jednu noc, ale myslel si, že je to tím, že je teď více ostražitý po tom útoku a nemá potřebu si domů vodit nikoho na vaření, když to Hiyoru obstará.

"No... máme... nebo ne...?" zrzek se otřel nosem o jeho krk a putoval rty až k těm jeho.

Mladší nevěděl, co si o tom má myslet. "Aha," dostal ze sebe jen a chvíli nevěděl, co na to říct. Docházelo mu, že se mu plní něco, co ani jeho snem nebylo, protože v to nedoufal. "Tak dobře," šeptl a celý se otočil na druhého, aby mu mohl položit dlaně na boky a sám ho od sebe políbit. Asi by litoval, kdyby tenhle vztah odmítl.

Sora si užíval hlubší polibek, přičemž se jednou dlaní vrátil pod látku jeho tílka a vydal se po bledé kůži. "Zníš, jako by se ti to nelíbilo..." prohodil potom a našpulil na něj rty, jedním stehnem se vloupal mezi ta jeho.

"Ne, jen jsem... neplánoval... a ještě s nikým jsem vztah neměl," přiznal se a podíval se na něj. Neznal tyhle pocity, co v něm druhý vyvolával.

Zrzek se zastavil dlaní na jeho boku a druhou se vydal na jeho tvář. "Bude to fajn..." zavrněl a otřel se nohou naléhavěji o jeho rozkrok, přičemž se znovu vpil do jeho rtů. Prsty se vydal z boku světlovlasého k zapínání jeho kalhot.

Mladší se na něj trochu poděšeně podíval. Chtěl se zeptat, jestli by se neměli jít umýt, ale přišlo mu to zvláštní a tak raději mlčel, i když si připadal najednou po celém dnu špinavý, že by na něj druhý neměl sahat. I přestože se sprchoval, než sem šel.

Sora se popral se zapínáním kalhot a pousmál se absenci spodního prádla. Projel prsty bílé chloupky a hravě Hiyoru kousl do brady.

Mladší knikl a odklonil tvář, jak to bylo nepoznané a zvláštní ještě víc, že se ho takhle dotýkal Sora.

Druhý se té reakci široce usmál a donutil ho volnou rukou, aby na něj znovu pohlédl. "Líbí...?" zeptal se šeptem a putoval prsty, které měl v jeho kalhotech, ještě dál, aby se mohl začít věnovat jeho mužství.

Hiyoru si skousl ret, ale nakonec pochopil, že bude lepší, když nenechá Soru komentovat své reakce a jeho počínání, tak spojil jejich rty v polibku.

Zrzek několikrát po jeho rozkroku přejel prsty, přičemž jeho ústa plenil v divokém polibku. Užíval si chvění, které jen tohle vyvolávalo v tom jinak jistém těle, líbilo se mu, co dělal s někým, kdo měl pověst jako Hiyoru. Po chvíli ustálil tempo vlastní dlaně na docela volném, nevypadalo to, že hodlá spěchat.

Mladší se mu nepatrně vybízel, i když si byl jistý, že kvůli tomu všemu byl rudý až za ušima – nebo by se dalo říct, že jen dostal zdravou barvu (v jeho albínském stavu).

Starší se od něj lehce odtáhl a okamžik si prohlížel jeho tvář, než ho líbl do koutku úst a vyndal dlaň z jeho kalhot. "Přesuneme se..." prohodil a ukázal k futonu.

Bělovlasý si nebyl jistý, zda chce pokračovat a už vůbec ne, zda má ještě na výběr. Přešel k futonu a nervózně se na něj posadil.

Sora se přesunul obkročmo nad něj a vpil se do jeho rtů, přičemž ho dlaní donutil, aby se položil na záda. Stáhl mu trochu kalhoty, aby měl jednodužší přístup a vrátil se k jeho vzrušení.

Hiyoru si připadal čím dál tím více zvláštně – nemohl říct, že by neznal zrzkův sexuální styl a nevěděl, jaký je v posteli, ale i tak si sebe nikdy nepředstavil v pozici jeho milence a nebyl na to připravený. Ačkoliv i v takových chvílích byl druhý dokonalý a opravdu se mu líbil.

Starší si na okamžik skousl ret a spokojeně si bělovlasého prohlédl. "Hezké..." zavrněl a vpil se do jeho rtů, než mu vyhrnul tílko, aby se rty vydal po jeho těle.

Světlovlasý se opřel dozadu o lokty a nadzvedl se, aby se mohl na Soru podívat. Musel uznat, že to byl skvělý pohled. Na chvíli zavřel oči. "A... mám něco... já... dělat?" zeptal se tiše.

Zrzek k němu vzhlédl, potom vzal mezi rty jednu jeho bradavku a lehce ji skousl. "Zatím si jen užívej..." pousmál se, i když si docela uvědomoval, že sám by dotek po době, po kterou se snažil o bělovlasého, potřeboval.

Hiyoru si znovu skousl ret a raději se položil na záda, přičemž zavřel oči. Kdyby nebyl tolik nervózní, i přes pomalé tempo by se už udělal, přesto pro jeho nezkušenost mu příliš nechybělo.

Sora se odtáhl, aby ho mohl úplně zbavit kalhot, pak se usídlil mezi jeho stehny. Vytáhl si ho k hlubokému polibku, který si několik okamžiků užíval, pak se přesunul k jeho rozkroku. Chvíli se věnoval kůži stehen – na několika místech po sobě i zanechal stopu.

Mladší si zakryl ústa rukou a nejraději by i celý obličej, jak se styděl a nechtěl nahlas sténat.

Starší naposledy vsál jeho kůži mezi rty, aby po sobě zanechal rudý flíček, potom ho hravě kousl, než se přesunul k jeho mužství. Obtáhl celou délku jeho vzrušení jazykem než ho začal brát mezi rty.

To byla ta poslední kapka, co Hiyoru potřeboval, i přesto, jak to celé bylo zvláštní a jistým způsobem i trochu žinantní, vyvrcholil. A možná se k vůli tomu i pak proklínal ještě víc, že úplně znečistil jejich ryzí vztah.

Druhý spolykal sperma mladšího a narovnal se v kleku, přičemž si přitáhl Hiyoru k sobě, takže mladší seděl. Otřel se rty o linii jeho spodní čelisti a našel jednu jeho dlaň, aby ji navedl k vlastnímu rozkroku.

Mladšímu bylo jasné co se po něm chce, doufal ovšem, že jen co se jeho ruky týče, nebyl si jistý, zda by to pusou dokázal. Rozepnul mu džíny a trochu mu je stáhl. Cítil se povinován se trochu předvést, když se celou dobu choval tak nezkušeně a knikal, přesto se mu trochu třásla ruka.

Zrzek vklouzl prsty do jeho vlasů a políbil ho na tvář. Nepředpokládal, že po tom, co dělal, ho bude chtít mladší líbat. Lehce se vybídl jeho ruce a přesunul se tak, aby se mohl obkročmo usídlit na jednom jeho stehně a nemusel se držet v kleku, více se přitom k němu přitulil.

Bylo zvláštní, že zrovna při tomhle ho znervózňovala přítomnost druhého snad ještě víc, i když to dělal pro něj. Sám měl přivřené oči a snažil se plně soustředit jen na práci své ruky.

Sora se polibky vydal na jeho krk, prsty jedné ruky přitom bezděky přejížděl po jeho boku. "Silněji..." šeptl do jeho kůže.

Mladší ho poslechl, přestože ho to trochu zarazilo. Nebyl dobrý? Nevěděl, jak být lepší... kromě toho, co mu řekl. Navíc netušil, jak moc silněji by měl. Skousl si ret a druhou rukou si ho k sobě přitáhl blíž, jakoby mu jeho přítomnost pomáhala se smířit, že se musí ještě hodně učit o těchto věcech.

Zrzek se vybízel jeho dotekům a tlumeně sténal u jeho ouška, rty se jen lehce otíral o jeho krk. Dotek někoho dalšího potom, jak dlouho s nikým na své poměry nebyl, pro něj byl ještě intenzivnější, než obvykle.

Hiyoru se mu dál věnoval, přičemž zavřel oči, pod jeho rty. Krásně voněl a sálalo z něj teplo. Přestože, jak to bylo pro mladšího divné, tak přestával chtít, aby to měl za sebou, protože blízkost Sory v sobě měla něco navíc, než-li jen jeho fotky a informace o jeho denním režimu a každém pohybu. A bělovlasý se přistihl, že by chtěl ještě víc - toužil znát každou jeho myšlenku a pocit, prožít ji s ním.

Starší se prohýbal proti jeho tělu a tiskl na hruď světlovlasého. Jednou rukou trochu sundal ramínko tílka, které měl mladší stále na sobě, aby se zuby mohl vydat na jeho rameno, prsty druhé si pohrával s obvazem, který stále byl okolo větší části krku bělovlasého, a postupně ho uvolňoval. Automaticky přirážel proti jeho ruce, po tom, co doteď dělal a té pauze předtím cítil, že nebude potřebovat moc.

“Nedělej to,” zašeptal druhý a volnou rukou zastavil tu jeho, co ho zbavovala obvazu. Trochu ho to vyrušilo. Sám políbil Soru pod ouško a zintenzivněl práci své ruky. Rty se přesunul k jeho lalůčku. Otřel se o něj. Na tom místě cítil, jak se vůně šampónu míchá s vůní jeho kůže.

Druhý se zachvěl a uklonil hlavu, aby udělal jeho rtům místo. Spokojeně semkl víčka k sobě a lehce si skousával ret, i když i tak nechával tlumené steny unikat z vlastních rtů. Stačila už mu jen chvíle, než do dlaně mladšího vyvrcholil.

Hiyoru se uklidnil, už nebyl tolik nervózní. Mezi prsty si rozetřel sperma, jak zkoušel jeho konzistenci, ovšem nepodíval se na svou ruku. Tou druhou pohladil staršího po tváři, než si vytáhl kapesník, aby se mohl utřít. Zůstal potichu si druhého prohlížet, něco v jeho tváři se prožitou slastí změnilo.

Sora se na něj usmál a natáhl se, aby ho políbil na tvář. Přesunul se tak, aby se mohl posadit na futon a vysíleně se opřel zády o skříň za sebou, přičemž si bělovlasého přitáhl k sobě. “Proč tohle nesmí dolů...?” zeptal se zvědavě a prsty přejel po obvaze.

“Smí, jen ne teď,” odpověděl mu. “Chtěl bych pramínek tvých vlasů,” šeptl po chvíli.

Zrzek si ho zkoumavě prohlédl a na okamžik zaváhal, než nakonec jen pokrčil rameny. “Fajn, tak když to nebude moc vlasů...” lehce pokrčil rameny a mazlivě se dlaní vydal po jeho boku. “Proč ne teď?” pokračoval ve zkoumání obvazu.

“Protože o tom zrovna teď nechci mluvit,” odpověděl mu popravdě a přesunul se tak, aby si mohl namotat pramínek jeho vlasů na prst. “A ještě bych chtěl nějakou látku, co po tobě voní.”

Sora se smířil s tím, že se toho obvazu zatím nezbaví. Nad prosbou druhého se raději moc nepozastavoval. “Hned?” naklonil hlavu trochu na stranu, “co třeba?”

Hiyoru přivřel oči a klekl si nad něj. “Počkej chvilku,” rozhlédl se, ale nakonec se sklonil, aby si k němu mohl přivonět. “To, co máš na sobě,” šeptl.

Zrzka ta odpověď trochu zaskočila, “všechno?” pozvedl jedno obočí. “Na co to vůbec chceš?” neodpustil si se zajímat.

“Jen tílko,” šeptl.

Sora si pomalu svlékl kus oblečení a podal mu ho. Zkoumavě si přitom Hiyoru prohlížel.

“A ty vlasy...”

Starší se začínal cítit docela zvláštně a trochu v pasti, i když pro Hiyoru to v podstatě nic zvláštního nebylo. Byl v jeho pokoji a viděl to tam. “Bude to chtít nůžky...” poznamenal. “A řekneš mi, k čemu?” pokusil se pak.

Hiyoru se trochu nechápavě na něj podíval a vstal. Donesl mu nůžky, věděl, kde jsou možná lépe než sám Sora. “Nechám si to,” odpověděl, jako kdyby to byla samozřejmost a něco zcela normálního.

“Nic jiného?” Sora našel postradatelný pramínek a podržel ho druhému, aby ho mohl ustřihnout.

Mladší si skousl ret, když to měl udělat. Byl rozpolcený - chtěl ho, ale zároveň mu to přišlo škoda. Nakonec šmikl a vzal si ho, poté znovu vstal. Přešel ke své kožené bundě a vydal z ní dostatečně velký sáček na důkazy. “Co jiného?” zeptal se, když se vrátil. Pečlivě poskládal tílko, vložil do něj pramínek vlasů a neprodyšně to uzavřel.

“No...” Sora si prohlédl balíček. “Napadá mě pár věcí, ale pravda, tebe je těžké si u nich představit...” lehce se tomu pousmál, “takže... nevím...” jen pokrčil rameny a donutil se vzhlédnout od zabaleného trička.

“Udělám si z toho modlu, kterou budu nosit u sebe,” řekl, když si to schovával do bundy a poté se vrátil na futon za zrzkem. “Krásně voníš...”