Hon na čarodějnici - 2. část

Zatím se teda tvářím, že jen jste se ještě nevzpamatovali, že se tu na blogu něco děje. A třebaže to chcete všechno číst, zatím o tom nevíte... xD

Přeji příjemnou četbu.

HON NA ČARODĚJNICI

spolupráce se Seiriel.

 Nejen absinthová nejen víla | seznam | dotazník | předchozí díl| další díl

[2. část]

Tadashi seděl u stolu v nevelké kavárně a prohlížel si jídelní lístek. Přišel trochu dřív, protože nerad chodil pozdě, i když to znamenalo, že pak musel na svou společnost čekat. Pokud byl nervózní, nedával to na sobě znát, nicméně strávil více jak hodinu tím, že se snažil najít co nejvhodnější oblečení, aby působil seriózně, nepříliš výrazně a zároveň uvolněně. Poslední dobou preferoval, když na sobě měl barmanský stejnokroj, protože nemusel přemýšlet o svém šatníku.

Blonďák dorazil jen chvíli po něm, protože i když většinou chodil spíše pozdě, na téhle schůzce si dával opravdu záležet - což znamenalo, že nepřišel tak brzo, jak plánoval, ale téměř na čas, což byl u něj velmi dobrý výkon. Pohledem černovlasého našel a i když ho trochu překvapilo, že už tady je, zároveň ho to potěšilo, takže ho s pozdravem počastoval i širokým úsměvem. Sám měl na sobě padnoucí rifle a barevné, ale nijak kýčovité tričko. “Doufám, že tady nečekáš dlouho,” neodpustil si.

“Chvíli, ještě jsem si ani nestihl objednat,” odpověděl mu černovlasý. Prohlédl si ho, poté se znovu zadíval do nápojového lístku.

“A na co se chystáš?” nadhodil světlovlasý, než i on si podal nabídku.

“Nebyli jsme dohodnutí na čaji?” podíval se na něj černovlasý znovu zpoza lístku a pousmál se. “Mám docela rád černý čaj,” dodal. “Spíše se dívám z profesního hlediska,” řekl, co tak dlouho studuje v lístku, když už má vybrané.

“Jen tak, samotný?” podivil se mladší. “Já jsem docela na sladké,” přiznal. “Líbí se mi tenhle čokoládový,” poznamenal pak, co v lístku našel. “A možná nějaký zákusek k tomu,” olízl si rty. Ještě chvíli studoval menu, než ho odložil. “Co, že zrovna noční kavárnu?” zajímal se.

Tadashi měl více důvodů, ale ne všechny mohl prozradit. “Je to spojení mnoha věcí, které rád dělám,” odpověděl mu nakonec, ale s takovou neurčitostí se nakonec nespokojil. “Raději pracuji po nocích, rád připravuji různé druhy kávy a nápojů, docela mne baví cukrařina a tak… vlastní podnik bych si mohl zařídit podle sebe, určit pravidla a tak.”

“Zní to všechno úplně pohádkově pro mě, který jsem rád, když si zvládnu zalít kávu…” zasmál se Haku, “ale moc pěkně. Zajímalo by mě, jak by to vypadalo v podniku, který bys zařizoval… ale hlavně,” úplně mu zajiskřilo v očích, když na druhého pohlédl, “pečeš? Cukrařina, to je úplně… wow!”

Černovlasý se tomu jen nepatrně usmál a nic na to dál neřekl. Odložil lístek, aby si jich všimla obsluha. Jakmile k nim došla, objednal si, poté nechal i Papoucha a počkal, než servírka odejde. “Máš problémy si zalít kávu?”

“Většinou to nechávám na Chikovi, bydlíme spolu,” osvětlil mu mladší, “myslím, že všechno, co se vaří nebo jinak připravuje, mě nemá rádo… mám někdy pocit, že jsem prokletý a i to mé kafe není tak dobré, jako od jiných,” mávl nad tím jen rukou. “Zvládnu si obložit pečivo přílohou.”

Tadashi kývl. “Zajímavé být až takto ztracený,” okomentoval to. “Starával jsem se o své bratry, tak jsem toho hodně pochytil už při dospívání, pak to stačilo lehce rozvinout.”

“A kolik je tvým bratrům?” napadlo k tomu druhého. “O nás se starala máma… ale myslím si stejně, že za naši ztracenost může nějaká vyšší moc… všichni tři bratři jsme na tom s vařením zle…”

“Jeden je o osm, druhý o třináct let mladší,” odpověděl mu Tadashi. Moc víc neměl, co k tomu dodat. “Proč by zrovna vyšší moc způsobovala, že jste neschopni si uvařit? Co by z toho měla?” převedl řeč zpátky k Papouchovi samotnému. “Ale moc atraktivně se mi tu neprezentuješ - nejprve o sobě říkáš, že jsi jednoduchý, teď vlastně přiznáváš svou neschopnost… myslel jsem si, že každý chce vypadat co nejlépe před osobou, která jej zajímá.”

“Přece to nemůže být jen tak, udělat trojčata a všechna je udělat tak moc neschopná vařit…” vyjádřil se nejprve Papouch. “Ale umím spoustu jiných věcí, a když se budeme scházet déle, stejně se nakonec na všechny mé neschopnosti přijde…” zazubil se.

“Spoustu jiných věcí - tak povídej,” pobídl ho Tadashi s úsměvem. Nemohl říct, že by mu trávit čas s druhým vadilo, přestože se znali teprve chvíli.

“Vyrůstal jsem u moře a moc dobře plavu,” pochlubil se mladší. “Mám někdy pocit, že ryby a jiná vodní fauna mě mají rádi, a protože je mám taky rád, nejím je… navíc mi to od malička z nějakého důvodu přijde jako kanibalismus,” zasmál se tomu, potom se podrbal na zátylku, “ale to už není um, takže… zvládám pomáhat na zahrádce… a většinu domácích prací, co nejsou o vaření… prý nejsem špatný tanečník…” vyjmenoval ještě pár a zazubil se, jak čekal, co na to druhý.

Druhý počkal, až servírka položí na stůl jejich objednávku a znovu odejde. “Hmm, mohli bychom někdy jít plavat, protože já osobně to sice umím, ale už jsem to více jak deset let nepraktikoval… když tedy jsme u těch slabých stránek, tak také nějakou ukážu,” reagoval na jeho slova.

Blonďák se natáhl pro svůj čaj a spokojeně si k němu přičichl. “To bychom mohli, to by bylo moc fajn,” usmál se potom mile. Bylo na něm vidět, že vodu má opravdu rád. “A myslím, že ani úplný neplavec na tom není s plaváním jako já s vařením,” neodpustil si. Žertoval o tom vlastně docela často, i když svým způsobem to bylo až tragické. Nebo možná právě proto.

Tadashi také přičuchl ke svému čaji a zamíchal ho. Nedával si do něj cukr, jen si předtím poručil mléko. “Tak příště se můžeme sejít na nějakém bazéně - jen budu potřebovat dostatek času si pořídit plavky,” utrousil a pokývl, jako by to celé schvaloval. “Působíš hodně energicky, divím se, že většinu času v klubu jsi u baru.”

“To protože mě u toho baru něco drží,” odpověděl mu na to světlovlasý s mrknutím a upil opatrně, jak předpokládal, že čaj bude ještě horký, potom si prohlédl zákusek, který si poručil. Vypadal pěkně, byl hlavně smetanový s borůvkami, jen nahoře měl kudrlinky z bílé čokolády. “Navíc v práci hodně energie vybiju…” pokrčil trochu rameny.

“Kde pracuješ?” zajímal se dál, protože tuhle informaci světlovlasý dávno o něm věděl.

“Jak se zadaří…” začal blonďák nejprve trochu vyhýbavě, “většinou v docích…” přiznal potom. “Neplatí špatně a je to u vody,” usmál se ovšem.

“Asi skutečně jsi silnější, než vypadáš,” utrousil starší. “Asi to dělají ty vlasy… ještě s tím jakou mají barvu.”

“Působím jako až taková princezna?” zažertoval Haku, “uzvednu toho spoustu…” prohodil pak. “A není to vlastně jen o nošení beden…” dodal pak ledabyle.

“Vypadáš mladší - to tomu také dost přispívá, netypoval bych ti více než osmnáct,” prohodil, co ho ještě napadlo. “Ale neoblékáš se jak princezna,” zhodnotil. “A já asi nevypadám jako někdo, kdo by se líbil princeznám.”

“To záleží na tom, jaká princezna,” mrkl na něj blonďák rozverně, “a taky jakým princeznám… proč myslíš, že nevypadáš?” přitáhl si talířek se záluskem, aby konečně ochutnal. “Budeš chtít?” napadlo ho, přičemž malou vidličku s nabraným soustem natáhl ke druhému.

Černovlasý kývl a vzal si, když mu bylo nabízeno. “Docela dobré,” ohodnotil. Poté upil svého čaje. “Nejsem princ,” odpověděl pak. “Na prince mi chybí hory svalů a zářivý úsměv. Spíše černokněžník a to jsem ještě neslyšel, aby se princezně líbil černokněžník.” Přestože se nejméně poslední dva roky snažil vypadat jako dominantní muž, byl stále spíše štíhlý s jen decentně rýsujícími se svaly.

“To vůbec nevadí,” Papouch na něj mrkl a chvíli si ho prohlížel. “Myslím, že spousta princezen a nejen jich upřednostní černokněžníka,” svěřil mu svůj názor, “Chika třeba upřednostňuje čarodějnice před princeznami…” prohodil jen tak mimochodem, jak ho to k tomu napadlo. “Někdy mě musíš vzít na místo, kde to podle tebe nedělají jen docela dobré,” poznamenal potom, protože už také ochutnal a jemu samotnému zákusek přišel moc dobrý. Odložil talířek zase na stůl a jednou rukou se natáhl, aby našel tu černovlasého.

Černovlasý se podíval na jejich spojené ruce, nicméně se k tomu nijak nevyjádřil, ani jejich dotek nepřerušil. “Nezapomínej, že sám se věnuji cukrařině, takže nejlépe, kdybych ti přinesl někdy něco svého, ne?” pousmál se. Upil čaje a prohlédl si druhého. “V čem to spočívá - být čarodějnice? Přítelkyně tvého kamaráda se mi nezdála jako ohyzdná babice s bradavicemi.”

“To by bylo úplně nejlepší, ale pokud to bude moc dobré, budeš muset počítat s tím, že už nebude šance, abys mě kdy setřásl,” upozornil ho světlovlasý se zazubením, než odpověděl na jeho druhou otázku. “Podle toho, co jsem vyposlouchal a vypozoroval,” uvedl to, “spojuje je, že jsou svůdné, trochu temné, asi trochu proradné, omamné a… tak… většinou s ním mávají a on pro ně udělá první poslední, protože je moc hodný… i když on je hodný na všechny…”

“A ty nemáš rád tyhle typy?” zeptal se starší, jako by nic, i když se mu příliš dobře o tom nemluvilo. Snažil se celkově nebrat schůzky s Papouchem moc vážně, protože si nemohl být jistý, kdy Chousokabemu dojde, že už se předtím potkali a řekne o tom, jaký tenkrát Tadashi byl, svému kamarádovi.

“Já nevím,” i když pokračoval v rozhovoru, nepřestával si světlovlasý v prstech pohrávat s těmi Tadashiho. “Trošku mě děsí ta část, kdy tě čarodějnice omámí a pak z tebe vysaje duši - to se totiž Chikovi málem stalo a udělal mu to dokonce můj bratr,” i když o tom mluvil nadneseně, byla pravda, že v krátkém období, kdy to mezi nimi jiskřilo, Setsuna s Chosokabem opravdu doslova mával, “to bylo ještě, než si ho odvezl Xanxus…” trošku při těch slovech zvážněl, jak stále v něm zůstávala po té zkušenosti, kdy mu někdo ukradl bratra, hořkost. “Ale vzato kolem a kolem, vlastně nemám typ… když se mi někdo líbí, tak se mi líbí a snažím se o něj - ať je to princezna, čarodějnice nebo černokněžník…” vysvětlil.

Tadashi si ho chvíli jen tiše prohlížel. “Myslíš, že černokněžníci a čarodějnice jsou si tolik vzdálení?” zeptal se pak.

Papouch se k němu trošku naklonil, “chceš ze mě vysát duši?” přivřel oči místo odpovědi. “Užs mě nalákal do auta, mohl mě rozřezat a sníst mé srdce v tajemném rituálu, anis nepotřeboval zákusek, abys mě dostal dovnitř…” pousmál se. “Tak jednoduše se mě nezbavíš, když jsem ti právě vysvětlil, že vlastně nemám typ, takže mě jen tak neodradíš,” chvíli si prohlížel jeho tvář. “Až budeš moji duši vysávat, chci, aby to bylo polibkem,” upozornil.

Tadashi se tomu pousmál. “Začínám se docela bát, že přece jen si ve snech o princi lapená princeznička, abys nebyl nakonec nemile překvapen,” utrousil. Už jen pro dobro druhého nechtěl, aby se na jeho minulost přišlo. “Nicméně...” raději pokračoval trochu jiným tématem, “slyšel jsem, že tvůj bratr je velmi nebezpečný. Ačkoliv s pověstí, jakou má Xanxus, bych spíše myslel, že bude submisivní, tichý a plachý… jen ozdoba mocného muže.”

“Musel bych spát a polibkem být až probuzen,” blonďák na něj rozverně mrkl, než se zase trošku odtáhl. “Trochu se bojím, že s někým submisivním, tichým a plachým by to Xanhnuse nebavilo a proto mi ukradl právě bratra…” ušklíbl se tomu nepatrně.

Černovlasý kývl. “Nejspíš ne. Můj dědeček Setsunu příliš nemá v lásce, vlastně si na něj v jednom kuse stěžuje, že...” zarazil se, “asi se o tom příliš nechceš bavit, že? Xanxus, co jsem slyšel, to často přehání, takže ti to určitě není příjemné, když se to týká tvého bratra. Tak toho necháme.” Upil čaje, jak se rozmýšlel, o čem jiném by se mohli bavit.

“Voláváme si se Setsu často, takže to mám z první ruky,” ujistil ho mladší. “Popravdě jsem z toho byl neskutečně špatný, když si ho odvezl… kdo by taky nebyl? Prostě si přijel nějaký podezřelý znetvořený chlap, sebral mi bratra, se kterým jsem do té doby trávil každý den svého života, a já nevěděl, jestli ho vůbec kdy zase uvidím…” povzdechl si. “A samozřejmě, že se mi nelíbí, že ho bije a celkově, jak se k němu chová, ale… Setsu mi neustále tvrdí, že je šťastný, že ho miluje a že si to vybral sám… že mu nikdo nedá, co Xanx, že kdyby ho nemiloval a chtěl doopravdy odejít, tak může…” zadíval se na chvíli stranou. “A pokud je Setsu šťastný, přece mu nemůžu bránit, ať to u nich doma vypadá, jak chce…” pokrčil mírně rameny, pak věnoval druhému o trošku chabější úsměv. “Takže mi klidně pověz, co o něm říká tvůj děda, když užs to nakousl.”

Tadashi mu stiskl jemně ruku, jak ho chtěl podpořit. “No, můj děda si myslí - jak bych to popsal?” na chvíli se zamyslel. “Že tvůj bratr je zlý duch vyžívající se v dělání rozbrojů a Xanxovi jeho přítomnost, natož pak vztah s ním, vůbec nesvědčí.” Pokrčil rameny. “Asi si představoval, že nějaká milá dívka by Xanxe uklidnila; a místo toho tvůj bratr… můj děda říká, že se přímo vyžívá v tom, když může Xanxe provokovat, že kdykoliv je příliš klid, tak začne vymýšlet všelijaké lumpárny, jen aby na sebe více upozornil a aby se něco dělo.” Nevěděl, zda pokračovat, ale rozhodl se to říct celé. “A většinou děda nejvíce běduje nad tím, proč tvůj bratr se musel rozhodnout, že se pokusí zkrotit a ovládnout právě někoho, kdo je jako Xanxus. Ale co jsem viděl - ten jejich vnitřní vztah, ne to, jak Setsuna většinu času vypadá -, se mu to docela daří.” Trochu se pousmál. “Moc se s nimi nepotkávám, ale skutečně, když se zadíváš na Xanxe - myslím, že by bez Setsuny nedokázal ani dýchat… přijde mi velmi absolutní, ta jejich láska.” Zadíval se do svého čaje. “Znám… čarodějnice, co byly nakonec zničeny takovým vztahem, a můžu říct, že tvůj bratr je tomu naprosto vzdálen. Protože by se skutečně museli přestat milovat, aby to jednoho z nich mohlo zničit.”

“Můj bratr se vyžíval v lumpárnách od mala…” pokýval blonďák hlavou, potom si svého společníka chvíli prohlížel, jako by přemýšlel nad jeho slovy. “Nepotkávám je příliš společně,” přiznal, “ale nenechal bych svého bratra jen tak někomu takovému, ani kdyby to byl sám král světa,” dodal. “Věřím mu, když mi říká, že se milují a klidně bych věřil i tobě, že doopravdy s ním vlastně mává…” pousmál se tomu. Znal svého bratra a nedivil by se tomu, čeho všeho je schopen. A i od Setsuny samotného toho slyšel… “Znáš hodně čarodějnic?” napadlo ho potom.

Černovlasý si v první chvíli trochu vyděšeně prohlédl, poté zakroutil hlavou. “Neznám, že bych znal, jen asi zrovna bary a kluby, kde většinou pracuji, jsou místem, kam chodí. Například přítelkyni od tvého kamaráda už nějakou dobu potkávám tak různě, ale znát se s ní neznám...” snažil se zamluvit svou předchozí reakci a možná doufal, že si toho druhý nevšiml. Až později si uvědomil, že sám sebe nachytal, protože předtím mluvil o zničené čarodějnici a teď tvrdil, že skoro žádné nezná.

Blonďák naklonil hlavu na stranu, “pravda…” pokývl potom, “jestli je potkáváš často, to to musí být vidět…” všiml si toho pohledu, ale nejspíš nebylo vhodné ho rozebírat, i když mu moc nerozuměl, protože Tadashi vypadal, že se ho snaží skrýt. “A tím pádem,” zalesklo se mu trošku v očích, “jestli ji potkáváš taky často, tu Chikovu Machiko, to mi na ni můžeš prozradit, jestli je pro něj ta pravá,” pozměnil trošku téma.

“Nebyl jsi to ty, kdo říkal, že Chika je příliš hodný?” prohodil Tadashi. “Možná by se celkově měl přestat motat kolem takových typů, pokud opravdu chce někoho milovat, ale hlavně pokud chce být milován.” Pokrčil rameny. “Myslím, že zrovna Machiko je ten typ, co plánuje dlouho řádit a málo se vázat. Ale asi je docela mladinká - vypadá, že je… tak snad nemá stejné nestárnoucí geny jako ty, jinak bych si připadal opravdu jako vrásčitý černokněžník.”

Blonďák se tomu tiše zasmál, “vždyť nemáš žádné vrásky,” zakroutil hlavou. “Ale ona je mladinká… a my mu s Drakem - to je náš společný kamarád - pořád říkáme, aby si dával pozor…” pokýval potom hlavou. “Je nejhodnější na světě… doufám, že se mu to jednou nevymstí…”

Černovlasý kývl. “Kolik mu bylo, když byl s tvým bratrem, protože tvůj bratr je s Xanxem už docela dlouho, ne? A tvrdí se, že nikdo z pozdějších jeho milenců nežije...” docela ho to zajímalo, protože on sám se znal s Chousokebem, když to ještě bylo mlaďoučké ucho.

“A vidíš,” chytil se toho Papouch, “tomu podvádění v jejich vztahu rozumím snad nejméně…” neodpustil si nejprve, “a to mi už několikrát bylo vysvětlováno…” napil se čaje, než pokračoval. “Ale… ono by to bylo docela zábavné, protože Chika byl ještě mlaďoulinký a vypadal ještě méně mužně, než Setsu tou dobou,” začal, “bylo mu nějaký třináct, čtrnáct…” dodal pak. “Ale - na rozdíl od mého bratra - to bral hodně vážně a hodně se trápil tím, co mu Setsu prováděl…” byla pravda, že bělovlasé z trojčat asi opravdu potřebovalo někoho, kdo ho zvládl krotit. “Popravdě zrovna u nich je nejspíš moc dobře, že jim to nevydrželo déle… bojím se, že ani jeden by z toho nevyrostl…” přiznal, potom se na něj usmál a rozverně si zvedl jeho ruku, aby ho na její hřbet políbil.

“A ty a Chika? Jste jen kamarádi?” napadlo Tadashiho, protože k mlaďounkému Motochikovi se příliš nechtěl v myšlenkách vracet. Necítil se vůbec na to, aby přemýšlel o své minulosti.

“Více méně…” pokývl druhý hlavou. “Nejméně, co se pustil do vztahu…” dodal potom. “Jsme nejlepší kamarádi a vždycky jsme byli hlavně to,” pokývl si.

“Takže občas spolu spíte,” odvodil si z toho Tadashi. “Také máte docela zajímavý vztah,” prohodil, ale nevypadal, že by ho to nějak pobuřovalo. “Jsi na něj málo čarodějnice a manipulativní, aby mezi vámi byl milenecký vztah? Když Setsunu chtěl a v posteli asi také nemáte problém. Nebo ty bys ho nechtěl?”

“Myslím, že Chika asi potřebuje to čarodějno, aby to bylo ono…” odpověděl mladší a vrátil se ke svému dortu. “Na něj jsem moc jednoduchý…” povzdechl si a vzal si kousek dortu. “Což by mohl někdo tajemný a složitý ocenit,” mrkl pak na černovlasého a nabídl mu na vidličce kousek dortu.

Tadashi si od něj vzal - mladší vypadal, že ho naplňuje se dělit o jídlo a sdílet ho s druhým. “Jen jestli je to ku tvému prospěchu a štěstí, když se budeš stýkat s takovými jako jsem já,” nadhodil pak.

“Pořád nevím, proč by nemělo být,” světlovlasý si také kousek vzal, potom si znova jeho ruku přitáhl k polibku. Tentokrát si ji podržel u rtů déle a usmál se do jeho kůže, protože když už nic, černovlasý se mu nijak nebránil, tudíž mu to nemohlo vadit.

Starší si ho chvíli prohlížel. S tím líbáním rukou mu přišlo, jako kdyby druhý věděl víc, než mu přiznával - na druhou stranu ale nepůsobil, že by byl schopen předstírat. Možná si na něj měl Tadashi potřebu dávat pozor, že působil opravdu tolik čistý zlých úmyslů, až to bylo nepřirozené. Nakonec dopil svůj čaj a stáhl ruku. “Měl bych jít,” řekl pak. “Příští setkání je v mé režii, kontaktuji tě, až budu mít nějaký plán.” S tím se začal zvedat.

Papouch se opřel do židle a zatvářil se jako nakopnuté štěně. “Dozvím se, kdy to zhruba bude?” zeptal se pak a nakonec se sám začal zvedat, aby se s druhým alespoň rozloučil, i když on sám ještě měl kousek zákusku a nedopitý čaj na stole.

Tadashi se na něj pousmál. “Spíše dříve než později,” řekl mu jen. Poté překonal vzdálenost mezi nimi, aby ho mohl políbit na tvář a po té druhé něžně pohladit prsty. Políbit ho na čelo, když oba stáli, by pro něj nebylo zrovna snadné, protože Papouch byl hodně vysoký.  “Hezky voníš,” zašeptal, když se odtahoval. Vzal si sako, co měl přes židli. “Příště platím já,” utrousil ještě, když odcházel.

“Děkuju,” odpověděl stejně tiše blonďák a lehce zrudl, přičemž se mu i docela rozbušilo srdce. Ani sám by takovou školačkovskou reakci nečekal - nejspíš to bylo hlavně tím, jak nedosažitelný se druhý zdál vždycky, než se nakonec jen nějak lehce projevil. Chvíli se za ním díval, než se vrátil na místo, aby dojedl a dopil a mohl také jít.

Černovlasý zastavil auto u domu, kde Papouch bydlel a prozvonil ho, aby sešel dolů - domlouvali se, že to tak provedou. Podíval se do zrcádka, jak vypadá a urovnal si límec roláku. Potom odhodil několik bílých chlupů ze svých černých kalhot a povzdechl si, že i když si dával vždy záležet, aby na něm žádné chlupy od jeho koček neulpěly, občas se stejně zničeho nic objevily.

Trvalo to jen chvíli, než se blonďák objevil ve vchodu do budovy a vydal se s širokým úsměvem rovnou k autu. Nasedl na místo spolujezdce a celý se na černovlasého natočil, “sluší ti to,” usmál se na něj po pozdravu. Sám byl oblečený jak nejlépe zvládl podle toho, co mu poradil Setsuna, protože když mu bylo řečeno, aby se oblékl do společnosti, byl chvíli úplně ztracený.

Tadashi si ho prohlédl. “Tobě také,” usmál se na něj a natáhl se k němu, aby ho upravil. Vlastně to nebylo proto, že by druhý byl nějaký pomačkaný a měl oblečení celé nakřivo, popravdě se ho hlavně chtěl dotknout a projevit mu zájem.

“Děkuju,” mladší se tomu usmál a využil, že se k němu druhý tak nakláněl, aby mu v nestřežené chvíli vtiskl letmý polibek do koutku úst. “Popravdě… byl jsem trochu ztracený… co na sebe…” přiznal pak.

Černovlasý vystoupal prsty po jeho krku tak, aby ho mohl vzít za bradu a zadíval se mu do očí. “Byl jsem zvědavý, co si oblečeš,” prozradil mu, “možná to byla jedna z motivací, proč jsem se rozhodl jít tam, kam půjdeme.” Namotal si jeden z Kohakuových dlouhých světlých pramenů vlasů na prst druhé ruky, kterou ho nedržel za bradu, a pousmál se tomu, jak na jeho doteky mladší reagoval.

Blonďák pod jeho prsty doslova roztával a snažil se jen nepřecházet zase příliš do té rozechvělé školačky. “Popravdě,” jednou rukou se vydal na jeho bok, jak měl potřebu si ho přitáhnout blíže, “není to tak úplně moje práce…” přiznal, možná jen proto, aby něco říkal, jak se začínal cítit nesvůj.

“A kdo mi tě tak slušivě oblékl, abych mu mohl poslat nějaký dárek jako projev vděku?” zeptal se starší pobaveně. V překvapivě decentním a nevulgárním gestu si olízl spodní ret a více se k němu přiblížil, aby mu mohl zašeptat do ouška. “Skutečně si říkáš o to, aby tě někdo potáhal,” zavrněl, než se od něj vzdálil. Prohrábl si vlasy a znovu zapnul pás. “Chceš vědět, kam půjdeme?”

Mladší si ho chvíli zůstal prohlížet, aniž by se sám měl k zapínání pásu nebo něčemu podobnému. “Kam? Nemůžeš mi dělat takové věci a pak mě chtít vozit do společnosti,” šeptl, než i on se nakonec připoutal. “Radil mi Setsu, nevím, jestli je moudré mu něco posílat…” dodal ještě.

Tadashi se tiše zasmál a podíval se do zpětného zrcátka, zda může vyjet z místa, kde by vlastně ani neměl příliš dlouho parkovat. Nejprve se zařadil do silničního provozu, než odpověděl: “Jdeme na operu.”

“Oh,” Papouch se zatvářil překvapeně, “a jsem na to dost slušně a společensky oblečen?” napadlo ho, protože na podobných místech si představoval pány s šampaňským v drahých oblecích a dámy v zářivých zdobených šatech. “Nikdy jsem tak nikde nebyl…” přiznal, ale vypadal, že se docela těší na něco nového.

“Myslím, že vypadáš dost půvabně na to, aby ti bylo tolerováno cokoliv,” mrkl na něj Tadashi, když měl chvíli. “Už se tolik na oblečení nedá, ženy mohly vždy chodit v hezkých šatech, už se ani u mužů nepožaduje za každou cenu oblek,” prohodil, “ale jen málo mužů je dost kreativních, aby se odvážili pro něco jiného a nesáhli po obleku, kterým se nikdy nic nezkazí.”

Blonďák mu nejprve na mrknutí odpověděl potěšeným úsměvem, pal pokýval hlavou a zatvářil se uznale nad tím, jak je Tadashi - a jeho bratr - v takových věcech zaběhlý. “Nemít Setsu, taky bych nejspíš šel v obleku…” poznamenal.

…

Černovlasý počkal až Kohaku projde dveřmi, poté ho vzal kolem ramen. “Opravdu to bylo tolik dojemné?” zeptal se tiše a možná o něco něžnějším tónem, než mluvil doposud. Překvapilo ho - ale zároveň mu to přišlo roztomilé - když si všiml, že druhý pláče pro příběh Rusalky.

“Tobě to nepřišlo?” Papouch se opřel do jeho doteku a jednou rukou ho objal okolo pasu, “taková tragická láska okolo vody… úplně jsem se do ní vcítil,” už se mu podařilo zastavit slzy. “A i když to dopadlo dobře, tak vlastně vůbec nedopadlo…”

Tadashi kývl. “Doufám, že si z toho vezmeš ponaučení,” řekl mu po chvíli, kdy ho nechával, aby se na něj tiskl, a pokračovali dál k autu.

Blonďák k němu více natočil hlavu, “chceš mě zaklít, abych oněměl, a pak mě opustit pro exotickou kněžnu?”

“Znáš nějakou vhodnou kněžnu?” zeptal se starší se smíchem. Poté se ovšem zastavil a otočil si Papoucha tak, aby k sobě byli čelem. Podíval se mu do očí a palcem přejel po jeho rtech. “Neplánuji tě zaklít… jen ve mně probouzíš potřebu se postarat o to, aby ti nikdo neublížil.”

“To je přece dobře, nebo ne?” mladší se na něj usmál, i když mu to jistým způsobem možná trochu kazily uplakané oči. Nebo mu snad naopak dodávaly na zvláštní až roztomilosti. Jako by to doopravdy potřeboval. “Pokud máš potřebu se starat… abych neoněměl a nestala se ze mě bludička…”

Černovlasý se tomu také pousmál. Ještě chvíli si ho prohlížel, než ho vzal za ruku a vedl k autu. “Po cestě musíme vyzvednout mého nejmladšího bratra,” prohodil.

Světlovlasý propletl prsty s jeho a nechal se táhnout. “Tak pozdě?” podivil se jen, protože s Tadashim si zvykl, že by měl být rád za každou maličkost, a za předpokladu, že by ho jinak po opeře jen hned odvezl zase domů, tohle alespoň třeba prodlouží jejich společný čas. I když možná zkomplikuje loučení, které si jinak Haku vysnil.

“Předtím jsem neměl čas,” pokrčil Tadashi rameny. “Rodiče dnes odlétali do zahraničí, a protože Mamoru je zrovna ve věku, kdy se i hodné děti bouří, dostal jsem ho na starost po dobu, co budou pryč,” vysvětlil mu, o co se přesně jedná. “Končil ve škole pozdě a já bych se pro něj nestihl stavit před operou,” dodal ještě. Odemkl z dálky auto a pustil Papouchovu ruku. “Měl bych mu zavolat, aby se připravil,” prohodil.

Blonďák se usadil na místo spolujezdce a počkal, až bude mít jeho společník za sebou hovor a bude také v autě. “To se s tebou ale nebudu moct vášnivě loučit…” prohodil částečně nadneseně.

“Měl jsi v plánu se vášnivě loučit?” zeptal se ho Tadashi, když si zapínal pásy a startoval auto. “Jak moc vášnivě?”

“Jak moc bys mě nechal…” světlovlasý se na něj natočil, jak mu to jeho pás dovoloval.

“Nenechal,” prohodil černovlasý jakoby nic a vyjel z parkoviště. “Berme to tak, že jsi urazil mou mužskou ješitnost, když jsi se mnou nechtěl spát… a teď si budeš muset na cokoliv vášnivějšího počkat,” vysvětlil mu a bylo na něm znát, že je tím pobavený.

Blonďák se hraně nafoukl, “nikdy jsem neřekl, že s tebou nechci spát,” reagoval na to, “jen, že tě chci poznat… po všech stránkách…” sundal si na chvíli stínidlo, aby se v zrcátku podíval, jak moc je po brečení na opeře napuchlý.

“Nikdy jsem neřekl, že to tak je, jen, že to tak budeme brát,” utrousil černovlasý. Poté poslepu otevřel volnou rukou skříňku, která byla mezi sedadly a podal z ní malou láhev s vodou. “Je docela studená… a když nic jiného, měl bys doplnit tekutiny,” vysvětlil, proč mu ji podává.

“Děkuju,” blonďák si ji od něj vzal, aby ji mohl použít jako obklad. “Chtěl jsem zrovna říct, že se zasnažím být tak okouzlující, abychom to tak brát přestali, ale že dnes už mi to nejspíš moc nepůjde…” prohodil a usmál se.

“Jsi dostatečně okouzlující, o to se neboj,” prohodil Tadashi a také se usmál. “Ale bude to zajímavější, když si počkáme s čímkoliv víc...” dodal ještě.

Mladší pokývl hlavou, “zase si nepředstavuj pod vášnivým loučením něco až moc vášnivého na loučení u vchodových dveří…” poznamenal, protože černovlasý pro něj už opravdu znamenal něco úplně jiného než typy, se kterými by u vchodových dveří praktikoval něco přímo sexuálního.

“Dávej pozor na jazyk,” využil semaforu, aby se na něj podíval, “abys neurazil mou ješitnost ještě víc,” dodal, poté se ovšem pobaveně, tiše zasmál.

I Papouch se tomu tiše zasmál, “pomůže, když ti prozradím, že kdybys se mnou vyjel až nahoru k bytu, představoval bych si něco mnohem vášnivějšího, protože mě přitahuješ a tak celkově mnohem víc, než abych chtěl, aby mi tě u vchodových dveří někdo okukoval?” nadhodil. “Nikdo nemůže zabránit, abych si to představoval, až mě dnes opustíš,” našpulil hravě rty, i když malinko působil jako malé dítě.

Tadashi se znovu rozjel. “Budeš mi muset pak popsat, co sis vlastně představoval,” reagoval na to starší.

Tentokrát se tiše zasmál mladší. Napil se vody, než odpověděl, “nebude už to vhodné, až nasedne tvůj mladší bráška…” prohodil. “A je to na dlouho,” zatvářil se zasněně.

Černovlasý se tomu jen usmál a chvíli jen v tichosti řídil, než se dostali do části města, kde byly klasické rodinné domy. Trvalo to ještě několik minut, než zaparkoval u jednoho z nich. Před domem už stál jeho bratr. Tadashi se odpoutal a vysedl z auta, ale motor nechal běžet. “Máš všechno? Doma jsi nenechal nic zapnutého?” zeptal se mladíka místo pozdravu, přesto za ním přešel, jednou rukou ho objal a políbil do vlasů. “Sedej dozadu, zavazadlo dám do kufru...”

Mladík mu objetí oplatil, než udělal, co mu bylo nakázáno.

Papouch se na něj natočil - musel uznat, že jistým způsobem si ve tváři byli s Tadashim docela podobní. “Ahoj,” pozdravil ho a věnoval mu úsměv. Už vypadal lépe, než když vyšel z divadla, i když nejspíš ještě ne úplně v pořádku.

“Hmm…” nejmladší mu pokývl a trochu svraštil čelo, protože nevěděl, že by s nimi měl ještě někdo jet. “Kdo to je?” prohodil trochu nepříjemným tónem, když nasedl i černovlasý muž.

Nejstarší se podíval dozadu na svého bratra a zašklebil se, “netvař se jako bručoun,” napomenul ho, “a nebuď protivný.” Poté je představil. Použil jen jména, protože si nemyslel, že Papouch už se dá nazvat “přítelem”, ale “známý” nebo “kamarád” také nebyl.

Mamoru, Tadashiho mladší bratr, si složil ruce na hrudi a nespokojeně si chvíli blonďáka prohlížel, jako by se mu na něm nic ani za mák nelíbilo. “Vezeš si ho taky domů?” nadhodil k Tadashimu a i když byl napomenut, moc se jeho tón nezměnil a přátelsky téměř vůbec nezněl.

Papouch se odevzdaně položil do sedadla, jak očividně z něj nejmladší nebyl vůbec nadšený, a trochu ztraceně pohlédl na černovlasého. Nevěděl vůbec, co by proti němu chlapec mohl mít, když se s ním ještě nikdy nesetkal - pokud mu o něm něco nevyprávěl Tadashi, ale to by Papouchovi nejspíš také moc nepomohlo, ani nepřidalo na náladě - a tím pádem, ani co s tím dělat. “Vystupuju po cestě…” poznamenal jen dřív, než stihl odpovědět černovlasý. Doufal, že je to opravdu jen tím věkem, kdy se i hodné děti bouří, jak to nazval nejstarší. Jednoznačně nechtěl, aby ho bratr někoho, o jehož srdce se snaží, od prvního pohledu nesnášel.

Tmavovlasý mladík jen pokýval hlavou a přesunul se tak, aby se mu pohodlněji koukalo z okna.

“A teď zrovna mám chuť si ho ti na truc domů vzít,” prohodil Tadashi a znovu se na svého bratra hraně zašklebil. Poté se usadil a připoutal. “Omlouvám se za něj,” řekl pak Kohaku, “je jen nedůvěřivý k novým lidem,” dodal a ještě pohladil světlovlasého po koleni, než vyjel znovu autem na silnici. Nechtěl rozvádět, že Mamoru se cítí být vůči němu ochranářský, hlavně proto, jak probíhal Tadashiho minulý vztah.

Mladší z bratrů si toho gesta všiml a nespokojeně nad ním ohrnul nos. “Není pro tebe určitě ten pravý,” nechal se slyšet, i když mluvil o něco tišeji, než doposud. “Dávej si na něj pozor.”

Papouch nakonec potlačil chuť se po mladíkovi otočit, pouze pozvedl jedno obočí a prohlédl si Tadashiho, jak měl pocit, že mu tady něco uniká. Byl ovšem alespoň rád za to, že se černovlasý zdál být na jeho straně, i když si nebyl jistý, jak se cítit, když by měl být brán k někomu domů někomu jinému jen na truc.

“Mamoru,” povzdychl si jen Tadashi. Moc neměl, co k tomu víc dodat, protože před Papouchem nechtěl mluvit o ničem minulém a doufal, že ani jeho bratr nebude mluvit více konkrétně.

Nejmladší už nic víc neříkal, pouze přivřenýma očima sledoval osvětlené okolí cesty, možná jak plánoval, že jakékoliv podle něj nemístné nápady by měl svému staršímu bratrovi vymluvit, až blonďák bude pryč.

Haku také nic neříkal, protože mu atmosféra v autě nepřipadala vůbec vhodná. Popravdě ho trochu až vylekalo, jak negativně na něj chlapec zareagoval, protože se opravdu bál, že by to mohlo ohrozit něco, o čem si myslel, jak se to konečně začíná vyvíjet dobře.

Tadashi v tichosti řídil a nesnažil se vést ani s jedním rozhovor, protože by byl narušený přítomností druhého. Dojel před Papouchův dům a zastavil, přičemž tentokrát vypnul motor. “Půjdu tě doprovodit ke dveřím,” oznámil, když si odepínal pás a jal se vysedat z auta.

Mamoru si neodpustil nespokojené odfrknutí.

Blonďák také vystoupil a možná skoro až utekl před mladším z bratrů, pak se s Tadashim vydal ke dveřím. “Omlouvám se, jestli jsem nějak provedl něco, abych v tvém bratrovi vyvolal takovou reakci…” šeptl.

“Můžu tě ujistit, že ty ne,” usmál se na něj starší a otočil si ho na sebe, když byli u dveří. “Aby si tvůj spolubydlící nemyslel, že ti provádím hrozné věci, když přijdeš domů stále trochu uplakaný,” nadhodil. Poté ho pohladil po tváři a znovu mu jen palcem přejel po rtech.

Papouch se tomu pobaveně pousmál, “jestli vůbec bude doma…” poznamenal. “Ale já ho ujistím, že za všechno může Rusalka, že jsi na mě hodný a chceš mě chránit, abych se nestal bludičkou…” vzal ho za ruku, aby ho mohl políbit do dlaně. Druhou dlaní se přesunul na jeho bok. “Trochu jsme se tak bavili…” nadhodil, i když očividně si nebyl jistý, jestli pokračovat.

“O čem jste se bavili?” černovlasý si ho zvědavě prohlédl. Bezděky si začal hrát s jedním pramenem Papouchových dlouhých světlých vlasů.

“Napadlo… nás…” druhý si ho prohlédl a přitáhl si ho blíž k sobě, jako by mu měl starší utéct, “že všechno to tvé strašení… že máš sadistické sklony a proto se mě snažíš odehnat, dokud je čas… a tak…” na okamžik sklopil pohled. “Ale i tak…”

Černovlasý se tomu jen usmál. “Nehodlám ti cíleně ubližovat,” řekl mu pak, “bylo by to věčná škoda, kdyby tě někdo změnil tím, že ti ublíží,” dodal ještě, než ho znovu pohladil po tváři. “A už se tě asi ani nesnažím odehnat, zdáš se mi právě teď být dostatečně blízko.”

Blonďák se na něj usmál, “já vím… postaráš se, abych nebyl bludička…” olízl si opatrně rty a na okamžik zaváhal, jako by očekával, že bude zase odstrčen, než se natáhl, aby opatrně druhého políbil.

“Pořád je ve hře má ješitnost,” prohodil Tadashi šeptem, když nenechal druhého víc, než mu dát jen pusu. Pohladil ho po tváři a sám se na okamžik postavil na špičky, aby ho mohl políbit na čelo. “Dobrou noc.” Opatrně se vzdálil z jeho blízkosti a vydal se k autu.

“Dobrou noc…” Papouch se za ním ještě chvíli díval se zvláštním úsměvem na tváři. Zamával mu, když se na něj druhý otočil, a počkal, až nastoupí do auta a vydají se na cestu, než i on se vydal domů.

Tadashi se ve zpětném zrcátku podíval na svého bratra. “Mohl sis sednout dopředu,” prohodil. “A skutečně jsi nemusel být až tak nabručený...”

Mamoru mu pohled ve zpětném zrcátku opětoval, než se znovu zadíval ven. “Kdo to je?” začal hned, “kdes k němu přišel?” trochu si povzdechl. “Nechci, aby ti někdo ublížil, nelíbí se mi…” reagoval jen na jeho slova.

“Proč se ti nelíbí?” Tadashi se znovu plně věnoval řízení. “Je úplně jiný, není?” Povzdechl si. “Poučil jsem se ze svých chyb,” šeptl nakonec a v jeho hlase byla - což nebylo časté - slyšet hořkost. “Seznámili jsme se v baru, kde pracuju.”

“Vidíš, seznámili jste se v baru… Určitě hrozně pije… Vypadá takový hrozně… volný… myslí to s tebou vůbec vážně? A ještě byl takový opuchlý…” vyjmenoval všechno, co ho v tu chvíli napadlo, co by se mu na Tadashiho novém objevu mohlo nelíbit.

Starší se tomu poslednímu musel usmát. “Plakal na opeře, proto byl opuchlý,” vysvětlil, “přišlo mi to roztomilé, že je takový citlivý.” Odmlčel se. “Nejsem si jistý, kolik to s ním myslím vážně já,” přiznal pak. “Stále jsem se nesžil s tím, že jsem teď takový... ” znovu si povzdechl, tentokrát zněl o dost více zničeně.

Mladší se přesunul tak, aby byl blíže jeho sedadlu. “Budeme teď spolu…” zašeptal, “nepotřebuješ nikoho takového…” uvědomoval si, jak moc jeho bratr trpí tím vším, co se stalo. O to více pro něj bylo těžké překousnout, že s ním viděl někoho, kdo by mu třeba mohl znovu ublížit. Obzvláště proto, jak jemu samotnému na Tadashim záleželo.

“Užijeme si pánskou jízdu, jak se patří,” usmál se Tadashi. “Čím lépe se budeš učit, tím zajímavější věci budeme dělat,” motivoval ho žertem.