Přemýšlel jsem po nocích...2/2

Poznámka: Původně jsem myslela, že to bude probíhat trochu jinak, ale Aomine je tvrdý ořech.

II.

Aomine se položil na záda a zadíval na nebe. Dva bílé mraky se naháněly na jinak úplně čisté bleděmodré obloze. Už chvíli vůbec neposlouchal, o čem ostatní mluví. Právě dojedl obsah svého bentó, ovšem dal by si ještě něco dobrého navíc. Podložil si hlavu jednou rukou, druhou si pohladil bříško a přemýšlel o tom, zda obsah automatu v přízemí stojí za to, aby seběhl celé schodiště ze střechy až dolů, a pak zpátky. Nechtělo se mu, ale něco by si rozhodně ještě dal.

Natočil hlavu, aby si mohl prohlédnout ostatní. Všichni už byli po jídle nebo dojídali, jen nejvyšší člen jejich týmu měl svou obvyklou zásobu. Ale nikdy se nepodělil... s nikým kromě kapitána. Pravda, kdo by se nepodělil s kapitánem? Ten kluk byl děsivý.

Povzdechl si a zadíval se na druhou stranu. Kise se k nim až teď připojoval.

Světlovlasý je všechny pozdravil a posadil se do jejich neúplného kroužku. Chvíli poslouchal, než se připojil k rozhovoru růžovovlasé dívky s Kurokem. „Je to skvělé být s vámi v týmu, těším se, až se naučím víc... mám se ještě co učit, už jsme domluveni s Aominechim, že budeme hrávat jeden na jednoho...“

„Domluveni?“ mladík s modročernými vlasy se na něj obrátil. Zamračil se. „Hráli jsme jednou a já řekl, že možná si to někdy zopakujem.“ Odvrátil se od něj, protože z toho směru svítilo odpolední slunce a odráželo se od Kiseho světlých vlasů.

„Posloucháš, vypadals, že trávíš,“ řekla k němu dívka. „a vůbec nevnímáš.“

„Byla to zábava, myslel jsem, že...“ začal Kise, ale uvědomil si, že modrovlasý ho už znovu ignoruje. Růžovovlasá hold měla přednosti, které poutaly Aomineho oči více, než nějaký jeho pocit. I když pravda, že při jejich basketu to bylo poprvé, co slyšel modrovlasého se hlasitě smát – sice Kisemu neúspěchu, ovšem byl to upřímný a přátelský smích. Vzal ho tehdy kolem ramen a počechral ve vlasech, dokonce ho oslovil „štěně“ a vysvětlil mu, co dělal špatně.

Měl dojem, že pro oba to byla zábava. A ten Aomineho ledovec, co mezi nimi vztyčil, začíná pomalu tát.

„Chybí mi ještě nějaká tyčinka, abych vůbec s trávením pro můj žaludek mělo smysl začínat.“ K tomu bručounsky dodal: „Tak mi nezbývá, než poslouchat...“

Kise druhému bezmyšlenkovitě podal svou, co mu přibalila matka k svačině – stávalo se jen málokdy, že některý z takových doplňků snědl.

„Držíš dietu?“ utrousil kousavě modrovlasý, ale tyčinku si vzal.

Světlovlasému bylo líto, že jej až takovým způsobem nemá rád. Protože on si uvědomoval, že právě Aomine mu změnil život: předtím ho všechno nudilo a on zkoušel možné i nemožné, aby se zabavil, a pak se zjevil – dosti bolestivě – modrovlasý a ukázal mu sport, v kterém se mohl zdokonalovat tak dlouho, dokud nebude tak dobrý, aby ho jeden na jednoho porazil. Dal mu výzvu. A Kise teď oplýval energií a obdivem. Ani si neuvědomoval, že kdykoliv Aomine nebyl s ním, před všemi o něm básnil, jak výjimečně dobře hraje.

„Mohli bychom si za oplátku zahrát,“ nadhodil a všiml si, jak se Aomine zarazil, ovšem nakonec se zakousl.

„Za tyčinku?“

Světlovlasý znovu cítil, jak ztrácí půdu pod nohama a všichni se na něj dívali, protože chtěli vědět za kolik mu jedna taková hra stojí. Nebo alespoň blonďák měl takový pocit. Kuroko se mu klidně – kdyby to měl v povaze – mohl vysmívat, protože on hrál s Aominem často, byl jeho stín. A stejně tak s ním býval skoro pořád, protože také byl jeho nejlepší kamarád. Ostatním tolik o Aomineho nešlo.

Ale Kise si toužil pro sebe něco urvat – kousek toho štěstí, co mu Aomine vléval do žil, když ho vedl k basketu.

Trvalo mu jen okamžik, než přišel s geniálním plánem – nebyl nadarmo jeden z nejlepších ve třídě – „Když budeme hrát pravidelně, budu tě sebou brát na večírky... víš jak, spousta modelek...“ a další okamžik ho píchlo u srdce, když Aomine kývl a zazubil se.

Aby ho měl u sebe, musel mu nabídnout jiné...

Kise se u vchodu naklonil ke svému společníkovi a chytl ho kolem ramen. „Stanovíme si pravidla,“ zašeptal, „dávej si pozor, aby tě nikdo neviděl s cigaretou nebo nějakým alkoholem – jasně, dát si můžeš, nepředpokládám, že to bude poprvé, ale jen si dej pozor... oni to tady hodně hlídají, a pokud by se to dostalo do novin, byl by z toho průser gigantických rozměrů.“ Poté ho plácl do zad a pustil, aby mohli vejít dovnitř.

Ihned je zaplavil pravidelný rytmus hlasité taneční hudby.

Nebyla to přímo akce pro modely a modelky pod záštitou nějaké společnosti, spíše jen klub, kde se daly sehnat nějaké kontakty a známosti, takže vstup tam nebyl jen tak pro každého.

Kise se s zažitou přirozeností propletl mezi tanečníky k volnému stolu a odložil si tam pasující trochu lesklé černé sako. „Sejdeme se tady.“

Aome nechtěl vypadat jako malý nevzdělánek, ovšem i přesto ho chytil za ruku, aby mu nikam neutíkal. „Myslel jsem si, že mi někoho představíš,“ řekl nabroušeně, jakoby ho nařkl z porušení dohody.

„Neznám tvůj typ, zkus ty napravo, jdou s každým...“

Potom si vyprostil ruku a vydal se na parket. Vypadal, že se nemůže dočkat, až si zatančí – ale spíše se snažil dostat z blízkosti lovícího Aomineho, aby se na to nemusel dívat. A také nebýt u někoho tolik nebezpečného, kým by se rád – už delší dobu – nechal ulovit. Hned se dostal do rytmu, i tančit dokázal na hodně vysoké úrovni, i když si modrovlasý, který ho vyprovázel pohledem, nemohl pomoc a připadalo mu to přiteplené.

On sám doufal, že na parket nebude muset vstoupit – byl úplně tuhý.

Přesunul se k baru a objednal si coca-colu. Stály tam dvě dívky, na které ho Kise upozornil. Jedna měla krátké světlé mikádo, černé minišaty a boty na hodně vysokém jehlovém podpadku, takže byla skoro tak vysoká jako Aomine; ta druhá naopak byla černovláska s vlasy až po pás a snažila se působit roztomile, i když možná na její tváři bylo poznat, kolik už má naježděno.

Dívky si všimli, že si je prohlíží a přesunuly se samy k němu. „Znáš se s Kisem?“ zeptala se černovláska a natáhla se pro jeho skleničku, aby zjistila její obsah. „Nic,“ začala se jemně smát.

„Pán je slušňáček,“ řekla druhá, která modrovlasému přišla mnohem více atraktivní, protože měla větší prsa.

„Jsme ve stejném basketbalovém klubu,“ řekl jim a snažil se ignorovat jejich přístup.

„Hmm... je na tobě poznat, že nejsi model,“ odpověděla mu na to světlovlasá a významně si prohlédla jeho oblečení. Aomine měl na sobě džíny, tílko a černou košili, nehodlal se oblékat jako buzna – což většina ostatních kluků tady tak oblečená byla, Kiseho nevyjímaje. „Mmm~“ dodala rozmrzele s ukazováčkem na rtech, „jdu se podívat za Kisem.“

Modrovlasému nezbylo, než ji vyprovodit pohledem. Skutečně jeho spoluhráče našla a přidala se k němu. Aomine si je chvíli prohlížel, jak se kolem sebe motají, než byl vyrušen rukou druhé dívky, která mu zamávala před obličejem. „Nevnímáš?“

„Moc tu nejde slyšet...“ zavrčel nevrle.

„Ty jsi ale bručoun,“ přesto se k němu měla, opřel se bokem o něj a přejela mu nártem chodidla po lýtku. „Půjdem si taky zatančit?“ navrhla, když u rozhovoru bylo jisté, že bude zaručeně váznout.

„A co takhle sex?“

Tmavovlasá dívka mu dala facku a vydala se uraženě pryč. Příště pomaleji, - napomenul se Aomine a rozhlédl se. Stejně měl nulový zájem o rozhovor a mnohem větší o tu druhou. Kdyby se neobtoulávala s Kisem. V blikajícím světle se mísily jejich údy a obličeje. Popravdě vypadali dosti podobně.

Kdyby si Kise vzal ty své lodičky... Narozdíl od ní mu ovšem jen jedno ucho zářilo naušnicí a ona měla nejméně hrášky pod kobercem.

Kisemu to opravdu slušelo, jak byl celý v pohybu, veselý a ve svém živlu. Měl kouzlo, které Aomine nedokázal ani za nic pochytit. A ty jeho pohyby. Že se nestydí takhle tančit!

Modrovlasý cítil, že se potřebuje jít zchladit, ten pohled na ty dva nedělal dobře jeho rozkroku... nebo dělal? Jak se to vzalo... Chvíli mu trvalo, než našel záchodky a mohl si trochu opláchnout obličej. Kolem parketu bylo nesnesitelné horko a klimatizace určitě nefungovala, jak má, protože se tam ani nejlépe nedýchalo.

Buznovská zrcadla!

Opravdu v porovnáním s tím, jak vypadala jeho konkurence v klubu, on byl mnohem nižší liga. Ale za to byl sportovec – opravdový, ne nadopovaný bůh ví čím – a zajímal se o holky! Opřel se rukama o umyvadlo a zakroutil hlavou, když uslyšel z kabinky podivné zvuky.

…

Kise si všiml, že se Aomine vytratil hned chvíli po černovlasé. A i zpozoroval, že když se vracel, měl mokré – jakoby trochu upocené – tváře. V tu chvíli už si dával také chvíli odpočinku. Potřeboval se jít vyvětrat. „Pojď si zakouřit,“ řekl modrovlasému, když došel až k jejich stolu a odložil prázdnou sklenici minerálky.

Vytáhl ho ven před klub a našel místo, kde je nikdo neuvidí. „Tak jaká byla?“ Vylovil z vnitřní kapsy saka cigarety i zapalovač. Nabídl svému společníkovi a pousmál se, když si jednu vzal. Nevěděl o tom, že Aomine kouří.

„Všechny tady jsou namyšlené...“

„Na sex stačí,“ přerušil ho světácky Kise, aby nezůstal pozadu. I když popravdě se žádnou modelkou nikdy nic neměl.

„Hmm... ta tvoje měla větší prsa,“ postěžoval si Aomine, přičemž vydechl kouř a zaklonil hlavu. Být na čerstvém vzduchu bylo mnohem příjemnější než vevnitř – nebyl na taková místa vůbec zvyklý, navíc se tam necítil vůbec chtěný.

„Bral bys cokoliv, kdyby to mělo melouny, co, Aominechi?“ nadhodil Kise, i když v tom bylo něco uraženosti.

Modrovlasý si ho prohlédl a kývl. „Jako každý kluk,“ kromě tebe a tvého skotačení na podpatcích, - rýpl si pro sebe.

„Tak to jsi na správném místě, tady to někde sice trvá půl hodinky, ale nakonec s tebou půjde kdokoliv...“

Aomine rozhodně nehodlal přiznat, že jemu se nedařilo, jakkoliv to podle Kiseho bylo snadné. A potřeboval mu to nějak oplatit, pomstít se mu za to, že se cítil trapně a jemu padaly všechny ty slečny k nohám čistě pro jeho přirozené kouzlo. „Vím, že jsi buzna.“

Světlovlasý se zakuckal. „Co to říkáš, Aominechi?“ podivil se ublíženě.

„A nosíš po nocích jehly a stýkáš se se starýma perverzákama, co mají rádi takové hošíky, jako jsi ty...“

J-jak...? Vypadla mu cigareta z prstů a chvíli vypadal, že omdlí, jak byl najednou bledý. Vůbec se nedokázal jeho nařčení bránit, protože druhý to říkal tak jistým hlasem a nesmlouvavě, že se to nedalo popřít.

Byla to pravda.

A on se neměl potřebu bránit... nebo lépe, neměl by se potřebu bránit před nikým jiným, ale před Aominem nějak musel! Uvědomoval si, co tohle znamená... Už nikdy spolu nebudou hrát! Už nikdy si neutrhne ani kousek jeho bytosti pro sebe, protože je pro něj jen ta buzna.

Vhrkly mu slzy do očí a on sklonil pohled. Zhluboka se nadechl, jako kdyby se mu podařilo najít slova obhajoby, ale nakonec ze sebe nic nedostal. Utřel si oči a rozběhl se pryč.

Proč ze všech lidí v městě to musel nějak zjistit právě Aomine?!

Modrovlasý se za ním chvíli zůstal dívat, než zašlápl jeho i svou cigaretu a vydal se svou cestou. Tak tohle byl propadák.

„Tak jaký byl ten večírek?“ zeptal se Kuroko svého nejlepšího kamaráda, když společně šli ze školy. Neměli ještě čas to pořádně pobrat, možná i proto, že menší chlapec si myslel, že Aomine sám se bude chtít chlubit svými zážitky. Občas se mu svěřoval s nějakými materiály co vlastnil, i když on sám po tom tolik netoužil. Druhý si myslel, že je to tím, že má Momoi jasnou.

„V pohodě,“ odbyl ho Aomine.

Kuroko se odmlčel. „Aha... ale Kise je od té doby nějaký divný.“

„Divný, jak to myslíš? A vůbec, co je mi do něj?“ řekl uspěchaně druhý a ohlédl se po škole, jako kdyby tam mohl právě Kiseho někde spatřit.

Kuroko si všiml, že jak dříve – kdykoliv mezi nimi Aomine nebyl – vyprávěl Kise jeho hru jako nějakou hrdinskou bitvu, kde modrovlasý je mohykánem hodným legend, teď se tématu Aomineho hra nebo spíše celkově Aomine vyhýbal. „Je teď sám na hřišti, myslel jsem si, že jste si domlouvali jeden na jednoho, ale pak ses se mnou vydal domů...“ podal jen fakta, nechtěl si vymýšlet nějaké příběhy a domněnky.

Aomine přivřel oči a zastavil se. „Možná domlouvali... jdu to zkontrolovat, měj se,“ mávl svému společníkovi a vydal se zpátky ke škole. Ani si nebyl jistý, proč nakonec k hřišti běžel.

Kdyby mu ten večer cokoliv řekl na svou obhajobu, mohl by na něj být naštvaný, že je to lhář. Kdyby neřekl nic a odešel, tak by se cítil jako vítěz. Ale pláč? Opravdu si Aomine přál jej rozplakat? Chtěl se mu vysmát, ukázat mu, že ví, aby si moc nedovoloval, ale skutečně ublížit mu nechtěl.

Kise měl své úchylnosti, dobře, ale co se týkalo basketu opravdu se snažil a každým dnem byl lepší. Nikdy ne tak dobrý jako Aomine, ale rozhodně s ostatními z týmu držel krok.

Když doběhl k hřišti, Kise stál v docela velké vzdálenosti od koše a házel na něj – nejspíše trénoval techniku Midorimy.

„Myslel jsem, že preferuješ hru jeden na jednoho,“ řekl mu a sledoval, jak vylekaně hodil a minul. Dříve si nevšiml jeho příchodu.

Přišel ses na mně více vozit? Kise se po něm ani neohlédl, když si došel pro míč a zadribloval, aby jej vyvážil. „Já...“ zašeptal, ale nějak mu došla slova. „Aominechi... já...“ Slyšel ho, jak překonává vzdálenost mezi nimi a vůbec žádného dalšího slova nebyl schopen.

„Slíbil jsem, že s tebou budu hrát,“ řekl mu na to jen druhý. Dal své slovo – cokoliv se událo nic proti tomu neznamenalo (navíc ho dal, i když o tom všem věděl). „Hoď mi míč. A jdem na to.“ Odhodil svou tašku i sako od školní uniformy. I když se tak netvářil, docela se těšil.

Tak i za tohle ti ten sex stál?

III.

Kise se vydal ke dveřím, přičemž si ještě naposledy prohlédl obývací pokoj, v kterém nachystal nějaké brambůrky, poté sešel poslední schod a otevřel. Stál tam Aomine, který z nějakého popudu se rozhodl, že nejlepší bude se právě u něj podívat na videa, na které doma nemohl, protože se jim pokazil přehrávač.

Světlovlasý se nepatrně pousmál, když jej pouštěl dovnitř a ukazoval mu, kde se má vyzout. Cítil se poslední dobou opravdu zvláštně – kdykoliv byl s ním, svět se točil směrem, kterým měl,všechno bylo v normálu, trochu hořké, jak život byl, ale stále překonatelné; ovšem když Aomine zašel, přestal existovat řád a on ztrácel půdu pod nohama.

Modrovlasý se natáhl na pohovku a až potom vylovil DVDčka z tašky, co nechal u svých nohou. „Dej to tam,“ řekl Kisemu, jako kdyby byl doma a natáhl se pro nachystanou mísu s brambůrky.

Druhý si jen povzdechl, když to udělal a posadil se do křesla. Takže se budou dívat na zápasy. Dobře, co by pro něj neudělal...

„Umíš vařit?“ zeptal se Aomine, když vyjedl sám celou mísu. „Takoví jako ty umí většinou vařit.“

Přišel jsi mne sem urážet? Opravdu? Znovu se na něj jen ublíženě podíval a chvíli otálel s odpovědí, modrovlasý mu pohled neoplácel. „Trochu.“

„Mohl bys něco uvařit...“

C-co? Sklonil hlavu a skousl si ret, poté smířeně vstal. Takže se rozhodl, že si z něj udělá služku? Povzdechl si a vydal se do kuchyně, aby mu mohl něco připravit. Sám si moc nebyl jistý, proč to vlastně dělá – i kdyby mu upekl čtyřpatrový dort, prsa to Aominemu nenahradí, větší cenu tím pro něj nezíská.

„Co blázníš...?“ zasmál se modrovlasý a chytil ho za zápěstí. Stáhl jej na gauč, aby se posadil vedle něj. „Hrajou dobře.“

Kise vůbec nevěděl, co se po něm chce. Nedokázal ve svém společníkovi číst, i když se o to nejednou snažil. Vyprostil svou ruku z jeho sevření a položil si dlaně do klína, poté se zadíval znovu na hru. Skutečně v jeho přítomnosti chtěl být takhle poslušný a všechno vydržet...? „P-proč tohle děláš?“ odhodlal se nakonec.

„Protože nemám rád typy jako jsi ty.“ Lhal. Dělal to, protože se mu o něm stále častěji zdálo. Snažil se na sebe upozornit, a když si Kise nevšímal, tak jen se pomstít – choval se tak bez rozmyslu.

Světlovlasý si položil hlavu do dlaní a odmlčel se. „A proč si to neřekl i ostatním, aby si také užili tohle...?“ Mávl jednou rukou, jak se mu nedostávalo slov, aby pojmenoval ty trýznivé pocity.

„Neruš,“ napomenul ho na půl úst Aomine.

Druhý zůstal sedět vedle něj ještě chvíli, než se zvedl a vydal do svého pokoje. Zabouchl za sebou dveře a plácl na postel. Byl příliš slabý na to, aby zrovna jeho dokázal vyhodit.

…

Musel usnout, nejspíše ho vysílilo, jak několik minut se snažil dusit v sobě pláč, a poté ho tišil v polštáři. Probudil se z lehkého spánku, když si na postel za ním přisedl Aomine. Prohlížel si ho tím svým temným a tvrdým pohledem, nic neříkal, jen se díval.

„Už jdeš?“ vzpamatoval se rychle světlovlasý a vytáhl do sedu. Utíral si oči, jako kdyby ještě mohly být znatelné slzy, ovšem ty už dávno zaschly. Kdyby jen jejich smutek stejně rychle pominul!

„Hmm...“ kývl druhý a na okamžik spojil jejich rty. Bylo to jako blesk, stalo se to, ozářilo oblohu a hned skončilo. Chvíli si ho prohlížel, než vstal. „Už nikdy nepřijdu.“

„P-proč?“ dostal ze sebe zmatený Kise.

„Protože já nejsem tenhle typ.“ S tím odešel.

Aomine zapnul laptop a dal si ho na klín. Chvíli čekal, než se všechno najede, poté otevřel internetový prohlížeč. Adresu Kiseho blogu si lehko našel.

Líbily se mu ženy.

A měl rád Kiseho... Nešlo to dohromady! To jediné věděl.

Ale dívání se na jeho fotky a čtení těch mnohdy až „radioaktivních“ článků si nemohl zakázat, Sluší ti to, Ryoto. A těšilo ho, jak nadšený byl po jejich společných zápasech.

∞ .

„Konec hry.“ Skóre 98:110, Touou vyhráli.

A tak tam stál a díval se, jak se Kise nemůže postavit.

Jemu dal výzvu. A sám zhořkl, protože tu svou ztratil. Basketbal už dávno nebyl pro něj tolik jako dřív.

„Není nic, co by vítěz mohl říct poraženému.“

Mohl by mu říct, že ze všech lidí, právě jeho nenávidí nejvíce, právě pro to všechno... a že je tolik naštvaný sám na sebe, že se vzdal hráče, s kterým rád hrál – a teď mu dokázal, že za hru stojí –, protože se bál, že úplně propadne kouzlu jeho osobnosti a nebude schopen oddělit spoluhráče Kiseho se svým fetišem na ta světlá chlapecká chodidla v botách na jehlách.

A že pak... začne mít rád i něco jiného než basketbal.

Nenáviděl ho za to, kolik Kise toužil a získával, když on sám jen ztrácel. A první, co ztratil pro svou zbabělost, byl právě světlovlasý.