Nástupiště
Tam v těch šedých dlaždicích na nástupišti,
po nichž kráčím ze směru na směr,
se skrývají mé myšlenky.
Déšť se vpíjí do propastí spár a já zakrývám je podrážkami,
aby úmysly nebyly vystaveny věčnému pádu.
Já odjedu do neznáma, až vlak přistaví.
Pojedu dál, než cíle jiných jsou, pojedu... A ztratím se.
Ztratím se.
Krok do kolejí, věčně budu cestovat...
Míjet se mi bude svět a vítr šlehat do vlaku.
Ujedu všem i sobě.
Ztratím se.
A nebudu.
Zvláštní to je, ale pěkné... i když smutné...
OdpovědětVymazat