Pokud kanibalismus hadů vede k vzniku draků? Je pak lidský cestou k nadčlověku?
Potřebuji nové tělo. A novou duši.
Probíhá oprašování starých spisů - velice sporně a rychlostí blížící se k nule - a nějakou dobu (v řádu stovek let) bude.

Jste tu poprvé a máte problémy se orientovat? Snad pomůžu zde.
Kdyby ještě někdo chtěl vyplnit dotazník pro mé drahé čtenáře - může zde.
Kdybyste měli zájem vyplnit dotazník k Nejen absinthové nejen víle - můžete zde.

Děkuji za vyjádřenou podporu komentujicím. ;)




neděle 23. listopadu 2014

Zvířetem z klece - kapitola patnáctá

Patnáctá kapitola ff na SnK, crossover Grimma.
Přeji příjemnou četbu!
Tak se vracíme po několika-kapitolovém odpočinku zpátky k grimmským záležitostem, ač s jednorukým Erwinem (byla by škoda nevyužít toho, že je to crossover Grimma, ne? když už jednou jím to je!), ale nejdříve nečekaná návštěva, kterou jsem si prostě nemohla odpustit v moment, kdy mne napadla.
Chválím komentující Seiriel, Vlarisu, JaMi, Kroketu a Usagi. ;) (A i ty další, kteří komentovali mé jiné Eruri z minulého týdne, ale nemám jim to kam vyvěsit ;))


ZVÍŘETEM Z KLECE
"A opravdu, když jeho žena umřela, objevila se čarodějnice a dítě si odnesla pryč." 
(Bratři Grimmové – Locika)

15. kapitola - Rodičové


Černovlasý se vzbudil zavrčením královny Anny, které vyvolal zvuk zvonku. Neměla ráda návštěvy, nebo jí připadalo, že jsou přítomni všichni, kteří mají být. Zavrtala se pod peřinu a Levi zamručel, že tam kočka nepatří. Přesto se dál tiskl na to hřejivé, svalnaté tělo a bylo mu opravdu dobře, co se týkalo všech jeho smyslů a dokonce i pocitů. Když se zvonek ozval znovu, nakonec se odtáhl od Erwina – přičemž se snažil tvářit, že mu neposlintal tričko – a ohlédl se na hodiny. Bylo osm hodin, reálně zaspal do práce, přestože mu začínala až v devět, protože cesta tam odsud zabrala přes půl hodiny.
Nechal světlovlasého spát – stejně musel vstávat, ať se mu chtělo zůstat v posteli sebevíc – a šel se podívat, kdo je takhle ráno potřebuje. Protože to byl vnitřní zvonek, tak to mohla být jedině tak Carla – třeba potřebovala něco ohledně dětí a v tom jí byl Levi vždy rád nápomocný.
Přešel ke dveřím a podíval se kukátkem, kdo je za nimi. Stála tam postarší žena s prošedivělými vlasy pod výstřednějším kloboukem. Levi neznal všechny Erwinovy sousedy, tak to příliš neřešil a jednoduše otevřel. Jaké by mohla postarší paní představovat nebezpečí?
Mýlil se, byl to vlk zvonící na kůzlátka!
Žena si mladíka oblečeného do volného trička a tepláků prohlédla, než se znovu zadívala na cedulku se jménem, aby se ujistila, že zvonila na ten správný byt. „A kdo vy jste, mladíku?“ zeptala se přísně, přičemž ho znovu od hlavy až k patě sjela chladným pohledem modrých očí.
Černovlasý si ji nevěřícně prohlédl. „To bych se měl ptát spíše já, ne?“ utrousil a zamračil se. Možná měla královna Anna pravdu a bylo by lepší, kdyby se také zahrabal do peřiny, přitulil znovu k Erwinovi a předstíral, že žádný zvonek, nezvaný host ani práce neexistují. V takovém příjemném náručí by rád zapomněl na celý svět, kdyby to bylo možné.
„Erwinova matka,“ představila se žena a využila momentu překvapení, kterým tím vyvolala, aby se dostala do bytu. Jediným plusem toho celého bylo, že si sebou nenesla žádné jiné zavazadlo, než svou kabelku. Neplánovala zůstat – alespoň v to Levi doufal.
„No to mě poser…“ okomentoval to mladší a zabouchl za ní dveře. Možná bylo lepší zůstat z druhé strany na chodbě k výtahu a schodišti. Do čeho se to zase připletl?! Přešlápl z nohy na nohu na místě, jak ho studila podlaha do holých plosek nohou.
Světlovlasá žena musela být v mládí velmi pohledná a na ženu docela vysoká, protože i teď ve stáří byla rozhodně elegantní, přestože již dávno ne krásná. Měla na sobě decentní béžové šaty, na nohách nízké podpatky, pletené hnědé sako a klobouk proti slunci. Snad se snažila dodat své tváři mladistvého vzhledu, když se stále malovala. Černovlasý nedokázal rozhodnout, zda to skutečně pomáhalo, nebo spíše díky tomu působila lacině vzhledem ke svému věku. Občas bylo spíše lepší se smířit, než na sebe upozorňovat snahou přirozenému vzdorovat.
„No dovolte, mladíku,“ zamračila se na něj konsternovaně pro jeho slovník. „Kde je Erwin?“
„V ložnici,“ odpověděl jí automaticky Levi. Když ji teď pozoroval, dokázal najít podobnost mezi ní a jejím synem. Trochu se toho vyděsil. Ale ta stará opice (myslel tím svého přítele) přece nezastárne v starou přísnou paní, nebo ano? V duše se té představě zasmál, jak se snažil situaci přežít bez psychické újmy.
Dáma se dál o černovlasého nezajímala a prohlížeje si byt – který se jevil nad její očekávání upravený a čistý – pokračovala, kam jí bylo ukázáno. Všimla si, že gauč je provizorním ležením, které ovšem té noci určitě nebylo použito. A už ve dveřích jí bylo více méně jasné, co zač je ten na ranní návštěvu nevhodně oblečený chlapec, který tudíž s jejím synem byt sdílí.
„To se mi snad zdá!“ reagoval Erwin na přítomnost své matky v ložnici a Levi raději se nešel podívat, jak se tváří a zamířil i s oblečením do koupelny, kde se zamkl. Bylo to zbabělé, ale vždy svůj útěk a zabarikádování mohl svést na nutnost připravit se na odchod do práce.
„Krásné přivítání,“ utrousila žena a přešla k žaluziím, aby je mohla vytáhnout a pustit do pokoje letní slunce. Rozhlédla se po ložnici. Nepotřebovala vyvětrat, protože vzduch nebyl ztěžklý sexem, přesto otevřela okno a nechala dovnitř proudit zvuky z dávno probuzené ulice, i když sousedství bylo docela klidné na městské sídliště.
Smith se posadil – čekal jakékoliv krásné probuzení, ale něco takového v žádném případě ne. Prohlédl si svou matku a přemýšlel, co udělala s Levim – někdo ji dovnitř musel pustit, ale když nikde nebyl, určitě se o něj postarala. U své matky by věřil všemu, určitě by pro své přesvědčení byla schopna i chladnokrevné vraždy.
„Vstávej, uvařím ti něco k snídani,“ otočila se na něj dáma od okna. Poznal, že má něco na srdci a věděl i čeho se to týká, ale nechtěl běžet k bouři, dokud byla ještě daleko. Však na všechny výčitky bude později čas.
Zvedl se z postele a podrbal zdravou rukou na břichu, zcela automaticky jako každé ráno, poté se sklonil ke kočce. „Co ty vypadáš, že jsi ještě nežrala?“ zeptal se jí. „Ty se mne určitě snažíš ošidit.“ Ignoroval pohled, který mu věnovala matka za to, jak vřelý rozhovor vede se zvířetem a jak naopak nepohostinně přivítal ji. Pak se zaposlouchal. Z koupelny se ozývala sprcha, podíval se na budík u postele – dárek od Zachariáše – a nadzvedl obočí. Levi byl ještě doma?
Žena ho následovala do kuchyně mlčky, připomínala mu při tom dozorce v koncentračním táboře. Jeho matka byla hlavně přísná, i když starostlivá a obětavá, všechno to vyeskalovalo v přísnost a pevný řád, který mu celé dětství stanovovala. Možná proto se tolik vyžíval v dělání nepořádku a na druhou stranu nebyl schopný se o sebe postarat a potřeboval na domácí práce ženu (Mika nebo Leviho).
„Co zranění?“ zeptala se a s naprostou samozřejmostí otevřela lednici, aby se tam podívala, z čeho může svému synovi připravit snídani. Nezajímala se o to, že je v cizím bytě. A Smith se jen děsil, že začne přerovnávat systém černovlasého, na což byl dotyčný opravdu háklivý. Proč se vlastně Erwin vždy ocitl v soužití s takovými na úklid a systém zaměřenými lidmi? Opravdu si od toho odpočinul jedině v době, kdy žil s Nilem; na úklid si nikdo z nich tehdy nehrál.
„Uzdravuje se,“ řekl neurčitě. „Kdo ti dal mou adresu?“
„Jsi skoro tak nezdvořilý jako ten mladík, co ho tu máš,“ zamračila se na něj a věnovala mu dlouhý pohled, než zakroutila hlavou a povzdechla si. Znovu měla něco na jazyku, ale nechala si to pro sebe. „Měl si mi ji dát ty,“ vrátila se k předešlému téma, „abych nemusela volat Marii, jak se ti daří, když jsem zjistila, že tě z nemocnice pustili, což mi také nikdo nedal vědět dřív.“
Erwin se ani nesnažil na to nic odpovědět. Pouze sklopil hlavu a šel do spíže, aby mohl kočce dosypat žrádlo, když si o něj tak hladově říkala.
Levi se po chvíli také objevil v kuchyni a významně se podíval na Erwina. Popravdě by býval rád proklouzl pryč, kdyby si nenachystal včera oběd a nechtěl si ho vzít sebou do práce.
„Chtěl bych ti někoho představit, matko,“ začal světlovlasý a chytil Leviho, aby mu neutekl. Byla to nutnost, ač se to třeba ani jemu samotnému nelíbilo. Žena si je prohlédla nepřístupným pohledem, ale nic víc k tomu neřekla. Chvíli panovalo napjaté ticho, Erwin přece jen nějakou reakci čekal a mladší zůstával, protože chtěl být součástí Smithova života, i když pospíchal do práce. „Tohle je můj přítel, Levi Ackerman,“ začal blondýn, „a má matka, Marlene Smithová.“
Černovlasý pokývl, ale tak nějak předpokládal, že nemůže natáhnout ruku první, protože Marlene Smithová byla žena a ještě ke všemu starší. Když nijak nereagovala, vzhlédl k Erwinovi. „Musím jít do práce, už tak jdu pozdě,“ prohodil, aby měl ty trapné okamžiky za sebou.
Připadalo mu směšné, že až na příjmení oba působili jako německá rodinka. Jeho představivost se dostala až k takovým závěrům, kdy nějaký jejich předek byl utečený nacista, co se přejmenoval – a zrovna hloupě na nejobyčejnějšího agenta Smitha –, aby nebyl odsouzen za válečné zločiny. Dokonce i ono grimmství by tomu odpovídalo a všechny knihy psané v němčině, které Erwin vlastnil.
Pravda byla mnohem méně poetická, Marlene se za svobodna nejmenovala Smithová. Erwinovy geny nešly v ruku v ruce s anglickým jménem. A historie Grimmů sahala mnohem hlouběji, než do začátku 20. století.
Erwin si Ackermana přidržel tak dlouho, aby ho mohl ještě políbit na rty. „Pojdu bez tvé kávy,“ postěžoval si.
„Tak to máš blbý,“ pokrčil Levi rameny, vzal si svůj oběd a rychle se vytratil z bytu, než se stane bojištěm.
Paní Smithová dochystala snídani a položila ji na stůl. Byl to výraz její nespokojenosti, když talířkem bouchla razantněji o stůl a zamračila se. „Dobrou chuť,“ prohodila chladně. Rozčarovaná z toho všeho, čeho byla svědkem.
Erwin se posadil k jídlu. „Děkuju.“ Chvíli jedl obložený chléb, než k ní vzhlédl. „Tak to řekni…“ pobídl ji nakonec.
„Udělal si mi to na truc, že? Všechno od rozchodu s Marií mi děláš jen na truc!“ opřela se do toho. „Ale tohle… tohle už je moc, Erwine, tohle už je příliš! Buď si gay, je mi to jedno… ale kdes toho chlapečka vyhrabal? Kdes ho koupil? Absolutně odmítám, abys v téhle sodomii pokračoval!“
Blondýn si ji chvíli prohlížel. „Možná…“ začal, snažil se působit klidný, i když rozrušený byl a to právě proto, že žena píchla do vosího hnízda jeho vlastního pocitu viny, že je Levi na něj příliš mladý a Erwin mu je jen obstarožní, nemohoucí přítěží. „Možná bych ti zavolal, že jsem v nemocnici… možná bych ti pak řekl, kde bydlím… kdyby ses vždy nezachovala takhle sobecky.“ Odsunul talíř s jídlem a také se zamračil.
Jejich výrazy se sobě skutečně podobali – Erwin byl jednoznačně pohledný (árijec) po matce.
Jejich oči chvíli vedly mlčenlivý souboj modrého ledu, než žena pohodila svými natočenými vlasy a nasadila si znovu klobouk. „Jak vidím, nejsem tu potřeba,“ řekla jen a vydala se pryč.
Ewin zaryl prsty zdravé ruky do stehna. „Mami, počkej… já to tak nemyslel,“ neměl tohle za potřebí, ale přece jen to byla jeho matka. Nemohl ji nechat takto odejít – vždy to bylo stejné.

Světlovlasý mladík se vrátil z večerního běhání s Annie – potřeboval všechny myšlenky dostat z hlavy a tohle byl ten nejlepší způsob. Těšil se, až bude na škole, protože tam už nebude mít čas přemýšlet o Bertoltovi. Nic o něm ani o jeho matce od toho fiaska, co původně mělo být kamarádskou návštěvou, neslyšel. Nejspíše to tak bylo dobře. Když si to později přemítal v hlavě – snad měl volit jiná slova… I když si myslel, že kdyby to poddal méně razantně, skutečnost by to neuhladilo a neudělalo přijatelnější. Zneužívání zůstalo zneužíváním a všechny jeho následky stejné, přestože by použil na jeho označení nějaký eufemizmus, který ho v té chvíli jednoduše nenapadl.
Sundal si boty a chtěl jít hodit zpocené tričko do prádelního koše, když se mu ovšem do cesty postavil otec. Zůstával doma, dokud jeho syn ještě nebyl na škole. Poslední jejich společné prázdniny.
Reiner ho chtěl obejít, protože si vůbec nedokázal představit důvod, proč by mu měl jeho otec zastoupit cestu a ani na něj nepromluvit. Ovšem muž se nenechal a tak světlovlasý zvedl pohled. „Děje se něco?“ zeptal se opatrně, ale s mnohem menší bázní, než by to udělal, kdyby věděl, o co jde.
Panu Braunovi se zkřivil horní ret a vytvořily vrásky na čele, jak se zamračil. „Nebudu tolerovat, aby můj syn byl zasraný buzerant.“ A s tím ho udeřil. Bylo to vůbec poprvé, co na něj někdo z jeho rodičů vztáhl ruku – nebo alespoň z doby, co si pamatoval. Jindy nebylo potřeba, poslouchal je na slovo, protože je měl rád a věděl o nich, že mají vždy pravdu.
Ta rána ho překvapila stejně tolik jako slova, co slyšel. Nezmohl se bránit ani druhé. Byl to jeho otec, co do něj mlátil, jemu přece nemohl vzdorovat, nebo ano?
„Dostanu to z tebe, to ti slibuju, udělám z tebe chlapa,“ Reiner vůbec nevnímal, co mu říká, stačila mu první věta, aby pochopil, že nějakým způsobem se dozvěděl jeho tajemství a vyložil si ho úplně jinak, než jaké reálně bylo. Nebyl zženštilá bukvice, která touží být mrdána do zadku! Nebyl nic z toho, co by muselo být z něj vymláceno.
Rostl ve zdravého muže! Rostl ve vojáka podle otcových představ! Rostl hrdinou a vlastencem, kterým chtěl být!
Chránil si obličej a krčil se, neschopen se bránit ne proto, že by na to neměl – alespoň na slabý odpor proti svému válkou zocelenému otci by se fyzicky zmohl – ale z důvodu, že psychicky nechtěl.
„Jdi mi z očí!“ ukončil to muž a sám se vydal ven. Nejspíše vychladnout při cigaretě na terase.
Reiner cítil v očích slzy až teď, když byl zanechán na podlaze. Stočil se do klubíčka a několik okamžiků zůstal ležet, než uslyšel, jak za dveřmi kuchyně zmizela jeho matka. Celou dobu stála mezi nimi a sledovala to. Stejně zatvrzelá jako její muž – to bylo Reinerovi jasné.
Vstal a proklínal své třesoucí se kolena, že je takový slaboch. Narovnal se a vydal do koupelny, aby si umyl obličej. Zasloužím si to!
Pohled do zrcadla zvěstoval, že několik ran mu do rána nateče a bude vypadat jako zmlácený šupák. Ovšem horší než jakékoliv viditelné známky toho, co se stalo, je ta neodbouratelná propast, která vznikla mezi ním a jeho otcem, protože zklamal své rodiče.
Matka se tiše objevila ve dveřích koupelny a nesla mraženou zeleninu jako obklad. Bez jediného slova mu ji nabídla.
Reiner se podíval do jejích očí, když si ji bral a nadechl se. „Jak…?“ šeptl, že ho téměř nebylo slyšet.
Žena zakroutila hlavou, nechtěla o tom mluvit a vracet se k takovému tématu. Doufala, že se to vyřešilo.
„Prosím.“ Zastavil ji v odchodu.
„Volala paní Fubarová a řekla, že jsi… to…“ v jejím výrazu bylo vidět, že to nedokáže říct nahlas. Pohlédla na něj v očekávání, jakoby doufala, že všechno popře.
Reiner se zhluboka nadechl – nevěděl, proč znovu nedokáže držet jazyk za zuby a nezhoršovat již tak hroznou situaci – možná přece jen dětsky naivně věřil, že jeho rodiče ho budou milovat, ať bude jakýkoliv. Mýlil se v lidech – ani hrdinové nebyli dokonalí. „Mám rád Bertla,“ přiznal.
Žena kývla. „To říkala.“
„A říkala také, že její přítel ho zneužívá, říkala to? Že kvůli tomu šlapal?“ vlastně celý tento výlev neplánoval. Rozuměl, co chce jeho matka říct tím zlověstným klidem, kterým s ním mluvila, vzdala to s ním. Otec to vzdal, i ona. Ale Reiner nebyl dospělý, aby se s tím dokázal vypořádat – hlavně ne v tom okamžiku, kdy byl zbitý a cítil, jak krutý je skutečný svět. Řekl pravdu, aby pomohl a vymstilo se mu to. Tak to reálně bylo vždy?!
Dostal facku. „Nevymýšlej si.“
A s tím skončil i rozhovor s jeho matkou.
Nechal mraženou zeleninu na umyvadle a odešel do svého pokoje. Doufal, že rodiče nezajdou tak daleko, aby ho vzali ze školy, do které ještě nenastoupil. Bylo to poprvé, co skutečně zatoužil už být pryč. Vždy, když měl otce doma, užíval si bezpečí, které mu ten pocit přinášel. Stejně jako byl rád, že se mohl vracet do tepla za matkou. Ale ten večer už chtěl být na škole – poučen zkušeností, kterou měl, se zařekl, že již nikdy se nezamiluje.

Levi se vrátil po práci do Erwinova bytu s nejistotou, co ho tam bude čekat. Obezřetně si otevřel dveře vlastním klíčem, který dostal, když se tam nastěhoval – ač urputně tvrdil, že jen na dobu, co se Erwin bude uzdravovat –, a nejdříve nahlédl dovnitř a zaposlouchal se, než úplně vešel a zavřel za sebou. Připadal si trochu jako zloděj, jak se plížil a ani si nerozsvítil světlo na chodbě.
Chvíli už se bál, že je v bytě sám. Nebyl to strach ze samoty, ale připomenulo mu to ty nepříjemné pocity, kdy chodil do Erwinova bytu krmit královnu Annu a nevěděl, zda kdy ještě se k nim Erwin vrátí. Byl to přesný opak toho, když se asi poprvé v životě vracel do tepla domácnosti, kterou spolutvořil – tedy toho, jak poslední dny se starším bydlel.
Po tmě přešel do kuchyně a až tam si rozsvítil. Odložil nákup na stůl, poté se podíval do ložnice, a když ani tam nenašel svého přítele, zamířil do koupelny. Blondýn tam ležel ve vaně a spal. Levi vešel dovnitř a zakroutil hlavou, když zkusil zchladlou vodu. Stříkl ji Erwinovi do tváře, čímž ho probudil. „Nemáš rozum,“ utrousil štiplavě.
„Taky bys neměl, kdybys musel celý den strávit s mou matkou,“ prohodil Erwin a posadil se, až teď jeho tělu začalo docházet, jak vlastně je chladná voda, v které sedí. „Neměl bys vůbec nic… vůbec nic by ti nenechala…“ dodal ještě a začal se úplně zvedat.
Levi mu podal ručník. Snažil se mu tolik nepomáhat, aby tím v Erwinovi nevzbuzoval pocit, že je k ničemu. Nechal ho, aby se oblékl do županu, poté k němu přistoupil a natáhl se, aby ho mohl políbit na rty. „Myslel jsem, že tu s námi bude bydlet,“ přiznal.
„Nestraš!“ otřepal se blondýn, přesto si druhého přitáhl k sobě a objal ho zdravou rukou.
„No, já bych tu s ní nebydlel,“ utrousil Levi a na oko se chvíli tvářil znepokojeně, že je mačkán, ale nakonec se sám opřel do Erwinovy hrudi a objetí mu opětoval. Všiml si, že je na svou obvyklou hřejivost chladný a byl připraven ho proklít, pokud ke všem problémům se zraněním, ještě se nachladí. „Měl bys jít do postele,“ prohodil po chvíli.
„Jedině s tebou,“ zavrněl starší.
„Pokud hrozí, že i zítra ráno zaspím a vzbudí mne příchod tvé matky, tak to spím raději na gauči,“ prohodil černovlasý a zamračeně k němu vzhlédl.
Erwin ho znovu políbil. „Nevím, jak se zaspáním, ale i matce to jednou stačilo,“ odpověděl mu pak, přesto ho pustil ze svého objetí a sčísl si trochu vlhké vlasy dozadu. „Bude jí chvíli trvat, než se smíří s tím, co zjistila… ale jsem rád, že to zjistila. Alespoň už nebude tak z duše nenávidět Nila, že mi odloudil Marii.“
Levi si ho prohlédl. Nebyl si přesně jistý, jak to mezi těmi třemi bylo, ale pomalu se k tomu dostával. „Nebo ho za to bude teď nenávidět ještě víc. Nemyslím, že si na mne udělala příliš dobrý názor.“
Blondýn ho znovu políbil – od chvíle, kdy si byl jistější jejich vztahem, si to neodpíral. Navíc se mladší zdál, že mu to není nepříjemné. Nežádal o to, ale přijímal. „Bude si muset zvyknout,“ pokrčil nakonec rameny.
Černovlasý si byl jistý, že se nechce stavět mezi Erwina a jeho matku, ale nakonec k tomu nic neřekl. „Běž si lehnout, až se osprchuju, přijdu,“ slíbil mu.
Trvalo to nejméně půl hodiny, než se skutečně do postele dostal. Musel uklidit nákup, zkontrolovat, zda si blondýn vzal všechny prášky, co měl a nakonec všude pozhasínat. I s kočkou se připojil k Erwinovi. Lehla si jim do noh, takže se on sám mohl natisknout na svého přítele a spokojeně se s ním stulit. Od rána snad netoužil po ničem jiném, než se vrátit na tohle místo a pokračovat v příjemném vyhřívání se v blízkosti muže, kterého má rád.
„Neměl si problém s pozdním příchodem do práce?“ napadlo Erwina. „Možná by sis měl nastavit budík. Ty hodiny od Mika by to měli umět, i když se bojím, že z nich vyletí kukačka…“ Pohladil mladšího zdravou rukou po zádech a více si ho k sobě přitáhl. Byl zvyklý spát na zádech, takže mu nevadilo, když měl Levi opřenou hlavu o jeho hruď.
„Kazíš mne,“ utrousil Levi, nějak se nemohl donutit, aby byl kousavější. „Většinou se vzbudím po několika hodinách spánku… a s tebou se nebudím,“ vysvětlil mu. „Ale dnes… jsem je zase potkal, myslím, že nebudu mít klidnou noc.“
„Weseny?“
Černovlasý se neochotně zvedl ze svého hřejivého a dýchajícího polštáře, aby se mu mohl podívat do tváře. „Jak jsem šel domů, viděl jsem smečku Coyotlů. Šmejdili kolem popelnic… asi stejně staří jako já. Obešel jsem je, nic se nestalo. Jen…“ zůstal tiše, díval se do Erwinovy tváře a nevěděl, jak pocit, který z nechtěného setkání měl, popsat tak, aby nepůsobil jako slabý zbabělec.
Coyotlové byli známí jako Weseni, kteří stále žili ve smečkách, co pevně drželi u sebe, a kde se objevil jeden, objevilo se jich hned několik. Díky své sociální struktuře a podobnosti s psovitými šelmami mohli být opravdu nebezpeční. Chránili si svá území, členy a drželi se pevně starých obyčejů, které se v mnohém do dnešního světa jednoduše nehodily. Jací mohli být na lidi zvenčí, když i své byli zvyklí tvrdě potrestat, pokud se postavili proti pravidlům? Erwin s nimi jednou měl co dočinění, týkalo se to sedmnáctileté – to číslo považovali za magické – Coyotlí dívky a jejího rituálního znásilnění. Nebyl nadšený, že v městě byla viděna mladá smečka – daly se očekávat problémy.
„Chtěl jsi někdy… to všechno prostě nevidět? Nebezpečí by tu bylo stále, ale ne v takové míře, kdybychom je nedokázali vidět… a oni by nás nepoznávali.“
Světlovlasý ho pohladil po tváři a natáhl se, aby ho políbil. „Samozřejmě, že jsem chtěl, hlavně ze začátku, ale… teď už si nedokážu představit, že bych věděl, ale nedokázal je vidět.“
„A kdyby sis mohl vybrat, že vůbec nebudeš vědět?“
Erwin zakroutil hlavou. „Když jsem se dostal do terénu jako detektiv, tak jsem zjistil, že lidé páchají hrozná zvěrstva. To, co jsem vnímal jen ze zpráv a předtím se mne netýkalo, se stalo reálným. Ale i přesto všechno, co už jsem viděl, jsem rád, že proti tomu můžu bojovat. A stejné je to i s tím být Grimm, jsem rád, že jím jsem, rád, že o všem vím a jsem schopen přispět k pořádku.“
Černovlasý se tentokrát sám natáhl pro polibek. „Odvážná opice,“ šeptl a volil takový způsob označení, aby nemusel přiznat naplno, že druhého muže obdivuje. Vždycky si zbaběle přál, aby přestal vidět a jeho noční můry skončily.
Znovu se k blondýnovi přitulil. Chvíli se díval před sebe, než si povzdechl.
„Setkal ses někdy předtím s Coyotly?“ vytušil Erwin a věděl, že to Levimu nedá spát, pokud si o tom pořádně nepromluví.
Mladší kývl. „S jinou smečkou… na ulici… pokousali mě, ale nakonec jsem je zvládl.“ Lehl si na záda. „Na ramenu a na boku mám dodnes jizvu… bylo mi tak čtrnáct, pěstouni si mysleli, že to byli divocí psi. Nechali mně na oddělení v nemocnici, abych se prý vzpamatoval… dokud jsem nepřestal tvrdit, že to byli lidská monstra. Jen psi…“
Blondýn chápal, jak to muselo být těžké. Ale nevěděl, co k tomu říct. Přesunul se do kleku, aby byl mezi Leviho stehny, přestože tak vyrušil kočku a pro něj samotného to bylo s jednou rukou docela obtížné. „Ukaž kousance,“ pobídl ho.
Levi se na něj trochu nechápavě podíval, ale nakonec si vyhrnul triko, aby odkryl ten na boku. K ramenu by se musel dostávat víc složitě, tak volil tyhle jizvy.
Erwin po nich přejel prsty, než se sklonil, aby se dotkl na tom místě rty jeho kůže. Bylo to intimní, ale ne naléhavé. Černovlasý nedokázal zdůvodnit proč, ale skutečně mu to pomohlo od všeho nepříjemného, co předtím cítil. „Pervíne,“ oslovil ho, ale znělo to jako chabý protest.
Smith se musel opírat o svou zdravou ruku, což bylo nadmíru nepohodlné, přesto se začal mazlit s vypracovaným bříškem svého přítele a užíval si každého okamžiku, kdy nebyl zastaven. Nejspíše to ani nesměřovalo k sexu, ale spíše vyjadřovalo touhu být mu blíž a pomazlit ho.
Černovlasý si skousl ret a zavřel oči. Zajel prsty do světlých vlasů a se svým přerývaným dechem si uvědomoval tužby, které v něm druhý vzbuzoval. Nebyl si jistý, ale měl dojem, že nikdy předtím nic podobného necítil. Ani nevěděl, co vlastně po něm v ten okamžik chce, přestože nebyl panic a neměl by tedy v takové chvíle tápat.
„Er-“
Z roztouženého snění je oba vrátilo do reality vyzvánění mobilu světlovlasého. Narovnal se a s otráveným výrazem si ho podal. „Zatraceně, Nile, co chceš?!“ ozval se do telefonu.
Levi mezitím se vykulil z postele a zmizel z místnosti.
Chtěl jsem ti jen říct, že ti zítra neoficiálně končí dovolená, právě jsem u případu a obávám se, že na ten mi mé schopnosti stačit nebudou. Zítra dopoledne se stavím, připrav si knihy.
„A tos nemohl rovnou přijít, musel si volat zrovna teď?“ Erwin zněl skutečně rozmrzele.
Vyrušil jsem tě od něčeho?“ uchechtl se Nile. „Jeden si myslí, jak tě potěší, protože nemáš do čeho doma píchnout… a ty zatím pí-
Blondýn mu zavěsil a podíval se na Leviho, který se vrátil do pokoje. Vypadal ze sebe trochu zmatený. Erwin cítil zadostiučinění, že ho dokázal tak vyvést z míry. Ale nejraději ze všeho by pokračoval tam, kde přestali.
„Co potřeboval?“
„Zítra přijde probrat případ, asi se to týká wesenů.“
Černovlasý kývl – na jednu stranu bylo dobře, že Erwina zabaví. „Měli bychom jít spát,“ řekl jen, když si zpátky lehal do postele. Starší pochopil, že je to zákaz pokračovat, ale neprotestoval. Přece jen mu slíbil, že na to půjdou pomalu.
Znovu se stulili a po chvíli usnuli.


12 komentářů:

  1. Marlene... xDDD hezké... zpívá?
    Je sranda, jak i sem se ti podařilo propašovat árijce.
    Chudák Reiner... mám pocit, že všichni rodiče v tomhle ff jsou hrozné svině... xD (Jakože mi přijde zvláštní, že po jednom telefonátě to Bertově matce věřili a Reinerovi nevěří nikdo ani slovo... huh, svět je nefér...)
    Ale Eruri jsou hezcí a roztomilí... :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Určitě zpívá... i Erwin určitě zpívá xD
      No, měla bych se těch árijců zbavit... ale ono to u Erwina moc nejde.

      Vymazat
  2. Hezké, ale nepřeháníš to trochu s tou homofobií? Všichni se tam tváří, jako kdyby homosexualita byla to nejhorší pod sluncem :D To od Bertovy matky mi přijde jako poslední výkřik jak popřít, že je s její rodinou něco v nepořádku. To je dost smutné...
    Kroketa

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Třeba pro to mají své důvody :) ... ale je ironické, že vlastně Bertlově matce by vůbec nevadilo, že je Reiner s Bertlem, jako jediné vůbec. A myslím, že matce Erwina to vadí jen proto, že nebude mít vnoučata a nebude se mít čím chlubit před svými přítelkyněmi - to babičky rády, vnoučata a pravnoučata.

      Vymazat
  3. Erwinova matka zmachlena ako velkonocne vajicko :D zivo si to predstavujem xD a inac gud kapitolka, tesim sa na dalsiu.. Lexxie

    OdpovědětVymazat
  4. Ej návšteva mamičky, Levi to zobral celkom dobre. Hold rodičovská realizácia plánov prostredníctvom detí je niekedy devastujúca a keď má potomok vlastnú hlavu je to hotová pohroma :D
    Také pekne sa rozvíjajúce ťuťu muťu a potom nič :P čert, by vzal toho "starostlivého" kolegu :D jaj potešila si ma, veľmi úsmevná časť len s jej držať.
    JaMi

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně tak... ale taky jsem se divila, jak v pohodě návštěva Erwinovy matky proběhla.
      Tak tak... čert, aby Nila vzal! Ale kdo si počká, ten se dočká... ;)

      Vymazat
  5. Mmm konecne lehka erotika :3 i kdyz jen málo x) co se tyka rodocu, take mi to projde přehnaný.... Ale talhle to režisér chtěl :-D
    Vlarisa

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, člověk se občas diví, co si i mladší generace myslí o homosexualitě... tak rodičové v specifickém prostředí budiž bráni takoví, jací jsou.

      Vymazat
  6. Ale néééé, chudák Reiner.. :( nejen, že má zkažený vztah s Betlem, ale ještě ho odvrhne rodina a navíc mu nevěří? To je podpásovka! http://media.tumblr.com/tumblr_m43fk0a9aR1qciiqq.gif :( :D
    A u vztahu Erwina a Leviho sem moc ráda jak se to vyvíjí! :3 :D oslovení 'Pervín' je jednoduše ůžasný :D :D
    Těším se na další díl, Usagi

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Určitě se to s nimi nějak vyčasí - pevně tomu věřím.
      Pervín a Gaywin - prostě Erwin Smith! xD

      Vymazat