Pokud kanibalismus hadů vede k vzniku draků? Je pak lidský cestou k nadčlověku?
Potřebuji nové tělo. A novou duši.
Probíhá oprašování starých spisů - velice sporně a rychlostí blížící se k nule - a nějakou dobu (v řádu stovek let) bude.

Jste tu poprvé a máte problémy se orientovat? Snad pomůžu zde.
Kdyby ještě někdo chtěl vyplnit dotazník pro mé drahé čtenáře - může zde.
Kdybyste měli zájem vyplnit dotazník k Nejen absinthové nejen víle - můžete zde.

Děkuji za vyjádřenou podporu komentujicím. ;)




sobota 23. května 2015

Apokalypsa by mi slušela...

... aneb Někteří umí jen přežívat // přehršele osobní a trochu o Maxovi

Začnu jinak, než v posledním osobním článku, co jsem se pokusila napsat a ležel mi tu několik týdnů nedopsaný - opravdu začínám prohrávat bitvu se svými démony (pokud tentokrát označím démony své depresivní, sebedestruktivní a sebenenávistné myšlenky). Žádný osobní článek nezačíná dobře a vůbec by neměly existovat. Ale - pořád je lepší, když je píšu, než když ne, když se snažím mlčet... protože když nemluvím, tak dělám věci... úterý berme jako varování.




Určitě jsem vám říkala o tom, jak trpím na silné migrény, ale nevím, zda kromě stěžování, že tehdy nebo onehdy jsem měla migrénu, jsem vám říkala, že jsem nakonec našla cestu, jak se jim vyvarovat. Téměř vůbec nesladím a hlavně ráno snídám vločkovou kaši - zní to možná jako placebo, ale opravdu mi to pomáhá a od doby, co jsem našla tuhle cestu, tak migrény vesměs mám jen tehdy, pokud z ní zběhnu.
Proč to říkám?
Vypadalo to, že budu po úterý poslána k doktorovi. Ale já osobně příliš nevěřím v prášky, hlavně v antidepresiva. Je to jako s léky proti bolesti - dle mého -, které si také neberu, ať mám sebehorší migrénu nebo bolest, pouze otupí smysly, aby bolest nevnímaly, ale skutečně ji nevyléčí. A stejně tak antidepresiva podle mne nic nevyléčí, to už bych rovnou mohla připíjet na své démony... stejný otupující bolest účinek.
Jenže léčit deprese jinak - jde to vůbec? Protože bitva s vlastními démony je jedna z nejtěžších, člověk se sám klame a bojuje proti sobě. A prohrává - to úterý...

Vím, že okolí to nezajímá. A je to nahrávající nepříteli, že se takhle okolí staví. Ale... opravdu jejich vítězství se blíží, když se snažím nikde neventilovat, že prohrávám, uvědomujíc si lhostejnost. Proto teď ventiluji v tomhle článku... pro neurčitého posluchače, když není okolí, na které se obrátit.
Nemyslím, že mám dostatek síly, abych po ní šla, ale asi jsem našla cestu, která by mohla trochu zvrátit průběh bitvy.
Tak snad se brzy nebude opakovat úterý. Protože - pokud se zapakuje, je velmi reálné, že tu nebudu. Nadobro.

Šílený Max


Poštěstilo se mi, že jsem mohla jít do kina na Šíleného Maxe. Mám ráda i starého. Je to film, který se určitě musí brát s nadsázkou, ale když se tak bere, je úplně úžasný. Hlavně nový v kině byl - spousta efektů, narozdíl od staré verze, kde efekty ještě neexistovaly.
Je tam opravdu hodně skvělých scén. Zábavných. Nejvíce se mi asi vybavuje, jak Max uvidí manželky jen ve vlajícím bílém šatu, jak se oplachují vodou a vůbec ho nezajímají - jak by byly zaujaly každého jiného. Chce vodu a zbavit řetězů! Takový sympaťák.

(Někde na internetu jsem četla, že někteří ve filmu vidí docela "ženské postavení" podporující myšlenku. Možná tam je. Nevím, nezaměřovala jsem se tímto směrem.)

Proč ho zmiňuji v tomto článku?

Občas přemýšlím, zda kdyby přišla apokalypsa, žilo by se mi duševně lépe. Ono se tvrdí, že lidé se zaobírají "těmito" problémy, protože nemají skutečné. Člověk už, alespoň v České republice, nemusí tak úplně doslova řešit přežití... a díky tomu má čas přemýšlet nad chrousty.

Nemůžu říct, že bych dávno nebyla za fází, kdy mi činnost pomáhá proti tomuhle táhlému pocitu... spíše úspěšně jakoukoliv mou činnost přerušuje a možná se to pak ještě zhoršuje. Když musím dělat a nejraději bych například prospala dobu do soudného dne. Ale... myslím, že jedním z mých problémů, proč se cítím tak, jak se cítím, je, že se necítím na sebe hrdá.
A říkám si, zda přežívajíc v postapokalyptickém světě bych se cítila hrdá, že to zvládám, že jsem přežila... i když se bojím, že ani to ne. Spíše bych se vinila za to, že jsem přežila.

Bylo by to nejspíše stejné přežívání jako praktikuji i nyní.

A to je asi ta chyba, kterou je třeba odstranit: tohle přežívání, pocit viny z přežívání a stud za něj.
Myslela jsem si, že když utiším - nazvěme je - bohémské tužby (vzdám se představy, že jsem umělec a měla bych zářit) a místo nich budu dělat jen to, co bych měla, půjde žít. Ale ono nejde, protože i lidé žijící neumělecky, mají svá přání a sny. Skončila jsem místo žijící, pouze přežívající. Vůbec netuším, po čem bych měla toužit, co chtít, kam směřovat. A jen se stydím za selhání a neraduji z žádného úspěchu, protože vlastně nemám úspěchy, když nekráčím za něčím.
V téhle chvíli se opravdu těžko hledá léčba. Ale i tak podle mne opravdu neleží v prášcích.

Sepsala jsem si seznam činností, v kterých bych měla pokračovat - zkusím to takhle...
Jen nejhorší na téhle bitvě je, že nevidím jediný důvod, proč bych za sebe měla bojovat. A díky tomu je těžké se donutit vydat se jakoukoliv cestou. A brát jako důvod, že tu musím být pro některé jiné, na kterých mi záleží, je velmi ošemetné, protože... stačí pocit, že jsem ignorována nebo dokonce nechtěná a dopadá to jako v úterý.

Trochu konkrétněji...

Už cca měsíc cvičím každý den nějakou jógu - palec nahoru pro mne za to. Je to opravdu dobrá činnost. Chtěla bych mít tělo jako kočky, protože kočky mají dokonalá těla - pružná a silná. A ještě bych ráda i doma pokračovala v chůzi... a měla bych i začít posilovat.

Pokračuji v hubnutí, jen jsem si do seznamu dala, že je třeba upravit jídelníček a dávat pozor, abych opravdu jedla aspoň 80% toho, co skutečně mám. Ale teď jsem doma a kupovat bude jídlo mamka, takže heslo "na (např.) koncert musím šetřit dnes, najíst se můžu zítra" padá. A depresivní nechutenství je také třeba odstranit - vím, že lepší strava je také k lepší psychice důležitá.

(Stejně s tím hubnutím... veškerá snaha - kolik to mám celkově za ty skoro dva roky dole? hodně přes 20 kilo? - a asi můj lepší pocit z vlastního těla jsou doplněni o uvědomění, že abych měla ty, co se mi líbí, musím zbohatnout, abych si mohla tyle typy kupovat jako prostituty (nic se nezměnilo). Mé překrásné až z něj oči přecházejí sic pošahané a políbené, ale stejně naprosto mimo mou ligu, budiž toho důkazem.
A hodný doprovod důkazem, že nemělo cenu se snažit být atraktivní slečna, když tohle je má liga. Zakládat rodinu nechci, stokrát raději být orčím dobyvatelem a plenit panny. Smutné, že před 20 kily jsem asi reálně ani na tenhle typ mužů neměla. A pak, že nejsem hrouda slizu... )

Ale dost o vzhledu. Pokud se mi podaří najít sílu vyjít na léčebnou cestu, co jsem si sama naordinovala, měli byste ode mne uslyšet, že se věnuji absolutně nepotřebným kreativním aktivitám. Držte mi palce, aby mi snaha vydržela (v téhle chvíli spíše, abych se do toho vůbec pustila). A já se přestala bát snít a byla alespoň na něco hrdá!

Podívejte se na krásku, aby tu bylo i něco hezkého!

 

4 komentáře:

  1. Kedysi dávno som videla jeden hovorový seriál, kde sa dievča cítilo také zbytočné a nepotrebné, že nakoniec sa takým aj stalo. Proste prestalo hmotne existovať aj keď bolo. Utkvelo mi to v pamäti dodnes. Niekedy si na to spomeniem keď som smutná alebo mám pocit, že by mi bolo lepšie keby som nebola alebo existovala len ako niečo prírodné - trebárs vietor - len je a nemusí rozmýšľať či jeho existencia má nejaký zmysel! Keď aj obyčajná rastlina vyklíči so semienka a má nejaký proces - zmysel jej bytia, bez toho, aby nad tým toľko premýšľala.
    V jednom interviu môjho obľúbeného herca a speváka sa ho spýtali: Ak by ste sa mali možnosť znova sa narodiť čo by ste chceli byť?, odpovedal: Nechcem sa znova narodiť! a bol pri tom úplne vážny. Sám často hovoril, že má občas také depresívne stavy, ktoré prežíva len vďaka človeku, ktorý o nich vie a vie mu vtedy pomôcť. Aj keď tou najhoršou časťou si vždy musí človek prejsť sám. Čo tým chcem vlastne povedať?: každý má právo cítiť sa zle, odstrčený a zbytočný (citlivejších ľudí to bombarduje dvojnásobne) dôležité, ale je VŽDY urobiť ten krok z temnoty. Vždy sa potom dá ešte niečo s tým urobiť....usmej sa je to len zlý deň, týždeň nie celý život :) JaMi

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsem ráda za tvá slova... Snažím se si z nich něco vzít.

      Vymazat
  2. ja si myslím, že v apokalypse by sa mi žilo lepšie, aj keď len pomyslenie na to, čo by jej muselo predchádzať ma desí :) JaMi

    OdpovědětVymazat
  3. Jsi mi inspirací, držím ti palce.

    OdpovědětVymazat