Pokud kanibalismus hadů vede k vzniku draků? Je pak lidský cestou k nadčlověku?
Potřebuji nové tělo. A novou duši.
Probíhá oprašování starých spisů - velice sporně a rychlostí blížící se k nule - a nějakou dobu (v řádu stovek let) bude.

Jste tu poprvé a máte problémy se orientovat? Snad pomůžu zde.
Kdyby ještě někdo chtěl vyplnit dotazník pro mé drahé čtenáře - může zde.
Kdybyste měli zájem vyplnit dotazník k Nejen absinthové nejen víle - můžete zde.

Děkuji za vyjádřenou podporu komentujicím. ;)




neděle 24. května 2015

Mládí s maskou, dospělost s tváří: Pozér

zdroj
Podívala jsem se na nějaké filmy o středoškolácích a dostala jsem chuť si napsat něco středoškolského. Ani vlastně nevím, jak jsem se dostala zrovna k Jeanovi. Vyrýsoval se mi docela zajímavý příběh, ale rozhodla jsem se, že než povídku na pokračování, udělám raději cyklus několika povídek ze stejného prostředí. Dá mi to více volnosti, co se příběhů postav týče.

A tohle je první z nich - nejspíše hodně úvodní a málo toho odhalující... sžívám se s prostředím a postavami a vám na to také dávám čas, abyste mi řekli, zda se vám nastíněné líbí a mám-li pokračovat, odhalit víc.

Využiji toho, že co se týká SnK, tak je vesměs každý párován s každým a já neřeknu, které kombinace se v cyklu objeví. Ale určitě se objeví mé oblíbené. :)

Také využívám toho, že v Nejen absinthové nejen víle není žádná postava z SnK, tak se vám to nepoplete dohromady, pokud budete číst oboje.

(Fanfikce na Shingeki no Kyojin, alternativní středoškolský vesmír)


 - Mládí s maskou, dospělost s tváří: Pozér -



Trvalo to celé dopoledne, než si vybalil, i když spoustu věcí vůbec odmítal si vzít sebou – označil je za příliš dětské, i když to nebyla tak úplně pravda, že právě to by mu na nich vadilo… Matka původně plánovala, že se nastěhují mnohem dřív, ale poté nastaly komplikace v práci a nyní se zdálo jako štěstí, že se vůbec stihli ubytovat, než začal školní rok. Tedy přesně v ten den před jeho začátkem.
Posadil se na postel a rozhlédl. Nový pokoj, nový dům, nová ulice, nová škola. Jen těch několik krámů, co si přinesl, mu bylo známých.
Z loudavých a těžkých myšlenek ho vytrhlo zaklepání na dveře a jejich následné otevření. Stála v nich postarší žena s milým úsměvem, do níž by nikdy neřekl, že je úspěšná podnikatelka. Doma v zástěře nepůsobila jako nic víc nebo méně než starostlivá matka, s dlouhými světle hnědými vlasy sepnutými v drdolu a vřelým úsměvem.
„Volala jsem na tebe, abys šel dolů na oběd,“ vysvětlila svůj příchod a možná i od mouky špinavou květovanou zástěru. Nikdo by ji v té chvíli netypoval, že to luxusní bílé auto stojící před domem patří jí a že celý dům bude obývat jen ona se svým synem, protože žádný manžel není, aby auto mohlo patřit jemu.
Syn uhnul pohledem. „Za chvilku tam budu.“
Jenže žena to nebrala jako signál, že by měla pokoj opustit a jít se věnovat chystání nádobí na stůl. Místo toho zabouchla dveře a po otření rukou do zástěry se posadila vedle svého syna. „Pokud si potřebuješ promluvit…“ začala opatrně.
Mladík si skousl ret a zakroutil hlavou.
„Já vím, že ten poslední týden jsem ti slíbila, že budu s tebou a nebyla jsem…“
„To je vpoho, mami,“ odbyl ji. Přesto se jí krátce podíval do očí. „Potřebuji jen… být prostě sám. Půjdu se projít. Porozhlédnout po okolí, dobře? Oběd si pak ohřeju.“
Žena ho se zvláštním úsměvem pohladila po tváři, jako kdyby byl ještě malý chlapec a ne dospělý mladý muž, poté vstala z postele. „Dobře,“ kývla na to jen. Lidé se jí vždy snažili vnutit, že všechny chlapcovi vylomeniny, jeho tetování, piersing, styl oblékání, kouření za školou… jsou, protože příliš pracuje a synovi se dostatečně mateřsky nevěnuje. Nesouhlasila s nimi – jen jí mrzelo, že tyhle prázdniny nemohla strávit celé s ním. Poprvé od chlapcových dvou let, kdy ji opustil přítel, s kterým malého Jeana měla, skutečně potřebovala mít partnera, který by živil rodinu, zatímco ona bude svému chlapci oporou.
„Kolem čtvrté budu muset zajet nejméně na hodinu do práce,“ vzpomněla si ještě, „tak abys do té doby přišel.“ Po strohém souhlasném kývnutí opustila mladíkův pokoj a zavřela za sebou.

Jean Kirstein byl asi metr osmdesát centimetrů vysoký osmnáctiletý mladík sportovní postavy s docela hezkou tváří a módním účesem. Bylo to samo o sobě dost, aby se za ním dívky otáčely. Na zajímavosti mu ovšem přidával rebelský styl oblékání a ornamentální tetování na levé ruce společně s piersingem v obočí. Přesně ty příznaky nedostatečné výchovy, které byly jeho matce vzdálenější rodinou a bývalými učiteli vyčítány.
Tentokrát ovšem na sobě měl obyčejné volné kraťase a možná cynicky k sobě samému tričko s nápisem „punk je jinde“. Vlastně měl v úmyslu se jen tak toulat po sousedství, nejlépe si najít místo, kdy by o samotě mohl vykouřit jednu nebo dvě cigarety, posedět a nakonec se vrátit zpátky do domu. Dokončit vybalování a třeba se podívat na nějaký film, aby zahnal nepříjemný pocit, který musel mít snad každý, když se vrhal do nového školního prostředí.
Místo toho se naprosto nelogicky vynořil mezi všemi domy a uličkami, které bezcílně prozkoumával, u jakéhosi místního nevelkého obchodu s knihami, který měl i v ten den a v tu dobu otevřené. Přišlo mu to dost zvláštní.
Uhasil nedopalek o odpadkový koš a nechal se zvědavostí vtáhnout do dveří toho zvláštního zapadlého místa. Byl to antikvariát, vzduch v něm nebyl úplně zatuchlý, přesto těžký vůní starých knih. Rozhlédl se kolem sebe, a co ho možná zarazilo ještě víc, než že takové místo existuje, byl prodavač. Očekával by postarší osobu hodící se do těch knih, ale místo kohokoliv takového tam seděl mladík v jeho věku.
Jean okamžik zvažoval, zda přece jen se neotočit a neodejít, nakonec ovšem přešel k náhodnému regálu a začal si prohlížet, co za výtisky nabízí.
Mladík za jeho zády mu věnoval opatrný pohled, jak od kluka takového vzhledu čekal nějakou lumpárnu. Nakonec vstal, byl opravdu vytáhlý na svůj věk, i když o dost méně sportovní postavy než Jean, a vydal se za ním. „Mát-te nějaké přání?“
Druhý se na něj otočil. Musel k němu vzhlédnout a přece se tím necítil ponížený, jako kdyby v prodavači bylo něco přirozeně submisivního. Možná za to mohl nervózní výraz tváře, osamocená krůpěj potu stékající po jeho spánku, a nebo velmi hezké tmavě zelené oči. „Asi se jen dívám,“ prohodil lhostejně potom, co si ho rychle prohlédl.
Jean si všiml pohledu, co mu prodavač pro jeho odpověď věnoval. Jako kdyby si nad ním odfrkl, že bylo jasné, že někdo jako Jean tu není, aby hledal nějakou určitou knihu, protože pravděpodobně neumí ani pořádně číst. To ho namíchlo. „A přece jen… máte nějaké Rusáky?“
Tentokrát nervóznímu chlapci vyletělo jedno obočí nahoru. „Rusáky?“ zopakoval po něm. Jean věděl, že stále na něj neudělal dojem a prodavač mu nevěřil. Nejspíše si i myslel, že není schopen vyjmenovat ani jediného ruského autora, kterého by mohl chtít číst. Vytáčelo ho to. Byla to výzva.
„Nejlépe něco od Gogola,“ pokračoval tedy sebejistě, snažíc se vyhrát tuhle malou bitvu, do které se se zelenookým prodavačem dostal. „Od Gogola jsem četl jen Tarase Bulbu, rád bych si přečetl třeba Mrtvé duše… Nemám náladu na Dostojevského, a co jsem se pokoušel číst Annu Kareninu, obávám se, že Tolstý pro mne není tím pravým.“
Zůstali se na sebe několik okamžiků dívat, než se vyšší mladík pousmál. „Mrtvé duše tu bohužel nemáme, ale co třeba Sevastopolské povídky?“
Jean zakroutil hlavou. „Jak jsem říkal, toho Tolstého raději ne,“ vrátil mu vítězně, že se jím nenechá nachytat. Ovšem úsměv mu oplatil, jak mu to přišlo jako dobrý pokus.
Hnědovlasý prodavač se podrbal nervózně na zátylku. „Jsou lepší než Anna Karenina,“ prohodil nakonec jen a přešel k jiné polici s knihami. „Všechny ruské autory máme tady,“ ukázal mu – asi to bylo usmiřující gesto, že mu uvěřil jeho sečtělost.
Jeana to potěšilo. Rád vyhrával – to nemohlo nic změnit, ať už se stalo cokoliv. Podíval se na celou polici knížek, co mu byla nabídnuta, poté znovu na prodávajícího mladíka. „Můžu si tu něco nechat odložit? Vlastně jsem si nevzal sebou ani peněženku. Nově jsme se přistěhovali, tak jsem se šel podívat po okolí.“
Druhý mladík pokrčil rameny. „Asi jo,“ prohodil, bylo na něm poznat, že něco na tom prohlášení ho na Jeanovi znovu odradilo a vyčítal si, jak rychle předtím ztratil ostražitost. To ovšem trvalo jen tak dlouho, než se na nakupujícího podíval, jak se dotýká konečky prstů přebalů knih, a přestože jejich rozhovor přestal být plynulý teprve před chvílí, tak se tváří, že je ztracený sám v sobě.
Váhal, zda by ho neměl nechat o samotě a jít si sednout ke knížce, co měl rozečtenou. Nakonec ovšem ještě chvíli zůstal stát vedle něj, než velmi ostýchavě prohodil: „Jmenuji se Bertholt.“
„Jean,“ byl to neupřímný úsměv, s kterým se pokusil představit – oba to věděli. Přesto se podíval do zelených očí se skrytou prosbou, aby v rozhovoru pokračovali. Matka měla pravdu, potřeboval si promluvit… nebo spíše potřeboval mluvit s někým, kdo neznal důvod, proč se stěhovali.
„Nevypadáš moc jako typ, co čte ruskou klasiku,“ pokusil se Bertolt, sám nebyl příliš upovídaný, ale podlehl jeho pohledu.
„Ty nevypadáš, že máš věk, abys v poslední den prázdnin prodával v antikvariátě,“ oplatil mu možná trochu štiplavě Jean, ale ten úsměv, o který to doplnil, byl tentokrát upřímný a přátelský. „Jsme asi podobně staří, ne? Budu nastupovat do posledního ročníku,“ rozpovídal se nakonec vděčně.
Prodavač přikývl. „Tak to se potkáme…“

Občas měl pocit, že mu vzplane čelo, když mu – takovému neznabohovi – ze zvyku matka udělala křížek na čelo, aby byl pod ochranou Všemohoucího. Nicméně nejspíše to skutečně bylo potřeba – přicházet na školu s čistým štítem společně s jinými do nezavedených kolektivů byla jedna věc, ale vetřít se v posledním ročníku do třídy téměř dospělých mladých mužů a žen, kde dávno vnikly pevná pouta, to byla věc druhá, těžší, zasluhující si ochranu. Probudil se se slovem „nasrat“ na rtech a tenhle postoj chtěl všem předvést, i když tušil, že to nebude ten správný přístup.
Teď když vešel do téměř plné třídy naprosto neznámých lidí, všechno odhodlání zůstat lhostejný vzalo za své. Samozřejmě, že byl nervózní. Na chvíli ztichl šum, jak upoutal pozornost, poté se znovu ozval a to mnohem hlasitěji. Zhluboka se nadechl a obsadil jedinou prázdnou lavici – přímo před katedrou. Opřel se do židle a doufal, že dostatečně – jako že je mu všechno šumák – hleděl z okna.
Ředitelka ho upozorňovala na pravidlo deseti minut před výukou, kdy měli všichni dávno sedět na svých místech, ovšem bylo pět minut před začátkem, když se ve dveřích objevila dívka s částečně asijskými rysy a hned za ní méně pohledný a hlavně absolutně neladný mladík. O své neotesanosti přesvědčil, když na celou třídu zakřičel. „Všichni se připravte, duha a jednorožci!“
Zatímco dívka si šla sednout někam dozadu, hnědovlasý mladík, co přišel s ní, zůstával stát u dveří do třídy. Jean si nemohl pomoct, stejně jako několik dalších kluků a dívek ze třídy se zůstal dívat jeho směrem, přestože na rozdíl od nich nevěděl, kdo přijde.
Pak se jeho oči střetly se známými zelenými. Bertolt Hoover byl neskutečně čitelný, viditelně znervózněl, když na něj bylo upřeno tolik pohledů, a to bylo poslední kapkou, aby se mu zbytek třídy začal smát. Sklopil pohled a rychlým krokem zamířil ke svému místu u ne moc příjemně působící hnědovlasé dívky v předposlední lavici.
Jean jen odklonil pohled zpátky k oknu. Nehodlal se do toho plést, přestože si s Bertoltem opravdu dobře popovídali a zdálo se, že by mohli být přátelé. Ale Jean na sobě nechtěl mít nálepku „gaye“ nebo čehokoliv jiného, o čem u Bertolta nevěděl, protože byl ve třídě nový. Potřeboval ten jeden rok na škole dokončit pokud možno bez problémů – však ono přistěhování a vetření se do kolektivu stačilo, nepotřeboval být rovnou spojován s někým vyhoštěným.
Do příchodu své nové třídní učitelky se snažil nic nevnímat. Vlastně ho jen opravdu málo zajímalo, kdo jsou ti ostatní lidé, co s ním budou chodit do třídy. Neměl náladu si dělat přátele. Hlavně, když si jednoho udělal včera a už dnes ho ztratil.
„Jak jste si určitě všimli, přestoupil k nám nový student,“ začala, když se udělalo ve třídě ticho. „Kdybyste se mohl představit a říct nám něco o sobě…“
Jean se zhluboka nadechl a vstal ze židle. Tušil, že něco takového přijde – snaha jeho nové třídní učitelky mu pomoct se začlenit. Opravdu o to nestál, nechtěl všem těm neznámým tvářím o sobě cokoliv říkat.
Postavil se před třídu a tentokrát – protože na to jakoby dostal právo – se rozhlédl. Nikdo z nich mu – kromě Bertolta – nebyl známý. Jen obličeje a osoby, o kterých nemohl nic říct.
„Jmenuji se Jean Kirstein, přistěhovali jsme se sem z Torstu,“ protáhl pohrdavě a ohlédl se po učitelce, zda stačilo tolik divadla nebo po něm bude chtít, aby ještě něco víc přidal.
Žena se na něj povzbudivě usmála a on měl v tu chvíli chuť ze školy vypadnout, protože to si mohla nechat – nejméně ona a ředitelka musely od jeho matky slyšet, proč se přestěhovali. „Slyšela jsem, že jsi hrál ve školním lakrosovém týmu. Zrovna tady pan Braun je kapitánem toho našeho, určitě by ses mohl přidat. Co na to říkáte, pane Braune?“
Dobře rostlý světlovlasý mladík, co seděl v lavici hned za asijskou míšenkou a tím klukem, co přišel do třídy s ní, se opřel o lokty a celý nahnul dopředu, přičemž napůl úst téměř souhlasně zabručel. „Záleží na tom, jak mu to jde.“
Jean si ho jen zběžně prohlédl. Připadalo mu, že se čepýří jako kohout na hnoji – vlastně by ho od prvního pohledu na kapitána nějakého sportovního týmu typoval. Neměl sebemenší důvod mu upisovat svou duši. Už se nadechoval, že jim řekne: „Nemám v plánu znovu hrát,“ ale druhý mladík se ozval první. „Však dneska po škole je nábor pro nováčky.“
„Tak to je dobře, že o tom víte, pane Kirsteine,“ usmála se žena. „Máte ještě nějaké zájmy kromě lakrosu?“ Bylo mu zle z toho, jak se za něj snažila, i když to myslela určitě v dobrém.
Na malý okamžik se podíval na Bertolta – bavili se o knihách dobrou hodinu, nejméně on v té místnosti věděl, že rád čte. A bylo toho mnohem víc… „Vlastně pak už nic,“ prohodil a vydal se ke svému místu.

Jean vycházel ze školy a v kapse kožené bundy si pohrával s krabičkou cigaret, už se nemohl dočkat, až si zapálí. Měl pocit, že právě vylézá z pekelné jámy. I ty čtyři hodiny ho přesvědčily, že tenhle boj si vezme hodně sil. Všechno kolem stěhování bylo ještě příliš čerstvé.
Pospíchal k bráně, když ho zastavilo zvolání: „Hej, Kirsteine!“ Otočil se a zaklel. Mával na něj kapitán lakrosového družstva.
„Hele, vzhledem k tomu, že naše baráky jsou vedle sebe, pověřila mne úča, abych na tebe dal trochu pozor a pomohl ti se začlenit,“ prohodil světlovlasý. „Za deset minut začíná ten nábor, tak pojď se mnou.“
Jean se nadechl, ale nakonec svůj protest spolkl. Pokud bude v týmu, jeho přežívání na škole se určitě stane příjemnější. „Hraje ještě někdo z… naší … třídy?“ Úkolem se stalo – začlenit se.
Reiner kývl. „Eren – ten kluk, co sedí přede mnou – a ještě malej Connie – ten malej, skoro holohlavej…“ vyjmenoval a zdál se být o poznání více přátelský, když se Jean projevil přístupněji.
Jean se rozhodl riskovat, dokud ještě neměl, co ztratit. Všiml si, že při ranním představení, které předvedl Eren Jeager, se Reiner smál snad nejvíce nahlas. „Už jsem si myslel, že i ten vysokej řiťolízal,“ zasmál se.
Blondýn ho plácl po zádech. „Ne, ten fakt ne,“ potvrdil mu a vzal ho kolem ramen. „Takoví do týmu nesmí.“
Jean souhlasně přikývl. Znechucen sám sebou. Věděl, že jeho nejlepší kamarád by ho za tuhle pózu odsoudil. Ale na nové škole byl minulostí a Jean chtěl přežít, třebaže s maskou na tváři.     


10 komentářů:

  1. Skvělé tričko "punk je jinde"~
    Nicméně... oh! Líbí se mi to, ještě jak to má být různé... jakože to chápu tak, že pokaždé bude hlavní postava jiná nebo něco takového a těším se s takovou na další díl... jsem zvědavá, co z toho bude...
    I když, jak to tak vypadá, se asi nedočkám EreJean... xD (I když, oni nikdy zezačátku nevypadají ;))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jop, taky si budu muset jedno pořídit a ukazovat ho na punkery, kterým je to třeba říct. xD Aby mne krom gothiků neměli rádi i punkeři.
      Také jsem zvědavá, co z toho bude.

      Vymazat
  2. chtít se ztratit v davu a splynout , přežít člověk míní a osud mění , těším se pokračování

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Snad pokračování bude brzo, zatím ještě vůbec nevím... bude to velmi nepravidelné tohle vydávání.

      Vymazat
  3. super, po dlouhe pribeh ze skoly :) tesim se co dal.. ale ta pretvarka, tak schvalne az to praskne

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Taky mám hodně ráda příběhy ze střední. Asi jsem sama v té době zamrzla duševně, tak se tam ráda vracím alespoň v povídkách.

      Vymazat
  4. Uvidíme jak se to vyvine. Ale samozřejmě jsi mě potěšila vsuvkou s Bertem - i když se zatím chudák nemá nic moc...
    Kroketa

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, Bertl bude jeden z hlavnějších aktérů, tak snad se mi ho podaří psát dobře, když jsi mi dal studijní materiály v podobě ff na něj a Reinera. ;)

      Vymazat
  5. "Občas měl pocit, že mu vzplane čelo, když mu – takovému neznabohovi – ze zvyku matka udělala křížek na čelo, aby byl pod ochranou Všemohoucího.", tak toto ma dostalo :) musela som si to prečítať viac, krát. Aj ja mam občas ten pocit (aj kde mi už mamka krížik na celo nedava) keď ho prosím o pomoc, či ochranu, pretože není som dobre "dcéra" :) a moja duša už dávno nemá právo veta...
    Skvelý príbeh, strednú som mala rada, teda keď konečne skončila lol. Len tak ďalej.... JaMi

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, mě právě mamka vždy políbí na čelo a udělá křížek, když někam jedu... a vzhledem k tomu, že moc křesťanská rodina nejsme a já jsem úplně mimo tohle náboženství, tak mi to vždy přijde dost zvláštní, když si vezmu odkud to pochází. Ale jako gesto na druhou stranu je to prostě pro nás úplně přirozené.

      Vymazat