Nejen absinthová nejen víla - 12. část

Dvanáctá část.

Trochu celkově nestíhám nic. Přeji příjemnou četbu. Děkuji komentujícím.

NEJEN ABSINTHOVÁ NEJEN VÍLA

Spolupráce se Seiriel

úvod |  předchozí část |další část

- 12. část -

“Masamune...” vysoký stříbrnovlasý muž chytil mladíka za zápěstí, když okolo něj procházel, a donutil ho tak zastavit.

Date se zamračil, když se na něj otočil. Pokusil se mu vytrhnout, ale druhý ho držel silně. “Jdi ode mě,” zašeptal výhružně a dříve, než si to jakkoliv rozmyslel, dal mu ránu - třeba jen za ten divný cejch, co měl na ruce.

Kogetsu zastavil jeho pěst volnou dlaní, než se střetla s jeho obličejem. Smýkl s ním ke zdi u které předtím stál, a čelem ho k ní přitiskl. “Jsi můj...” zavrčel u jeho ucha a rty přejel po kůži mladíkova krku. “Měl by ses podle toho chovat...” Obě ruce mu chytil za zády a volnou přejel po jeho boku.

Mladík sebou házel, jak se snažil vyprostit. “Bla bla bla... seru ti na ty tvý blbý kecy!” Rozčilovalo ho, že druhý měl mnohem rychlejší reflexy a byl i o něco silnější, takže se mu nedokázal vytrhnout. “Pusť mě, ty kreténe.”

“Proč?” druhý se na něj více natiskl a přivřel oči, jak se znovu otřel o jeho krk. Mladší pěkně voněl.

“Proto!” zavrčel a znovu se mu vzepřel. Skutečně nechtěl být znásilněný někde u stěny.

Druhý se tomu hlasitě rozesmál. “Takové malé vzteklé štěně...” neodpustil si a dlaní, kterou přejížděl po jeho boku pod látkou kožené bundy, se vydal dál, pod tílko.

Mladší se ještě více začal cukat a prokládal to ostrými nadávkami.

Kogetsu se trochu odtáhl a prohlédl si ho. Prsty vystoupal po jeho hrudi výš a užíval si pevné tělo, které se v jeho náručí tak bezmocně zmítalo, než se stáhl, i když ho druhou rukou stále držel. Chvíli něco hledal v kapse kabátu, než vylovil hnědý kožený obojek se stříbrnou známkou. Z jedné strany na ní byl znak, který už měl chlapec i na ruce, z druhé bylo něco psáno písmem, které Datemu bylo nečitelné. Připevnil ho okolo jeho krku.

Tadashi si zrovna chystal silnou kávu, protože měl chvíli času a cítil, že by brzy padl únavou, kdyby se trochu nepovzbudil - poslední dny se v kavárně objevovalo spoustu vysoce postavených démonů, kteří to táhli dlouho po zavíračce, občas do rozednění. Ohlédl se po osazenstvu a nakonec přišel zezadu ke svému příteli, co seděl u baru a obvázal mu černou číšnickou zástěru kolem pasu. “Vezmi to za mne, sednu si na chvilku,” šeptl do jeho ouška a políbil ho pod něj.

Blonďák kývl a otočil se, aby ho mohl pořádně políbit, než vstal a přesunul se za pult.

Jeho milenec se pousmál a sedl si na jeho místo, poté si přisunul vlastní kávu. Ovšem nestačil se ještě ani napít a už jeho pozornost upoutal k němu spěchající Date, který vypadal pološílený a z nějakého důvodu měl límec od bundy vytaženy až k bradě, i když ji většinou nosil rozepnutou.

“Sundej mi to,” zašeptal naléhavě a zatahal se za obojek, který mu tam připevnil anděl. “Jedno jak... prostě... kurva, už mi to někdo sundejte!” byl docela hysterický a celý krk měl pohmožděný, jak stále za obojek tahal.

“Počkej...” Papouch se k němu naklonil, jak se ho pokoušel uklidnit. “Co se stalo?” zkoumavě se zadíval na obojek okolo mladíkova krku, který vypadal jako jeden kus kůže, neporušený předtím, než se nějak dostal okolo mladíkova krku.

Černovlasý unaveně vstal, “tady ne...” vydechl a ukázal ke stolu, který byl více skrytý. “Běž tam, někoho přivedu, kdo se na to podívá,” mluvil klidně, když se ovšem Date k ničemu neměl, zvýšil hlas: “Běž tam.”

Mladší se tedy stále se držící za obojek vydal na místo, kam měl. Mezitím se Tadashi rozhlížel, kdo by byl ochotný pomoci.

Hiyoru se postavil a v celé kavárně to utichlo. “Podívám se, jestli se s tím obojkem dá něco udělat,” nabídl se, protože cítil, že to vlastně částečně byla i jeho práce - zjistit, kdo člověku uškodil, a pak ho potrestat. “Pojď za mnou,” ohlédl se ještě na Soru, než se vydal rázným krokem za Datem.

Zrzek vstal a se zaujetím ho následoval. Vypadalo to jako něco zajímavého, i když z Dateho hysterčení moc nechápal, co se stalo a jak se mu ta věc dostala na krk.

Zelenovlasá múza sedící vedle Chousokabeho se ohlédla směrem ke stolu. “Vypadá to že to ten anděl myslel docela vážně...” prohodil. “To nepůjde jen tak jestli mu neplánují useknout hlavu...” natáhl se pro své pití a napil se.

Bělovlasý hlídač se sklonil nad nervózním Datem, který seděl na židli a zvedl mu hlavu, aby lépe viděl na obojek. “Tohle je šlechticky znak,” ukázal Sorovi.

“Co to, kurva...?!” vzepjal se Date.

“Drž!” napomenul ho Tadashi. “Můžeš si za to sám, neměl jsi tu pobíhat pod obraz a padat do špatných klínů. Mohl bych ti říct, že jsem ti to říkal... a taky ti to řeknu: Říkal jsem ti, ať sem nechodíš nalitý.”

“Autorem je Fuyumine Kogetsu, kříženec liščího dlaka a anděla,” pokračoval Hiyoru a přiblížil se, aby si ho mohl prohlédnout lépe. “Uřezat...”

“Tak dělej!” přerušil ho nedočkavě Date.

“...hlavu, ten obojek nejde rozřezat,” pokrčil rameny Hiyoru.

Zrzek si hnědovlasého mladíka prohlédl, “to raději ne, sice padá do špatných klínů, ale uřezat hlavu si nezaslouží...” sklonil se, aby si obojek pořádně prohlédl. “Proč to nejde rozřezat?” vzhlédl ke svému příteli.

“Je to chráněno kouzlem, lišky jsou v tomhle ohledu speciální, mají spoustu malých neproniknutelných zaklínadel,” začal s odpovědí, “kdyby v tom nebyla liška, andělské kouzlo by zlomil nějaký ze starých démonů. Ale takhle... uřezat hlavu, sundat to a našít ji zpátky.”

Sora svraštil čelo, “to vy děláte?” naklonil hlavu na stranu, “je pravda, že Karasu na to trochu vypadá...” zamyslel se. “A za to ho stíhat nemůžeš?” napadlo ho. “Nezní to moc andělsky, když je z toho Date v takovém stavu...”

Hiyoru nevěděl, na co první odpovědět. “No,” pustil Dateho obojek a narovnal se. “U lidí moc neamputujeme a nepřišíváme, ale jde to,” začal od první, “andělé jsou zvláštní, na zem nechodí, jedině, když se tu objeví, je to nějaký sadista, který se rozhodl ztrestat všechny, protože nikdo již nepatří do nebe. Většinou anděla, co se objeví na zemi, dříve nebo později musíme zatknout a popravit. Ale... tohle zrovna není nic, co by bylo považováno za zločin.” Odmlčel se. “Můžu se zeptat Karasu, ale nemyslím si, že by měl jiný názor.”

“Ale...” nadechl se Date, “vždyť mne, kurva, považuje za svoji hračku!”

Hiyoru pokrčil rameny. “To je mezi vámi,” řekl mu popravdě a podíval se na Tadashiho. “S tím nic neudělám, omlouvám se,” přiznal se, “když mu nechcete uřezat hlavu.” Poté pokračoval k Sorovi. “Je to podobné, jako kdyby někdo přišel s tím, že mám zasáhnout do vztahu Setsuny a Xanxuse.”

“A kdybychom měli liščího démona?” napadlo Tadashiho. “Věděl by, co s tím?”

Bělovlasý pokývl. “Mohl by,” podrbal se na bradě, “taky by mne to zajímalo, a kdyby věděl, nechal bych se poučit.”

Papouch, který neměl co dělat, protože všichni poslušně seděli, poslouchali, co se děje, a nikdo nic nechtěl, se vydal k nim. “Nemáme liščího démona...” prohodil, když se Tadashimu naklonil přes rameno, aby si taky pořádně prohlédl, co to má jeho kamarád okolo krku.

Hiyoru vytáhl pouzdro na tabák, otevřel ho a vybral jeden z kulatých prášků. “Vezmi si tohle,” řekl Datemu, byl to prášek na uklidnění. “A mělo by se ti to ošetřit pod tím obojkem.”

“Zavolám Motonarimu,” rozhodl Tadashi a vytáhl mobil, hned ho našel a dal vytáčet číslo.  

Liščí démon zvedl telefon docela rychle, “hmm...?” zeptal se a zněl docela otráveně.

“Ahoj, máš čas?”

“Nevím...?” nevypadalo to, že by od hádky s bělovlasým pirátem byl moc ochotný něco řešit. “Jde o Chiku? Protože jestli je ještě s tou poběhlicí, tak se mě to už netýká...”

“O draka, potřebovali bychom radu, týká se to liščích kouzel,” nastínil mu. “Já chápu, že to s múzou není dobré, ale... mohl bys i tak pomoc, prosím.”

“Takže s ní ještě je...” lišák se zašklebil a trochu zavrčel. “Až se s ní vyspí - a pokud se ještě nevyspal, tak víc, jak dva dny tomu nedávám - bude už pozdě na moje já ti to říkal... ne, dobré to není...” znova zavrčel, “asi vám nemůžu pomoct, chlapci, nemám moc náladu na kohokoliv...” znova zavrčel, déle.

Tadashi si povzdechl. “Tak promiň, že jsem obtěžoval.”

Lišák si povzdechl, “možná se ozvu, napiš mi, co mu je...” prohodil, než telefon otráveně zavěsil.

Tadashi zastrčil telefon do kapsy. “Nemáme lišku.” Date odevzdaně spolkl prášek. V zdravém oku měl slzy - byl opravdu zoufalý.

“A to spolu byli takový hezcí...” Papouch si povzdechl a zadíval se na Chousokabeho, který se jediný věnoval múze, i když sem tam pohlédl ke skupince okolo Dateho. Poplácal draka po rameni, i když nic povzbudivého, co mu říct, ho nenapadalo.

Chousokabe vycítil Hakuův pohled a vstal, aby se za nimi také vydal. Byl dost blízko, aby slyšel jejich rozhovor. “Vypadáte, že s ním nic nesvedete,” šeptl a podíval se na Draka. “Vezmu ho domů,” navrhl a nabídl mu ruku. Date ji přijal, i když o moc lépe nevypadal. Bělovlasý ho vzal přátelsky kolem ramen. “Stavím se s ním za Narim osobně,” podíval se na Tadashiho. “Kdybych pochodil lépe, dám vědět.” Poté se vydal pryč.

“Na ten prášek by neměl dvě hodiny nejméně pít alkohol,” řekl ještě Hiyoru k jejich zádům.

Chousokabe zavedl Dateho před Moriho byt a zazvonil. “Nemůžeš se tvářit na umření, Draku,” prohrábl mladšímu vlasy a zadíval se do jeho tváře. “Musíš se tomu postavit,” zkusil povzbudivě, “vyřeší se to.”

“Hm...?” lišák pootevřel dveře a nevrle se zadíval na Chousokabeho, než věnoval drakovi zkoumavý pohled. “Co se teda stalo?”

Bělovlasý ukázal na obojek, co měl hnědovlasý kolem krku. “Můžeme dovnitř?” zeptal se a prohlížel si ho. Popravdě mu chyběl a chtěl to s ním nějak vyřešit, ale nevěděl jak. Ovšem teď se nutil myslet jen na Dateho.

Motonari si prohlédl znak na známce a ustoupil jim z cesty. Nechal vlastní ouška a ocasy se objevit, když očividně nemělo cenu je skrývat. “Jak se ti podařilo začít si něco s takovou existencí...?” podíval se zkoumavě na Dateho.

Ten ovšem toho měl očividně dost, tak jen mlčky vešel a neodpověděl mu. Chousokabe za sebou zavřel dveře. “Spadl mu do klína,” řekl a skousl si ret, když chtěl Morimu připomenou, že mu o tom říkal. “Mysleli jsme, že to bude dobré, protože hra skončila remízou, ale pak se objevil ten zmrd u nás na bytě, vypálil mu tu značku a teď mu dal na krk tohle. Hlídač říkal, že by liška mohla vědět, jak to sundat.” Raději vypověděl vše hned.

“Možná...” hnědovlasý si obojek prohlédl, pak se natáhl, aby po něm přejel prsty. “Je to kombinace andělského a liščího kouzla,” chvíli si prohlížel známku zblízka, pak ji otočil. Okrasným písmem tam bylo vepsáno jen jméno anděla, který Datemu obojek okolo krku dal. “Ale...” přejel po kůži delším nehtem a i sám se trochu podivil, že to zanechalo lehkou rýhu. I když - nejspíš kvůli tomu andělskému vlivu - rýha docela rychle zmizela. “Asi... kdyby ho toho zbavila liška, spíš překousala, drápy by to asi celé nešlo...” pokrčil rameny, “tak by to dolů jít mohlo...” vzhlédl k bělovlasému. “Omlouvám se,” zakroutil hlavou, “nechci mít s tímhle,” zaťukal špičkou prstu na známku, “nic společného...” poškrábal se v rozčepýřených vlasech a natočil ke schodům, jak dával najevo, že by se rád vrátil do útrob své nory. Měl trochu kruhy pod očima.

Na Dateho stále působily prášky, proto to vzal s klidem a pouze kývl.

“Tak aspoň díky za informaci,” šeptl Chousokabe a podíval se na něj. “Kraken říkal, že je ten zmrd z královské liščí rodiny - pokud jsem to dobře pochopil -, tak chápu, že se do toho nechceš plést. A už vůbec ne teď s tím mezi námi...” Odmlčel se na chvilku. “Jsi v pořádku? Vypadáš... nemocně.”

“Jo v pohodě... mohlo by to být horší...” lišák pokýval hlavou. “Východ najdete...” otočil se ke schodům, pak se zarazil a zhluboka se nadechl. “Asi... jsem na tebe neměl tolik vyjet...” znovu se otočil na mladšího, “přemýšlel jsem nad tím, a ty nevíš, co ti ta múza udělá, když se od ní nebudeš držet dál... asi, kdyžs to potom přirovnal ke mně a Krakenovi, není to tak hrozné... i když pořád lišák a kocour a umělec a múza, to je dost něco jinýho... ale... stejně se od toho kluka drž dál...”

Chousokabe se podíval na Dateho, nebyla nejlepší chvíle řešit osobní problémy, ale byla pravda, že mu drak říkal, že nechce domů - necítil se tam bezpečně (neuvědomoval si, že ho může liščí anděl vyčmuchat kdekoliv). Nakonec tedy se rozhodl to zkusit vyřešit. “Nari, já se zdaleka neorientuju v tomhle novém světě, i když mám kolem sebe toho tolik, nerozumím tomu,” zašeptal, “můžeme si promluvit?”

Lišák na okamžik zaváhal, “poďte...” pobídl je potom a vydal po schodech dál do bytu.

Sešli schodiště a v samotné noře zanechali Dateho v pelechu. Chousokabe mu pomohl s bundou a podložil mu hlavu polštářem - vypadal, že by potřeboval chvíli spát, hned co si sedl. Poté se přesunuli do kuchyně. “Hlídač mu dal něco na uklidnění, doufám, že mu to neublíží,” poznamenal starostlivě a podíval se na prázdné obaly od kuřecího masa.

Druhý jen lehce zakroutil hlavou. “Nemělo by mu to nic udělat...” odpověděl a odmlčel se. Moc nevěděl, kde by měl s promluvou začít, rozhodl se nechat druhého se ptát.

“Chyběl jsi mi,” řekl bělovlasý bez toho, aby začal s nějakým vysvětlováním svého postoje nebo se snažil dozvědět, co neví.

Hnědovlasý se tomu lehce usmál, “ty mně taky...” šeptl a odklonil od něj pohled.

Chousokabe k němu natáhl ruku. “Nechci být rozhádaný,” řekl, “víš, vůbec si mne nepochopil správně. Nevadilo mi tvé válení se s Krakenem, protože ti věřím, a právě proto mi vadí, že ty nevěříš mně. Přiznávám se, něco cítím k Naoharuovi, ale není to ani z daleka to samé, co k tobě.”

Motonari si chvíli prohlížel nabízenou dlaň, než ji nakonec přijal a propletl s ním prsty. “Já ti věřím, že teď mě nechceš podvést...” povzdechl si. “Ale pokud se k němu budeš přibližovat, bude se to stupňovat... ve chvíli, kdy on tě bude chtít líbat, mu neodoláš... a nakonec nebudeš schopný myslet na nic jiného, než na jeho tělo, nebudeš chtít nic jiného... je to jako droga, takové múzy jsou...”

Bělovlasý se to pokoušel vstřebat. “Nemyslím si, že by dokázal přebít, co k tobě cítím,” zašeptal a přitáhl si druhého k sobě.

Starší se k němu spokojeně přitulil. “Jsem rád, že si to myslíš...” šeptl, i když sám věděl, že takhle to nefungovalo.

“Tak mi věř,” zvedl mu bradu, aby mohl spojit jejich rty, “párkrát jsem se s ním sešel, ani jednou jsem nepocítil touhu ho políbit a na klíně mi neseděl. Pouze toho hodně ví o umění, jak by jako múza taky mohl nevědět.” Znovu ho políbil, “potřebuji líbat jen tebe, a byl jsi to ty, kdo mi vnukl nápad vyřezávat sochy.”

“A... chceš se s ním scházet dál?” lišák mu věnoval tázavý pohled.

Chousokabe kývl, “chystáme se jít do muzea, těším se, až doplní moje znalosti,” přiznal.

Hnědovlasý si vysíleně povzdechl. “Měl bys to s ním skončit...”

Druhý kývl a pohladil svou lišku po uších. “Jakmile bude chtít více než mluvit, slibuji, že skončím,” zašeptal a sklonil se pro polibek.

Mori si na okamžik skousl ret, “dobře...” kývl nakonec, než se s chvilkovým zaváháním nechal políbit.

Bělovlasý ho znovu pohladil po liščích uších a blízko jeho rtů zašeptal: “Mám na tebe strašnou chuť.” Přičemž sjel dlaní na jeho hýždě.

Lišák přivřel oči a nepatrně se pro ta slova zachvěl. “Máš tu Dateho...” šeptl, i když od sebe bělovlasého neodstrkoval.

“Vím o tom,” řekl Chousokabe a ohlédl se po zavřených dveří do pokoje. “Myslím, že usnul... a chvíli bude.” Poté se zadíval do očí své lišce. “Asi by to nebylo vůči němu fér se tu muchlovat, zatímco on je v takovém stavu... ale na druhou stranu - Drak není kazišuk a v jeho normálním stavu by neměl vůbec nic proti.” Znovu Motonariho políbil, pak jej zvedl a posadil na stůl. “Tak jak to vyřešíme?”

Hnědovlasý na okamžik sklonil pohled, nepřipadalo mu to správné nejen vůči Datemu. Na druhou stranu i on po mladším toužil. Přitáhl si ho nakonec k sobě a objal ho stehny, přičemž dlaněmi se vydal pod jeho oblečení na holou hruď.

Druhý spokojeně přivřel oči a znovu se vpil do jeho rtů, přičemž si hrál s jedním jeho ouškem. Věděl, že z nějakého důvodu to druhého vzrušuje.

Lišák odpovídal divoce na spojení jejich rtů a vyhrnoval mu tílko, jak mu chtěl být co nejblíže. Přivíral oči a přitahoval si druhého k sobě. Prsty jedné ruky se nedočkavě vydal k pásku jeho kalhot.

Chousokabe se pousmál, když poznával, jak moc ho druhý potřebuje. Za jeho pomoci mu stáhl dlouhé volné tričko a přesunul se polibky přes jeho bradu na krk. Sám sobě mezitím sundal košili, pod kterou měl tílko, než se začal palci starat o bradavky svého přítele.

Starší přivřel oči a potlačil sten, který v něm počínání druhého vyvolalo. Trošku se zachvíval pod jeho doteky a vycházel mu vstříc. Podařilo se mu rozepnout pásek, pak i kalhoty a dlaní vklouzl pod jejich lem.

Bělovlasý se mu nepatrně vybídl a horce vydechl do jeho kůže, když se druhý dotkl jeho vzrušení, poté se rty znovu přesunul k těm jeho a nenasytně se do nich vpil. Dlaněmi mu sjel po bocích k domácím kalhotám a jal se je stahovat.

Motonari se volnou rukou na okamžik přestal věnovat jeho kůži, aby se mohl nadzvednout a pomoct mu tak se stahováním vlastních kalhot. Nechal druhého, aby ho kusu oblečení úplně zbavil, než si ho přitáhl pevněji k sobě a jednou dlaní se začal věnovat jeho mužství.

Chousokabe si znovu chvíli užíval jeho rty, než se odtáhl, aby si mohl naslinit prsty. Nadzvedl mu jednu nožku, aby měl lepší přístup a mohl si ho začít připravovat, i když pro to druhý musel být trochu z boku kvůli ocasům. Prsty druhé ruky přejel po jeho rtech, protože v téhle poloze se nemohli úplně snadno líbat.

Lišák přivíral oči a trošku mu vycházel vstříc. Neměl moc, co dělat s rukama, v poloze, ve které byli, než se opírat, tak si jen užíval počínání svého milence a snažil se tlumit vlastní steny. Nechtěl probudit Dateho, který spal ve vedlejší místnosti.

Mladší si ho prohlížel, v téhle pozici byl až uměleckým dílem. Nikdo pro Chousokabeho nemohl být inspirativnější. Pečlivě ho připravoval, přičemž cítil, že sám ho nutně potřebuje. Jakmile z něj vyndal prsty, přitáhl si ho blíž po desce stolu a jeho horní nožku si opřel o rameno. Poté do něj začal pomalu pronikat svým vzrušením.

Hnědovlasý lehce zatínal drápky jedné ruky do desky stolu, druhou se natáhl, aby chytil dlaň svého milence a propletl s ním prsty. Slastně zavíral oči a prohýbal se, nedočkavě vycházel svému milenci vstříc.

Mladší musel uznat, že tohle byla úžasná poloha. Druhou rukou přejížděl po vnitřní straně jeho stehna a ještě vyčkával s okamžikem, kdy se přesune do Motonariho rozkroku. Zatím jen přirážel hluboko do jeho těla a užíval si, jak těsně ho obklopoval.

Lišák se lehce zachvíval vzrušením a touhou dostat víc. Skousával si ret a pevně tiskl jeho ruku, jak toužil dostat co nejvíce kontaktu s tělem druhého.

Chousokabe ještě několikrát zmapoval jeho tělo dlaní, než se usídlil v jeho rozkroku a začal ho vzrušovat. Sám totiž cítil, že tímto tempem nebude dlouho trvat, než vyvrcholí. Skousával si ret a plně si užíval všechny pocity, co mu byly nabízeny.

I starší si uvědomoval, jak je blízko. Bylo to jen několik dalších přírazů, než pevně semkl víčka k sobě a zadržel dech, když vyvrcholil pod doteky svého milence, protože si nebyl jistý, jestli by jinak dokázal nebýt hlasitý.

Bělovlasý na okamžik zavřel oči, když ho následoval. Hned z něj vyšel, aby si ho mohl přitáhnout k sobě a obejmout ho. “Miluji tě,” zašeptal a mazlivě ho hladil po zádech.

Lišák se tomu jemně usmál a spokojeně se k němu přitulil, ocasy se otíral o ruku, která ho hladila. “Taky tě miluju...” šeptl.

Hiyoru položil talíř s gulášem před Soru a sám se posadil naproti němu u knihy, co mu dal na narozeniny, přičemž do ní dělal vpisky. Byli v jídelně v doupěti, všichni ostatní z hlídačů byli zatím na pochůzkách, Hiyoru tu dnes zůstával sám. Měl se postarat o nějaké záležitosti, jedna z nich bylo i uvaření večeře - pravidelně se střídali v tom, kdo zůstává na základně.   

Zrzek si chvíli jen spokojeně pochutnával. “Něco... mě napadlo...” nadhodil potom a vzhlédl k mladšímu, jak očekával, že ten mu pohled opětuje.

Mladší se na něj podíval. “Hmm? Povídej.”

“Říkal jsem si, když už se na to učím... jestli by ze mě nemohl být třeba doktor pro démony... nebo tak...” nadhodil.

“Mohl,” usmál se na něj Hiyoru, “chceš jít pitvat, máme tu zrovna jednoho démona, co to potřebuje... nechával jsem to na potom, co odejdeš.”

“Tohle zní, jako by jste tady pitvy pravidelně přežívali...” prohodil druhý. “Jo, chtěl bych jít...” kývl potom, “jen mě to tak napadlo a pořád ještě toho nevím ani zdaleka dost, i když mi tak pomáháš...”

Ignoroval jeho první poznámku. “Vlastně je to skvělý nápad,” dodal, “ne, že bychom neuměli ošetřit démony, ale... nikomu se do toho nikdy nechce a chybí nám vše ostatní, kromě vědomostí, na dobré doktory. Bylo by skvělé, kdyby tu někdo takhle specializovaný byl - i pro samotnou komunitu.” Dopsal větu, dokud ji ještě měl v hlavě. “A navíc - co se týče zvířat, už si skoro dostudovaný, takže ti budou stačit jen informace, co ti dávám já navíc.” Poklepal na deník. “Ovšem budu si muset promluvit o tom s Karasu.”

“Jasně...” zrzek pokývl hlavou, “nepočítám s tím, že to bude ze dne na den... vlastně jsem ani moc nepočítal s tím, že mi to schválíš...” lehce se pousmál.

“Je lepší, když budeš dělat něco, kde tě budu mít pod dozorem,” zašeptal a podíval se na něj, poté ovšem nalistoval v deníku další stránku a začal tam vpisovat.

…

“Je velký rozdíl mezi těmi démony, co vypadají jako lidé a doopravdy nejsou - když se třeba v něco mění nebo tak - a mezi lidmi?” napadlo zrzka když vcházeli do místnosti.

Hiyoru přešel k mrtvole asi třicetiletého muže na stole a vzal si skalpel. “Rozdíl mezi lidmi a démony je...” odměřil si místo pod žebry, kde nakonec vedl řez, “že většinou když se jim - podej mi ruku -” počkal, až to druhý udělal a navedl ji na správné místo, “tady zatlačí, takhle, ukáží se ti ve své pravé podobě.” Muž na stole najednou měl jen jedno oko uprostřed čela a po těle se mu táhlo několik linií ostnů. “A pak si můžeš všímat všech rozdílů.” Nechal jej ruku vyndat. “Někdy se úplně mění celá anatomie, jindy jsou jako obyčejní lidé - druh od druhu se to liší.”

Starší fascinovaně sledoval změnu a v očích se mu zalesklo jako dítěti, kterému slíbili, že ho vezmou do zábavního parku. Bylo to zajímavé a on se opravdu všechno to, co mu Hiyoru mohl nabídnout, chtěl dovědět, i když to vypadalo na hodně dlouhé studium. “Co se mu stalo?” napadlo ho.

“Utkal se se svým sokem při namlouvacím rituálu,” odpověděl nezaujatě Hiyoru.

“Hmm...” protáhl starší a zkoumavě si démona dál prohlížel, “asi to musel být tvrdý rituál... tak to končí dycky?”

Hiyoru pokývl. “Končí - tohle je desátý za tento týden, zrovna mají období... už to trochu dělám jako rutinu, dovezou ho sem, aby to nebylo považováno ve světě za vraždu člověka, my si vezmeme jisté věci a spálíme tělo - máme tu krematorium.”

“Celkově to tu máte takové dost zařízené...” Sora jen kývl. “Co si z něj berete...?” věnoval svému příteli tázavý pohled.

“Všechny tyhle ostny,” ukázal na několik řad výstupků, “oko a pohlavní žlázy. Ze všeho se vyrábí různé přípravky, co používáme.”

“To sedativum, co dostal Date, bylo taky takové?” napadlo zrzka.

Hiyoru se zasmál. “Nechci tě zklamat, ale bylo to obyčejné sedativum, co používají i lidé,” odpověděl mu, “věci získávané z mrtvol se používají jen ve speciálních případech. Třeba ty oči se suší, namelou se, smíchají ještě s nějakými bylinami, a pak ti dají na určitý čas schopnost vidění.”

“Vidění?” zopakoval po něm druhý tázavě.

Bělovlasý kývl. “Není to nic příjemného,” přiznal a odložil skalpel, aby si mohl vzít lžíci na vyjmutí oka. “Tohle je příliš... no, prostě, tohle je informace, ke které bys neměl mít přístup, pokud nejsi hlídač... tedy - nebudu specifikovat to vidění.” S grifem vyjmul oko a dal ho do nádoby, aby ho mohl potom očistit.

“Takže jen pobereš ty věci a pak ho spálíte?” Sora se zaujetím sledoval počínání druhého. Připadal si trochu jako ve filmu s tím vším, co se dovídal a co viděl. Nenapadlo by ho, že se opravdu takové věci dějí.

“Až vezmu všechno, co mám... můžeš si ho rozřezat,” Hiyoru se na něj podíval a pousmál se. “Má další zajímavé části, ale ty nám k ničemu nejsou,” pokrčil rameny a začal oddělovat ostny od jeho těla.

Zrzek se široce usmál, “jo, rozřežu si ho...” pokýval hlavou, aniž by spouštěl oči z druhého.

“Tohle bude chvíli trvat,” přiznal a každý osten dal do vaničky na ně připravené. “Můžeš se mne ptát mezitím...”

“Jak často, pokud zrovna není sezóna něčeho speciálního, se vám tu objevují mrtví démoni?” napadlo Soru. Na to, co má démon vevnitř, se bude ptát, až se k těm věcem dostane. “Jakože... když někde někdo umře z takových těch lidských důvodů, asi se nechávají tak, jak jsou, ne?”

“Přesně tak, nejsme pohřební ústav,” souhlasil Hiyoru, “navíc nás tu ani není dost, abychom stíhali se starat o všechny mrtvé - i když pravda, démonové neumírají tak často jako lidé. Většina žije déle a mají různé stupně výdrže a regenerace.”

“Myslím, že to bude ještě chvíle studování, než ze mě bude doktor...” prohodil starší.

“To nejspíše ano,” kývl a odmlčel se, dokud neodpreparoval všechny ostny. Pak se přesunul k vyjímání pohlavních žláz, musel místo naříznout skalpelem, a pak je opatrně vyjmout. “Trochu mne jen děsí tvé seznamování s druhou dvojicí...”

“Proč?” zrzek se trochu zarazil a věnoval mu zkoumavý pohled. “Bude to velký problém?”

“Trochu se o tebe bojím, co se jich týče,” přiznal se Hiyoru. “Jsou... každý jsme jiní, zvládají to hůře, jsou méně vyrovnaní...” snažil se volit ta správná slova. “Navíc, kdo by mohl odolat...”

“Co zvládají hůře?” druhý naklonil hlavu na stranu a věnoval svému příteli tázavý pohled.

“To, čím jsme prošli... náš výcvik.” Vyňal žlázu a zamračil se. “Běž ven,” rozkázal, “zavři za sebou a počkej tam na mě.”  

“Aha...” Sora pokývl, i když tomu moc nerozuměl, protože o tom, co se s jeho milencem dělo vlastně celé hlídačovo dětství stále téměř nic nevěděl, pak se vydal ke dveřím. Pochopil, že když po něm tady Hiyoru něco chtěl, nemělo cenu se na nic ptát a prostě dělal, co mu bylo řečeno.

Trvalo to nejméně dvacet minut, než mladík vyšel z místnosti. Měl zpocené čelo a trochu rozšířené zorničky. Vydal se beze slova do pokoje, v kterém spal a lehl si na postel. Jednou rukou se držel za kořen nosu, prsty druhé zatínal do matrace. Celý se jemně zachvíval.

Zrzek ho celou dobu mlčky následoval. Očekával, že mu bude aspoň částečně vysvětleno, co se děje, pokud to Hiyoru uzná za vhodné, až na to přijde řada.

Hiyoru nakrčil čelo. “Ta žláza byla natržená, nejspíše od rvačky,” dostal ze sebe a stočil se do klubíčka. “Je to silné afrodiziakum. Bude... chvíli trvat, než to... vyprchá.”

“Ah...” starší pokývl a dřepl si k němu, “nebyl jsem tam, aby to na mě taky nepůsobilo?” zeptal se a prohlédl si ho. Natáhl k němu ruku a pohladil ho po tváři. “Tohle se dá řešit i jinak, než že počkáme, až to vyprchá...” nadhodil.

Hiyoru se přetočil na záda a zatnul prsty obou dlaní do matrace, přičemž jemně zasténal. Chvíli mu trvalo, než vstřebal to, co mu druhý řekl. “Bojím se,” šeptl a snažil se zklidnit hlas, “že bych ti... ublížil.” Divoce dýchal.

Zrzek se trochu zamračil. Nelíbilo se mu nechávat svého přítele v takovém stavu - a lhal by, kdyby tvrdil, že pokud s ním déle bude takhle v jedné místnosti, s ním samotným to nic dělat nebude - ovšem pokud sám Hiyoru se bál, že by mu něco udělal, asi to nebylo nejbezpečnější. Na druhou stranu, Hiyoru by mu vědomě nezkřivil ani vlásek. “Jak ublížil?”

“Nevím,” šeptl a vzhlédl na něj, kousl se do rtu, poté znovu zabořil hlavu do matrace. Stačila mu Sorova vůně, aby byl vzrušený, nedokázal se k tomu ještě na něj dívat.

Druhý se narovnal, “neublížíš mi...” rozhodl sebevědomě a vlezl si za ním na postel. Otočil si ho na sebe a obkročmo se uvelebil nad ním. Jednou rukou se bez zdržování dal do rozepínání jeho poklopce, druhou se vydal pod jeho tílko, přičemž se vpil hluboce do rtů mladšího.

Hiyoru se mu vzepjal a stáhl si ho pod sebe. Celý se o něj otřel a zhluboka se nadechl jeho vůně. Pevně přitiskl obě jeho zápěstí na matraci a okamžik je nejspíše až bolestně tiskl, než si to uvědomil a pustil je. Skousl si ret a roztřeseně se podíval do Sorovy tváře.

Sora si uvědomoval, že v téhle pozici proti mladšímu nic nezmůže, pokud by mu Hiyoru opravdu měl ublížit. Mladší byl mnohem silnější, než on sám. S očekáváním mu pohled oplatil.

Mladší přivřel oči a otřel se svou tváři o jeho, přičemž znovu nasál tu úžasnou vůni. Začal ho líbat na krk, používal i zuby, ale držel se, aby mu neublížil.

Zrzek se otřel jedním stehnem o jeho bok a lehce se mu vybídl. Prsty jedné ruky vklouzl do jeho vlasů a ukláněl hlavu, aby mu udělal místo. Uvědomoval si, že se jeho milenec ještě docela drží, i když jeho polibky byly dost divoké.

Druhý se o něj znovu otřel celým tělem a zasténal do jeho kůže. Vyhrnul mu tričko, a poté se vzdálil, jak mu naznačoval, aby si ho stáhl přičemž si nedočkavě skousával ret.

Starší to udělal a podepřel se jedním loktem, přičemž druhou si ho přitáhl k polibku.

Bělovlasý rozechvělými prsty studoval jeho tělo, zatímco se vpíjel do Sorových sladkých rtů. Nikdy dříve nepociťoval tak širokou směs různorodých pocitů, které se točili kolem zrzka. Přestože by měly afrodiziakální účinky ustupovat, toužil po něm jen víc a víc.

Sora se otřel vlastním rozkrokem o ten jeho a ještě chvíli si užíval hluboký polibek, než rozpojil jejich rty a přitáhl si jednu jeho dlaň. Vsál prsty bělovlasého do vlastních úst a chvíli si s nimi hrál, přičemž se díval do jeho tváře.

Mladší chápal, kam to směřuje a ještě více to rozbouřilo jeho krev, ale snažil se nijak divoce nezareagovat. Volnou dlaní přejel po Sorově bříšku, a i když se mu třásly prsty, rozepnul mu kalhoty.

Starší si dál jazykem hrál s jeho prsty. Jednou rukou si přidržoval tu jeho a druhou se dál opíral. Stehnem se jal znovu otírat o jeho bok.

Hiyoru dokončil rozepínání jeho kalhot a vjel mu do spodního prádla dlaní. Nikdy předtím necítil tak silnou potřebu se ho intimně dotýkat.

Jeho milenec tiše zasténal a na okamžik semkl víčka k sobě. Přesunul se úplně do sedu, čímž i druhý se musel malinko narovnat. Pustil jeho ruku a hluboce se znovu vpil do jeho rtů. Toužil po tom spojení, jako by potřeboval důkaz, že to celé není jen o pudech, které ve světlovlasém rozbouřila ta droga. Vyhrnul mu jeho tričko a jednou dlaní se sám vydal znovu k jeho poklopci.

Druhý ho znovu položil na záda a po dlouhém polibku se vzdálil, aby mu docela razantně stáhl kalhoty i se spodním prádlem. Zarazil se. I když po něm toužil, uvědomoval si, že to ještě nikdy nedělal.

Starší na okamžik znovu vzal jeho prsty do úst, než je navedl k vlastnímu vstupu. Pokrčil jednu nohu, čímž mu usnadnil přístup.

Mladší do něj pronikl prstem a zachvěl se. Snažil se použít všechny své zážitky, které měl z pozorování, jak si Soru připravuje někdo jiný, ale tohle se dalo naučit jen přes vlastní zkušenosti, navíc se mu trochu touhou zatmívalo před očima. Možná trochu brzy přidal i druhý prst.

Rudovlasý hlasitěji zasténal a prohnul se trochu v zádech, přesto ta uspěchanost mu tolik nevadila - sám po něm docela toužil a nepotřeboval k tomu ani žádná afrodiziaka. Stáhl si mladšího k divokému polibku.

Hiyoru si užíval jeho rty, na okamžik přidal i třetí prst, ale brzy je vyndal a bez dalšího varování prudce pronikl do těla svého milence svým vzrušením. Celý se na okamžik napjal, jak to byl dokonalý pocit. Poté ovšem se vzdálil a podíval do Sorových očí. Bál se, že mu ublížil.

“V pohodě...” zrzek ho objal stehny okolo boků, aby mu naznačil, že může pokračovat. Jednou dlaní se vydal po jeho vypracovaném těle, druhou si ho znovu přitáhl k polibku.

Mladší začal s prudkými přírazy, při nichž si držel druhého u sebe. Když ukončili polibek, svlékl si tílko, protože se o něj chtěl co nejvíce otírat celým tělem. Znovu se s kousavými polibky vydal na jeho krk a ramena. Čím víc se blížil k orgasmu, byl agresivnější, jako kdyby se v něm probouzelo zvíře. Chtěl svou krásku do posledního kousíčku na jejím těle opanovat.

Druhý si silně skousával ret a nehty zatínal do bledé kůže svého milence. Chvěl se pod jeho divokými doteky a začínal si opravdu připadat jako jeho kořist chycená v pasti, přestože mu Hiyoru nic, co by mu mělo ublížit neudělal. Bylo to zvláštním způsobem vzrušující.

Hlídač se úplně ztrácel, jeho mysl byla uchvácena tou dokonalostí a on se cítil, jakoby až teď si bral drogu - víc a víc, blíž nebi dokud jej to nezabije. Otíral se o něj, dýchal jeho vůni a ochutnával tělo. Pro to všechno hlasitě sténal s dozvukem vrčení a neuvědomoval si, že by ho kdokoliv mohl slyšet.

Zrzek zakláněl hlavu a krčil prsty na nohou, i přes skousnutý ret mu unikaly prudké steny vyvolané tempem druhého. Vlastním vzrušením se otíral o jeho břicho a cítil, že nemá k vrcholu sám daleko.

Mladší naposledy přirazil, než ho polila vlna silného orgasmu, kvůli níž se mu zatmělo před očima.

Sora se udělal jen okamžik po něm. Vysíleně se položil na pohovku a zadíval se na svého milence.

Bělovlasý z něj vyklouzl a také se položil na postel. Cítil se stále omámený. Ale jeho tělo se uklidnilo. Položil dlaň na Sorův podbřišek a přitulil se k němu. Nosem se otřel o jeho kůži a nasál tu úžasnou vůni, umocněnou o to, že byl druhý zpocený.

Druhý se jemně usmál a líně se na okamžik vpil do jeho rtů. Kousl ho hravě do toho spodního a přitáhl si ho blíž, než se spokojeně stulil u něj. Těšil se na slíbené pokračování pitvy, ale chtěl si ještě užívat jeho blízkost.

“Nejraději bych si tě někam zavřel, kde bys byl jen můj,” zašeptal Hiyoru. Dříve - když ho jen sledoval - tak necítil potřebu ho zcela ovládnout, ale teď se jím stával naprosto posedlý a chtěl ho kontrolovat na každém kroku. “Chápu Xanxuse...” dodal tiše, spíše pro sebe.

Starší svraštil na okamžik obočí. “Necítím se ještě připravený být zavřený do klece...” šeptl a našpulil rty. “Ale jsem s tebou rád, nehodlám ti ani tak nikam utíkat...” usmál se a natáhl pro další jemný polibek.

“Nikdy neudělám nic, co si nebudeš přát,” šeptl druhý do jeho rtů.