Pokud kanibalismus hadů vede k vzniku draků? Je pak lidský cestou k nadčlověku?
Potřebuji nové tělo. A novou duši.
Probíhá oprašování starých spisů - velice sporně a rychlostí blížící se k nule - a nějakou dobu (v řádu stovek let) bude.

Jste tu poprvé a máte problémy se orientovat? Snad pomůžu zde.
Kdyby ještě někdo chtěl vyplnit dotazník pro mé drahé čtenáře - může zde.
Kdybyste měli zájem vyplnit dotazník k Nejen absinthové nejen víle - můžete zde.

Děkuji za vyjádřenou podporu komentujicím. ;)




středa 1. července 2015

Nejen absinthová nejen víla - 13. část

Třináctá část.
Tak už bych měla stíhat víc. V sobotu určitě přibude další díl. Teď jsem jen měla nějaké zkoušky a do toho komplikace rodinného rázu, takže se mi ani moc nechtělo se tady tomu věnovat... ale už mám více méně volno, tak snad budu aktivnější.
Přeji příjemnou četbu. Děkuji komentujícím. A omlouvám se, že jsem u minulé kapitoly neodpověděla na komentáře (jen mi to s takovým zpožděním přijde už zbytečné, když jste si možná už přečetli další díl u Seiriel), u téhle určitě odpovím!

NEJEN ABSINTHOVÁ NEJEN VÍLA
Spolupráce se Seiriel


- 13. část -

Stříbrnovlasý muž vstal z křesla a přesunul se k okraji postele, když si všiml, že mladík na ní se probírá. Date byl připoutaný za ruce ke kovovému čelu. Anděl se posadil na okraj postele a lehce se usmál při pohledu do jeho tváře.
Hnědovlasý měl pocit, že se probudil do noční můry. Začal sebou cukat, i když věděl, že to k ničemu nebude. Pokud se nemohl zbavit hloupého obojku, pak pout nebude moct určitě. Pohlédl na anděla. “Pusť mě, ty bastarde! A přestaň mi tohle všechno už konečně dělat!”
Starší popravdě čekal o něco divočejší probuzení, chlapec se nezmítal ani zdaleka tolik, jako když ho obdaroval obojkem. “Nemám v plánu ti ublížit...” oznámil chlapci klidným hlasem a natáhl se, aby přejel prsty po jeho tváři.
Druhý se vzepřel jeho doteku a zazmítal sebou, než mu začal nadávat. “Zabiju tě,” ukončil salvu nadávek a vypadal, že ho to všechno docela vysiluje - fyzicky i psychicky.
Kogetsu se prsty přesunul k obojku, “vážně...?” pozvedl jedno obočí. “Jsi můj, Masamune...” upozornil ho a sklonil se nad ním, “postarám se, aby ses podle toho choval... abys to měl vepsané do morku kostí...”
Mladší využil situace a plivl mu do tváře, přičemž se pokusil jakkoliv vymanit, aby mu mohl ublížit.
Druhý si pomalým pohybem otřel tvář a odtáhl se. “Takže ti to budu muset vysvětlit jinak...” přivřel oči a pomalu vstal.
“Kašlu ti na nějaké vysvětlování, pusť mě, nejsem zvíře, abych byl spoutaný,” zavrčel. “A měl ten zatracený obojek!”
Stříbrnovlasý k němu shlédl, “jsi,” ujistil ho pevně, “moje zvíře...” přivřel oči a okamžik si ho prohlížel, než přesel ke stolu pod oknem. Vzal z něj malou krabičku a vrátil se k posteli, kde ji položil na noční stolek. “Dokud si to budeš dostatečně uvědomovat, budeš spoutaný...” pousmál se a znovu ho pohladil po tváři, přestože se tomu chlapec stále pokoušel bránit.
“Kdo si kurva myslíš, že jsi?!” zavrčel. “Nejsem ničí zvíře! A je mi jedno, že si nějaký zasraný kříženec čuby s ptákem!”
Druhý na okamžik svraštil čelo, “Kogetsu... tak se jmenuji...” prohodil s klidem, “ještě jsem se ti nepředstavil...” pomalu se prsty vydal po jeho bradě níže, přes krk, a když byl u lemu uplého trička, začal ho drápem trhat, aby se ho zbavil.
“To mě kurva nezajímá!” Mladší se chtěl vzpínat, ale brzy si to rozmyslel, když se tak škrábl o jeho nehet. Zůstal v klidu a rychle dýchal, jak se snažil načerpat za tu chvíli co nejvíce sil, aby znovu mohl začít marný zápas.
“Měl by sis to zapamatovat...” starší rozhrnul látku a přejel špičkami dlouhých drápů zatím jen lehce po jeho hrudi, “ode mě tě nic a nikdo nevysvobodí...” obkroužil jeho pupík a na podbřišku za sebou nechal úzký škrábanec. “Brzo nebudeš ani chtít...”
Date si někde hluboko ve své mysli uvědomoval, že je to pravda. Nikdo jej nevysvobodí a on sám to nemůže dokázat, protože je jen člověk. Ovšem nechtěl se nechat zlomit, i kdyby mu nešlo o udržení své hrdosti, tak nevěděl, co bude, až se zlomí - nedokázal si to ani představit. Přesto tentokrát mlčel, neměl už co říct, než stále opakovat to samé.
Světlovlasý spokojeně vystoupal prsty zase nahoru a ukazováčkem obkroužil jednu z jeho bradavek. “Jak se ti líbí obojek?” zadíval se mu do tváře. Vypadalo to podle pohmožděnin na mladíkově krku, že stále se ho sem tam hystericky snaží sundat, i když už moc dobře ví, že nemůže.
“Naser si!” vyplivl a podíval se mu vzdorovitě do očí. “Raději si nechám uřezat hlavu, než mít takový hnus na krku.”
“Nevypadá zatím moc uřezaně...” stříbrnovlasý se tomu trochu ušklíbl. “To mě těší...” přivřel oči a natáhl se pro krabičku na stole, “nelíbilo by se mi, kdyby tě někdo připravil o hlavu...” otevřel ji. Uvnitř byly tři velké jehly a tři kovové kroužky. “A věř mi, jemu by se taky nelíbilo, co bych mu udělal...” upozornil chlapce, když pomalu vytahoval první jehlu. “Nikomu by se nelíbilo, co bych mu udělal, kdyby si zahrával s mým Masamunem...”
“Nejsem tvůj a nikdy nebudu!” Řekl, i když docela vyděšeně hleděl na jehlu. Nechtěl další cejch, že patří tomu šílencovi. Rozhodoval o svém těle sám! Nebo ne?
“Jsi...” Kogetsu vytáhl jehlu ze sterilizujícího obalu. “Jsi jenom můj...” pousmál se. Sklonil se nad ním a stříbřitě bílé ocasy se za ním nespokojeně zavrtěly, když se mladší ošil. “Nehýbej se, nechci ti ublížit...” upozornil ho znovu. Prsty obkroužil chlapcovu levou bradavku.
Date ztuhl. “To nemyslíš vážně?!” vyvalil na něj své zdravé oko a bylo z něj čitelné zděšení.
“Vypadám, že žertuji?” oplatil mu a zadíval se do jeho tváře.
“Naser si!” Zhodnotil situaci, nemohl si pomoc a cokoliv řekne druhého spíše pobaví - hůře, bude přímo motivovat -, než aby jej to zastavilo.
Na to mu anděl neodpověděl a vrátil se k původní činnosti. Několikrát smyslně obkroužil chlapcovu bradavku palcem. Počkal, až se lehce vzruší, potom si opatrně nastavil jehlu, aby ji mohl rychlým pohybem probodnout. Znal způsoby, jak udělat takové věci více méně bezbolestně, ovšem tenhle lidský způsob se mu líbil mnohem víc. Nechal jehlu na místě a natáhl se pro další. “Jsi nádherný...” šeptl, když si ho chvíli prohlížel. “Docela mě těší, žes mi tak sám spadl do náruče...”
Mladší si skousl spodní ret, snažil se nehýbat a nevydat ani hlásku. Kdyby si již tolikrát za to nevynadal, znovu by se označil těmi nejhoršími jmény za to, že si ten večer zničil život.
Lišák ho opět pohladil po tváři a natáhl se tak, aby mohl prsty přejet po lalůčku jeho ucha. “Ale myslím, že dříve nebo později bych si tě našel... i kdyby ses mi tak sám nedonesl...” dodal a nastavil jehlu tak, aby jí mohl bodnout zespodu nahoru.
Mladík se zachvěl, když prošla jeho tělem. “Pusť mě...” šeptl vysíleně.
Druhý se zadíval do jeho tváře, trochu překvapený tím, jak slabě zněl jeho hlas oproti dosavadním protestům. “Ještě jsi nepochopil, jak moc jsi můj...” odpověděl mu na to a natáhl se pro třetí jehlu.
“Je jedno, co mi uděláš, patřím jen sobě.”
“Ne...” druhý lehce zakroutil hlavou a přesunul se na posteli níž. Vzal poslední jehlu do ruky a prsty druhé přejel v pomalém pohybu po lemu jeho kalhot. Potom je začal rozepínat.
Date se znovu začal zmítat, když si uvědomil, co chce druhý dělat. “To ne... ne... ne...” vypadal mnohem více vyděšený, než u kterékoliv z předchozích jehel.
Kogetsu se zarazil a zadíval se mu do tváře. “A důvod?”
Důvod?! Hnědovlasý by ani nenašel slova na to, aby popsal, jak se něčeho takového bojí. “P-prosím... ne...”
Stříbrnovlasý dokončil rozepínání a dlaní vklouzl pod lem jeho kalhot. “Tolik se bojíš?” přivřel oči a spokojeně si ho prohlédl.
Mladší jen nepatrně kývl - nebyl si jistý, jestli je nejlepší mu to přiznávat.
“Neříkal jsem, že ti ublížit nechci a nikdy bych to neudělal?” starší mu věnoval tázavý pohled.
“A co tohle všechno je?” zeptal se Date. I ten obojek mu neskutečně ubližoval, možná ne na těle, ale na jeho psychice zanechal silnou rýhu, jejíž bolestivý vznik stále dozníval a připomínal se, protože obojek nemohl sundat a pokusit se na to zapomenout.
Druhý přivřel oči a narovnal se nad ním. Na chvíli odložil jehlu zpět do krabičky. “Ubližuješ si sám, pokud nejsi schopný pochopit, že jsi můj. Od chvíle, kdy jsem na tebe poprvé pohlédl,” přejel po jeho tváři tentokrát nehty.
“Patřím sobě, nehledě na nějakou pitomou hru, co jste o mne hráli.”
Světlovlasý si povzdechl a mávl nespokojeně rukou, “vůbec nejde o nějakou hru...” odpověděl mu. Pohlédl na poslední jehlu potom ji upravil na její původní místo a vytáhl jeden z kroužků. V jeho prstech se stříbrný kov narovnal. Navlékl ho do duté jehly, kterou byla propíchnutá bradavka, a vyndal ji tak, že na místě zůstal jen šperk, který se vrátil do podoby kroužku. To samé udělal i s propíchnutým uchem. “Nemine tě to...” upozornil mladšího.
Ten raději mlčel, aby to na sebe nepřivolal, sotva hrozba trochu pominula.
Kogetsu nabral na prst kapku krve, která se vydala po chlapcově hrudi, a ochutnal ji. Byla to příjemná chuť. Vzal kroužek do prstů a zkusmo za něj zatahal. Sledoval přitom Dateho tvář.
Ten si skousl ret, aby nevydal ani hlásku. Na okamžik zavřel oči a zhluboka se nadechl. “Tak hotovo? Můžu jít?” nadhodil a snažil se o otrávený tón, i když se mu tak docela čistě nedařil. Třeba na druhého bude platit, když bude předstírat, že mu tohle všechno je ukradené.
Starší pozvedl jedno obočí a okamžik se mu jen díval do tváře. “Myslíš, že budeš ještě někdy moci jít...?” zeptal se tiše. Nehodlal si ho doopravdy nechat připoutaného k posteli na moc dlouho - prozatím - ale neodolal tomu se zeptat. Natáhl se, aby roztrhl pásku, kterou měl chlapec přes oko.
“Nikdo mi v tom nezabrání,” zavrčel Date, dlouho mu jeho nápad s lhostejným chováním nevydržel, rozhodilo jej, když mu zničil pásku. Neměl rád, když někdo viděl to, co mu zbylo po oku.
Světlovlasý se pousmál. Ukazováčkem lehce přejel po škaredé jizvě na zohyzděném zbytku oka a pokračoval dál po jeho tvář. “Tak utíkej...” pobídl hnědovlasého a vstal, krabičku s poslední jehlou a piercingem vzal, aby ji vrátil na původní místo.
Mladší silně cukl pažemi, ovšem proti poutům, co jej svazovala, to nic nezmohlo. Zavrčel a pokusil se ještě jednou, pak toho nechal. Zadíval se na svého věznitele - neváhal by a zabil ho, kdyby dostal tu příležitost. “Můj otec za mne zaplatí,” zalhal - byla to ta poslední věc, co ho napadla, jak se zachránit.
Druhý se tomu tiše, trochu výsměšně zasmál a otočil se na Dateho. “Vážně věříš, že potřebuji peníze tvého otce...?” pozvedl jedno obočí a zakroutil hlavou. “Nepotřeboval bych tebe, kdybych je doopravdy chtěl...” upozornil chlapce. “Nikdy mi nešlo o nic jiného, než o tebe, to si zapamatuj.”
“Vymění mne za lepšího, mladšího,” nabídl. “S očima a pokorou.”
“Jen o tebe...” zopakoval stříbrnovlasý a na okamžik se odmlčel. “Jsi nádherný tak, jak jsi... zkrotím si tě, abys chápal, že jsi jen můj...”
Date si skousl ret. Chápal svou bezvýchodnou situaci, ale přece muselo existovat něco, co jej zachrání! Vždy dostal, co chtěl - tak proč teď nedostává, o co se modlí? “To se ti nepodaří,” řekl a odklonil od něj tvář, rozhodnutý od té chvíle trucovat.
“Mám na to docela dost času...” druhý se vrátil k posteli. “Kolik let myslíš, že to potrvá, než se úplně zlomíš...?” vydal se prsty po jeho hrudi a neodpustil se znovu zastavit u nově píchnutého piercingu, aby za něj zatahal.
Hnědovlasý mladík sevřel dlaně v pěst, ale neodpověděl. Let? Čekají ho léta zajetí. A na jejich konci bude odhozen jako hračka, co přestala bavit - tehdy, když přestane být sebou a zlomí se. Možná mnohem později. Zranění na těle se zahojí, to na duši ne.
Kogetsu si olízl prsty, na kterých ulpěla mladíkova krev, a docela něžně ho pohladil po vlasech. “Stačí, abys pochopil, že jsi můj...”
Druhý stálé odkláněl hlavu i pohled. I když se jeho tělo mírně třáslo.
“A ty to pochopíš...” starší přejel nehtem po kůži pod jeho krkem a pevně ho chytil za bradu, aby se necukal, když se skláněl slíznout několik krůpějí krve, které ránu pokryly. Ještě chvíli si s ním hodlal hrát, než ho zase pustí.


Tadashi se položil na záda a natáhl ruce nad sebe do trávy, která jej příjemně zašimrala, když jí projel prsty. Zadíval se na modré nebe a pousmál se. Potřeboval den daleko od své práce, protože se tam dělo tolik věcí, že mu už docházely síly je řešit. Nadechl se čerstvého vzduchu a chvíli si užíval ticho, než se obrátil na svého přítele. “Chci si s tebou o něčem promluvit,” šeptl pak.
“Ano?” světlovlasý k němu shlédl a na chvíli se přestal věnovat pojídání sendvičů.
Černovlasý se tomu musel zasmát, Haku byl vždy a všude neskutečně nenažraný. Starší se přetočil na bok a prohlédl si ho. “Pamatuješ si na Asmondea?”
Papouch odložil jídlo a spokojeně se protáhl, “pamatuju...” odpověděl a také se položil, aby si mohl lehnout naproti svému milenci.
“Udělal mi jistou nabídku a já se chci s tebou poradit, zda ji mám přijmout, když to vypadá, že se tě nadosmrti nezbavím,” nastínil mu a natáhl se, aby ho mohl pohladit po tváři. Uvědomoval si, že dlouho dobu předtím na sebe měli opravdu málo času.
Blonďák ho pohladil po boku a prsty vklouzl pod tílko na holou kůži, než si ho k sobě blíž přitáhl. “Povídej... Pokud si tě nebude chtít nikam odnést,” nechal větu nedokončenou.
“Máme s Asmondeem - dalo by se říct - velice speciální vztah, je mi z démonů nejbližší a ten první, který se mi představil,” uvedl to Tadashi a zarazil se, “víš, čeho je to démon?”
“No... říkal něco o touze a vášni, když se mi představoval...” pokývl druhý, pak věnoval svému milenci zkoumavý pohled. “Co máte za... speciální vztah?”
“Asmondeus je démonem smilstva, patří mezi sedm původních démonů, kteří tvoří pekelnou šlechtu, proto je hodně silný, i když to tak na první pohled nevypadá...” uvedl ho Tadashi, “a jak víš, tak já jsem býval... velice divoký a Asmondeus si mne proto oblíbil. Díky tomu je mezi námi pouto a kdyby démonové stále sbírali duše, patřila by mu ta má.”
“Oh...” světlovlasý pomalu kývl, “a z toho plyne?” naklonil potom hlavu na stranu.
“Asi je mu mne líto - všiml si, že jsem zestárl a už vůbec nejsem tak divoký -, tak mi nabídl, že ze mne udělá svou kněžku... označí mne svým rodovým znakem a pohraje si s mým věkem.” Tadashi přivřel oči. “A já nevím, zda to přijmout. Bojím se dvou věcí - že nastane problém, když již majitel kavárny nebude nestranný... ale to s tebou nechci řešit, jde mi o to další: vím, že nemáš rád - jak nás Chika nazývá - čarodějnice. Tak chci vědět tvůj názor - jak bys zareagoval, kdybych se k tomu částečně vrátil a stal se kněžkou?”
To, že se oni rozhodli, že Papouch nemá rád čarodějnice a blonďák sám na to měl trochu jiný pohled, řešili už několikrát a nikdy se nikam nedostali, Haku to raději jen přešel. “No... je tvoje tělo... a já si nemyslím, že by se ti tím podařilo se mě zbavit, tak jako tak mě budeš muset snášet ještě dlouho… a vařit mi…” pousmál se a natáhl, aby ho líbl pod ouško. Popravdě se cítil trochu v pasti, protože si každou věc, kterou by mu mohl s nejlepšími úmysly říct, dokázal představit Tadashim překroucenou proti němu, pokud by na to dostal tmavovlasý náladu. “Miluju tě...” šeptl nakonec a otřel se nosem o linii jeho spodní čelisti. “A budu i potom... pokud neplánuješ po zkněžkovatění začít svádět a vysávat nevinné jinochy... proti tomu už bych něco namítal, nárokuju si tě celého pro sebe...”
“Asmondeus si možná neuvědomuje, jak špatnou kněžkou budu,” pousmál se Tadashi a přitulil se blíž ke svému příteli, “možná to smilstvo všechno budeme muset odedřít my dva.”
“Možná bychom si sem tam mohli nějakého toho uloveného jinocha rozdělit...” zažertoval Haku a spokojeně se rty otřel o jeho krk. Černovlasý pěkně voněl. “To smilstvo nezní tak špatně...”


Chousokabe se podivil, když vešel společně s Naoharuem do kavárny, že tam je znovu pouze Kiyoshi - vždy tam býval Tadashi a někdy si přizval výpomoc, ale v posledním týdnu už několikrát tu nechal svého bratra samotného. I když byla pravda, že předtím majitel kavárny vypadal hodně unaveně.
Ovšem s takovou neměl bělovlasý pirát důvod si sedat k baru, proto vybral stůl stranou a nechal nejprve svou společnost se usadit, než sám konečně ulevil nohám uchozeným z galerie. Strávili tam několik hodin, ovšem byl to skutečně zajímavě využitý čas.
Mladík s dlouhými zelenými vlasy si hodil nohu přes nohu a protáhl se jako kočka, než se spokojeně uvelebil do křesílka. Natáhl se pro nabídku, ovšem než ji otevřel, zadíval se na svého společníka. “Líbilo...?” usmál se na něj a natáhl nohu, aby kotníkem přejel po jeho lýtku.
“Je úžasné, jak se vyznáš,” poznamenal Chousokabe a prohlížel si druhého. Uvědomoval si, že občas dělá něco, co by jako pouhý kamarád neměl, ovšem toleroval mu to, protože to bral za neškodné.
Naoharu se pousmál a jen zakroutil hlavou, “věnuji se tomu už dlouho...” pokrčil rameny. “To ty máš docela dobré znalosti...” otevřel menu, aby si něco vybral. “Mohl by ses tomu klidně věnovat i víc, než to mít jen jako koníček...”
“Nemyslím si, že bych se tím uživil,” poznamenal Chousokabe a povzdechl si, než se také natáhl pro nabídku, i když si byl téměř úplně jistý, co si dá. “A vůbec, můžu ti věřit? Neslyšel jsem o tobě nic dobrého,” dodal potom.
“Záleží na tom, co z toho, co říkám, myslíš...” druhý na něj šibalsky mrkl. “Ale zrovna to, co tvoříš, je skvělé...” dal se do vybírání zákusku, když pití už měl vybráno. “Cos o mně slyšel?”
“Že bych si na tebe měl dávat pozor a nejraději se s tebou vůbec nestýkat,” odpověděl mu na to Chousokabe a prohlédl si ho. “Ovšem nepřipadáš mi až tak nebezpečně přitažlivý, abych ti nedokázal odolat.”
“Popravdě nevypadáš moc, že bys odolávat chtěl...” druhý se usmál a odložil lístek na stůl, když měl vybráno.
“Opomněl jsem ti říct, že mám vážný vztah, o který nechci přijít,” vzpomněl si bělovlasý. “Možná jsem měl už tehdy, když sis sedl na můj klín.”
Zelenovlasý si ho prohlédl a pousmál se, “budu na to myslet...” prohodil. “Ještě jsem tě s nikým ale neviděl...” naklonil hlavu na stranu, “to jste spolu tak málo?”
Chousokabe si uvědomil, že se o nesetkání Moriho a múzy snaží schválně - věděl že by to nedopadlo dobře. “Tvé objevení v mé přítomnosti náš vztah trochu rozháralo, ale teď už se vidíváme znovu víc,” odpověděl mu.
Naoharu se usmál. “To je dobře...” prohodil.
“Zdravím,” u stolu se objevil blonďatý pirát a oba pozdravil, než se k němu sám pozval. “Tadashi tu asi ještě není, co...?”
Bělovlasý si ho prohlédl. “Myslel jsem, že někde relaxuje s tebou,” poznamenal a podíval se na Kiyoshiho. “Musím říct, že Kiyoshi obsluhuje podstatně pomaleji, než jeho bratr.” Majitel kavárny už by dávno byl u nich - ale možná to bylo i tím, že se chodíval s Chousokabem zdravit.
“Relaxovali jsme, ale dnes už je dorelaxováno a něco se chystá...” blonďák se zazubil.
“Už přijde nový Tadashi?” Naoharu se pousmál.
“Nový?” Chousokabe se podíval z jednoho na druhého. “Dali jste starého Tadashiho do šrotu a koupili si novou verzi? Tadashi je robot?” Zasmál se. “Víte, že by mne to ani nepřekvapovalo s tím, co všechno jsem se dozvěděl za pár měsíců?”
“Týdenní relaxace se mnou mu pomohla tak, že ho ani nepoznáš...” blonďák na svého nejlepšího kamaráda šibalsky mrkl.
“Spíš Asmondeus...” zelenovlasý to uvedl na pravou míru.
“A já se těšil, že si našetřím na vlastního Tadashiho-robota,” řekl bělovlasý a trochu poděšeně se rozhlédl. “Samozřejmě na připravování kávy, na nic jiného.” Stále měl na tváři pobavený úsměv. Ovšem ten mu zmrzl, když se ve dveřích kavárny objevil ten, o kom mluvili. A Chousokabe nebyl jediný, komu z něj spadla čelist.
Tadashi se vydal nejprve od svého bratra převzít kavárnu. Doufal, že bude poznán - sice se s Asmondeem domlouvali na pěti letech, ale vzal mu jich deset a tak se černovlasý ocitl znovu ve svých dvaceti, s vlasy do půlky zad - teď vyčesanými do decentního zaplétaného drdolu - a štíhlou chlapeckou postavou.
Měl na sobě volný černý svetr - než si ho svlékl, protože i ve sklepení bylo teplo -, pod ním dlouhé tílko stejné barvy, z pod kterého trčel nařasený tyl sukně. Ramena a celé paže měl holé, stejně jako dlouhé nohy. Pozdravil se s bratrem a ještě zavazujíc si zástěru spěchal za neobslouženým stolem svých přátel.
Jeho boty na podpatku klapaly po podlaze.
Blonďák stejně jako většina hostů v kavárně chvíli jen beze slova hleděl na černovlasého majitele. Vědět, že se to stane, a vidět to opravdu naživo, byly dvě rozdílné věci a i jemu chvíli trvalo, než se z toho šoku vzpamatoval. “Moje krasavice...” plácl Chousokabeho zezadu po hlavě, když si všiml toho, jak na Tadashiho hledí.
Zelenovlasý se tomu jen tiše zasmál.
“Už máte vybrané?” zeptal se černovlasý - i jeho hlas byl o trochu jiný.
Chousokabe jen zakýval. “Huh,” dostal ze sebe a donutil se sklopit pohled zpátky do menu. “Chvilku...” Podíval se na Papoucha. “Připadám si zase jako malé pirátče.”
Tadashi se tomu pousmál a naklonil se, aby ho mohl počechrat ve vlasech. “A přitom si starý alkoholik a chlípník,” řekl mu.
Blonďák si ho k sobě přitáhl, “abych se o tebe začal bát...” našpulil rty, “teď si na tebe začnou všichni dělat zálusk...” stáhl si ho k polibku na přivítanou. “Dám si zatím jen kafe,” usmál se.
“Spokojený?” Naoharu se na černovlasého usmál, “já bych si dal jahodový koktejl a čokoládový řez.”
“No,” Tadashi se na chvíli posadil Papouchovi do klína, když si uvědomil, že Chousokabe si hned tak nebude schopný objednat. “Udělal mne mladším, než jsem chtěl - to zní divně -, ale jinak... je to... zajímavé, vrátit se k tomuhle.”
Bělovlasý přivřel oči. “Myslím, že si na Tadashiho všichni dělali zálusk i předtím,” poznamenal. “Dám si Vídeňskou kávu.”
Haku přejel dlaní po stehnu svého milence a druhou rukou ho majetniciky objal. “Teď si na něj budou dělat zálusk úplně všichni a budou neodbytní...” teatrálně se zamračil. “Můžeš říct rovnou, že se z toho potřebuješ napít...” prohodil pak.
“Myslím, že nejsem jediný...” bránil se Chousokabe. “Ale neříkejte to Narimu, bůh ví, jak by si to vyložil.”
Tadashi zakroutil hlavou. “Nejsem zase tak extra, jen je to nezvyk... den dva, nikdo se už nebude otáčet... možná trochu po mém zadku.” Zasmál se, vypadal, že má dobrou náladu. Pak si na něco vzpomněl a stáhl si ramínko tílka a ukázal svou lopatku Papouchovi. “Mám cejch, že patřím k Asmondeově družině.”
Blonďák ho políbil na kůži kousek vedle znamení a opřel se bradou o jeho rameno. “Co vše z toho nakonec teda plyne?” zajímal se, jednou dlaní si stále užíval dotek jeho stehna. Byl to nezvyk, aby jeho milenec chodil tolik odhalený - mimo jiné. Celkově to bylo zvláštní, i když byl Tadashi poznat, docela se změnil a Papouchovi bylo jasné, že si to na to chvíli bude muset zvykat.
Černovlasý se na něj pootočil tváří. “Musíme spolu mít nejméně čtrnáctkrát týdně sex a já se musím živit výhradně masem z malých dětí,” zažertoval. “Asmondeus mi neřekl, že bych něco musel - mám to jako dar za dobrou službu, co jsem u něj odsloužil předtím.”
Chousokabe zakroutil hlavou. “Dějou se čím dál tím divnější věci,” poznamenal. “Typl bych, že spolu máte sex nejméně osma dvacetkrát týdně.”
Haku hraně zklamaně našpulil rty. “Těšil jsem se na dětskou pečínku...” prohodil, pak se otočil na bělovlasého, “když je to tady volnější, i víckrát...” mrkl na něj.
“Nebojíš se, že ti tu někdo bude dělat problémy, když jsi teď s námi...?” vložil se do toho zelenovlasý. “Navíc k těm, co se dějí, když se tu s někým sejde Satan nebo jeho syn...”
Tadashi se odmlčel. “Naopak, když jsem zaštiťován Asmondeem, budu mít větší kontrolu a slovo u zákazníků... a pokud by někdo měl problém, že jsem ztratil nestrannost - nemusí sem chodit - jediné, komu by to mohlo vadit, jsou andělé... všechny ostatní skupiny démonů se respektují, nemám pravdu? Navíc mé jmenování na kněžku schválila Pekelná sedmice.”
Blonďák si ho k sobě spokojeně přitáhl. “Žádný problém...” pousmál se a políbil ho na krk.


Setsuna objal zezadu svého manžela, který seděl na křesle, políbil ho do vlasů a spokojeně se opřel svou hlavou o jeho. I přestože neměl špatné vztahy s hlídači, vždy byl ze setkání s nimi nervózní. Po chvíli se ozvalo zaklepání na dveře apartmánu a bělovlasý se svého muže pustil, přičemž se upravil, aby byl reprezentativní. “Běž otevřít, Mamoru,” pokynul na chlapce a mrkl koketně na Xanxuse - vůbec jeho chování neovlivňovalo, že předchozí den byl divoký a zůstala mu po něm pohmožděnina na tváři. “Určitě se jim bude některé zboží líbit,” ujistil ho.
Černovlasý muž také vstal. Natáhl se, aby Setsunu políbil, pak se vydal přivítat hosty. Počkal, až je Mamoru uvede do místnosti a pozdravil se s nimi, “pokud se chcete jít podívat za zboží hned, dovedu vás,” ukázal ke dveřím dál do bytu.
Sora, který s hlídači přišel - hlavně asi pro to, že byl bratrem zván na večeři - se zvědavě rozhlédl po místnosti. Byl obeznámen s tím, co se bude dít, ale nečekal, že to bude přímo v apartmá popáleného muže a jeho manžela.
Bělovlasé trojče se usmálo na bratra a zamávalo na něj, přestože zůstávalo po Xanxusově boku. Rád se se Sorou viděl.
Hiyoru pokývl. “Ukaž nám je, ať máme o čem přemýšlet u večeře,” mluvil mnohem chladnějším a nebezpečnějším hlasem, než když se bavíval se zrzkem. Trochu z něj šel strach, to museli uznat všichni v místnosti.
Nebylo to poprvé, co ho zrzek viděl být takový, bylo to zvláštní, na kolik se měnil, když se bavil s někým jiným. Oplatil svému bratrovi lehce mávnutí a usmál se na něj, i když modřina na Setsunově tváři ho trochu zarážela.
Mafián v odpověď bělovlasému pouze kývl a vydal se dál k místnosti se zbožím, přičemž naznačil ostatním, aby ho následovali.
Bělovlasý mladík se za ním vydal rázným krokem následovaný mužem v kněžském. Setsuna naopak se připojil ke svému bratrovi a nechal obchody těm, koho se týkají. Měl nutkání ho držet stranou. Ten s držením se stranou problém neměl.
Xanxus zavedl skupinku chodbou do místnosti, ve které byly další dveře. Když je otevřel za nimi teprve se v potemnělé místnosti krčila skupinka asi deseti malých dětí. Vpustil hlídače dovnitř jako první a sám zůstal u dveří. Mamoru si stoupl kousek za něj.
Muž s dlouhými bílými vlasy a v klerice se vydal blíž ke skupince dětí, které se před příchozími krčily a očividně z nich byly dost vyděšené.
Hiyoru si je pečlivě prohlížel. “Tak co?” otočil se na Karasu, aby mu řekl, zda vůbec má cenu nějaké z nich brát a věnovat jim větší pozornost. Zalíbilo se mu jedno, co mělo trochu nazrzlé vlasy.
Starší hlídač ještě chvíli mlčel, “dvě by se tu mohly hodit...” prohodil potom, “ale pořád to není nic jistého...” povzdechl si. “Oba by trénink spíš nepřežili...” lehce se ušklíbl, “ale to se předpokládalo i u nás...” pokrčil rameny.
Černovlasý muž si je prohlédl, “budete si brát dvě?” zajímal se.
“No...” Karasu se na něj otočil, “možná i tři...” pousmál se podivně.
Sora se nepohodlně ošil při pohledu na toho muže. Ani ho tolik neděsil, jako z něj spíš měl opravdu nepříjemný pocit. Nebyl si jistý, jestli se chce někdy potkat s dalšími dvěma, i když věděl, že nakonec bude muset.
“Soro?” Hiyoru se otočil a podíval na svého přítele. “Nechtěl bys svého vlastního asistenta?” zeptal se a nehledě na to, zda ho náhodou neoznačil Karasu za vhodného, zvedl zrzatého chlapce vzadu za tričko. Dítě sebou mlelo a kopalo. “Tenhle je hezký.”
“No...” tázaný mladík se zarazil. Vůbec si nebyl jistý, jak na takovou nabídku reagovat, přišlo mu to divné a popravdě mu těch dětí bylo i trochu líto. Nebyl zvyklý na to, že v těchhle kruzích bylo normální si lidi kupovat a bezdůvodně přivlastňovat a otázka jeho milence ho trochu vyvedla z míry.
Karasu vyšel ze dveří, protože dvě děti na výcvik i případné jedno pro sebe už měl vybrané. “Měl by sis začít zvykat, jestli se vážně chceš pouštět do toho, co říkal Hiyoru...” prohodil k zrzkovi. “Začít třeba tímhle... asistent se ti bude hodit a když přijde někdo vzteklý, můžeš ho použít jako štít...” široce se usmál, “i dva s takovou...”
Hiyoru si prohlédl dítě, a potom ho pustil. Také se vydal pryč z místnosti. “Myslím, že ho nemůže potkat lepší osud než se stát tvým pomocníkem... je to přece jen dítě prodané vlastními rodiči.” Pokrčil rameny. “Karasu vypadá, že si již vybral, můžeme jít večeřet,” řekl pak Xanxusovi.
Zrzek kývl, argument jeho milence docela dával smysl, a pohlédl krátce na svého bratra, Setsuna byl nejspíš na podobné věci zvyklý.
Xanxus se vysíleně posadil do křesla, když návštěva odešla i se čtyřmi koupenými dětmi, a stáhl si svého přítele do klína.
Ten se tam spokojeně usídlil a líbl Xanxuse na tvář. “Nevíš, o čem to Hiyoru mluvil ohledně mého bratra?” zeptal se. “Na co asistenta?”
“Nevím... ale je to zvláštní, pokud tobě nic neříkal...” starší ho objal jednou paží okolo pasu a přitáhl si ho blíž.
“Budu se muset s nimi sejít,” potvrdil Setsuna a přesunul se tak, aby byl na Xanxově klíně obkročmo. Líbl ho mazlivě na nos a přitulil se k němu. “Co bude se zbytkem těch dětí?” zeptal se pak, čistě ze zvědavosti.
“Budou prodané tak, jak původně měly být...” starší jen lehce pokrčil rameny.
Ozvalo se zaklepání na dveře. Mamoru okamžik počkal, než vešel a zavřel za sebou. “Dědeček by rád přijel na návštěvu...” oznámil, když mu oba věnovali pozornost.
Bělovlasý se zamračil a přitiskl se více na svého manžela. Nesnášel to, jak byl stále pracovně vytížený a na rozdíl od jiných profesí, neměl přesně stanovenou pracovní dobu, takže Setsuna nikdy neměl jistotu, že ho bude mít chvíli jen pro sebe. Políbil ho na krk a dlaněmi vklouzl pod jeho košili - tak lehce se ho nevzdá.
“Kdy?” Xanxus pohladil Setsunu po zádech a více si ho k sobě přitáhl, jako by ho chtěl uklidnit, že dokud to nebude akutní, nikam odcházet nehodlá.
“Pozítří,” odpověděl nejmladší, “a byl by rád, kdybyste mu co nejdříve zavolal...” dodal.
Muž s jizvami na tváři zvedl oči v sloup, “zavolám mu zítra ráno...” ujistil mladíka.
Světlovlasý se spokojeně usmál do kůže svého milence a sjel dlaněmi k jeho pásku, aby ho mohl rozepnout. Přitom se ovšem obrátil na chlapce. “Mamoru podej mi tu nedopitou skleničku tam ze stolu, když už tu jsi,” šeptl a rozepnul svému muži kalhoty.
Chlapec si v duchu povzdechl, ovšem nakonec se pro sklenici vydal, aby ji Setsunovi donesl. Připadal si někdy víc jako poskok, než pravá ruka, kterou měl být.
Xanxus se mezitím jednou dlaní přesunul na hýždě bělovlasého, druhou mu vyhrnul tričko a pak ho s jeho pomocí úplně stáhl. Přitáhl si ho k divokému polibku.
Setsuna se mu nedočkavě vybízel a užíval si každý jeho dotek. Vzal si skleničku od Mamoru a na jeden zátah ji vypil, než mu ji vrátil prázdnou. Poté sklouzl z Xanxusova klína na zem a vkleče mu dlaněmi roztáhl nohy od sebe, aby měl lepší přístup k jeho mužství. Přehodil si vlasy na jednu stranu, než přejel dlaněmi od kolen k rozepnutému zapínání mužových kalhot.
Nejmladší vrátil sklenici na její původní místo. Docela často se mu stávalo, že přišel černovlasému muži oznámit něco zrovna, když byl se svým milencem v podobné situaci, už ho to nepřekvapovalo. “Půjdu...” oznámil jen a vydal se ke dveřím.
Mafián mu na to v odpověď jen kývl a dál sledoval počínání bělovlasého. Prsty se vydal do jeho vlasů a zatím jen lehce zatáhl.
Setsuna se tomu spokojeně usmál, přestože se ještě pootočil na chlapce. “Užij si zbytek večera, Mamoru,” pronesl a sám měl v hlase radost, že on si ho užije ve společnosti Xanxuse. Zavrněl, když mu stahoval trochu kalhoty, aby mohl vytáhnout jeho mužství a postarat se o něj.
Mamoru se vrátil do svého pokoje a našel telefon, než se i s ním přesunul na postel. Našel v seznamu číslo a dal vytáčet mladíka, se kterým se potkal na oslavě narozenin trojčat. Párkrát se s ním od té doby sešel, i když nic víc než sex mezi nimi nebylo.
“Ano?” ozvalo se z telefonu. Fialovovlasý mladík zrovna vyšel ze sprchy a natíral se krémem.
“Máš čas?” zeptal se druhý.
Riku se odmlčel. “Podle toho na co...?” odpověděl mu a posadil se na postel, aby si mohl namazat nohy.
“Napadlo mě, že bychom se mohli sejít...” Mamoru pohlédl na hodiny. Bylo docela pozdě večer, ale pořád ještě ne natolik, aby se s ním setkat nestihl.
“Jsem už skoro v posteli, ještě si nakrémuju bříško a půjdu spát,” řekl mu na to druhý a položil se na záda do pokrývek. “Potřebuješ se se mnou tolik nutně sejít, že voláš tak náhle?”
“Zatím mi nic nemodrá, otázka života a smrti to ještě není...” mladší byl už zvyklý, že si z něj druhý utahoval. “Vzpomněl jsem si na tebe a říkal si, že bych tě rád viděl...”
“Takže to nemusí být teď hned?” převalil se na břicho a zakýval nohama. Docela ho tenhle kluk bavil.
“No... tohle je na dýl zase poslední večer, kdy budu mít chvilku času...” Mamoru se pohodlněji uvelebil na posteli, když to nakonec nevypadalo, že se bude ještě vydávat ven.
“To je smutné, že mne už ven z postele nedostaneš,” prohodil do telefonu a povzdechl si. “Můžu ti pomoc nějak jinak nebo mne necháš se dokrémovat?” naklonil hlavu na stranu a skousl si ret. “Je pravda, že zítra mne čeká test z anatomie... a říká se, že sex před testy docela pomáhá.”
“Nevím, když už mě v posteli nechceš, jestli se s tím bude dát něco udělat...” prohodil mladší a přivřel oči.
“Neříkal jsem, že bych tě v posteli nechtěl,” zavrněl druhý, “navíc můžeme dokončit po telefonu, co jsme s jeho pomocí započali. Ale budu chtít něco na oplátku...”
“Copak bys chtěl?” Mamoru pozvedl jedno obočí při návrhu, který mu druhý podstrčil, ovšem nepřipadalo mu to jako špatný nápad, když se nad tím zamyslel. Pousmál se.
“Odpověď na otázku,” šeptl druhý a vstal z postele, aby mohl zhasnout a uklidit krém z postele, než s druhým začne.
“Pokračuj...” pobídl ho mladší a jen se natáhl ke stolu pro sluchátka k telefonu.
“Proč jsi mi zavolal? Nebo spíše, co tě k tomu přivedlo? Myslím, že jsi tak nešel po ulici a neřekl sis - zavolám Riku, a když budu mít kliku, zašukám si.” Znovu si lehl na postel a udělal si pohodlí. “Kdyby to tak bylo, určitě bys mi zavolal dřív... ne takhle pozdě v noci. Odmítl tě někdo? Mám být náhrada?”
“Ani ne...” druhý se odmlčel a dal si sluchátka do uší, pak je připojil k telefonu a ten položil vedle sebe. “Xanx a Setsu se mi pořád předhazují, dneska jsme měli docela dlouhý den a až teď jsem se dostal do pokoje... a vzpomněl si na tebe...” nemělo cenu fialovovlasému lhát.
“A co dělali, že to tě tolik navnadilo na mě? Popiš mi to,” spokojeně se usmál.
“Hmm...” tmavovlasý přivřel oči a na chvíli se odmlčel, “Setsu na kolenou s hlavou mezi Xanxovými stehny a jen v kalhotách... trošku prohnutá záda a vlasy na bok, takže byl krásně vidět ten dokonalý bledý krk...” snažil se nepřipouštět si, jak divné je tohle dělat, když s nimi denně interagoval a začínal je brát skoro jako rodinu. “Úplně tak vidím tebe...”
“Takže bys mne chtěl mezi stehny? I když víš, že tohle jen tak někomu nedělám,” přivřel oči. “Ledaže bys byl tolik výjimečný, abych tě toužil ochutnat.” Decentně mlaskl. “Ledaže bych ti sundal kalhoty a dostal chuť na tvou chloubu. Obkroužit její špičku a přisát se k ní rty.”
Mladší zavřel oči a lehce se pousmál. “To by se mi líbilo...” zavrněl, “úplně tě vidím, jenom ve spodním prádle, s těmi dlouhými vlasy rozpuštěnými... za ty bych tě tahal...”
“Pán by chtěl být hrubý? Tohle se naučil od Xanxuse?” Naslinil si rty. “Možná chceš, abych použil zuby... ale jsem zatím hodný. Přijímám tvé přání a poslušně ti sloužím jazykem. Nemůžeš mi odpírat, abych volnou rukou sjel k vlastnímu vzrušení a začal si sám dělat dobře.”
Mamoru prsty rozepnul vlastní kalhoty a jednou dlaní se vydal pod ně, aby líně přejel po vlastním mužství. Moc dlouho se s druhým - nebo někým jiným, když na to přišlo - neviděl na to, aby ho jeho slova nechávala chladným a nešlo jen o příjemné šimrání v podbřišku. “Nechám tě to dělat jen chvíli,” odpověděl mu. “I když ti to moc sluší, když tak poslušně sloužíš, nechci, aby to bylo tak rychle za námi. Vezmu si tě na postel, zbavím tě toho posledního kusu oblečení a obklíčím tě, abych si tě mohl vzít.”
“Vzít si mě? Jak bys to udělal? Popiš to.” Spokojeně vydechl, když sám našel dlaní své vzrušení. “Víš, jak mám nenechavé ruce - jednou bych obklopil tvůj penis, druhou bych si hrál s tvou bradavkou, dokud by… úplně... nestála.” Některá slova si vychutnával.
Mladší si na okamžik skousl ret, “začal bych s vášnivým polibkem, než bych se přesunul na tvůj krk a líbal ho tak, aby všichni věděli, jak moc si tě užívám...” stáhl si více kalhoty i se spodním prádlem, aby měl lepší přístup. “Dlaněmi bych chvíli uctíval tvoje stehna, než bych se přesunul jednou do tvého rozkroku...”
“Nedočkavě bych ji přijal a rukou nestarající se o tvou chloubu bych tě navedl přesně na místo, kde tě potřebuji, abys prstem pronikl do mého těla, nedočkavě na tebe čekajícího a pečlivě připraveného.” Silněji se sám stiskl dlaní. “Ano, přesně tam,” zasténal.
Druhý si olízl suché rty a krátký okamžik si jen užíval tu představu. Úplně ho viděl nádherného a toužícího, jen v nadkolenkách a pod ním. “To bych si vychutnal...” šeptl, “volnou rukou bych se dál věnoval tvé kůži a obdarovával bych tě polibky. Do tvého těla bych přidal další prst a chvíli bych si jen užíval to horko a tvůj hlas... potom bych přidal třetí a čtvrtý... možná i víc...”
“Lačně a nenasytně bych vycházel tvým prstům vstříc a dělal se o ně jen čekajíc, kdy už si mne vezmeš. Potřebuju, abys do mne prudce pronikl a  pokusil ses mě zbavit rozumu. Tak moc tě chci cítit v sobě!” Trochu se svíjel pod vlastní rukou a bylo pro něj těžké zpomalit a zklidnit své tempo.
Mamoru zrychleně dýchal a jen pro slova druhého mu sem tam ze rtů unikl tichý sten. Zrychloval tempo vlastní ruky a přidal k ní i druhou. “Chtěl bych, abys prosil...” zašeptal, “a až bys prosil, otočil bych si tě na břicho a divoce bych se tě zmocnil. Držel bych tě pevně a na tvojí kůži nechával stopy vlastních zubů.”
“Tak... ano, tak... prosím... potřebuji tě... ještě hlouběji,” nechal unikat ze svých rtů starší, přičemž měl pevně semknutá víčka, “nevím, jak dlouho tohle tempo budu schopný vydržet. Celý se pod tebou svíjím a každým pohybem ti vycházím vstříc.”
Mladší si vyhrnul tričko, aby se chvíli mohl prsty věnovat jedné z vlastních bradavek. Cítil se sám docela blízko vrcholu. “Našel bych jednou rukou tvůj penis, aby ses pode mnou ještě více chvěl a svíjel...” zašeptal, “chtěl bych, aby se ti zatmívalo před očima, až tě dovedu k vrcholu...” sám rozechvěle zasténal.
Riku se nad chvíli odmlčel, jak pro něj bylo v těch okamžicích těžké najít vhodná slova. “Tohle přesně jsem potřeboval...” skoro to zavrčel, když se vystříkal do vlastní dlaně, přičemž se nijak nesnažil tlumit zasténání.
Mladšímu stačil jen zvuk jeho hlasu, aby vyvrcholil na vlastní břicho. Skousl si ret, jak se snažil, aby ho Xanxus se Setsunou náhodou neslyšeli. “Udělal bych se do tebe...” šeptl vysíleně.
Fialovovlasý se pousmál a natáhl se pro kapesníky, aby se mohl očistit. “Mamoru?” zašeptal po chvilce.
Druhý pootevřel oči, “hm...?” broukl jen tázavě v odpověď. Popravdě podle toho, jak svého milence znal, teď čekal nějakou trefnou poznámku na svoji osobu.
“Je ti jasné, že tohle bych ve skutečnosti ti nikdy nedovolil, že ano?” zeptal se pouze. Chtěl mít jasno a nedostat se - pokud se někdy sejdou - do trapného okamžiku, že by byl konfrontován s tímhle telefonátem.
Mladík se pousmál. “Je...” pokýval hlavou, “myslím, že bych si to ani nedovolil...” přiznal pak.
“Hodný chlapec,” kdyby mohl, mrkl by na něj. “Tak dobrou noc.”
Mamoru se protáhl a posadil, ještě ho čekala sprcha, “dobrou noc...” rozloučil se.

5 komentářů:

  1. Mám úplný zmatek v pocitech jsem ráda za Tadashiho protože býval poslední dobou hodně smutný a unavený ale Date to bylo pořád se nějak nemůžu smířit s tím andělem je asi zbytečné čekat na záchranu pro Dateho , to se s tím nejspíš asi smíří ale musí být hrozné vědomí že máš být celý život něčí otrokem , děkuji za skvělý díl a jsem tak nadšená že v sobotu bude další jupí

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Znáš Ai no Kusabi? Date je v podobné situaci jako Riki.
      Ale třeba se objeví někdo, kdo mu pomůže. Dokonce existují dva adepti...

      Vymazat
  2. Tadashi ach Tadashi, úplně Ho vidím taková bytost by neměla být na očích smrtelníků .) . Setsuna a modřina? Doufam ze brzy nám bude odkryto jak, celkove Xansus a jeho skrýté stránky mmm ...těším se na další.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Takových bytostí je tak víc... ale pravda, že Tadashi je jednou z těch nejkrásnějších. :)
      No, Xanx by se tam asi měl někdy objevit víc... a Setsuna se také úplně projeví... xD

      Vymazat
  3. zajimavy dil... ja chci byt taky knezka :D i kdyz si myslim ze v tom jeste bude nejaky hacek... Date je tedy v poradnych sra*kach :X doufam ze nedostane ten treti piercing (au au au)

    OdpovědětVymazat