Pokud kanibalismus hadů vede k vzniku draků? Je pak lidský cestou k nadčlověku?
Potřebuji nové tělo. A novou duši.
Probíhá oprašování starých spisů - velice sporně a rychlostí blížící se k nule - a nějakou dobu (v řádu stovek let) bude.

Jste tu poprvé a máte problémy se orientovat? Snad pomůžu zde.
Kdyby ještě někdo chtěl vyplnit dotazník pro mé drahé čtenáře - může zde.
Kdybyste měli zájem vyplnit dotazník k Nejen absinthové nejen víle - můžete zde.

Děkuji za vyjádřenou podporu komentujicím. ;)




čtvrtek 18. února 2016

Těžkopádní pro lidské - 1. kapitola

Moskva - Kreml 1941
Vrháme se pořádně do povídky - pravděpodobně každý čtvrtek! ;)
Obrázkem si stále ještě nejsem jistá, čekám na nějakou inspiraci a vjem, který by mi pro povídku úplně seděl. Takže prozatím jen další dobový obrázek, tentokrát ne tolik "apokalyptický".
Myslím, že po pomalém prologu, teď už na vás "udeřím silou" skutečného příběhu, máte možnost poznat většinu z postav, které se v povídce objeví.
Už jste mne upozornili v komentářích, že jste si všimli podobnosti s Deportací - nezapírám a po téhle kapitole bych vlastně vůbec nemohla - ale jak bylo řečeno, do Deportace jsem použila prvky odtud a nakonec sem jsem toho nejméně kapku přelila zpátky. Snad to výsledný dojem nezkazí...
Opravdu mne potěšil projevený zájem, vlastně jsem ho vůbec nečekala - abych byla přesnější, docela jsem se nejprve děsila, že nakonec všechny odradil už úvod, ale pak přišel hezký počet komentářů a já zavrněla blahem :) - doufám, že vás nezklamu a i první kapitola se vám bude líbit.
Přeji příjemnou četbu a těším se na vaše komentáře!

pozn. Málem bych zapomněla - Pekelné krocení pravděpodobně vydám o víkendu.

TĚŽKOPÁDNÍ PRO LIDSKÉ

"Na člověku je nejsmutnější, že má krásné myšlenky, ale není schopen se jich držet. Pak jsou všechny ideologie dobré, ale zůstávají pouhou utopií, protože to charakter člověka je špatný, lidstvo samo o sobě je špatné." 

[1. kapitola]


Gromov na základě dopisu dostal uvolnění z práce – předpokládal, že v nějakém znění přišel dopis o příjezdu Kljujeva i vedení výstavby a jen doufal, že se omylem nepřipletl do něčeho příliš politického, protože si byl jistý, že v takovém případě by nestačilo jen chovat se jako správný soudruh, ale na jakékoliv cíleně politicky korektní chování neměl dostatečný mozkový aparát ani zkušenosti; jednoduše doufal, že ten zvláštní dopis a příjezd neznámého člověka reálně není tak nebezpečný, jak se jemu i Něvzrovovi zdálo –, tedy v šest hodin ráno čekal na nádraží na příjezd nočního vlaku z Moskvy. Vyšel z haly na první nástupiště, aby mohl sledovat ranní rutinu toho místa. Do města se vozily zásoby a lidé, jak se soudruh Stalin snažil co nejdříve vrátit mu – i sobě – slávu; a také zde bylo důležité překladiště železniční na vodní dopravu, tudíž již v šest hodin ráno všude vládl shon. Jurij měl ten pohled a zvuky rád, bylo v tom hodně z klukovského nadšení, když poprvé viděl vlak a jeho mohutný kolos pohybující se po železnici. Chtěl pracovat ve slévárně, podílet se na výrobě, ale nakonec se spíše pro svůj prostý původ než schopnosti dostal k řízení samochodu. To neznamenalo, že se nestal dobrým řidičem. Přes válečné utrpení, nynější život pracujícího dvanáctihodinové směny a častou poruchovost jeho stroje, byl jím rád a splnil se mu díky tomu jeden z ne mála klukovských snů.
Vytáhl z tabatěrky půlku balené cigarety, co při snídani nestihl dokouřit, sklepal tabák a zapálil si ji. Zvykl si na tu chuť ve válce, vlastně to bylo méně o jakékoliv zálibě v hořkém a často štiplavém kouři, než o zvyku na odreagování v poli a kouření s přáteli. Tenkrát – nebylo to tolik vzdálené, přesto se to zdálo jako v minulém životě – za války v době klidu vždy jeden z posádky ubalil z příliš rychle se zmenšujícího množství nevábně vonícího tabáku připomínajícího vesměs prosté seno, a pak cigareta kolovala. Vlastně i na tohle vzpomínal rád. Válka ve stroji – až na ty mrtvé z vlastní posádky – se dala snést.
Žít v míru možná i bylo horší. Za války se dalo předpokládat, že lidé se k sobě budou chovat zle a každá maličkost, která byla udělána z dobré vůle, měla velkou cenu. Nyní však se bezdůvodně projevovalo lidské zlo a nešlo ho zastavit ani obhájit, protože pramenilo z toho, že lidé jednoduše jsou zlí. Věřil v lepší zítřky, jen každý dnešek za ty oběti z války stále ještě nestál.
Vlak dal signál, že přijíždí do stanice, a poté začal zpomalovat pravidelný chod parního stroje, který byl slyšet i z dálky. Gromova zalil smutek – bylo to jako srdce, které přestávalo bít. Lampami osvětlené nástupiště zahalil kouř s párou a trvalo několik desítek minut, než se vzduch pročistil tolik, aby bylo vidět. Mezitím lidé, kteří věděli kam jít, odcházeli do nádražní budovy.
Průvodčí hrdě postával na peróně ve zbytcích páry, příjemně se dívalo na jeho nažehlenou uniformu. To Jurijova kombinéza nikdy tak reprezentativně nevypadala – byla látaná a špinavá od strojního oleje, ale jemu na ní nejvíce vadilo, jak se přes hutnou látku neodpařoval pot a tím se i zevnitř tvořil masný povlak.
Kromě průvodčího tam zůstal ještě kdosi. Rozhlížel se kolem sebe a snažil vstřebat neznámé, co jej obklopovalo. Gromov ho chvíli sledoval ode dveří do haly. Nepoznával jej, ale tušil, že právě na něj čeká. Jefim Kljujev. Záhadný nikdy nepoznaný známý.
Domnělý Kljujev byl v kabátu, který mohl být starší než on, s vydřenými dírami na loktech a celkově omšelým povrchem. Na hlavně měl do čela nasazenou čepici. Boty od pohledu odcizené Fritzovi za války, taktéž nepadnoucí.
Gromov čekal, zda bude poznán, ale nakonec se – již bez cigarety – k němu vydal. Pohybem na sebe upoutal pozornost.
Kljujev se na něj otočil čelem – byl středně vysoký, z dálky působil jako ještě chlapec – a udělal několik váhavých kroků. „Dobrý den, soudruhu,“ pozdravil tiše a nejistě, jak ani on sám nevěděl, co by měl od svého známého a jediné kontaktní osoby očekávat.
Starší muž si ho znovu prohlédl. Když se ocitli na vzdálenost kroku či dvou od sebe, Gromov pochopil, že se mýlil v odhadování jeho věku: ne, nebyl to ještě chlapec, ačkoliv měl jemnou tvář nepoznamenanou jakýmikoliv jizvami po dospívání, nemocech nebo vlivu prostředí – vzpomínal, jak jeho rodiče vypadali ve čtyřiceti staří, protože celé dny pracovali venku na poli nebo v lese, kde jim kůže na větru a mraze zdrsněla a pod sluncem nabyla vrásek a skvrn –, tak kolem očí a v koutcích úst takhle z blízka se i jemu vrásky rýsovaly. Nicméně se zdálo, jakoby si nemusel holit tváře, protože mu vousy ještě nezačaly růst, a jak to u některých chlapců bývá, stále ještě připomínal matku, z jejíhož lůna přišel na svět, což dávalo za pravdu teorii o jeho nedospělosti. Takže nejspíše jedinou možností se dozvědět, kolik mu je, bylo se zeptat, ale Jurij necítil potřebu to v tu chvíli zjišťovat, když nevěděl mnohem důležitější fakta o svém známém.
Nic na jeho tváři ani hlase mu nebylo povědomé, nikdy se nesetkali. A byl si jistý, že by si jej určitě pamatoval. Přestože dojem z jeho obličeje nekazil žádný výrazný rys, díky kterému by mohl být lehkozapamatovatelný, tak jej přece jen Gromov shledal jedinečným. Nepodobal se vůbec nikomu, s kým se kdy potkal. Proč mu přesto přišel ten dopis a byl povinován se o něj postarat? „Co jsi zač?“ zeptal se napřímo místo pozdravu.
Jeho společník zaváhal, nakonec však z hlavy sňal čepici a po jeho ramenou se na starý kabát rozprostřely sytě rudé a dokonale rovné vlasy. Hned v dalším okamžiku je znovu shrábl a nacpal zpět, jakoby netoužil, aby to kdokoliv jiný kromě Gromova spatřil. „Patřím k národnostní menšině Rusalek,“ doplnil o slova své gesto a rozhlédl se, zda někdo jiný mohl vidět, co udělal.
Vysvětlovalo to, proč mu přišel dopis z nemocnice a že mladík potřebuje, aby o něj bylo postaráno. U takových jako on úřady musely zajistit dozor. „Neznám tě, proč já?“
„Anatolij Vasiljevič se mi o vás zmínil.“
„Tolja zemřel před Berlínem.“
„Proto jsem uvedl vás, Juriji Borisoviči, když se ptali, zda znám někoho, kdo by mi pomohl se začlenit do společnosti,“ reagoval na to. „Anatolij Vasiljevič mi řekl, že jste dobrý člověk,“ dodal ostýchavě.
Gromov si nebyl jistý, zda s tím může souhlasit. Proto se otočil k odchodu. Ta slova nejspíše způsobila přesně to, co Kljujev zamýšlel. „Pojď,“ pobídl ho nakonec. Byl pověřen se o něj postarat, zaručeně na to, zda on se stará, bude dohlížet vnitřní orgán a s těmi se zaplétat nechtěl.
Anatolij Sokolov nebyl jeho dobrý přítel, vlastně se spolu stěží kdy více bavili. Hlavně protože s tím mužem byla těžká řeč, vysmíval se všemu svatému – prostým lidem svatému, ne podle víry svatému; potom, co v dvacátých letech se zabavil církvi majetek, aby soudruh Lenin zachránil prostého člověka před tehdejším nedostatkem potravy a bídou, málokdo si svou víru udržel –, byl hrubý a neotesaný. Říkalo se mu vždy Tolja právě pro jakési vyvážení jeho nepříjemné povahy. Gromov vůbec netušil, proč by právě k němu někoho posílal. Vlastně mu nesedělo, že by se kdy zajímal o někoho jiného než o sebe. Pamatoval se, jak se Tolja vysmíval jeho rodině, že je plýtváním muže, když lehá jen s jednou ženou.
Kljujev se tak stal první Rusalka, kterou Jurij potkal. Slyšel o nich povídat už v dětství, ale nikdy nevěřil, že v širé Rusi – potažmo v Sovětském svazu – skutečně jsou. Nakonec byly. Za války někteří vyprávěli, že když zemi dobývali Němci, posílali je do koncentračních táborů nebo stříleli rovnou na místě. Ale jak s nimi naložila Rudá armáda a zda nějaké přežily, o tom neslyšel nic. Asi stejně jako on v dětství, nikdo, kdo je přímo neviděl, nebral povídačky o nich jako pravdivé. Ale možná se to mělo změnit, když se bájné Rusalky začaly označovat jako „národnostní menšina“.
Gromov věděl, že není dobře mít někoho takového na starost. Vůbec se mu to nelíbilo; hlavně, když netušil, co může od něj očekávat. Ale nezbývalo mu, než ho vzít do Něvzorova bytu a počkat na nějaké ukročení z Kljujevovy strany, aby ho s poděkováním mohl vrátit úřadům jako nezačlenitelného.
Dům byl téměř úplně prázdný, protože, kdo mohl, musel pracovat. Nikdo tedy nevítal a nedivil se novému obyvateli, který stoupal po schodech a celou dobu se kolem sebe zvědavě rozhlížel. Hlavní dveře nedoléhaly a do chodby jimi táhlo, schodiště se zdálo temné, protože všechny dveře, které je lemovaly, byly zavřené.
Gromov odemkl byt a zaváhal, jakoby naposledy zatoužil situaci změnit, než Rusalku do něj pustil. Zabouchl za nimi, ukázal jí, že se má zout, ale sám tak neučinil. „Musím se vrátit do práce.“
Kljujev pokorně kývl.
Druhý několik okamžiků počkal, zda se mu nedostane ještě nějaké jiné reakce, než pokračoval: „Ty dveře napravo, tam budeš spát. Na divanu.“ Když se mu dostalo dalšího pokývnutí, pohodil vzpurně hlavou – snad rozčílen tím, jak se chování rusovlasého zdálo naprosto bezproblémové, nebo protože sám preferoval, když lidé projevovali více života – a vyšel z bytu. Samozřejmě, že tam jeho nového obyvatele zamkl.
Kljujev dokončil vyzouvání bot, poté vzal své nevelké zavazadlo a zamířil do pokoje, kde ho Gromov nasměroval. Otevřel opatrně dveře, jako kdyby čekal, že za nimi bude samotné peklo, poté jimi proklouzl a pečlivě je za sebou zavřel. Teď naopak působil, jako kdyby ho mohly před tím samým peklem ochránit.
Mezi divanem a postelí bylo akorát tolik prostoru, aby se dalo projít k oknu. U stěny napravo stála skříň, která se určitě nedala úplně otevřít pro stůl v její těsné blízkosti, na druhé straně další kus nábytku sloužící k uskladnění věcí. Bez divanu tam mohlo být i k žití, ale s ním se to tam zdálo být stísněné.
Kljujev si nad tím tiše povzdechl – nikoliv pro své pohodlí, ale že ho takto na první pohled vzal svému spolubydlícímu. To zajisté nepřinese nic dobrého. A on chtěl zůstat raději kdekoliv jinde než na místech, která byl nucen obývat od toho, co Rusalky vyhnali z jejich domovského lesa.
Neslyšně uložil zavazadlo na divan a otevřel ho. Kdyby zámek necvakl, zvládl by i to v naprostém tichu – na vlastní kůži zažil několik výzkumných metod, jakými němečtí lékaři hledali původ téhle schopnosti, proto se snažil pohybovat přiměřeně hlučně, ale když se ocitl sám, zapomínal se. Měl tam, co mu dali v nemocnici. Hlavně hygienické potřeby. A poté obálku s různými dokumenty, díky kterým mohl být pod dozorem ve Stalingradu a snažit se začlenit. Co věděl, stal se tou jedinou Rusalkou, která dostala takovou možnost.
Napřed to byli Němci, poté Rusové… ale na rozdíl od Němců u Rusů se dalo opřít o jejich ideologii. A on upřímně se chtěl stát součástí toho velkého národa, přispět čímkoliv bude moct, aby všichni se vydali vstříc zářivé budoucnosti, kde si jsou všichni rovni a všichni se mají dobře. Taková budoucnost se zdála být i pro něj, zatímco v německém nacismu by mu již od myšlenky zbývala jen smrt.
Bohužel zatím vládla přítomnost padesátých let dvacátého století. Přerod na ideál stále ještě nedokončili. Nejen on ze všech objevených, osvobozených nebo jakých vlastně Rusalek měl fyzické předpoklady a dostatečné zdraví, aby mohl být propuštěn. Nicméně nakonec se tak stalo, protože si možná i prožil toho mnohem víc než ostatní a uměl se přizpůsobit, chovat, jak chtějí, a přetvařovat. Komisy uchvátil, když jim přinesl sovětskou rudou vlajku utkanou z vlastních vlasů.
Nestálo to za řeč oproti tomu, o čem věděl, že se blíží. Němci jako Rusové – všichni chtěli přijít na kloub nadpřirozenosti, třebaže by to znamenalo pitvat všechny Rusalky do poslední.
Svlékl ze sebe kabát, sundal si čepici a vše to řádně složil, jak byl zvyklý, že po něm Fritzové chtěli. Posadil se na postel a čekal. Přestože měl hlad, neopovážil se vydat na průzkum, stejně tak i přes únavu si nedovolil lehnout, skutečně si těžce získanou možnost žít nový život nechtěl zničit.

V Moskevském bytě důstojníka Šokalského byla toho rána zima, přestože nastupoval dost krutý a mrazivý podzim, správu sídliště ani v nejmenší nenapadlo, že by se již mělo v teplárně topit; nestalo se to poprvé, možná nakonec se to dalo považovat za správný zvyk, že se na první mráz pohlíželo skepticky. Zinaida si nebyla jistá, co ji vlastně vzbudilo – jestli chlad nebo to, že když se zcela automaticky přitulila k teplému tělu svého manžela, cukl sebou a docela nahlas ze spánku zachrčel několik slov v němčině. Odtáhla se od něj a prohlédla si ho rozespalýma očima. Jejího manžela trápily často noční můry, dokázal ji celou noc budit – ale myslela si, že nyní již je natolik zvyklá, aby to dokázala zaspat. Spávali každý na své straně postele, každý na svých třech matracích, takže ji většinou ani jeho trhavé pohyby nerušily. Dnes jen udělala tu chybu, že u něj hledala milující teplo.
Zkontrolovala pohledem svítící ciferník budíku – zanedlouho budou muset oba vstávat, nemělo cenu se pokoušet usnout a ona by to stejně v jedné posteli s jejím manželem teď už nedokázala –, natáhla se a zatřásla s jeho ramenem. „Štěpáne,“ oslovila ho tiše, „vstávej!“
Muž se pro jeden okamžik lekl ještě víc, otevřel dokořán své modré oči a chvíli je kulil do tmy, než si uvědomil, kde je. Za noc propotil nejen bavlněné pyžamo, v kterém spával, ale i povlečení a prostěradlo. Teď se to na něj všechno lepilo a pro teplotu pokoje to velmi rychle chladlo. Zhluboka se nadechl a protřel si oči, nebyl úplně vzhůru, ale na rozdíl od snu věděl, že je v bezpečí, tak s úplnou bdělostí nepospíchal.
Byl unavený, měl za sebou jen čtyři hodiny spánku a to neklidného. I když se ze svých nočních můr nebudil, stejně mu nedaly potřebný odpočinek a ráno se cítil snad ještě mnohem hůř, než když ulehal.
„Doufám, že jsi nevzbudil Zojku,“ utrousila jeho žena a převalila se na posteli tak, aby si mohla sednout na její okraj a najít poslepu na zemi papuče. Černé vlasy měla napletené na natáčky a přes ně šátek, aby se jí přes noc neuvolnily. Hned se natáhla pro župan a celá se do něj zabalila. Musela se začít hýbat, aby se zahřála.
Šokalskij se také posadil. „Promiň, Zino,“ natočil na svou manželku hlavu a pozoroval její siluetu, jak se zvedá z postele a směřuje ke dveřím.
Ani se na něj neotočila. Mávla rukou, „nic se nestalo.“ Pak za sebou zavřela dveře.
Muž nejméně pět minut zůstal sedět s hlavou ve dlaních, než se dost vzpamatoval, aby dokázal vstát z postele. Zpocené oblečení ho nepříjemně chladilo, ale když nic jiného, drželo ho to vzhůru, v takovém nepohodlí by usnout nejspíše nedokázal. Měl to privilegium, že nebyl na frontě, nespal v zákopech, na určité pohodlí si nikdy nemusel odvyknout. Rozsvítil lampu na nočním stole a ve skříni našel čisté tílko s trenýrkami, aby se měl do čeho převléct. Poté zamířil do koupelny.
Zinaidu chystající snídani v kuchyni nebylo vůbec slyšet, nejspíše se snažila jejich dceru nevzbudit a dařilo se jí to mnohem lépe než Šokalskému. Dupal, zvyklý na tíhu vojenských bot do každého kroku dával více energie, než bylo v papučích potřeba. A v rozespalosti mu vypadla štětka na holení do umyvadla, o které udeřila svou dřevěnou rukojetí. Řízl se břitvou a zaklel. Přestože to neslyšel, odhadl situaci a představil si, jak jeho manželka si v kuchyni povzdychla nad tím, kolik dělá hluku.
Byla krásná a jeho, proto jí odpouštěl, že k němu občas chovala jen málo úcty. On sám také stále ještě v sobě měl něco z toho okouzlujícího mládence, kterým na začátku války byl. Ještě před čtyřicátým prvním se dostal do Německa, dobrá stavba těla, tehdy ještě vzorníkově světlé vlasy a zářivě modré oči mu dopomohly k tomu, aby si získal i jako uprchlík ze Svazu dobrou pověst a později kariéru. Na konci války, kdy do posledního okamžiku působil mezi nacisty jako sovětský špión a čekal, až ruské samochody dosáhnou Berlína, mu část vlasů kolem spánků vybledla úplně do běla. Tehdy to nebylo ještě poznat, ale dnes – když už neměl tak krásné světlé vlasy a zhnědly mu – mu šediny po stranách tváří dodávaly roky. Práce špióna v Třetí říši a nyní u tajné policie mu vzala nejen lesk z očí, ale celý zestárl a vypadal o pět až deset let starší, než skutečně byl. Přestože ještě nepřekročil třicítku, od pohledu se blížil možná i čtyřicítce, ale ve výrazu tváře se dala vyčíst hrdost, což mu dodávalo charisma a – když zrovna nebyl důvod, aby to vyvolávalo strach – vzbuzoval u žen obdiv a sympatie.
Zběžně si opláchl celé tělo v umyvadle, osušil se a převlékl do čistého. Až poté si zašel pro svůj župan a zabalil se do něj, jak i on zatoužil po troše tepla. Z nevyspání se skoro třásl chladem.
Posadil se ke stolu v kuchyni a začal si třít oči nezvyklé na tak přímé světlo, jaké dávala rozsvícená žárovka v lustru. Měli štěstí – a Šokalskij hlavně zásluhy –, že žili v novém a moderním bytě, kde si mohli užívat pohodlí, jaké poskytovala elektrifikace, topení a dostatek soukromí. Uvědomoval si to a tak si nestěžoval, i když ho oči pálily jako čert.
Žena před něj položila šálek černé kávy a pohladila ho po rameni. Chytil její ruku, aby mu neutekla zpátky ke sporáku, na kterém vařila kaši, přičemž vzhlédl k její tváři. Dívala se na něj uhlově černýma očima, v kterých nebyla ani známka po jakémkoliv teple nebo dokonce žáru. Od jejich prvního setkání snad nikdy se nezdála jiná než chladná, bylo v ní cosi ledového a nekonečného jako v ruské zimě.
Stáhl si ji hrubě, silou do klína a objal ji kolem pasu. Vzepřela se, on se i přesto k ní natáhl a vtiskl jí políbení na tvář. Ani si nevzpomínal, kdy naposledy se s ní pomazlil. Asi před týdnem – dny mu trochu splývaly – probíhalo noční zatýkání a od té doby měli plnou práci s výslechy. Sám vlastně nevěděl, co přesně hledají. Byly tu důkazy a podezření, všechno se ovšem zatím zdálo nejasné… Od té doby s ní jen stěží spával v jedné posteli, ale kdy skutečně ji měl v náručí, mohl jen těžko odhadovat.
Hořel touhou po její blízkosti. Ačkoliv k němu byla nepřístupná a odměřená, on ji ke svému životu potřeboval. Znal málo z jejího dospívání, ale všechno – co on cítil a ona mu neopětovala – by se dalo přisoudit členství v Komsomolu (Komunistického svazu mládeže) a tehdejší době, která se snažila rozložit tradiční a nastínit zcela nový pohled i na vztahy mezi mužem a ženou. On byl naopak možná zkažený svým pobytem v Třetí říši, i kdyby se snad nesetkal s ničím sexuálním a zhýralým, zažil si tam toho tolik špatného, až byl rozhodnutý si v životě dopřávat rodinné štěstí. A k němu neodmyslitelně patřila manželčina náruč.
Pohladil ji po tváři a usmál se na ni. „Zinečko,“ zašeptal a vtiskl jí polibek na ústa, „kdybys tak nespěchala, mohli jsme ještě chvíli poležet,“ vyčetl jí dobráckým tónem a všechny své smysly soustředil jen na ni, aby ze sebe setřepal nepříjemný pocit, co ho zachvacoval v nočních můrách – o to horších, že se týkaly nijak nezhoršené reality jeho minulosti.
Přísně sevřela rty a podívala se směrem ke dveřím. „Zojka by mohla kdykoliv vejít. Určitě jsi ji probudil.“
„Nakouknu, jestli spí a pokud spí…“
„Tak vůbec nic, Štěpáne Valerjeviči,“ přerušila ho přísně a zapřela se dlaněmi o jeho ramena, jak konečně chtěl vstát.
Ten ji ovšem ještě okamžik držel za boky, než ji pustil. Zinaida na rozdíl od něj vypadala mladší, než byla. Měla hezkou světlou pleť s jedinou výraznější vráskou mezi obočím, protože se často tvářila zádumčivě nebo mračila, její lícní kosti byly výrazné, čelist tolik ne, přestože byla hranatá. Obočí měla tmavé a hezky tvarované, že zvýrazňovalo tvar jejích očí, když se chtěla líbit nebo působit reprezentativně, stejně jako herečky ve filmech si obtáhla linii horního víčka a Štěpán měl pocit, jako kdyby ho pozorovala divoká srnka; nos rozděloval její souměrný obličej a pod ním zaujímaly své místo přísné rty. Postavou zůstávala stále drobná jako dívka, ačkoliv se měli dobře, po válce téměř nepřibrala.
Upil kávy, ale když se o ni popálil, nakonec také vstal. Přešel za svou ženou, která míchala kaši, a zezadu ji objal. Líbilo se mu, jak pod županem a noční košilí má pevné tělo. Dlaní sjel z jejího pasu na boky a přitáhl si ji za ně blíž, až cítil její hýždě ve svém rozkroku. „Snad se dnes vrátím dřív,“ zašeptal a sklonil se, aby rty mohl přejet po její šíji, než se odtáhl.
Přešel ke dveřím do posledního pokoje v jejich dvoupokojovém bytě s kuchyní a chodbičkou a nakoukl dovnitř. Zoja sice stále ještě ležela v posteli, ale její světle modré oči odrážely světlo, takže si byl vědom toho, že se na něj dívá. „Dobré ráno, pojď snídat.“
Vrátil se ke stolu, a jako kdyby únava se přes něj přelévala jako moře ve vlnách, jen si podložil hlavu dlaní a zadíval se do šálku kávy. Když byl ještě špiónem, staral se o jeho zdraví doktor, protože všichni věděli, jak to je náročné, ale na druhou stranu i velmi důležité pro vítězství; teď se s tím musel vypořádat sám, se všemi následky v podobě nočních můr, i se svým pracovním vytížením. Mohl jen doufat, že ho žádný ze sousedů nikdy neuslyší přes noc mluvit německy, protože by to mohlo způsobit komplikace v jejich klidném životě.
Za chvíli se v kuchyni objevila i Zoja. Slušně pozdravila a sedla si také ke stolu. Šokalskij se na ni usmál. „Jen jestli ty máš udělané všechny úkoly,“ poškádlil ji dobrácky, poté hlasitě zívl, což dívku rozesmálo a ona na to zapomněla odpovědět.
„Včera večer jsme nad nimi seděli,“ napravila to Zinaida a přenesla na stůl talířky s kaší a lžíce. Sobě a děvčeti ještě podala čaj, než se sama posadila ke stolu. „V počtech má stále problémy.“
„Tak v počtech?“ ujistil se muž. Přestal si opírat hlavu o dlaň a začal ukazovat: „Jeden a jeden prst jsou dva… vždyť v tom žádná věda není.“ Mrkl na Zoju, která se stále usmívala. Chápal, že mnohdy je lepší se tvářit hloupější, než skutečně byl, protože lidé se těmi chytrými cítili ohroženi. Nikdy příliš neukazoval, jak mu to pálí, navíc se při jeho vzdělávání často kladl důraz více na fyzické schopnosti, sílu a výdrž, aby byl schopen ustát tíhu špiónství; taktických vědomostí dostal úsporně a většinu se naučil až v poli, navíc je zcela podvědomě byl naučený zatajovat. Na rozdíl od Zinaidy, která byla učitelka a někdy si i před lidmi neodpustila ho konfrontovat s jeho nevědomostí, co se týkalo všeobecného vzdělání.
„Štěpo,“ napomenula ho žena, i když něco takového by si ke svému muži neměla dovolovat.
Pokud Šokalskij nikdy nepochyboval o tom, co k němu Zinaida cítí i přes svou neoblomnost, nebyl si vůbec jistý tím, jaký postoj má k jejich dceři. Možná že slyšela jeho švagra, jak mu – když si Zoju brali ze sirotčince – říká, že až to děvče povyroste, může za ni vyměnit svou starou; trochu žárlivosti by jí i proto odpustil, ale rozhodně nechtěl, aby se k jejich dceři chovala cize. Když už jednou byla jejich – a že ji potřebovali, aby se lidé přestali ptát, proč žádné děti nemají –, oba se k ní tak měli chovat. Štěpánovi to nedělalo žádný problém, dívku si otcovsky zamiloval na první pohled, když celá ušmudlaná za nimi před třemi lety – ve svých osmi – přišla. Od té doby jí narostly vyholené vlasy, byla zrzavá, pihatá a nepodobala se ani jednomu z nich, ovšem to už nikdo nezkoumal. Stejně jako to, že její věk neseděl k jejich manželství.
Šokalskij si vzal Zinaidu po válce. Byl mu přidělený byt v Moskvě a on s sebou vzal svou starou matku i s mladou ženou, která ji opatrovala, když byl z domu. Pomohl Zinaidě se vším, přivedl ji do Strany a zajistil místo učitelky; protože spolu bydleli v jednom bytě, začaly se dít věci, jaké se dějí, když spolu bydlí dva mladí lidé nijak rodině nespříznění, nakonec si ho v roce 1946 vzala. Dívka se ovšem narodila ještě před začátkem války a s ohledem na mladý vzhled Zinaidy to působilo, že ji sama měla, když jí ještě ani osmnáct nebylo. Štěpán by si nic takového nedovolil před Hitlerem, ale teď se snažil obelhat jen ty, co je příliš neznali – a o tom, odkud Zoja pochází, tudíž nic nevěděli –, na to snad nebylo potřeba špiónského umu.
„V neděli se na to společně podíváme,“ slíbil pak a konečně se pustil do snídaně.    

Když se Gromov vrátil domů, Něvzorov vařil polévku – většinou večeřeli polévku s chlebem, protože ani jeden z nich neuměl pořádně uvařit – a malý Griška si hrál u stolu s koníkem, kterého mu dávno starší muž vyřezal. Pověsil kabát, zul boty a s klukovinou v očích se zadíval do hrnce, jaká polévka ho čeká tentokrát.
„Tak kdes ho nechal?“ zeptal se starší muž, když se po něm ohnal vařečkou. Dítě se tomu gestu zasmálo.
„Není tady?“
Gromov si příliš nebyl jistý, co by se stalo, kdyby mu dotyčný utekl. Zda by se mohl před vnitřními orgány obhájit, že šel do práce plnit svou povinnost soudruha a nemohl s ním celý den být. Přesto téměř přeběhl ke dveřím do svého pokoje a rázně je otevřel – až se jejich skleněná výplň zachvěla –, aby se ujistil, že skutečně vevnitř nikdo není.
Vydechl úlevou, když tam Kljujeva našel. Seděl na divanu a vlasy se mu leskly v měsíčním světle, stejně jako jeho pleť se zdála půvabnější. Všechny příběhy o Rusalkách přece vypravovaly, jak tančí při svitu měsíce, tak se nebylo čemu divit, že i do starého Něvzorova bytu se vlilo čarokrásné kouzlo. Jurij nasucho polkl, než se donutil promluvit. „Co tu děláš?!“ Neuvědomil si, jak hloupá otázka to byla.
Kljujev se na něj s obavami podíval – snažil se tolik neudělat nic špatně, že nakonec udělal? „Nechtěl jsem… nevěděl jsem…“ přikrčil se, a aby ukázal svou pokoru – protože to vždy na muže platilo – sklonil hlavu, jednal tak záměrně, ale ani tak se to gesto nezdálo nucené, „omlouvám se.“
Muž vůbec nevěděl, jak na to reagovat. Když ho tak viděl, došlo mu, že jako člen své národnostní menšiny – jak to sám nazval – zajisté zažil jen velice poskromnu dobrého zacházení. Ale kdo mu za to mohl?
„Tak se pojďte představit!“ zavolal z kuchyně Něvzorov, čímž přerušil tu zvláštní chvíli.
Gromov jen pokývl hlavou, nechal otevřené dveře a vydal se zpátky do kuchyně.
Chvíli to trvalo, než i Kljujev opatrně vyšel z pokoje. Rudé vlasy mu spadaly až k pasu přes ošuntělé nepadnoucí oblečení, i tu hnědou košili a kalhoty nejspíše dostal přidělenou; když tam stál jen v silných ponožkách do vojenských bot a s nejistým výrazem, působil jako bezbranné dítě. Pohled měl sklopený k zemi. „Dobrý večer, soudruzi,“ řekl tiše a dlaně sevřené v pěst schovával za zády, aby nebylo poznat, jak moc si musí dodávat odvahu, aby vůbec promluvil. Nebo tak chtěl alespoň působit. „Bylo mi přiděleno jméno Jefim Kljujev a patřím k národnostní menšině Rusalek,“ oznámil.
„No potěš!“ vzpamatoval se po jeho slovech Něvzorov a začal se hlasitě smát, i když to byl ten násilný druh smíchu, kterým se zakrývá zoufalství. „K sakru… co to má bejt?!“
Nikdo mu neodpověděl a po jeho otázce zůstali v tichu dobrých několik minut, než vzkypělá polévka začala syčet na plotně kachlových kamen, které v místnosti stály. Nejstarší z mužů vstal, odstavil hrnec, a jakoby najednou uvěřil, že všechno před chvíli si vymyslel, ohlédl se přes rameno, zda tam stále Rusalka je.
Byla. Neopovážila se pohnout. Jako kdyby ji učitel postavil za trest do kouta nebo nechal klečet na hrachu.
„Sedni si ke stolu, najíme se,“ první, kdo prolomil ticho, byl Gromov.
Kljujev mu věnoval krátký pohled plný vděku a přisunul si židli, která byla odstavená u okna, takže u stolu nakonec byly čtyři, i když se tak nedalo kolem něj projít. S obezřetností se posadil a podíval na chlapce, kterého dávno nezajímal koník, ale nová osoba žijící v jejich bytě. Prohlížel si jej se zvědavostí vykulenýma očima a trochu pootevřenou pusou. Rusovlasý se na něj nepatrně usmál – jako někdo, kdo po všem, co zažil, zapomněl, jak se směje, ale myslí to upřímně. „Máš hezkého koníka,“ pochválil ho ve snaze chlapce potěšit, ale pro svou přirozenou citlivost si všiml, že oba dva muži v místnosti se na něj proto nedůvěřivě podívali. Tak nepokračoval, že i on jako dítě měl podobnou hračku.
Sklopil hlavu a složil si ruce na klíně. Chápal je, že jim musí připadat nebezpečný a že si jejich důvěru bude muset těžce vydobýt.
Počkal, až všichni dojí, než se jako první zvedl od stolu a vysloužil si tím vyčítavý pohled od Něvzorova, který ho obviňoval z nevděčnosti, že chce hned po jídle, na kterém neměl žádnou zásluhu, odejít. „Umyju nádobí,“ prohlásil a bezděky si vyhrnul rukávy. Měl štíhlá zápěstí – celý byl hodně hubený, jak i na něm se podepsalo válečné období – a zdobila je směsice různých jizev a černě vytetované číslo. Bez toho by jeho ruce byly opravdu hezké, měl dlouhé prsty a kostnaté ladné dlaně. Rychle seskládal talíře na sebe, jakoby se bál, že bude zastaven, a vložil do nich lžíce, než se protáhl s jakýmsi tanečním půvabem k dřezu. „Jen…“ začal a otočil se na muže, kteří si ho doposud překvapeně prohlíželi, „jak je to s vodou?“
„Támhle v tom největším hrnci na plotně je teplá a v kýbli studená,“ odpověděl mu Něvzorov s výraznou gestikulací. Nakonec ovšem vstal a sám zvedl ze země kýbl se studenou, aby z něj nalil do dřezu, jak mu přišlo, že Rusalka nemůže být schopná ho uzvednout a nemohl by se dívat, když by přelívala vodu naběračku po naběračce, stejně jako u horké z hrnce. „Jináč… jmenuju se Petr Leonidovič,“ představil se nakonec a podal Kljujevovi ruku. „A támhle ten malej capart, to je náš Griška.“
Neznamenalo to, že Kljujeva přijali mezi sebe, ale alespoň to byl signál, že by mohli, když se bude dost snažit.
Mezitím, co rusovlasý umýval nádobí – nejtěžší na tom rozhodně bylo hledání všeho potřebného v neznámé kuchyni –, si muži u stolu zapálili cigarety. Mlčení mezi nimi se zdálo být přátelské a nenucené, až z toho měl Kljujev pocit, že takto tráví večery po práci často a snažil se je v tom nerušit. Nakonec si otřel ruce do hadry a stáhl rukávy zpátky.
„Juriji Borisoviči,“ oslovil mladšího z mužů, ale nepodíval se na něj; vesměs se snažil nedívat na nikoho z nich, jako kdyby byl nějaká služebná buržoazie, i když to po něm nikdo nechtěl, „mohl byste si projít dokumenty, s kterými jsem přijel a najít v nich, v jakém závodě mi našli pracovní místo?“
Gromov k němu vzhlédl a vydechl kouř. Jediný důvod, proč by jej o něco takového žádal, muselo být, že sám neumí číst. „Tak to sem dones,“ souhlasil. Co jiného mohl dělat?
Kljujev po chvíli donesl všechny listiny, co měl, ale než je položil na stůl, očistil ho vlastním rukávem, jak se bál, aby se nezašpinily. Všechny pro něj byly příliš drahé a vykoupené krví, než aby je neopatroval. Odstavil židli zpátky k oknu a zůstal stát, nahlížejíc do svých dokumentů přes rameno Gromova a doufajíc, že si stejně paměťově zapamatuje, jak vypadá název továrny, jako se uměl podepsat (okopírovat obrázek svého jména).
„Máš tu napsané, že ses narodil v roce devatenácet šestnáct – mělo by ti být… třicet pět let,“ oznámil mu, jako kdyby to samotný Kljujev nevěděl. Ten jen pokývl hlavou. Tyhle údaje byly správné a nikdo necítil potřebu je falšovat. Jurij k němu zvedl pohled, jak tomu odmítal uvěřit. Muž po třicátém roku přece nemohl vypadat takhle! Navíc se nehodlal smířit s tím, že je Kljujev starší a měl by se k němu chovat uctivě – cítil, že nad ním má navrch, protože ho měl hlídat a nepatřil k žádné národnostní menšině.
Zakroutil hlavou a četl dál. Nakonec našel, co se po něm chtělo. „Budeš obrábět strojní součástky, zítra tě dovedu do toho závodu, není odsud daleko. A poptáš se po soudružce Kirijenkové, v práci tě má na starost ona.“
Rusovlasý mu poděkoval a pečlivě si posbíral a poskládal, co předtím položil na stůl. „Pokud si dobře pamatuju,“ promluvil ještě, „tohle bych měl nosit stále u sebe,“ ukazoval na malou knížečku o několika málo listech s pevnými deskami, v které bylo nemálo úředních razítek. Gromov souhlasně zamručel.
Druhý mu ještě jednou poděkoval, než všechno odnesl zpátky do pokoje a znovu se vrátil. „Omlouvám se, že je se mnou taková potíž a stále se na něco ptám a něco chci,“ začal, co nejpokorněji mohl. „Až to tady poznám, už o mně nebudete ani vědět,“ slíbil. „Mohl bych se někde umýt, cesta byla dlouhá… a pokud pro mne nemáte žádnou práci, kterou bych měl udělat, šel bych poté spát.“
Mladší z mužů se podíval na druhého, jak si sám nebyl moc jistý odpovědí. Ten se zamračil. „Dneska kvůli tobě žádný koupání řešit nebudem,“ rozhodl pevně, „támhle je lavor, s vodou už víš, jak to je… a kdybys jí vzal moc, tak na konci chodby v koupelce je vodovod.“
Rudovlasý tentokrát setrval bez hnutí o okamžik déle, než nakonec pokývl. Jakoby nevěděl co se sebou, přešlápl na místě, než se nakonec dal do pohybu. Donesl si mýdlo a osušku, nanosil vodu do lavoru a postavil se k němu. Stál na skříňce v rohu místnosti a nebylo kolem něj nic, čím se dala vytvořit alespoň představa nějakého soukromí.
Kljujev se postavil zády ke stolu a dvěma mužům, co u něj seděli. Sčesal si vlasy na stranu a hbitými prsty si je spletl do copu, než si rozepnul košili a roztřeseně si ji svlékl. Stejně jako na jeho zápěstích, i na zádech měl plno různých jizev.
Něvzorov se odsunul od stolu, což rusovlasého vyděsilo a on se po něm ohlédl přes rameno jako vystrašená laň, přičemž si k hrudi pevně přitiskl košili. „Klid,“ utrousil nejstarší z mužů jen, vzal Grišku do náručí a i s ním se vydal do jejich pokoje. Nechtěl, aby se dítě na důkaz takové krutosti dívalo.
Gromov pochopil, že by nejspíše měl také odejít, ale stále ještě neměl dokouřenou cigaretu, a proto zůstal.
Rudovlasý si nejprve opláchl obličej, než se začal omývat vodou a mýdlem. Byl pečlivý a tichý. Přestože se druhý muž snažil pohledu na něj vyhnout, tak se mu nakonec neubránil. Jeho tělo stejně jako tvář vypovídalo jen málo o věku, jaký by měl mít. Působilo jistým způsobem mladicky, ale žádné dítě by nikdy nemohlo být tak zjizvené, to na něm bylo dospělého. A také způsob, jakým se jeho vlastní ruce po těle pohybovaly. Ladně obkresloval vlastní křivky, které velmi dobře znal, a pro tu jistotu v tom doteku to působilo eroticky, nikoliv nevinně. Přestože se v té chvíli nesnažil nikoho svádět, z jeho pohybů se dalo vyčíst, že poznal rozkoš a slast, rozhodně nebyl panensky čistý.
Osušil si hrudník, přetáhl přes něj noční košili a až potom dokončil vysvlékání. Takhle částečně krytý umyl i zbytek svého těla.
„Nech to tak, taky se opláchnu, a pak to uklidím,“ zarazil rudovlasého Gromov nakonec, když ten skončil se svou očistou a chystal se po sobě všechno dát do pořádku.
Kljujev se na něj natočil a kývl, poté posbíral své věci a vydal se bosky do pokoje, kde na divanu měl spát. Jurij si nemohl pomoct, ale když ho vyprovázel pohledem, připadalo mu, že takové stvoření musí být tolik křehké, že si zvrtne kotník, když zakopne o měsíční paprsek. A přitom na vlastní oči viděl, kolik krutostí zrovna tahle Rusalka vydržela.


18 komentářů:

  1. Odpovědi
    1. Oh, jsem ráda, že ti to tak připadá. (Teď jsem úplně zvědavá, kdo jsi a jak ses tu ocitl/a? xD Ale samozřejmě mne i takový komentář těší...)

      Vymazat
  2. A teď už navždy budu Jefima vidět takhle: http://cs627325.vk.me/v627325161/18575/Ief7SXjeR-A.jpg ale určitě tak nevypadá, ale je to ta dívka, co jsem ji před pár dni házela na fb... a nevím, kdo to je, ale teď je to Jefim :D - on mi nikdo neřekl, že je rusovlasý!!! <3 to je podpásovka! :D a ani nevíš jak se těším, až si budou toliko věřit, že jim Rusalka poví své skutečné jméno... Bože, musí být překrásné O.o Budu ho zbožňovat... je to múza - může se múza nezbožňovat a neuctívat? Když pomineme ty - (nemá pro ně slov!), co mu způsobili ty bolesti, tak věřím, že i když nám dáváš zatím nahlédnout do Jurijovy hlavy jen málo, tak přece v něm i za tak prchavé chvíle zanechal Rusalka hluboký dojem. Kolik bolesti musel ten ubohý tvor snést, aby tam stál, muži na očích vystavený a přece to jistě nebolelo tolik, jako v minulosti. Dovedu si představit, jaké Rusalky bývají plaché...

    Bojím se Štěpána, přestože je to v mých očích Děmidov (44) - (za což jen chválím, protože na jednu stranu se cítím, že ho už blíže znám) - tak přece se ho bojím... Je to člověk mnoha tajemství a také noční můry neslibují nic dobrého z jeho života. Před lidmi samozřejmě spořádaný, jak má být... jen - kdo je sakra skutečný Štěpán? Mají se Zinou bezvadné dialogy - jsem vždy nadšená tvojí... (nevím, jak to mám říct - počeštěnou ruštinou? To, jak si upravíš slova, aby "zněla", jak potřebuješ a zapadala úplně do té doby a země - snad rozumíš :D)
    Štěpán bude rozhodně zajímavý... líbí se mi, ale bojím se ho :D

    Zatracená střední jména! :D Já vím, Já vím.. ale člověk by z toho byl jelen, ale bez nich by to nebylo ono :D To vždy než si přiřadím to příjmení...

    "Doma" si myslím, že teď to bude hodně napjaté mezi nimi, než se Rusalka usadí. Doufám, že Jurij na ni bude opatrný a jemný - i když takoví muži nebývají, ale Jurij... ano určitě své chyby má, ale já mu chci věřit. Nebude to snadné, úplně vidím jak by tam Rusalku raději neměl, že to není bezpečné, ale... ten chlapík na mne už v prologu udělal dojem, tak mu radím, ať si to nepokazí :D Potřebuji tam prozatimní podporu... nezklam Juruji.
    Chválím úžasnou scénu na nádraží - líbila se mi strašně, jak je popsaná :)

    Doufám, že není na škodu, jak se vždy rozsáhle rozepíšu, ale ono samo mne to nutí a nechci na nic zapomenout :) snad to nebude nijak odrazovat další komentující. Popřípadě mne zarazte, kdybyste cítili, že jsem sem "vydávila" úplně všechno, co se dá říct, ale věřím, že bych byla schopná mnohem delšího komentáře :D
    Závěrem ti Dé děkuji za vyslyšení mých modliteb! :D ČTVRTEK! :) - a za krásnou první kapitolu :) užila jsem si do posledního písmenka :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pro Jefima vlastně ani nemám předlohu, jedině pro Jurije mám obrázek a částečně pro Štěpána; sice Jefim vypadá asi trochu "mužněji", ale pravda, že představu si nakonec tvoří hlavně čtenář (i proto vám nenutím svého Jurije). Hezká slečna - rozhodně Rusalkovitá! :)
      Oh, těší mne, že se ti dialogy líbí, ráda je píšu. ;)
      Co se týče postav, nebudu ti říkat, že máš pravdu, ani že se mýlíš... však to sama později poznáš, jak se toho bude celkově z života každého odkrývat víc. Ovšem těší mne, že je máš alespoň částečně ráda všechny...
      Pro mne jsou tvé komentáře velkou motivací ;), nejen, že si ráda počtu, co si myslíš, ale zároveň mne to i jistým způsobem inspiruje (vím, jak jednotlivé scény působí a můžu pak upravovat ty další, abych vám řekla přesně to, co chci). ;)

      Vymazat
  3. Je to syrové a mužné jako to ty umíš, moc se mi to líbí.
    Už jsem se přistihla jak si kreslím samochody :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. "syrové a mužné" - to je opravdu potěšující! Oh, kreslíš samochody? Kdybys chtěla, ráda bych je viděla. ;)

      Vymazat
    2. Když budou za něco stát tak pošlu ;)

      Vymazat
    3. Pokud se podaří, třeba by mi - samozřejmě s tvým dovolením - vyřešily problém, co sem dávat za úvodní obrázek. ;)

      Vymazat
  4. Každý má nějaké to trápení a něco co by chtěli zapomenout ale je strašné že i když skončila válka tak pro ně jak kdyby pořad existovala jenom strach s němců vystřídala obava ze soudruhů , děkuji snad i tam dobří lidé jsou a trochu porozumění v sobě naleznou

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je pravda, že právě porozumění je velmi těžké hledat u druhých lidí... ale snad se to podaří.

      Vymazat
  5. Krásné, doufám, že vztahy mezi Jefimem a muži se časem zlepší, jistě si toho mnoho vytrpěl. A Štěpán jako nová postava - uvidíme jak s nimi bude souviset.
    Kroketa

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Můžu jen říct, že příběhy všech postav se propletou. :)

      Vymazat
  6. Skvele ako vzdy :) *Lexxie*

    OdpovědětVymazat
  7. po prvni kapitole se nic nezmenilo, stale se mi povidka libi jak si se bala, že mozna nekoho odradi.. je mi Jefima lito, co vse zazi a zazije.. kazdopadne Gromov neni sam, kdo je prekvapeny jeho vekem :D

    jsme zvedava jak bude souviset s nasi rusalkou prvni cast kapitoly a tesim se na pristi ctvrtek :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak snad už teď v průběhu si udrží nějaké čtenáře. Snad...
      No, myslím, že Jefim už má to nejhorší za sebou (těžko by se hledalo něco, co by bylo horšího, než to co už zažil). No, propletou se příběhy všech. xD

      Vymazat
  8. Asi mám dneska šťastné ráno! Víceméně mě sem zavedla náhoda a měla absolutní pravdu v tom, že sem mám jít. Teď si nad příběhem vrním blahem. A nejen nad tím, i nad tvým jazykem, obraty, náladou celé povídky. Jsem zvědavá, a taky se trochu děsím, co bude dál. Dokonalá kombinace pro to, abych si nenechala ujít zbytek příběhu. :) A na Zině čuju něco zvláštního! A Štěpána se obávám. A zbožnuju obyvatele toho malého bytečku, snad to pro všechny 4 dopadne, jak nejlíp může.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To mne těší - celkově. Příliš nových čtenářů mi sem nechodí, tak jsem ráda, když někdo přijde a ještě zanechá takový hezký komentář. :)

      Vymazat