Pokud kanibalismus hadů vede k vzniku draků? Je pak lidský cestou k nadčlověku?
Potřebuji nové tělo. A novou duši.
Probíhá oprašování starých spisů - velice sporně a rychlostí blížící se k nule - a nějakou dobu (v řádu stovek let) bude.

Jste tu poprvé a máte problémy se orientovat? Snad pomůžu zde.
Kdyby ještě někdo chtěl vyplnit dotazník pro mé drahé čtenáře - může zde.
Kdybyste měli zájem vyplnit dotazník k Nejen absinthové nejen víle - můžete zde.

Děkuji za vyjádřenou podporu komentujicím. ;)




sobota 13. února 2016

Těžkopádní pro lidské - prolog

Stalingrad 1943

Pomalu tedy začínáme.
Ještě jsem se nerozhodla jaký obrázek povídce přiřadím, tak zatím provizorní Stalingrad, ale možná tu nakonec zůstane. Začínám používat vysvětlivky, doufám, že u toho vydržím, ale nehledě na to, kdyby nebylo něco jasné, zeptejte se v komentářích.

Upřímně doufám, že se vám tahle povídka bude líbit.
Přeji příjemnou četbu a ocením každou zpětnou reakci, které se mi dostane.


TĚŽKOPÁDNÍ PRO LIDSKÉ

"Na člověku je nejsmutnější, že má krásné myšlenky, ale není schopen se jich držet. Pak jsou všechny ideologie dobré, ale zůstávají pouhou utopií, protože to charakter člověka je špatný, lidstvo samo o sobě je špatné."

[Prolog]


Čtrnáct metrů vysoký kovový kolos usadil v té směně poslední panel domu, kam patřil, a s duněním doprovázejícím každý jeho krok se vydal na místo, kde měl spočinout do příštího dne. Ačkoliv Jurij Gromov byl zkušený řidič, stroj se naráz zastavil, zakymácel se pro nepříliš výhodnou pozici těžiště uprostřed kroku a jen díky štěstěně nakonec nepadl k zemi (na jeho zvednutí nebyl ten den nasazen dostatek jiných samochodů1). S posledními zbytky energie ukotvil pozici a zapřel se o masivní ocelové ruce, poté život v něm dočista vyhasl, přestože dál se ozývalo funění parního pohonu.
Trvalo to nejméně půl hodiny, než se otevřel poklop ve spodní části trupu a z něj byl dolů spuštěn lanový žebřík. Řidič po něm šplhal jen tehdy, byl-li daleko od rampy, která se používala obvykle. Gromov zajistil poklop, než se vydal dolů.
Jeho stroj už toho za sebou měl hodně; přestože se do války nasadily až v čtyřicátém druhém roce, dostal se do Berlína a podílel se na mnohých z vítězství, kterých Rudá armáda dosáhla. Po válce byl jen velmi mírně upraven, aby se stal stavební jednotkou. Přišel o většinu kanónů, dostal nové končetiny – přestože ne přímo pro něj vyrobené, což mu přidalo na těžkopádnosti a poruchovosti – a k jeho obsluze po odstranění kanónů stačil jen řidič.
Gromov se vesměs sám staral o jeho opravy, naučil se to ve válce, když přišli o mechanika. Pokud nepotřeboval náhradní díly, ani se vedoucímu stavby nezmiňoval, že je něco v nepořádku. Dnes ovšem – i kdyby nebyl vedoucí přítomen – nebylo možné, aby se přehlédlo, jak a kde stroj zůstal. Řidič bude muset vysvětlit, kde pochybil. Znamenalo to nepříjemné zdržení na konci dlouhé směny.
Muž si tedy otřel pot z čela – bylo to vlastně jen gesto, protože reálně se potil pod kombinézou na celém těle – a vydal se sám nahlásit, co se stalo, dříve než ho povinnost dožene a předežene. Vždy se našel někdo snaživý, kdo rád upozornil na chyby druhého, třebaže to fakticky ani chyby nebyly. Stroj přesluhoval.
Ten rok měl Jurij Gromov dvacet devět let, po válce byl jako většina řidičů samochodů zaměstnán na stavbě, podílel se na znovu-vystavění Stalingradu, který se za války stal městem sutin. Už jako chlapec se velmi brzy vytáhl do výšky, avšak až společně se sníženými příděly se postarala námaha, že se jeho tělo zcela zbavilo tuku, i přílišné masitosti – dalo by se říct – a zdálo se spíše tíhnoucí ke šlachovitosti, než k čemukoliv, co si jeden mohl představit pod pojmem „dobře rostlý mladý muž“. Jeho vlněný zimní kabát, který mu zůstal od války, na něm vždy visel. Nevypadal jako typický Ivan, vlasy měl po matce černé jako uhel a rozčepýřené do všech stran, hlavně tehdy, když si je na zimu nechával narůst delší, aby jej zahřály. Obličej pak spíše zasmušilý. Pod rovným čelem husté černé obočí, modré jakoby smutkem zamlžené oči, na Rusa vesměs netypický rovný nos a ústa půvabně vystupující z přirozeně propadlé tváře pod vystouplejšími lícními kostmi, hlavně jeho horní ret působil jako vyřezávaný.
Už jako chlapec byl pohledný, ještě ani neměl dvacet let, když se oženil s Ninečkou – tak hezky jí tenkrát říkával! Měli spolu dvě děti, ale žádné z nich se nedožilo druhého roku. A když se po válce za ní vracel, zjistil, že žije s jiným. Rozvedl se, přestěhoval do Stalingradu a tam mu byl přidělen byt, kam směřoval po práci.
Většina rodin po válce zůstala neúplných, kdo nebyl zabit přímo Němci, vyhladověl nebo ho umořili v táboře. Ale právě Gromov o manželku přišel, že ona sama ho zradila a odvrhla. Cítil se tím potupen, a když se nešlo tvářit jako svobodný, raději se vydával za vdovce.
Tak ho po práci místo ženy čekal jen starý Něvzorov s Griškou. Něvzorov byl původním nájemníkem bytu, kde nyní Gromov bydlel. Každý měli jeden pokoj, sdíleli malou kuchyňku a koupelna byla společná pro všechny na patře. Bylo to vlastně velice dobré bydlení ve srovnání s jinými komunálními byty. Výstavba panelových domů měla této neutěšené situaci pomoci, ale postupovala jen velmi pomalu.
Gromov vyzvedl Grišku u paní Bělkinové, která bydlela v patře pod nimi – s dalšími dvěma rodinami, protože tamní byt byl původně mnohem prostornější než Něvzorovův – a jen s odevzdaným úsměvem těch svých přitažlivých rtů ho sledoval, jak nadšeně vybíhá schodiště, aby hned byl u dveří jejich bytu a vzápětí doma.
Grišku našel Něvzorov na ulici. Ujal se ho, protože sám o celou rodinu přišel. Ženu a děti mu zabil hlad, syn byl vojákem a padl až na samém konci války. Tak mu zbyl jen Griška, dítko tehdy nejvíce šestileté, bezprizorní a osiřelé.
Byl to živý chlapec. Myslel si, že Něvzorov je jeho otec a čas od času, když si vzpomněl na svého pravého, se vyptával, proč ta či ona vzpomínka zcela neodpovídají. Dostávalo se mu obecných odpovědí a čekalo se, než bude starší, aby zvládl být konfrontován s pravdou. Ale mimo tyhle chvíle miloval Něvzorova, říkal mu tatínečku a Gromova škádlil jako staršího bratra. Griška byl čertisko, přestože světlých kadeří. Chyběla mu matka, a třebaže býval u paní Bělkinové, zastávala svým věkem spíše pozici babičky. Tak se s ním nikdo nemazlil a neučil ho něze, rostl tedy pod výchovou nevlastního otce a bratra jako divoké křovisko.
„Máš tu ňáký psaní, Juriji,“ oznámil Gromovovi o mnoho let starší muž, když se chvíli po něm také vrátil z práce, a položil na stůl před něj dopis.
Gromov po něm s poděkováním sáhl a otevřel ho. „No potěš!“ povzdechl si, když ho zběžně prohlédl a s otázkou vzhlédl k druhému muži, zda ho obsah psaní zajímá, než začal číst: „Z rozhodnutí Ministerstva vnitřních záležitostí vám bude na starost přidělen Jefim Kljujev. Podle našich záznamů v bytě číslo 15, který obýváte společně se soudruhem Něvzorovem, máte jedno volné místo. Soudruh Kljujev vás uvedl jako jedinou kontaktní osobu. Nyní pobývá u nás v nemocnici.“
Něvzrov si mezitím umyl ruce i tvář v odstáté vodě v lavoru a posadil se i s Griškou, který zaujal místo na jeho klíně, ke stolu. „Co to má znamenat?!“ zahuhlal nepotěšeně, s tímhle státním orgánem nechtěl mít nikdo rozumný co dočinění.
„Netuším. Žádného Kljujeva neznám.“
Chvíli oba muži tiše seděli a přemítali o tom, co je čeká, než se znovu ozval starší. „Co se dá dělat…“ utrousil odevzdaně. Nedalo se dělat vůbec nic – hlavně ne v té chvíli. „Přesuneme tenhle starý divan – stejně tu zavazá – do tvého pokoje, aby tam byla dvě ležení… a uvidíme, koho nám sem umístili.“ Oba dva měli obavy nejen o sebe a svou budoucnost, ale i o bezpečí malého Grišky. Kdo Jefim Kljujev mohl být? A jak byl zapletený s Ministerstvem vnitřních záležitostí? Omezení v podobě čtvrtého obyvatele jejich nevelkého bytu jim nepřišlo ani na mysl. Již o patro níž v bytě paní Bělkinové bylo vidět, do jaké míry může být prostor přeplněn a že nových bytů je opravdu potřeba – oni si skutečně neměli na co stěžovat.

___

1 potřebovala jsem nějak pojmenovat parostrojní mecha roboty, proto jsem zvolila tohle slovo, i když v samotné ruštině to znamená „samohybný“ a je to obecnějšího rázu

___
Než mne začnete nějak rozsáhle kritizovat, přečtěte si, prosím, úvod, tam je toho docela dost vysvětleno... a pokud budete chtít i potom mít nějakou kritiku - směle do ní! :)

11 komentářů:

  1. Úplně teď mne zarazilo, že je konec O.o :D Jsem zvyklá na delší texty od tebe, ale o to víc mne mrzí tak krátký prolog, protože mne neskutečně nadchl! Přenádherná atmosféra z toho dýchá... byla jsem tam s nimi, u stolu... tohle prostě umíš jen ty, drahá Dé...
    Oh můj Bože, jsem tak vzrušená z toho celého, jakoby začínalo prostě něco velkého! :D Mám z toho tak dobrý pocit a o to víc se těším na Jefima (mimochodem to je nádherné jméno - Jefim)...
    Ano, Ano.. doba je zlá, já vím... a prostě tolik politických řetězů všude kolem, člověk aby se neustále díval přes rameno, neudělal žádnou chybu, neřekl něco, co řečeno být nemá... ale na druhou stranu - TO NAPĚTÍ! Ježíšku! Já vím, proč jsem si počkala do večera, abych na to měla klid... :) Tohle stálo rozhodně za to.
    Jurij se mi líbí (ono zatím všichni se mi líbí, Griška si myslím, že bude krásný "most" ve vztazích v bytě, protože děti jsou úžasné s jejich upřímností a spontánností) ale Jurij má rozčepýřené černé vlasy? O.o Mám se zamilovat už v prologu mi tu naznačuješ :D a je štíhlounký a jemný a všechno, co prostě od dokonalého muže můžeš chtít a ještě k tomu pracuje ve velkém silném stroji - Dé? To nemyslíš vážně :D
    Děkuji za úžasný start - už teď se proklatě moc těším na pokračování a doufám, že vydávanost bude častější, než jednou týdně :D (Ano, jsem blázen, ale právě jsem objevila novou planetu, promiň XD) Ne, opravdu - Moc se mi líbí, jak je to napsané... tvá slovní spojení, tvé dialogy... všechno. Nemůžu se přestat opakovat :D Děkuji ještě jednou, krásná práce :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je to jen malé ochutnání, začínáme "pomalu", jen takovým okamžikem, než příběh skutečně začne. :) Samotné kapitoly jsou poměrně dost dlouhé, ale s jejich délkou pravda přichází i to, že je určitě nebudu vydávat více než jednou za týden... ale říká se, že dobrého stačí málo. ;)
      Nicméně mne opravdu těší, že se ti to tolik líbí a že sis už zamilovala některé postavy. Sama se budu muset ovládnout, abych nakonec nevydala první kapitolu třeba hned zítra. xD

      Vymazat
  2. Neumím se tak pěkně vyjádřit jako komentář nademnou. Ale už se moc těším na pokračování :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jakékoliv vyjádření je pěkné, podpoří a jsem za něj vděčná. ;)

      Vymazat
  3. Jsi skvělá , a ja nadšená , obdivuji jak lehce si nás přenesla v čase děkuji

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Doufám, že se bude první kapitola líbit stejně jako prolog.

      Vymazat
  4. Opravdu začínáš pomalu, takže se máme víc na co těšit. Ten samochod mi připomněl howlův zámek ze Zámku v oblacích - neviděla jsi to náhodou? :)
    Kroketa

    OdpovědětVymazat
  5. zajimave, originalni, krasne (pri cteni jsem nemohla z hlavy vytesnit jednu povidku od tebe taky s naznakem z Dite c.44 a mela jsem pocit dejavu) tesim se na dalsi kapitolu a jak si asi uz poznala, co se tyce vydavani - rada si pockam x) a na vetsi seznameni s postavami

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pocit deja vu tě asi neopustí, jak jsem ti napsala před okamžikem v odpovědi na komentář u úvodu, do Deportace jsem si půjčila "svět" téhle povídky a z Deportace sem zase prosákly jisté aspekty. Snad to nebude vadit a povídka se i tak bude líbit.

      Vymazat