Pokud kanibalismus hadů vede k vzniku draků? Je pak lidský cestou k nadčlověku?
Potřebuji nové tělo. A novou duši.
Probíhá oprašování starých spisů - velice sporně a rychlostí blížící se k nule - a nějakou dobu (v řádu stovek let) bude.

Jste tu poprvé a máte problémy se orientovat? Snad pomůžu zde.
Kdyby ještě někdo chtěl vyplnit dotazník pro mé drahé čtenáře - může zde.
Kdybyste měli zájem vyplnit dotazník k Nejen absinthové nejen víle - můžete zde.

Děkuji za vyjádřenou podporu komentujicím. ;)




čtvrtek 13. října 2016

Těžkopádní pro lidské - 13. kapitola

Ještě je čtvrtek!
Dneska je kapitola kratší a napsaná horkým perem (říká se, že je něco ušitého horkou jehlou, ne?), protože můj výlet do Poznaně na Mikaru mi vzal přinejmenším pátek až neděli, reálně i čtvrtek a pondělí... takže jsem příliš nestíhala. A nezbyl čas kapitolu v celkovém rozsahu nechat uležet.
Snad i přesto se bude líbit!
Původně jsem sem chtěla dát jen Jeanne z Kanashimi no Belladonna3, kterou teď mám na počítačové ploše a čím víc se na ni dívám, tím více mi připomíná s těmi černými vlasy Zinaidu. Ale nakonec přidám i skutečný fanart Zinaidy, protože víte, jak já jsem vždy úplně nadchlá z fanartů! Moc děkuji Leviathan~ ;)
Přeji příjemnou četbu a jsem ráda za vaši přízeň v podobě komentářů! :)

Zinaida od Leviathan
TĚŽKOPÁDNÍ PRO LIDSKÉ

"Na člověku je nejsmutnější, že má krásné myšlenky, ale není schopen se jich držet. Pak jsou všechny ideologie dobré, ale zůstávají pouhou utopií, protože to charakter člověka je špatný, lidstvo samo o sobě je špatné."


[13. kapitola]

Rudovlasý za sebou zavřel dveře jejich bytu a – aniž by se vysvlékl nebo vyzul – posadil se ke kuchyňskému stolu. Doposud se držel na nohách, protože musel dojít domů stejně obyčejným způsobem co vždy, jako kdyby se na jeho cestě z práce nic nestalo. Ale nyní – již v domnělém bezpečí vlastního obydlí, místa skrytého za neprůhlednými cihlovými zdmi – si potřeboval na chvíli sednout. Získat pro svou mysl dostatečný prostor a klid, aby pochopil, co se právě odehrálo.
Když si vzpomínal na tu událost před několika týdny, kdy ho bez jakéhokoliv varování odtáhla tajná policie k výslechu, už dávno se rozplynul ten slabý a nevýrazný pocit jisté sympatie k muži, který ho přímo nevyslýchal, ale byl přítomen. Ani se mu nevybavil, když ho znovu viděl, přestože tvář nakonec poznal.
Bylo to něco nemožné, nereálného a příliš náhodného, aby se jeho bratr znal s mužem, který pracoval jako tajný agent a tímto způsobem ho objevil. Nebo možná naopak – kdo jiný měl styky, aby ho dokázal najít než takový muž? Ale ta druhá možnost fungovala jedině za předpokladu, že by se dalo uvažovat o tom, že je Jefim stále naživu. Bylo to tolik pravděpodobné, aby se ho bratr díky svému známému pokusil najít?
Celá ta situace se zdála něčím nesprávná a nedotažená. Všechen ten silný pud přežití, co jej vedl životem, se proti ní stavil. Musel se zamyslet nad všemi možnostmi – musel prozkoumat každé možné vyústění…
Jakým způsobem by si na něj mohla došlápnout díky bratrovi tajná policie? Úřady o něm nakonec věděli všechno (kromě existence živého příbuzného), takže pokud by i o jeho bratrovi věděli, pak neměli co více zjišťovat. V tomhle ohledu měl čistý štít… a pokud by na něj něco měl bratr prozradit, stačilo, aby ho měli a mohli si to zjistit i bez zapojení Jefima. Chtěli snad tím vším jen ověřit jeho důvěryhodnost – chtěli, aby se projevil jako zrádce, že se tajně spojí se svou rodinou? Proč by konstruovali něco tak zbytečně složitého? O jeho existenci se veřejně nevědělo – mohli ho odstavit kdykoliv beze svědků.
Přebíral to znovu a znovu, ale stejně jako si nemohl být úplně jistý, že je to bezpečné, ani nedokázal najít žádný rozumný důvod, proč by to bezpečné být nemělo. Všechno se dál zdálo jen zvláštní až nereálné – prostě tomu nemohl uvěřit.
Stále v ruce tiskl lísteček s číslem, teď dlaň otevřel a na okamžik se na něj zahleděl, jak se potřeboval ujistit, že opravdu to, co zažil, byla skutečnost.
Jeho starší bratr žil a on se s ním mohl spojit! Ta zpráva v jeho vědomí téměř explodovala.
Byla doba, kdy bratrovi odchod od rodiny vyčítal, ale to už dávno vyprchalo. Zažil toho příliš, než aby k němu stále cítil zášť. Po téměř vyhubení Rusalek ani nedoufal, že by se ještě s nějakou mimo tábor mohl setkat, natožpak s ním. Žije…
Jako kdyby do něj rázem něco vjelo, sevřel znovu dlaň, vstal, zul si boty a shodil ze sebe kabát, pak se rozběhl do pokoje. Vytáhl svůj kufr a do té nejtajnější přihrádky si schoval papírek s číslem. Nesměl ho v žádném případě ztratit!
Vlastně si ani nebyl jistý, co by ve svém bratrovi mohl najít. Bývali si blízcí, ale od té doby se oba mohli změnit tak, že už si nejen nebudou mít co říct, ale ani k sobě nedokáží pocítit rodinou náklonost. Reálně byli úplně cizí muži, v nichž velmi matně přežívaly nějaké vzpomínky na dětství. Ale přece – Jefim byl na něj zvědavý: chtěl vědět, jaký život žil po odchodu. Třebaže to nebylo už vůbec důležité, rád by se zamyslel nad kdyby; co by se mohlo dít, kdyby tenkrát odešel s ním. Mohl si ušetřit všechno to utrpení? Chtěl vědět, jak si žije teď – srovnat, co Jefim dokázal z lidského světa utrnout pro sebe, s tím, co má jeho bratr, když se vzdal své rusalství.
Přílišná zvědavost byla nerozumná – věděl o tom. Ovšem stejně si byl jistý, že tuhle příležitost dostane jen jednou. Pokud se tentokrát neodváží spojit se svým bratrem, ztratí s ním kontakt už navždy! Tahle první a jediná šance byla příliš náhodná, než aby se mohla opakovat.
Nakonec jeho rozhodnutí i napomohlo, že to byl právě Štěpán Valerjevič – jak se ten muž představil – kdo ho kontaktoval. V modrých mužových očích bylo něco sympatického a uklidňujícího, co v Jefimovi vzbuzovalo důvěru. Přišel Rusalce pohledný, ovšem ne tím způsobem, jakého se bál – pohledný způsobem těch nejhorších lidských zrůd –, ale přívětivě a mile pohledný. V jeho výrazu v jednom okamžiku byla taková něha – a Jefim věděl, že nepatří jemu –, že podobnou možná viděl v očích své matky, ale nikdy ne u muže, ještě pak takového zaměstnání.
Byl rozhodnutý, že se s bratrem spojí. Na jakém místě asi tak žil, že pro něj byl takový muž ochoten riskovat? Byla pravda, že Štěpánu Valerjeviči nejspíše mohl věřit, pokud mu se svou tajnou národností a pohlavím věřil jeho bratr…
Co se zdálo ještě horší, než se rozhodnout, bylo, že měl jen týden na to, aby vymyslel, jak se dostane v továrně k telefonu. Věděl, že ho sledují v pracovní dny – a doufal, že si nikdo Štěpána Valerjeviče nevšiml – a nechával je, protože to bylo bezpečnější, když o nich věděl. Ale moc si nebyl jistý tím, jak je dokáže setřást na tak dlouho, aby si mohl o samotě zavolat.
Určitě existovala nějaká možnost, ale tak z patra jej nenapadala. Když se mohl projet v samochodu, dokáže i tohle – možná by se měl poradit s Jurijem! Vlastně si původně myslel, že ten nový tajný policista na něj byl nasazený kvůli jejich nedělnímu výletu nebo zintimnění vztahu… byl rád, že ne. Nedovolené použití stroje či tělesná úchylka – to bylo silné provinění, které by ho nejspíše připravilo nejen o možnost si promluvit s bratrem, ale pravděpodobně i vůbec žít.
Zatím to nezjistili, zatím se neodsoudil k záhubě. I z toho měl dobrou náladu. Ale hlavně – i kdyby se s bratrem nedokázal spojit a nenašel by možnost, jak se dostat k telefonu – jeho bratr žil! Nebyl mrtvý!
Trvalo mu ještě chvíli, než se uklidnil natolik, aby kufr schoval a vydal se zpátky do kuchyně, aby tam začal vařit. Možná to nebylo přiměřené k té situaci, ale cítil silný příliv naděje, že nakonec bude schopen své začlenění mezi soudruhy zvládnout a i jemu patřila zářivá budoucnost nové společnosti.

Zinaida vstala od stolu a začala sbírat nádobí, aby ho mohla umýt. Byla zvyklá, že pokud s ní po večeři nezůstával v kuchyni Štěpán – kvůli cigaretě nebo nad prací –, tak tam byla sama. Tchýně většinou šla číst a ležet, Zoja zase se učit – nebo předstírat, že se učí, aby její matka ji k tomu nemusela pobídnout. Ale teď v kuchyni bydlel Boris Valerjevič a tak nakonec osaměla s ním a jeho psiskem.
Za ten den, co tam zůstal, si o něm stále nemyslela nic dobrého. Připomínal jí muže, které potkávala, když byla mladinká – přestože bylo po revoluci, oproti mužům z čtyřicátých a padesátých let tihle dřívější muži stále v sobě měli něco neotesaného, necivilizovaného a nevolnického. Nebylo to jen jeho výškou – ráda by viděla Štěpánova otce, že jeho synové vyrostli v takové hromotluky, přestože Zinaidina tchýně byla hlavně ve stáří nizoučká –, ale hlavně ve způsobu chování. Přestože mu Zinaida ohřála vodu a řekla mu o tom, neokoupal – jen se zběžně opláchl v umyvadle – a neoholil se. Vzal si na sebe nějaké své čisté oblečení, ale i to postrádalo skutečnou vypranost.
Možná za to přísné souzení vzhledu mohl její manžel, protože se stále držel jako ze škatulky, jako kdyby každý den měla být vojenská přehlídka nebo se měl setkat s někým důležitým; ale nemohla si od toho pomoc. Byla citlivá jako Rusalka na vůně a odér nového muže se jí nelíbil.
Chtěla, aby se pořádně umyl, oholil a oblekl do čistého; aby ty rysy tváře, co měl se Štěpánem společné, netrpěly jeho buranstvím. Kdyby vypadal více jako její manžel, určitě by ho považovala za důvěryhodnějšího. Vždyť on i to obočí měl příliš husté, než aby vynikly ty krásně modré oči Šokalských!
Ale vlasy mu nešedivěly – měl je tmavší, hezky hnědé. Tvář ztrhanější s hlubokými vráskami. Bylo poznat, že je od Štěpána mnohem starší a zároveň žil těžký život někde v divočině. Výraz jeho obličeje se také naprosto lišil.
Muž zůstával u stolu. Bylo na něm znát, že vlastně vůbec neví, co by takto zavřený v bytě měl dělat. Určitě život někde na Sibiři vypadal úplně jinak – hlavně, když se musel starat o své přežití v létě i zimě, a tady ani neměl práci. I Zinaida si pamatovala, o kolik složitější byl život na vesnici, ale na druhou stranu, pokud byl všední den a ona chodila do práce, tak ani neměla čas přemýšlet o tom, že nemá složitý život – času jí příliš nazbyt nezbývalo.
V tichosti dokončila umývání nádobí a dala si vařit vodu, aby si mohla do ložnice odnést hrnek bylinkového čaje. Když jí v posteli chyběl Štěpán, opravdu jí v tomhle ročním období byla zima. A pomáhalo jí, když se alespoň před spaním zabalila do peřin i s hrníčkem horkého čaje. „B-budete chtít také nějaký čaj?“ otočila se na něj, když už chystala sobě.
Muž zakroutil hlavou, ale věnoval jí úsměv – spíše jeho náznak. Asi byl vděčný, že si na něj vzpomněla. Přestože to byl tak rostlý a hrubý hromotluk, začínala se projevovat jeho docela příjemná povaha. Byl ze všeho hlavně klidný – chyběla mu jakékoliv špetka hysterie a možná i skutečného vášnivého zájmu o život. „Možná bych si dal nějakou gořalečku, aby se lépe spalo.“
Černovlasá neměla ráda, když někdo pil. Vzpomínala na to období, kdy Štěpán chodíval opilý a z duše ho nenáviděla. Proto neměla ráda, když Štěpán popíjel a dovolovala mu to jen velmi zřídka a i to jen tehdy, když nebylo vyhnutí, protože by působil divně, kdyby mezi kamarády jediný odmítal si připít „na zdraví“.
Kvůli Štěpánovi se opilých mužů bála, protože být jednou málem znásilněna, na ní zanechalo stopy. A rozhodně nechtěla pokoušet štěstí, že by po ní zatoužil takový hromotluk, kterému by se nedokázala v žádném případě ubránit. I kdyby jí mohlo nejít o vlastní bezpečí, tak si jen těžko mohla přestavit, jak by se situace dál vyvíjela… měla dost síly na to, aby ho dokázala bez Štěpána Borise z bytu vyhodit? I kdyby jí ublížil, nejspíše by to nedokázala a to jí děsilo ještě víc; žít s někým, kdo jí takto ublížil, bylo horší utrpení než akt ublížení.
A to nemusela ani začít uvažovat o tom, jak by se zachoval, kdyby zjistil, co doopravdy má pod sukní!
Nakonec ovšem sáhla do spíže, aby pálenku vytáhla. Nalila jemu i sobě po jedné štamprli a pronesla tiše: „Na Štěpána.“ Přiťukli si a oba vyprázdnili skleničku najednou. Alkohol zahřál na duši – Zinaida něco takového také potřebovala, i když ona sama jako Rusalka málo pila. Možná by ani moc neměla.
Černovlasá si zalila čaj a přinesla si ho ke stolu. Odlila si další štamprli, aby ji mohla nalít do čaje. I muži nalila ještě jednu, než láhev schovala zpátky. „Na maminku,“ připil ten, než do sebe kopl i tu druhou.
Žena se posadila k němu ke stolu a ruce si položila na hrnek, aby si je zahřála. Ještě se jí spát nechtělo. Ale vůbec nevěděla, o čem by si s černovlasým měla povídat. „Nemáte tam… rodinu?“ chytla se nakonec toho přípitku. Byl už v takovém věku, že by rozhodně měl mít ženu a několik dětí. Místo toho připíjel na svou matku.
Muž chvíli neodpovídal, než si jen tiše povzdechl: „Nemám.“ Nic více k tomu nepřidal, jako kdyby nebyl důvod, proč by to měl vysvětlovat. „Chcete, švagrová, vědět, jak se tam žije?“ nakonec vypadal, že si chce povídat. I když za celou dobu, co byl u nich doma, mluvil jen poskromnu.
Zinaida kývla a usadila se pohodlněji. Jen sebou trochu cukla, když si jí pes lehl na nohy – nejspíše vycítil, jak chladné je má. Nakonec ani tolik nesmrděl a nerušil chod domácnosti, jak se žena obávala; Boris ho bral kamkoliv šel s sebou, možná i kvůli němu skoro celý den i muž byl mimo byt.
„Lovci bývají s rodinou jen přes léto a to mají i tak spoustu práce – musí se chystat všechny sruby, nové pasti a lyže…“ popisoval, „a na podzim nás Jenisej doveze se vším nářadím na území, kde lovíme… a pak se celou zimu loví, jen jeden lovec a jeho pes… a na jaře se vrací.“ Pokrčil rameny. „Někteří lovci mají rodiny, ale stejně je moc nevidí. A já jsem neměl rodinu. Jen kamaráda – na jaře se nevrátil.“ Zamračil se a pohlédl na prázdnou sklenici.
Černovlasá nevěděla, co mu na to říct. Jeho výraz byl nečitelný a slovy také zrovna neoplýval, ale něco v tom, co říkal, bylo opravdu smutné.
„Ale vy jste, švagrová, zvláštní víla…“
Zinaida se zarazila. Lítost ji hned opustila. „Cože jsem?“ zkusila, ale příliš nedoufala, že to zabere. Pokud věděl, už s tím nemohla nic dělat.
„Víla,“ zopakoval a prohlédl si ji. „Tam u nás si říkají Mlžinky. Dají se potkat v lesích. A já jsem přemýšlel, jestli se nemýlím,“ pokývl si a věnoval jí další pohled, „ale… pohybujete se jako víla. Jeden to pozná, když je lovec.“
Černovlasá nevěděla, co by na to měla říct. Nevěděla, kolik mu může věřit. Byl to úplně cizí člověk, který se tak zničehonic zjevil a odhalil její totožnost!
„Nějaká víla odsud… možná?“ nadzvedl obočí. „Nejste tak malá a drobná, jako obyčejná Mlžinka, a ty vaše vlasy mají jinou barvu, ale stejně… jste víla. Jestli to rodina neví, tak… pomlčím, stejně by nikdo nevěřil.“ Pousmál se. „V Mlžinky věří jen lovci, i ve vesnici je berou za báchorku.“
Žena litovala, že alkohol schovala. Upila jen čaje, ale v tom bylo málo potřebného tepla a uklidnění, jaké se skrývalo v pálence. „Rusalka,“ zašeptala nakonec – cítila, že nemá cenu zapírat, když někdo toho věděl tolik, „ale rodina to neví.“ Takhle mohla z části Štěpána chránit, i když – pokud by se začala vyšetřovat – na povrch by se dostalo její skutečné pohlaví a to by byl i pro něj konec.
„Maminka říkala, že jste přišla odnikud a starala se o ni… za války,“ navázal na to, „opustila jste les a stala se člověkem.“ Znovu se pousmál. „To já se nejlépe cítím v lese. Ten život tam, když lovím, ten je pro mne… tohle město, tenhle byt… nevydržím tu dlouho.“
Zinaida znovu upila čaje. „Už si tolik nevzpomínám, jak se tam žilo,“ přiznala a zamračila se, jak se snažila si vybavit tehdejší život, „a jsem šťastná se Štěpánem.“
Jejich rozhovor potom už nepokračoval. Jen seděli společně u stolu a nejspíše oba byli ztraceni ve vlastních myšlenkách. Zdálo se, že už si nejsou tolik cizí. Ačkoliv mezi nimi proběhl jen krátký rozhovor, měl hluboký význam a byl intimní.
Černovlasá nespěchala s dopitím čaje, ale když se tak stalo, jen se zvedla ze židle a s popřáním dobré noci odešla sama spát, jako kdyby nakonec v bytě neměla nepříjemného cizince.

Gromov se cítil celý den unavený, a přestože každý den má po práci hlad, tentokrát polévky příliš nesnědl. I proto večer požádal Rusalku, aby se mu znovu na ruku podívala – aby se ujistila, že to nehnisá a není celý takový nemocný kvůli tomu. Ovšem kousanec se zdál v pořádku… a tak to jedině mohlo být nachlazení. Jurij často nemoci přecházel – stávalo se to rychle, že se nachladil, když přecházel z výhně samochodu do chladného počasí a to ještě zpocený pod kombinézou.
Nechal si ruku převázat, než si položil hlavu Rusalce do klína a přivřel oči. Palcem začal bezděky tvořit kolečka na jejím koleni. „Možná je to ve mně,“ šeptl tiše a Jefim vůbec netušil, na co navazuje. Jen z jeho hlasu mohl poznat, že je smutný. V ten moment Rusalku ovšem více zajímalo, že nemají zamknuté dveře, a kdyby starý Něvzorov vlezl dovnitř, určitě by v takové pozici působili nepatřičně a nemohli by se nijak obhájit, že mezi nimi je zcela normální vztah dvou – k tomu ještě nechtěných – spolubydlících.
Zdálo se, že Jurij nebude pokračovat, když se mu od druhého nedostalo žádné odpovědi. Ale nakonec přece jen mluvil dál. „Moje žena není mrtvá. Nejsem vdovec. Po válce jsem se za ní vrátil a ona už žila s jiným…“ svěřil se. „Určitě by se ti nedivila, že nechceš… taky to se mnou zkusila, a pak nechtěla.
Kljujev na něj shlédl. Nemyslel si, že si to Jurij bude tolik brát. Asi se v tom odrážela jeho vlastní lhostejnost, že vztah mezi nimi pro něj mezi všemi událostmi nebyl tolik důležitý. Myslel si, že se přes jejich rozhovor přenese, že budou pomalu pokračovat a třeba se po čase dostanou někam… ale Gromov místo toho začal vinit sebe, že není dost dobrý pro něčí lásku.
Měl to v sobě? Cítil se tak od chvíle, co ho jeho žena opustila? Pomohl jen Jefim tyhle pocity se úplně projevit? Nebo nakonec přece Jurijovi na Rusalce záleželo?
Začal ho opatrně hladit po vlasech. „Miloval jsi ji?“ zeptal se po chvíli tiše.
Gromov kývl, i když to možná bylo příliš unáhlené. Měl v mysli hluboko zakořeněné, že ji miloval, ale příliš si nedokázal vzpomenout na to, jak taková láska mezi nimi vypadala. Jeho vzpomínky byly faktické – nejšťastnější pro něj byly ty z dětství, když se ještě o manželství nemluvilo, ty pozdější už tak zářivé nebyly. Rozhodně ji měl rád, ale jestli ji miloval? Určitě ovšem k nikomu nikdy necítil více než k ní.
„Tolja přede mnou jednou mluvil o tvé ženě,“ prozradil mu Jefim. „Měl takovou myšlenku, že pokud na tebe někdo čeká, tak máš více důvodů přežít. Ukazoval mi fotku… taky na ní byl, ale teď už opravdu jsi to jen ty, kdo z ní přežil…“ odmlčel se – bylo to příliš citlivé téma. „Třeba tě měla ráda mnohem víc, než to teď vypadá.“
„Miloval jsi ho?“ vrátil mu po chvíli ticha černovlasý.
Když vzhlédl, viděl, jak má Rusalka sevřená víčka. Vypadala tak křehce a ublíženě, že ji chtěl obejmout a říct jí, že všechno bude dobré. Zalhat. „Asi ne dost,“ zašeptala nakonec tiše, „protože se nevrátil, i když jsem na něj čekal.“ Jefim si povzdychl a otevřel oči, aby na černovlasého shlédl. Smutně se pousmál a zkonstatoval: „Tolja nebyl velký myslitel – asi nakonec neměl pravdu. Jak by smrt mohla být zastavena tím, že tě někdo má rád?“
Gromov se přece jen posadil a přitáhl si ho do objetí. „I kdyby to tak bylo. Je mnohem lepší umřít s myšlenkou, že tě někdo miluje, než s pocitem, že jsi sám,“ odpověděl mu. I když sám o umírání vůbec nic nevěděl – nebylo to stejné umírat a vidět někoho zemřít.
„Nejlepší je vůbec neumírat.“
Rusalka se přitulila blíž a našla rty druhého, aby se do nich mohla vpít. Nechtěla cítit smutek ani bolest, protože všechno to, čeho se její pocity týkaly, už bylo pryč. A nemohla to nijak vrátit zpět. Mohla se spojit s bratrem, měla u sebe Gromova a vypadalo to, že dokáže žít mezi lidmi – její mysl se musela upnout jen na přítomnost.

Šokalskij stál na chodbě a pozoroval, jak kolem něj tři policisté nižší šarže vedou muže, ženu a dvě malé holčičky. Podle oblečení, co měli na sobě, je vytáhli z postele – ranní zatýkání, při němž dostali jen tolik času, aby si oblékli teplejší oblečení na pyžama. Žena byla neučesaná a neupravená, děvčátka i po cestě autem nepřestávala plakat.
Byl to hrozný pohled. Štěpán si na místě té rodiny dokázal představit svou rodinu – to na tom bylo to hrozné!
Všechny je nahnali do jedné místnosti, kde u dveří už čekal Korněv s Lodyginem. Šokalskij jim jen pokývl – cítil knedlík v krku z toho výjevu a snažil se, aby na něm nebylo znát, jak moc ho to zasáhlo. Dva druzí muži se tvářili chladně a nezúčastněně – přesně takovým měl být i on.
Protože tahle schopnost si na stejném místě představit svou rodinu byla upozorněním, že skutečně existuje důvod, proč by takto jeho rodina mohla skončit. Kdo měl čistý štít, svou podobnost se zločinci nehledal a hlavně nenacházel.
Muž se ženou se objímali a svými těly uchraňovali děvčátka. Až když Šokalský se svými kolegy vstoupili do místnosti a zavřeli za sebou dveře, manžel vystoupil do popředí: „Jmenuji se Oleg Dvoržeckij a tohle zatčení musí být omyl, pracuji v utajení, sleduji objekt…“
Lodygin mávl rukou, aby mlčel. „Ano, soudruhu Dvoržeckij, pracujete pode mnou,“ souhlasil klidně s jeho slovy a znělo to, jako kdyby si tu situaci užíval. „Odvádíte průměrnou práci, ano…“
Jedno z děvčátek hlasitě vzlyklo, protože ji nejspíše ten muž nad všechno děsil. Šokalskij nechtěl přihlížet tomu zbytečnému chození kolem horké kaše, které jen ubližovalo těm dětem. „Můžeme ho zatím přesunout i s dětmi do jiné místnosti, hlavně potřebujeme mluvit s manželkou,“ pronesl a Korněv ho podpořil kývnutím.
„Se Soňou?! Proč?“
„Vy to nechápete, že?“ chytil se znovu Lodygin příležitosti vypustit trochu teroru – nejspíše si myslel, že právě tímto způsobem při výslechu získá nejvíce informací. Šokalského mrzelo, že zrovna takový typ člověka byl ten hlavní, kdo držel dozor nad Jefimem. „Tady soudruh Šokalskij se vám snaží získat prostor, abyste odvedl děti a ony tomu nemusely přihlížet… a vy byste tu chtěl zůstat?“
Dvoržeckij si je všechny prohlédl, ale neodpověděl mu na to. Jen vzal děti k sobě – myslel si, že takhle by to jeho Soňa chtěla, i když ona v té chvíli se vůbec nehýbala, jak nejspíše byla zmrzlá strachem. Nechtěl jí opouštět, ale jí by určitě více záleželo na holčičkách. Na jejich bezpečí…
„Položíme vaší ženě jen několik otázek, pak se budeme ptát vás… pokud se podezření nepotvrdí, budete moci odejít domů a dál vykonávat službu,“ snažil se ho uklidnit Šokalskij, i když nic z toho mu opravdu nemohl slíbit. Co se týkalo služby Dvoržeckého, o tom rozhodoval Lodygin, pokud ne nikdo výše postavený.
Ten to nijak neokomentoval, jen zavolal strážníky, aby je odvedli pryč.
„Ještě…“ zarazil je Korněv, „nemáte mít tři děti?“
„Chlapec před pár dny zemřel,“ odpověděl manžel. „Žena s ním byla v nemocnici, bude o tom záznam, pokud vám nestačí mé slovo.“ S tím už jej nechali odejít do vedlejší místnosti. Korněv se na Šokalského nakrátko otočil, jak se ujišťoval, že si všiml stejné nesrovnalosti co on. Světlovlasý mu v odpověď kývl – pracovali spolu dlouho, aby v určitých situacích nepotřebovali mluvit.
Tři muži osaměli v místnosti s tou drobnou ženou, která opravdu na první pohled působila celá ztuhlá strachem, ale na ten druhý je spíše jen chladně pozorovala. Nebylo to přirozené a špiónský smysl Šokalského ho rázně před tím varoval. „Měla by se připoutat k židli.“
Lodygin se tomu ušklíbl, jak mu to přišlo směšné, ale nakonec zavolal na své muže a ti skutečně tu drobnou ženu spoutali. I jim to připadalo zbytečné. Taková ženuška nemohla nijak ohrozit tři muže s výcvikem.
Korněv si přistavil židli naproti ženě a posadil se na ni. „Tak… soudružko Dvoržecká, jak to bylo s vaším nejmladším dítětem? Umřelo v nemocnici?“
Žena se na příliš dlouho odmlčela, než nakonec kývla. „Zemřelo v nemocnici a tam si také nechali jeho tělíčko.“ Šokalskij by od matky čekal, že bude plakat, ale tahle žena byla naprosto klidná. Spíše se zajímala o ně – upřeně je pozorovala – než o to, co říkala.
„Jen pro jistotu – v kolik hodin, že to bylo? Co jste šla s vašim dítětem do nemocnice?“
„Dopoledne.“
Zrzek se znovu otočil na Šokalského, který se postavil vedle něj, ale otázky nekladl. Lodygin je pozoroval od dveří. Neměl tak ucelenou – pokud se tak dala nazývat – představu o jejich případu, jako měli oni. Věděl jen, koho hledat, nikoliv však co všechno od takových lidí mohl očekávat.
„Nemáte příliš ráda nemocnice, že? Byla jste několik dní hospitalizována, teď vám tam umřelo dítě.“ Korněv se nahnul blíž, ale Štěpán ho vzal za rameno, aby to nedělal. I proto stál u něj, aby se ujistil, že si bude držet odstup. Zrzek při výsleších často schválně narušoval intimní zónu vyslýchaného, ale teď to nebylo bezpečné. „Ale i přesto – doktoři alespoň u vás udělali dobrou práci. Vypadáte zdravě na to, že jste málem před nedávnem také zemřela. Co že jste měla za nemoc?“
„Nepamatuji se. Nějaký složitý lékařský název…“
„Ach ano, také jsem ho četl…“ pokývl hlavou, „víte, to vaše uzdravení je zázrak, protože vás hospitalizovali ve stádiu, v kterém nejsou známy případy, že by se někdo v něm ještě dokázal vyléčit.“ Nechal to vyznít, ale žádná reakce ze strany ženy nepřišla. „A vy jste se přitom poprala o život – a to doslova poprala! S personálem. Máte asi hodně tuhý kořínek. A na ženu vašeho vzrůstu i sílu. Pokousala jste jednu ze sestřiček.“
Žena jen pokrčila rameny, co jí to spoutání dovolovalo.
Šokalskij začal zcela sterilním tónem: „Přejdeme tedy k faktům. S manželem – soudruhem Dvoržeckij – jste se přestěhovali do Stalingradu kvůli práci. Dříve jste žili v nové osadě Jiživinka1, kde váš muž pracoval na pile a vy jste byla zaměstnaná v jídelně.“ Přerušil svůj monolog, aby se na ni mohl podívat. „Kdyby tam byla jakákoliv nesrovnalost, tak se ozvěte,“ utrousil a počkal, než kývne. „Není to ani půl roku, co jste tady začali bydlet. Váš manžel oficiálně pracuje na stavbě. Vy jste znovu byla zaměstnána jako kuchařka, ale nakonec jste práci musela opustit kvůli hospitalizaci… k dnešnímu dni ještě do práce nechodíte, protože doktor doporučil domácí léčbu a projevil obavy, aby vaše nemoc nebyla nakažlivá.“ Žena znovu jen kývla v pauze, kterou udělal. „Po celou dobu, co jste se vrátila z nemocnice, jste neopustila byt. Až dnes s doprovodem strážníků.“ Tohle měli potvrzené.
Dvoržecká na něj upřela své oči a odfrkla si. Ten pohled znal a potvrdil mu mnohem víc, než jakákoliv slova mohla.
„Kde je vaše dítě?“ Otázku po chvíli zopakoval, ale ona ani tak neodpověděla.
„Soudruhu Lodygine,“ ozval se Korněv a otočil se na třetího muže, „měl byste odejít. Děkujeme za vaši pomoc při jejím hledání, ale od téhle chvíle už při výslechu nemůžete být přítomen.“
Muž na něj vrhl rozhněvaný pohled, ale nakonec srazil boty a zasalutoval mu, než odešel. Byl právem rozhořčený – vyhnali ho přesně ve chvíli, kdy byl z osobní zvědavosti napjatý, co bude následovat. A to nemluvil o všem pozitivním pro kariéru, co by mohl ze zajímavého vyšetřování získat.
Šokalskij odešel od vyslýchané, aby zamkl místnost.
Korněv jí mezitím hleděl přímo do očí a snažil se v nich najít odpovědi, na stále ještě neobjasněné otázky jejich vyšetřování. Nakonec se ovšem zeptal, na co již předem znal odpověď. „Snědla jste ho?“
Žena naklonila hlavu na stranu. Nejprve vpadala, že nepromluví. „Stejně by nepřežilo,“ zašeptala nakonec, „hladovělo celou moji nemoc, nikdo se o ně nestaral, umřelo by tak či tak.“ Natočila se na Šokalského – nejspíše pro jeho snahu ušetřit její dvě děvčátka přítomnosti u výslechu. „A já jsem měla hlad,“ svěřila se mu, „takový hlad, jaký člověk ani nemůže cítit. Devět set dní Leningradu2 se s tím nedá srovnávat… a to jsem tam byla.“
Světlovlasý necítil vůbec žádnou radost, že se jejich podezření nakonec ukázalo za oprávněné. Tohle vyšetřování den ode dne bylo jen děsivější a jakýkoliv postup v něm znamenal, že se přibližují k vyústění, které bude nad jejich síly. Proč to nemohly být jen obyčejné vraždy? Proč nestačilo popravit vrahy a přiznat jejich nasazení Západem?
„Máte dvě další dcery – vypadají zdravě… jim jste chtěla přichystat stejný osud jako synovi?“ zeptal se a pohled jí oplácel, dokud byl ve středu jejího zájmu on. Dával jí najevo, že u něj žádné pochopení pro své činy nenalezne. Nic neznamenalo, že dítě by pravděpodobně umřelo, když to byla vlastní matka, kdo ho nakonec zabil! A snědl…
Pokrčila rameny. „Myslela jsem si, že to skončilo. Že je po všem, že znovu už to neucítím… ale to tam je stále, sice tak tiše – ale v noci, když je tma a já ležím, vím, že to tam stále je, stále hladovím… a nic kromě lidského masa mi nedá ani chvíli oddechu – nemyslete si, že jsem to nezkoušela. Nemyslete si, že jsem se jen tak vrhla na své dítě!“
Korněv si odfrkl. „Ale vrhla… a vrhla byste se brzy i na své dcerky.“
Žena se pohnula dopředu na židli. Bylo dobře, že ji spoutali. Zaútočila! I přesto stačilo málo, aby dopadla na Korněva. Naštěstí uskočil a ona se jen připoutaná k židli ocitla na zemi. „Na vás!“ zařvala a zazmítala sebou. „Vrhla bych se raději kurva na vás než na ně!“
Šokalskij gestem ukázal Korněvovi, že by měli odejít. Zastavili se až za dveřmi a věnovali si dlouhý pohled. „Dokončím její výslech sám,“ navrhl nakonec světlovlasý, „a ty bys měl jít prověřit manžela a děti.“
„Nakonec je budeme muset všechny uvěznit nebo postřílet,“ pronesl Korněv vážně. „A s prostředky, které máme, a s délkou cesty…“ reálnější byla druhá možnost.
Starší muž zakroutil hlavou. „Je nakonec hovornější než ta druhá,“ poznamenal, „měli bychom si ji nechat. A pokud manžel je v pořádku – ty děti asi jsou, když…“ nedokázal to říct – stále to bylo moc, že vlastní matka je ochotna sníst své děti. „Nasadíme na zbytek rodiny lidi, necháme je hlídat… musí projít stádiem onemocnění, než začnou být takoví – zastřelíme je, až když onemocní.“
„Nevíš, jak se to přenáší, Štěpo, pokud je to nějaká nemoc,“ upozornil ho zrzek, „je lepší spálit je hned než riskovat, že se to rozšíří.“
Šokalskij se k němu naklonil a pošeptal: „To znamená spálit i nás, protože jsme tomu byli vystaveni. A kolik dalších lidí, co se s nimi jen setkali?“
Korněv přísně sevřel rty. Starší měl pravdu, že takovým chováním by odsoudili sebe. Nebylo tolik pravděpodobné, že by se nějaké závažné onemocnění mohlo šířit tak snadno, ale na druhou stranu bylo nutné zamezit šíření! Kdyby se to týkalo jen podezřelých, skutečně byl volil prevenci, ale když v tom byl zahrnutý i on… ta vlna by mohla smést nejen jeho a Štěpána, ale i všechny jejich známé! A to v nejvíce pravděpodobném případě úplně zbytečně. „Dávej si pozor. Drž si od ní odstup.“

Světlovlasý kývl – nemusel ho na to upozorňovat. „Máme postup – nebudeme se uchylovat k popravě, dokud nezačnou být nemocní,“ ujistil se. „Jen tu napadenou sestřičku vezmeme s sebou. A zeptej se manžela, zda nedošlo k nějakému jinému incidentu.“

___
1 rusky ежевика [jiživika] je ostružina; Jiživinka je tedy můj pokus vymyslet nějaký název ruské vesničky, vesnice asi neexistuje a pravděpodobně nějací odborníci na ruštinu by mi to omlátili o hlavu, že je to vytvořené úplně zcestně xD
2 myslí tím blokádu Leningradu německou armádou za 2. světové, kdy město nemohli téměř zásobovat, což způsobilo hladomor... např. více na wikipedii 

3 Proč dávám tenhle obrázek až na konec? Protože chci mít trochu obsáhlejší komentář, který by se před perex nehodil. xD Komentář sexuálního rázu... xD Nakonec to možná přece jen zkrátím: mám důrazné podezření, že o takovém výjevu se Zinaidou Štěpán na cestách sní... protože Zinaida v téhle poloze, tak krásně odevzdaná~ kdo by o  nesnil, že? (Oba se Štěpánem doufáme, že o ní reálně sní jen on... žádný Saša, žádný Boris, žádný náhodný muž, který ji potká... xD Možná nakonec je přece jen lepší mít ošklivou ženu! xD)
pozn. Budu muset o Kanashimi no Belladonna napsat celý článek, ať to nemusím strkat všude.

Jeanne

10 komentářů:

  1. Pane jo , máš pravdu Jurka se moc lituje měl by použit trochu šarmu , bez práce nejsou koláče , no a zázračné uzdravení vysvětleno brr chudák Štěpa a doma další překvápko děkuji

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hezky jsi to shrnula. :) Jen jestli Jurka nějaký šarm má. xD A Štěpa pravda si užije v příštích kapitolách.

      Vymazat
  2. Ok tak jsi mi tady vyrazila dech =D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tím, že je Oleg agent a Soňa jí děti. Nějak mi přišli jako takové postavy okrajové a najednou se z nich vyklube tohle.

      Vymazat
  3. Zajímavé zvraty, kombinuješ to víc než jsem čekal :D Opravdu se už těším na setkání Jefima se Zinaidou...
    Kroketa

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kombinuju? To zní trochu negativně... :/ Snad to nebude "překombinované" nakonec.

      Vymazat
  4. Nejsem si jistá, jestli se to celé šmodrchá ještě víc, nebo je rozuzlení tak jednoduché, že to přehlížím :D
    Dost mě zajímá osud Soni a zbytku rodiny, protože ona asi tak úplně nebude člověk, co? :D
    A překvapila mě existence Mlžinek, tak nějak mě nenapadlo uvažovat nad tím, že by byly i jiné klany víl :D
    Super to bylo :D

    Liškoun

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nemůžu ti říct, protože nevím, co by ti přišlo jako jednoduché rozuzlení... xD (a taky nechci spoilerovat...)
      No, co tam dělají Mlžinky, že? Nejsou rudé, vůbec se do téhle povídky ideově nehodí. XDDD

      Vymazat
  5. Jejda, utekla mi kapitola... mno takze skok v case :D
    Uz vim taky o Mlzinkach x))
    Je to zajimave, ale nedivila bych se, kdyby bylo vic ras vil, otazka je, jestli budou nekdy zmineny nebo dokonce vtazeny do pribehu :)
    Ale ze Zina musela byt strnula, kdyz to na ni Boris vybafl :D
    Super, dalsi dil do skladacky jmenem pripas stepy :O jen by me zajimalo, jestli Sona je taky rusalka.. to by bylo (z meno pohledu) dost co se "shovavaji". Docela me prekvalipo ze Oleg je tajnak :X... ale kdyz se clovek nad tim zamysli, tak by ani nemelo :D

    OdpovědětVymazat